Východ slunce v Masadě je prý nezapomenutelným zážitkem. Na vlastní oči vidět, kterak se sluneční zář sune zpoza jordánských hor. Sledovat, jak se první paprsky orientálního slunce dotýkají pevnosti i okolních skal, aby o milisekundu později nechaly Masadu zazářit v nádherném světle, v celé její majestátnosti. Masada není jen překrásný východ slunce, ve svém nitru ukrývá silný příběh. Devět set šedesát zélótů, židovských radikálů, si tu v roce 73 po Kr. raději vzalo život, než aby padli do rukou patnáctsettisícovému římskému vojsku. Masada se tak navždy vepsala do historie židovského národa a svaté země Izrael.

shutterstock_368658932_Sopotnicki

Spatřit Masadu za rozbřesku je luxus, pro který se vyplatí si přivstat. První linkový autobus z Jeruzaléma ale vyráží až v osm hodin ráno. Krajina ubíhající za oknem se rychle mění. Sjíždíme z Judských hor hlouběji na jihovýchod k Mrtvému moři a v autobusu i za oknem se začíná oteplovat. Místo vedle mě zabrala zhruba padesátiletá Newyorčanka v růžovém šátku, která se narodila v Izraeli. Dojídá bagetu a vytahuje časopis.

Sotva ho stačí otevřít, už putuje zpátky do kabelky. „Výhled z okna je lepší než čtení,“ mrkne na mě a zasněně se zadívá na měsíční krajinu Judské pouště a kopce kolem nás. Míjíme zemědělské usedlosti, políčka se zeleninou, skleníky a budovy se solárními panely. Vyprahlou scenerii sem tam oživí osamělá křoviska nebo oázy palem. Na levé straně se objevuje modrá skvrna, která se s každým ujetým kilometrem zvětšuje. Dosahujeme nejnižšího bodu planety. Nacházíme se čtyři sta metrů pod úrovní hladiny moře a z okna se nám naskýtá magický výhled na skalní útesy a rozvlněnou poušť.

Hadí stezkou vzhůru

Autobus udělá kolečko v okouzlujícím kibucu Ejn Gedi a o pár kilometrů dál už řidič volá na celé kolo: „Masáda!“ Zbytečně, slunce už jordánské hory dávno přeručkovalo a rozsvítilo celé údolí Mrtvého moře. Září i Masada. Už z dálky je nepřehlédnutelná. Vyskakuju na zastávce u kruhového objezdu a vrátnicí po letmém stoupání nastupuju na Hadí stezku. Pár ortodoxních židovských chlapců mizí v budově, odkud startuje lanovka. Z druhé strany lemuje cestu palmová alej, za níž přítomnost dalších turistů prozrazuje pouze parkoviště se šesti odstavenými dálkovými autobusy. Kromě mladého Izraelce a jeho asijské přítelkyně jsem sama. Vydávám se na „pětačtyřicetiminutový“ výšlap čtyřsetmetrové hory. Symbolu svobody, židovského vzdoru nebo izraelské kultury. Jak je libo.

Zhýčkaný král

Pevnost na Masadě nechal vystavět Herodes Veliký kolem roku 40 př. Kr. Na šestsetmetrové plošině vybudoval přepychový třípodlažní Visutý palác, kasárny, římské lázně i skladiště, jež dokázalo pojmout zbraně i potraviny pro stovky lidí. Absenci vody vyřešil řetěz obřích vodních cisteren. Zatímco Herodes hledal na Masadě kromě útočiště okázalost, zélóté, kteří Masadu dobyli v roce 66 po Kr., se sem uchýlili hlavně kvůli bezpečí. Jejich život byl velice organizovaný. Jídlo dostávali na příděl. Jako kupony k tomu používali keramické střepy, takzvané ostraky. V pevnosti se ale také našly mince – šekely, které povstalci razili. Střepy tudíž mohly být i registračními čísly rodin. Vzhledem k tomu, že se našly v místnosti, jež byla pravděpodobně sídlem lídrů, dost možná střepy posloužily při losování o poslední noci.

masada izrael vojak

Omračující nekonečno

To nesmírné ticho je až překvapující. Slyšet je jen krákání krkavců a zpěv skalních pěvců. Taky je teplo, není vedro, je začátek února a ještě ráno teploměr v Jeruzalémě ukazoval pouhých pět stupňů. Přesto začínám cítit, jak se mi nohy z tenisek začínají tlačit ven. Z hodně velké dálky jsou slyšet motory autobusů a aut. Projíždějí podél západního pobřeží Mrtvého moře, na sever, i na jih do Ejlatu k Rudému moři. Slyšet jsou i hlasy lidí. Doléhají ke mně z jakoby veliké vzdálenosti, seshora, z Masady. Slyšeli Římané při obléhání hlasy povstalců? Když zakřičíte, musí to být slyšet až v Tel Avivu.

Stejně tak se celým údolím rozléhá zvuk lanovky, která narušuje bezchybnost zdejší přírodní krásy. Mírný větřík mi ovívá tvář. Je teplý tak akorát. Je to jako sen. Snažím se v tom větru zachytit nějakou vůni, popsat ji a analyzovat. Necítím nic. Vzduch je bez vůně. Prostá čistota. Ve vzduchu v okolí Mrtvého moře převládá zvýšené množství bromidu hořečnatého. Látka lidskému zdraví velice prospěšná, protože má uvolňující a uklidňující účinky.

Krkavci ve sboru s Pavarottim

Čas se najednou zastavil, po několika dnech strávených ve studeném Jeruzalémě je chvilka na osamocené pěšině chvilkou poezie. Nikde žádné kontroly, vojáci, policisté, natož zbraně. Nikdo mi neskenuje batoh, ani nelistuje v pasu, jen ptáci krouží nad hlavou. Cedule se šipkou ukazuje směr. Z vrchu se line muzika, ale nejde odhadnout, je-li živá nebo reprodukovaná. Za nepřetržitého krákání kolem mě poletují krkavci, bezostyšně si sedají na zábradlí i na kamenné schody a ten nejodvážnější mi máchajícím křídlem cuchá vlasy.

Rachot motorů ze vzdálené silnice rezonuje údolím a z nebe se ozývá hromobití. Nad Masadou přelétává stíhačka. Jediná, ale slyšet je, jako kdyby jich letělo tucet. Stíhačka mizí, ale její zvuk zůstává ještě dalších pár minut. Jsem asi v polovině cesty. Hluk letounu nahrazuje zpěv linoucí se z právě vyjíždějící lanovky. Zpěv střídá hlasité mluvené slovo a naopak. Když se nade mnou kabiny křižují, dosahuje zpěv maxima. Kabiny jezdící vzhůru jsou plné lidí. Dolů jezdí poloprázdné. Dolů chodí lidé pěšky. Z kopce se řítí izraelská skupina studentů a jednomu klukovi s čapkou na hlavě z mobilu hlasitě vyzpěvuje Bob Marley: „No Woman, No Cry.“ A pak si cestu dolů klestí jeden silnější chlápek v červeném tričku s dokonalým tenorem, zpívající jak Pavarotti.

Poslední noc na Masadě

Tři čtvrtě hodina je dávno pryč a konec cesty v nedohlednu. Nedobytná Masada. „Masada už nikdy nepadne.“ Touto přísahou tady každoročně vojáci zahajují vojenskou službu. Vědí proč. Z údolí vypadal vrchol tak blízko, teď se zdá nedosažitelný. Vyšplhala jsem se do výšky, ve které se začíná dostavovat pocit závratě. Mám hlad a zároveň se mi chce zvracet.

Začínám se potit a současně se klepu zimou pod návalem silnějšího větru. Římané obléhali pevnost dva roky. Nejdřív čekali, až povstalci vyhladoví, ale ti měli zásoby jídla i vody na několik let, na rozdíl od Římanů, jejichž zásobovací cesty přes poušť byly dlouhé a nespolehlivé. Desátá legie v čele s generálem Flaviem Silvou nakonec na severním svahu hory postavila obrovskou rampu, po níž legionáři vytlačili ohromnou palici, s níž plánovali probořit hradby. Za soumraku se na útok necítili. Zaútočit chtěli při východu slunce.

Když padla noc, a bylo zřejmé, že situace je beznadějná a že Římané by zeď za úsvitu prorazili, Eleazar ben Ya´ir, vůdce vzbouřenců, shromáždil své následovatele a vyzval je k masové sebevraždě. Nahromadili veškeré osobní věci a vše včetně budov zapálili. Každý muž měl usmrtit svou ženu a děti. Potom měli muži mezi sebou vylosovat deset jedinců, kteří pobijí ostatní. Muži si lehli na zem ke svým rodinám a v jejich prázdném objetí si nechali vyvoleným mužem podříznout hrdlo. Další los rozhodl o posledním muži, na němž stál nejtěžší úděl, zabít sám sebe.

„Římané, očekávající další odpor… byli bezradní v tom, co se stalo. Místo radosti nad porážkou nepřátel se zde setkali s hromadnou sebevraždou,“ vypráví jedna z informačních tabulek, slovy židovského historika Josefa Flavia. Když se Římané trochu vzpamatovali, začali mezi stále hořícími plameny volat. Z podzemní jeskyně nato vyšlo sedm přeživších, dvě ženy a pět dětí. Z tisíce.

-Robert Hoetink

Masový útok turistů

Mne nahoře čekají masy lidí a hluk turistických skupin, které nahoru dopravila lanovka. Místní školní zájezdy, Japonci, Číňané a průvodci překřikující jeden druhého. Sklady jídla už jsou téměř dva tisíce let prázdné, ale v poledním žáru beru zavděk kohoutkem s chladivou vodou. Cesta dolů připomíná venkovní nouzové schodiště v hořícím domě. Poohlížím se po něčem k jídlu, když v tom mi jakýsi chlápek andělsky vráží do ruky slevový kupon a ukazuje na kantýnu. Na poukazu stojí: ke každému jídlu kafe a muffin zdarma. Sláva! Jsem dole a dobyla jsem Masadu.

Autor: Jana Halešová

Komentáře