Rachot terénního náklaďáku Ural již několik hodin nepřetržitě rozčesává ticho tajgy. Rozbahněná cesta se stále zužuje. Chvíli se zdá, že mezi stromy ani neprojedeme. Náhle rachocení motoru ustává. Všichni ven! Náš gruzavik uvízl v hlubokém bahně. V podmáčené tajze se na nás okamžitě vrhají miliony komárů. Jenže auto se nedaří vyprostit ani pomocí motorového navijáku.

Vždy, když řidič pracně připevní ocelové lano k některému ze stromů v okolí a zapne motor, vytrhne to strom i s kořeny, ale auto se ani nepohne. Ještě, že ruský člověk se jen tak nevzdává. Vyvrátili jsme sice čtyři stromy, ale pátý vydržel, a my můžeme po náročném boji s bažinou pokračovat. Naštěstí překonáváme hladce i několik poměrně divokých brodů a zanedlouho se objevuje typická krajina sopečného království hory Tolbačik.

Tlaky v podzemí

Kamčatka – poloostrov daleko na východě Ruska, kraj divoké tajgy a sopek. Těch na Kamčatce můžeme napočítat na 160, z čehož asi 30 je činných a aktivních. Pod zdánlivě klidným povrchem země se tu na sebe tlačí Pacifická a Euroasijská litosférická deska. Pacifická se s velkým odporem zanořuje pod euroasijského goliáše. Dokladem tohoto neviditelného, leč mohutného dění jsou častá zemětřesení a extrémní vulkanická aktivita.

Kamčatku

Jak se Pacifická deska podsouvá pod asijský kontinent, její horniny se taví, vystupují na povrch a tvoří sopky chrlící  žhavou lávu. V průběhu složité historie tektonických šachů tak na Kamčatce vznikla dvě paralelní pásma rozlehlých stratovulkánů. Mezi nimi se údolím klikatí řeka Kamčatka.

Mezi všemi sopkami je jasnou královnou nejvyšší Ključevskaja. Vypíná se do výše 4750 m a jako správná královna je obklopena četným „služebnictvem“ – celou skupinou dalších vulkánů. V jižním cípu skupiny Ključevskaja podřimuje náš cíl – Tolbačik. Ve skutečnosti jsou tu vedle sebe dva samostatné vulkány – nižší Ploský Tolbačik (3085 m n. m.) a vyšší a strmý Ostrý Tolbačik (3682 m n. m.).

Kamčatku

Zatímco Ostrý Tolbačik je považován za sopku vyhaslou, Ploský o sobě dává občas vědět. Za posledních pár tisíc let si jen příležitostně odkýchl, ale větší pozornost si získal docela nedávno, v letech 1975–1976. Z trhliny na jeho svahu se tehdy vyvalilo obrovské množství bazaltové lávy, které pokrylo plochu přes 40 km2. Na vrcholu hory vznikl nový kráter o průměru 400 m a hloubce až 200 m.

Zároveň do vzdálenosti kolem 15 km od vrcholu vzniklo i několik velmi pravidelných struskových kuželů, zde nazývaných konusy. Ty se často tvoří na úbočích větších sopek, když se plyny ze žhavého magmatu pod povrchem proderou vzhůru nějakým slabším místem. Trhlina pak tak dlouho vyvrhuje popel, strusku a sopečné bomby, až se zásoby plynu vyčerpají. V takovém místě pak zůstane úhledná hromada materiálu vysoká klidně přes sto metrů.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Nádhera bizarní sopečné krajiny Tolbačiku mi učarovala už při mé první cestě na Kamčatku v srpnu 2012. Tentokrát tedy z jedoucího Uralu opět nedočkavě vyhlížím, kdy mezi stromy probleskne známý, pod ledovou čepicí schovaný štít. Najednou však prudce měníme směr a odbočujeme z osvědčené příjezdové cesty. Zastavíme a řidič Sergej vysvětluje, že dnes již se „stará“ cesta projet nedá, protože loni ji lávový příkrov dočista pohřbil i s kilometry okolních lesů. Tato erupce začala jen pár měsíců po mé poslední návštěvě!

Za chvíli se přesvědčuji na vlastní oči. Přímo z cesty uprostřed lesa se zvedá rezavý jazyk lávového proudu. Pár ubohých stromů napůl zasypaných kamením se ještě drží při životě. Za nimi se táhne již jen nedohledné pole lávy a popela. V listopadu 2012 se Tolbačik probudil ze svého podřimování a na jižním svahu Ploského začal téměř bez varování chrlit ze dvou trhlin kubíky sopečných plynů, rychle proudící lávu, popel i sopečné bomby. Tímto způsobem si s větší či menší intenzitou sopka krátila chvíli téměř rok. Lávový proud se zastavil až uprostřed tajgy, 40 km jihovýchodně od trhlin, a vyvržený popel doletěl 65 km daleko.

Stojíme tu tedy před masou hornin ani ne rok starou a já začínám tušit, že po loňské erupci nás čeká nejedno překvapení. Pokračujeme objížďkou, kterou snad ani nelze označit slovem cesta. Někdo tu projel lesem s těžkotonážním pásovým „tankem“, a tak proklestil klikatý průsek, kterým se teď jezdí. Po divoké jízdě se dostáváme k základnímu tábořišti na planině ve svahu vulkánu.

Kamčatku

Ale vůbec to tu nepoznávám. Tady někde stávala základna vulkanologů a seismologů, tak zvaná Leningradskaja baza. Bylo to jen pár málo pohodlných srubů, nicméně přece jen mohly posloužit za nepřízně počasí jako úkryt či provizorní kuchyně. Dnes si stavíme stany u lávového pole. Leningradskaja baza je navždy pohřbená v lávě, jen pár stovek metrů odtud.

Nedaleko našeho tábora z moře napadaného sypkého sopečného materiálu, tzv. tefry, vystupují obří jazyky ztuhlé lávy pahoehoe. Tahle pahoehoe, pojemnovaná havajským výrazem pro „hladký“, se za horka vyznačuje vysokou tekutostí. Po utuhnutí pak její povrch hýří fantastickými tvary. Před námi se prostírá šedočerná krajina zmuchlaných dek, pokroucených lan, rozvlněných závěsů či nafouklých laloků, přetékajících jeden přes druhý. Místy rozpukaná a rozlámaná odhaluje tisíce bublinek protažených ve směru proudění s kobaltově modrými odlesky.

Kamčatku

Sopečný hřbitov

Vydáváme se k jednomu z konusů. Dvě stě výškových metrů plahočení sypkým terénem rozhodně stojí za námahu. Lze odtud výtečně pozorovat, kudy se před několika měsíci valily příboje žhavé horninové kaše. Stejně tak výhled na okolní krajinu je ohromující. Masiv Tolbačiku jako na dlani, horské hřbety kam oko dohlédne. I samotný konus je dílkem pozoruhodným. Z okolní krajiny ční jako obří krtina a doslova září mnoha barvami.

Mezi šedou a černou přitahuje pohled jasně červená i pole žlutých obrazců, vymalovaných unikajícími sirnými párami. K dokreslení vnitřního života konusu přikládá náš průvodce k jedné ze štěrbin ve skále připravené dřevěné klacíky. Ty se od horkých sopečných plynů samy vznítí a zakrátko již plápolá ohýnek a zájemci jsou častováni opečeným párkem.

Svorně klopýtáme tefrou zpět k úpatí konusu. Tady je vystaven obrovský balvan s připevněnou tabulkou. Tenhle balvan také vyletěl z jícnu sopky. Odborně se kusy lávy vyvržené sopkou do vzduchu, jež cestou k zemi utuhnou, označují jako sopečné bomby. Nápis na balvanu praví, že tato sopečná bomba sem přiletěla v roce 1975 a zabila dva geology.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

V podobném duchu pokračujeme vstříc mrtvému lesu. Kdysi bujný zelený les potkal během erupce v 70. letech nemilosrdný osud. Tehdy se tudy prohnal pyroklastický proud – až 1000 °C žhavé mračno sopečných plynů, úlomků lávy a sopečného popela. Následný spad pohřbil pod pětimetrovým nánosem vše, co zbylo. Několik tisíc holých sežehnutých torz stromů ční k obloze jako důkaz řádění pekelných sil.

Na okraji lesa trčí z černé země navíc bizarní železný předmět – ocasní část vrtulníku KI-6. Zasažen sopečným popelem nedokázal již vzlétnout a jeho věčný odpočinek narušují jen četné blesky fotoaparátů. I mrtvý les se však mění. Rok od roku je méně mrtvý a stále více zeleně nachází na tomto hřbitově svůj nový domov.

Brána do pekel

Další den máme v plánu nahlédnout přímo do jícnu Ploského Tolbačiku. Na jeho vrcholu po ránu sice tancuje pár obláčků, ale jeho ostrý parťák hrdě vystavuje na odiv svůj pocukrovaný štít. K nástupu na výšlap je však nutno překonat loňský lávový proud.

Jeho přechod je nečekaným zážitkem. Téměř rok po skončení erupce láva pod námi stále hicuje jako kamna. Pěšina přes horké skalní plotny plné trhlin je vyznačena malými čarami bílou barvou, ne vždy dobře viditelnými. Na chvíli se z téhle stezky ztrácím a už to vypadá, že na horkých balvanech to odnesou moje pohory. Nad některými puklinami by se bez potíží dala postavit sauna. Naštěstí zas rychle nacházím bezpečí vychladlých skal.

Kamčatku

Sypkou strání vzhůru se vine vyšlapaná cestička, supíme tedy po ní. Cestou potkáváme několik kamenných želv, kachnu a pár dalších zástupců exotické fauny, které tu postavili hraví turisté ze sopečných bomb roztodivných tvarů. Těch je v některých místech svahu napadáno opravdu bohatě. Představuji si, jak divoké to tu musí během erupce být.

Následuje závěrečné stoupání k okraji vrcholového kráteru. S vypětím sil a sotva stačícím dechem se vyškrábeme na hranu sopečné propasti. Kaldera před námi je ohromující. Téměř kruhovitá, lemovaná černobíle proužkovaným ledovcem, se strmě padajícími svahy pokrytými kužely rozdrobené lávy. Evokuje představu brány do pekel. Z prudkých svahů se co chvíli uvolňují balvany a rachotivě se řítí na dno kráteru. Oblačnosti se však nad kalderou zřejmě líbí, takže očekávané výhledy jsou poněkud mléčné. Ale to vůbec nevadí. K blízkému setkání se sopkou asi trochu toho tajemně mléčného závoje patří.

Během předlouhého sestupu mě napadá, že zatímco si tu vykračujeme, povídáme a fotíme, v hloubce pod námi se pomalu převalují obrovské masy žhavého magmatu, připravené bez varování projevit sílu, jakou si nikdo z nás nedokáže představit. Pohlédnu zpět ke kaldeře a jsem vděčný Tolbačiku, že mne k sobě pustil tak blízko.

Autor: Martin Loew

Komentáře