Říká se mu „divoký západ Indie“. Sezonní ostrov Kutch, izolovaný neúrodný kus země, který je z jedné strany ohraničen mořem a z ostatních solnou pouští. Kdysi křižovatka kultur a obchodních stezek v rušné deltě řeky Indus byla lákadlem pro obchodníky z Pákistánu, Afghánistánu, Ruska, Íránu a snad i Evropy.

Zemětřesení v roce 1819 změnilo tok Indu a s ním i osudy obyvatel ostrova Kutch. Řeka vyschla a s vodou odešel i obchod a výsadní postavení oblasti; lidé a jejich jedinečná etnická mozaika však zůstali. Další rána zasáhla Kutch v roce 2001, kdy zemětřesení zabilo třicet tisíc lidí, poničilo domovy i dílny. S přísunem rozvojové pomoci se ale odkryl jeho zapomenutý šarm – takovou směsici lidí, kultur a náboženství na tak malém místě najdete jen málokde na světě. Stovky let a desítky generací zde zůstaly nezměněny řemeslné tradice – od opracování dřeva, přes stříbro a železo až po nejslavnější vyšívané textilie, které jsou snad nejbarevnější a nejpropracovanější z celé Indie.

Indie_Kutch_gujarat

Mezi močály

Cedule na nádraží hlásí město Bhudž (Bhuj) a náš lůžkový vagon druhé třídy po osmnácti hodinách konečně zastavuje. Zásluhou moderní techniky jsme se dostali až sem, a dál cesta už opravdu nevede. Na severu je velká solná poušť Great Rann, za ní Pákistán a na jihu Arabské moře. Naše trať již musela překonat menší ze dvou solných pouští, Little Rann, která Kutch odděluje od zbytku Indie v době sucha. V období monzunů se deště smísí s mořskou vodou, zalijí soliska a vytvoří z nich neproniknutelné bažiny, poloostrov se tak změní na ostrov ve tvaru želvy. Mohly tudy procházet jen karavany – velbloudi se díky svým dlouhým nohám dokážou v močále pohybovat a nomádi, mistři orien­tace a navigace, karavany bezpečně převedli. Vydat se sem bez zkušeného průvodce znamenalo rozsudek smrti.

Kutch ale vždy nebýval takto izolovaným, právě naopak. Má za sebou jeden z nejdelších a nejvíce fascinujících příběhů historie, začínající již 2500 let před naším letopočtem. Tehdy tu vzkvétalo město Dholavira, největší z center harappské kultury, třetí nejstarší civilizace na světě. I po jejím zániku Kutch těžil ze své polohy – v přístavech se střetávala námořní stezka s kořením do zbývající části Indie, Arábie a východní Afriky s pouštní velbloudí stezkou směrem do Afghánistánu a střední Asie. Na pobřeží rostly bohaté přístavy (jedno z měst dokonce neslo jméno Lakpath – volně přeloženo „město milionářů“) a vnitrozemí lákalo svými pastvinami nomádské kmeny. Od 16. století se k ekonomice oblasti připojila i těžba soli ze solných plání. Od 13. století byl Kutch samostatným státem v čele s mahárádžou, a i po roce 1815, kdy připadl pod britský protektorát, si zachoval autonomii pro vnitřní politiku včetně vlastní měny. Osudová rána padla v roce 1819, kdy kvůli zemětřesení vyschlo místní rameno Indu, tepny západní Indie. Od roku 1948 je součástí indické unie, svazového státu Gudžarát.

Zemětřesení téměř srovnalo se zemí tuto část Indie

„Mister, mister!“ křičí na přítele snad deset řidičů indické tříkolky rikša, jakmile vystrčíme nosy z vlaku. Sehnat dopravu z nádraží do hotelu zde nebude, ostatně jako v celé Indii, problém. Zavaleni svými batohy v této miniatuře dopravního prostředku pozorujeme, že celé město je svědectvím nedávné katastrofy – zemětřesení v roce 2001, které jej skoro celé srovnalo se zemí a zabilo deset procent ze 150 tisíc obyvatel. Později, když se vydáváme již pěšky do ulic historického centra, není pohled o mnoho veselejší. Dřívějším srdcem města byl komplex paláců Darbargadh, který dnes působí jako město duchů, a projíždějící volský povoz umocňuje pocit, že jsme se přenesli do předminulého století. Napravo míjíme nejstarší palác Rana Mahal v polorozpadlém stavu, ale zvenčí obdivujeme zašlou slávu ornamentálních oken zenany – bývalého harému.

