Je šest hodin ráno. Na zastávce v malém brazilském městečku ve státě Minas Gerais stojí starý rozhrkaný autobus. Když do něj nastoupím, krátce si mě prohlídne asi patnáct pracovníků, pozdravím „Bom dia“. Tak jako každý den jedou pracovat na kávovou plantáž. Pro mnoho z nich je desetihodinové obírání kávových bobů na horoucím slunci jedinou možností výdělku v širokém okolí. Tváře mají opálené, vrásčité a ospalé. Jejich ruce jsou tvrdé a drsné.



Většina má špinavé košile i bundy, na nohou vysoké pracovní boty. Na hlavách mají klobouky nebo modré kšiltovky se síťkou na zátylku, která slouží k ochraně proti slunci. Sedí tiše, jen občas někdo něco zamumlá. Většina z nich totiž popíjí kávu a kouří cigaretu. Ve vzduchu je cítit směs všech pachů – kávy, cigaret, prachu i starého propoceného oblečení. U nohou jim stojí velké bandasky s vodou a obědem, na kolenou mají velká síta pro sbírání plodů kávovníku. Po chvilce řidič něco zakřičí a nastartuje. Zaprášený autobus sebou nejdřív trhne, a potom se pomalu rozjede.

Kávové „fazole“ kam se podíváš

Cesta je červenohnědá a prašná. Kopcovité území je plné kávovníků, jejichž zelená barva bije do očí. Kávě se na kopcích daří, roste poblíž lesa, který zadržuje dostatek vláhy pro její růst. Osvaldo, přibližně šedesátiletý muž, který na plantáži pracuje každý rok, mi začne popisovat svůj život: „Bydlím tu celý život a okolo pěstování se motám od narození. Velkou část toho, co tady vidíte, vysadily tyhle ruce.“ Pomalu je na chvíli zvedne. Zažraná špína pod kůží je neklamným důkazem jeho tvrdé práce. Otočí hlavu a podívá se z okna na pravidelné řady vysazených kávovníků. „Mladý keř začne rodit kávu až po třech letech.

Brazilie

Musí se pravidelně stříhat a usměrňovat. Na farmě je tak práce po celý rok.“ Během cesty několikrát zastavujeme a nabíráme další chlapy. Zdraví se kývnutím hlavy a sedají si mezi ostatní, kde se hned pouštějí do debaty. Vědí, že cesta na farmu potrvá zhruba hodinu, a tak je dostatek času probrat vše důležité. „Už je pozdní září, proto se sbírá dále od města,“ vysvětluje Osvaldo a pokračuje s výkladem. „Strom kávovníku se po deseti letech ořeže a vytrhne i s kořeny.

S těmi jsou největší problémy. Na staré místo vysadíme nový keřík, který bude plodit více kávy se silnějším a čerstvějším aroma.“ Mezi muži sedí i několik žen a jedna celkem mladá dívka. Na ruce má prstýnek. Kolik roků ze svého mládí ještě ztratí prací na farmě? Je určitě těžké najít dobře placené zaměstnání v okolí malého města, jako je toto.



Pak už se jen třese

První skupina chlapů vystoupila a postupně se ztratila v zeleném moři banánovníků. Těch je tu nepřeberné množství. Chlapi si mačetami odsekávají zelené trsy banánů, které jim po pár dnech na plantáži dozrají. Autobus zatím dojede do cíle. Osvaldo si nasazuje rukavice, bere plachtu a pouští se do vysvětlování. „Plachta se rozloží na zem po obou stranách kávovníku a připevní u kořenů. Rukama se chytne kmen, a pak už se jen třese. Sbírají se přitom všechny boby, žluté, červené i zelené.“ V jeho podání to zní velmi jednoduše. Plachta se mu postupně plní.

Brazilie

Po chvilce přichází řidič autobusu Alfonso. Usměvavý chlapík, který má kromě řízení na starost také bezpečnost. Prozrazuje, že tu lidé nepracují za hodinovou mzdu, ale jsou placeni za objem vykonané práce. Týdně odpracují zhruba čtyřiačtyřicet hodin. Za každý nasbíraný šedesátikilový pytel bobů dostanou 22 brazilských reálů (asi 230 Kč). Někteří zvládnou za jeden den nasbírat i dva, záleží na konkrétním sadu a řadě, ve které se zrovna sbírá. Pracují přitom buď samostatně, nebo v malých skupinkách a výdělek si potom dělí na půl, peníze přitom dostávají každý týden.

Třetí nejlepší na světě

Alfonso se na otázku, proč nesbírá také, jen usměje: „Několik let jsem pracoval jako sběrač, ale před pár lety jsem si v Belo Horizonte udělal kurs bezpečnosti práce a od té doby tu pracuji jako řidič a dohlížím na lidi. Mám sice více zodpovědnosti, ale je to lepší než sbírání.“ Nato si vytáhne cigaretu a zapálí si. Spokojenost v jeho tváři hovoří za vše. Do rukou si nabere černé a žluté boby a pokračuje: „Káva, která se tu sbírá, se nazývá Assis a Mantissa.

Mantissa byla kvůli své chuti, kvalitě a aroma v roce 2011 ohodnocena jako třetí nejlepší na světě. Z Ria de Janeiro a São Paula se vyváží do Itálie a dalších států Evropy. Brazílie je největším producentem kávy na světě,“ pochvaluje si Alfonso.



Pěstování kávy má v Brazílii dlouhou historii a tradici. V kronikách se píše, že první kávovník sem donesl královský úředník Francisco Palheto v roce 1727. Ukradl ji ve Francouzské Guyaně, kde bylo v té době zakázáno prodávat kávové sazenice schopné růstu. Francouzi, stejně jako Portugalci, si uvědomovali obchodní potenciál kávy. Už v tom samém století se z brazilského Pará vyvezla první káva do Evropy.

Pauza na oběd

Přichází k nám Luis Carlos. Jeho klidná chůze, výraz tváře a hnědá pokožka poutají pozornost. „Já jsem přišel až z Bahie, což je zhruba 1500 kilometrů daleko. Pracuji sezonně, od července do září jsem tu, potom se vracím domů,“ vypráví Luis. Bahia je sousedním státem Minas Gerais, velkým přibližně jako Francie. Právě stát Minas Gerais a São Paolo jsou největšími producenty kávy v Brazílii.



Luis si začne prozpěvovat a pomocí síta rychle odděluje listy a nepotřebnou špínu od černých bobulí. V duchu si představuji lidi sedící nad svými šálky v kavárně. Co všechno tomuto zážitku předchází, se člověk dozví až na místě, jako je tohle. Tolik potu a námahy. O desáté hodině se zničehonic všichni seberou a usadí pod velký strom. Začíná přestávka na oběd. Muži a ženy si vyndají své zásoby a pustí se do jídla. Voní tu rýže, pečené maso, fazole, kombinace těchto tří jídel je alfou a omegou brazilského jídelníčku.

Brazilie

Přestávku si všichni patřičně užívají. Někteří si balí cigarety do kukuřičných listů, jiní popíjejí kávu nebo pojídají olivy. Po obědě se práce přesune do dalšího sadu, kde se spolu se sympatickou Luciou pouštíme do debaty o rodině. Vždy pracuje pouze tři měsíce v roce a potom odpočívá. „Ostatní si práci hledají, ale mně ty tři měsíce stačí,“ říká.

Strach z odpovědnosti

Při rozhovoru o rodině si nahlas povzdychne. „Moji synové chtějí žít stále nevázaně a vůbec se nemají do ženění. Přitom já jsem měla první dítě už v devatenácti.“ Usměji se na ni a odpovím, že u nás je to podobné. Málokomu se chce vázat v dnešním moderním světě. Je to zřejmě strach z odpovědnosti.



Náš rozhovor po chvilce přeruší Alfonso, už z dálky na mě mává rukama. Stojí u něho dva muži, a tak poznávám Joanna a Alexandra, kteří mi ukážou traktor na sekání trávy. Trávu okolo kávovníků je vždy třeba pořádně vysekat, aby se dalo ručně sbírat. Denně takhle najezdí přes čtyřicet kilometrů. Po cestě zpět narazím na skupinku pěti mužů, kteří se nad něčím dobře baví. Jeden z nich v kšiltovce a brýlích shazuje kávové boby pomocí stroje na obírání.

