Amazonka, královna řek, největší a nejdelší tok světa dlouho skrývala jedno své velké tajemství. Kde vůbec pramení. Je to velký příběh velké řeky propojený s příběhem mého života. 

 

Názorů na lokalizaci pramene obřího veletoku Amazonky, která odvodňuje plochu téměř o velikosti Austrálie, byla celá řada. Zajímavé je, že na začátku i konci této napínavé detektivky stáli lidé z Čech. Byl to právě misionář českého původu Samuel Fritz, který přišel s novým poznáním, že pramenným tokem Amazonky není ekvádorská řeka Napo, ale Maraňon, který pramení ve velehorách středního Peru. V jeho, na svou dobu velmi přesné, první kompletní mapě celé Amazonie z počátku 18. století označil za pramen Amazonky jezero Lauricocha v pohoří Cordillera de Huayhuash (o treku v tomto pohoří psal Pavel Svoboda v Koktejlu 6/2015). Tento názor převládal dlouhou dobu až do začátku druhé poloviny 20. století. Pak bylo změřeno, že říční systém jižního Peru – tedy povodí řeky Ucayali je až o 500 kilometrů delší než do té doby uznávaného Maraňonu. Tak kde jsou tedy ty prameny? Postupně se cíl jednotlivých expedic, které se snažily najít něco tak zvučného, jako je „pramen Amazonky“, zaměřoval na stále konkrétnější oblast v pohoří Cordillera de Chile v jižním Peru. Na prahu 21. století se ale stále nevědělo, která říčka bude tou osudovou. Až díky dvěma expedicím českých přírodovědců v letech 1999 a 2000, které byly nazvány „Hatun Mayu“, se podařilo finálně lokalizovat pramennou oblast největší řeky světa. Přesná vědecká práce týmu geografů vedených hydrologem profesorem Bohumírem Janským potvrdila myšlenku peruánského geografa Carlose Peñaherrery del Águilaz roku z 1969, že pramen je třeba hledat v okolí sopky Mismi. Průběh i výsledky expedic jsou popsány v knize „K pramenům Amazonky“ z roku 2004. Když jsem před více jak deseti lety započal studia geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, dostal jsem dárek. Právě tuto knihu. Dlouhá léta jsem v ní cestoval prstem po mapě svahů majestátních And.

Cestovní maskot

Nyní, v reálném čase, kočujeme napříč Jižní Amerikou a čeká nás překvapivě dobrodružná cesta – k pramenům Amazonky. Z výstavního koloniálního města Arequipa, které je obklopené vysokými kužely sopek, přejíždíme vysokohorské sedlo do městečka Chivay. Zde všichni turisté končí. Vyrážejí odtud na výlet ke slavnému kaňonu Colca, který patří mezi nejhlubší na světě. My pokračujeme do vesničky Tuti mikrobusem collectivo, sdílíme ho s místními indiánskými ženami v barevných kloboucích, které jedou z trhu. Vzdušnou čarou jsme nějakých sto kilometrů od města Arequipa. Vystupujeme, vzhůru po stopách českých vědců! Ale kudy? S prvními kroky sopečnými pustinami pociťujeme lehkou beznaděj. Nemáme pořádnou mapu, natož GPS. V tom se k nám přidává místní fenka, čistokrevná pouliční směska. Vystopovala nás nejspíše z vesnice a je hodně přátelská. Dáváme jí jméno Amazonka a stává se naším cestovním maskotem. Mám pocit, že rozumí stejně španělsky i česky. „Ta už u těch pramenů musela někdy být,“ říkám s úsměvem. Po mrazivé noci ztěžka šlapeme do přibližně 5300 metrů vysokého sedla pod vulkánem Mismi (5628 metrů). Jeho vrchol je nejvzdálenějším místem, odkud ještě odtéká voda do Atlantiku. Stojíme zde na hlavní jihoamerické kontinentální rozvodnici. Opouštíme povodí Tichého oceánu a nesmělými kroky vstupujeme do oblasti Atlantského oceánu. Krajina je zcela pustá sopečná náhorní plošina. Postupujeme a před námi se otevírá široké údolí s pastelovými barvami sopečných hornin a vysokohorskými mokřady. Jak klesáme do údolí, spatříme, že v dáli nenápadně ve větru vlaje na kůlu pověšená česká vlajka. Jdeme tedy správně. Toto by mělo být údolí říčky Carhuasanty, jednoho z hlavních zdrojů Amazonky, která je tak ale zvaná až téměř dva tisíce kilometrů po proudu. Jméno této řeky se střídá jako na běžícím pásu. Až po několika změnách názvů směrem od jejího pramene vzniká řeka Apurímac, která se již opět pod jiným jménem stéká s posvátnou Urubambou a tvoří tak veletok Ucayali. A teprve až po soutoku Ucayali s Maraňonem se užívá název Amazonka.

prameny Amazonky

Dva prameny

„Pokud bychom ze čtyř toků celé námi určené pramenné oblasti Amazonky měli vybrat pouze jednu říčku, tak je to právě Carhuasanta, která má největší povodí,“ říkával nám profesor Janský na hodinách hydrologie. Bloudíme nekonečným kamenným mořem, kolem poletují sněhové vločky. V tom se před námi otevře výhled na malé jezírko. Vypadá podobně jako to z titulní strany mé knihy, to musí být Laguna Bohemia. Tak bylo jezírko českými vědci pokřtěno. Leží ve výšce 5150 metrů nad mořem v malém ledovcovém karu na úpatí sopky Mismi. Maximální hloubka laguny dosahuje čtyři metry. Největší gigantická řeka světa začíná svoji dlouhou pouť jako malý potůček vytékající z tohoto jezera. Blíží se tma a my stavíme stan. V noci mrzne až praští, fenka Amazonka se k nám dobývá. S ránem nás navštíví promrzlý pastevec. „Jsme z Československa,“ pravím. Hlasitě se rozesměje: „Vždyť sem nikdo jiný nechodí!“ Je zde nyní sám se stádem lam, koněm a několika psy. Pastevec nám ukazuje směr, kde najdeme druhý z pramenů říčky Carhuasanta. Na úpatí strmé, 36 metrů vysoké, sopečné stěny tryská z pukliny malý potůček. Je zde dokonce pamětní deska na počest objevu českými vědci. Symbolicky si připíjíme ledovou pramenitou vodou a já pouštím po proudu kaskády několik lístků koky pro zdejší bohyni Pachamamu – matku zemi. Cítím velký nával euforie a štěstí. Našli jsme to. Pro mě jako geografa je to téměř posvátné místo. Hydrologická Mekka. Po zaměření těchto pramenů se Amazonka prodloužila na délku přes 7000 kilometrů, čímž získala světové prvenství v délce veletoků a odsunula tak africký Nil s 6671 kilometry na druhé místo. Nicméně klima se mění a peruánské ledovce rychle tají, je tedy možné, že i takto určené prameny Amazonky nejsou platné na věky.

Autor: PAVEL SVOBODA

Komentáře