Oasis - Gobi Desert

Vyrazili jsme do oázy Turfan na nejteplejší místo Číny. Nachází se v něm i takzvaná podzemní Velká zeď i nejkrásnější mešita někdejší říše středu. Oáza Turfan v autonomní oblasti Sin-ťiang od nepaměti bývala významným obchodním a mocenským centrem na hedvábné cestě.

Dlouhá karavana velbloudů se pomalu vine pouští. Zničehonic však zvířata pochodující v čele přidají do kroku a rychle se mění i výrazy ve tvářích jejich unavených pánů. Toužebně vyhlížený cíl výpravy oáza je konečně na dohled, a to znamená jediné. Konec útrap i dostatek životadárné vody. Koráby pouště zase jednou dopluly do bezpečného přístavu, nacházejícího se uprostřed nehostinných dun. Mnohdy však obchodníci putující po hedvábné cestě hradby starodávného centra nikdy nespatřili a jejich ostatky rychle zavál neustále se pohybující písek.

Legendární Ohnivé hory tyčící se nad rozpálenou krajinou by mohly vyprávět tisíce tragických historek. Na začátku 21. století se už návštěvník této části Číny, pokud se drží hlavních cest protínajících poušť Gobi, nemusí obávat, že ho potká podobný osud. Jediné, co se zde ale vůbec nezměnilo, je panující horko, a teploty dosahující 50 stupňů Celsia nejsou ojedinělé.

nejteplejší místo Číny

Láska uprostřed pouště

Oáza Turfan vděčí za svou podobu i slávu hlavně jednomu muži. Žil v 18. století a jmenoval se Aminhezu (Emin Hoja), jehož téměř neporušený palác dnes najdete na okraji města Turfan. Co mě zarazilo v postavě tohoto muže bylo, že je téměř nemožné dozvědět se o legendárním hrdinovi nějaké podrobnější informace. Jejich získávání se tak proměnilo doslova v detektivní pátrání. Nakonec jsem ale přeci jen mohl mávnout pomyslným kouzelným proutkem a přenést se v čase o více než dvě století zpět. Ocitl jsem se před patrovým palácem, kde panoval čilý ruch, vládce se totiž právě vrátil z dlouhé výpravy.

U dveří ho vítal správce, zatímco služebnictvo se staralo o velbloudy i koně. Po chvíli už guvernér Turfanu usedl do měkkých polštářů a občerstvoval se přinesenými datlemi a dalším ovocem. Oním vládcem nebyl nikdo jiný než sám Aminhezu, muž pocházející z bohaté rodiny. Narodil se v malé obci v Sin-ťiangu v r.1694. Během jeho života se na trůnu vystřídali tři císařové čínské dynastie Čching, kterým v dospělosti věrně sloužil. Důvěru panovníků říše středu si získal především udatnými a odvážnými kousky. Prvním z nich byla obrana rodné vesnice, kdy z jejích obyvatel vytvořil malou armádu a dokázal odolat mnohonásobné přesile mongolských nepřátel.

Tuyoq

„Když byl Aminhezu mlád, potkal svou životní lásku. Dívka kvůli němu ale hodně trpěla a nakonec se proti vlastní vůli stala ženou někoho jiného. Zajali ji nepřátelé a jejich panovník ji přinutil, aby si ho vzala. Navíc na velkolepou svatební oslavu pozval i samotného Aminhezu, kterého chtěl zabít. A přestože Aminhezu jeho otec varoval, že jde o past, on na jeho slova nic nedal. Svou milovanou chtěl ještě jednou spatřit. Ta se dozvěděla o připravované léčce a chtěla ho varovat. Pohrozili jí však smrtí, pokud cokoli prozradí. Naštěstí si oba pamatovali společná tajná znamení, která se v dětství naučili. Když tedy Aminhezu vešel dovnitř, ihned jejím gestům porozuměl.

Vymyslel si, že něco zapomněl u koní. Samozřejmě ujel pryč, a i když se za ním vydali, nedostihli ho,“ vyprávěla mi správcová palácového muzea. Někdejší strážce severozápadní hranice říše středu milovanou ženu už více nespatřil, o to více se pak zaměřil na obranu a rozvoj svěřeného území. Na jeho počest byla naproti paláci ve druhé polovině 18. století postavena nejkrásnější i nejvyšší mešita v celé Číně, nesoucí jeho jméno. Pyšně se tyčí k nebi, obklopená z jedné strany prostými hroby, z druhé vinnou révou. Samotný Turfan je dodnes označován jako zelený ostrov v moři písku.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Voda je život

Jen několik desítek metrů vzdušnou čarou od Aminhezova paláce se nachází jeden z mnoha vstupů do podzemního systému studní a kanálů. Ano, čínský karez srovnávaný svým rozsahem a délkou se slavnou Velkou zdí patří k nejznámějším stavbám říše středu. Scházím dolů, chodba se točí dokola a po chvíli se ocitám asi deset metrů pod zemí. Pode mnou proudí voda. „Můžete se napít přímo z kanálu, ale samozřejmě ji lze i převařit. Někteří lidé ji však, ze zdravotních důvodů ještě čistí,“ říká mi paní Ling z Muzea karezu v Turfanu. Stojím na prosklené podlaze určené pro turisty, o kousek dál už však je možné se naklonit a nabrat vodu do dlaní.

Cedulka na stěně říká jasně: „Je pitná a nezávadná.“ Svlažím ústa a otřu zpocené čelo. Okamžitě pochopím velbloudy z karavan putující po severní části hedvábné cesty, kteří se nemohli dočkat, až dorazí do Turfanu. Existence oázy mnohdy bývala i jedinou nadějí pro všechny, co se topili v moři písku nechvalně proslulé pouště Taklamakan. Životodárnou tekutinu nutně potřebovali všichni. Kde se ale takové množství vody, které každé karavaně umožňovalo strávit v Turfanu minimálně týden, vzalo? Odpověď najdete i na velkém modelu zdejší krajiny, který se nachází u vstupu do muzea. Jak vidno, sítí kanálů byla přivedena z nedalekého pohoří Ťan-šan a Ohnivých hor. Geniální myšlenka, která se zrodila v hlavách místních inženýrů už před dvěma tisíci lety.

nejteplejší místo Číny

Ve štolách

„Šachty jsou od sebe vzdáleny deset až třicet metrů a jejich hloubka závisí na sklonu terénu. Dělníci se jimi spouštěli dolů a pak kopali štoly, které propojili, a nakonec vytvořili síť dlouhou 5272 kilometrů. Výhodou zdejšího území bylo, že se nachází až 154 metrů pod mořskou hladinou, kanály proto mají přirozený spád,“ ukazuje paní Ling. Karez v ujgurském jazyce znamená studna, celý podzemní komplex štol vysokých 170 a širokých 60 až 70 centimetrů pak bývá nazýván fontána života. Dodnes jsou na něm závislé desetitisíce lidí žijících v Turfanu i okolních obcích, stojících v této druhé nejnižší proláklině na světě, kde se více než čtyři tisíce kilometrů čtverečních nacházejí pod úrovní moře. „Proud je většinou stále stejný, i když v letních měsících přeci jen voda teče rychleji. Je však nutné si uvědomit, že bez karezu by Turfan neexistoval,“ neskrývá obavy paní Ling.

Ovocný trh

V odbavovací hale letiště v Urumči to hučí jako v úlu. Tisíce lidí každý den přicházejí k odbavovacím překážkám a minimálně každý druhý je obtěžkán balíčky a krabicemi se symbolem některého druhu ovoce. Přivézt ze Sin-ťiangu domů „suvenýr“ v podobě čerstvých či sušených plodů je považován doslova za povinnost. „Vytvořili jsme na třicet ovocnářských oblastí. Za posledních pět let se náš roční příjem zvýšil o 11 % a letos by mohl dosáhnout v přepočtu až jedné a půl miliardy korun. Pěstování ovoce se tak stalo jakousi bankou, ze které si nyní můžeme vybírat peníze,“ svěřuje se majitel jedné z mnoha společností z Turfanu, oáze nacházející se od metropole autonomní oblasti Sin-ťiang 150 kilometrů.

Právě tam také končí veškerá produkce sadů, vinic i farem, ze kterých se v loňském roce sklidilo 5,3 milionu tun ovoce a ořechů. Část se vyváží do ostatních čínských provincií i do zahraničí, celkem do 55 zemí světa. Další tisíce tun se suší a pak nabízí v obchodech, na které v Urumči narazíte doslova na každém kroku: „Lidé milují tohle ovoce, je přírodní, čerstvé a dobré pro zdraví. Od července do podzimu je také naprosto nejlepší období prodeje,“ říká mi paní Pcha-tchi-ku-li. Spolu s manželem vlastní malý krámek se sušeným ovocem a ořechy, nacházející se naproti mešitě Čching chaj už deset let. Malou naběračku ponoří do regálu s pistáciemi, nasype na váhu a počítá. Ty nejlepší, výběrové vyjdou na 200 korun za kilo.

nejteplejší místo Číny

Plod i lék

Požádám také o pár mandlí, nakonec si ale odnesu rovnou čtvrt kila. Majitelka obchůdku mne ale jen tak nenechá odejít, a tak postupně ochutnávám z její nepřeberné nabídky a poslouchám. O tom, jak má Sin-ťiang vynikající podmínky, jak je tu horko a přitom sucho, že typickým ovocem pro tuto oblast je cukrový meloun, že téměř nekonečné jsou zdejší vinice, sady hrušní či granátovníků s krvavě rudými plody. A že k vyhlášeným patří i datle. „Tyhle jsou z oblasti Hami, tamhlety zase Che-tchien, které jsou delší. Ty v tom pytlíku, chcete ochutnat?“ ptá se paní Pcha-tchi-ku-li a už mi podává vůbec nejdražší datle na trhu.

Kilo totiž stojí zhruba 510 korun: „Mají menší jádro, tzn. že ovoce je mnohem více. A pokud máte hlad, stačí si dát jen dvě datle a budete nasycený. Každý proto zná datle z Hami i Che-tchien,“ dodává. To nejlepší si však nechává na konec. Hrozinky. „Pocházejí z různých míst, proto se také liší cenou. Tyhle jsou z Hami a tamhlety zase z Turfanu. Vypadají velmi dobře, protože jsou velké. Hrozinky takovýchto rozměrů nejsou obvyklé a jsou též mnohem sladší. Čerstvé hrozny, které jsou až krystalicky průhledné a samozřejmě bez pecek, obsahují 24 % cukru, sušené pak až 80 %,“ popisuje a opět mi dává ochutnat až třícentimetrové hrozinky. Sin-ťiang a konkrétně pak oáza Turfan si označení „ráj ovoce“ vskutku zaslouží.

Autor: Robert Mikoláš

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře