V amazonské části státu Ekvádor žijí indiánské kmeny, které v dobách kolonizace Španělé nazývali Chivarové – divoši. Nejbojovnější byli Šuárové, kteří prosluli jako lovci lebek. Jak žijí dnes a hlásí se jejich potomci k odkazu svých udatných pradědů, kteří vyráběli miniaturky z hlav zabitých nepřátel?

Původně žili Šuárové roztroušeni v malých skupinkách na rozlehlém území tropických deštných pralesů na jihovýchodě Ekvádoru až k hranicím Peru. Ještě před necelým stoletím vedli války proti sousedním znepřáteleným kmenům a provozovali hrůzostrašný rituál – zmenšovali hlavy zabitých nepřátel. Tento zvyk zvaný tsantsa nemá na světě obdoby. Mladí muži byli vycvičení bojovníci, kterých se obávaly kmeny celé Amazonie. Tradičně válčili s nepřátelskými skupinami a války jim sloužily jako mechanismus spravedlnosti pro nastolení rovnováhy. Po vítězné válce udržovali Šuárové tradici tsantsy. Měla pro ně hluboký symbolický význam, cílem bylo zejména paralyzovat duši ubitého válečníka.

Toronto Ontario ~ Canada ~ Royal Ontario Museum ~ ROM ~ SHRUNKEN HEAD

Proces zmenšování hlavy byl po dlouhou dobu tajemstvím, znali ho jen zasvěcení. Když bojovník odsekl hlavu významného nepřítele, odřízl z lebky perfektní skalp s dlouhými černými vlasy i s kůží z obličeje a přinesl ho domů. Tam mohl začít pod vedením šamana rituální obřad tsantsy. Kůži s vlasy ponořili do kotlíku s vroucí vodou, do níž přidali šťávu z liány a listy z bylin, aby se zabránilo odpadnutí vlasů. Přesné ingredience byly tajné. Kůže se nejprve scvrkla přibližně na poloviční velikost. V kouři osušenou hlavičku pak horkým kamenem vytvarovali, aby dostala co nejdokonalejší zmenšenou původní podobu nepřátelského válečníka. Celý proces trval týden a někdy i déle.

portrait_shuar

Hlava nepřátelského bojovníka se zmenšila na třetinu původní velikosti, přičemž výrazné rysy obličeje byly díky vsypávání drobných oblázků a jemného písku zachovány. Šuárové věřili, že je v tsantse uvězněna duše nepřátelského válečníka. A tak, aby se nemohla pomstít, šuárský bojovník jí musel zašít oči, aby ho duše neviděla, a provázkem pevně jí svázat ústa, aby nemohla mluvit. Vyrobená tsantsa byla pak vystavena na předním místě v chýši mezi bojovníkovými trofejemi. Traduje se, že poslední tsantsa, která byla vytvořena, pochází z války mezi Ekvádorem a Peru z roku 1941. Šuárští válečníci v ní uťali hlavu nenáviděnému peruánskému veliteli a tajně z ní vyrobili tsantsu. V polovině minulého století tento rituál úředně zakázala ekvádorská vláda.

Ekvádor

Neporažení a nezlomení

Šuárové v minulosti houževnatě bojovali, aby si uchovali svoji svobodu. Vojska Inky Tupaca Yupanqui si při dobyvatelském tažení na území dnešního jižního Ekvádoru kolem roku 1450 chtěla podrobit tamní indiánské kmeny. Šuárové ale neměli proti přesile šanci, a tak se raději neporažení stáhli do neproniknutelných pralesů. Ani později se novému inckému vládci Huayna Capacovi nepodařilo Šuáry zlomit a podrobit si je. V polovině 16. století rozvrátili Inckou říši v Peru španělští dobyvatelé, kteří se vydali hledat zlato na území jižního Ekvádoru a dostali se zde do kontaktu s divokými indiány. Dostali se hlouběji na území kmene Šuárů a postavili tam osadu.

Jefe shuar

Šuárové žili na území, kde byly jedny z nejbohatších zásob zlata v Jižní Americe. Španělé se však marně pokoušeli indiány zpacifikovat a nahnat je do dolů na zlato. Hanlivě o nich říkali, že to jsou žebráci sedící na hromadě zlata. Vnutili tedy Šuárům alespoň povinnost platit daně ve zlatě. Od indiánů vymáhali čím dál víc zlata a používali k tomu stále většího násilí. Pověstnou poslední kapkou se stal příkaz španělského guvernéra města Sevilla de Oro k zásahu španělských vojáků, mající za cíl získat od indiánů větší množství zlata jako dar ke korunovaci nového španělského krále Filipa III. Vzpoura indiánů proti násilnostem Španělů propukla roku 1599.

Šuárský náčelník Kirupa spojil všechny kmeny žijící kolem řek Paute, Upano, Morona a Santiago a s počtem asi dvaceti tisíc bojovníků se vydal napadnout Španěly. Indiáni nezabíjeli španělské ženy a děti, ale padl velký počet mužů a celé provinční město Sevilla de Oro lehlo popelem. Po této kruté pomstě se divocí indiáni stáhli zpět do svých sídlišť v hloubi pralesa. Šuárové byli pravděpodobně jediným indiánským kmenem v Jižní Americe, který se ubránil koloniální moci, a dobře skryti v amazonském deštném pralese se vymkli kolonizaci na celá tři století.

