Krásná Punta Cana! Punta Cana All inclusive. Zapomeňte na ni. To není pravá Dominikána. Samozřejmě, magicky průzračné moře, romantické palmy a bělostné pláže učarovaly tisícům Evropanů, ale ostrov nabízí mnohem víc. Tedy alespoň z pohledu nezávislých cestovatelů. S batohem na zádech prošel Dominikánou Libor Budinský.

Stačí vyrazit úplně opačným směrem, než kam jezdí drtivá většina turistů. Ze Santo Dominga zamíříme nikoliv na východ, ale na západ, až k hranicím s Haiti. Tam najdeme několik úchvatných národních parků, opuštěné pláže, divoké horské říčky a kopce pokryté téměř neprostupnými tropickými pralesy.

Ve stopě diktátora

Stačí si pronajmout auto a vyrazit po staré dálnici směrem na San Cristóbal. Pokud milujete historii či pokud máte rádi krvavé historky, nechte si jeden den na tohle provinční městečko. Žádné přírodní krásy zde sice nenajdete, ale můžete se vydat po stopách dominikánského diktátora Trujilla, jehož krutovláda paralyzovala ostrov v polovině minulého století. Ve městě stále stojí dvě výstavní vily, ve kterých generál s přezdívkou krvavý řezník léta bydlel. Obě stojí na kopci, jedna je téměř v troskách, ale druhá je považovaná za klenot moderní architektury, přestože v ní sídlí škola vězeňských dozorců, ochotně a bez problémů vás proskleným domem, připomínajícím velký parník, provedou. Pokud si ovšem nechcete kazit klidný spánek, šlápněte raději do pedálů a zastavte až v Santa Cruz de Barahona, které je centrem západní části ostrova. Tady začíná i naše dobrodružství, během něhož jsme poznali ostrov v úplně jiném světle. Bez turistů a plný neskutečných zážitků. Tohle je pravý Karibik, kde jsou jezera stále plná krokodýlů a na nekonečných plážích nepotkáte ani živáčka.

Dominikanská republika

S prezidentem u řeky

Už jenom ta snídaně. Empanada plněná směsí kuřecího masa a vařeného vajíčka, lahodné čerstvé avokádo a silná černá káva, která má jen tu malou nevýhodu, že už je předem oslazená. To všechno za třicet korun, v malém bistru se stolkem přímo na ulici. Takhle začíná krásný den. Slunce září na modré obloze a my vyrážíme na cestu do národního parku Jaragua, který nabízí spoustu atrakcí. Opuštěná silnice kopíruje pobřeží, z jedné strany je moře s plážemi pro místní, které se jmenují třeba Paraíso, v překladu tedy Ráj, ale zrovna se tu nikdo nekoupe. Turisté tu žádní nejsou a pro Dominikánce je moře obvykle příliš teplé, navíc většina z nich neumí moc dobře plavat, a tak raději dávají přednost prudkým říčkám, které se valí z mlžných hor s mystickým názvem Cachóte. Sem tam u nich stojí malé hospůdky, kde mají vychlazené pivo a něco k snědku. Na říčce jsou udělané malé umělé kaskády s bazénky, v nichž se místní osvěžují, většinou v oblečení a s pivem v ruce. A také za zvuků hřmotné muziky, která duní z basových reproduktorů některého ze zaparkovaných aut. Romantika každým coulem. Ale jedno pivko si s nimi dáme, když už se jmenuje Bohemia. A pak sedneme znovu do auta a za pár minut stavíme u brány největšího národního parku v zemi.

Čím nakrmit ještěry

První překvapení? Jsme tady jediní, ostatně za celý rok sem zavítá pouhá tisícovka lidí, hlavně školáci z Barahony a k tomu pár fotografů, kteří se specializují na divoké ptactvo. To je všechno, ale nemůžeme se divit, když jsme nějakých 300 kilometrů daleko od Santa Dominga. Najímáme si loďku s průvodcem a vyrážíme na proslulou Laguna de Oviedo, jejíž voda je mnohem slanější než oceán oddělený písečným valem. Na jezeře je několik ostrůvků porostlých divokou, téměř neprostupnou vegetací, na nichž žijí stovky leguánů, kteří se vůbec nebojí, takže se zde procházíme doslova mezi tucty ještěrů, jež se jen neochotně klidí z cesty. Mohli by mít k pánu tvorstva více respektu, zvláště když to není tak dlouho, co je místní rybáři běžně lovili a jedli. Dnes jsou však přísně chránění, takže spíše očekávají, že jim návštěvníci natrhají pár šištiček mangrovníků, po kterých se mohou utlouct. Když se vracíme zpátky, průvodce nás doveze ke kolonii úchvatně zbarvených plameňáků. Ale jakmile se dostaneme příliš blízko, hejno se dá do pohybu a zářiví ptáci ladně běží po hladině, jako by předváděli vrcholné baletní číslo. Nádhera. V příštím životě budu asi fotografem.

Dominikanská republika

Pláž pro robinsony

Další den míříme k utajené pláži Bahía de las Águilas, která je také součástí tohoto národního parku. Jenže po souši skrze park je to moc daleko, a tak ho musíme celý objet. Krkolomná cesta směřuje do Pedernales, což je poslední město před hranicí s Haity, ale pár kilometrů před městem, v divoké a opuštěné planině plné kaktusů, odbočíme zase k moři a vydáme se směrem na Červený mys Cabo Rojo. Asfaltka brzy mizí a na prašné cestě přibývají výmoly velikosti lavoru. Otravná jízda končí po dvaceti minutách v rybářské vesničce Las Cuevas. Chtěli bychom ještě dál, ale že prý to už nejde, snad možná s terénním džípem, ale nikoli s tímhle třídveřovým vozítkem z půjčovny. Věříme jim, a tak dále jedeme lodí, kterou řídí syn majitele místní hospody. Ten nás také vybaví láhví dominikánského rumu, to kdyby nám byla v noci zima. Jinak stačí spacák, pár láhví vody a dva sendviče k večeři. Za chvíli nás vysadí na pláži a zamává na pozdrav. Na shledanou zítra ráno. Taková porce romantiky za „pouhých“ sto dolarů, které před chvílí skončily v jeho kapse. Ale zážitky prostě něco stojí, zvlášť když máte možnost zahrát si na trosečníka uvězněného na opuštěné pláži. A pak už se tulácká pohádka mění v realitu. Koupel v nádherně vyhřáté a průzračné vodě, plavání při západu slunce, pár skleniček rumu a nocleh na písečné pláži, podbarvený nekonečnou symfonií tichého převalování vln.

Hodně krvavé intermezzo

Po návratu do Barahony jsme zašli do přístavní hospůdky, kde údajně připravují jednu z nejlepších verzí paelly v celé Dominikáně. Tamtamy měly pravdu, byla skvostná a plná plodů moře, od krevet a mušlí až po kousky langusty. Po skvělém obědě nás čekal další VIP zážitek v podobě kohoutích zápasů, které jsou na ostrově mezi Dominikánci stále nejžádanější a nejoblíbenější adrenalinovou zábavou. Ne, že by nás lákal pohled na bolest, zmar a krev, spíše jsme chtěli nahlédnout do emocemi nabité vesnické arény a pochopit, co místní chlapy na téhle atrakci tak láká. Ale to se nám stejně nepovedlo, neboť vztah k této kruté podívané musíte mít prostě v krvi. Jako náhodný návštěvník budete cítit jen znechucení a odpor. Ostatně právě proto Dominikánci nechtějí na kohoutí zápasy brát cizince, neboť vědí, že Evropané tuhle jejich vášeň nikdy nepochopí. Takže připojujeme jediný, značně výmluvný obraz: dva kohoutci se vznesou do vzduchu, každý se snaží druhého zasáhnout. V tom jeden trochu uhne a bleskurychlým pohybem klovne druhého do tváře. Úder je přesný. Právě svému soupeři vyklovl oko. Tělo zraněného kohouta se ohne v křeči, ale druhý na nic nečeká a dalším rychlým úderem zbaví svého soka i druhého oka. Zápas je u konce, nebohý kohoutek chvilku tancuje v předsmrtné křeči než padne na bojiště potřísněné krví… Tak koncentrovanou krutost jsem v životě snad ještě neviděl.

Dominikanská republika

Zátoka plná krokodýlů

Ráno po krvavém intermezzu míříme do vnitrozemí, cílem je jezero Enriquillo a ostrůvek Cabritos. Po cestě míjíme skály, na nichž jsou nakreslené podivně snové postavy, zanechalo je tu původní obyvatelstvo, které nepřežilo příchod španělských přistěhovalců. U jezera si pronajmeme člun a zamíříme do „mrtvé“ zátoky plné pahýlů stromů a uhynulých keřů. Když tam dojedeme, vypneme motor a dále se pohybujeme jen s pomocí bidla. Pomalu a potichu. A brzy se začnou dít věci. Nejprve se jeden kmen ležící nehnutě kousek od nás dá do pohybu a my se překvapeni seznámíme s naším prvním krokodýlem. A po pravdě, podobných schůzek absolvujeme v další hodině asi dvacet. Skvělý zážitek, byť na krokodýlí safari musíte mít silný žaludek. Stejně jako na náš pozdní oběd, servírovaný v nedaleké restauraci. Což o to, chuťově to bylo výborné, tedy až do chvíle, než nám číšník – a můžeme si za to sami, neboť odpovídal na náš zvídavý dotaz – objasnil přípravu národního jídla s názvem mofongo, které do země přinesli otroci z Afriky. To se vezmou zelené banány, pořádně se roztlučou v hmoždíři, přidá se trochu pálivého koření a nakonec také kousky škvařené prasečí kůže. Tak dobrou chuť.

Zapomenutý vodopád

Poslední zastávkou našeho putování je vnitrozemské „horské“ středisko Jarabacoa, centrum oblasti, která se občas nazývá Dominikánským Švýcarskem. Vládne tu příjemný chládek a spousta bohatých Dominikánců zde má letní byty, kam prchá z přehřátého Santo Dominga. Nás ovšem nezajímají jejich luxusní haciendy, ale skryté údolí v horách, kde tryská z hor nádherný vodopád a kde se točilo pár sekvencí z Jurského parku. Místní sem ovšem nechodí, neboť turistika do jejich životního stylu ještě nezasáhla, a když se zeptáme na cestu, jen ledabyle máchnou rukou kamsi do pralesa. Bloudíme po stezičkách ztracených v pralese, ale nakonec nám štěstí přeje a před námi se otevře nádherný výhled na skály s vodopádem, jehož proud plní malé jezírko či spíše jakýsi přírodní whirlpool, neboť vodní tříšť stříká na metry daleko. Oblečení je dole vcukuletu a koupel v ledově osvěžující vodě je nám po náročném plahočení slastnou odměnou. Samozřejmě i tady jsme sami, jako téměř na všech místech, která jsme během našeho putování navštívili. A to je celkem unikát, neboť všechna krásná a zajímavá místa jsou dnes obvykle plná lidí. Jenže v Dominikáně všichni turisté zůstávají v Punta Caně, případně v Puerto Plata, takže batůžkáři tu mají stále co objevovat. I ve 21. století. A to je dobrá zpráva.

BOX: Rady na cestu

Dominikánská republika je považovaná spíše za dražší turistickou destinaci, přestože cestování po venkově není vůbec drahé, byť běžný dvoulůžkový pokoj vychází zhruba na tisíc korun za noc. Hlavní turistická sezona je od prosince do března.

Batůžkáři mohou využít místní autobusovou dopravu. Například jízdenka ze Santo Dominga do Barahony vyjde přibližně na 200 korun. Zapůjčení auta vychází zhruba na 1000 korun na den. Půjčení motorky je levnější, ale tu by si měli půjčovat jen zkušení řidiči (především kvůli stavu místních vozovek).

V malých městech jsou k dispozici bistra s levným občerstvením, plněná empanada stojí kolem dvanácti až patnácti korun, ovoce a zelenina jsou velmi levné. Litrová láhev piva zakoupená v obchodě stojí kolem 50 korun.

Autor: LIBOR BUDINSKÝ

předplatné časopisu koktejl

Komentáře