Díky smlouvě z roku 1920 mohou její signatáři budovat na souostroví Špicberky své hornické kolonie. Sovětský svaz to svého času vzal ve velkém stylu. Město Pyramiden se stalo výkladní skříní komunismu. Co se stalo, že je dnes městem duchů? 

Na skle vitríny bylo velkým písmem v azbuce napsáno kino. Pravda, spíš než podle zašlého nápisu jsem to odvodila od namalované ikonky, co má připomínat promítačku. Před dvaceti lety to mohlo být příjemné místo setkávání. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde nikdo. Jen sem stále ostře doléhal otravný křik racků, kteří za rohem zabrali všechny parapety zdejší největší, čtyřpatrové bytovky. Zkusila jsem vzít za kliku a otevřít dveře. Bez vrznutí mě pustily dovnitř. Vešla jsem a po dvou krocích zůstala bez dechu stát. Chtěla jsem se ujistit, že ani zevnitř budovy nepocházejí žádné podezřelé zvuky. Přemýšlela jsem, jak uvažuje polární medvěd. Kdyby v budově staré kantýny a kina opravdu byl, přišel by se nejdříve zvědavě podívat, nebo by se na mě rovnou vrhl, nebo bych mu byla fuk? Asi podle hladu. Nic. Jen ticho. Vyšla jsem po točitých schodech do první patra. Tady musela být jídelna. Výdejní pult, pár stolů, uschlé a několikrát přemrzlé květiny. Zapomněla jsem na hladové medvědy a představovala si, jak to tu před pár lety vonělo gulášem… dole bouchly dveře! Už vím, co znamená, že by se ve vás krve nedořezal. Pozorně jsem poslouchala, jestli uslyším tlapy na parketách. Chtěla jsem rychle někomu zavolat. Máma. Jasně, není tu signál. Nejvýše položené místo v hale jsou parapety v úrovni jednoho metru. Můžu si na ně stoupnout a předstírat, že jsem socha ruské dělnice. Už vidím ty novinové titulky: Turistka sežrána v nejseverněji položeném městě světa. Nebo spíš: Turistka dostala mrtvici poté, co průvan zavřel dveře. Sakra, proč nemůže být Arktida na jihu? Po deseti minutách jsem se odhodlala pohnout a sejít do přízemí. A pak svižně, s modlitbou na rtech, vyšla ven. Nikde nikdo. Jen ti Hitchcockovi racci.

špicberky

Rande na 79. rovnoběžce

Přehodnotila jsem svůj plán chodit po městě sama. Ale místního legendárního průvodce nikde nevidím. Nakonec si on našel mě. „Hej! Tady nemůžete chodit, jak se vám zlíbí,“ volá na mě kluk v dlouhém kabátu se zlatými knoflíky a puškou přes rameno. Saša. Jestli tu pušku umí i používat, tak ho dneska už nepustím z očí. On má z mé přítomnosti evidentně také radost. Málokdy se stane, že by bývalé hornické město Pyramiden navštívila turistka sama. Potkali jsme se přesně na 79° zeměpisné šířky. Je to vyobrazené spolu s bílým medvědem a rudou hvězdou na velkém památníku pár metrů od nás. „Dnešní Pyramiden je město duchů,“ říká Saša, který mi sám ducha připomíná. Město na Špicberkách založili v roce 1910 Švédové. V roce 1927 ho koupili Sověti a vybudovali z něj ukázkové komunistické hornické město. „Když jsem sem přijel poprvé, fascinovalo mě úplně všechno. Dokázal jsem dny a noci chodit po městě a pořád jsem to místo nedokázal vstřebat. Třeba ten plavecký bazén! Jsme osm set kilometrů od severního pólu, ale máme tu opravdový bazén. A také koncertní halu, kino, knihovnu.“ Nic z toho však už není funkční. V roce 1998 Rusko město zavřelo. Horníci a jejich rodiny si však mysleli, že se sem opět po zimě vrátí, a tak zde nechali své osobní věci. Často jako kdyby svůj domov opustili ze dne na den. V baletním sále jsou pověšená ramínka, v tělocvičně balony, na nástěnkách dětské obrázky. „Je to opravdu jako cestování v čase. Výlet do dob Sovětského svazu,“ říká Saša. Dříve zde žilo na patnáct set lidí. Byly zde celé rodiny. Muži pracovali jako horníci, ženy byly zaměstnány ve městě a děti chodily do školy. Dnes tu spolu se Sašou žije čtrnáct lidí. Většinou jsou z Ukrajiny nebo Tádžikistánu. „Věnují se úklidu. Sbírají kovové věci, které se ještě dají zpeněžit, a posílají je do Murmansku. Pak tu máme jednoho kuchaře v hotelu. Pár lidí se také stará o ústřední topení.“

