Bývalo jedním z nejmocnějších náboženství světa, dalo duchovní základ největší říši své doby – Persii a významně ovlivnilo dnešní světová náboženství. Přesto jen málokdo dnes ví, co si pod názvem zoroastrismus představit. Pouhých 150 tisíc jeho vyznavačů zůstalo pod nadvládou šíitského islámu v rodném Íránu nebo emigrovalo do tolerantní Indie, kde si jako proslulí Pársové opět vybudovali prominentní postavení.

Nad visutými zahradami bohaté bombajské čtvrti na Mangalarském vršku krouží i na Indii nezvyklé množství supů. „To je kvůli věžím mlčení, zoroastrijskému pohřebišti, které je támhle, v zakázané části zahrady,“ vysvětluje mi starší Indka, a mává rukou k neprostupné vegetaci opodál. Nezodpovězenou otázkou mi zůstává, jak asi taková věž ticha vypadá a jak přesně funguje?

Stejně záhadné mi připadají i chrámy v centru města s bradatým bohem nad jejich portály a s okřídlenými persepolskými býky strážícími jejich vchody před nevítanými hosty. Persepolis byla ale postavena před dvěma a půl tisíci lety a zničena několik století poté. Může zde být spojitost s dnešními obyvateli mně dobře známé Bombaje? Řada otázek se navršila, a tak když padlo rozhodnutí letos navštívit Írán, věděla jsem, že jedním z cílů bude i vydat se za kořeny tohoto více než tři tisíce let starého náboženství.

írán

Zoroastriánství (též nazývané mazdaismus) založil prorok Zarathuštra, který žil pravděpodobně někdy v období 1500–1200 př. n. l. na území Baktrie v dnešním Afghánistánu. Zarathuštra sám sepsal Gáth, který je nejstarší částí posvátných spisů Avesta. V centru této víry je jediný bůh a stvořitel Ahura Mazda (moudrý pán), který je ztělesněním pravdy a pořádku. Oproti němu stojí Ahriman, zlo samo a svět je dějištěm jejich odvěkého souboje.

Lidé se rodí jako dobří, ale v průběhu života vlastní vůlí rozhodnou, na kterou stranu se přikloní. Ideálně by měli stranit dobru, a tak pomoci Ahura Mazdovi, aby souboj vyhrál, což vyústí v zánik současného světa a poslední soud všech duší. V praxi mají stoupenci aktivně vyhledávat a vykonávat moto „dobré myšlenky, dobrá slova, dobré činy“, oproti tomu se nemusejí poddávat žádným druhům askeze jako půst či celibát. Za posvátné považují i čtyři živly: vodu, zemi, vzduch i oheň.

Na vrcholu slávy

Od přistání v Teheránu je to ještě asi den jízdy do města Širáz, poblíž kterého leželo srdce největší říše své doby, achaimenovské Persie. V 6. stol. př. n. l., když ji sjednotil Kýros Veliký, byl již zoroastrismus většinovým náboženstvím v zemi. Navštěvujeme nejdříve Kýrovo hlavní město Pasargady. Kromě samotné královy hrobky tu toho není mnoho k vidění, ale bylo to právě odtud, odkud řídil největší říši světa.

írán

Jeho dobyvatelské i státnické úspěchy jsou částečně přičítány převratně humanistickému přístupu k podrobeným národům. Zatímco předchozí médští dobyvatelé napichovali své nepřátele na kůly, Kýros nové poddané nejenže nechával na živu, ale ponechal jim i jejich náboženství, rodinné právo a místní samosprávu. Jedním z jeho nejslavnějších činů bylo propuštění Židů z babylonského zajetí, zpečetěné tzv. Kýrovým cylindrem, dokumentem, který je dnes považován za předzvěst první deklarace lidských práv.

Má se za to, že Kýros takto jednal právě pod vlivem mazdaistických principů a myšlenek, které kromě konání dobra hlásají i náboženskou a kulturní toleranci. Propuštěním Židů z Babylonu se pak nevědomky přičinil k rozšíření zoroastrijských myšlenek, jako jsou svobodná vůle, koncept dobra a zla, nebe a pekla, osobního a posledního soudu či mesiášství, které si s sebou Židé odnesli do Jeruzaléma a později byly vtěleny do judaismu a následovně i křesťanství a islámu.

Zhruba o dvě hodinky jižněji leží asi nejslavnější monument perské říše – legendární Persepolis. Ani po vypálení Alexandrem Velikým a stovkách let chátrání nenechá návštěvníka na pochybách, jak velká a mocná perská říše byla. Obrovské dvojité schodiště nás dovede k Bráně národů, hlavnímu vchodu. Portály jsou zdobené obřími okřídlenými vousatými býky lamassu, ztělesňujícími strážce, jež mi byly povědomé už v Bombaji a dodnes se v zoroastrijské symbolice používají.

Za ní jsou vzdušná apadana – přijímací stosloupá hala a další honosné paláce. Kulturní různorodost říše potvrzují například basreliéfy na schodišti apadany, které zpodobňují dvacet tři různých národů nesoucích dary perskému králi. Okřídlený symbol mazdaismu faravahar je přítomný nad vchody do skalních hrobek v samotné Persepoli i královském pohřebišti Nakše Rustam.

Období perské říše až do 6. století našeho letopočtu bylo zlatými časy zoroastrismu. Její pád způsobilo poražení perské Sásánovské dynastie arabskými muslimy ve století sedmém. Od této doby čelili zoroastriáni přímému i nepřímému útlaku a persekuci, která naprostou většinu z nich přiměla ke konverzi k islámu. Jen hrstky skalních vyznavačů si dokázaly udržet svou víru. Celé komunity věrných se rozhodly emigrovat do tolerantní Indie a ti, kteří zůstali, se stáhli do zapadlých oblastí Íránu jako jsou Jazd, Kermán nebo Kermánšáh.

írán

Z této doby existuje i legenda o prchající princezně Nikbanou, dceři posledního předislámského vládce Persie Jazdkarta III., která našla útočiště před arabskými vojáky ve skalách Zagrosu na pokraji pouště Dašte Lút v roce 640. Vystrašená a vyčerpaná dívka se zde začala modlit k Ahura Mazdovi, tehdy se hora zázračně otevřela a vzala Nikbanou do své náruče. Ze stropu jeskyně kape nikdy nevysychající pramen, který zoroastriáni pokládají za slzy, které příroda roní za jejich poslední princeznu.

Jeskyně dnes nese název Čak čak (v překladu kap kap) a je celosvětově nejvýznamnějším poutním místem mazdaistů. „Nejde samozřejmě o legendu, té nikdo nevěří, ale význam jeskyně lpí v její odlehlosti, která poskytovala bezpečí perzekuovaným lidem před Araby,“ vysvětluje Amin, náš průvodce, když se blížíme ke skalní stěně, na níž je celé poutní městečko.

To tu stojí ale hlavně kvůli červnovému festivalu, kdy se sem sjede několik tisíc věřících, ale zbytek roku má Čak čak jen jediného obyvatele, a i dnes je komplex tichý. Vycházíme stovky schodů, až dosáhneme nejvyššího skalního chrámu, z něhož kape ona posvátná voda a uvnitř plane nesmrtelný oheň. Atmosféra je důstojná a výhled do vyprahlých hor nekonečný.

Zoroastriáni dnes v Íránu

Čak čak leží nedaleko města Jazd, které má dnes jednu z nejsilnějších komunit zoroastriánů v Íránu. Žije jich zde 4–5 tisíc, z celkových asi 30 tisíc v celé zemi. V Jazdu je také jeden poklad v podobě chrámu ohně Áteškade, který je otevřený i pro našince a ve svém nitru chrání nejdéle planoucí oheň víry, nepřetržitě hořící od roku 470. Oheň je ze všech živlů pro vyznavače nejposvátnější, proto je za skleněnou tabulí, a i kněží, kteří k němu smějí přistoupit, nosí roušky, aby jej neznečistili svým dechem.

írán

Život zoroastriánů v islámské republice není jednoduchý. Ač je možnost jejich vyznání oficiálně zakotvená v ústavě, musejí se podrobovat pravidlům majoritních muslimů (jako povinné zahalování žen) a jsou diskriminováni na poli zaměstnání, především ve státních úřadech. Zatímco některé jejich staré zvyky, jako oslava svátku Nourúz (jarní rovnodennost oslavovaná podobně jako Vánoce na Západě) zapustily kořeny i v muslimském státě, jiných tradic se museli zcela vzdát.

Jedná se především o způsob pohřbívání, který vychází z principu posvátnosti všech živlů. Mrtvé tělo nesmí být ani pohřbeno, což by znečistilo zemi, ani spáleno, což by znečistilo oheň a vzduch. Za tímto účelem byly po tisíciletí stavěny „věže mlčení“, kulaté budovy daleko od obydlí nebo zdrojů vody. Na jejich horní ploše byla těla vystavena v sedící poloze k sežrání supům a duše odcházela po slunečních paprscích do nebe.

Tento zvyk v Íránu zakázali v 60. letech minulého století, a dnes musejí pochovávat své zesnulé do vybetonovaných hrobek. Skutečné pohřbívání pomocí „věží mlčení“ se dnes dodržuje právě jen na Mangalarském vršku v Bombaji. Ale i zde mnozí volají po konci tradice, která je pochopitelná jen v extrémně suchých podmínkách íránských hor (například stejně jako v horské poušti Tibetu, kde se vyvinul podobný systém „nebeských pohřbů“).

Cukr a mléko

Naději pro zachování mazdaismu a jeho tradic dlouho představovala komunita, která emigrovala v 7. století do Indie. Z dnešních celkových zhruba 150 tisíc (čísla se různí od 120 do 180 tisíc) vyznavačů na celém světě žije 70 tisíc právě v Indii, a to většinou v Bombaji. V době anglické nadvlády se díky vysoké vzdělanosti a přirozené houževnatosti podíleli na industrializaci země a po pádu kolonialismu i na tvorbě nového řádu.

Rodiny jako Tata jsou dnes nejen elitou indického průmyslu, ale zasahují stále více i do světové ekonomiky nákupem značek jako Jaguar, Land Rover či anglické čajové společnosti Tetley, která vlastní i českou značku Jemča. Nejslavnějším zoroastriánem je jistě Freddie Mercury, britský zpěvák exotického původu. I oni ale stojí před základními otázkami přežití.

írán

Potýkají se s velkým problémem nízké porodnosti, kterou navíc podporuje nemožnost konverze k jejich víře a ztráta žen, které se vyvdají ven z komunity. To vše ústí do decimujícího poměru narození k úmrtí jedna ku pěti. Předpokládá se, že v roce 2020 celkové číslo poklesne na 25 tisíc, čímž v Indii pozbudou status komunity (ta má minimálně 30 tisíc členů) a stanou se kmenem.

Přes nepovzbuzující vyhlídky je párská komunita na svůj status dostatečně hrdá. Ač jsou přistěhovalci, věří, že se stali milovanými, i když trochu excentrickými spoluobčany své země, jak ostatně i vysvětluje legenda jejich příjezdu do Indie. Podle ní přistála loď s běženci v 7. stol. na území dnešního státu Gudžarát a její zástupci šli požádat rádžu Jadhan Ranu, aby jim poskytl azyl a pozemek pro stavbu vesnice.

Rádža jim ukázal sklenici plnou mléka a vysvětlil, že jak je její obsah naplněn, tak i jeho země je již plná vlastních obyvatel. Íránci vzali trochu cukru, rozpustili jej v mléce a slíbili králi, že budou jako onen cukr, nejen že nevezmou místo místním obyvatelům, ale osladí jejich život, jako cukr osladil mléko. A tak se i stalo.

Autor: Adrieny Vyzulové

Komentáře