Sedím v letadle do Manily a plním si jeden ze svých snů. Když jsem v televizi viděla film Pláž, začala jsem snít o tom, že se jednou i já podívám na malý tropický ostrov s bílou písčitou pláží a tyrkysovým mořem. A teď mě čekají vysněné líbánky na Filipínách.

Po roce odkladů mi manžel konečně navrhl, že se vydáme na líbánky, a tak jsme se rozhodli podstoupit krkolomnou cestu na malý filipínský ostrov Boracay. Strasti cesty vyvažuje fakt, že tam jezdí relativně malé množství turistů, a proto nejsou místní pláže přeplněné jako v jiných letoviscích. Ostrov má asi 10 km² a je protáhlý severojižním směrem jako hubená žížala, která má v nejužší části šířku necelý kilometr, takže z východního břehu na západní přejdete asi za 10 minut. Pro našince je už taková procházka sama o sobě nevšedním zážitkem. Ale zpět ke klikatosti cesty na ostrov samotný. Z Manily letíme dál na letiště Kalibo Airport. Má poněkud provinční formát. Volně běžíme od letadla k terminálu, který spíš připomíná halu okresního autobusového nádraží. Stěny letištní haly jsou pokryté malými ještěrkami. Terminál sice disponuje pásem na výdej zavazadel, který ale bohužel neběží. V okénku u pásu se zničehonic objeví tmavé ruce, které začnou vyhazovat kufry na hromadu a cestující si musejí z vršící se hory nějak vybojovat svoje zavazadla. Nastupujeme do autobusu, kterým jedeme více než hodinu do přístavu Caticlan Jetty Port, z něhož vyplouvají malé motorové lodě na zhruba dva kilometry vzdálený ostrůvek Boracay. Vyčerpaní přijíždíme ještě před západem slunce do krásně zařízeného hotelu s bazénem.

Po obědě

Jen pár kroků od hotelu přechází betonová silnice v cestu z bělostného písku, který ani v tom nejparnějším slunečném dni nepálí do nohou. Je to hotový zázrak, který se jmenuje White Beach neboli Bílá pláž. Cesta je lemovaná z jedné strany restauracemi a bary, z druhé vysokými palmami, za kterými už prosvítá tyrkysové moře. Celá scenerie vypadá jako kýčovitá fotografie z reklamního letáku cestovní agentury, zkrátka místo jako stvořené pro romantické líbánky. Když se ale proberu z prvotního okouzlení, všimnu si, že jsou palmy obalené kabely, na kterých jsou jen tak zavěšené žárovky kryté ustřiženými petláhvemi. Než stihneme s manželem prodiskutovat vhodnost takové instalace, už se na nás vrhá první domorodec s výhodnou nabídkou výletu. Jakožto otřelí cestovatelé ho rychle setřásáme a raději jdeme do jednoho z barů na ovocný koktejl, který nám z tropického ovoce udělají přímo před očima. Po delší procházce na písečné promenádě zjišťujeme, že dotěrný Boracayec nebyl žádný podvodník, ale řádný zaměstnanec místní výletní agentury, která pro turisty organizuje nejrůznější zážitky. Za směšně nízkou cenu nám nabízejí romantickou plavbu lodí kolem ostrova jen pro nás dva. Ale protože už nám vyhládlo, řekneme, že chceme jet až po obědě. Na to nám průvodce odpoví, že teda po obědě. Já ještě nejsem tak úplně naladěná na místní rytmus, takže se úplně hloupě zeptám, v kolik to bude hodin. Filipínec s nechápavým výrazem zopakuje, že přece po obědě.

líbánky na Filipínách

Pukašelky

Člověk by si mohl myslet, že když se po dvou hodinách vrátí k té samé agentuře, cena výletu se v mezičase zvedne. Na ostrově Boracay to tak ale nechodí. Žádné kličkování ani podvůdky se nekonají. Náš průvodce nám ještě před zvednutím kotev doporučí, abychom si na cestu koupili chleba. Ne pro nás, ale pro rybičky. Tak tedy kupujeme a naloďujeme se i se čtyřmi Filipínci. Jeden je kormidelník, dva sedí na lodi a poslední je náš průvodce. Když nám řekne, ať mu odevzdáme fotoaparát, tak už úplně vážně očekávám, že nás vysadí na jednom z okolních miniostrůvků a odplují do dály. Nakonec se ukáže, že se pasoval do úlohy fotografa a rozhodl se, že budeme mít foťák plný záběrů z výletu. Je vidět, že to nedělá poprvé, protože nás hned po vylodění u jeskyní Crystal Cove honí z místa na místo v natrénovaných záběrech. Fotka u lodi, fotka u cedule, honem dál. Brodíme se částečně zatopenými tunely ve skalách, až projdeme na druhou stranu ostrova k moři, které v jeskyních vytvořilo něco jako krytý bazén. Pod velením našeho průvodce naskáčeme do vody. Další zastávka na naší plavbě kolem ostrova je určená šnorchlování s pestrobarevnými rybičkami. Filipínci se pohodlně rozvalí na lodi a čas od času nám hodí chleba, kterým pak rybičky krmíme. Když zavelí k odjezdu, mám chuť odmlouvat jako malé dítě, ale naštěstí nás čeká další místní lákadlo – Puka Shell Beach. Tato téměř liduprázdná pláž není pokrytá pískem, ale malými lasturkami, které vyplavilo moře. Těm z nich, které mají okrouhlý tvar jako malé prstýnky se tu říká pukašelky, a místní je navlékají na šňůrky a vyrábějí z nich pro turisty šperky. Uprostřed pláže skutečně sedí činorodá Filipínka, jakmile nás zmerčí, hned přestane hledat a začne prodávat.

