Japonsko, ranním úsvitem přichází k moři skupina žen. Svléknou si vše, co nepotřebují, a na nahé tělo si připevní bederní roušku, nůž a potápěčské brýle. S dřevěnou kádí se pak jako vodní nymfy vydávají do vln oceánu, aby si zajistily volnost a obživu. Slovo AMA je dnes známo převážně luštitelům křížovek, vpisují ho do políček pod nápovědou „japonská lovkyně perel“, ovšem kdo skutečně byly tyto ženy, ví jen málokdo z nich.

Vraťme se o necelých sto let zpět, kdy se v roce 1920 vracel mladý absolvent tokijské právnické fakulty Yoshiuki Iwase domů do Onjuku, malé rybářské vesničky na východě Japonska. Mohl zde založit svou advokátní kancelář, kdyby se v něm neprobudila vášeň pro fotografii. S jedním z prvních fotoaparátů značky Kodak zachycoval krásu japonských potápěček am, a jen díky jeho nadšení vznikl jediný komplexní záznam o této ženské komunitě, jejíž tvrdé řemeslo upadá v zapomnění. Tradice am se sice pár nadšenkyň snaží udržovat, ale připomíná to spíše smutnou ukázku tradičních řemesel ve skanzenu.

Ženy moře

Ama se dá přeložit jako „žena moře“, mnozí je též nazývali mořské panny (patrně pro jejich praxi potápět se nahé jen se zahaleným klínem), ovšem jejich práce byla o poznání náročnější, než jak by se podle květnatého pojmenování mohlo zdát. Základní schopností, v níž amy vynikaly, bylo zadržení dechu na dlouhou dobu, mluví se o dvou až třech minutách. Tyto profesionální „mořské panny“ se dokázaly potopit až do třicetimetrových hloubek. Muži se sice potápění také věnovali, ovšem minimálně.

Japonsko

Ve starém Japonsku se věřilo, že žena se dokáže potopit hlouběji a díky tuku ve svém těle lépe zvládá účinek chladné vody. Jejich potápění bez jakéhokoliv oděvu mělo svůj praktický důvod, při vynoření je nic netížilo a netáhlo ke dnu a po opuštění moře se dokázaly rychleji zahřát než v mokrých šatech. Bederní rouška sloužila coby ochranná pomůcka před případným říznutím o korály, což by ve slané mořské vodě nebylo příjemné. Podle historických pramenů a legend je tradice am stará více než dva tisíce let. Existuje dokonce písemný záznam z 11. století po Kristu, pořízený japonskou spisovatelkou a dvorní dámou Sei Shonagon sloužící císařovně Teishi, která cestovala po Japonském císařství.

„Člověk nechce ani domýšlet, co by se s potápěčkou amou stalo, kdyby se její jisticí provaz přetrhl, nedej bože uvízl mezi útesy. Tyto ženy při své práci riskují život s každým ponorem. Dokonce se potápějí i v rozbouřených vodách, zatímco jejich muži nečinně a pohodlně sedí ve svých loďkách, srdečně se baví a zpívají veselé písně a o riskující ženy pod hladinou nejeví sebemenší obavy.“

Svobodné povolání

Na druhou stranu je třeba zmínit, že amy měly vždy ve společnosti významné postavení a velkou míru svobody, což v Japonsku, kde muž dominoval veškerému dění, bylo unikátní. Japonsko bylo před nástupem 20. století populární neokonfucianismem, diktující hierarchii lidských vztahů. Z této filozofie byli ženám určeni tři lidé, které musejí bezpodmínečně poslouchat. První byl otec, v jehož domě žena či spíše dívka žila až do své svatby, po svatbě to byl manžel a v případě manželovy smrti se musela nechat ovládat svým synem.

Japonsko

A právě v těch časech se po Japonsku pohybovaly potápěčky amy. Mohly cestovat a místo, kam se rodina měla přemístit, si určovaly samy, vydělávaly si na živobytí a měly vlastní finance. A proč se jim oproti ostatním japonským ženám té doby dostalo tolika privilegií? Nebyla to odměna za tvrdou práci v hlubinách, ale kvůli tomu, co z nich dokázaly přinést. V současnosti se o amách mluví jen jako o lovkyních perel, ovšem nebylo by správné myslet, že se Japonky potápěly jen kvůli perlám. Základem jejich činnosti byl lov čehokoliv, co se dalo sníst, takže by se spíše hodilo nazývat je lovkyněmi darů moře. Ze dna na břeh tahaly kraby, chobotnice, ústřice, langusty či cokoliv jiného.

Komodita, jež poskytovala amám svobodu, byly ušně – mořští plži, jejichž ulita je z vnitřní strany pokryta perletí a jejichž maso chutnalo i japonské honoraci v čele s císařem. Z toho důvodu byly amy osvobozeny od tradičních povinností a byla jim udělena výsadní práva. Cestování pak nebylo ani tak výsadou, jako povinností, aby lovkyně mořských tvorů mohla svou činnost vykonávat, musela se stěhovat podle toho, kde zrovna byly nejpříhodnější podmínky k lovu. Proto také určovala místo stěhování, neboť právě ona se potápěla a viděla velikosti populací mořských tvorů. Její manžel, vesele zpívající v člunu na hladině, o tom neměl ani ponětí. Součástí tohoto práva byl i svobodný přístup k vodám jiných obcí, a to nejen v rámci dané provincie, ale po celém císařství.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Perlová výroba

Proč však vstoupily amy do světového povědomí jako lovkyně perel? Na svědomí to má pravděpodobně Kokichi Mikimoto, muž, který jako první na světě vstoupil na šperkařský trh coby producent uměle pěstovaných perel. Perly byly již samozřejmě známé a amy je jistě čas od času v těle ulovené mušle našly. Ovšem Mikimoto byl fascinován myšlenkou pěstovat perly v mušlích cíleně. Perla vzniká tak, že se do lastury perlotvorky při jejím poklidném životě na mořském dně či útesu dostane část jiné lastury, nebo je ona sama poškozena a odštěpek její vlastní lastury zůstane v jejím těle. Svou přirozenou činností pak obalí tento útvar perletí a perla je na světě.

Čím déle perla v mušli pobývá, tím je větší. Škeble ze svého nechtěného podnájemníka patrně radost nemá, je to pro ni asi jako trn v patě, co nejde vyndat. A když už jí ho někdo konečně zbaví, je to pro ni zpravidla fatální. Mikimoto si tohoto principu vzniku perel všiml a začal svůj experiment, při němž do živých a opatrně pootevřených ústřic cíleně vkládal rozlámané úlomky jiných lastur. Po vložení byla ústřice opět vrácena do moře, ale na místo, kde se o ní vědělo. Po nějaké době byla znovu vylovena a ukrývala již hotovou perlu. A samozřejmě při objemu zboží, jaký Mikimoto potřeboval, nemohl implantovat celé dny lasturové střípky do stovek ústřic sám.

Přehrát krátké video o lovkyních perel

 

Lovit je a následně vracet už vůbec ne. A právě v této fázi angažoval amy, které se z lovkyní obvyklých darů moře začaly specializovat na perly, a tak se staly lovkyněmi perel. V Mikimotově perlové „fabrice“ procházely tradiční amy modernizací. Primárně vznikly známé bílé potápěčské obleky halící obnažená ňadra am. Tento „pokrok“ však neměl žádný praktický důvod. Japonci nejsou ve své podstatě puritánští, důležitým aspektem jejich kultury je například koupání se nahých v horkých horských pramenech onsen. Zahalování am začalo po druhé světové válce, kdy do Japonska začali jezdit Američané. Ty nahota urážela, a tak se musely potápěčky vzdát svého pohodlí, které mělo potápění v bederních rouškách. Jinou otázkou pak bylo zdokonalení praktického vybavení. U Mikimota například vznikly dokonalejší potápěčské brýle a ploutve.

Japonsko

Moderní doba

Bohužel 21. století je pro mořské panny amy smutné, kdysi vznešené řemeslo upadá. Moderní doba tradice nemilosrdně válcuje. Již není potřeba, aby se někdo potápěl na jeden nádech, když může mít kyslíkovou láhev na zádech a s ní vydrží pod hladinou bez přestávky o poznání déle. Rybářské techniky se zdokonalily a lov je průmyslovou záležitostí. Též znečištění oceánů a moří odpadem si vybírá svou daň, vody jsou méně průhledné a populace tvorů, které amy lovily, pomalu mizejí, případně se stávají chráněnými. S trochou nadsázky by se dalo říci, že klasická „žena moře“ by dnes mohla mít problém již při odhalení se na pláži, následovně by nemusela najít v moři živého tvora, nebo by ho kvůli znečištění vody ani neviděla.

A když už by se vše zdařilo, nebyla by kárána za exhibicionismus, a dokonce by v kalné vodě něco ulovila, mohla by být pokutována za ulovení přísně chráněného zvířete, které však bylo dříve úplně běžné. V současnosti se počet am ztenčil na pár stovek, možná pár tisíc. Většina jich je ve věku čtyřiceti let a více a navzdory faktu, že se zpravidla dožívají úctyhodného věku přes devadesát let, jejich profese mizí. Japonsko v současné době zažívá trend jímž je dlouhá pracovní doba u mužů a povinnost ženy starat se o rodinu. Na tradici am tak není čas a až zemře poslední japonská mořská panna, stanou se pouhou legendou, připomínající jak byly Japonky silné, samostatné, houževnaté a dokázaly se samy starat o svou rodinu.

Autoři: Martin Dlouhý a Yoshiuki Iwas

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře