Pozorovat orly ve volné přírodě je vždy fascinující zážitek. Japonsko má v této oblasti určitě mnoho co nabídnout. A když jsou jich desítky až stovky, jako v zimě u pobřeží japonského ostrova Hokkaidó, snadno vám dojdou přívlastky, které tu nádheru mohou popsat.

Pro to, aby se u pobřeží ostrova Hokkaidó ve větším množství orli východní zdržovali a bylo snadnější jejich pozorování a fotografování, je zapotřebí plovoucí led. Ten se sem každý rok v průběhu zimy dostává ze severu z Ochotského moře. Bohužel, dříve býval led v Kunaširské úžině mezi Hokkaidó a nejvýchodněji položenými Kurilskými ostrovy od města Nemuro k rybářskému městečku Rausu po většinu zimy, nyní bývá pouze několik týdnů.

hokkaido
Foto: DenaliNPS

Ještě před deseti lety se první led u severního pobřeží objevil na začátku ledna, poslední roky až v prvním únorovém týdnu. Plovoucího ledu je méně, jeho pokrytí hladiny není nijak těsné a i při malé bouři se snadno stane, že z úžiny led na pár dní zmizí. To se stalo i v době naší návštěvy. Přestože na začátku února led u pobřeží byl, po našem příletu o týden později zmizel.

Pídil jsem se po tom, proč se vlastně orli východní u pobřeží zdržují a proč k tomu potřebují plovoucí led. Prioritně je to asi velké množství dvou druhů tresek, kterých je úžina v zimním období plná. Orli se tedy zdržují tam, kde mají hodně potravy. Druhým důvodem je občasné přikrmování z palub výletních lodí. Snadno se pak setkáte s výjevy, kdy je na plovoucím ledu i stovka orlů. Pokud ovšem led k přístavu dorazí.

Mrznutí na zasněženém ostrově

Zasněžené Hokkaidó má svoje kouzlo, i když počasí zkříží část fotografických plánů. Přistáli jsme právě ve chvíli, kdy velmi pomalu utichala třídenní sněhová bouře, při které napadlo přes jeden metr sněhu. Na mnoha místech byly na silnicích dvoumetrové závěje a spousta vesnic i větších městeček byla tři dny odříznuta od světa. Vítr stále intenzivně foukal, což velmi významně snižovalo pocitovou teplotu. Když je –5 °C, lze při fotografování snadno celý den prostát s fotoaparátem v ruce, ale nesmí foukat vítr. Při něm nekryté části obličeje poměrně rychle omrzají.

japonsko

Foto: Shinichi Haramizu

Pro cestu za divokými zvířaty jsme na ostrově Hokkaidó měli půjčené auto, které se při největších poryvech stávalo často bezpečným útočištěm. Ježdění autem po Japonsku je jiné, vlastně asi jako všechno. To, že se podobně jako v Anglii jezdí vlevo, byl nakonec problém nejmenší. Pro cestu se nedá sehnat obstojná mapa, kde by alespoň tu a tam bylo něco latinkou. Jistým vysvobozením tak byla mapa do turistické navigace, u které jsem doufal, že bude na ostrově dělat to, co má, bezchybně anglicky navigovat. Což se, k naší obrovské úlevě, po pár ujetých kilometrech potvrdilo.

Jako ideální zpětně hodnotím rozhodnutí začít s ježděním autem na mnohem řidčeji osídleném ostrově Hokkaidó, a až po získání jisté řidičské a navigační jistoty risknout náš třicetihodinový výlet z tokijského letiště do hor u Nagana při návratu zpět, tam bylo navigování o poznání dobrodružnější. Podobně prozřetelná byla volba automatické převodovky (na řazení při průjezdu Tokiem fakt není čas) a náhonu na všechna čtyři kola (nikde se nesype ani nesolí – jezdí se po ledu a sněhu).

Japonsko

Nejcennější pak byla naše tříčlenná posádka auta. Jirka bravurně řídil, Bohdan navigoval a já vše kontroloval na druhé navigaci v širším kontextu, sledoval informační cedule, semafory, nevyzpytatelné chodce a splašené cyklisty, kteří se pod náš nissan vrhali. V jednom by se to při průjezdu Tokiem skutečně nedalo. Ve srovnání s tím bylo cestování po ostrově Hokkaidó bezproblémová idylka. Ještě po týdnu jsme se tam setkávali s úklidem po sněhové bouři, frézy odklízely sníh a po silnicích neustále projížděla nákladní auta, která svážela tuny sněhu do moře.

Na odstraňování následků velkých chumelenic se nějakou formou podílí většina obyvatel. Občas jsem si říkal, že to s tím odklízením mnohametrových hromad sněhu pomocí bagrů a velkých nákladních aut přehánějí, ale pak jsem si uvědomil, že může klidně zase začít intenzivně sněžit, sníh by nebylo kam odhrnovat a městečko by zapadlo úplně.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

V zimovišti

Orel východní patří k největším orlům a je nejtěžším orlem vůbec. Samice, které jsou větší než samci, mohou vážit až 7–9 kg (samci pouze 5–6 kg). Nejimpozantnější je tento nádherný dravec se silným žlutým zobákem v letu, rozpětí křídel může být až 2,6 m.

Typické prostředí pro život orlů východních jsou úzké pásy pobřeží spolu se zalesněnými údolími podél dolních toků řek. Vždy hnízdí v blízkosti vody s vysokým obsahem ryb. Na mnoha místech je možno orly východní potkat u velkých jezer, ovšem jen za předpokladu, že nabízejí podmínky nezbytné pro stavbu objemných hnízd. Častěji ale hnízdí v říčních údolích, kde jsou všechna hnízda postavena na stromech. Výjimkou nejsou ani hnízda na stromě na kraji sto metrů vysokých skalních pobřežních útesů.

Japonsko

Orel východní hnízdí, jak už jeho starší druhový název orel kamčatský napovídá, na Kamčatském poloostrově, v úzkém pruhu pobřeží okolo Ochotského moře, na dolním toku řeky Amur a v severní části ostrova Sachalin. Většina orlů východních v zimním období zalétá o nějakých 1500 km dál na jih, na Kurilské ostrovy, do Ruska a právě na Hokkaidó, kde jsem je v únoru poznával já. Orel východní není tak velký tulák jako orel mořský, přesto může zalétnout až několik tisíc kilometrů od svého tradičního výskytu. Zejména mladí ptáci byli pozorováni v Severní Americe nebo ve vnitrozemí až u Pekingu v Číně.

Hnízdění orlů východních začíná v druhé polovině dubna a na začátku května, ale liší se podle místa, klimatických podmínek na konci zimy, a také na dostupnosti potravy. Ptáci staví velké hnízdo, 5 m široké a 4 m hluboké, ve stromu nebo na útesu, obvykle až 30 m nad zemí, do kterého samice snese 1–3 vejce. Bohužel ne všichni orli opustí hnízdo. Zajímavostí je, že pár orlů východních mívá v teritoriu 2–3 hnízda, která střídavě v průběhu let využívá.

Typickou potravou orlů jsou lososi, ať už živí, nebo uhynulí na břehu. Další složky potravy mají význam pouze v případě, kdy je losos nedostupný. Zejména v zimě, to se orli východní, zimující na východním pobřeží ostrova Hokkaidó, živí treskami. V tomto období se z 35 % na jejich jídelníčku objevují i lišky nebo uhynulí jeleni. Typickým způsobem jejich lovu je čekání na ryby 5–30 metrů nad vodou, na stromě nebo skalní římse, z nichž se snáší dolů. Někdy také dělají kruhy nad hladinou a při útoku se ponoří dolů nohama napřed. Někdy je možné orly pozorovat, jak stojí v mělké vodě, na mělčině nebo ledové kře, ze kterých kořist chytají.

Japonsko

Vzdušné souboje

Nepřítomnost plovoucího ledu u pobřeží mě dovedla k tomu, že jsem zrušil všechny z domova obtížně rezervované vyjížďky lodí na moře a začal se rozhlížet po alternativě, kde orly fotografovat. Jako už mnohokrát se hodila pečlivá příprava, věděl jsem, kde se orli na ostrově zdržují nejvíce a kde část z nich v době hnízdění pobývá. Nejlepšími místy jsou jezero Abashiri, které pro nás bylo trochu z ruky, a jezero Furen, které bylo polohou naprosto ideální. Dokonce jsem se dostal informaci, že každé ráno rybáři na břehu jezera vyhazují zbytky z rybolovu, což samozřejmě láká velké množství orlů východních a orlů mořských. Plán byl tedy jasný, zkusíme orly tam. A opravdu to vyšlo.

Během velmi mrazivého rána, kdy bylo –12 °C a foukal silný vítr pod zcela jasnou oblohou, jsem měl možnost fotografovat vzdušné souboje orlů o potravu. Nejdříve se nad zamrzlým jezerem objevilo několik desítek krkavců a luňáků sibiřských, které přibližně po minutě vystřídali orli. Ne dva, deset, ale desítky. Nejpodivuhodnější na celé příležitosti bylo to, že ačkoli jsem při příjezdu k jezeru na stromech neviděl jediného dravce, jak se na ledu objevily ryby od rybářů, obloha jich byla plná. Odnikud. Trvalo jen pár vteřin a led byl jimi zcela pokrytý. Když jich bylo nejvíce, napočítal jsem třicet orlů východních a dvacet orlů mořských, kteří po první minutě vystřídali několik desítek luňáků sibiřských. Ti jsou mnohem menší a do soubojů s orly se ani nepouštěli.

Přestože se většina ptáků shromážděných okolo ryb chovala při hodování poměrně způsobně, občas se některý orel rozhodl větší rybu odnést stranou do bezpečí. Obtížně vzlétl, táhl první metry rybu po sněhu, aby jej po pár desítkách metrů napadl jiný orel, který mu chtěl rybu sebrat. Ke vzdušným soubojům docházelo i mezi oběma druhy, kteří se hostiny zúčastnily. Přestože jsou orli východní jistě silnější, orli mořští jsou zase mnohem obratnější. Říci s jistotou, kdo většinu soubojů o rybu vyhrál, nelze.

Autor: Ondřej Prosický

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře