Uctívači Satana, paví lidé, náboženská sekta, skvělí obchodníci, pozorní hostitelé. To je jen část přízvisek, kterými jsou označováni přívrženci prastarého jezídského náboženství. V poslední době upoutali pozornost světa zejména kvůli masakrům Islámského státu spáchaným na jejich komunitě. Jezídi vyhnaní krvavým běsněním z Iráku našli azyl v Arménii, kde také žije významná jezídská komunita, která nyní vlivem iráckých uprchlíků navazuje na vlastní jezídské tradice, kdysi zpřetrhané sovětskou nadvládou. 

Mrazovy nedobré vyhlídky

„První den byla neděle, ten den Bůh stvořil anděla známého jako Azraíl, to je Melek Taus, anděl Páv, vykonavatel boží vůle, největší z andělů, ten pak pomohl vytvořit další anděly. V pondělí anděla Dardaila, v úterý anděla Israfila, ve středu anděla Michaela, ve čtvrtek anděla Džibríla, v pátek anděla Shimaila a nakonec v sobotu anděla Nuraila… Anděl Páv pak vdechl celé zemi život. Stvořil vodstvo, stromy, louky, zvěř… Jako poslední vdechl život bájné zemi jezídů, známé jako Lališ.“

Tak pravila legenda. Jak ovšem žijí následovníci pavího anděla v 21. století? Pro hledání odpovědi jsme se vypravili do Arménské vysočiny, k nejvyšší arménské hoře Aragac. Většina jezídů žije ve zdejších horách a živí se chovem skotu, jenž se v Arménii stal jedním z jejich poznávacích znaků. Na jaře vyženou stáda do hor a s nástupem zimy je nahánějí zpátky do vesnic ve vysočině. V Sipanu, asi 70 kilometrů od Jerevanu, tak můžeme i přes první listopadový sníh spatřit v podhůří nejvyšší arménské hory hned několik postarších pastevců. Jedním z nich je i osmapadesátiletý Mraz. Má radost z nových známých a zve nás na čaj. Jako projev úcty nám slibuje zaříznutí berana na naši počest, což s díky odmítáme.

Mraz se v Sipanu narodil. Jeho život jako by kopíroval arménskou historii druhé poloviny dvacátého století. Až na dvouletou vojenskou službu ve Sverdlovsku (dnešní Jekatěrinburg) prožil celý život v rodné vesnici. Po vychození osmi tříd místní školy strávil patnáct let jako traktorista v místním kolchozu. Po jeho krachu se chvíli živil jako automechanik, nakonec ale práci definitivně ztratil. Přemýšlí, že stejně jako jeho bratr odejde za lepším do Švédska: „Tady už nic není, kolchoz zavřeli, fabriky zavřeli a lidi odsud odcházejí. Sipan vymírá. Ani nevím, co mám vlastně dělat, tak celé dny sedím doma, občas zaříznu berana, a to je všechno. Živí nás syn, pracuje v Gruzii jako zedník a domů se vrací jednou za půl roku. Tady práci neseženeš,“ zní Mrazova poněkud depresivní zpověď. Spolu s ním žije v malém domku na okraji vesnice i jeho žena, vnoučata a snacha. Ta se v nepřítomnosti manžela v souladu s tradicí v době manželovy nepřítomnosti schovává. Nehodí se, aby hovořila s hosty. Rodina už přežila řadu těžkých ran: „V osmaosmdesátém při zemětřesení tady spadla polovina domů. Našeho syna z trosek vytáhli až po několika hodinách, bohužel už bylo pozdě.“ Mrazovi se zalesknou oči a na chvíli se odmlčí, jeho paní zatím na stůl připravuje to nejlepší z místní kuchyně. Dolmu, nakládanou zeleninu, a především výtečný skopový šašlik. Paní domácí jen lituje, že nevěděla o našem příchodu dříve, připravila by tradiční silný vývar z hovězích nožiček a vnitřností vařený na česneku, na Kavkaze známý jako chaš.

KO1602_Armenie_DSC_1347

Synové a dcery anděla Páva

Jezídismus je často označován jako zvláštní směsice křesťanství, islámu a judaismu, ale ve skutečnosti se zde mísí rovněž řada prvků hinduismu, zoroastrismu a šamanismu. Za pravlast jezídů bývá podle vědců považována Indie, odkud se vyznavači anděla Páva postupně stěhovali dále na západ. Právě vlivem kontaktů s dalšími náboženskými směry získal jezídismus svoji unikátní podobu. Jeho výklad stvoření světa se v lecčem podobá starozákonní knize Genesis, ovšem s řadou odlišností. Tak kupříkladu vztah Adama a Evy nebyl podle jezídů zdaleka tak idylický: „Po stvoření Adama byla stvořena také Eva. Nadešla chvíle, kdy se měla klíčová dvojice rozmnožit. Adam a Eva se však začali předhánět a hádat, že jsou přece schopni zplodit potomky jeden bez druhého. Svár skončil tak, že oba uzavřeli své semeno do sklenic, a teprve po uplynutí inkubační doby je otevřeli. Ze všech vylétl odporný hmyz, až na tu jednu Adamovu, ze které vykoukl nádherný chlapeček. Tento chlapec, známý jako Šehíd bin Džer – „syn ze sklenice“ – rostl rychle, oženil se a měl potomky, kteří se nazývají jezídové.“ Ti se pokládají za potomka Adama, ale nikoliv Evy. Adamovi tak byla svěřena posvátná moudrost, která se předává dál z pokolení na pokolení. Odtud také pramení uzavřenost jezídů vůči okolnímu světu.

