Libérie. Domorodci s plastovými lavory „made in China“ kráčejí bez oddychu po úzkých stezkách džunglí a od vesnice k vesnici nabízejí své zboží. Mnozí z nich za vydatné pomoci dětí nesou na hlavě ještě těžké pytle s cementem, rýží, hřebíky či molitanové matrace ohromných rozměrů. V těchto hliněných vesničkách na konci světa je k prodeji snad vše. Zeptal jsem se průvodce, kde lidé berou peníze, aby si mohli zboží koupit? Odpověď byla stručná: „Z lesa!“ 

Geolog tvrdý chleba má a v Libérii to platí dvojnásob. Po svém předchůdci jsem zdědil tým složený ze sedmi domorodců, kteří mi měli pomáhat s mapováním geologického terénu a při sběru vzorků hornin. Když jsme vyrazili do džungle, každý z mužů držel v ruce mačetu a na zádech měl zavěšenou jutovou kapsu sloužící jako batoh. Moji liberijští kolegové precizně prosekávali v hustém porostu uzoučký chodník, a tak jsme pomalu pronikali do útrob vlhké a horké džungle za doprovodu otravného hmyzu.

Libérie

Panický útěk

Vytyčená trasa na mapě nás nakonec přivedla k úzkému korytu potoka, který si našel cestu mezi křovinami porostlými liánami a trnovými keři. V čele výpravy šli muži s mačetami a já postupoval za nimi. Během pochodu stále něco lovili a sbírali. Svěží zelené rostliny, kůru ze stromů, nepohrdli ani žábami či malými sladkovodními slimáky, kteří spásali řasy uchycené na kamenech na dně potoka. Kolem poledne se ozvaly hlasité výkřiky. Všichni domorodci se s šíleným výrazem ve tváři rozběhli proti mně a křičeli: „BĚŽ!“ A mačetami nepřestávali sekat kolem sebe. Zvedl jsem hlavu a uviděl ho. Dlouhého černého hada se vztyčenou hlavou. Panický útěk džunglí způsobil dvěma dělníkům několik hlubokých řezných ran a já měl také co dělat, abych se jejich mačetám vyhnul. Po tomto incidentu jsem musel terénní práce urychleně přerušit a po návratu do tábora jsem zahájil vyšetřování, které mělo vzniklou událost objasnit. Domorodci mi sdělili, že pronásledovali kobru. Had na ně ale zaútočil; když zjistili, že se jim ho nepodaří usmrtit, zmocnila se jich panika.

V zajetí instinktů

V průběhu následujících týdnů jsem pochopil, že práci, kterou jsem si jednoduše naplánoval, bude složité realizovat. Domorodci se během práce, za niž pobírali mzdu, věnovali především svým loveckým a sběračským aktivitám. Situa­ce se nakonec stala tak neúnosnou, že jsem musel místním vysvětlit, že takový přístup není dál možný. Nedokázal jsem pochopit, proč je tak těžké najít domorodce, kteří by byli ochotni alespoň na chvíli potlačit své lovecké a sběračské pudy, a to navzdory pravidelnému výdělku, který se v léto lokalitě rovnal královské odměně. Téměř dva měsíce trvalo, než jsem dal dohromady skupinu osmi dělníků, na něž byl spoleh a kteří dodržovali domluvená pravidla práce v terénu.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Metropole Libérie v džungli

Očekával jsem, že v odlehlých oblastech liberijské džungle najdu panenskou přírodu a místa, kam člověk možná ještě nevkročil, ale opak byl pravdou. Pralesem vedou nekonečné chodníky spojující malé i větší vesnice, tato „metropole“ pokrývá území několika stovek kilometrů čtverečních. Osady tvoří jednoduché chatrče, jejichž zdi z nepálených cihel nebo větví stmeluje červenožlutý jíl. Střechy pokrývají palmové větve zatížené kameny proti silnému větru a dešti. Základem každé domácnosti je ohniště s cínovým kotlíkem, ve kterém se vždy něco vaří. Zvonění mobilů přehlušuje kdákání slepic a mekotání koz, které se pasou kolem odstavených motorek. Z lesa se ozývá řev motorových pil doprovázený zápachem motorové nafty. Celý tento svět na mě působí jako pestrá mozaika vyskládaná z obrazů doby kamenné a smetiště 21. století.

Libérie

Past pro koho?

Domorodé vesnice uplatňují tradiční dědická práva ke společnému území a společné půdě, jež vycházejí z vazeb k jejich předkům. Tato místa jsou ohraničena mohylami striktně vytyčujícími vlastnictví vesnice. Jen příslušník dané obce smí využívat společné výhody území, ovšem ku prospěchu celé vesnice a hlavně náčelníka. To znamená, že i obyvatelé, kteří nemají svoji vlastní půdu, mají alespoň možnost přežít z toho, co prales nabízí.

Část z něj mohou přeměnit na farmu, kde si vypěstují základní plodiny, jako jsou rýže, kasava, tykve, a podobně. Tento komunitní systém je do jisté míry spravedlivý, ale pokud se jedná o dlouhodobý a nekontrolovaný proces, dochází k rabování přírodních zdrojů, které nejsou nikým obnovované. Jádro problému spočívá v tom, že na relativně malém teritoriu žije velký počet chudých a negramotných lidí, kteří jsou odkázaní na živobytí pocházející primárně z pralesa. A s výhledem do budoucnosti si tady nikdo hlavu neláme.

Libérie

A tak se místní den co den vydávají na pochod do „svého“ lesa, na zádech nesou těžké motorové pily, mačety, přenosné diesel generátory, aby největší a nejkvalitnější stromy rozřezali na kusy a odvlekli je džunglí k cestě, kde už na ně čekají překupníci se dřevem. Někdy se stane, že pokácí mohutný strom, ale nemají dostatečně kvalitní techniku, aby ho rozřezali. Tak přejdou k dalšímu kmeni s vírou, že s ním to půjde lépe. Pokud si nevydělají na naftu nebo se na pile přetrhne řetěz, nechají strom bez dalšího využití na pospas osudu. Tento způsob těžby probíhá na ohromných plochách v blízkosti každé vesnice.

Počet dřevorubců je naštěstí omezen, protože získat prostředky na nákup pily tady není jednoduché. Mnohem jednodušší způsob, jak se dostat k penězům, je pytlačení. Někdy jsem měl pocit, že v džungli žijí jen tři skupiny lidí. Ti, kteří pasti vyrábějí, ti, kdo je prodávají a ti, co jsou jejich uživatelé. Další možnost skromného přivýdělku představuje sběr několikacentimetrových červů, kteří narostou do této velikosti uvnitř kmene jediného druhu palmy. Tato lahůdka je tradičním dárkem mužů své milé k Valentýnovi, a proto jde o žádané zboží.

Ze sběračů byznysmeni

Jak šel čas mé geologické mise, postupně jsem začal chápat, kde se bere ta neutuchající touha domorodců neustále lovit vše, co se hýbe, nebo utrhnout každou rostlinu, pokud je k snědku. Jde o souhru instinktů lovce a sběrače, které jsou hluboko zakořeněné v jejich myslích, duších a kultuře. Mnoho z nich raději odmítlo možnost trvalého příjmu, než aby se zřeklo své přirozenosti. Prales zde od nepaměti slouží jako samoobsluha, ale je to poměrně krátká doba, kdy se z lovců a sběračů stali obchodníci, pro které je obsah pralesa zbožím. Bohužel se zde nikdo nezabývá otázkou, co nastane, až se tato přírodní pokladnice vyprázdní.

Autor: Palo Lajčiak

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře