V devatenáctém století se strhla bitva o nalezení svatého grálu všech objevitelů – pramene Nilu, konkrétní stopou byla skoro dva tisíce let stará mapa řeckého geografa Ptolemaia. Ten za něj označil rovníkové ledovce Luna Monte v samém středu kontinetu, tam kde jsou nejvyšší hory Afriky.

Nejtěžší hory Afriky Ruwenzori

„Pořád tam prší a celou cestu se budeš brodit bažinami. Můžeš zapadnout až po pás hluboko. Jsi na to připravená?“ Varuje mě majitelka ugandské agentury, než zaplatím nekřesťanskou cenu svého týdenního dobrodružství. „Jo, to přesně potřebuju, bahenní lázeň na mé unavené nervy,“ upřímně odpovídám, ale taky se tak trochu bojím.

Přece jen, mají to být nejtěžší hory Afriky, nejstrmější, nejnehostinnější. Ne nadarmo jim místní obyvatelé Bakondžo říkají Ruwenzori, „kolébka deště“, protože prý neuplyne ani jediný den, kdy by tu alespoň jednou nezapršelo. Společně s nočním mrazem, těžkým terénem nebo nepřístupností jakékoli pomoci v případě nouze, už je čeho se obávat.

Margherita Peak (à droite, 5109 m)

Obtížná cesta do hor

Nejdříve se ale musím dostat z Kampaly do Kilembe u města Kasese, malé hornické vesničky na západě Ugandy, která slouží jako výchozí bod mnou zvolené stejnojmenné stezky. „Který autobus jede do Kasese?“ snažím se doptat u benzinky v centru. „Tak to musíš do toho autobusu vzadu,“ odchytává mě jeden z pomocníků a můj batoh už se nese na střechu zmíněného zrezivělého dopravního prostředku. „Jsem tu správně, do Kasese?“ ptám se pro jistotu ještě i řidiče a několika spolucestujících a všichni souhlasně kývají hlavou.

Jaké je moje překvapení, když mě o deset hodin později nevyhodí v Kasese, ale uprostřed savany národního parku Queen Elizabeth, který je známý svou zdravou populací lvů. „My přece do Kasese nejedeme, jedeme do Konga, ale odtud už si snadno něco chytneš,“ vysvětluje průvodčí, když autobus mizí v prachu prázdné silnice. Za půl hodinky už mě naštěstí nabírá místní minibus matatu, který do Kasese opravdu míří, odtud už je to jen krátká cesta na motorce a jsem v Kilembe, na začátku mé tratě.

afrika-deti-uganda

K prameni Nilu

Ač se Kasese i Kilembe nacházejí na vrchovině přímo v těsné blízkosti Ruwenzori, žádný panoramatický výhled se mi odtud nenabízí. Hustá mračna je totiž prakticky stále zahalují, což je zřejmě i důvodem, proč evropským objevitelům tyto nejvyšší hory Afriky dlouho unikalo, ač bylo na mapy zaneseno už v roce 150 alexandrijským geografem řeckého původu Ptolemaiem. Ten označil rovníkové ledovce Luna Monte – Měsíčních hor dokonce jako zdroj pro Egypt životadárného Nilu. Při potvrzování této teorie tudy v devatenáctém století prošlo hned několik expedic, které si jich ale vůbec nevšimly.

Nile--Bujugali Falls, Uganda

Za novodobého objevitele Ruwenzori je považován až Henry Morton Stanley, který v roce 1888 jako první zaznamenal z oblak vystupující špičky hor. Potom trvalo ještě skoro dvacet let, než byly poprvé zmapovány, ale to už měla na svědomí v roce 1906 italská expedice pod vedením hraběte z Abruzzi – Luigiho di Savoia, která také pořídila první fotografie.

Objevitelské výpravy čítaly běžně několik set mužů a já si připadám podobně, když se ráno setkávám s celou svou „posádkou“, která mi byla přidělena v rámci povinného balíčku služeb. Šéfprůvodce, průvodce v zaučení, nosič mých věcí, tři nosiči jídla, nosič nádobí… „Kolik vás se mnou vůbec jde?“ ptám se, když ztrácím přehled. „Musíme nést veškerou výbavu s sebou, takže je nás osm, ale jak budeme spotřebovávat zásoby jídla, tak nás bude stále ubývat,“ vysvětluje mi vrchní průvodce Robert. A vlastně je to jedno, čím víc lidí dostane v této vesnici u zkrachovaných uhelných dolů práci, tím líp, a finální cenu mého výletu to stejně neovlivní.

KO1510_Uganda_Rwenzori-14

Přes prales k úpatí Ruwenzori

„Vítej, vítej a pojď se zapsat,“ zdraví mě ranger národního parku při bráně. „Dnes vás vyráží pět cizinců, ale ti ostatní jdou jen krátké treky,“ hladí mé srdce představou, že tu masu bahna nahoře budu mít opravdu jen sama pro sebe. Více společnosti jsem ani nečekala, díky složitému terénu nejsou ani dnes Ruwenzori velkým turistickým lákadlem a statistiky naznačují, že je za celý rok zdolá asi tolik lidí jako Kilimandžáro za jediný den.

Jakmile minu závoru, krajina se radikálně mění, z obdělávaných políček se přenesu do deštného horského pralesa. Je magický, nedotčený, kolem mě jsou kapradiny a keře, výše mechem zarostlé stromy a oblohu zakrývají koruny staletých obrů. Prý tu žijí leopardi, sloni i šimpanzi nebo endemičtí chameleon třírohý a turako horský. Já mám štěstí na plachou antilopu lesoně a v korunách se houpající opici guarezu. Překonávám několik rozvodněných řek, ale jinak je dnešní úsek vcelku pohodový. Kempujeme v dřevěné chatě Sine (2580 m) na úzkém hřebeni, večer rozděláme oheň a s upřeným pohledem do mihotajících plamínků si vyprávíme zážitky z cest.

Ruwenzori 2014

Vzhůru do mraků

Druhý den začíná několikahodinovým prudkým stoupáním, během něhož opustím deštný prales, projdu bambusovou zónou a ve zhruba 3100 metrech se dostanu do zóny obřích vřesů. Tady už je nutné sundat pohorky a od svých průvodců vyfasuji holínky Baťa, ve kterých mě teď čeká několik dalších dní. Bahno tu je, ale spíše vnímám neuvěřitelnou krásu okolní krajiny.

KO1510_Uganda_Rwenzori-13

U nás vřesy vyrostou tak maximálně jeden metr, tady mají metrů deset a jsou obrostlé bambulemi mechu. Střídají je pokroucené větve rododendronů a třezalek a občas mě odmění i rozkvetlá orchidej. Stezka se změní z měkkého lesního podkladu na hotovou překážkovou dráhu. Balvan střídá skálu, ta zase potůček a zpátky nahoru je třeba šplhat po žebříku.

Obrovské lobelie

Moje nadšení vrcholí, když narazíme na první háj obřích lobelek (Lobelia). Lobelky spolu se starčekem (Senecio), které nazval švédský botanik Karl Olov Hedberg „botanickou vysokou zvěří“, jsou se svým pravěkým vzhledem jedním z hlavních důvodů mé cesty. Jejich překvapivý tvar je výsledkem adaptace na velmi tvrdé prostředí, kde každý den jako by bylo léto s vysokým ultrafialovým zářením a každou noc zima s hlubokým mrazem.

Giant Lobelia

Kromě tepelné izolace musejí rostliny umět také hospodařit s vodou, stejně jako sukulenty na poušti. Tady o vodu sice nouze není, ale v noci zamrzá a ve dne se zase příliš rychle odpařuje. Přestože lobelky i starčeky rostou i na ostatních nejvyšších horách Afriky, právě v Ruwenzori je jejich porost nejhustější, nejkrásnější a nejvyšší, dosahující až osm metrů.

Jako Alenka v říši divů si připadám i v kempu druhé noci Mutinda (3688 m), který je pod skalním převisem, obklopený nejpodivnější vegetací, včetně obřích divokých mrkví a v zemi tu prý žije i obří žížala dosahující až jednoho metru. Dnes večer se loučím s posledními spolucestovateli, zbytek treku absolvuji už jen s týmem mých pomocníků.

afrika-deti-uganda

Měsíční sen

Třetí den vcházím do opravdové afro-alpínské zóny, která panuje nad 4000 metry. Ta je charakteristická podmáčenými pláněmi, slatinami, mokřinami a bažinami. Tady se mi holínky opravdu hodí, nejsnazší je skákat z jednoho travnatého ostrůvku na druhý. Ale tam, kde to nejde, se propadám do bahna, které mi občas přeteče i přes okraj gumáků. Každý krok je soubojem a utrpením. Odměnou jsou výhledy na ­strmé vrcholky, pod nimi prostorné zelené louky, potůčky s mědí do ruda zbarvenou vodou, průzračná jezírka, malé vodopády a pole stromových starčeků.

Bohužel jsou zde ale vidět i výsledky klimatických změn. Oteplování a úbytek srážek měly za následek děsivý požár v roce 2012, který poničil velkou část vegetace. Také dnešní plocha největšího ledovce Afriky 1,5 km2 (údaj z roku 2005), je jen vzpomínkou na to, co býval v roce 1906 se 7,5 km2. Dnes nocuji v táboře u jezera Bugata, v jehož hladině se zrcadlí i Weismann‘s Peak (4620 m), který je cílem mého okruhu a mou zítřejší metou.

KO1510_Uganda_Rwenzori-19

Úsek od jezera na Weismann‘s Peak je nejkrásnější z mé trasy. Oblast kolem ledovcových jezer je hustě zarostlá lobelkami i starčeky, kolem se tyčí majestátní skály a všechno se krásně zrcadlí v jejich klidných hladinách. Jakmile se dostanu ke skále, začne nesouvislá vrstva sněhu, nasazuji zpět pohorky i teplé rukavice, šplhám kolem ledopádů a vzývám bohy, aby byli milosrdní k výhledu, až vystoupím nahoru.

Konečně na vrcholu Afriky

Konečně na vrcholku, počasí se mění každou minutu. Výhled je dech beroucí a mrazivý. V prudkých srázech pode mnou je moje ugandská trasa na východě a Kongo, jeho národní park Virunga a nekonečné pralesy konžské pánve na západě. Odděluje je 120 km dlouhý hřeben Ruwenzori, které jsou na rozdíl od vyšších samostatně stojících vyhaslých sopek Kilimandžáro a Mt. Kenya také jediným skutečným pohořím východní Afriky hned se sedmi horami nad 4000 metrů. Přede mnou je svět věčného ledu s panoramatem na všechny nejvyšší hory Ruwenzori: Mt. Baker (4844 m), Mt. Speke (4890 m) i samotná Mt. Stanley (vrchol Margarita 5109 m) – třetí nejvyšší hora Afriky. 

Margarita Peak

Odtud už vede má cesta zase zpět dolů. „Proč se Ruwenzori vlastně říká Měsíční hory?“ ptám se poslední den sestupu Roberta. Vysvětlení je prosté: „Celé dny tu prší, slunce nikdy nevidíš, ale některé noci jsou čisté, takže měsíc je to jediné, co můžeš zahlédnout z oblohy.“

Autor: Adriena Vyzulová, www.blechavbatohu.cz

Čtětě ihned nové číslo v mobilu či tabletu

Elektronické číslo pouze 49 Kč  39 kč

Koupit

Komentáře