Brazilie

Zvuk to má jako motorová sekačka. Funguje to jednoduše, motor pohybuje tyčí zakončenou ostrými zoubky sem a tam a střásání bobů tak jde jedna radost. Později se dozvídám, že takové zařízení používají jen ti, kteří se sbíráním živí celoročně, protože jde o poměrně drahou investici, která by se sezonním dělníkům nezaplatila.

Kávové děti

Cestou zpět k autobusu mi Alfonso nabídne ještě jedno setkání. „Chci, abys poznal mého dobrého přítele.“ O chvíli později již vstupujeme na pozemek farmáře, jehož život je neodmyslitelně s kávou spojený. Hospodářství tvoří malý dům se dvorkem, všude okolo jsou kávové plantáže. „Je to velmi dobrý člověk, znám ho odmalička, kdysi jsem mu pomáhal se sběrem,“ vypráví Alfonso. Dvě přibližně osmileté děti si na dvorku přestanou hrát s míčem ve chvíli, kdy nás spatří. Na betonové dlažbě dvora je rozložená káva.

„Suší se přibližně čtyři dny, záleží na slunci,“ vysvětluje Alfonso. „Během sušení se musí průběžně prohrabovat, aby nezačala fermentovat. Boby se nakonec dosušují v sušičkách na konečnou vlhkost 11–12 %.“ Ze dveří domu se vynoří Gustavo a utírá si ruce do utěrky pověšené na dveřích. Má na sobě špinavé rifle, děravé modré triko vybledlé od slunce a velký klobouk. Vypadá jako člověk, jehož byste chtěli potkat vždy, když venku zaprší nebo nemáte zrovna svůj den. Z jeho tváře sálá neuvěřitelná dobrota.



„Bom dia, como voce esta amigo?“

„Bem, muito bem amigo.“ Přátelsky se pozdraví a Alfonso mu vysvětlí naši přítomnost. Seňor Gustavo nás hned potom zavede do své malé garáže, která slouží jako sklad. Otevře dveře, prach se rozvíří a do nosu mě udeří silné kávové aroma. Je to něco úžasného. Snažím se nosem nasát veškerou tu lahodnou vůni. Všude, kam se podívám, leží pytle s kávovými boby. Jsou jich zhruba tři desítky. „Co vypěstujeme, to prodám.



Z toho pak žijeme celý rok. Kdysi tu malých pěstitelů bylo mnohem více, ale dnes už všechno skupují velké firmy. Každým rokem je to složitější,“ přibližuje mi svoji situaci. Do rukou potom vezme jeden z pytlů s nápisem Café de Brasil a pomalu ho rozváže. Zjizvenými prsty nabere kávová zrnka a prohlíží si je. Vypadá to, jako by hladil vlastní dítě. Jeho láska k vlastní úrodě a zemi je úžasně dojímavá. Jsem nadšený, že jsem ho mohl navštívit.

I've bean everywhere

Po návratu do sadu vidíme, jak chlapi přesypávají poslední pytle s kávou do velké dodávky. Gabriel, člověk zodpovědný za kalkulaci nasbíraných pytlů, je velmi milý. Všechny poctivě zapíše do svého sešitu. Je vidět, že ho mají lidi rádi a důvěřují mu. Dovolí mi udělat pár snímků z dodávky a na závěr mi věnuje svoji kšiltovku jako dárek na rozloučenou.

Pracovní den je u konce. Vidím na lidech kolem, že jsou unavení, ale spokojení. Dobře si dnes vydělali. Všichni pomalu nastupujeme do autobusu, kde už Alfonso sedí za volantem a dokuřuje cigaretu. Po chvilce zahučí motor a náš řidič s úsměvem zakřičí: „Vamos para casa gente.“ Ano, jede se domů.

Autor: Zdenek Somorovský



Komentáře