špicberky

Tady jsem někdo

Co se za všechny roky existence Pyramiden nezměnilo, je izolovanost. Jediné, co město spojuje s civilizací, je satelitní telefon pro nouzová volání: „Nemáme tu rádio, televizi, internet, ani mobilní síť. Jen velmi těžko můžeme vědět, co se tam děje,“ říká Saša a myslí tím vlastně celý svět. Není se proto čemu divit, že je velmi často mimo obraz aktuálního dění. Pozoruju Sašu. Je mladý. Jeho plnovous mu přidává tři, možná pět let. I tak vypadá, že mu je pod třicet. „Mám rád samotu. Ale je pravda, že mě sem přivedly osobní důvody. V jednu chvíli jsem se chtěl schovat před lidmi.“ Takže v tom byla ženská, pomyslím si. A Saša bez vyzvání pokračuje dál. „Byl jsem sedm let ve vztahu s dívkou, pak mě opustila kvůli jinému. Byl jsem opravdu v depresi. Když jsem pak našel inzerát na průvodce do Pyramiden, udělal jsem vše pro to, aby mi tato šance neunikla.“ Letos je tu už třetí sezonu. Třetí rok s racky a duchy. „Samozřejmě si spousta lidí myslí, že dělám špatně, že se tady jen před všemi schovávám. Ale já to tu mám rád, něco tu znamenám. Když jsem zpátky v Petrohradu, tam si uvědomím, že nejsem nikdo. Asi nejsem legenda, ale jsem tu někdo, komu zde všichni říkají dobrý den. Pozorně se na něj podívám. Myslí to upřímně. Neskutečné, že někdo může být na takovém místě tolik spokojený.

Zelená tráva a jídlo zdarma

Po chvilce chůze se k nám přidává Josef Elster. Je vedoucím Centra polární ekologie Jihočeské univerzity a zároveň velí i naší mini expedici do Pyramiden. Z naší trojky zná město nejlépe. Jako vědecký doktorand Československé akademie věd ho navštívil v roce 1988, tedy v době jeho největšího rozkvětu. „Všichni si nás zvědavě prohlíželi, protože jsme přijeli z jiné země, než byl Sovětský svaz. Místní systém napodoboval komunismus, takže tu byla například otevřená jídelna 24 hodin denně a veškeré jídlo tu bylo zadarmo.“ Do Pyramiden od té doby jezdí pravidelně. Se svým týmem z Jihočeské univerzity zde zkoumá negativní vlivy člověka na životní prostředí. „Arktida je citlivá na jakoukoliv změnu. Sověti sem například navezli spousty zeminy z Donbasu a Murmansku. To aby si děti mohly hrát na zeleném trávníku. Chovali zde také krávy, ve sklenících pěstovali ovoce, zeleninu a tropické rostliny. Půda je však živý organismus plný cizích prvků. Nás nyní zajímá, zda nějaké prvky v této oblasti přežily nebo se adaptovaly. Samotné mísení ekosystému mírného pásma s vysokou Arktidou je velice zajímavá vědecká otázka.“ Doposud měl Elster a jeho vědecký tým základnu jen pár kilometrů od Pyramiden, ve staré ruské boudě v zátoce Petunia. Letos se jim navíc podařilo otevřít arktickou stanici v hlavním městě Špicberků, Longyearbyenu. „Polární výzkum je pro Českou republiku důležitý. Proto máme na obou pólech zastoupení. Abychom mohli provádět výzkum kvalitně, potřebovali jsme pořádné zázemí.“ Česká arktická výzkumná stanice v Longyearbyenu stojí naproti nejseverněji položené univerzitě světa – UNISu. Do ruské boudy, která se nachází asi šedesát kilometrů od hlavního města, však výzkumníci jezdí stále. V nafukovacím člunu, zimě a vlnách to znamená velmi nepohodlnou tříhodinovou cestu. Výzkumníky, především tedy studenty Jihočeské univerzity, ani drsné podmínky od studia místní přírody neodradí. „Arktida nám poskytuje představu, jak vypadala krajina v Česku v době, kdy ustupoval ledovec. Vlastně tak, jak nyní vypadá Arktida, vypadala střední Evropa v době ledové. Díky tomu vidíme, jak se naše příroda za těch čtrnáct tisíc let vyvíjela,“ vysvětluje Josef Elster.

špicberky

Nekonečný den

Za tři hodiny je půlnoc. Slunce svítí, jako by nemělo nikdy zapadnout. Nacházíme se uprostřed polárního dne. Na tmu si tu budou muset ještě pár měsíců počkat. Můj mozek to nedokáže pochopit. Jede na plné obrátky. Na nohou jsme od šesti ráno, spousty reakcí dělám už jen automaticky. Spát se mi ale vůbec nechce. Saša má pravdu. Vstřebat Pyramiden je těžké. Je tu tolik zvláštních pohledů, energie a detailů. Vše orámované nejseverněji postavenou bustou Lenina, od které na horizontu vidíte ohromný ledovec. Nevím, co mám dělat dřív – fotit, natáčet nebo si scény vrývat hluboko do paměti. Lituji, že jsem nenaplánovala strávit noc v místním hotelu. Posádka s malým člunem totiž za chvilku odjíždí a další loď přijede nejspíš až příští týden. Je čas vyrazit. Před nástupem do člunu si oblékáme speciální hřejivé kombinézy. Vypadám v ní jako kosmonaut. Oblek ale perfektně chrání před zimou a částečně i vodou, která nás při každém zhoupnutí člunu na vlně poleje.

Autor:  LUCIE RADOVÁ

předplatné časopisu koktejl

Komentáře