Bezpečné lešení

Při procházce po ostrově si nelze nevšimnout místní tradiční architektury. Filipínské domy vypadají jako chaty z bambusu a často stojí kus nad zemí na kůlech. Stěny jsou proplétané jako košíky a i střecha je z přírodního materiálu. V tomto stylu nejsou postaveny jen obytné domy, ale třeba i prodejna se zeleninou a ovocem nebo bar či kiosek hned u silnice. Ve středu ostrova je nejhezčí a největší bambusová stavba. Je to místní škola, která se zrcadlí na hladině přilehlého jezera. Hotely a stavby pro turisty jsou postavené již z běžných materiálů. My jsme ale náhodou měli možnost vidět, jak takové domy vznikají. Stavební lešení je vratká soustava bambusových tyčí, které jsou k sobě svázané provázky a drátky. Do toho všeho jsou bez ladu a skladu zamotané elektrické kabely. Po celé konstrukci odvážně šplhají bosí dělníci. Navzdory tomu výsledné stavby vypadají hezky a zdá se, že i bez problémů stojí. Pro Čechy nejsou nezvyklé jen filipínské domy samotné, ale i jejich zařízení a dekorace. V naší hotelové restauraci jsou kromě klasických stolů i malá pódia s baldachýnem, kde si každé ráno dáváme tropické ovoce, usazení bez bot na měkkých polštářích. Další zajímavostí je hotelová fontánka u recepce. Je to malá skalka porostlá zelení a na vrcholku trůní soška Madonny s děťátem pod palmou. Podobná zátiší jsou po ostrově naprosto běžná. Katolické křesťanství je na Filipínách velmi rozšířené. Přivezli ho sem Španělé v 16. století a dnes je tu asi 85 % křesťanů. Filipínští emigranti v okolních asijských zemích jsou známí tím, že se shlukují kolem křesťanských kostelů a vytvářejí malé komunity. Vysílání filipínských farářů do zahraničí pak trochu připomíná působení těch polských v Čechách.

filipíny koktejl

Rychlé občerstvení

Další místo, které rozhodně stojí za návštěvu, je tržiště. Má několik částí. Jedna z nich je luxusní nákupní třída s obchůdky zaměřenými na turisty. Ta postupně přechází v méně upravené uličky, kde se prodávají magnetky, prostírání na stůl upletené z proutků a netěsnící šnorchly. Cena se musí usmlouvat, což u nás jako vždy vede k pokleslé náladě a menší manželské hádce o tom, jak se má správně smlouvat a že jsme to zase koupili moc draze. Procházíme kolem stánků s ovocem, které jsou ověšené celými girlandami banánů. Odér, který se line z rybího trhu, je natolik silný, že si jen zacpáváme nosy a rychle běžíme kolem. Když po tom všem nakupování dostaneme hlad, rozhodne manžel, že si dáme místní fast food. Zkoušet fast food v různých zemích je takové naše malé hobby. Obzvlášť v Asii má tento pojem často naprosto jiné rozměry než tradiční hranolky s hamburgerem. V boracayském bufetu nás tak čeká opečená noha nějakého opeřence na bambusové špejli a k tomu zelená limetka.

Líbánky na Filipínách jsou u konce

S ostrovem se loučíme každý po svém, oba se však řídíme heslem: vrať se na místo, kde ti bylo dobře. Manžel jde do zážitkové agentury, která ho motorovým člunem přepraví na ponton vzdálený od pobřežní mělčiny. Tam se může do libosti vyřádit na vodním skútru. Já se vydávám za masérkou na plážové lehátko a v tom nejkrásnějším salonu krásy si s výhledem na tyrkysové moře nechám udělat manikúru i s pedikúrou.

Autor:  VERONIKA AGEIWA