Nástup misionářů v Ekvádoru

Počátkem 20. století se skupinky misionářů snažily navázat styky s divokými indiány, podařilo se jim to až kolem roku 1940, kdy Šuárové dovolili na své území přijmout salesiány, neubránili se však jejich úsilí po pokřesťanštění. Misionáři v povodí řeky Upano založili misie a salesiáni v roce 1964 vytvořili Federaci šuárských center. Život Šuárů se začal měnit. Misionáři u dříve nezkrotných divochů zavedli nové zvyky a pořádky, včetně pohlavní zdrženlivosti a monogamie. Obrátili je na křesťanskou víru a postupně jim vzali jejich bohy, aby je nahradili jediným.

SHUAR 2

Většina Šuárů musela pod nátlakem přijmout nový styl života, byli nuceni odejít ze svých chýší, rozesetých v pralese kolem řek, a přestěhovat se do vesnických center, aby byli pod dohledem misií. Zásadní změnu v jejich způsobu života způsobila v uplynulých desetiletích výstavba asfaltové silnice z horského města Baňos napříč pralesy do správního města Macas a dalších měst, která jim přinesla trvalý kontakt s moderní civilizací se všemi jejími neblahými důsledky. Postihly je nemoci a epidemie bělochů. Někteří Šuárové se přestěhovali do měst, kde hledali práci.

Ekvádor

Při našem pobytu v Ekvádoru jsme chtěli navštívit některou ze šuárských komunit. Jedním z výchozích středisek k výpravě za Šuáry je město Macas, které Španělé vybudovali nedaleko místa spálené metropole Sevilla de Oro. Ve městě bylo nejdůležitější nalézt spolehlivého průvodce a tlumočníka, kterého budou Šuárové ochotni přijmout. Do pralesa nesmíme sami. Seznámili jsem se s Alechandrou, která nám nabídla výpravu do šuárské komunity, kde žijí rodiče a celá její rozvětvená rodina. Naskytla se nám tak jedinečná příležitost poznat, jak Šuárové žijí dnes.

Shuar ladies...

Ke kořenům

Asi po třech hodinách jízdy zastavujeme u dřevěných stavení. Připomínají chatrče sbité z dřevěných prken se střechou z pozinkovaného plechu. Stojí mezi stromy na vyvýšeném místě nad řekou. Vedle se zvedá přístavba na způsob stodoly. „Tady bydlí moji rodiče,“ říká šuárská průvodkyně Alechandra Vizuma a my jdeme za ní. Všimli jsme si, že v domnělé stodole mají kuchyň, kde dvě ženy na propanbutanovém vařiči připravují oběd. Vlevo u domku na otevřené verandě sedí stařec v zelených plátěných kalhotách, modré košili, s baseballovou čepicí na hlavě. Celou dobu se díval, jak k němu přicházím. Alechandra pozdravila otce šuárským způsobem. „Je mu přes osmdesát a pamatuje staré časy. Jeho rodiče a příbuzní ještě bojovali proti nepřátelům. Dříve jsme žili tradičním způsobem ve velké chýši v pralese poblíž řeky. Zítra se tam podíváme.“ Podávám starci ruku. Hovoří pomalu, ale celkem dobrou španělštinou. „Dnes se život Šuárů úplně změnil,“ začal vyprávět Juan Vizuma. „Když před více než půl stoletím přišli salesiánští misionáři, začali nás učit žít po jejich způsobu. A my jsme se postupně museli přizpůsobit západnímu životu. Začali jsme se jinak oblékat a stavět domy jako ty, které vidíte. Snažíme se ale zachovat nejdůležitější prvky naší kultury. Nejdůležitější je naše řeč. S vámi hovořím španělsky, ale mezi sebou hovoříme jen šuárským jazykem.“

Ekvádor

Drcené tradice

Nakonec se Juan Vizuma rozpovídal. „Jsme Šuárové, které náš stvořitelský bůh Arútam zanechal na Zemi v pralese, kde jsme se narodili. My muži jsme se naučili lovit zvěř a Arútam z nás vytvořil nepřemožitelné bojovníky ve válkách.“ Zeptal jsem se starce na tsantsu, o které se s námi jiní nechtěli bavit. Starý Šuár se usmál a po chvíli se rozpovídal: „Na tsantsu a celý proces její výroby si vzpomínám jen z vyprávění mého otce, jeho bratrů a strýců. Dnes už tsantsy nikde v domcích Šuárů nenajdete. Jsou vystavené jen v muzeu.“ Řekl jsem mu, že jsme viděli tsantsu vystavenou v muzeu ve městě Cuenca.

Shrunken head

Pak stařec pokračoval: „Lidé ze sousedních kmenů už nejsou naši nepřátelé a žijeme s nimi v míru. Tsantsy už patří jenom minulosti. Nedivte se mladým Šuárům, že odmítají tuto dávnou tradici našich předků. Byl to nelidský akt a pro ně je to citlivé téma. Teď už žijeme jinak, ale snažíme se udržovat si naši identitu. Mladí se chtějí přizpůsobit současnému světu a žít civilizovaně. Používají různé technické věci jako mobily a počítače. My žijeme především ze zemědělství.“ Šuárové neznali písmo a všechno o jejich kultuře, tradicích a zvycích se předávalo z generace na generaci. Od doby příchodu misionářů začali Šuárové přijímat vlivy západních a míšeneckých kultur. Mladí nechtějí řešit minulost, a staří tak odcházejí, aniž by svou kulturu a tradice předali dál. Šuárové dohánějí naši civilizaci mílovými kroky. Stihli to za půl století. Už nezapadají do obrazu, který jsme si o nich vytvořili. Šuárové už nejsou obávaný válečnický kmen lovců lebek. A rituál tsantsa je už téměř zapomenutou, i když ne příliš dávnou minulostí.

Autor: František Bureš

Komentáře