Jaké je to stát u zrodu nového kontinentu, který se od Afriky oddělí za několik milionů let? Syčení sirnatých pramenů, které barví zemský povrch do jedovaté žluti, zvuky vlnobití nepatřící chladivému oceánu, ale žhavé lávě neustále vybuchující sopky. Jako na Zemi to tady opravdu nevypadá. Jisté je, že svou pověst jednoho z nejteplejších a nejnehostinnějších míst na světě si Danakilská proláklina ležící na území Etiopie rozhodně zaslouží.

Extrémní podmínky

Člověk by řekl, že takovému místu je lepší zdaleka se vyhnout. Extrémy jsou ale často spojeny s divokou krajinou nevídané krásy, kvůli které jsou lidé ochotni překonávat nemalé nástrahy cest. A nástrah je tu požehnaně – kromě extrémní teploty i všudypřítomný prach, hodiny nebo spíše dny cesty nehostinnou krajinou, neexistující pohodlí, pochybná bezpečnostní situace, to vše korunováno vysokou cenou. To už musíte po Danakilu opravdu toužit.

DSC_3351 Danakil Desert

Mně se sem podařilo dostat až při třetí návštěvě Etiopie. Poprvé, v lednu 2012, přepadli eritrejští ozbrojenci turistický konvoj devíti turistů a pěti z nich uřízli hlavy. Zda to opravdu byli oni, nebo proč to udělali, se dodnes neví. Snad aby poškodili turistický průmysl Etiopie. Podruhé, v září 2013, jsem přijela v nevhodnou dobu – kvůli extrémním teplotám až nad 50 °C se sem doporučuje jezdit jen v nejchladnějším období od listopadu do března. Teď, napotřetí, je leden 2015, Eritrejci se již několik let neozvali (oko zavírám před varováním ohledně somálské islamistické skupiny aš-Šabáb), takže je na čase vyrazit.

Nepřístupné

Mekele, hlavní město hornaté severní provincie Tigraj, je počátečním bodem výpravy do Danakilu. Je tomu tak již po staletí, kdy byly velbloudí solné karavany jedinou spojnicí mezi trhy civilizovaných hor a těžbou soli ve žhavé poušti. Karavanám trvá cesta tři týdny, a tak je rychlejší variantou pronajmutí terénního auta. Není to však tak jednoduché.

Jelikož je Danakil skutečná divočina, kde se nedovoláte pomoci v případě poruchy auta ani přepadení, etiopská vláda na tuto výpravu uvalila tolik nařízení, že cestovat sem individuálně by bylo nepřiměřeně drahé, nebo zcela nemožné. Proto každý druhý den vyjíždějí z Mekele konvoje, sdružující všechny nezávislé cestovatele. Takto se tedy ocitám ve skupině asi dvaceti turistů a dobrodruhů všech věkových kategorií z celého světa. Každý s sebou máme jen malý batůžek se základními potřebami, bez tekoucí vody, elektřiny a soukromí toho prý stejně více potřebovat nebudeme.

Afar girl. Danakil Ethiopia

Čínská asfaltka je první roky po svém dokončení dokonalá. Její hladký povrch nás snáší z vyprahlé etiopské vrchoviny do ještě vyprahlejší nížiny. Po stu kilometrech zastavujeme v malé vesničce Serdo na oběd. Chatrče místních obyvatel Afarů sestávají z bambusu, hlíny, vlnitého plechu, plastových plachet, zkrátka všeho co jim přišlo pod ruku. Neschopnost časového plánování etiopských průvodců mi dává prostor vesnici projít s foťákem v ruce.

Několik žen vařících před nejbližší chatrčí se ještě usmívá, zbytek lidí už mi ale jen naznačuje, abych se rychle sebrala a zmizela zpět ke své skupině farandží bělochů. Okamžitě se mi vybavuje varování o nepřátelskosti místních obyvatel. Není se čemu divit, zde přežijí jen silní a pro city či vlídnost není místo. Alespoň, že jako žena nemusím mít strach z tradičního trestu za vniknutí na afarské území – uříznutí varlat, což bylo ještě v polovině dvacátého století praktikováno.

