„Nebojíš se? Jen aby ti tam teroristé neuřízli hlavu,“ slýchával jsem během svých příprav na cestu do Uzbekistánu. Uzbekistán ale není Afghánistán. Od událostí 11. září má ale jeho jméno trpkou příchuť, koncovka –stán dělá zemi na první poslech nebezpečnou. Střední Asie je podobných stánů plná – Uzbekistán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Turkmenistán, Tádžikistán. Všechny mají ve skutečnosti příchuť pohostinnosti.  

Máš děti? Máš ženu? A kolik ti je? jsou obvyklé otázky, které uslyšíte jako první. Mně je položil Bahodir, bývalý voják bývalého Sovětského svazu. Slovensko zná, pamatuje si Bratislavu, Jelšavu a Sliač. Pracoval jako řidič ruského důstojníka v Praze. Není jediným vysloužilým vojákem, kterého jsem ve střední Asii potkal.

„Máte krásné ženy a dobré pivo. Vaše pivo v Taškentu seženu, ale vaše ženy mi tu chybějí. Rusky mi je trochu připomínají,“ vzpomíná účastník invaze „spřátelených vojsk“ v srpnu 1968. Okupace mu rozšířila povědomí o naší zemi v srdci Evropy. V mých očích se zařadil mezi početnou armádu pohostinných a přátelských lidí. „Vy na Západě se každého ptáte Jak se máš? U nás se pokládají takhle osobní otázky. Mít velkou rodinu je pro každého požehnáním a štěstím, po kterém touží mladí hned po dosažení osmnácti let,“ povídá Šachrijor, kamarád, který studoval na doktorát v Bánské Bystrici.

Uzbecká pohostinnost má občas i obchodního ducha. Na rozdíl od sousedních kočovných národů – Kazachů a Kyrgyzů – s jejich jurtami, se kterými byli dneska tu a zítra zas jinde, měli Uzbeci vystavěná města, kde se rozvíjel mezinárodní obchod. Karavany s až tisíci velbloudy, které přicházely po slavné hedvábné cestě, potřebovaly pohostit. Samozřejmě za poplatek. Dnes hostí v městech turisty, a tak obraz krajiny zůstává i po stoletích nezměněný. Výjimky samozřejmě existují, stačí se dostat mimo turistická centra nebo na venkov.

Uzbekistan_Taskent

Samarkand s Poláky

Cesta do Samarkandu trvá vlakem z hlavního města asi čtyři hodiny. Na nádraží na mě má čekat Orif, který mi má ukázat město a dohodit dobrý hotel za obstojnou cenu. Má ale zpoždění, tak se na mě okamžitě nabalil dav taxíkářů a průvodců. „Vím o dobrém hotelu za 15 dolarů. Jsi katolík? Zrovna je mše svatá, můžu tě tam vzít,“ nabízí se zatím Polák Sergej. Jeho rodiče se do země dostali za Stalinovy éry spolu s odpůrci režimu. Jen pár let poté, co si tu polská komunita postavila kostel, přišlo nařízení, aby ho přestavěli na tělocvičnu. Katolický kostel v Samarkandu je jeden z pěti v celém Uzbekistánu.

U čaje v hotelu jsem Orifovi sdělil, že mám na Samarkand jen tři dny. Je velmi zklamaný. „Myslel jsem, že vyrazíme s přáteli do hor. Zabijeme na tvou počest berana, opečeme, zahrajeme karty, popijeme čaj a vodku…“ Podobný zvyk se praktikuje, když přijde na návštěvu významný host. Nezbývá než pokrčit rameny a zapít zklamání dalším douškem čaje.

Samarkand je výkladní skříní Uzbekistánu, jehož význam přesahuje hranice země. Říká se, že pět návštěv Samarkandu se rovná jedné návštěvě Mekky. Pro muslimy je to jedno ze svatých měst, kde je pochováno mnoho významných osobností uznávaných v islámském světě.

První den v Samarkandu končí zamračenou oblohou a jarním deštěm. Při nočním bloudění panelákovou čtvrtí skončím v suterénu jednoho čtyřposchoďového domu, odkud se line hudba. Najdu bar, před ním pingpongový stůl i s pár hráči, okolo stojí několik mužů s kolou v rukách. Bývalý boxer – dnes majitel – otevřel pro své sousedy něco jako klubovnu. Zavede mě dále do hloubi pivnice, kde jeho syn trénuje se svými vrstevníky bojová umění. Dnes už bez šavlí, a s nasazenými boxerskými rukavicemi.

uzbekistan samarand

Archeolog z Chivy

Chiva mi otevírá své brány. Ne jen tak, ale potom, co povím, že znám nejznámějšího vědce ve městě. Jeho jméno ani neumím vyslovit, proto ho mám napsané na papírku. Šich-ota zná ve městě každý. Od člověka, co pase krávy u městských hradeb, až po rodinu, která vlastní nemovitosti po celém Uzbekistánu. Při hovorech o něm je jasně cítit úcta, kterou dávají člověku, jenž svými výzkumy propaguje město a celou zem.

Z Chivy pochází číslo nula. V 9. století definoval Al-Chorezmí desítkovou číselnou soustavu. O století později ji pro užití v západním světě uznal i papež Silvestr II. Tehdy se přestala používat římská čísla. „Tak jako další významní vědci z našeho regionu studoval a pracoval na akademii v Bagdádě. Tehdy tam vládl chalífa a-Mamún, který založil Dům moudrosti, kde pracovali badatelé z celého světa. Všichni uměli dobře arabsky a v arabštině publikovali i svá díla. Proto se o nich často hovoří jako o arabských myslitelích, přestože sami Araby nebyli. My ty naše ale nenazýváme uzbeckými, hovoříme o nich jako o našich velkých předcích,“ vysvětluje mi Šich-ota ve své kanceláři nad šálkem zeleného čaje. Svou pracovnu má v samém sousedství historického centra města, kde se neustále míjejí proudy turistů. Abych se do ní dostal, musel jsem projít přes tiché nádvoří kolem řady domků z hlíny. Pálenou cihlu ve městě v podstatě nenajdete. Hliněné budovy dobře chrání jejích obyvatele před teplotami, které se v tomto období šplhají ke čtyřicítce. Místo posledních dveří je jen pověšený kus látky, který brání horkému vzduchu proniknout dovnitř. Za nimi už najdu onu slavnou osobnost, archeologa z Chivy.

chiva uzbekistan

Létající koberec v Buchaře

Do Buchary jedu z Chivy taxíkem. Stovky kilometrů přes kamenitou poušť Karakum za 15 dolarů. Dobrá cena, způsobená tím, že jsme v autě kromě šoféra čtyři. Nedaleko města řidič zastaví a v ruském obchodě koupí bednu vodky. Je sice muslim, jako většina Uzbeků, ale nežije v islámské republice, kde je praktikování víry obsažené v zákonech.

O Buchaře je možné říci, že je jedním z nejsvatějších míst střední Asie. Neuplyne ani minuta, aniž by člověk nenarazil na další svatostánek. Kromě mešit je zde i mnoho škol nazývaných medresy, kde se vyučoval korán. Některé jsou dnes zařízené jako obchody, z jiných jsou bazary plné tradičních výrobků. Hedvábné šátky, koberce, ručně malovaná keramika i s podpisem mistra. Zboží jak v nejlepších časech hedvábné cesty.

Do medresy Mir-i-Arab proklouznu s fotoaparátem v ruce. Se skloněnou hlavou na znamení úcty se dostanu až k živému obrazu modlícího se studenta na nádvoří medresy. Otočený směrem k Mekce se začne nahlas modlit – zpívat. Je to hlas, který znám z ulice. Z minaretů zpěv nezní, je to z tohoto a podobných nádvoří. Minarety ztichly s příchodem Sovětského svazu a jsou takové dodnes.

Okolo sedmé hodiny večer začínají prodavači na bazaru balit obrovské koberce rozvěšené na stěnách skladu. Buchara je koberci proslavená, spolu s těmi perskými se jedná o ty světově nejznámější. Prodavači sbalí koberce do jednolitých šedivých rolí a umístí je do tmavých skladů. Další den handrkování se o ceny skončil. Ještě před chvílí živé místo ztichne.

uzbekistan-pixabay-for web

Kolotoče a milenci

Na jaře ožívají ve všech taškentských parcích kolotoče postavené ještě za socialismu. Novodobou zábavu sem dotáhli Rusové. Měla obalamutit Uzbeky, vytrhnout je z kořenů, oprostit od tradic. Začlenit je do prototypu uvědomělého sovětského občana. „Pomalu hledáme svou identitu, ale je to těžké po tolika letech“ vypráví Šachrijor.

Z ničeho nic se přede mnou objeví diktafon: „Jak se vám líbí Taškent?“ ptá se mě novinářka z deníku Uzbekistan Today. Bez delšího přemýšlení odpovím: „Město je neuvěřitelně čisté, je problém zahlédnout vůbec nějakou špínu. I ve starém městě byla každá ulice dokonale uklizená.“ Druhý den najdu svůj názor spolu s názory historika, ředitele kulturního domu a ředitele školy na druhé straně novin. Uvědomil jsem si, že jsem jí neřekl ještě jednu věc. Je skvělé, že stačí jen zvednout ruku a po chvilce a krátké dohodě už vás někdo veze tam, kam zrovna potřebujete.

Mé pozvání na večeři ale novinářka nepřijala. I ve svobodomyslnějším Taškentu přetrvávají konzervativní názory. Ještě nedávno bylo odsuzováno, pokud se na ulicích lidé při chůzi drželi za ruce. O líbání ani nemluvě. Ženy sice chodí v létě poměrně vyzývavě oblečené, ale ukazovat se na veřejnosti s milencem je nepřípustné. Pokud dívka s někým chodí, předpokládá se, že se stane jejím manželem. Milenecké páry jsou ale všude na světě. „Řeší se to jednoduše, muži si pro tyto účely pronajímají byty. Někdy i více mužů jeden byt. V pondělí do něj jde jeden pár, v úterý další a tak dále. A pokud je volno, pronajmou ho někomu jinému třeba jen na jeden den,“ popisuje chlapské problémy bývalý voják Bahodir.

Autor: MARTIN BALÁŽ

předplatné časopisu koktejl

Komentáře