Kibale je ugandský národní park s nejvyšší koncentrací primátů v celé Africe. Kromě dvanácti druhů kočkodanů a gueréz je zdejší hvězdou především nejbližší příbuzný člověka – šimpanz. V prostoru o rozloze 766 km2 jich zde žije přes 600 jedinců. Vysoká pravděpodobnost setkání s šimpanzi v Ugandě a jejich blízkost, umožňující je sledovat, představují doslova splněný sen každého milovníka zvířat.

Z Fort Portal, provinčního městečka na západě Ugandy, sem vede už jen do ruda zbarvená prašná cesta. Soukám se do přeplněného sdíleného taxíku, který mě za několik desítek minut vyhodí u komunitního kempu, umístěného na hraně malého zatopeného kráteru. Na horizontu vyhlížím linii druhého nejvyššího afrického pohoří Ruwenzori, ale ani dnes neklame jeho pověst a je zahalen v oblacích. Nevadí, tady je stejně všechno jinak, teď jsem uprostřed kráterového pole Ndali-Kasenda, které má se svými více než šedesáti kalderami jednu z největších koncentrací sopečných jezer na světě.

KO1604_Uganda_Simpanzi_MAR_8127

Krajina je zde velmi přitažlivou kombinací zemědělských plantáží s banány a čajem a zbytků tropického lesa, kde se větve doslova prohýbají pod tlupami kočkodanů a bíločerných gueréz pláštíkových. Pouhých deset kilometrů od národního parku Kibale je tohle také ideální místo, kde se lze zblízka seznámit s většinou tamních chráněných primátů a nemuset přitom platit denní vstupné do parku. Nejdříve je pozoruji u malého brčálového jezírka zatopené kaldery, později ale zjistím, že stačí sedět na verandě chatičky a pozorovat, jak mi přes její střechu po desítkách pravidelně přebíhají.

Elektřinu má jen holič

Ze spokojenosti robinsonády mě vytrhne až vlastní závislost na výdobytcích moderní civilizace. Jednoduchá domácí kuchyně? Výborně! Voda na mytí jen ráno z kanystru? Nevadí. Žádná elektřina? Ta by přece jen kazila romantiku petrolejek… ale fotoaparát bych si dobít potřebovala. Když mi ráno hlásí už jen jednu čárku, propadám panice: „Co teď, zítra mám jít přece za šimpanzi a bez foťáku bych to asi nepřežila,“ žadoním u provozní, aby mi poradila. Slituje se a přidělí mi místního kluka, který se mnou zajde do vesnice najít generátor.

Čeká nás doslova detektivní práce, nejdříve se v hospodě dozvídáme, že generátor má jen holič, ten jej nemůže zapnout, protože nemá benzin. Nejbližší benzinka je ve Fort Portalu, ale v každé africké vesničce se naštěstí benzin prodává v plastových láhvích u silnice, kupuji tedy dvě, vítězoslavně se vracíme k holiči, který za pár minut startuje generátor a moje nabíječka začne spokojeně blikat. Na pouhé nabití by bylo ale benzinu škoda, holič tedy nelení, z druhé zásuvky zapne na plné pecky rádio a z další svůj holicí strojek, kterým za dobu mého nabíjení obslouží celý zástup zákazníků.

Annie Spratt

foto:Annie Spratt

Šaman má lék i na zahýbající manželku

Jako bych opravdových afrických zážitků na dnes neměla dost, odpoledne se v blízké vesničce Bigodi dozvídám o možnosti návštěvy tradičního léčitele, kterou si nemůžu nechat ujít. S průvodcem, fungujícím především jako překladatel, vcházíme do kulaté tmavé chýše, kde nás vítá vysoký, štíhlý, na ugandské poměry starý muž. Sedáme si na lavičku a před námi na zemi je výstavka prazvláštních předmětů – jsou tu byliny, kůry stromů a keřů, vývary v plastových láhvích, ale i různé zvířecí artefakty včetně zubů nebo opičích lebek.