Hned vedle stojí zase ten nejnovější – z 19. století, který je již zčásti otevřený pro veřejnost. Cílem naší návštěvy je ale skvostný Aina Mahal – skleněný palác, který si přes svou zjevnou křehkost zachoval svůj půvab. Dal ho postavit v 18. století Maharao Lakhpatji a jeho hlavní architekt Ram Singh Malam nezapíral, že je fanouškem evropského umění. Nacházíme zde holandské modro-bílé kachličky či benátská zrcadla. Jsou tu ale i skvosty typické pro Indii: postel pro mahárádžu s nožkami z ryzího zlata a hudební pavilon s trůnem uprostřed fontány, jejíž voda ochlazovala vzduch uprostřed pekelného pouštního léta. Pravým pokladem Aina Mahal je její kurátor pan Pramod Jethi, největší znalec kutchské kultury, autor jediného tištěného průvodce a jediná turistická a informační kancelář v regionu, to vše v jedné osobě. „Když sem začali jezdit turisté, zjistil jsem, že mají absolutní nedostatek informací i infrastruktury. Kutch toho může nabídnout tolik z hlediska historického, archeologického, přírodního, ale zejména kulturního, a tak jsem začal shromažďovat data, fotografie, ručně kreslit mapky jednotlivých oblastí,“ vysvětluje, jak přišel ke všem těmto neoficiálním titulům.

Prag Mahal

Photo by: calliopejen

Zachráněné řemeslo rogan

Na radu pana Jethiho se rozhodujeme pro výlet za nejznámějšími řemesly, na sever od Bhudže, do oblasti Banni. Žijí tu v symbióze hinduisté, muslimové a džinisté, zemědělci, pastevci i řemeslníci. Každá komunita a kasta se specializuje na jinou činnost a všechny řemeslné dílny se nacházejí přímo v domech rodin, které si je předávají z otce na syna již stovky let. Pan Jethi nám radí, že nejlepší je pronajmout si vlastní dopravní prostředek – a to v Indii přece nemůže být nic jiného než tříkolá rikša! Na zítřejší ráno se máme setkat s jejím řidičem, který ví přesně, které rodiny navštívit. Místo toho ale přijede „zástup“, řidič, který s turisty nikdy nebyl, a tak nám nezbývá než hledat rodiny po staru – přijet do vesnice a tam se zkrátka doptat, což dělá náš výlet ještě dobrodružnějším.

rogan art

Photo by: William Morris

V první vesnici Nirona od místních vyzvídáme, co je tady nejzajímavější, a lidé nás jednoznačně odkazují k domu rodiny Khatri. Otevírá nám pan Abdulgafoor, vede nás přes dvůr do zadní místnosti a vysvětluje, že je již sedmou generací, která se zabývá unikátním uměním zvaným rogan. To si sem jeho předkové dovezli před čtyřmi sty lety z Persie a dnes jsou již poslední rodinou na světě, která toto umění ovládá. Bere do ruky tenký kovový štětec kalam a začíná nanášet na látku barvivo vyrobené z ricinového oleje. Ricinový olej se několik dní svařuje, než získá pastovou konzistenci, pak se smíchá s přírodními barvivy. Pomocí kalamu pak na látku nanáší barevné „nitky“, které již musí pokládat do požadovaného designu. Za pár vteřin je před námi už vydařená kytička. „Když jsem byl mladý, opustil jsem vesnici a šel hledat práci do Bombaje. Pak mi ale volal dědeček, byl zoufalý, že umění po jeho a otcově smrti zmizí a prosil, ať se vrátím. Já jsem poslechl, začal jsem malovat a hledat kupce, ale také jsem několik kousků poslal na výstavy. Postupně moje díla začala být známá a v roce 1997 naše rodina získala první indické národní ocenění. Tehdy jsem si uvědomil, jaké mám štěstí.“ Objasňuje Abdulgafoor svůj příběh. Obdivujeme horu výrobků od potahů na polštáře přes nekonečná sárí s florálními a geometrickými motivy až po zarámované mistrovské kousky symbolizující strom života.

