Rock art – skalní kresby najdeme na spoustu místech světa, kulturně i historicky velmi odlišných. Objeveny byly po celém světě a mnoho jich na objevení ještě čeká. My jsme využili příležitosti poznat jedno z takových míst díky setkání s vnukem místního archeologa a vyrazili jsme objevovat do Zimbabwe pravěké skalní kresby.

V Bulawayo v Zimbabwe máme v městském kempu sraz s Biancou a Grahamem. Jihoafričanku a Zimbabwana jsme potkali ve Svazijsku, když je jako mnoho jiných upoutala česká SPZ na autě. Grahamův dědeček byl známý a uznávaný archeolog, v Zimbabwe a Botswaně znal téměř každý kámen. Proto jsme se nechali zlákat na snad zajímavý výlet. Cesta vede do národního parku Matopos, jenž byl pro své poklady v roce 2003 zanesen na Seznam UNESCO. Legendární krajina pohoří Matobo nabízí neočekávaný pohled na původní kultury, utajené divy a neutuchající krásu. Obrovské žulové kopule zvané „whaleback“ (velrybí hřbet), vystupující z okolní krajiny jako záda velryb na mořské hladině, ledabyle povalené balvany, lesnatá údolí a hluboké rokle. Nynější ráz krajiny jihovýchodně od Bulawayo se formoval několik milionů let z původních rozlehlých plání. Jeden by si řekl, že příroda se tu vyřádila a v zápalu potrhlé nálady vykonstruovala dramatickou krajinu, v jižní Africe ojedinělou.

Kopje a joint

Vydáváme se do hlubin pohoří, projíždíme křížem krážem prázdnými rozbitými cestami mezi holými hlavami a velrybími zády. Z výšky na nás pohlíží matka s dítětem, spíše dětmi. Balancující kameny ve tvaru ženy tradičně nesoucí na zádech v šátku uvázané dítě se staly symbolem nejstaršího parku Zimbabwe, označeného jako park již počátkem 20. století. Vliv klimatu a eroze vymodeloval ze žulových kopjí fantastické tvary (kopje znamená v afrikánštině, řeči Jihoafričanů, dětskou hlavu. Tímto výrazem zde nazývají balancující kameny, které opravdu ve spoustě případů malou hlavu připomínají). Slon, velbloud, hrad, svícen nebo houby. Záleží na fantazii každého z nás. U Grahama a Bianky je fantazie značně popuštěna z uzdy, docela nás baví tím, co jim ranní joint a africká krev vyfantazíruje. Vznik této krajiny lze vysvětlit. Před mnoha tisíci lety se roztavená hornina tlačila na povrch, kde chladla a tvořila kopce a vrcholy. Zdola se však neustále tlačila další roztavená hornina, která uvnitř chladla postupně. Tak se tvořily vrstvy. Měkké vrstvy se později vlivem počasí odlupovaly, až zůstaly jen tvrdé žulové balvany. Formace, které vidíme nyní, lze přirovnat k loupané cibuli, jiné se rozpadly na balvany.

Zimbabwe pravěké skalní kresby

Sanové vs Bantuové

Jeskyně, převisy a výběžky kdysi dávno sloužily těm, komu půda na jihu Afriky patří, původním obyvatelům, jimiž jsou Sanové, dříve zvaní také Křováci. Ti zde žili v naprostém souladu s přírodou ve velmi úrodné oblasti. Zhruba před 3000 lety se ale z rovníkové Afriky směrem na jih začaly roztahovat negroidní kmeny Bantu, které Sany vytlačili do méně hostinných, ba až nehostinných oblastí, například do pouště Kalahari. I pro bantuské kmeny má Matopos spirituální význam a moc, dodnes jsou některá místa velmi uctívána a respektována. Ceremonie a spirituální setkání se zde provozují stále. Dosud se po Zimbabwe nacházejí stovky, tisíce míst, kde Sanové pobývali a zanechali po sobě stopy. Největší koncentrace zanechaného poselství je právě v této oblasti. Rozmanitá a bohatá krajina, skály a skalky tvoří ideální zázemí pro jejich nenáročný život lovců-sběračů. Malby se nacházejí na velice různých místech v různých lokalitách. Že nejsou na jednom místě a blízko u sebe je pochopitelné, protože se Sanové stěhovali za potravou a proto obývali různé lokality. Ale podle čeho si místa vybírali? Téměř každá jeskyně nebo převis se nachází v jiném prostředí. Jednou je to nejvyšší místo velrybích zad s nádherným výhledem do okolí, jindy zase zapadlá trhlina ve skalisku, ale také například hluboká rokle, odkud není vidět nikam. Co ovlivňovalo Sany ve výběru dočasného zázemí, to je dnes těžké odhadovat.

Mimo trasu

Nejznámější jeskyní je Pomongwe, kde je k dispozici i malé muzeum. Je nejlépe přístupná návštěvníkům, ale bohužel je také v nejhorším stavu. Ve 20. letech 20. století se malby snažili ošetřit a ke konzervaci použili olej. Nebyla to zrovna vhodná volba. Pomalému mizení maleb a rytin napomáhá eroze, postupné „olupování“ vrstev kamene a také velmi agresivní výkaly věrného a populačně rozrostlého obyvatele skalisek – damana skalního. Malby jsou neuvěřitelným bohatstvím, pomocí kterého můžeme nakouknout do života civilizací dávno minulých, škoda, že je mezi námi stále dost těch, kteří takové dědictví nerespektují a svými vzkazy a podpisy se sice nadobro, ale negativně začlenili do skupiny skalních umělců. Každá jeskyně je národní památkou. Procházíme Pomongwe, Nswatugi, White Rhino Shelter, Gulubahwe, Bambata (Bamata), Weno, Silozwane, Nanke a mnoho dalších jeskyň a převisů. Dorážíme do jedné z nejhezčích jeskyní, jaké se z vysokých velrybích hřbetů šklebí do okolí posetého malebnými vesničkami. Nabízí se nám nádherný výhled do okolí, odkud je možné vidět, jak krajina pohoří Matopos vypadá. V dalekých končinách vykukují z rázné krajiny balancující kameny, kopje i již zmíněné velrybí hřbety. Silozwane je jednou z nejlépe položených jeskyní s výmluvnou galerií kreseb.

Zimbabwe pravěké skalní kresby

Vstupujeme do jeskyně, pohled míří na velké, asi 1,5m vysoké mužské postavy obklopující žirafu. Okolo je rušno. Žirafy, antilopy, mnoho mužů, lovci vyrábějící šípy, ženy připravující jídlo a poblíž děti všech velikostí. Po pravé straně nás zaujmou tři plazící se podivní hadi se srnčí hlavou, nesoucí na zádech zvěř i osoby. Zkoumáme stěnu podrobněji a nacházíme létající mravence, ptáky a dokonce i ryby. Zdejší život musel být opravdu velice bohatý. Kresby jsou většinou okrové nebo bílé, někdy i černé. Hada nacházíme i v další jeskyni Gulubahwe, uschované za hustým keřem. Tentokrát zde dominuje obrovský masivní hroznýš se zvlněným tělem. Na sobě opět nese spousty postav, šakaly a paviány. Domníváme se, že had byl nejspíš pro Sany určitým vtělením boha – nositele života.

Zvonící kámen

Graham oblast zná již od svého dědečka, který ho kdysi jako kluka brával na své archeologické výpravy. Objevili spolu místo se zajímavými obrovskými i menšími balvany s bělavými důlky. Chce nám je ukázat. Proplétáme se vysokou sloní trávou, jinak zvanou adrenalinová, a po nějaké době přicházíme mezi velké balvany s bělavými kolečky. Jedná se o unikátní domorodý hudební nástroj. René s Grahamem začínají každý svou osobní skladbu, každé místo vydává jiný tón, někde v půlce se potkají a hrají na stejné notě. Balvany opravdu vydávají metalický, zvonivý zvuk, který se rozléhá daleko do okolí a navíc jej skály odrážejí ještě dál. Tento přírodní nástroj používali tehdejší náčelníci kmene ke svolávání náčelníků ostatních vesnic k poradám, vesničany k různým oslavám nebo soudům. Později jsme se zajímali, zda-li je možné i na jiných místech spatřit obdobné „nástroje“. Některé záznamy se zmiňují, že zvonící kameny nebo jinak zvané kamenné zvony (rock gong) se vyskytují v Sudánu, Alžírsku, Nigérii, Nigeru, Burkině Faso, Ugandě, Zambii a dalších místech. Většinou poblíž skalních kreseb. Poprvé byly „rock gongs“ objeveny archeologem Bernardem Faggerem v roce 1955 v Nigérii. Fagger byl přesvědčen, že mezi „zvony“ a skalními kresbami existuje spojitost. Sedíme a posloucháme zvuk kamenů, za kterými jsme se prodírali otřesnou cestou. Na druhou stranu víme, že je to úspěšné zakončení naší miniexpedice.

Autor: ANDREA KAUCKÁ a RENÉ BAUER

předplatné časopisu koktejl

Komentáře