„Kuba na kole? A nejsi tak trochu blázen,“ klepali si na čelo moji škodolibí kamarádi, když jsem jim u piva oznámil, kde budu trávit konec roku. „Kuba na kole? No jasně! Příští rok jedeme taky,“ volali s nadšením o měsíc později, když jsem jim promítal své snímky. Důvod je prostý. Na Kubě je nejen krásná příroda a milí lidé, ale především tu stále chybějí auta. A právě díky tomu představuje ostrov svobody zapomenutý cyklistický ráj.

Silnice se kroutí jako had, chvíli běží z kopce, chvíli šněruje zase vzhůru, z jedné strany moře, z druhé zelená džungle, která se ztrácí v drsných horách Sierra Maestra. Právě tady si hrával na vojáky Fidel se svým bráchou Raúlem a nerozlučným kamarádem Ernestem. S mladým snílkem Che Guevarou, zapáleným a charismatickým revolucionářem, jehož portrét se dodnes nosí na tričku.

Prý to byl sympaťák, alespoň v době, kdy se coby mladý lékař toulal Jižní Amerikou a napsal své slavné motocyklové deníky. Ostatně, dodnes mi v hlavě zní chytlavá melodie, kterou nám jeden večer na Kubě zahrála bezejmenná vesnická kapela. Hasta siempre, Comandante, uhrančivá písnička, jež letos slaví 50 let. Jako by to zpívali chlapci z Buena Vista Social Club, anebo značně návykový hlas Nathalie Cardonové. Až dočtete, pusťte si ho na youtube. Ale teď zpátky do sedel.

Kuba

Nula, nula, nic

Nebe je modré a nikde ani živáčka. Kus silnice vzala zimní bouře, možná už před rokem, možná před pěti lety. Kdo ví? Ale nikdo nic opravovat nebude. Není pro koho, auta tu žádná nejezdí a ve vesničkách ztracených v džungli žije jen pár desítek lidí. Kdo by se o ně staral? Nás ovšem zajímají zvláště po poledni, když dostáváme hlad. K jedné z nich se musíme s kolem na rameni přebrodit přes mělkou říčku, přes kterou chybí most.

A když vstoupíme dovnitř, čeká nás náves jako v Sedmi statečných. A malé bistro, kde mají jen rum, limonádu a chleba s bůčkem. Jsme teprve v polovině, takže z nabízené trilogie pro jistotu vynecháme první položku. Po občerstvení, za které platíme sedm korun za osobu, vyrážíme dál. Odpolední program je následující. Dvakrát lepíme, potom co jsme píchli na cestě mezi kaktusy, jednou se koupeme v prohřátém moři a jednou ochutnáváme krvavé kubánské pomeranče, které nám prodal kluk u silnice. Kilo za dvě koruny.

Já nechci na pekáč

K večeru dojedeme do vybydleného kempu, kde máme strávit noc. Na stupnici od jedné do pěti, dostane náš resort známku minus tři. Ale plechovkové pivo Bucanero je celkem vychlazené a kuchař stojí připraven v polní kuchyni. Jen se nás zeptá, jestli máme chuť na národní pochoutku, tedy malého, sotva desetikilového vepříka, který je na Kubě již tradičně považován za největší delikatesu a jí se třeba při štědrovečerní večeři.

Kuba

Sotva přikývneme, odejde s úsměvem na dvorek za kuchyň. A vzápětí uslyšíme smutné kvik kvik… Co to bylo? No, jak to říci slušně. Tak se loučila se životem naše večeře. Ale kuchař nekecal. Tak skvěle jsme si už dlouho nepochutnali. Kam se hrabou naši sádelnatí vepři.

Kdo je vinen?

