Slovák otevřel v Brazílii úspěšný hostel ve favele nad pláží Copacabana a celou chudou čtvrť, která ještě před pěti lety byla v rukou narkogangu, mění v turistickou atrakci. 

Po paži pětatřicátníka Juraje Vajdy se při povídání na terase jeho riodejaneirského hostelu prochází zelenožlutý papoušek. Jako by tím chtěl akční Slovák demonstrovat svoji větu o tom, že pro podnikání v Brazílii se musel ztropikalizovat. Tedy hodit do pohody, nerozčilovat se nad řehtáním úředního šimla, dlouhými prostoji při čekání na razítko a nespolehlivostí domácích zaměstnanců. A zvyknout si na to, že spoustu problémů lze vyřešit spíše neformální cestou.

Vajda původně nepřijel podnikat. Po letech v Barceloně, kde pracoval jako konzultant v poradenské společnosti PricewaterhouseCoopers, si vydupal přeložení do Brazílie, která se mu zalíbila při předchozí turistické návštěvě. V riodejaneirské pobočce firmy také dodnes pracuje, ale k tomu má navíc oblíbený hostel Lisetonga. „Před tím, než mi vypršela první podnájemní smlouva, jež se v Riu uzavírá tradičně na 30 měsíců, jsme s přítelkyní přemýšleli, co s bydlením dál,“ vypráví, jak se k poskytování služeb batůžkářům dostal.

Brazilie Rio slovensky Hostel Lisetonga

Slovenská půjčka na dům ve favele

„Ukázalo se, že koupit malý byt ve věžáku v Copacabaně nebo velký dům ve čtvrti Babilônia, který stojí jen o několik stovek metrů dál a desítek metrů výš, vyjde na stejné peníze. A když už jsme měli takové prostory, začali jsme je nabízet cestovatelům,“ pronáší hlasitě vysoký muž, aby přehlušil šrumec u vedlejších stolů. Mladí cizinci tu sedí v národnostně promíchaných skupinách a bohatě využívají toho, že domácí koktejl caipirinha má právě svoji „happy hour“, takže jim barman míchá dvě sklenky za cenu jedné.

Copacabanu máte zřejmě zafixovanou jako prestižní adresu. To platí, pokud se bavíme o rovině, která se táhne nějakých 800 metrů od široké pláže, než narazí do prudce se zvedajících kopců. Na zdánlivě neobyvatelných srázech se před desetiletími usadila chudina, která si tu vystavěla labyrint malých zděných domků, které se v průběhu tří generací vyšplhaly až do čtyřpatrové výše. Takové na divoko postavené čtvrti se v Brazílii nazývají favely. Posledních třicet let těmto zanedbaným územím vládly drogové gangy. V Riu se to začalo měnit až krátce před mistrovstvím světa ve fotbale, kdy se město rozhodlo dostat je pod vlastní správu. Především ty v blízkosti centra byly obsazeny policií, takže se sem mohou odvážit lidi, kteří by si to dříve netroufli. Včetně turistů nebo třeba Vajdy.

Rozlehlý dům s věžičkou, který si v ušmudlané Babilônii vyhlédl, ani tak nebyl za hubičku. Musel si na něj vypůjčit v bance. Nikoliv však v Brazílii, kde jsou úroky drtivé, ale na Slovensku. „Bylo to půl milionu realů na koupi a dalších 200 tisíc realů na rekonstrukci,“ účtuje v místní měně náklady, které po převodu činí 6,3 milionu Kč. Daří se mu, a tak předpokládá, že půjčku splatí už za tři roky. „Ceny nemovitostí v Riu dále výrazně vzrostly, takže nyní má stavba minimálně dvojnásobnou hodnotu,“ říká v interiérech, kde se pozná majitelovo čechoslováctví.

Jeden z pokojů se místo čísla jmenuje Bratislava a další Praha, čemuž odpovídá i fotografická výzdoba uvnitř. Ve společenském sále zdobí lustr vypité láhve becherovky a českého piva a na hosty s caipirinhou ze stěny shlíží Rumcajs. Na toaletě, která zároveň slouží jako knihovna, kde si hosté mohou vzít jakoukoliv publikaci, pokud výměnou nějakou svoji přečtenou zanechají, je nejvíce knížek ve slovenštině. Většinou pocházejí z jeho zdrojů, protože z našich zeměpisných šířek k němu cíleně jako krajanovi míří jen jednotlivci. Zato o Američany, Brity, Němce, Skandinávce, ale i Brazilce nouzi nemá.

Slovák otevřel v Brazílii úspěšný hostel pro baťůžkáře

Pozitivní egoista v akci

Takový příliv batůžkářů samozřejmě mění i čtvrť, kde se ještě v červnu 2009 potloukali po ulicích týpci s kalašnikovy ledabyle hozenými přes rameno. Nyní tu v rychlém tempu rostou restaurace, z nichž jedna se dostala i do gastronomického průvodce po favelách. O víkendu do ní míří i movitější Brazilci, kteří by před pár lety vstup do Babilônie považovali za nezodpovědné hazardování se životem.

Odvážnější se odhodlávají i ke koupi nemovitostí, protože nájmy na Copacabaně a v dalších reprezentativních zónách dosáhly absurdních výšin. Vždyť Rio je po São Paulu, které je ekonomickým centrem Brazílie, druhým nejdražším městem západní polokoule. Favely zasáhlo to, co sociologické učebnice nazývají gentrifikace. V překladu: zaopatření lidé nakupují v zanedbaném rajonu nemovitosti, což vede ke zvýšení jejich cen a postupnému odchodu chudých starousedlíků, kteří si prudce nafouknuté sumy za bydlení nemohou dovolit.

Ze svého ji vylepšuje i Vajda. Například nakoupil do sousedství popelnice, protože jinak Jihoameričané nechávají odpadky ležet na obrubníku připravené pro svoz v igelitových taškách, které však při hledání potravy často roztrhají pouliční psi. „Přeci tu žiji, tak chci, aby se mi tu líbilo. Navíc na zákazníky jistě lépe zapůsobí, pokud uvidí ulice čisté a bez krys,“ vysvětluje, proč popelnice nenechal na starosti radnici. „Říkám tomu pozitivní egoismus. Když vím, že je něco potřeba udělat a že to mohu udělat já, tak to udělám,“ dodává s tím, že dodnes bere vážně hodnoty ze skauta, do kterého jako adolescent chodil.

Ne všem se jeho pozitivní egoismus líbí. „Jedna paní mi vynadala, že kvůli mně jí zvednou nájem,“ vzpomíná Slovák na moment, kdy na jeho popud dva čeští umělci Tomáš Bilina a Ondřej Vyhnánek udělali s pomocí klientů hostelu a několika místních obří mozaiku, díky níž čtvrť pořádně prokoukla. Modrobílé dílo, která vzniklo na šedivé stěně bránící svahu v sesuvu, je základem pro to, aby Babilônia přitáhla návštěvníky. Fasády staveb, které stojí nad mozaikou, se podle jeho vizí v budoucnu, až našetří na dlaždice, stanou její součástí.

Je mu jasné, že i když gangsteři zmizeli z ulic, organizovaný zločin tu vládu úplně neztratil. „Nevím, kdo tady rozhoduje, a ani to nechci vědět, abych se s někým nezapletl,“ vypráví s tím, že třeba mozaiku si nechal od neznámých šéfů Babilônie schválit. „Dal jsem nákresy majiteli restaurace, kam rádi chodíme na večeři, aby je předložil všem, co mají ve čtvrti slovo. Za týden mi je vrátil s tím, že se do toho mohu pustit,“ objasňuje specifika podnikání ve favele.

Brazilie Rio slovensky Hostel Lisetonga

Sázka na motocykly

Vajda, který srší nápady, má vizi, že do ulic Ria prosadí skútry, na kterých by návštěvníci rozlehlé město poznávali. Nakoupil tedy čtrnáct mopedů, založil půjčovnu Happy Moto a jeho lidé už obrážejí hotely a hostely, nechávají tam letáčky a recepčním slibují marži, pokud jim dohodí turistu, který by si Rio rád projel na motorce. Obsazenost strojů má poloviční, přesto plánuje, že flotilu rozšíří o dalších šest motorek. Na počítači už předvádí video reklamy na svůj další projekt. Sám si v ní zahrál šoféra luxusní motorky, který na letišti čeká na manažera s kufříkem a rychle se s ním proplete dopravní zácpou na jeho schůzku. „Inspiroval jsem se v Londýně a Paříži, kde už tato služba funguje. Do Ria přijíždí spousta obchodníků, kteří za ušetření času v taxíku uvězněném v koloně rádi zaplatí,“ vysvětluje. Jednostopé vozidlo je základem i dalšího projektu na zřízení motoambulance, která by ve městě, kde je veřejné zdravotnictví v zoufalém stavu, alespoň částečně nahrazovalo sanitky. „Nápadů mám spoustu. Není potřeba nic vynalézat, ale inspirovat se z jiných zemích. Stačí se koukat, co tu schází, a nabídnout to. V Brazílii toho chybí opravdu hodně,“ říká přesvědčivě muž, který nejvíce ze všeho nesnáší odpověď, že něco nejde.

Autor: TOMÁŠ NÍDR

předplatné časopisu koktejl

Komentáře