O Číně by se dalo hovořit i jako o zemi klášterů. Najdete jich tu tolik, že kdybyste měli projít všechny, zabere vám to mnoho let. Vybrali jsme pro vás tentokrát čtyři čínské kláštery, které za návštěvu rozhodně stojí. Každý má přitom úplně jinou atmosféru. 

1. Baima Si: první buddhistický klášter v Číně

Jednoho dne roku 68 n. l. se císaři Mingovi zdál sen o zlatém obru. Byl vysoký šest metrů a uměl lítat. Navíc mohl stejně jako bůh dělat prakticky cokoli. Druhého dne se proto panovník rozhodl vše vyprávět svým ministrům. Jeden z nich, jenž rozuměl nadpozemským věcem, prohlásil, že onen obr byl podle něho Buddha,“ vypráví mi mnich Jüan Can jednu z legend o vzniku Baima Si (Paj-ma-s‘), prvního buddhistického kláštera v říši středu.

Baima Si White horse temple cina-2

Foto: Guo Qi

„Císař následovně vydal příkaz osmnácti ministrům, aby se vydali do Západního království Buddhu najít. Na území dnešního Afghánistánu pak objevili dva indické mistry, v Číně známé pod jmény Ču Fa-lan a Še Mo-tcheng, které přivedli sem. A právě tito dva mniši přivezli na dvou bílých koních i vzácné buddhistické texty, které přeložili do čínštiny,“ dodává Jüan Can a ukazuje mi sochu jednoho z oněch posvátných ořů, podle kterých byl celý svatostánek pojmenován.

Oba indické mnichy tak svým způsobem můžeme přirovnat ke slovanským věrozvěstům Cyrilovi a Metodějovi. I buddhismus totiž musel o své místo v říši středu bojovat. Podle další z legend se totiž proti novému náboženství postavili taoisté.

Císař se proto na jejich žádost rozhodl pro zkoušku, která měla odpovědět na otázku, které z obou náboženství je pro jeho zemi to pravé. Nechal tedy na východní bránu nového kláštera umístit posvátné taoistické texty a další předměty, buddhistické zase na západní stranu. Všechny pak byly svrženy do ohně. Taoistické shořely, zatímco buddhistické přežily.

čínské kláštery

Až do současnosti přežil i samotný klášter honosící se titulem „první“, přestože byl v době vlády Mao Ce-tunga Rudými gardami vážně poškozen. Jeho vybavení pak zcela zmizelo, včetně soch i mobiliáře. Za svou obnovu proto klášter vděčí představiteli cizí země, konkrétně kambodžskému králi.

„Socha Buddhy, kterou v tomto chrámu vidíte, pochází z Pekingu. V roce 1973 totiž Norodom Sihanouk, pobývající v Číně, vyslovil jakožto horlivý vyznavač buddhismu přání klášter Bílého koně navštívit. V nejvyšších komunistických kruzích však zavládlo zděšení, protože tady prakticky nic nebylo, ani jedna socha. Tehdejší premiér proto nařídil, aby sem okamžitě přivezli dvacet čtyři Buddhů, jedno odkud, a spolu s nimi dalších téměř tři tisíce artefaktů z různých paláců a muzeí,“ vzpomíná Jüan Can.

2. Na hoře Sien-jen-s‘ spolu s draky

Naše auto stoupalo po prašné cestě, klikatící se mezi pahorky porostlými jen dohněda zbarvenými trsy trávy. Jinak ale v této části na rozhraní autonomní oblasti Ning-sia a provincie Kan-su převládá žlutá barva sypké půdy zdejších kopců, rozrytých erozí. Poslední lidské osady jsme už nechali dávno za námi, stejně jako plantáže kou-čchi, tedy kustovnice čínské, tvořící nedílnou součást zdejšího zázračného čaje.

dragon temple

Před námi už se tyčil jen vrcholek hory Sien-jen-s‘ a na ní i stejnojmenný klášter. Od brány oznamující, že jsme téměř u cíle, a připomínající spíše vjezd na americký ranč to ale přeci jen je ještě několik kilometrů strašidelné jízdy po okrajích prudkých srázů. Za skutečně poslední zatáčkou však naše zraky hleděly už jen vzhůru.

„Na toto místo nacházející se na rozhraní tří pohoří, Che-lan, Čchi-lien a Liou-pchan se v dávné minulosti slétávalo pět draků. Blankytně modrý, nachový, bílý, černý a žlutý, kteří symbolizovali vládce. A díky tomu zde byl v době vlády dynastie Chan založen klášter,“ líčí pradávnou a mýty opředenou historii kláštera Sien-jen-s‘ mistr Čchien.

Tento mnich Buddhovi zasvětil život před dvaceti lety a na hoře vysoké 2361 metrů žije zcela sám. Tedy prý tu s ním bydlí ještě jeden mnich, ale ten je dlouhodobě na studiích. Procházíme přes první nádvoří ohraničené vstupní branou, staveními sloužícími jako ložnice a ústředním chrámem na druhé a zároveň poslední nádvoří, na jehož konci stojí nejcennější stavba celého komplexu.

„Vnější stěny zdobí výjevy z díla ‚Putování na Západ‘, jehož hrdinou je buddhistický mnich Süan-cang. Vydal se do Indie, aby získal vzácné náboženské texty, a jeho pouť je právě tady vyobrazena,“ ukazuje mistr Čchien. Kdo by neznal jedno z nejslavnějších děl čínské literatury od Wun Čcheng-ena, a především příběhy o Opičím králi. Největší poklady se však prý skrývají uvnitř dřevěného svatostánku.

čínské kláštery

Úderem na posvátný zvon nás mnich vyzve, abychom vstoupili do míst, která dříve sloužila ke stříhání mužů, rozhodnutých stát se Buddhovými služebníky. Nyní se zde nachází chrám, kterému vévodí Šákjamuni Buddha. Na zdi po jeho pravici se pak nachází nejcennější část celého kláštera. „Na stěně jsou plastiky celkem sto osmi Buddhů. Jak vidíte, pokrývají ji celou. Jde o dílo nejlepších kameníků z širokého okolí, kteří pomáhají s obnovou kláštera,“ popisuje mistr Čchien výtvor, který s trochou nadsázky připomíná křesťanský Betlém.

Převážnou část roku tu fouká silný vítr rozeznívající desítky malých zvonků, připevněných na trámy altánů stojících po obou stranách čelní budovy kláštera se vstupní branou tvořenou dlouhým tunelem z červených cihel. Právě z tohoto místa je nejkrásnější výhled na všechny strany. A i když se nejbližší město nachází 70 kilometrů odtud, věřící se sem často vydávají. Bez ohledu na počasí.

3. Klášter Jung-čchüan: psáno vlastní krví

Velkým nádvořím se rozléhá zpěv mnichů. Vychází z hlavního chrámu, odráží se od vysokých zdí a stoupá vzhůru ke korunám stromů, které klášter Jung-čchüan v provincii Fu-ťien obklopují ze všech stran. Dalo by se říci, že tento 1100 let starý svatostánek je doslova srostlý se zdejší přírodou.

čínské kláštery

Rychle plující mraky posvátná slova odnášejí až k nebesům, božstva jim tak naslouchají na zemi i na nebi. Muži v oranžovém rouchu mezitím procházejí kolem vzácného obětního stolu, který prý v uplynulých stoletích přežil řadu požárů a slouží dodnes. Věřící se modlí a několikrát se uklánějí směrem k sochám Buddhy, z nichž ta největší váží přes jednu tunu.

Po bohoslužbě se všichni rozcházejí, jen u velkého zvonu umístěného na centrálním prostranství zůstává sedět postarší muž recitující z posvátné knihy. Za poplatek mi nabízí, abych do zvonu udeřil. Pro štěstí. S díky odmítnu a zamířím do postranních uliček kláštera.

Je to hotové bludiště. Někde tady se však nachází chrámový poklad, který hledám. Po několika minutách je mi jasné, že se bez pomoci neobejdu. „Napijte se čaje a vítejte,“ zve mne ke stolu v jednom z celkem pětadvaceti chrámů mladý mnich, zatímco mi představuje svého představeného. Krátce nato už usrkávám horký nápoj nazvaný Kuan Š’-jin. Po chvíli už zase kličkuji úzkými cestičkami, tentokrát však s průvodcem v mnišském rouchu a navíc za zvuku zvonů. Doprava, doleva, zase doprava, pak projdeme úzkou chodbou s dřevěnou střechou a ocitáme se na malém nádvoříčku. Čínský nápis „knihovna“ nám potvrzuje, že jsme u cíle.

čínské kláštery

„Tohle je kniha psaná ručně jedním z mistrů. Jak vidíte, lidskou krví. Mniši tím v minulosti zdůrazňovali svou víru. Tuto výsadu ovšem měli jen ti nejvýše postavení,“ vysvětluje mi jeden z mnichů kláštera Jung-čchüan, zatímco si prohlížíme vzácnou sútru. „Tady je zase knížka zvaná Ťing-kang. I ona je psána krví. Mniši ji nejčastěji získávali z jazyka nebo prstů na rukou, mohli ale použít i krev z dalších částí horní poloviny těla. Napsání takovéto knihy bylo pochopitelně velmi náročné a trvalo i dlouhé měsíce,“ dodává. Jednotlivé znaky jsou stále červené, i když pravda už trošku vybledlé. Přeci jen od jejich vzniku uběhlo několik staletí. Z celkového počtu dvaceti tisíc svazků uchovávaných v klášterní knihovně jich lidskou krví bylo napsáno šest set padesát sedm. Některé jsou ukryté v prosklených vitrínách, většina pak v celkem dvanácti knihovních skříních, darovaných císaři z dynastie Čching.

K nejcennějším patří Sútra Velkého Buddhy, unikátní jsou ovšem i dochované texty v khmerském jazyce, v thajštině nebo sinhálštině, napsané na listech břízy himálajské. Jiné jsou zase bohatě ilustrované. Mnohé pocházejí ještě z dob raného buddhismu – období, v jehož duchu se i dnes, na začátku 21. století, snaží žít mniši z kláštera Jung-čchüan.

4. Ptačí hnízdo Süan-kchung

Čínské kláštery zpravidla tvoří rozsáhlé komplexy stojící v nížinách i na kopcích. Jednou z výjimek je takzvaný zavěšený chrám Süan-kchung (Hanging Temple), nacházející se v provincii Šan-si. Odborníci z celého světa o něm mluví jako o stavebním zázraku, protože je doslova nalepený na skále několik desítek metrů nad zemí, a to už 1500 let. Navíc se v něm modlili vyznavači taoismu, buddhismu i konfuciánství.

hanging temple

Stoupám po prudkých schodech a radši se ani nedívám dolů. Údolí Zlatého draka se rozprostírá více než padesát metrů pode mnou a já se instinktivně tisknu ke skále. Pocit jakéhosi bezpečí mi dává až první z celkem čtyřiceti místností kláštera Süan-kchung, i když označení „místnůstky“ by je charakterizovalo mnohem výstižněji. Ta nejširší totiž nemá ani deset metrů.

„Lidé v dávných dobách používali dřevěné podpůrné tyče a sloupy. Využívali tvaru skály, aby je na ni připevnili. Na těchto nosných pilířích postavili v roce 491, tedy za vlády dynastie Wej, celý chrám. Stavba sice není nijak veliká, přesto zde nechybí nic, co najdete v jiných klášterech, tedy brána, hlavní hala zasvěcená Buddhovi, zvonice nebo bubnová věž,“ ukazuje mi průvodce, zatímco vstupujeme na malé nádvoříčko. Úmyslně se vyhýbám straně s nízkým zábradlím a pokračuji ve vyptávání. Samozřejmě mne zajímá, proč si mniši vybrali před 1500 lety takto nepřístupné místo. „Originální název chrámu souvisel s podstatou taoismu, kdy se lidé snažili dosáhnout mystického splynutí s původním stavem nebytí. A předpokladem toho je ztotožnění se s povahou tao, což je jednota, čistota a prázdnota. Proto vybudovali tento klášter uprostřed ničeho,“ dozvídám se.

Důvody ovšem byly také čistě praktické. Mniši prostě potřebovali k meditacím klid, tedy jak uvádějí některé spisy, aby je nerušilo ani ranní kokrhání, ani psí štěkot. A důležitá byla i ochrana před povodněmi, deštěm nebo prudkým sluncem. První podmínku splňovala výška komplexu, druhou zase tvar skály, která díky převisu na samotném vrcholku vytváří jakýsi přírodní deštník.

čínský chrám

Společnými silami tak matka příroda i člověk dali vzniknout unikátní stavbě, která dodnes symbolizuje jednotu Číny, alespoň co se filozofie a náboženství týče. „Jsou tu zastoupena všechna tři tradiční náboženství, tedy jak buddhismus, tak i taoismus a konfucianismus,“ popisuje průvodce.

Za 1500 let existence kláštera, který se mimochodem nachází na seznamu deseti nejnebezpečnějších architektonických památek na světě, vzniklo i mnoho legend. Některé vycházejí ze skutečných událostí, další si lidé vymysleli.

„První se vztahuje ke známému čínskému cestovateli a spisovateli, který se jmenoval Sü Sia-kche a zdejší klášter popisuje ve známé Knize poznámek. Druhá je zase spojená s proslulým básníkem Li Pajem. Když prý toto místo navštívil, téměř ztratil řeč. Byl pohledem na chrám tak uchvácen a rozrušen, že ze sebe dostal jen jediné slovo – skvostné! A dokonce ho tehdy ani nedokázal správně napsat,“ vypráví průvodce.

Mezi smyšlené, přesto velmi populární příběhy patří i historka o místním monstru, které mělo na svědomí každoroční povodně. A nový chrám měl tomuto zlu učinit přítrž. Dnes divokou řeku zkrotila betonová hráz, a dřevěný klášter přirovnávaný k ptačímu hnízdu nebo vzdušnému zámku čelí každodennímu náporu turistů. Při odchodu mu proto v duchu přeji, aby přežil i dalších 1500 let.

AUTOR: reportér Českého rozhlasu Robert Mikoláš

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře