Tolik jsem toho o ní slyšel, lákala mě už dlouho. Jedna z nejaktivnějších sopek na světě. Chtěl jsem ji vidět na vlastní oči, snil jsem o tom, že budu stoupat k vrcholku, ze kterého se rozhlédnu po okolí. Pořád se ale zdálo, že je to pouhý nesplnitelný sen. Až jednoho dne… Místní si na ni zvykli, uctívají ji a nenávidí zároveň. Nosí jí oběti, modlí se k ní a v duchu si přejí, aby se již nikdy nerozhněvala tak, jako kdysi. Už je nerozhodí zvuk sirén oznamující erupci a s ní spojenou evakuaci všech obyvatel z okolních měst a vesnic. Prostě se sbalí a jdou. Za týden se zase vrátí. Snad. Zkrátka jim nezbývá, než mít naději a věřit, že všechno dobře dopadne. Domy jim hlídá pár chlápků s brokovnicemi, všechno nechají tak, jak je a doufají, že po jejich návratu dům bude ještě stát. Tak se nyní žije pod sopkou Pacaya ve státě Guatemala.

Sopka Pacaya se ozývá

Letenku do Guatemaly jsem si koupil s asi dvouměsíčním předstihem. Stejně jako každý dobrodružný batůžkář i já jsem šel po ceně, a tak když jednoho dne na mě někde z hlubin internetu vyskočila neodolatelná nabídka v podobě akčních letenek do Guatemaly, sice se dvěma přestupy, přes USA a s delším čekáním na letištích, řekl jsem si čert to vem. Jsem přece ostřílený cestovatel, to zvládnu, nějaké čekání mě jen tak nerozhodí a letenky jsem koupil. V lednu se prostě sbalím a poletím.

A pak to přišlo. Čtrnáct dní před odletem se ozvala. Titulky světových novin zaplnila zpráva o tom, že Pacaya se probudila. Chrlí lávu, okolní vesnice jsou evakuovány a pro mě nemilou zprávou bylo to, že úřady uvažují o uzavření letiště. Přesněji všech letišť v okolních státech ve Střední Americe. Co teď? Stornovat letenky a zrušit cestu? Riskl jsem to a nic jsem nerušil. Naštěstí pro mě letiště uzavřeno nebylo, a já se tak mohl vypravit na vysněnou cestu do Guatemaly. Pacaya se uklidnila a s ní i obyvatelé Střední Ameriky.

Pacaya Guatemala

Guatemala donutí člověka lehce zpomalit

Latinská Amerika člověka změní. Zvlášť Evropana zvyklého na trochu jiný způsob života. Stačí pár týdnů a ty změny na sobě člověk pocítí. Takže to, co se ze začátku zdálo jako bariéra a nevýhoda, se po pár dnech obrátí ve váš prospěch. Jak to? Jednoduše zpomalíte. Naše západní, tady vlastně východní hektické tempo prostě do konceptu místního rytmu života nezapadá. Ano, spěchá se tu, ale jinak, tak hezky pomalu. Člověk má čas víc vnímat sám sebe a hlavně víc vnímat okolí, všímat si detailů. Pro mě jako fotografa je to neuvěřitelná škola, která vydá za tisíce workshopů a přednášek. Na letišti jsme sami, náš let byl jediný, který tu přistál. Je tady prázdno. Úředníci se k nám všem chovají tak hezky úslužně, že ego každého z nás cestujících stoupá a pomalu klepe na strop letištní haly.

Ty řeči o vysoké kriminalitě musely být skutečně jen řeči, říkám si v duchu. Vystřízlivění přichází pomalu, ale jistě. A to ve chvíli vyhledání taxíku. Ve vestibulu to vře, čekají tu na desítky taxíkářů, kteří se ucházejí o přízeň každého z vycházejících turistů. Vydávám se taxíkem na autobusové nádraží, odkud se chci dostat pryč z města. Cesta taxíkem je velmi zajímavá. Taxíkář totiž zamkne zevnitř dveře i okénka. Jízda hlavním městem Guatemaly je pro Evropana poměrně velký kulturní šok. Vše, ale opravdu vše je za mřížemi. Když stojíme na semaforu, tak vedle nás zastaví motorka, na které sedí dva chlapíci. Jeden řídí a druhý sedí za ním a svírá v rukou brokovnici. Co to sakra má být? Udiveně se na ten výjev dívám. Brzy však zjišťuji, že je to takový malý místní folklor. Hlavní město Guatemala totiž figuruje v nepříjemném TOP žebříčku nejnebezpečnějších měst na světě. Na chlápky s brokovnicí si rychle zvyknete. Jsou totiž všude.

Guatemala sopka Pacaya

Město Evropanům zaslíbené

Obecně se doporučuje hlavní město opustit co nejrychleji a vydat se někam na jedno z turisticky profláknutých míst. Tím může být Tikal a nebo Antigua. Antigua je město poblíž Guatemaly. Název ve mně pokaždé vyvolá takovou renesančně-barokní náladu, jako kdybych se ocitl ve Florencii. A skutečně Antigua k Florencii nemá daleko. Kolonizátoři se postarali o to, aby se tu cítili jako doma a ráz místních památek je tak trochu evropský. Najdete zde nespočet kostelů a klášterů. Mnoho z nich však poškodilo zemětřesení, které kdysi Antiguu téměř srovnalo se zemí. Ale co je nejdůležitější, tedy alespoň pro mě, Antigua je obklopena sopkami. Mnohé z nich jsou stále činné a lze se odtud snadno vypravit také na Pacayu, která je na půli cesty ke Guatemale.

Samotná Antigua si však žádá důkladnou prohlídku. Pokud se sem někdy budete chtít podívat, tak si jen na toto město vymezte alespoň pár dní. Stojí to za to! Mísí se zde různé kultury, na jaké nikde jinde na světě nenarazíte. Mimoto i Antigua je pokaždé v době erupce ohrožena právě Pacayou kvůli tomu, že leží tak blízko. Proto i zde lze narazit na stopy po Pacaye. Ale ta nyní nikam neuteče. Teď je středem mé pozornosti Antigua. Vypravuji se na obří trh, který se tu koná každý víkend. Sjíždějí se sem horské kmeny, potomci slavných Mayů, aby tu nakoupili zásoby, prodali své výpěstky a krásně barevné látky. Procházím mezi stánky a připadám si tak trochu povýšeně. Se svými 186 cm jsem tu totiž oproti ostatním doslova za obra. Krčím se mezi slunečníky, chránícími malinkaté indiány před ostrým sluníčkem. Člověka tady pokaždé něco překvapí. Na stole tu leží roztodivné kořeny, ovoce, zelenina, prapodivná zvířata určená ke konzumaci a občas ještě i tady lze narazit na koku, která je nerozlučně spojena s kulturou Mayů.

Sopka Pacaya Guatemala

Den D

Jsou čtyři hodiny ráno nebo v noci, podle toho, jak se to vezme. Čekám před svým hostelem na odvoz. Dostat se k Pacaye není nijak těžké. V Antigue jde všechno. Prostě stačí zajít za majitelem hostelu nebo hotelu, kde jste ubytovaní, říct mu, že chcete na Pacayu, a on už se o všechno postará. Můžete si dokonce zaplatit soukromý výlet s průvodcem. Možnosti jsou doslova neomezené. Z Pacayy se stal zkrátka pro místní docela výnosný byznys. Tedy alespoň v době, kdy se nehněvá, jak místní označují období erupcí. Z dálky už vidím, že se ke mně blíží nějaká světla. To bude můj odvoz, hurá! Přijíždí stará rozhrkaná dodávka. Zastavuje kousek ode mě a ještě za jízdy z ní vyskakuje malý indián, který mě se slovy „Venga, venga!“ pobízí, abych se rychle usadil. Uvnitř už sedí skupinka lidí, turistů dychtících stejně jako já po vrcholku vulkánu. K sopce je to sice jen asi dvacet kilometrů ale kvůli tomu, že silnice tu jsou ještě horší než u nás, jedeme tuto trasu zhruba dvě hodiny. Po nějaké době asfaltová silnice končí úplně a my drncáme po prašné kamenité cestě vstříc vulkánu.

V dálce už se v mracích rýsuje náznak vrcholku sopky. To je ona, slavná Pacaya. Ráz krajiny se rychle mění a my projíždíme liduprázdnými vesnicemi. Člověk má najednou takový zvláštní pocit samoty, až z toho mrazí. Zastavujeme u závory vedle boudy, v níž sedí hlídač. Je to prý správce parku a chce po nás vstupné za to, že vstoupíme na území národního parku. Takže ze sopky, která ohrožuje tisíce lidí, je národní park. Neodporuji a platím. Doslova odnikud se vynořili dva chlapci s poníky. Nabízejí, že nás na nich vyvezou pod vrcholek. Nahoru je to prý ještě daleko, takže poník přijde vhod. Přesvědčují postarší Francouzku. Zřejmě jsou úspěšní. To už ale nevidím, protože se snažím celou skupinku předběhnout a šlapu rychle nahoru.

guatemala sopka

Photo by: amslerPIX

Na vrchol sopky Pacaya

Všechno je pokryté jemným prachem – popílkem z nedávné erupce. V údolí je vidět ztuhlá láva, která se ještě před pár dny valila směrem dolů, do obydlené oblasti a zastavila se doslova pár metrů před vesnicí. Stoupám k vrcholku, kolem mě pobíhají koně z nedaleké farmy. Stoupám výš a výš. Místní tu zatloukli do země cedule Zona de riesgo – zóna nebezpečí. Pomalu šlapu vzhůru, dýchá se tu špatně, fouká studený vítr a vše je zahaleno v oblacích. Vždycky jsem si myslel, že uvidím na vrcholku rudou lávu, ale není tu. Je tady ticho, které jen občas naruší zasyčení plynu unikajícího ze země. Mám pocit, jako by se na mě Pacaya dívala. Ta mocná Pacaya, která zničila už tolik životů, teď jsem tu, téměř na vrcholu. A cítím se tak malý… Je vtipné pozorovat turisty, kteří se zde míjí s místními, kteří si na Pacayu zvykli, už ji nevnímají, tedy pokud zrovna nehrozí erupce, a berou ji spíše jako zdroj obživy. Ve vzduchu je ale pořád cítit jakési napětí a i místní jsou tak nějak víc ostražití, s podivným výrazem v obličeji. Příroda je zde jiná, má tu větší moc, má tady poslední slovo. A turisté? Ty sem Pacaya přivedla. Láká je svou nevyzpytatelností, stává se z ní adrenalinová atrakce. Dává místním práci, přivádí jim cestovatele a zároveň je ohrožuje, ničí jim životy a zanechává v jejich srdcích strach. Děti si hrají, dospělí pracují, turisté se baví a Pacaya zatím jen tiše vyčkává.

Autor: MARTIN HOLÍK

předplatné časopisu koktejl

Komentáře