Je to jako ponořit se do studeného mléka. Ranní mlha letí v chuchvalcích proti přídi člunu. Když do ní zasvítí první sluneční paprsky, promění se v oslňující zlatý závoj. Nevidím dál než na lesknoucí se příď loďky. Plavba do neznáma. Tedy pro mě. Zkušená ruka stopaře Ailtona Lary na kormidle nás spolehlivě vede říčním korytem. Tropický Pantanal! Slovo tropický se mi přes drkotající zuby vyslovuje dost špatně. Mám na sobě veškeré oblečení, které jsem si přivezl, a skrčený, zabalený do pláštěnky sním o péřové bundě. Není ani patnáct stupňů. To je chladno i pro místní obyvatele této části Brazílie.
Ilustrační obrázek
Nejkrásnější bažina světa Pantanal
Oblast, o které nikdo přesně neví, jak je veliká, je nazývána nejkrásnější bažinou světa. Tento unikátní ekosystém o rozloze sto padesát až dvě stě tisíc kilometrů čtverečních je domovem tří set druhů savců a nespočetného množství ptáků. V záplavové oblasti je člun tím nejběžnějším dopravním prostředkem. A pro pátrání po zvířeti, za kterým jsem se do brazilského státu s dobrodružným názvem Mato Grosso vypravil, zcela nepostradatelným. Řeka je neoddělitelnou součástí jeho života, odpočívá na jejích březích, loví v jejích mělčinách a hravě překonává její proud při cestě z jednoho břehu na druhý, protože je i výborným plavcem. Řeč je samozřejmě o jaguárovi, největší kočkovité šelmě amerických kontinentů.
Divoký jaguár
V období sucha klesají vody v Pantanalu místy až o pět metrů. Odhalují velké písčiny, na kterých lze s velkou dávkou štěstí tohoto silného predátora zahlédnout. Štěstí ale člověk musí jít naproti, tak jsem si pro spolupráci na pátrání po vládci bažin vybral nejlepšího stopaře jaguárů, Ailtona Laru. Čekal na mě už na letišti, aby mě odvezl po rozbité polňačce s hrdým názvem transpantanalská dálnice do kempu na řece.Teď sedí za kormidlem ve svém typickém klobouku ozdobeném uzávěry plechovek od piva. Sleduje pozorně břehy řeky Tres Irmaos.
Ilustrační obrázek
Z očí mu tečou slzy od studeného vzduchu. Pomalu stoupající slunce odpařuje poslední zbytky mlhy a láká tak kajmany ven z vody na prohřáté písčiny. Kajmani jsou velmi oblíbenou součástí potravy jaguárů. Zabíjejí je prokousnutím lebky. Očima pozorně prozkoumáváme každý metr břehu. Náhle Ailton stočí člun na opačnou stranu. „Co se děje?“ snažím se zjistit příčinu. „Onca,“ použije stopař portugalské slovo a ukáže rukou do pobřežního porostu. Chvíli mi trvá, než rozeznám velké tělo ve stínu rozložitého stromu. Zdá se mi to? Ne, je to pravda. On tam není sám!
Ilustrační obrázek
Zvířata ale zjevně nemají náladu na pózování před fotoaparátem a velmi rychle mizí. Zklamaně se otáčím na Ailtona, který si zapisuje údaje z GPS do starého sešitu. Má tak přehled o počtu pozorování jednotlivých zvířat. „To byl Stařec a Motýlek,“ vysvětluje. „Už jsem je v této oblasti viděl několikrát, ale nikdy spolu. Velký samec dostal jméno podle svého věku a zjizvené tváře a samice podle kresby na čele, která vypadá jako motýl. Vidět ty dva spolu by mohlo znamenat přírůstek do zdejší populace,“ dodává Ailton s nadšením.
