Řecko turisté milují, čemuž odpovídá jejich počet a také ceny v hlavní sezoně. Přesto je místo, které jakoby v průvodcích neexistovalo, a které by bohové mohli vyměnit za svůj Olymp. Objevte řecké hory Zagori dříve, než budou odhaleny. Když mě moji korfští kamarádi – Kalliopi a Pepa pozvali na výlet do Zagori, jako první mě napadla věta z pohádky o Smolíčkovi: „Za hory za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou?“ Opravdu, slovo Zagori pochází ze slovanského „za horami“ –  tedy záhoří. A možná jen čirou náhodou se nejvyšší hora pohoří Pindos jmenuje Smolikas (2637 m n. m.).

Cestu jsme si pojmenovali pracovně „Orestis“. Už od počátku naší výpravy jsme se totiž setkávali s tímto jménem, které v Řecku nepatří k nejběžnějším, opravdu často. Pán sedící v budce, kde se kupují jízdenky na trajekt, se jmenoval Orestis. Dal nám poloviční slevu, protože Pepu zná jako stálého a častého zákazníka, a popřál nám šťastnou plavbu. Ta trvá z Korfu do přístavního města Igoumenitsa dvě hodiny. Odtamtud jsme autem vyjeli směrem na Ioánninu, ústřední město této překrásné horské oblasti.

řecké hory
Photo by: Spiros Vathis

Příroda, až se tají dech

Zagori (nebo také Zagorochoria) se nachází v severozápadní části Řecka nedaleko albánských hranic a je součástí pohoří Pindos. Hned za Ioánninou se začínají objevovat překrásné přírodní výjevy, až se člověku tají dech. Naše první cesta směřovala k řece Voidomatis, která protéká kaňonem Vikos a na severu se vlévá do řeky Aóos. Voda v ní je tak průzračná a čistá, že se dá pít. Ne nadarmo jsou nejznámější prameny výtečné pitné vody právě v oblasti Zagori. Řeku zdobí prastaré kamenné mosty, okolní hory a lesy zase kostelíčky a malebné vesničky. I když sem jezdí spíše řečtí turisté, protože ti cizí v Řecku směřují raději k moři, nabízí se zde mnoho aktivit. Jedna z nich je rafting a kanoying právě na řece Voidomatis. Kromě úžasných pěších túr, můžete absolvovat i jízdu na koni. V zimě si zalyžujete, a když sleze sníh, dá se vyrazit na horských kolech. A ti, kteří se raději kochají krásnou přírodou jen pasivně, si mohou zajistit ubytování v jednom z četných hotýlků s wellness programem. To ale není náš případ.

řecké hory

Opravdu domácí

V nedaleké vesničce Ano Pedina potkáváme hned další dva Orestise. Tak se totiž jmenuje penzion, ve kterém budeme bydlet, a taky pes, který ho hlídá. Vítá nás paní Eleni, úspěšná architektka, která v Zagori dohlíží na to, aby se stavělo a opravovalo podle určitých pravidel a celá oblast nedopadla katastroficky, jako některé přímořské části Řecka. Orestis je překrásná kamenná stavba s dřevěným interiérem. Člověk má pocit, jako by se ocitl v nějaké alpské vísce před sto lety. Jen moderní koupelna nás vrací zpět do reality. Dostáváme na uvítanou malé meze (talířek s pečeným pirožkem plněným kozím sýrem a špenátem a celerový salát s mrkví), které zakusujeme domácím chlebem a zapíjíme místní rakií. Slunce se pomalu ukládá k spánku a vrcholky hor jsou ozářeny pohádkovými červánky. Před večeří se procházíme vesničkou. Stojí zde několik dalších kamenných penzionů a na travnatých kopcích se líně pasou chundelaté ovce. Ráno snídáme v útulné dřevěné jídelně. Paní domu už stačila zatopit v krbu a připravila nám na stůl domácí lahůdky. Čerstvou pomerančovou šťávu, čaj z horských bylinek, opět svůj výtečný domácí chléb, kozí sýr a pomerančovou marmeládu. Tady v Zagori si totiž lidé všecko vyrábějí sami.

předplatné časopisu koktejl

Balkon Zagori

Chystáme se na další výlet, nejprve do nejmalebnější vesnice celé Zagori. Ta se jmenuje Mikro Papingo. Na dlážděných cestičkách mezi kamennými domečky klapou naše boty. Jsme tu sami. Z okna sem tam vykoukne stará babička v černém šátku, aby ukojila svoji zvědavost, jinak nám dělají společnost jen kozy zvonící na okolních skalách svými zvonky. Vesnička je uvězněna mezi vysokými stěnami hor. Kdybychom měli víc času a nestmívalo se brzy, udělali bychom si pěší túru až na Drakolimni – Dračí jezero na hoře Tymfi ve výšce více než dva tisíce metrů nad mořem. Z Mikro Papingo cesta nahoru trvá asi šest hodin. Dračí se mu říká kvůli malým prehistorickým ještěrkám, které jej obývají. Vypadají jako malí dráčci.

