Zájem o osobu moravského polárníka Jana Eskymo Welzla trvá i více než osmdesát let poté, co krátce navštívil Československo, aby pak navždy zmizel na Severu. To dokazuje i expedice na Novosibiřské ostrovy, kterou uspořádala Česká welzlologická společnost pod vedením Martina Strouhala.  

Můj směr byl vždy sever

To tvrdíval se šibalským úsměvem polárník Welzl na svých přednáškách. Byl dobrým vypravěčem. Když se zde na konci roku 1928 objevil, aby pak v létě 1929 navždy odjel na ten svůj sever, stačil nadiktovat novinářům Valentovi a Golombkovi svá dobrodružství, setkat se s prezidentem Masarykem a pozdravit své známé v Zábřehu. V šedesáti letech se pak sbalil a odjel na sever se slovy: „Sbohem. Už se nikdy neuvidíme.“ Podle tohoto vyprávění vznikly díky peru B. Golombka a E. Valenty úžasné dobrodružné knihy, popisující Welzlovu cestu přes Sibiř až na Novosibiřské ostrovy a jeho život tam. Knihy tak poutavé, že vyšly v mnoha zemích včetně USA. Naneštěstí upoutaly i pozornost odborníků na Arktidu. A začala bitva o Welzla a pravdivost jeho vyprávění.

„Jan Eskymo Welzl nikdy neexistoval“

Až takto kategoricky se k Welzlovi zpočátku stavěl americký znalec Arktidy profesor Stefansson. Americký finanční úřad zaujal zase zcela pragmatický přístup: „ Kde žije ten člověk, co zde prodává knihy a neplatí žádné daně?“ A rozjel vyšetřování. Paradoxně v té době trčel náš Eskymo v zapadlé kanadské díře jménem Dawson City a doslova neměl co do pusy. Výsledky zájmu odborníků nebyly pro polárníka moc příznivé. „Nesmysl, podvod, pohádky pro děti…,“ podobně se o jeho knihách vyjádřila většina z nich, i když se našly výjimky. Vše došlo tak daleko, že se nešťastný Welzl zřekl autorství knih, vydaných pod jeho jménem. Poutavě je napsali lidé, kteří čerpali z patrně přikrášleného, a snad i naivního vyprávění Jana Welzla, a přitom se severem neměli žádné zkušenosti. Proti Welzlovi se občas ozvali i závistivci, kteří nemohli pochopit, jak takový prostý člověk mohl procestovat svět a stát se slavným. S nepochopením se Welzl mnohdy setkával i v rodném Zábřehu při své krátké návštěvě, kdy někteří nemohli ustát, že „tvarohový Hanes“, jak Welzla posměšně v dětství nazývali, může mít najednou tolik slávy. Pravdou je, že polárník měl svérázné zvyky, nerozuměl mapám a rád si přihnul, když měl možnost. Na druhou stranu snad každý, kdo Welzla poznal jak u nás či v Kanadě, mluví o bodrém, přátelském, zručném a bezelstném člověku.

Ale tato situace zase dala vzniknout novému druhu badatelů, kteří pak dostali název welzlologové. A díky nim se záhady kolem Welzla začaly pomalu rozplétat. Vždyť ještě nedávno nebylo známo, kde se v Zábřehu narodil či kdy zemřel. Jedním z počinů, které vnesly další světlo do života Jana Welzla a jeho dobrodružství, byla cesta organizovaná Českou welzlologickou a cestovatelskou společností na Sibiř.