Koupání s kajmany
Druhý den jsme našli stopy obou koček na opačném břehu. V noci překročily řeku. Počasí se pomalu začalo měnit a každý den bylo o něco tepleji. Ranní chlad rychle vystřídalo úmorné vedro. Často jsme polední hodiny trávili v zakotvené loďce ve stínu velkých stromů. Některé dny jsem měl na jaguáry ¬štěstí, jindy jsem se věnoval fotografování ostatních obyvatel řeky. Snad nejtěžší je zachytit vydru obrovskou.
Ilustrační obrázek
Rodiny těchto vynikajících rybářů jsou neustále v pohybu a nikdy nevíte, kde se příště vynoří. Skupina má velice silné sociální vazby a během lovu se neustále ujišťují, zda jsou ostatní poblíž a v pořádku. Vydávají neuvěřitelné množství rozmanitých zvuků, kterými spolu komunikují. Jejich volání je slyšet daleko, protože je velmi pronikavé. Nejsou to žádní drobečkové, samec může mít až čtyřicet pět kilogramů. Říká se, že rodině vyder se raději vyhne i jaguár.
Ilustrační obrázek
Opačný problém byl s kajmany, ti zase jen nehybně leželi a vyhřívali se. Ovšem jen do té doby, než se k nim člověk dostal příliš blízko. Pokud jsem šel ze břehu, byli hned pryč. Zvolil jsem tedy opačnou taktiku a přibližoval se k nim z vody. Je to poměrně zvláštní pocit, když lezete do řeky plné piraní, abyste se dostali do blízkosti kajmanů. Voda byla příjemně teplá a já se tak mohl pohybovat pomalu, aniž bych riskoval prochladnutí. Odměnou za trpělivost mi bylo poležení na pláži s desítkou těchto vodních ještěrů. Na nejbližšího bych snadno dosáhl rukou. Naprosto mě tolerovali. Snad proto, že jsem přišel z vody.
Štěstí na konec
Pozorování jaguárů byla stále řidší. Ailton to přičítal fázi Měsíce, který se dostával do úplňku. Noci prozářené jeho světlem zvyšovaly aktivitu šelem v těchto hodinách. Ve dne pak byly většinou zalezlé v houštinách. Čas vyhrazený pro můj pobyt v Pantanalu se rychle chýlil ke konci. Můj poslední den na řece pomalu odcházel se zapadajícím sluncem. Projížděli jsme už po několikáté stejnými místy. Nízké světlo čarovalo po březích a mé unavené oči viděly jaguára pod každou větví. Když do listí zafoukal vítr, tančily světla a stíny po písečných plážích. Jakoby se všechno kolem hýbalo.
Ilustrační obrázek
A najednou tam byl. Nebyla to jen hra světla, ale skutečné skvrny na kožichu. Zvedl líně hlavu a podíval se na nás. Za těch pár dní s Ailtonem na vodě jsem se naučil pomáhat při manipulaci s loďkou. Vyhodil jsem kotvu a pod chodidlem pouštěl provaz, na kterém byla uvázána. Dostal jsem tak člun do nejvhodnější pozice k fotografování. Kdyby se zvíře hnulo proti proudu, byl Ailton připravený u motoru. „Viseli“ jsme tak uprostřed proudu asi třicet metrů od jaguárova úkrytu. V duchu jsem ho přemlouval: „Pojď tudy, musíš tudy!“ Zvednul se, zívl, protáhl a vykročil zpod keře přímo proti objektivu.
Přešel malou pláž a zmizel. Nádherný obrovský samec. Zapadlo slunce. Ještě chvíli jsem jen seděl a skoro nedýchal. Neměl jsem ani odvahu zkontrolovat snímky na displeji fotoaparátu. „Můžem?“ zeptal se Ailton s úsměvem, který mi připomínal amerického herce Denzela Washingtona. „Myslím, že ano,“ odpověděl jsem od chladicí bedny s pitím. Na zpáteční cestě jsme ještě objevili nádhernou samici. Asi právě přeplavala řeku, protože měla na srsti nalepený písek. Na bažinu se snášel soumrak. Hodně jsme se zdrželi a vraceli se za tmy. Byla fialová. Takovou barvu jsem nikde jinde neviděl. Fialová tma, do které zářil obrovský bílý měsíc.