Léčitel začne s výčtem svých znalostí – tahle bylina je na hojení zlomenin, tamta na bolest zubu. Poměrně rychle ale přejde k popisu překvapivých technik. „Když dáš tuhle kůru sousedům do domu, tak se brzy odstěhují a ty od nich budeš mít pokoj. Když dáš tento vývar vypít svému vyvolenému, tak se do tebe zamiluje.“ Tohle jsem si pod léčitelstvím opravdu nepředstavovala, tak ještě zkouším „A co malárie, máte něco proti té?“ „Malárie? Ta přece nikoho nezajímá, jsou větší problémy!“ Rychle mě zaráží a pokračuje v receptech černé magie.

„A tento kořen je ze všech nejlepší. Když ti zahýbá manželka, dáš jí ho pod polštář, počkáš, až bude mít schůzku s milencem, a načapáš je při činu. Díky kořenu budou oba paralyzovaní, on nebude moct utéct a ty si budeš moct vzít jako kompenzaci jeho motorku.“ Už jen nevěřícně kroutím hlavou. Na závěr mi šaman říká, že umí i věštit budoucnost, jestli chci něco vědět. Je září, začátek dešťového období a hlavou se mi honí jen jedna otázka: „Bude mi zítra při setkání se šimpanzi pršet?“ Šaman vezme kousky dřívek, hodí je do vody, chvíli jí točí a říká přesvědčivě „ne“.

KO1604_Uganda_Simpanzi_shutterstock_112146926_Ryan M. Bolton

Program habituace vám umožní strávit celý den se šimpanzi

S nadějí dobrého počasí vstávám ráno v pět, abych byla u hlavní brány parku Kanyanchu v šest u registrace účastníků programu habituation experience (navykání živočichů na neškodné podněty v okolním prostředí). Národní park Kibale pokrývá tropický deštný prales poskytující útočiště více než šedesáti druhům savců. Zvířata v pralese je mnohem těžší najít než v savaně, proto se park specializuje na aktivity spojené se šimpanzi, kteří mimo prales nežijí.

Návštěvníkům nabízí standardní návštěvu šimpanzů, kdy s lidoopy můžete strávit přesně jednu hodinu (podobně jako se to dělá i u goril v NP Bwindi), což je samo o sobě dobré, protože máte více než 85% šanci, že se průvodcům podaří šimpanze najít. Lepší alternativou je ale unikátní program habituace, kdy se sluncem do parku přicházíte a se sluncem zase odcházíte – celý den můžete strávit pozorováním jejich chování a částečně zažít objevitelský pocit Jane Goodall, když začínala se svým výzkumem v Gombe Stream. Na habituaci jsou připuštěny vždy jen malé skupinky, a tak se u brány potkávám s několika italskými fotonadšenci, kteří absolvují stejný program.

Šimpanzí život na vlastní oči

Ještě za šera se s výbavou na celý den a do každého počasí vydáváme do pralesa. Je zatím tichý a tmavý, příroda se ještě neprobudila. Po asi hodinovém pochodu nás průvodce Andrew zastavuje a upozorňuje na vzácné nebezpečí – nedaleko je slon samotář. Přesto, že žije v džungli, jedná se o stejný druh, který vidíme na afrických savanách. Zahlídneme ho mezi větvemi, ale blíž se rozhodně nesmíme přibližovat, pokud by se osamělý slon cítil v nebezpečí, okamžitě by zaútočil.

KO1604_Uganda_Simpanzi_shutterstock_343067174_Martin Mecnarowski

Zacházíme hlouběji do pralesa a Andrew začíná obhlížet koruny stromů. Je totiž ráno a to se šimpanzi probouzejí ve svých hnízdech, která si staví z větví vysoko v korunách vždy na jedinou noc. Brzy opravdu zaznamenáme pohyb a zjistíme, že koruny jsou doslova obsypané šimpanzi. Po probuzení evidentně následuje snídaně, všichni se pouští do konzumace divokých fíků rostoucích všude kolem. Občas musíme uhýbat nevítané spršce, když se šimpanz nad námi rozhodne vykonat potřebu. Máme ale velké štěstí, protože můžeme pozorovat samici při vábení samců.

