Těžba v Potosí je extrémní snad ve všech ohledech. Je to jako cesta v čase do středověkých podmínek skrze úzké, zaprášené a nebezpečné štoly. Samotná Bolívie je jako žebrák, který pospává na pokladu. Surovinová velmoc je přesto nejchudší zemí Jižní Ameriky. Vydali jsme se prozkoumat stříbrné doly v Bolívii.

Evropští dobyvatelé hledali v Jižní Americe zlaté poklady, nakonec se ale jejich bájným Eldorádem stalo stříbro. Město Potosí leží na úpatí barevné hory Cerro Rico, vysoké 4824 metrů. Již na první pohled je červeno-oranžová „Bohatá hora“ velmi zrudnělá. Je to totiž hora ze stříbra! Nacházíme se na východním okraji nehostinné náhorní plošiny zvané Altiplano. Město zde založili Španělé v roce 1545 po objevení ložisek stříbra a od té doby se stalo dramatickým dějištěm těžby největších stříbrných zásob v lidské historii.

Untitled

Stříbné doly Potosi

Potosí leží v nadmořské výšce 3900 až 4100 metrů, což z něj činí druhé nejvýše položené velké město na světě. Často se mluví o jeho první pozici, ta by ale měla příslušet také bolivijskému chaoticky rostoucímu předměstí La Pazu – El Alto. Ihned po založení města zde vypukla „stříbrná horečka“. V 17. století už tu žilo až 200 000 obyvatel a Potosí se tak stalo jako mávnutím kouzelného proutku největším a nejbohatším městem Jižní Ameriky. Stříbrný poklad, nekonečné tisíce tun stříbra ale bylo potřeba z hory Cerro Rico nějak vytěžit.

Španělští kolonizátoři zotročili místní indiány, zvyklé na vysoké nadmořské výšky. Nicméně i oni vlivem otrocké práce v toxickém prostředí štol umírali po desítkách denně. Labyrint štol v „Bohaté hoře“ je nejdéle nepřetržitě fungujícím dolem na světě a za tu dobu zde zahynulo několik milionů horníků. Dnes se běžně mluví o „krvavých diamantech“, ale na zdejší „krvavé stříbro“ se tak nějak pozapomnělo…

Bolívie

Extrémní turistika

Jak to ale v dolech a v Potosí vypadá dnes? Je ještě co těžit a má smysl za to platit vidinou zkráceného života? Cerro Rico je provrtané jako ementál, ve štolách se toho ale po staletí příliš nezměnilo. Jen pověstné stříbro je téměř vytěžené, dochází i cín a těží se více zinku či olova.

Díky zachovalému koloniálnímu centru města bylo Potosí zapsáno na listinu Světového kulturního dědictví UNESCO. Na exkurze do dolů míří stále více turistů lačnících alespoň na chvíli nakouknout do zdejšího podzemního pekla. Z vysloužilých horníků se stávají průvodci znalí zdejších podmínek. Návštěva dolů bez oficiálního průvodce je zakázána. Vítejte v eldorádu extrémní turistiky.

Bolívie

Fasujeme gumové holínky, letité kombinézy, helmy a snad i funkční světla. Je pěkné dopoledne, vysokohorské slunce začíná pálit. Před návštěvou dolů je třeba nakoupit dárky pro horníky, chystáme se totiž vyrazit do štol za plného provozu! Hlavním motorem horníků v takto extrémním prostředí je koka. Smotek z lístků keře kokainovníku pravého, doplněný o „aktivátor“ napomáhající vstřebávání aktivních látek najdete ve vypoulené tváři všech pracovníků v dolech. Jejich tváře jsou doslova zdeformovány permanentní přítomností této kuličky.

Žvýkání (či spíše vycucávání) koky pomáhá překonávat problémy spojené s vysokou nadmořskou výškou. Navíc odbourává i únavu a pocit hladu či žízně. Samotný kokain (chemický vzorec je C17H21NO4) je v rostlině obsažen ve velmi malé koncentraci. Udává se, že na výrobu 1 kg kokainu je třeba 100 až 400 kg suchých listů koky.

Právě koka je denním chlebem horníků. „No almuerzo, solo coca,“ směje se jeden z horníků tomu, že nic neobědvají a stačí jim přes den jen pytlík koky. V absurdním stánku na malém trhu cestou k dolům kupujeme několik balíčků koky, dále horníky oblíbený 96% pitný alkohol, k tomu džus a několik balení dynamitu. Výbušnina s rozbuškou je volně prodejním zbožím.

Nic pro klaustrofobiky

Vstup do štoly zdobí rezavé vagony a staré těžební vybavení. Vstupujeme do nitra hory. Přístupová štola s kolejnicemi, vodou a blátem na dně se postupně zmenšuje. Hrbíme se. Jdeme již docela dlouho, a i přes roušky se dusíme prachem. Dělá se horko. Těžko se dýchá. Zastavujeme se u hliněné sochy „strýčka“ El Tio, který je patronem horníků a ochraňuje je před nehodami. V puse musí mít nastrčenou cigaretu a v ruce nebo v klíně hrst koky.

Horníky ale zatím nepotkáváme, musíme o patro níže. Plazíme se úzkou spojovací štolou prudce dolů. Působí depresivně, je široká akorát na lidskou postavu. V duchu se modlím k indiánské bohyni „matce zemi“ Pačamamě. Před pár lety se zde ve štole kamarád kamsi propadl: „Lezu, lezu, najednou rána a já ležím v prachu o dva metry níže!“ líčil mi před naším odjezdem do Jižní Ameriky.

Vzhledem k nedostatku kyslíku i prostoru a vysoké nadmořské výšce lze velmi lehce propadnout panice. Nic pro lidi s klaustrofobií. Pozor! Projíždí naložený vagonek s vytěženou rudou. Sotva je kam uhnout. A za chvíli další. Při rachotu kolejnic horník naskočí na zadní stranu naloženého vozíku a vyjíždí samospádem z hory ven. Po sluchu pokračujeme za svitu lamp děsivou tmou k dalším pracujícím horníkům.

Bolívie

Nakládají hrubé balvany natěžené rudy do vagonku. Ručně anebo lopatami. Teče z nich pot. Vypadají ztrhaně. Dělníci se zde v průměru dožívají pouze 45 let. Často předčasně umírají na silikózu plic, způsobenou vdechováním prachu s příměsí nerostných látek. V extrémně chudé Bolívii je měsíční plat v řádu stovek dolarů přitažlivější než hrozba nedožitého stáří. Většina dolů je sdružena do tzv. Minas cooperativas, jakýchsi družstev, které sdílí jak náklady na těžbu, tak i samotné zisky.

Nástupní mzda mladých náctiletých horníků dělá 80 boliviánů, tedy asi 250 korun denně. Průměrná mzda déle pracujících se pohybuje kolem 100 boliviánů. Čím více ušlechtilých kovů najdou, tím více si vydělají. Během dobrého nálezu vyskočí mzda i na 150 boliviánů, tedy asi 500 korun. Na naše dárky již horníci vyčkávají. Z koky a alkoholu mají upřímnou radost. Prohlížíme si několik kamenů s kovovými krystaly, a pak zahajujeme výstup z tohoto podzemního labyrintu.

Je neuvěřitelné, že každý den zaleze do této hory fárat až několik tisíc horníků. Ještě se několikrát prásknu do hlavy o nízký strop a jsme venku. Uff, bez helmy by to bylo špatné. Všudypřítomný prach z dolů splachujeme ve městě zdejším pivem Potosina, které je uvařeno v nejvýše položeném pivovaru na světě. Bolívie má díky krásnému, ale drsnému vysokohorskému Altiplanu celou řadu geografických „nej“.

Heavy

S Moralesem na věčné časy

O víkendu se konají v Bolívii prezidentské volby. Horníci odjíždějí domů volit a oslavit výsledky voleb, přestože výsledek je dopředu téměř jistý. Poslední léta se snaží Bolívii vzkřísit jako novodobý Robin Hood první indiánský prezident Evo Morales. Mezi horníky a původními obyvateli na Altiplanu se těší velké oblibě. Přestože mohl chudé Bolívii vládnout pouze dvě volební období, volby vyhrává i potřetí. Jsme v Bolívii, ničemu se prosím nedivte.

Zdejší lid nepřestává doufat ve změny a lepší časy, které Evo léta sliboval. V pondělí nikdo nepracuje. Ve vzduchu je cítit kocovina a tváře horníků jsou kokou vypoulené více než obvykle. Na další den si s nimi domlouvám „pracovní“ výlet za rubáním. Prý dojde i na odstřel dynamitem. Nicméně strýček Tio mě již do štol napodruhé nepouští. Dělá se mi mdlo. Po několika dnech musíme Potosí opustit. Prcháme z hald jedovatého prachu. Bolívie je zemí svéráznou a doly v Potosí jsou toho jasným důkazem. Pačamama!

Autor: Pavel Svoboda

Komentáře