Sedím na vrcholku duny v poušti Rub al-Chálí. Písek, kam až oko dohlédne, jen v dálce se krčí náš malý kemp – dvě auta, čtyři stany a oheň, jediná známka civilizace široko daleko. Vítr zvedá jemný písek z hřbetů dun a zapadající slunce jej barví doruda, jakoby kolem mne poskakovaly plamínky ohně. Po setmění se vítr utiší a obklopuje mne hustá tma a naprosté ticho. Všemi smysly vnímám význam slov Rub al-Chálí – „Pusté končiny“.
Jsem asi v polovině putování sultanátem Omán, zemí námořníka Sindibáda a královny ze Sáby, zemí dech beroucích scenerií, vulkanických hor, ostře řezaných kaňonů, bílých pláží a odlehlých pouští. Naše cesta začíná v hlavním městě Maskatu a po několika hodinách pohodlného asfaltu stáčíme volanty k severu, plníme nádrže obou offroadů a deset rezervních kanystrů až po okraj (při ceně šest korun za litr benzinu to rozpočet příliš nezatíží), upouštíme vzduch z pneumatik a naší cestou se na další dny stává písek ve všech podobách.
Matka jedů
Vstupní branou do Rub al-Chálí je nám Umm al-Samim, tedy „Matka jedů“. Nebezpečná oblast sypkého písku na hranici se Saúdskou Arábií, solný močál bez známek vegetace či jiných forem života, s pevně vypadající krustou, velmi zrádnou, pokud se pod koly aut prolomí. Z dálky vypadá jako čerstvě zorané pole po sklizni brambor na Vysočině. Při chůzi křupe pod nohama a pod vrstvou hnědé hlíny odhaluje bělostnou sůl. Věrna svému jménu se Matka jedů tváří velmi nepřívětivě, i beduíni se jí proto po věky vyhýbají, a ani si nezískala mnoho fanoušků mezi turisty.
Ilustrační obrázek
Horizont kolem dokola je narušován jenom hříčkami faty morgány a jedna z nich už odráží první kontury „pustých končin“. S plochou 800 tisíc čtverečních kilometrů je Rub al-Chálí největší souvislou písečnou pouští světa. Pokud si umíte představit celou Francii spolu s Itálií zasypané pískem, umíte si představit rozměr Rub al-Chálí. „Ani Alláh tam nechodí,” varovali beduíni olejáře Thomase Bargera, když tu koncem 40. let minulého století pátral po ropě.
Nahusto naskládané duny dosahují výšek až 300 metrů a jejich svahy zdobí symetrické vrásky, připomínají tak rolbou upravenou sjezdovku. Jízda přes ně se dá přirovnat k popojíždění výtahem, kdy někdo nahodile mačká tlačítka a já jen čekám, jestli žaludek bude nadnášen vzhůru nebo tlačen opačným směrem. Trvá mi několik dní, než si na toto poletování po horské dráze zvyknu natolik, abych mohl cestou fotit, točit a psát si poznámky. S přibývajícími kilometry mění poušť strukturu i barvu a místo červených hvězdicovitých dun začínají převládat navátiny barchanového typu, putující s větrem sem a tam. Boty jsem už dávno nechal někde v hloubi kufru automobilu a celé dny si užívám luxusu bosých nohou.
Jemná zrnka písku, ráno příjemně chladivá a k večeru do hloubky prohřátá, jsou tím nejpříjemnějším pohlazením. Jako zjevení se za jednou z dun vynoří „čerpací stanice“, alespoň nápis na dřevěném kůlu u prázdného kanystru tak tvrdí. Dvanáctiletá beduínská holčička zde prodává suvenýry turistům. Nenacházím tu však ani benzin, ani turisty. Další beduíny potkáváme po několika kilometrech, dospělí sedí ve stínu a nabízejí ručně vyráběné čapky, koberce, boty. Za humny v prachu hrají jejich děti baseball s větví datlovníku namísto pálky a na moji přítomnost reagují házením kamenů, což přičítám zápalu pro hru.
Hotel s 5 (miliardami) hvězd
Každý večer hledáme vhodné místo pro táboření, zpravidla vysoko v dunách, kam nás landcruisery překvapivě lehce vyvezou. Usínám pod širákem u ohně a doutnajícího kadidla, zírám do hloubky černé oblohy a nevím, jestli je to Kassiopeia nebo Plejády, kdo mě dnes uspávají, v nejlepším hotelu světa „Pod mléčnou dráhou“ s 5 (miliardami) hvězd. Ani mi nevadí, že mi noční vítr navál písek do spacáku, do všech tělních otvorů a záhybů, o vlasech nemluvě. „Vstávej brzy, neb hodina po svítání je vypůjčená z ráje“, ponouká arabské přísloví a zde v Rub al-Chálí to platí dvojnásob.
Proto si každý večer nařizuji budík na půl čtvrtou hodinu ranní a obklopen pískem a hvězdami vyrážím do útrob dun za nočními snímky a ohlušujícím tichem. Tichem, které jsme z našich životů dobrovolně vyhnali, a kterému už ani neumíme naslouchat. Sklopení zrcátka a závěrka fotoaparátu prořezává noc jak výstřel pistole, až je mi líto narušovat harmonii klidu a každou expozici pečlivě zvažuji. Alespoň mám čas poděkovat poušti za to, že mohu usínat a probouzet se na tak krásném místě, blahosklonně tolerován škorpiony, hady a pavouky.
Ilustrační obrázek
Pokračujeme podél hranice se Saúdskou Arábií dále na západ, směrem k Jemenu. Cestou potkáváme několik beduínských přístřešků, často opuštěných, špinavých a plných odpadků, pohříchu plastových. Podobně jako celá země, i beduíni prošli za poslední roky nevídanou proměnou. Dnes by je asi britský cestovatel Wilfred Thesiger, který zde s nimi v polovině minulého století prožil, podle jeho slov, ty nejkrásnější roky svého života, nepoznal.
Po poušti jezdí v pick-upech, s velbloudy usazenými na korbě automobilu, jako by si vyjeli na rodinný výlet, nakupují do igelitových tašek a komunikují mobilními telefony. Vláda jim vystavěla po celém Ománu města čítající až stovky domů, v každém z nich je mešita, škola, nemocnice i policejní stanice. Beduíni tu nemusejí platit nájem, jen elektřinu a vodu. Přesto preferují svoje tradiční obydlí v poušti – barasti – postavené z datlovníkových palem. Barasti mají totiž jednu nespornou výhodu, mohou se během okamžiku srolovat jak koberec, hodit na pick-up a odvézt o pár kilometrů dál.
Ilustrační obrázek
Překvapením prvního týdne v poušti je studna s čirou vodou. Samozřejmě páchne po sirovodíku, ale to mě nemůže odradit od pouštní koupele v touze smýt ze sebe prach a písek posledních dní. To, co se tváří jako křišťálově čistá voda, je říznuté směsí uhlovodíků a zrnka písku po celém těle nahrazuje ropný olej. To mi ale dojde až po několika dnech nesnesitelného zápachu, kdy nevím, kam bych se schoval sám před sebou, natož před kamarádem v autě. Dobře, že se také trochu opláchl. Při každém prohrábnutí vlasů vytahuji tmavě mastnou dlaň, a když se po třech dnech konečně sprchuji v policejní stanici přestavěné na malý motel, zůstává po mně na podlaze hnědá kaluž. Inu voda nad (černé) zlato.
Jako poházené květáky, zapomenuté a dávno zkamenělé, vykukují ze solné pláně mezi dunami desetitisíce geod. Místy tak natěsno, že je nemožné se jim vyhnout. Duté sféroidy praskají pod tíhou automobilů a nechají nahlédnout do svých útrob. Zatímco zvenku jsou nevábně šedé, unavené větrem, pískem a sluncem, uvnitř schovávají vroubky nádherných třpytivých krystalů křemene nebo vápence, formovaných po stovky tisíc let.
Ilustrační obrázek
Vádí, koryta vyschlých řek, na několika místech křižují poušť ve stopách dávných toků. Ta z nejdelších, Wádí Dawkah se táhne stovky kilometrů od Saúdské Arábie až k Arabskému moři. Po celé délce je lemováno mimózami, které jenom díky svým kořenům, pátrajícím po vodě v hloubce několika desítek metrů, mají v této souši šanci na život. Polodivocí dromedáři kolem nich pobíhají v souběžném poklusu a hrby se jim naklánějí střídavě na obě strany, jako by měly při každém dalším kroku upadnout. Kam až jen dosáhnou, okusují zelené koruny mimóz, takže stromy vypadají, jako by měly pečlivě pěstěné afro účesy.
Zcela odlišná je vádí al-Haugh, ráj pro učitele geologie, dodnes podávající tiché svědectví o nesmírné vulkanické aktivitě a geologickém chaosu. Člověk nepotřebuje velkou fantazii, aby v každém skalním útvaru spatřil tvář posledního Mohykána nebo postavy z fantasy příběhů. Všichni jako by se chtěli rozběhnout či vzlétnout a tisíce let čekají na povel. Wilfred Thesiger moudře pravil, že nikdo neopustí Rub al-Chálí nezměněn.
Ilustrační obrázek
Po dvou týdnech putování pískem mizí poslední duny za tetelivým horizontem a moje stopy z nich dávno vítr vyhladil. Na mobilu se objevuje první čárka signálu místního operátora. Špinavý, zaprášený a chlapecky šťastný znovu obouvám boty a vjíždím do luxusního přímořského hotelu na jihu země. Byl otevřený teprve před několika měsíci, je obložen naleštěným mramorem a provoněn orientálními fragrancemi, přesto mám neúprosný pocit, že pět hvězdiček mi dnes bude nekonečně málo!