I proto se člověk jezídem nemůže stát, jezídem se člověk rodí. Příslušníci komunity se žení sami mezi sebou, svazky s členy jiných církví jsou naprostou výjimkou. K hlubšímu pochopení náboženského života „pavích lidí“, jak bývají jezídi rovněž někdy nazýváni, míříme do městečka Aknalič, asi 50 kilometrů od Jerevanu. Zde se právě staví za finanční podpory bohatého jezídského mecenáše nový chrám. Podle jednoho ze správců nové stavby Murada se jedná o první stavbu svého druhu mimo posvátné území v okolí hory Sindžár. „Dokončení plánujeme v roce 2017, jednotlivé věže chrámu budou zasvěceny andělům, hlavní část pak tomu nejdůležitějšímu – Melek Tausovi – andělu Pávu.“ Zatím na stavbě několik mužů v montérkách rozmlouvá o dalším postupu. Jedním z nich je i Azíz. Tento drobný pětatřicátník působí v komunitě jako jeden z takzvaných učených mužů – pírů.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Jak nám Azíz s pomocí Muradova překládání vysvětluje, platí i zde jasná pravidla: „Rozlišujeme celkem tři kasty: šejch, pír a murid. Šejch je jakýmsi starostou, představitelem komunity. Pír je náboženským vůdcem, knězem, právě on udržuje a vede hlavní obřady, jako je svatba nebo pohřeb. Mezi muridy patří všichni ostatní.“ K předávání titulu dochází dědičně, z otce na syna. Nehodí se, aby si děti šejcha vzaly člověka z jiné kasty, ale v Arménii se na to tolik nehledí. „To v Iráku jsou mnohem přísnější. Pro nás je důležité, aby se jezídi ženili mezi sebou a náš národ si mohl moudrost předků vzájemně předávat,“ upřesňuje Murad.

Ano, národ. Tím se dostáváme k zajímavému antropologickému fenoménu. Etnicky vzato jsou jezídi Kurdové a odlišují se právě svým specifickým náboženstvím. Sami sebe však označují za svébytný národ následovníků Melek Tause. S vlastním jazykem, zvyky a kulturou. Pravdou ovšem je, že tzv. jezídština je od kurdštiny prakticky k nerozeznání.

Snění o zemi Lališ

Azíz, stejně jako řada jeho druhů, našel v Aknaliči útočiště poté, co jejich domovy v okolí iráckého Sindžáru obsadili teroristé z organizace Daeš (Islámský stát). Radikální islamisté považují jezídy za vyznavače Satana, a podle toho s nimi taky zacházejí. Stovky mužů pobili, z žen a dívek udělali sexuální otrokyně. Právě masivní vyvražďování jezídské komunity bylo jedním z impulsů pro americkou administrativu zahájit koordinované letecké útoky na pozice IS. Jak nám prozrazují místní, jsou iráčtí jezídi mnohem religióznější a zbožnější než jejich arménští soukmenovci. Ptám se našeho průvodce Murada na příčinu tohoto stavu: „Během sedmdesáti let sovětské nadvlády bylo naše náboženství, stejně jako všechna ostatní, silně potlačováno. Ano, rozeznávali nás jako etnikum, dokonce existovaly školy, kde se učilo v jezídštině, nábožensky jsme ovšem strádali. Někteří z našich představitelů dokonce skončili v gulagu. Proto se nyní jen velmi těžce vracíme k našim tradicím, často ani nevíme, na co navázat.“ Příchod uprchlíků z Iráku je tak pro místní komunitu v určitém směru vzpruhou. Bez ohledu na zemi původu každý jezíd sní o návštěvě posvátné země Lališ. Toto údolí, zhruba čtyřicet kilometrů od severoiráckého Mosulu, hraje v jezídském náboženství významnou roli. Právě zde podle vyprávění mudrců (písemné záznamy vznikly až mnohem později) anděl Páv Melek Taus vytvořil jakýsi ráj na zemi pro svůj vyvolený národ. Právě zde také leží hrobka jednoho z nejvýznamnějších jezídských reformátorů, šejka Adího. Podle tradice by měl sedmidenní pouť do bájné země vykonat každý z jeho následovníků.

