Hue je jedním z nejčastějších turistických cílů, které severní Vietnam má. Můžete si tu prohlédnout královskou citadelu plnou paláců, podniknout lodní výlet po Voňavé řece, seznámit se s historií vietnamské války… Nebo se pokusit vyrovnat s vlastní smrtelností.

Naprostá většina západních návštěvníků Hue se nikdy nedozví, že propásli jednu z největších zajímavostí v okolí města. O An Bangu se sice dočtete v některých průvodcích a na webu, ale skoro nikdo sem nejezdí. A přitom stačí si jen v Hue půjčit motorku a vyrazit na východ. Propletete se rušnými ulicemi, projedete rýžovišti a asi po dvaceti kilometrech se před vámi objeví pláž u městečka Thuan An. Když budete pokračovat po silničce k jihu, Město duchů nemůžete minout. Je tak rozlehlé, že ho snadno najdete i na GoogleEarth.

Památka předků

Od obzoru k obzoru se do vzdálenosti mnoha kilometrů rozkládají tisíce hrobek všech velikostí, tvarů a odstínů. Cihlové a betonové stavby pokrývají plochu desítek hektarů. Stejně jako příbytky živých lidí jsou hrobky opatřeny omítkou, obloženy kachlíčky a natřeny fasádními barvami. Některé jsou zcela prosté a uměřené, jiné svou velikostí připomínají domy, nebo spíš paláce. Nechybí u nich brány se lvy hlídajícími klid mrtvých, balustrády, vysoké věže ani rozlehlé zahrady s květinami. Připočtěte až neuvěřitelnou zdobnost. Nejrůznější mytologická zvířata, zrcátka, niky, mozaiky…

Výlet do An Bang může být povrchní snahou najít něco bizarního a udělat si tam „selfíčko“. Pokud se ale na cestách pokoušíte nahlédnout pod povrch reality a dozvědět se o světě kolem sebe něco víc, vyptejte se místních lidí a zapátrejte na webu. Dočtete se, že fenomén hrobek úzce souvisí s takzvanými „boat people“, jak se říká uprchlíkům z Vietnamu během války v letech 1955–1975 a po vítězství komunismu. Jejich počet je odhadován na 800 000, a řada z nich odešla do bohatých západních zemí včetně USA. Příbuzným, kteří zůstali doma, začali posílat peníze. Chtěli se tak důstojně postarat o památku předků, což je ve vietnamské kultuře velmi důležité.

Slavín je levnější

Začátkem 90. let se to ale zvrhlo snahou o okázalé předvedení rodinného bohatství. Vypukly závody, čí hrobka bude větší a dražší. Úřady do toho nezasahovaly, takže se hřbitov nekontrolovaně rozrůstal do okolí. „Dnes už si většina zájemců o stavbu hrobek najímá drahé architekty,“ řekl novinářům Le Hai, který v An Bangu prodává pozemky. „Všichni se chtějí odlišit. Požadují neobvyklý design, který si často i sami hledají na webu. Inspirují se snímky hřbitovů z celého světa, takže není divu, že jsou zdejší hrobky tak různorodé.“

Extravagance samozřejmě něco stojí. Průměrná větší hrobka v An Bangu prý v přepočtu přijde asi na tři miliony korun, což je pro srovnání cena menšího bytu v Praze. I hrob na pražském Slavíně stojí asi desetkrát méně, a to jde o nejprestižnější posmrtnou adresu v Česku. Ale proč snahu Vietnamců o okázalost odsuzovat? Když to někomu stojí zato…

Turistická atrakce?

An Bang je rájem nejen pro fotografa, ale i pro amatérského estetika, kulturního antropologa nebo religionistu. Můžete tu bloudit celé hodiny, porovnávat jednotlivé hrobky a zkoušet v nich číst jako v knize. Všímejte si třeba symbolů, které se na nich objevují. Jaký význam má pro Vietnamce lev, drak, pták nebo kolo se sedmi paprsky? Proč na některých hrobech hoří svíčky, zatímco na jiných dýmají vonné tyčinky? Které kombinace barev jsou na hrobech použity a co to znamenají?

Pokud si ale chcete to zvláštní místo prohlédnout v klidu a o samotě, pospěšte si. Objevují se totiž hlasy, že by se Město mrtvých mělo zařadit do itinerářů cestovních kanceláří. S tímhle nápadem před časem přišel Nguyen Huu Thong, ředitel Institutu vietnamské kultury a umění v Hue. „Hřbitov v An Bangu má vysokou architektonickou hodnotu, takže by se mohl stát vyhledávaným turistickým cílem,“ řekl novinářům. „Na zdejších hrobech se projevují různé náboženské i kulturní vlivy – buddhismus, taoismus, katolická víra, vietnamské hodnoty, čínská i západní kultura…“

Má to logiku – v okolí Hue je totiž podél Voňavé řeky umístěno několik hrobek vietnamských vládců z dynastie Nguyen (1802–1945). Rozlehlé, nádherně zdobené stavby připomínající spíš paláce už řadu let patří k vyhledávaným turistickým cílům. Platí se tu poměrně vysoké vstupné a z Hue sem každý den míří desítky výletních lodí. Kdyby se k turistickým prohlídkám přidaly i moderní hrobky v An Bangu, zájemcům o vietnamskou historii a umění by to přineslo možnost srovnání.

Chováme se stejně

Zároveň je to ale poněkud bizarní představa. Zastavovaly by v An Bangu turistické autokary? Procházely by se mezi hrobkami zástupy cizinců s průvodci třímajícími zvednuté praporky a třepetalky? Podával by tu někdo odborný výklad o vietnamském funerálním umění? Vyrostly by zde budky výběrčích vstupného a stánky s občerstvením?

To všechno by jistě bylo porušením piety a vpádem turistiky někam, kam nepatří. Ze smrti by se stal spektákl. Jen si představte, že by k vašemu rodinnému hrobu na Olšanech mířily davy Japonců ověšených fotoaparáty. Okukovali by babiččin náhrobek, květiny a lucerničky, slabikovali by jméno dědečka, fotili si mramorové andělíčky a holubice… Zakázat byste jim to nemohli, hřbitov je přece veřejné místo. Ale nejspíš byste protestovali u cestovek, které by je na hřbitov vozily.

Všimněte si, jak tváří v tvář smrti používáme dvojí metr. Hroby českých králů na Pražském hradě? Novogotická Schwarzenberská hrobka v Třeboni? Kostnice v Kutné Hoře? Zvědavě si je prohlížíme a vůbec nás nenapadne, že tím rušíme klid dávných mrtvých a dopouštíme se čehosi nepatřičného. Navštěvovat „čerstvé“ hřbitovy nám ale přijde podivné. Přemýšlejte o tom, a taky si pohrávejte s představou, že se předmětem čísi zvědavosti jednou stane i váš vlastní hrob. Umřeme, stejně jako všichni před námi a všichni po vás. Je dobré mít v tom jasno, a zvlášť teď na podzim.