Novosibirské ostrovy

Novosibiřské ostrovy

Leží daleko za obrovskými sibiřskými řekami a nekonečnou tundrou a dodnes si drží svá tajemství, která vydávají pomalu a neochotně. Těžko uvěřit, že zde kdysi žil moravský cestovatel, díky kterému jsou nám tak nějak blízké. Kdo tam ale kdy byl – kromě Jana Welzla? Od nás zatím asi patrně nikdo jiný. Podaří se někdy dostat na ostrovy a pátrat, zda tam skutečně existuje Welzlova jeskyně? Zjistíme, zda na ostrovech fungovalo lovecké společenství, tak jak jej Welzl popisoval? A žili tam vůbec kdy Eskymáci, jejichž náčelníkem se Welzl stal? Je možno na Sibiři potvrdit jádro Welzlových příběhů? Takové otázky si klade Martin Strouhal, autor knihy o Janu Welzlovi, který byl v létě roku 2012 Novosibiřským ostrovům téměř na dohled. Ale i tehdy si ostrovy své tajemství udržely, i když některá konečně alespoň poodhalily.

Expedice na Ljachovský

Myšlenka uspořádat expedici na Novosibiřské ostrovy vznikla v hlavách obdivovatelů našeho cestovatele v roce 2010. Veškerá snaha však končila vždy stejně neúspěšně. Přece je to jenom místo, kam se běžně nejezdí, ležící navíc v pohraniční zóně Ruska. Dokonce je to nebezpečné, protože se tam lidé prý občas doslova „propadnou“, tedy zmizí. Snad to má cosi společného s tím, že se zde odnepaměti pohybují skupiny lovců mamutoviny. Ostrov Ljachovský je největší naleziště pozůstatků mamutů na světě. Mamutí prospektoři jsou Jakuti, lidé, kterým patřila a patří tato zem. Dnes ale často dobývají mamutovinu bez potřebných povolení, a tak nejsou zrovna nadšeni, pokud někdo nahlédne pod pokličku jejich výnosné činnosti. Nakonec ale po stopách Welzla vyráží pětičlenná expedice, veze s sebou pamětní desku, která má být na ostrovech umístěna na počest našeho polárníka. Symbolicky jede na Sibiř také samotný Jan Welzl v podobě dřevěné figurky, kterou ztvárnil řezbář Jaroslav Beneš z Loštic.

Novosibirské ostrovy

Deník cesty na sever

Pátého srpna jsme dorazili do Jakutska, extrémního města, kde je v zimě –60 a v létě +40 °C. Je to ale perla severu a historické centrum bohaté Sibiře. Zde jsme podnikli pouze jeden výlet, a to na Lenské stolby a do poštovní stanice Elanka zbudované roku 1830. Jestliže Welzl putoval po historickém sibiřském poštovním traktu, nemohl minout tuto stanici ležící na jeho cestě z 2732 verst vzdáleného Irkutska. Poštovní stanice byly ostrůvky v divočině, kde si museli umět vše vyrobit – od rybářských sítí až po různé kovové součástky. A kvalifikovaná pracovní síla na Sibiři nebyla. To pomáhalo zručnému zámečníkovi, jakým Jan byl. Mohl si přivydělat na živobytí pro další cestu.

Letecky jsme se přesunuli do osady Usť Kujga. Z výšky jsme mohli pozorovat rozlehlost Sibiře, nekonečné pláně, vysoká pohoří, tisíce jezer a množství potoků a říček, které se postupně začaly slévat a vytvářet další sibiřský veletok – řeku Janu. Ano – letěli jsme přesně nad místy, kudy se plavil Welzl na svém voru.

Na břehu Jany na nás kupodivu dle domluvy čekal jakutský lovec Aleksej se svými druhy. Řeka byla rozvodněná a plavaly po ní stovky kmenů stromů stržených z břehů tajgy, které se brzy dostanou až do ledového oceánu a na Novosibiřské ostrovy, kde je tento „naplavnik“ odnepaměti používán jako jediný zdroj dřeva. Byl to dojemný pohled opět vidět byť jen vyřezaného Welzla stát s kufrem čtyři sta kilometrů za polárním kruhem v místech, která tak miloval, na břehu řeky, kterou znal.