Umění rogan ale prý není v Nironě jedinou zajímavostí, a tak si to již štrádujeme po prašném náměstíčku, kde pánové v bílém oděvu zrovna pijí z misek svůj dopolední čaj, a odbočujeme do boční uličky výrobců kovových zvonků. Muži v prostých místnostech na zemi opracovávají tenké pláty železa do kalichovitého tvaru, nakonec připojí dřevěné srdce, které v každé velikosti zvonu bije jiným tónem. Zvonky jsou pro nomády nepostradatelné, podobně jako třeba ve Švýcarsku se dávají na krk dobytku, aby měl pastevec přehled přes své „ovečky“, tedy spíše buvoly svých stád. Ženy jsou v Kutchi plně zapojeny do společnosti, tady se například starají o marketing a prodej, provozují malé krámky s větrnými zvonkohrami či dekorovanými zvonky pro štěstí. Poslední zastávkou v této vesnici je jedna z asi třiceti rodin, které vyrábějí lakové potřeby do domácnosti. Usedáme na lavičku pod stromem, zatímco se kníratý domácí svalí na bobek ke svému soustruhu. Pomocí jednoduchých pohybů nanáší na dřevěné válečky na těsto či vařečky barvenou mízu ze stromů. Vytváří tak snad nejveselejší kuchyňské náčiní, které jsem kdy viděla. Jen aby vydrželo důkladnou koupel v naší myčce…

Indie_Kutch

V solné poušti

Opouštíme Nironu a vydáváme se dále na sever směrem k velké solné poušti Great Runn. Krajina stále pustější, kolem ojedinělých pramenů vody se stahuje kočovný kmen Jatů (čteno džat). Na širokých pláních mají postavené svoje černé stany, muži pasou dobytek, ženy zůstávají v táboře, starají se o rodinu. Mají snad nepodivnější účes, co jsem kdy viděla – pramen vlasů sčesaný do čela a přichycený o obrovskou kruhovou náušnici v nose. Že se jedná o muslimy dokážou, když si chci tuto zvláštní módu vyfotit. Seběhne se snad celá mužská část rodiny a dají mi jasně najevo, že ženy jim zde jen tak někdo okukovat nebude. Nabídnutá bankovka je částečně uklidní a nakonec dokonce souhlasí, že si můžu vyfotit jednu z mladších, ještě nevdaných dívek.

Indie_Kutch

Na samý okraj solné pouště, do vesnice Hodka, míříme za údajně nejkrásnějšími textiliemi Indie. Zatímco ve zbytku země je bohatství ženy rozeznatelné dle množství zlatých šperků, které obtěžkávají její zápěstí, kotníky, krk i uši, u žen zdejšího etnika Harija je to dle bohatosti oděvu. Dívky ve věku šesti let se od svých matek učí vyšívat a postupně si připravují celou výbavu pro svůj život v manželství. Tato výbava je všechno, co si dívka bere od rodičů do domu svého manžela, kam se stěhuje po svatbě. Šaty jsou neuvěřitelně zdobné, prošívané snad na každém milimetru, s malými všitými zrcátky, aby se co nejvíce leskly. Tak jak se chovají ke svým šatům, staví i domy. Tradiční obydlí bhunga má kruhový půdorys, je postaveno z hlíny a kravských lejn a má střechu z trávy. Je chladné v létě a teplé v zimě, poskytuje ochranu proti písečným bouřím i zemětřesením.

Nahlížíme dovnitř malých místností, které jsou vybílené a krásně dekorované geometrickými tvary či zrcátky. Jako rodinná chlouba je na policích vystaveno i všechno nádobí. Zvenku jsou bhungy vesele barevné, buď červené, oranžové nebo v různých odstínech hnědi. V tuto denní hodinu se ale veškerý život odehrává venku. Ženy sedí spolu v chládku pod přístřeškem a vyšívají, dnes už nejen svou svatební výbavu, ale i spoustu artiklů na prodej a pro turisty. Krásu místních textilií objevily neziskové organizace, které pomáhají ženám sdružovat se do asociací a jejich výrobky potom prodávat ve městech nebo na specializovaných tržnicích. Přes výraznost barev, které ženy nosí na sobě, zůstávají plaché, jen nerady odkrývají svůj obličej pro objektivy návštěvníků, a jejich letmý úsměv zpoza závoje jim dává neotřelý šarm. V této vyprahlé krajině, bez zelených lesů, modré vody či rudých květů jsou to právě její obyvatelé, kteří šedé poušti dodávají všechny barevné odstíny.

Autor: ADRIENA VYZULOVÁ

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře