Boeing Garuda Airlines dosedl na ranvej. Zastavil, dveře se otevřely a venku mě objal vzduch, který mi přišel nedýchatelný. Teplota okolo 35 stupňů, vysoká vlhkost a hutná kořeněná vůně. To byly mé první pocity při vstupu na území hlavního města Indonésie Jakarta.

Ještě na letišti mě pohltilo diametrálně rozdílné prostředí. Nešlo ani o to, že jsem opustil vymrzlou zimní Prahu a během čtrnácti hodin vystoupil v parném létě pod rovníkem. Základní rozdíl byl ve výrazu lidí, všichni se usmívali. A to nejen ti, kteří přiletěli a sešli se s přáteli a rodinou. Prostě všichni, pracovníci letiště, taxíkáři nebo obsluha ve stánku. Mezi všemi úsměvy jsem nakonec objevil i Tami a Johnyho, domorodce, kteří mi budou dělat společnost a zasvětí mě do znalosti zdejšího prostředí.

Z letiště do Jakarty to trvá asi hodinu, záleží na provozu. Místní cesty jsou plně vytížené, mnohdy přetížené. Kromě aut a náklaďáků tu potkáte i statisíce skútrů. To není přehnané číslo, Jakarta má okolo 10 milionů obyvatel a každý třetí je vlastníkem tohoto vozítka. V provozu se míhají také cyklisté, tuk-tuky a rikši. A aby toho nebylo málo, do řízení dopravy se angažují samozvaní dopraváci. Ti za 10 000 rupií, tedy asi 20 korun, skočí do provozu a zastaví ho, aby platící řidič mohl pohodlně odbočit, a ještě jsou schopni mu během toho extempore prodat sáček oříšků. Udělat to v Praze na magistrále, patrně by to byl jeho poslední husarský kousek. Navzdory tomuto mumraji jsem ani jednou za celý pobyt neviděl, že by došlo k nějaké nehodě. Lidé s takovou dopravní situací počítají a jsou k ostatním ohleduplní.

Bohatá chudá Jakarta

Míříme do centra a mé představy o Jakartě se mění. Rozhodně jsem nečekal metropoli s nablýskanými mrakodrapy a gigantickými obchodními centry. Některá z nich jsou dotažena až k dokonalosti. „Prvních pět až deset pater tvoří obchodní prostory, nad nimi jsou kanceláře a v posledních přibližně čtyřiceti patrech byty pro lidi,“ seznamuje mě Johny se strukturou těchto center. Napadá mě, že jejich obyvatelé nemusejí stavbu vůbec opouštět. Výtahem si zajedou do práce, pak stejnou zdviží zamíří do několikapatrového obchoďáku, kde pořídí vše, co potřebují k životu, a vrátí se do svého bytu. Když jsem o pár hodin později do obdobného zařízení vstoupil, nestačil jsem se divit.

V prostorech mnohopatrového obchodního domu by šlo trávit ne hodiny, ale dny. Markety střídají restaurace, kina a divadla. Vše pod jednou střechou, a když jsem nahlédl atriem v pátém patře dolů, zjistil jsem, že stavba pokračuje ještě několik pater pod zem. Pochopil jsem přirovnání Jakarty k New Yorku. Americké velkoměsto nese slangové označení Big Apple, tedy Velké jablko. Jakartě se přezdívá Big Durian podle ovoce, které roste pouze v Jihovýchodní Asii, a místní ho mají v oblibě. A když jsme u jmen hlavního města Indonésie, jistě stojí za zmínku, že Holanďané jej nazývali Batavia, podle starobylého názvu části Gelderlandu v Holandsku.

Nezávislost Indonésie

Jakarta, a vlastně celá Indonésie, získala nezávislost až po 2. světové válce v srpnu 1945, do té doby byla vždy pod cizím vlivem. Právě boj za nezávislost Indonésie symbolizuje jedna z jejích největších národních staveb, 132 metrů vysoký památník Monas (název vznikl zkrácením originálního názvu Monument nasional). V centru Jakarty, na náměstí Merdeka, ho nechal postavit druhý prezident Indonésie Sukarno. Exprezident si přál památník srovnatelný s Eiffelovou věží v Paříži, a zároveň dílo vystihující filozofii symbolů lingam a jóní (obdoba taoistického principu jang a jin), tedy rovnováhy, harmonie, plodnosti, věčného života, muže a ženy. V architektuře památníku je lingam zastoupen obeliskem a jóní podstavcem. Jak jsem zjistil, v Jakartě funguje lidová slovesnost stejně jako v Česku, neboť někteří z místních památníku přezdívají „poslední Sukarnova erekce“. Stavba je to ale v každém případě monumentální a rozlehlý park kolem ještě umocňuje její velikost.

Při přiblížení k Monasu si všímám dvou motorových paraglidů, kroužících kolem tohoto nepřehlédnutelného památníku. Jak mi prozradil Tami, jedná se o policejní hlídku na „obchůzce“. Z vrcholu Monasu, kde „plane“ zlatý oheň, je nádherný výhled na celou Jakartu. Z ptačí perspektivy mám možnost sledovat nejen rozlehlost tohoto města, nové mrakodrapy, ale vidím skoro až do prezidentského paláce a můžu obdivovat i mešitu Istiqlal, největší mešitu v Asii, která sousedí s jakartskou křesťanskou katedrálou Nanebevzetí Panny Marie. Ostatně Indonésie je největší muslimskou zemí na světě a Indonésané jsou ryzím příklad toho, že vedle sebe mohou žít v míru i lidé s rozdílnou vírou. Bohužel se na plošinu na vrcholu Monasu vejde jen omezené množství lidí a zájem je veliký. Nastal čas sestoupit do druhé části památníku, do podstavce, kde sídlí Národní historické muzeum. Na něm si aranžéři dali velice záležet. Jedná se celkově o 51 diorám, rozmístěných okolo celého interiéru a názorně ukazujících historii Indonésie od pravěku až po prezidenta Suharta. Zlatým hřebem celého muzea, potažmo Monasu, je Síň nezávislosti, kde je uložen originál Proklamace nezávislosti z roku 1945.

Noční průzkum

V Jakartě jsem byl již několikátý den a stále jsem měl pocit, že mi uniká nějaká podstatná část místního života. Požádal jsem tedy Tami a Johnyho, zda by mi neukázali i noční tvář jejich velkoměsta. Konečně jsem viděl další, neméně zajímavou podobu Jakarty. Jako by se změnila jen kulisa, ulice, které přes den zaplňovala auta a skútry, se proměnily v tržiště. Zákaz z roku 2007 o potírání žebroty a pouličních kejklí v noci není příliš akceptován. S každým zastavením u mě stojí nějaké dítě, párkrát i to samé, a kouká, zda nepustím pár rupií. Ulicemi se čas od času mihne nějaká maska, mě zastavil červený drak a dva muži s bubnem, i ti za své vystoupení požadují bakšiš.

Ve městě panuje o poznání živější a uvolněnější atmosféra. Z restauračních kiosků se dere dým a vůně pečeného masa a musím podotknout, že indonéská kuchyně je skvělá i v těchto stáncích. Nakonec přichází má první konfrontace s durianem, již zmiňovaným místním ovocem. „Durian je lahůdka,“ láká mě Tami, a hned kupuje jeden plod k ochutnání. Koukám na něco zeleného, co tvarem připomíná kaštan, a pozoruji prodejce, jak přede mnou durian porcuje. Ochutnáváme, moji místní přátelé Tami a Johny si užívají kulinářskou pochoutku, já se snažím udržet dekorum a sousto v puse. „Durian buď miluješ, nebo nesnášíš,“ slyším pomlaskávat Johnyho. Evidentně patřím do druhé skupiny a se sebezapřením polykám dužinu, která mi připomíná chuťově cosi hořkého a shnilého. S durianem to bude patrně jako u nás s dršťkovou polévkou, neznám nikoho, komu by bylo jedno, zda si ji dá či ne. Buď se po ní může utlouct, nebo ji nemůže ani cítit. Navzdory durianu, který se mi líbil více na pohled než na chuť, byl noční výlet perfektní.

Přístav Sunda Kelapa volá

S ránem na nás čeká starý přístav Sunda Kelapa, nesoucí jméno podle království Sunda, kterému patřil. Stále se využívá ke svému účelu, i když všechny lodě, dřevěné dvojstěžníky zvané pinisi, jsou již od pohledu muzejními kousky. Přístav je jediné místo, kde je lze ještě spatřit. V minulosti vozily koření, hlavně pepř, tehdy nejvýznamnější místní komoditu. Dnes vozí všechno možné. „Věřil bys, že s těmito pinisami plují přes oceán až na vzdálenosti tři tisíce kilometrů?“ Prozrazuje úskalí námořnického řemesla Johny. Při pohledu na dřevěné lodě se mi skoro zatočí hlava, osobně bych s nimi riskl maximálně historickou vyhlídkovou plavbu kousek od pobřeží. Pro případ potřeby doplavat zpátky. Musel jsem uznat, že tito muži mají vskutku odvahu. Obzvláště, když jsem zaregistroval značku ponoru těchto nákladních lodí, plně naložené mají palubu asi tak metr nad mořem. Při představě proplouvání bouří bych byl radši kdekoliv jinde než právě na takové lodi.

Krista Audiová

Tipy pro vás připravili Krista & Marek z Doba Letová, kteří cestují již několik let low cost po celém světě.