Před necelým rokem jsme poprvé rodinám oznamovali, že se chceme vydat s mopedy na Island. Slýchali jsme věty ve stylu: „Vy si nedáte pokoj, že?“ Pokoj jsme si nedali a v létě jsme projeli na legendárních československých mopedech část Faerských ostrovů a hlavně Island.
Ilustrační obrázek
Z Dánska přes Faerské ostrovy
První část cesty vedla do dánského přístavu Hirtshals, kam jsme dvěma auty dopravili babetty a tam taky auta zůstávala. Dále jsme pokračovali pouze na mopedech bez doprovodného vozidla. Cesta trajektem na Faerské ostrovy do přístavu Tórshavn trvala 35 hodin. Na Faerských ostrovech jsme měli dva a půl dne, procestovali jsme ostrovy Streymoy a Vágar. Zde najížděl svoje první kilometry na mopedu tohoto typu náš kameraman a fotograf Dan Peprník. S babettou se z počátku sžíval, ale musím říct, že mu to šlo dobře. Tady jsme již museli řešit první poruchy. Jedna z nich nám zabrala nemalou část druhého dne na ostrově. Třetí den na Faerských ostrovech nás čekalo nalodění na trajekt a čtrnáctihodinová cesta na Island. Do přístavu Seyðisfjordur jsme dopluli z rána a po chvílích focení s německými turisty jsme vyjeli na sever Ostrova.
Islandský srpen, český listopad
Ilustrační obrázek
Cílem bylo projet severo-východ, Akureyri, po F35 se dostat do Reykjavíku a po Ring Road dojet do přístavu. Na začátku cesty byl problém s aklimatizací a po třech kilometrech jsme měli na sobě téměř všechno oblečení. Časem jsme si naštěstí na zimu trochu zvykli, ale na déšť moc ne. Krajina nám ovšem dopřávala zahřátí. Když jsme narazili na strmé stoupání serpentinami do hor, babetty přestaly zvládat a my jsme je tlačili, někdy i s pomocí plného plynu. Některé kopce nám trvaly i několik hodin. Na severu jsme poprvé okusili pravé islandské outdoorové cesty a neobešlo se to na prašné cestě bez pádu, a to v plné rychlosti. Maximální rychlost je naštěstí okolo 50 km/h, tudíž největší újmou byly prodřené kalhoty.
Kolem kaňonu Ásbyrgi, Ďáblovy kuchyně plné kouřících fumarol, a hmyzem oplývajícího jezera Mývatn jsme se dostali do Akureyri, takzvaného hlavního města severního Islandu. Akureyri je obklopeno horami a my jsme museli jeden velký kopec překonat, abychom se dostali na západ a mohli zabrousit do vnitrozemí. Kilometr před vrcholem se nám pokazila součástka v jednom z motorů a dva z nás skoro celou noc opravovali na vrcholku hory v dešti a mlze. Pro zahřátí byly k dispozici pouze zbytky moravské pálenky. Island není místem, na kterém chcete trávit letní noci venkovním servisováním.
Na severu jsme poprvé okusili pravé islandské outdoorové cesty a neobešlo se to bez pádu
Poušť
Po úspěšných a zdlouhavých opravách jsme se dostali na počátek cesty F35. Vnitrozemská cesta ze sopečného popela plná děr a hrbolů, které nám vyklepávaly všechny šroubky, nám zabrala přesně dva dny. Za tu dobu jsme nesčetněkrát opravovali, většinu cesty nám pršelo, ke konci prvního dne jsme byli tak zmrzlí, i když jsme měli náležité motorkářské vybavení, že ruce už nezvládaly jemnější práci, v botách bylo mokro a nohy jsme necítili. Byla to nejtěžší část cesty. Nepřidalo tomu zjištění v půlce vnitrozemí, že se nám zvedla spotřeba a my nebudeme mít dostatek benzinu na dojetí do civilizace. Naštěstí jsme dostali informaci od řidiče projíždějícího auta, že je po cestě jeden kemp, kde probíhá i nějaká stavba. Dělníci nám tady nakonec prodali 20 litrů benzinu. Díky nim jsme se dostali přes Althing do Reykjavíku, nejsevernějšího hlavního města světa, kde jsme mohli označit první polovinu islandské výpravy za dokončenou. Nyní nás čekala zdánlivě snazší trasa přes jih ostrova na východ do přístavu.
Ledovce a noční jízda
Celkem snadno jsme se dostali do Víku. Po cestě bylo zase mnoho zastávek, protože islandská krajina je každým kilometrem úžasná a spousta vodopádů, spících sopek a černých pláží cestovatele stále zdržují, ta místa totiž nejdou nevyfotit. Pořádná zima začínala být, když jsme se blížili k druhému největšímu ledovci v Evropě, Vatnajökull. Před pár lety by nás ani ve snu nenapadlo, že se naše chatrné mopedy budou fotit s plovoucími krami a ledovcem v pozadí. Nicméně se to stalo a Vatnajökull s ledovcovým jezerem Jökullsarlón byl velký zážitek. Blížili jsme se finiši naší výpravy. V zadním kole jedné babetty ale začaly praskat paprsky. Opravovat jsme to nemohli do nekonečna, protože jsme měli omezené množství paprsků a nakonec nám vystačily tak akorát i s tím, že jsme je odebírali z kol ostatních babett. Tato porucha přinesla další zážitek. Po východních fjordech si čtyři z nás dali noční výpravu. Dva jeli napřed a o půlnoci už byli ve spacácích. Čtyři mopedisti jeli v noci po jednom z mála nevyasfaltovaných úsecích Ring Road, v kopcích pro babettu nezvládnutelných a bez vody. Než nám došly zásoby vody, udělali jsme si o půlnoci kávu, za řídítky už jsme skoro usínali. Ve tři ráno jsme jedli z nouze a únavy suchého nedobrého turka a zapíjeli to posledním zbytkem limonády. Se zdevastovaným kolem jsme v sedm ráno předposledního dne dojeli až skoro na farmu, kde spali dva babettisti, co jeli napřed. Chvíli jsme se vyspali a i díky péči našich krajanů pracujících na té farmě, jsme ve čtyři ráno posledního dne dojeli do přístavu, dali si poslední snídani na Islandu pod vodopádem, který jsme viděli jako první, když jsme sem dopluli, a dopoledne už jsme byli na trajektu a pluli vstříc pevninské Evropě.
Náš kočár
Babetta 210 se začal vyrábět v roce 1983 na Slovensku. Jedná se o dvoutaktní moped, jenž má motor s dvourychlostní automatickou převodovkou o výkonu 1,75 kW, která nezískala dobrou reputaci. Spojky se často mastí a neobvyklé nejsou ani poruchy převodů. Pojízdnou Babettu 210 seženete zhruba za 6–7 tisíc korun, aby se na ni dalo spolehnout při delších cestách, je nutná dvou až třínásobná investice.
Text: Libor Vávra, Foto: Daniel Peprník
Tento článek také vyšel v našem Koktej Specialu o Islandu