Vyrazili jsme po proudu Jany na dvousetkilometrovou plavbu do osady Kazačí. Tu jsme vybrali jako základnu pro pokoření ostrova Ljachovský. Odsud lovci již kdysi dávno zajížděli na ostrovy a je to jedna z mála osad, jejichž obyvatelé byli aktivně s ostrovy a jejími obyvateli v kontaktu. Příroda podél břehů Jany je úchvatná, nízké lesy, hory a skály se střídají s rovinatou tundrou. Vše září neskutečně sytými barvami v ostrém polárním slunci. Z řeky ale stoupá chlad. Zdejší krajina je liduprázdná. Jakuti dávají bedlivý pozor, abychom nenajeli na nějaký plovoucí kmen, který by loďku převrátil. Žádné záchranné vesty jsme neměli, zato voda byla ledová a ke břehu daleko.

Kazačí bylo založeno, jak název napovídá, kozáky na jejich objevitelských výpravách. Vesnici tvoří úhledné dřevěné domky. Není zde rozvod vody, kanalizace a žádná asfaltová silnice či dlážděný chodník. Mezi domy se volně pasou koně, které ani nenapadne, aby odešli do nekonečné tajgy protkané stovkami jezer, obklopující vesnici.

Místní nás přijali dobře. Jakuti jsou opravdu pohostinný národ, který si váží hostů. Dny naplňuje práce na přípravě pontonových člunů, které Aleksej nedávno koupil, a které jsou mnohem bezpečnější pro další plavbu než hliníkové loďky, jež se při prvním zalití větší vlnou okamžitě potopí. Připevňujeme motory, řízení a nástavbu proti stříkající vodě. Vše se dělá na koleně v mraku neskutečně protivných komárů. A výprava dostává zpoždění.

Ve volných chvílích nám Aleksej vypravuje o Novosibiřských ostrovech, které mnohokrát navštívil. Z jeho slov cítíme, že je fascinován jejich krásou. Vlastně zaznívají podobná slova, jaká už známe od Welzla. Na oplátku mu vypravujeme Janův příběh. A dovídáme se také nová fakta. Ano, uhlí je na ostrově Ljachovský, stejně jako se tam těžilo krátce zlato. I to odpovídá Welzlovu popisu. Aleksej měl i vysvětlení pro to, proč se ve Welzlových vyprávěních objevují anglicky znějící jména – a je to převratná věc – na ostrovech byly americké obchodní a lovecké faktorie. Stejně tak tam existovalo trvalé osídlení lovci v době před rokem 1918 i po něm. Aleksej vidí Welzlův příběh jako příběh mnoha lidí, kteří přišli na bohatý sever, aby zde obchodovali. Tito obchodníci zde prý měli dobrý život a zbohatli. Aleksej dokonce zachází ve svých úvahách tak daleko, že Welzl musel jezdit i do Kazačí a znát jeho obyvatele, kteří zase pravidelně zajížděli lovit na ostrovy. Bohužel, žádný přímý důkaz o Welzlovi zde nikdo nemá. Jak si ale v té době tady vlastně Welzl říkal? Kdo ví. Zmínky o amerických obchodnících na ostrovech, tedy o obchodním propojení s Aljaškou, zmínky o uhlí nalezeném na ostrově Ljachovský i Nové Sibiři, o starých lodích, které tam dodnes kdesi jsou, se stávají novými převratnými informacemi v našem bádání a potvrzují Janova slova. Když popisujeme místo, kde měl žít – tedy nedaleko ostrova Bližní, na pobřeží u zátoky, kde je hojnost ryb, je tam to uhlí, které Jan dobýval, tak Aleksej tvrdí, že takové místo zná, a že pokud tam Welzl žil, tak se jeho díra někde najde. Ryby prý nejsou hojné na všech stranách ostrova, stejně tak jako uhlí je jen na jednom místě. Nedaleko jsou také masivní kamenné útvary, kde by se snad u nějakého příbytku, který by do nich byl vestavěn, dalo mluvit, o něčem jako je jeskyně.To vše jsou pozitivní informace. Horší je to se zprávami o počasí. Léto je prý letos jiné, u ústí Jany jsou naváté ledové kry a na ostrově Makar, kolem něhož musíme projet, uvízla skupina lovců.