Další den doprava značně zhoustla. Jak jsme se blížili k divokému černošskému městu Santiago de Cuba, začala se objevovat první auta. Dopoledne nás předjela tři auta, po obědě dokonce i autobus, a když jsme přijeli do Santiaga, museli jsme zastavit na křižovatce na červenou. Pak nás ovšem čekal malý motoristický orgasmus. Projížděli jsme ulicemi města a vedle nás jako snové koráby silnic pluly bachraté buicky či ladné cadillacy, naleštěné veteránské káry z padesátých let, kterých je na Kubě v pojízdném stavu ještě několik desítek tisíc.

Okamžitě jsme kolo hodili do příkopu (jinými slovy jsme ho zamkli před hospodou na náměstí) a v jednom z veteránů se projeli po městě. Vůbec nám nevadilo, že řidič musel starý křáp deset minut roztlačovat a později, protože mu jaksi nefungovaly brzdy, srazil na křižovatce motorkáře. To bylo křiku… Okamžitě se seběhli lidé, všichni bláznivě gestikulovali a nadávali střídavě našemu řidiči a potlučenému klukovi na motorce. Pak nás tři chlapi roztlačili a jeli jsme dál.

Kolébka rumu

Večer nás čekala úchvatná střešní terasa s dokonale namíchaným daiquiri, a potom pečená langusta za 120 korun (nebojte, opravdu tam nechybí nula), tedy vzdálená tropická sestřenice humra, podávaná s rýží a pečeným ananasem. Dokonalá romantika. A pak už hurá na kutě, neboť další den nás čekal dlouhý výlet směrem k pobřeží, do národního parku za stovkami dinosaurů.

Jenže Santiago je divoké a plné hudebních klubů, kde se pije zatraceně levný rum s domácí kolou, tedy populární Cuba Libre. Tak kdo by dokázal odolat? Zvláště když na Kubě vznikl jak rum, (právě v Santiagu totiž v roce 1862 založil španělský přistěhovalec Facundo Bacardi tuto slavnou značku), tak také celá řada legendárních drinků.

Knajpy pana Hemingwaye

Ať už je to slavné mojito (a pozor, Kubánci ho nedělají s ledovou tříští, ale kostkami ledu) či daiquiri, co tolik zbožňoval papa Hemingway. Ostatně jeden z největších spisovatelů světa, který si Kubu zvolil za svůj druhý domov, chodil na tento drink do své milované havanské Floridity, tedy pokud zrovna nelíčil dobrodružný boj Santiaga se žraloky (za brilantní novelu Stařec a moře, kterou napsal v roce 1951 na Kubě, dostal Hemingway Nobelovu cenu). Naopak mojito mu míchali zkušení barmani v La Bodeuitě. Ale dost poučování. Tu noc na obloze zářily hvězdy a ulice Santiaga žily tancem až do rozednění. A mys nimi.

Kuba

Ztracená těla brontosaurů

Proč nám další den neznámý záškodník obalil pedály neviditelným olověným závažím, netuším, nicméně prvních dvacet kilometrů bylo krušných. Naštěstí Jurský park v komunistickém podání nebyl zas tak daleko a betonové příšery umístěné v nádherné bujné přírodě působily zábavně (a také poněkud absurdně), stejně jako pár pravěkých lovců zápasících s medvědem.

I když ta nejlepší léta má dinosauří park již dávno za sebou, betonová zvířata jsou tu a tam polámaná a třeba brontosauří hlavy trčí jako apokalyptická torza z vyschlého jezírka. Po prohlídce bizarního muzea jsme zase skočili na kola a vyrazili ke krásným, téměř opuštěným plážím s vysněnou vizí vychlazené koly. Bez rumu! V malé hospůdce jsme si dali čerstvě upečenou rybu, a pak už jsme zamířili zpátky do Santiaga.

Pořádně se vyspat před náročnou horskou etapou, vedoucí šotolinovými cestami do zapomenutého městečka Baracoa na východě ostrova, které bylo po staletí odříznuté od zbytku země neprostupným pralesem. A lidé v něm žili jenom z rybaření, pěstování banánů, kokosů a kakaa.