Salt caravan, Danakil depression

Žhavé jezero

Naším dnešním cílem je jezero Afrera (–103m n. m.). Zastavujeme v osadě na jeho břehu, ve které je dokonce několik ubytoven. Boudy sbité z vlni­tého plechu obklopené plastovým odpadem rázem zaplňují první příčku žebříčku nejhoršího ubytování mého života. Jezero je silně slané a břeh přilehlý k osadě je využíván pro komerční těžbu soli. Je zde několik desítek nádrží, kam se pumpuje voda z jezera. Jakmile se odpaří, přidá se nová, a tak dokola, až vznikne nasycený solný roztok a nakonec jen sůl, která se naplní do pytlů a odveze k dalšímu zpracování.

Těžba soli změnila tvář kdysi krásné krajiny k nepoznání. Hladina jezera Afrera je dokonale tyrkysová a zrcadlí sousedící vulkány Borale (812m) a Afrera (1295 m). Jezero ale poskytuje v poušti nevídaný luxus – nejenže je možné vykoupat se v jeho nadnášejících vodách, ale hned vedle ze země vytékají i horké prameny. Pro člověka zasypaného pouštním prachem těžko najít větší potěšení, než poskytuje horká lázeň!

ETHIOPIA

Africké sopky

Druhý den již testuje schopnosti našich řidičů i aut několikahodinový přejezd mimo jakékoli cesty. Nejdříve přejíždíme půdu s povrchem vyprahlým do tvrdých šupin, potom měkký písčitý terén, nakonec kamenitý povrch lávového pole. Blížíme se totiž k jednomu z největších divadel Etiopie a možná celé Afriky, sopce Erta Ale. V Danakilu se nachází asi 30 vulkánů, což je čtvrtina všech afrických sopek. Erta Ale je ale výjimečná. Jeden z jejích kráterů je ve stavu neustálé erupce pravděpodobně již 120 let (s jistotou od roku 1967, od kdy zde probíhá výzkum) a žhavým magmatem ve svém centru živí jediné stálé lávové jezero na světě.

Etiopie sopka

Terénní auta zastavují v základním táboře Dodom, vzdáleném jen 9km od vrcholu sopky. Zde je nutné najmout velbloudy a naložit na ně kempovací potřeby, protože na hraně kráteru budeme trávit noc, za které je rudé žhnutí lávy nejefektnější. „A kde je ta sopka?“ ptáme se nechápavě. Jen 9km vzdálená by měla být přece jasně vidět. „No přeci támhle!“ ukazuje průvodce Johannes na mírný kopeček, zanikající v přízemním prachu. Těžko věřit, že by tento pahorek mohl být jednou z nejaktivnějších sopek světa.

Výstup na sopku Erta Ale

Výstup na sopku Erta Ale (668m) určitě není náročný svým převýšením, ale denní teplotou, která může přesahovat i 50 stupňů Celsia. Výstup je tedy naplánován na večer a sestup zase na brzké ráno, kdy je pohyb snesitelný. Nasazujeme čelovky a v průvodu světlušek vyrážíme na tříhodinový pochod přes pole ztvrdlé lávy. Jakmile padne úplná tma, vrchol sopky začíná prozrazovat svou pravou povahu červenou září, která se z něho line. Na hraně kaldery naše vzrušení vrcholí, musíme ještě sestoupit dolů do kráteru a za pár minut už stojíme přímo nad lávovým jezerem.

Sunrise, Erta Ale, Ethiopia

První reakce jsou jednotné – ve všech jazycích si zde vyslechneme citoslovce údivu. Francouzské „mon dieu“, anglické „wow“, japonské „o“, já přidávám české „ty vole“, a potom už všichni jen stojíme v němém úžasu. K hraně kráteru se můžeme zcela přiblížit, i se nad něj naklonit. Asi 15 metrů pod námi je zhruba 80 metrů široké lávové jezero. Není celé červené, ale v několika místech je šedá slupka rozlomená a na povrch se dere magma, které za okamžik ztvrdne (promění se v kámen), načež se někde vedle opět vytvoří další vybuchující prasklina atd.