Přesto vyrážíme dál na sever. Vesnice mizí v dáli a naše dvě lodě si plují osamoceně, obklopeny širokou řekou, lemovanou nyní již zcela plochými břehy. Chladnou nocí se blížíme k Nižnějansku, který nás vítá hustou ranní mlhou, ze které chmurně vystupují torza přístavních jeřábů. Přirážíme k pláži z oblázků, pomíchaných s uhlím. Poslední osada na naší cestě nám vyráží dech – opuštěné, poničené, polorozpadlé město s domy propojenými vysokými lávkami vedoucími nad močály. Všude je uhelný prach poletující ve větru. Celou dobu pobytu v Kazačí jsme doufali, že se brzy dostaneme do krásné arktické přírody, kde si postavíme stan, budeme lovit a užívat si krás severu. Že další zastávkou může být něco tak šíleného, jako je Nižnějansk, jsme nečekali. Aleksej chce počkat, zda se objeví jeho druhové, kteří jsou stále na ostrově Makar. Fouká také silný vítr, v němž se na moře neodváží vyplout. Musíme čekat. Po několika dnech nás přepadá beznaděj. Na dobré počasí prý můžeme čekat třeba deset dní. Hodně času jsme oproti plánům ztratili v Kazačí. Končí nám povolení vstupu do pohraničí. Mezi námi a průvodci vypukají první neshody. Je to těžká situace. Jsme v deltě řeky Jany, jejího ústí do moře Laptěvů. Ljachovský je od nás dvě stě kilometrů po moři a při dobrém počasí bychom tam dojeli za deset hodin. Ostrov je tak blízko, jak nebyl nikdy předtím, a současně pořád neskutečně daleko.

Přijímáme těžké rozhodnutí. Dohodneme se, že se vrátíme do Kazačí. Dva z naší expedice se prý mohou s místními lovci později vydat na Ljachovský, až se počasí zlepší – prý se to s papíry nějak udělá. Zbytek se vrátí dle plánu do Česka.

Nakonec se rozhodujeme, že nemůžeme riskovat, že dva pojedou na ostrovy bez povolení a budou se vracet s propadlými vízy. Aleksej nás ještě bere na místo u řeky, které dle něj nikdo z Evropanů nenavštívil. Do kapsy nám dává dřevo na ochranu před zlými duchy. Zapadáme do mechu nasáklého vodou a probíjíme se spletitými porosty vrb. Po dvou kilometrech vylézáme na malý pahorek – mohylu s mnoha hroby. Aleksej nám ukazuje hrobku kupce s mramorovým náhrobkem. Chce tím demonstrovat, jak dobře si zde obchodníci jako Welzl žili. Vede nás také na hrob syna legendárního objevitele Sannikova. Vracíme se zpět na břeh řeky, kde již hoří oheň a opékáme ulovené ryby. Teplo ohně a klid nekonečné přírody okolo nás smiřuje s naší situací. Na ostrov Ljachovský jsme se letos nedostali – snad jindy, snad to tak ještě má být. Ale sedíme v krajině, která se stala Welzlovi novým domovem. Najednou chápeme, že pro Welzla mělo největší cenu přátelství a vztahy s lidmi, které v divočině potkal. Pět Welzlových následovníků z Moravy spolu se třemi Jakuty uždibuje pečenou rybu a zapíjí ji čajem uvařeným z vody řeky Jany.

Následující den umísťujeme pamětní desku na betonový pomník hrdinům severu, jehož stavbu zrealizoval nás přítel Aleksej. Jan Welzl se tak definitivně vrací na Sibiř. Potomci lovců, s kterými Welzl obchodoval, opět vědí, kdo byl Jan Welzl. Zapomenutá historie se oprášila.

Autor: Martin Strouhal

předplatné časopisu koktejl

Komentáře