Kuba

Káva za padesátník

Dva dny v horách přinesly spousty zážitků. Tím nejkrásnějším byla návštěva hluboce zaříznutého údolí, kam jsme sešplhali až k úpatí nádherného vodopádu, kde jsme se svlažili v chladivé vodě a posvačili několik šťavnatých, přímo ze stromu utržených grepů. Ale jinak jsme byli živi na energetických tyčinkách, takže první cesta v Baracoa vedla do cukrárny, kde prý dělají nejlepší zmrzlinu široko daleko. Kopeček za korunu. A kafe za padesátník.

Jenom připomeňme, že na Kubě fungují dvě měny, cucky a cupky. Když přijdete do podniku pro místní, kde toho obvykle moc nemají, budete platit v halířích. Pokud půjdete do turistické restaurace, káva vás bude stát skoro stejně jako v Evropě. Jen na pivo se dvojí ceny nevztahují a všude je stejně drahé, zhruba 25 korun za plechovku. Kubánci mu však příliš neholdují, neboť je pro ně drahé, a raději dávají přednost výčepnímu rumu. To už víme. Tančí se s ním skvěle, ale do pedálů to moc nešlape.

Vzhůru na stolovou horu

Další den necháme kola odpočívat a vyrážíme pěšky na stolovou horu El Yunque, která vyrostla kousek za městem. Pohledem na stolovou horu se kochal už Kryštof Kolumbus, jenž přistál v zátoce nedaleko města a v nově založené osadě nechal postavit první kostel na Kubě (v katedrále Nanebevstoupení Panny Marie je umístěn starobylý kříž z 15. století, který podle pověsti patřil slavnému mořeplavci). Na dobývání hor ovšem neměl náladu, jemu stačilo objevovat nové kontinenty. My jsme poněkud v jiné situaci.

Žádný kontinent už asi neobjevíme, a tak bereme zavděk i nevysokou horou. Byť si později vyčítáme, že jsme raději nešli znovu na zmrzlinu. Výpravu nám ztížil vydatný noční déšť, který rozvodnil říčku Toa, takže jsme se museli brodit až do výše pasu. Ale to nejhorší nás teprve čekalo. Prudký liják totiž proměnil stezku vedoucí na vrchol El Yunque v dokonalou klouzačku, takže se co chvíli válíme v blátě a po dvou třech pádech jsme všichni špinaví od hlavy až k patě. Ale co, na rande se stejně nechystáme a pivko nám nalijí i bez čistého obleku.

Kuba`

Loučení s pionýrským šátkem

Vrchol El Yunque má pohnutou minulost, neboť právě zde se shromáždili poslední bojovníci z kmene Tainů, tedy původního obyvatelstva Kuby před příchodem Španělů. A právě tady spáchali hrdí bojovníci hromadnou sebevraždu, která je uchránila před postavením porobených otroků. Když se navečer vrátíme do Baracoy, nestačíme zírat. Opět se něco slaví. Na náměstí hraje hned několik kapel, lidé sedí před hospodami na zemi, popíjejí mojito nebo čistý rum a spousta z nich tančí. Takhle vypadá noční život v zemi, kde je průměrný plat kolem 600 korun za měsíc.

Samozřejmě, že s takovou almužnou by nikdo dlouho nepřežil, ale Kubánci dostávají řadu potravin v naturáliích a navíc všichni s něčím pokoutně obchodují. To charakterizuje život na ostrově stejně jako pionýrské šátky uvázané kolem krku školáků a či obrázky Che v každé ulici. Ale Fidel s Raúlem stárnou (89 a 84 let) a všichni očekávají, že po jejich smrti se zastavený čas na Kubě znovu rozběhne a ostrov skočí víceméně po hlavě rovnou do 21. století. Svět tak přijde o komunistický skanzen a milovníci kol o cyklistický ráj.

Autor: Libor Budinský

Komentáře