KO1602_Armenie_DSC_1349

Slzy nevěsty, aneb tak pravil tamada

Příležitost vidět některé z tradičních rituálů máme ovšem i my v Arménii. Nový chrám zatím nestojí, a tak se náboženské obřady, například svatby, odehrávají v menší modlitebně jen asi dvě stě metrů od plánovaného komplexu. Je úterý, a i dnes se do ní sjíždí řada svatebčanů. Rodina ženicha (nepřála si zveřejnit své jméno) žije už přes patnáct let v České republice. Aby dostáli rodinné tradici, vydal se otec do Arménie najít vhodnou nevěstu. Tedy jezídskou dívku a pannu. Našel ji v místní komunitě v okolí města Aštarak. Teprve potom, kdy její rodina se sňatkem souhlasila, se po několika měsících viděli i oba novomanželé. Nevěstu, sotva sedmnáctiletou dívku, tak hned po svatbě čeká cesta do České republiky, kde by měla být vzornou manželkou a matkou. Vědomí dlouhodobé odluky a života ve zcela novém prostředí však dělá své a nevěsta během sňatku několikrát pláče.

Přesto zábava nerušeně pokračuje dál. Po církevním obřadu s pírem se svatební hosté přesunují do blízké restaurace. Svatební zvyky jako házení jablek na nevěstu (znak zralosti a plodnosti) nesmějí chybět. Kromě hudebníků se o zábavu stará i tamada. Tedy jakýsi znalec přípitků a neodmyslitelná součást kavkazských svateb a hostin. Jak mi vysvětluje pan Maxim, stát se dobrým tamadou není jen tak: „Musíš dobře znát historii svého národa, musíš být výřečný, ale nesmíš blábolit, musíš poznat, kdy zvednout číši, a na co si připít, musíš znát zvyky a tradiční tance, zkrátka od všeho trochu. Na to nejsou školy, to musíš mít v sobě.“ Sám Maxim pracuje jako právník, a proto je práce se slovem jeho denním chlebem. Teď už ale opět odbíhá od našeho stolu, aby dál řídil zábavu. Tančí se řada kruhových tanců. Tančí staří i mladí, číšníci nestíhají přinášet další a další pochoutky. Od alkoholu snad vše, nač si vzpomenete. Vévodí vodka a arménská chlouba, tedy koňak. Rozjaření svatebčané cpou hudebníkům do kapes stůčky bankovek. Protože jsme na jezídské svatbě, kde jsou přesně dané role, sedí ženy a muži odděleně. Právě taneční parket je místem, kde se všichni mohou společně potkat. Ale pozor, odbila půlnoc. Je čas na svatební dort. Pak už jen poblahopřát mladým vše dobré do společného života, a zábava náhle končí. Hosté odjíždějí za svým živobytím, novomanželé začít novou životní etapu.

Vstanou noví bojovníci

Ovšem jezídi v Arménii, to nejsou jen tradice a dědictví předků. V posledních letech dorůstá nová nastupující generace mladých, vzdělaných mužů, kteří se rozhodli oprostit od tradiční uzavřenosti, a naopak asertivně reprezentovat svoji komunitu navenek. Jedním z těchto „perspektivních mladých kádrů“ je i pětadvacetiletý Boris Murazí. Setkáváme se spolu v kavárně v centru Jerevanu. Boris je předsedou Svazu jezídů Sindžár (Sinjar Yezidi National Union/ SYNU) a sám přiznává, že mezi představiteli jezídů jsou zastánci různých proudů. „Je tu kurdská otázka, je tu otázka tradice, je tu otázka vztahu k současným arménským elitám. Já souhlasím s našimi tradicemi, ovšem nesmíme v nich ustrnout. Kupříkladu postavení ženy se zásadně mění. I ona může studovat, rozvíjet se. Není tu jen od toho, aby rodila děti a starala se o domácnost.“ Boris zároveň zdůrazňuje, že vztahy jezídů a Arménů jsou a historicky byly na dobré úrovni. „Nemůžu říct, že by nás arménská vláda nějak potírala, s Armény máme dobré vztahy a dlouholetou společnou historii, společně jsme umírali během genocidy, společně bojovali během války v Karabachu, ale samozřejmě i my se potýkáme s řadou problémů. Za časů Sovětského svazu existoval Jezídský kulturní spolek, teď už si vláda nemůže dovolit nás financovat. Největší problém ovšem je, že mladí lidé nemají kam odejít studovat v našem jazyce. Jezídský ani kurdský stát neexistuje. Gruzín, když se chce učit gruzínsky, půjde do Gruzie. Kam ale půjde jezíd?“ ptá se mladý předák.

I proto je Borisovým hlavním cílem bránit kulturu svých předků, zároveň ovšem reagovat na aktuální výzvy a hrozby. A právě proto se rozhodl vstoupit do politiky. Na závěr se Borise ptám, jakou Arménii by chtěl za dvacet let pro svoje děti? „Chtěl bych hrdou zemi, kde spolu vycházejí všechny komunity, zemi, která těží z tradice jednotlivých společenství, ta si nekonkurují, ale naopak se vzájemně doplňují a tím vytvářejí unikátní kulturní bohatství země… Aby se jednou moje děti nestyděly říct – jsem jezíd / jezídka z Arménie.“

Autor: MARTIN OCKNECHT

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře