Každý rok odcházejí obyvatelé Arslanbobu na jeden měsíc ze svého domova za sběrem ořechů. Na úpatí pohoří Babaš Ata ve výšce nad 2000 m je již z dálky vidět shluk malých stanů a přístřešků z různých materiálů, jejichž vzhled je na míle vzdálený od půvabu jurt, na který jsou zvyklí cestovatelé po Kyrgyzstánu. A když odbočíte k nejbližšímu stanu a odtud k dalším, doslechnete se příběh tohoto neobyčejného místa.

Vlašské ořechy pocházejí z unikátních lesů v jižním Kyrgyzstánu. Před staletími je zde nasbírala výprava Alexandra Velikého při jedné ze svých dobyvačných výprav. „Cestou zpět do Řecka se jim ale ořechy postupně vysypávaly z pytlů na zem. Po celém Orientu tak vznikly nové ořechové lesy,“ hrdě vypráví Ahmed z Arslanbobu, hlavního města ořechových lesů. Z antického Řecka se potom rozšířily do zahrad a sadů po celém světě. „Správně by se jim mělo říkat arslanbobské a ne řecké nebo vlašské,“ dodá Ahmed významně.

Kyrgyzstan

Cesta z města

Ahmedova žena vyrovná na pestrobarevný ubrus jídlo, které stejně jako ostatní přítomné rodiny připravuje zde v lese. „Chleba jsme pekli předevčírem, pro nás i pro sousedy,“ vysvětluje Ahmed během louskání ořechů. Rozdrcené je pokládá na ubrus a ptá se hlasitě své ženy, kdy a kdo bude péct chleba pro kolektiv sousedů příště. Žena mezitím chystá pečení masa z berana, kterého porazili den předtím.

Cestu do prudkého kopce v ořechovém lese vyšlapali lidé, krávy a osli. Pro přechodný život v lese je třeba dovést z města domácí zvířata. Ta se ve stádech pasou na loukách a okusují kůru na pomezí lesa. Spasou všechno, na co dosáhnou, a to včetně sotva vyklíčených ořešáků. Za takových podmínek je nemožné, aby se lesy obnovovaly přirozeným způsobem. „Kdyby se sem zavedl plyn a elektřina, lidé by s sebou nemuseli vodit deset krav, ale stačily by 3–4,“ vysvětluje Sattor, bývalý lesník, jak by šlo jednoduše pomoci záchraně těchto unikátních porostů.

Kyrgyzstan

Po rozpadu Sovětského svazu se rozloha lesních školek značně zmenšila. Zůstaly z nich jen malé zahrádky, které těžko pomohou zalesnit tisíce hektarů lesa. Tam, kde kdysi rostly sazenice, se dnes staví rodinné domy neustále se rozšiřujícího se města.

Platba v naturáliích

Na prostřeném ubrusu chybí ještě cukr. Neroste na stromech jako vlašské ořechy, ani nepadá z nebe, a tak pro něj pošle Ahmed svého syna do obchodu. Město je daleko a servis pro lidi zajišťuje jedna z rodin, která žije v lese. Ta každý den vyskládá na stolek dovezené zboží – sladké limonády, cukr, cigarety. Syn sundá z ramen batoh a vyndá z něj pytel ořechů. Prodavačka zboží zváží a jako protihodnotu mu podá trochu cukru.

Kyrgyzstan

Kilo vlašských ořechů ve skořápce má hodnotu asi dva dolary. „Lidé málokdy platí penězi, obvykle jim stačí nasbírat pár ořechů a mají co jíst a pít,“ usmívá se obchodnice. U stanu její rodiny jsou položené pytle ořechů, připravené na prodej na bazaru ve větším městě Bazar-Korgonu.

Syn s batohem na ramenou kráčí po cestičce mezi ořechovými velikány, připomíná školáka, který se vrací domů z vyučování. „Prvního září normálně nastoupil do školy. Chodil tam pět dní, pak odešel sem do lesa pracovat. Do školy se ale vrátí 15. října,“ vysvětluje Ahmad místní zvyklosti. Učitelé to prý chápou. Mladí chlapci plní pohybu a síly jsou potřeba, lezou do korun stromů, třesou jimi, aby ořechy popadaly na zem. „Ano, stává se, že občas některý z nich spadne a přivodí si úraz,“ říká Sattor, který raději vydělává peníze pronajímáním pokojů turistům.

Západní trend

Pod korunou ořešáku sbírá matka se dvěma dcerami ořechy, shrbené hledají kulaté zelené plody a házejí je do igelitek. Brát do lesa vědra nebo žebříky je zbytečná práce. Léta osvědčila, že stačí tento primitivní postup. Chodí sem a tam a hledají, kam spadly ořechy, které mladíci setřásli. „Jsou to kluci z vesnice. Každý rok si nějaké zavolám na pomoc. Moje syny do korun ještě posílat nemohu, jsou moc mladí,“ říká Ravšan, zedník z Arslanbobu. Zednická profese zaručuje asi nejvíce výdělků v regionu. Nové domy a přístavby se staví stále.

„Mladí se berou později, jsou už jako vy na Západě. Nejdříve myslí na peníze a až potom na rodinu. Ani dětí se nerodí tolik jako kdysi,“ říká Ravšan. Připomíná, že i v jeho zemi stojí domy, které teprve čekají na paní domácí. Faktem ale zůstává, že více jak polovina obyvatel v Kyrgyzstánu je mladší 17 let.

Ze svahu mezitím sjíždějí dvojice na kolech, brzdění na listech ořešáku vydává šustivý zvuk. Vyloží bandasky s vodou. „Na jeden den to bude stačit. Vodu potřebujeme akorát na mytí rukou, nádobí, splachování toalety a vaření čaje,“ říká Elmira, Ravšanova žena. V její kuchyni pod širým nebem neustále hoří v hliněné peci oheň. Na něm je postavená černá konev plná vody, neustále připravená pro zalití čaje nebo mytí špinavého náčiní. Kyrgyzstán je vody plný, má jí nejvíc ze všech zemí Střední Asie. Na obzoru se rýsují zasněžené štíty hor, kde pramení divoká řeka Arslanbob.

Kyrgyzstan

Lesní škůdci

Stát je stoprocentním vlastníkem půdy. Lesnická organizace Leshos je přímo zodpovědná za implementaci aktivit v lese, jako je kácení stromů, vysázení nového porostu, pronajímání půdy. Obvykle si jedna rodina pronajímá jeden až tři hektary lesa. Nájemné mohou lidé platit v penězích nebo v naturáliích, respektive ořeších. „Radši budu platit penězi, nikdy totiž nevím, kolik ořechů se mi nakonec podaří nasbírat,“ říká Ahmedova žena. Denně nasbírá jedna rodina 5–70 kilogramů. Kolik ořechů ze stromu spadne a jaké příjmy rodina bude mít, ovlivňuje několik faktorů.

Největším „škůdcem“ jsou brzké jarní mrazy, poškozující květy ořešáku. Dále pak suché roky, které ovlivňují nové sazenice. „Sběr ořechů je velmi nespolehlivým příjmem. Na deset let připadají zhruba tři až čtyři dobré úrody vlašáků,“ říká bývalý lesník Sattor. I v letech s mizernou úrodou jim je však sběr schopen zafinancovat základní živobytí, protože jejich příjmy jsou jinak velice nízké a obvykle už moc na výběr nemají.

„Sovětský svaz se rozpadl před dvaceti lety a s ním zmizely i pracovní příležitosti. Lidem nezbylo nic jiného než se začít starat o sebe prací na polích a v lese,“ říká Sattor. Lesy však každoročně ubývají. Přes zimu lidé doma topí dřevem. Plynovod není do malého města Arslanbob postavený. Lidé mají povoleno sbírat jen suché dřevo, případně suché větve ze stromů.

Kyrgyzstan

Tnout do živého

„Vnuci jsou i se ženou v horách, kde sbírají dřevo na zimu. Ořechy už máme dávno posbírané,“ říká Akram, třiaosmdesátiletý učitel němčiny a ruštiny v důchodu. S dalšími muži sedí u čaje v restauraci a dívá se na poloprázdné náměstí Arslanbobu. Je to snad jediné rovné místo v kopcovitém městě ve výšce 1700 m n. m. Jeho manželka s malým vnukem se starají o dvůr, kde zvířata spásají zbytky po sklizni slunečnice. Když přijde host, to nejvypasenější zvíře zabijí. Nepřemýšlejí o tom, že by měli počkat, než se vykrmí do pořádné váhy. Mrazáky zde nejsou, a tak mají čerstvé maso dle potřeby.

Arslanbek, nejstarší vnuk Akrama, odešel do hor hned po dostudování učiliště. Na měsíc opustil přítelkyni, zvuk jeho sekyry je nyní slyšet po celé hoře. Z křoví vysekává soušky, občas ale, jakoby omylem, tne i do živého. Ani ho nenapadne to skrývat. „Dělají to tak všichni,“ říká Arslanbek. Pozná zvuk seker až na dva kilometry daleko, bezpečně ví, která komu patří. Všechny rodiny tvoří jedno velké společenství, rozptýlené na tisíci hektarech kolem malého města Arslanbobu.

Autor: Martin Baláž

Komentáře