Vlastně to nedělá nijak vědomě, každé samici, když není těhotná a když nekojí, vždy kolem ovulace opuchne hýždě. Náš samec toto opuchnutí právě zpozoroval, nemůže z něj spustit oči a pronásleduje samici, dokud není po jeho. „Samice se teď bude asi deset dní pářit se všemi samci v tlupě, kteří projeví zájem, aby maximalizovala své šance na otěhotnění,“ vysvětluje Andrew.

KO1604_Uganda_Simpanzi_MAR_9075

Jakmile se začne oteplovat, šimpanzi slézají dolů ze stromů, shromažďují se do malých skupinek na zemi a vzájemně si čistí srst. Jsme v jejich bezprostřední blízkosti, pravidla sice především kvůli možné nákaze lidskými nemocemi nakazují alespoň pětimetrový odstup, ale ta často porušují sami lidoopi. Šimpanz má s člověkem společných 98 % genového fondu, což jej činí naším nejbližším příbuzným, a je zábavné pozorovat, jak jsou nám podobní.

Již po krátké době je jasné, že každý má svou osobnost, někteří jsou plaší, jiní až exhibicionističtí a před objektivy přímo pózují. Na jednom místě ale nikdy neposedávají příliš dlouho. Po pár minutách se zvednou a odběhnou dále, někdy i s hrůzu budícím hlasitým vřeštěním, které je běžnou formou jejich komunikace. My jdeme za nimi tropickým pralesem, občas zapadáme do bahna, dostáváme šlehance větvemi i liánami. Není asi třeba říkat, že šimpanzi jsou při pohybu pralesem mnohem hbitější a rychlejší, takže za nimi občas utíkáme, co nám dech stačí.

KO1604_Uganda_Simpanzi_penelope_-_adult_female_and_her_infant_female_kozena_3_asunow.asu.edu

Na dosah ruky

Odpoledne nám naštěstí poskytnou chvíli odpočinku, když se skupina asi deseti šimpanzů usadí na velmi fotogenických spadlých kmenech. Zvířata si hrají a vzájemně si čistí srst, což je jejich hlavní sociální aktivita, asi jako u nás povídání. Pro fotografování se zde nabízí hned několik pěkných úhlů a situací, a tak nadšení mých italských kolegů vrcholí. Ve snaze o nejlepší záběr bezhlavě odhazují stotisícové objektivy do trávy, nasazují vhodnější skla a cvakají jako o závod.

Prakticky v průběhu celého dne šimpanzi hledají potravu, v našem případě ovoce a bobule různých stromů. „Nejsou ale stoprocentní vegetariáni, zvláště v období sucha doplňují stravu živočišnými proteiny, loví menší opice, třeba guerézy, nebo malé antilopy. Ti z tanzanských parků Mahale a Gombe Stream jsou pak známí svým lovem termitů, pro které si sami vytvářejí pomůcky,“ opět doplňuje naše znalosti Andrew.

V podvečer jsme všichni úplně schvácení, ale nikomu se skutečně nechce tyto krásné tvory opustit a vrátit se do pohodlí našich hotelů. Máme načteno o šimpanzích válkách, o rozverných hrách mláďat, o projevech dominantních samců, ještě tolik bychom toho mohli vidět a zažít, pokud možno desetiletí pozorování za jediný den. Andrew je ale nekompromisní, zašli jsme příliš daleko, čeká nás několik hodin pochodu zpět k bráně parku. „Alespoň budete chtít přijet znova,“ utěšuje nás jako malé děti. A proč vlastně ne, dobré silniční spojení a rozumná cena řadí návštěvu šimpanzů v Kibale mezi nejdostupnější prvoligové zážitky Afriky.

Cestopis z Ugandy pro Koktejl napsala Adriena Vyzulová

Komentáře