Někdy magma jen vytéká, jindy vytváří gejzír, nebo se rozprskne jako ohňostroj. Divadlo je to stejně krásné jako děsivé, když pominu možnost, že by sopka mohla úplně vybuchnout (což naznačují častá zemětřesení v oblasti). Stále je zde sálající horko, stříkající láva o tisíci stupních a jedovaté plyny, v jejichž závětří se musíme neustále držet. Sama se nemůžu ubránit dojmu, že sem člověk opravdu nepatří, a plně chápu Afary, kteří Erta Ale (v překladu Stálý dým) nazývají branou do pekel.

Velká příkopová propadlina

S pocitem, že jen těžko lze přebít dojmy včerejšího večera, nasedáme opět do aut a jedeme směrem k solným pláním jezera Asale. Označení „jezero“ je ale dost zavádějící. Nad solnou krustou je jen několikacentimetrová vrstva vody, sotva sahající po kotníky. Táhne se desítky kilometrů daleko až do Eritrey a vytváří dokonalé přírodní zrcadlo. Fascinující krása není ale to, co sem po staletí láká místní obyvatele.

Etiopie

Danakilská proláklina je součástí Východoafrické příkopové propadliny, která je projevem oddělující se Somálské tektonické desky, a dříve bývala plně zalita mořem. V důsledku tektonických pohybů voda vyschla, ale sůl zůstala a tady, na jezeře Asale, je jí podle výzkumů až dvoukilometrová vrstva. Takřka nekonečná zásoba soli těžené tradiční manuální metodou je hlavním zdrojem příjmů Afarů. Ze země krumpáčem vykopou a vypáčí pravidelné kvádry, které jsou opracovány do přesného rozměru 40 x 30cm, vážící 6,5kg.

Ty jsou naloženy na velbloudy, kteří unesou 200kg (30 kvádrů). V dlouhých karavanách pak putují do etiopské vrchoviny, kde je lze prodat za čtyřnásobek. Zatímco zde jeden kvádr stojí 4 birry (asi 5 Kč), na trhu v Mekele se prodávají za 16 birrů (20 Kč). Afarové jsou zvyklí pracovat i ve zdejších extrémních teplotách beze stínu, a že to není žádná sranda si vyzkoušela i americká společnost, jejíž důl na fosfáty u Asale rychle zkrachoval. Pohled na nekonečné karavany dromedárů je působivý. O to smutnější je blížící se dokončení asfaltové silnice, která již sahá jen několik kilometrů odtud a pravděpodobně ukončí i tuto staletou tradici.

ethiopia - afar, danakil and tigray

Narušený večerníček

Dalším zážitkem jako z jiné planety je návštěva oblasti Dallol – kraje pestrobarevných sirných horkých pramenů. Dallol je nejníže položeným místem Afriky, 116 metrů pod hladinou moře. Magma je zde tak blízko zemskému povrchu, že ohřívá podzemní vodu a ta se ve formě páry dere nahoru. Nese s sebou síru a po cestě rozpouští minerály, které potom společně vytvářejí pestrobarevné gejzíry a jezera. Na malé ploše jsou zde již neaktivní sopouchy, útvary ze ztvrdlé soli, jezírka tak slaná, že působí jako olej, ale i zlověstně syčící sirné prameny. Zem je rudá a na jejím povrchu jsou bílé, žluté, oranžové a červené krystaly, a našlapovat na ni je třeba opatrně, jinak se můžete propadnout a opláchnout v kyselině sírové.

Etiopie

Noci v Danakilu jsou horké. Hotely zde nenajdete a stavení z vlnitého plechu jsou od slunce příliš rozpálená. Ať tedy chcete nebo ne, jste zde odkázáni k romantické variantě spánku přímo pod hvězdami. Lepší večerníček než pozorování noční oblohy, jak mléčná dráha postupně mění svou polohu, jak ji zastiňují přecházející mraky, jak padají hvězdy ,myslím ještě nikdo nevymyslel. Poslední noc nám ale nachystala připomínku, že Danakil není místo pro romantiky. Seslala na nás gara – ohnivý vítr. Má teplotu a intenzitu fénu a přináší s sebou jemná zrníčka písku, která se zapichují do nejskrytějších částí těla. Nemůžete dýchat, jíst, spát. Skoro jakoby se otevírala nedaleká brána do pekel a vtahovala vše, co se odvážilo přijít až k jejímu zápraží.

Autor: Adriena Vyzulová

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře