Batoh, svačinu, nepromokavou bundu, čelovku a náhradní baterie, pevné boty i jistý krok. Přede mnou se začíná vlnit nekonečné tělo kamenné anakondy se hřbetem jiskřícím sluncem na zčeřených vlnkách bystré hladiny. Vyrážím na túru podél levád – vodních stružek na ostrově Madeira.

Levády, slovo odvozené z portugalského levar – nosit, jsou až metr široké a podobně hluboké kanály, vystavěné na Madeiře za účelem zavlažování zemědělských oblastí kolem pobřeží na jihu ostrova. Z nekonečného rezervoáru vody vysoko v bujných lesích, zahalujících svahy prastarého vulkanického pohoří, se po celém ostrově jako tepny rozbíhá přes dva tisíce kilometrů levád. Jejich životodárná vláha se rodí z dešťů zachycených masivy skal. Razí si cestu vrstvami lávy, popela a tufu, aby nakonec vyvěrala v nesčetných pramenech na severní straně ostrova.

Vodní království Madeira

Vodní království Madeiry bylo totiž rozděleno poněkud nespravedlivě. Nejenže se severní část ostrova těší díky pasátům nesrovnatelně vydatnějším srážkám, ale i to málo, co naprší na jihu, svedou podzemní cestičky po ukloněných skalních vrstvách opět a zase na sever. Pomocí levád se již stovky let daří tuto křivdu lidem úspěšně napravovat. Proto se dnes mohou na slunném jihu zelenat vinice, banánové plantáže, ovocné sady a nespočet zeleninových políček.

Navzdory původně čistě zemědělskému účelu se v posledních letech staly levády synonymem turistiky na Madeiře. Pěší podmínky totiž nemohou být ideálnější. Podél všech kanálů se buď vinou cestičky, nebo jako stezka poslouží přímo samotná zídka levády. Původně stezky sloužily pro kontrolu a údržbu zavlažovacího systému.

Běhá mi mráz po zádech při pomyšlení na pracovní podmínky dávných zedníků a kameníků, kteří se již od 16. století nesměli zastavit ani před strmými srázy, ani před rozmary horského počasí. Na práci byli na Madeiru přiváženi arabští a afričtí otroci, kteří trávili úmorné hodiny zavěšeni v proutěných koších a ručně tesali kanály přímo do skály. Však byly také levády zaplaceny mnoha ztracenými životy.

K horským pramenům

Abych na vlastní oči viděl, odkud se bere to neuvěřitelné množství vody proudící levádami, vyrážím na túru do nejhlubšího nitra Madeiry, přímo doprostřed skalního masivu pod vrcholky nejvyšších hor. Od hrázděných horských chat Queimadas se vydávám na levádu do Caldeirão Verde.

Po několika kilometrech se pohodlná cesta zužuje a nutí mě poprvé otestovat jistotu mého kroku na úzké zídce v prudkém skalnatém svahu. Sráz napravo pode mnou se však zatím marně snaží nahnat mi do žil trochu adrenalinu. Úspěšně mu v tom brání bujná zeleň, lemující většinu cesty. Pohodlně si vykračuji po pěšině a občas se chytám zábradlí instalovaného na hraně srázu. Bez něj by to přece jen bylo obtížnější. V místech, kde se porost na hraně levády rozestupuje, či se doslova propadá o desítky metrů níže, se o mne přece jen pokouší solidní závrať.

Výhled do krajiny mi však bere dech, na závratě zapomínám a fascinovaně fotím impozantní hory, droboučké vísky hluboko v údolí i vzdálené odlesky oceánu. Pokud se mi zamotá hlava, je to spíše z nádhery tohoto místa. Následující stovky metrů mám pocit, jako bych podél útesu spíše letěl, než balancoval na uzounké skalní římse. Výhledy se předhánějí v impozantnosti a zelený kaleidoskop mění své obrazce na každém kroku.

Let však záhy končí u šklebících se úst černého tunelu. Čas pro čelovku přichází. Levádových tunelů bylo během staletí v lávových stěnách vytesáno bezpočet. Tunely vedou v délkách od pár metrů do několika kilometrů, jsou přímé i klikaté, široké i úzké. Některé mají dokonce i okna. Odměnou za kluzké plahočení v temnotách bývá poutníkovi zjevení nové pohádkové krajiny v místech tak nepřístupných, že bez levádového tunelu by zůstala navždy lidským očím skryta.

Tropický prales

Tak se přede mnou zjevil impozantní Caldeirão Verde, Zelený kotel. Hluboká strž, která dělá čest svému jménu, je vetknuta do skalní stěny uprostřed zelené džungle. Okolní vegetace tu úspěšně vyvolává moje vzpomínky na tropický horský prales v Amazonii.

Ze všeho kolem nepřetržitě kape voda. Ve stínu nejvyšších srázů kolmých skalních stěn leží křišťálová tůň, sycená štíhlým vodopádem. Jeho horní okraj se ztrácí z dohledu snad ve stometrové výšce. Zvlněná hladina jezírka láká k osvěžení, ale mne ještě více láká pokračování výletu na samý konec možností téhle stezky. Láká mně výlet až do Zeleného pekla, do kotle Caldeirão do Inferno.

Vzácný vavřínový les

Věrně se vracím k levádě, kterou jsem na chviličku opustil, a opět sleduji její ladné křivky i vodní skotačení. Po několika kilometrech mě nově vybudované schodiště odvádí o pár desítek metrů svahem výše. Zde se na malé skalní plošině levády dokonce větví, do jedné vedou železniční koleje a tunelem mizí přímo pod nejvyšší madeirskou horu – Pico Ruivo. Brzy zjišťuji, že i levády mohou mít smysl pro humor.

Vchod do dalšího tunelu na mé trase stráží vodopád, jehož proudy se snášejí přímo na stezku. Taková přírodní sprška na Madeiře ovšem není žádnou výjimkou, voda se po svazích řítí kdejakou skalní rýhou. Aby také ne, hory překypující vegetací jsou téměř neustále v mracích, voda z přesyceného vzduchu na listech kondenzuje a miliony kapek pak prakticky neustále prší vstříc stružkám, potůčkům a pramínkům, nevyčerpatelným zdrojům levád.

Je potřeba vědět, že Madeira se pyšní unikátním vavřínovým lesem, odborně zvaným Laurisilva. Lesem tak jedinečným, že byl v roce 1999 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Tento typ pralesa pokrýval již ve třetihorách (asi před 15 až 40 miliony let) většinu teplé a vlhké jižní Evropy. Následující doby ledové však teplomilné vegetaci nepřály a do dnešního dne přežívá z těch prehistorických dob už jen pár skromných reliktů, z nichž ten madeirský je považován za nejzachovalejší.

Na každém kroku vykukují všelijací endemité prazvláštních tvarů, kupříkladu nenápadná rostlina s latinským názvem Semele androgyna. Té vyrůstají krémové kvítečky přímo podél okrajů tmavozelených listů. Bližší prozkoumání odhalí, že údajné lístky jsou vlastně jen evolucí rozšířené stonky. Žasnu nad rozmanitostí místních ekosystémů. Koneckonců i samotný název celého ostrova Madeira byl inspirován jeho lesním bohatstvím, slovo madeira znamená v portugalštině dřevo.

Za sprchovým tunelem pokračuji dalším tunelem, pak dalším a ještě jedním. Tedy spíše plazivkou, což je ovšem překvapení až na samý závěr. Sílící dunění rozléhající se podzemím je předzvěstí něčeho velkého a já vylézám z temnoty do šera skalní rokliny plné burácení mohutného vodopádu, který se řítí úzkou průrvou přímo do levády. Temperamentní přítok je naštěstí možné překonat po pevné kovové lávce. Místo působí velmi sugestivně a připomíná nekonečný souboj vodní říše a skal, které po miliony let voda rozrušuje, formuje a tvoří z nich hotová umělecká díla.

Na konci cesty

Hlavou mi probíhají úvahy o tom, co vedlo dávné obyvatele Madeiry k vybudování tak náročných a rozsáhlých vodních děl právě zde, v nitru temných skal, v prudkých srázech nejvyšších hor. Jinak ovšem svádějí levády vodu do údolí prakticky vždy jen velmi pozvolným gradientem, vinou se kilometry daleko podél skal a po svazích bočních údolí zdánlivě po rovině. Díky tomu je turistika podél levád vlastně docela nenáročná.

Nekonečný proud vody v levádách má ovšem svou sílu a pořádnou energii. Dokladem toho je nejen několik hydroelektráren, usazených v údolích při ústí mimořádně vydatných levád. Vodní síla bývala v minulosti využívána i pro pohon mlýnů. Jejich majitelé si kdysi nechávali na vlastní náklady vybudovat soukromé levády, vedoucí přímo k mlýnským budovám. Jednadvacáté století však tradiční výrobě nepřeje a čas z většiny mlýnů zanechal jen ruiny, tu a tam roztroušené podél stezek.

Pekelný kotel

Ještě pár kroků a jsem u cíle. Caldeirão do Inferno, Pekelný kotel. Není sice tak sevřený jako Caldeirão Verde, zato člověka přikove k zemi ohromující výškou svých stěn. Vodní kanálek se tu ztrácí v podloží, aby se setkal s pramenem vyvěrajícím na dně kotle. A všude kapání vody a šťavnaté baldachýny bujného rostlinstva přichyceného kdekoliv kolem. Madeirské peklo je zkrátka zelené.

Pokračovat dál už není kam. Nezbývá, než se obrátit a vychutnat si návrat se stejným nadšením, možná jen více připraven na nástrahy a žertíky této neuvěřitelné stezky. Nebýt levád, tenhle ostrov v Atlantiku by se nikdy nestal tím pověstným rájem. Levády od počátků lidského osídlení dávaly Madeiřanům možnost se o sebe postarat. Díky levádám vypěstovali na svých polích dostatek plodin pro sebe i na prodej. A dnes se za levádami na Madeiru vydávají každoročně statisíce turistů, kteří ještě více přispívají k ostrovní ekonomice. Levády jsou v pravém slova smyslu tepny, které Madeiru drží při životě. Ovšem jsou to tepny neskutečně krásné.