Perlou našeho výletu je Vradeto. Nejvýše položená vesnice v celé Zagori – 1340 m n. m., známá jako balkon Zagori. V bývalé základní škole potkáváme Stefanose Christogoulase, věhlasného nadšence pro Zagori. Ten nám ukazuje schody v údolí, vlastně se jedná o jakousi pěšinu pro pastevce, která je dlouhá 3,5 km. Tou se procházelo z Kapesovo do Vradeta až do roku 1974, než byla do vesnice vybudována asfaltová silnice. Stefanos nám vypráví, že ač pochází z Ioánniny, kde je zdravotním bratrem, oblast kolem Vradeta si zamiloval natolik, že zde tráví většinu svého času. Pořádá výstavy fotografií, dělá vysokohorského průvodce a přednáší na různých besedách. To vše dělá zdarma a z lásky k tomuto kouzelnému kraji. Obdivuji ho pro jeho nadšení a mám dojem, že musí být v kraji veleváženou osobou. Brzy mě však vyvádí z omylu: „Lidi mě tu nemají rádi. Mají pocit, že nemůžu nic vědět, když jsem se tu nenarodil a závidí, že o mně lidé vědí…“ Jak je vidět, lidé jsou všude stejní – i v čistých horských krajích.

řecké hory

Stefanos nás nadšeně vyzývá: „Když sem přijedete v jakoukoliv roční dobu, zavolejte mi a já vás provedu. V zimě tu máme sníh, na jaře divoké řeky a stromy probouzející se k životu, v létě si zaplavete v řece Voidomatis a na podzim uvidíte přírodu takovou, jakou jste ji ještě nikdy předtím neviděli. Prostě přijeďte a nebudete litovat.“ Na cestě přejíždíme nekonečné množství obloukovitých kamenných mostů. Údajně jich tu je na sto čtyřicet. U jednoho se zastavujeme, chladíme si zmožené nohy v ledové bystřině a prozkoumáváme nedalekou jeskyni.

Kam ani finančák nedojde

I přes přísné kontroly řeckých daňových úřadů, v Zagorochorii si z ničeho hlavu moc nedělají. Před malým hotelem ve Vradetu stojí jeho majitel a pokuřuje. Když zaparkujeme auto, přátelsky se s námi dává do řeči a vysvětluje nám cestu na vyhlídku Beloi. „Přijďte pak na kafe,“ zve nás v naději, že mu dnes alespoň někdo udělá nějakou útratu. Po turistech tu totiž není ani památky. Asi hodinovou procházkou rozkvetlými stráněmi dojdeme až k okraji kaňonu Vikos. Pod námi se otevírá propast hluboká přes tisíc metrů. Držím se křečovitě kamenné zídky a snažím se překonat závratě. Z pohledu do tisícimetrové hlubiny se člověku zatočí hlava. Ne nadarmo se ocitla v Guinnessově knize rekordů jako nejhlubší soutěska světa (1000 m). Po cestě zpět nás opět čeká majitel hotelu a znovu zdůrazňuje, ať přijdeme k němu do restaurace. Usedáme do křesílek, a když přichází mladá číšnice, prosím ji o nápojový lístek. (Řecký způsob, kdy přijde číšník a člověk si objedná, aniž by věděl, kolik bude platit, jsem v Řecku mnohokrát téměř oplakala.) Dívá se na mě, jako bych mluvila čínsky. Opakuji tedy svoje přání, ale ona pořád nechápe. Zřejmě v těchto končinách takové slovo nikdy neslyšela. Pak krčí rameny, že nic takového tu nemají, ale že nám vyjmenuje, co mají. Přerušuji ji v polovině a objednáváme si jedno kapučíno a jednu horkou čokoládu. Děj se vůle boží, žijeme jen jednou, pomyslím si.

zagori řecko
Photo by: Panegyrics of Granovetter

Nemáme moc času, tak dopíjíme a zvedáme se k odchodu. Prosím číšnici o účet, ale tohle slovo je jí stejně cizí jako nápojový lístek, a tak jen krčí rameny a říká, že jsme dlužni čtyři eura. Příjemně překvapeni odcházíme. Na Korfu bychom zaplatili sedm. Na kamenné návsi nás láká neodolatelná malá vesnická taverna, kde sedí pár místních hostů, popíjí vínko, pojídá různé dobroty a hraje tavli. A my máme po dlouhých procházkách na čerstvém horském vzduchu pořádný hlad. Usedáme do stínu starého platanu a přichází k nám snad osmdesátiletý majitel restaurace, který vypadá jako Řek Zorba ze známého filmu. „Co si dáte?“ ptá se, zatímco připevňuje na plechový stůl papírový ubrus, jak je v Řecku zvykem.

Žádné účty

Když majitel začne vyjmenovávat, co mají k jídlu, je mi jasné, že tady bych se poptávkou na jídelní lístek úplně znemožnila, a tak mlčím. „Jehněčí pečínka z našich chovů, vepřový steak s pečenými brambůrky, plněné papriky a rajčata, domácí sýr feta a salát ze zeleniny ze zahrádky přímo za domem. Co vy na to? A k tomu bych vám doporučil moje domácí víno.“ To zní lákavě. Prostředí je úchvatné. Jako by se zde zastavil čas. Přestanu myslet na to, že nás chce majitel jako turisty ošidit a užívám si krásného dne plnými doušky. Díváme se do jarního údolí, kolem nás poletují zpěvaví ptáčci a bzučí včelky.

Ani tady žádné účty nevedou. V duchu počítám, že tohle jídlo by nás na Korfu stálo kolem čtyřiceti pěti eur. Přichází ale paní domácí, babička v černém hábitu se šátkem na hlavě, a říká si o dvacet osm eur. Opět příjemně překvapeni se vydáváme na cestu zpět. Jsem okouzlená tímto krajem. Jeho přírodou, ptactvem, úžasným modrým nebem a neskutečnou čistotou. Úplně chápu Stefanose, který se s námi přišel rozloučit: „Jednoho dne jsem přijel do Zagorie a zůstal jsem už navždy…”

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl