Pokud Vás zajímá tajemná říše krokodýlů, Mexiko je tou pravou volnou. Téměř všude na pobřeží, v tůních, řekách, říčkách, bažinách, lagunách a hlavně mangrovových porostech, které tu obklopují většinu pláží, můžete narazit právě na krokodýla. Konkrétně na krokodýla amerického (Crocodylus acutus). Tak jako my. Musíte si ale pospíšit, než tam postaví nový rezort s bazény, hotel nebo rozlehlou golfovou obludu. Krokodýli v Mexiku zápasí o prostor k životu. Kdo je tady hrozivější predátor?

Krokodýli se vyskytují na této planetě skoro 350 milionů let a přežili dokonce vymření dinosaurů. Když jsem při tvorbě dokumentu Dotek modrého krokodýla bádal v knihách a prohledával starobylou aztéckou, mayskou a toltéckou mystiku, narazil jsem na silnou krokodýlí stopu. Krokodýl je totiž v Mexiku od pradávna posvátné zvíře. Například božstvo jménem Cipactli bylo uctívané Aztéky, žilo mezi světem živých a světem mrtvých.

Je to zřejmě proto, že krokodýl vylézá z vody ven – tedy do světa živých slunit se, a pak vstupuje zpět do vody – jako by do světa mrtvých. Byli jistými ochránci bran mezi těmito světy. Ve zvířetníku Toltéků je krokodýl na prvním místě a představuje prapůvodní a prazákladní nerozlišenou energii. Stará mayská legenda praví, že celý svět je vystavěn na hřbetě krokodýla. V mezoamerickém jazyce nahuatl zní jméno pro krokodýla IMOX (imoš). Symbolizuje neobvyklost, skrytou část lidské bytosti, dřímající síly, která udržuje souvislost našich myšlenek.

Meditace u krokodýlů

Jsem sám jen s kamerou usazený na břehu mezi mangrovy pouhý metr od břehu (teď vím, že je to nebezpečná vzdálenost). Začínám teprve vnímat skutečný krokodýlí život. Jsem potichu. Nechám je, aby se předváděli. Dávám jim volnost. Koukám na hladinu, začínají se dělat bubliny, pak další o kousek dál, ale náhle přestanou. Sleduji hladinu, asi deset metrů ode mě se téměř nepozorovaně vynoří kousek čumáku a za ním oči. Koukáme na sebe. Ví o mně, tím jsem si jistý. Jeho sluch a zrak jsou dokonalé. Vypadá, že je malý, ale to je právě jeho největší zbraň, moment překvapení. Pod hladinou bude tak třímetrové tělo. Obrovská hlava s ostrými zuby připravená k útoku.

Mexiko

Takhle blízko. A kdykoliv může připlavat blíž. Nalevo je další. Nehybně mě pozorují. Soustředím se, abych neprošvihl záběr. Je v tom adrenalin, ale zároveň podivný klid. Nikdo nikam nespěchá. Jsem tam, kde chci být. Právě v tomhle okamžiku. Ozývají se jen zvuky volavek na stromech mangrovů. Pomalu proplouvají další krokodýli. Je vidět celý ocas. Rychlost jeho plavání je téměř neměnná, vyrovnaná. Uběhne hodina a druhá. Pomalu dýchám. Nikdo na nikoho neútočí. Tu a tam se potopí a vynoří další hlava. Moje zkušenost s krokodýly je pokaždé jakýsi precizně vyladěný klid. Meditace?

Neviditelná bariéra se ale nesmí porušit. Toužím je vidět, ale zároveň dávám druhou vrstvou vnímání veliký pozor. Strach? Jsem ve střehu, cítím nadšení, zároveň ale odevzdání se téhle chvíli. Pocit vyvoleného. Mohu být tady, na okraji tropické bažiny. Plní se mi sen. Cítím, že pokud neporuším neviditelnou hranici, krokodýl mi nic neudělá. Vnímám jeho sílu, ale zároveň intenzivně cítím, že ji nevyužije proti mě. Síla myšlenek? Jeho nebo moje? Tyhle chvíle se nedají zapomenout. Jejich svět je tam odedávna a my přihlížíme.

Veřejný nepřítel?

Lidé se většinou bojí toho, co neznají. V Mexiku to platí dvojnásob. V současnosti se zde krokodýl stal veřejným nepřítelem číslo jedna. Mohou za to obavy obyčejného Mexičana, zvětšené často hloupými dokumenty lačnícími jen po zubech, krvi a utržených končetinách. Uvědomují si, že tady na pobřeží je krokodýl blízko a strach jim nedovoluje pochopit důležitost tohoto majestátního plaza. Přitom útoky na člověka jsou tady spíše sporadické.

Mexiko

Většinou se jedná o jeden útok za rok či dva. A k těmto útokům dochází proto, že člověk naruší teritorium krokodýla, nebo vstoupí do míst, kde jsou hnízda. Obyčejný Mexičan se příliš nezajímá a jeho informovanost je minimální. Situace se ale díky ochranářům zlepšuje. Co se týče amerického krokodýla, je to druh, který většinou před člověkem uteče. Někteří vědci mají za to, že je to tím, že byl v nedávné minulosti intenzivně loven a, krokodýl se naučil spojit si přítomnost člověka se smrtí, proto když přijde člověk, plaz většinou uteče. Při natáčení jsme k několika krokodýlům přišli velice blízko a všichni utekli. Mnozí ale po útěku vyhlíželi opodál, zda jim nedáme nějaký zbytek ryby nebo kuřecí kosti.

To je další paradox, který jsme v Mexiku viděli. Krokodýl žije tak blízko lidí, že se ho místní snaží ochočit, krmí ho, mláďata krokodýlů tahají z lagun a mají je třeba rok doma jako mazlíčky. Nakonec je vypustí zpátky. Z divokých predátorů se pak na některých místech stávají hybridní krokodýli, ale nenechme se mýlit. Síla zubů a čelistí je tady stále. Všeobecně jsou právě nezdařené pokusy o domestikaci velice nebezpečné. Krokodýl pak přichází nebojácně ještě blíže k člověku a může ho nečekaně napadnout. Jako svrchovaný predátor málokdy mine.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Sluneční dieta

Držím v ruce mládě asi patnáct dní staré. Je jich tu teď v období dešťů mnoho. Pravidelně pokvikuje trochu jako kachna, volá matku, která je asi někde opodál ukrytá v temné vodě. A již od této malé velikosti, (jen o hlavu a ocas přesahuje mou dlaň), shrnuje charakteristické prvky, které činily krokodýly úspěšným druhem po miliony let. Zuby, které umějí bolestivě kousnout, silný ocas k plavání a tělo pokryté zvláštními šupinami. V tomto případě fungují jako solární panely – zachycují sluneční záření a udržují tělo v adekvátní teplotě.

Vědci sice protestují, ale objevují se názory, že krokodýl dokáže zúročit energii slunce ke svým biologickým pochodům a jíst tedy může velmi málo. V podstatě jeho solární šupiny zřejmě přeměňují „pránickou“ energii slunce v jeho „potravu“. A opravdu, když krokodýl nemusí, tak nejí. Leží, vyhřívá se, šetří energií. Bylo by zajímavé aplikovat takovýhle úsporný krokodýlí model na člověka.

Krokodýli jsou pro své okolí požehnáním. Udržují oblast, kde žijí bez překážek. Všechen materiál, který padá a usedá na dno, větve, bahno, listy, všechen nános zprůchodňují. Předcházejí tomu, aby se tato místa vysušila, a tím zachovávají prostor pro další druhy, jako jsou ryby a ptáci. Když se někde v laguně přemnoží ryby, mohou spotřebovat všechnu dostupnou potravu a tím může zkolabovat ekosystém. Krokodýl to ale tak daleko zajít nenechá a udržuje zdravé stavy mnoha druhů. Žije v prostředích velmi extrémních, těžkých, kde je velké množství bakterií, a přes to všechno neonemocní. Jak to dělá? V krvi krokodýla existuje velmi pravděpodobně jedno z budoucích antibiotik. A tuší to málokdo. Nejjednodušší je jistě vzít krokodýla mačetou a sníst. Stále tu je ale dost lidí, kterým se stal krokodýl skutečným životním osudem a láskou.

Psychologie „krokouše“

Říká se, že Jeronimo Domingéz Laso – biolog, ochranář a asi nejznámější postava kolem krokodýlů v Mexiku – rozumí řeči zvířat, krokodýlům pak jistě zcela plynule. Bez lidí jako je on a jeho tým, který jsme měli to štěstí v Mexiku potkat, nemá ochrana přírody valnou budoucnost. Dvaadvacet hodin denně dokážou fungovat jen na cigaretách a kole, za mizerný nebo neexistující plat, ve vyčerpávajících a nebezpečných podmínkách. Nasazují krk za zvíře, které by jinak vesničané zastřelili a stáhli z kůže. Navíc právě oni díky dennodennímu kontaktu vědí o krokodýlech téměř všechno. Nejdůležitější například není fyzická síla, ale psychologie.

Mexiko

Podle Jeronima je krokodýl schopen v jakémkoliv okamžiku během lovu nebo transportu všechny zúčastněné „rozmašírovat na kaši“. Jeronimo vysvětluje, že krokodýl je neomezeným pánem svého světa. Takový velký krokouš (jak jim familiárně říkáme) Rogaciano, kterého jsme ve filmu odchytili, je asi 40–50 let starý. Je zvyklý být pánem svého teritoria a najednou se objeví někdo, kdo ho z jeho prostředí proti jeho vůli vytáhne, sváže mu tlamu, naskáče na něj a vyčerpá ho. Jako nic a nikdo předtím.

Pak mu zakryje oči, takže už vůbec neví, co se s ním děje, svým způsobem se vyděsí a psychicky složí. Přestane se bránit a pokud se stále udržuje tlak a tah na jeho tělo, tak ač to nejsou síly, které by ho nějakým způsobem mohly ohrozit, krokodýl si myslí: „Ta šílená potvora, co mě přemohla, mi stále přišlapuje záda, tahá mě za krk a pokud se pohnu, zlomí mi vaz.” K tomu se samozřejmě přidává i fyzické vyčerpání.

Jedno srdce

Lidské a krokodýlí srdce jsou na pohled téměř totožná, v žilách tohoto plaza koluje i stejně rudá krev. „Ať nám krokodýl sdělí svá tajemství, jak dokázal beze změny přežít na Zemi 350 milionů let, když my tady nejsme ani pouhé dva miliony?“ volají jedním hlasem vědci. Ano, člověk musí sestoupit ze svého trůnu vládce přírody rychle dolů. Na jídelníčku krokodýlů ani není, ale přesto je to on, kdo může a chce krokodýla zničit. V Mexiku by se jistě opět raději stal božstvem Cipactli, ale vrátí mu Mexičané význam, který mu právem patří? Krokodýl zatím vyčkává, na hladině mu právě teď vykukují jen nozdry a prastaré dračí oči.

Autoři: Petr Tomaides a Petr Myška

 

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře