V Neapolském zálivu se země vlní skoro stejně jako okolní moře. Za poslední dvě milénia se propadla a zase zdvihla aspoň o sedm metrů. Vesuv sice dřímá, pod celou oblastí však neustále pracují pekelné síly. Kromě sirných kráterů a horkých pramenů však za sebou zanechaly i hrstku malebných ostrovů.

Sandále za 300 eur

Tenká kožená podrážka, dva titěrné řemínky a sem tam nějaká ta ozdoba z bižuterie. Všude jinde na světě by za to všechno dohromady člověk zaplatil maximálně pár stovek. Jakmile však vystoupíte z lodi na ostrově Capri, ocitnete se v úplně jiném světě. Tady za běžné ceny seženete snad jenom housky a balenou vodu. Sandály z Capri se navíc za sedmdesát let od svého vzniku staly světovým pojmem. Takže zákazník neplatí své dvě nebo tři stovky eur jen za kůži a korálky, ale také za znak luxusu, u kterého beze zbytku platí, že méně znamená více.

„To, že na některých sandálech visí trojciferná cenovka, ještě neznamená, že musejí být té nejlepší kvality,“ vyvádí nás z omylu prodavačka v obchodě Canfora, který provozují potomci jednoho z průkopníků nového obuvnického směru. „Jestli chcete poznat kvalitu, obraťte sandál vzhůru nohama,“ ukazuje nám. „Ty lepší mají dole stehy. Jejich podrážka je totiž ručně prošitá, nikoli jen slepená dohromady.“

Proslavená cesta k moři

V hlavním městě ostrova, jež nese stejné jméno jako on sám, se všechno točí kolem jednoho místa – v podstatě jediného náměstí Piazza Umberto Primo, kterému místní láskyplně přezdívají La Piazzetta (Náměstíčko). Vybíhá odtud několik uliček nořících se do labyrintu průchodů, tunýlků, schodišť a výloh značkových obchodů. Jestli se vám podaří prorazit si cestu davem asi deseti tisíc turistů, kteří sem v létě každý den připlouvají, můžete najít trochu klidu ve zrušeném klášteře Certosa di San Giacomo. Nebo se na vlastní oči podívat na skalní útes známý jako Tiberiův skok, odkud prý nechal zhýralý římský císař shazovat své odpůrce a špatné služebníky.

KO1510_Italie_Neapol__DSC7296-2

Dolů k moři se pak mnohem pohodlněji dostanete točitou pěší uličkou Via Krupp, jejíchž sto metrů převýšení před sto lety zdolával podobně zhýralý průmyslník stejného jména, aby si v pobřežních jeskyních užíval s místními mladíky. Sice mu to nikdy nedokázali, přesto však po provalení skandálu v médiích spáchal sebevraždu.

Celé Capri na talíři

„Na svou keramiku maluji to, co vidím kolem sebe,“ ukazuje nám ­Gennaro Tavassi ve svém krámku s dílnou. A nutno říct, že ve vesničce Anacapri – tedy jediné další osadě na celém ostrově – vidí něco zcela jiného než dole v hlavním městě. Značkových obchodů je tu naštěstí jen pár, zato tady mají klid či kostel San Michele s nádhernou malovanou podlahou. A sedačkovou lanovku na nejvyšší bod ostrova, horu Monte Solaro. Kdo chce vidět divy Capri, v podstatě by se nemusel hnout z Gennarovy dílny. Na jeho talířích defilují slavné útesy Faraglioni, romantická zákoutí hlavního městečka, ale i pohled, který vidíme přímo naživo při výhledu ze dveří.

KO1510_Italie_Neapol__DSC5851-2

Papiňák pod zemí

„Nechoďte moc blízko ke skále, uvaříte se,“ varuje nás na mořském břehu v zátoce Baia di Sorgeto muž v pirátském šátku, který na požádání natírá těla turistů od hlavy k patě nazelenalým vulkanickým bahnem. Všude jinde bychom si mysleli, že si z nás dělá legraci, tady na Ischii jsme však jeho slova brali smrtelně vážně. Celý ostrov sedí na sopečném kotli a zdejší zemské teplo prostě někudy ven unikat musí. Výsledkem jsou podmořské horké prameny, jež zátoku prohřívají tak, že si v nejteplejším místě můžete uvařit vajíčka jednoduše – hodíte je do mořské vody.

Rozkládající se jeptišky

Ačkoli leží Ischia od Capri, co by kamenem dohodil a zbylých dvacet kilometrů doplaval, vládne tu úplně jiná atmosféra. Taková typicky italská se slunečníky na plážích, nacpanými autobusy kroužícími v obou směrech kolem ostrova a obchody s nápisem saldi, na což si drahé butiky na ostrově Capri rozhodně nehrají. Asi nejnavštěvovanější památkou ostrova je aragonský hrad na skalisku, jež je s pevninou spojené jen úzkým kamenným náspem se silnicí. Ještě před dvěma staletími za dnes opuštěnými zdmi žilo asi dvě stě rodin a početná komunita klarisek, jejichž stavy se však snižovaly rychleji, než bylo zdrávo.

procida-2579591_1920

Mohly za to jejich zesnulé sestry – nebo spíš způsob pohřbívání. Těla nebohých jeptišek nehybně trůnila na kamenných sedadlech s dírou uprostřed, kudy postupně odkapávaly rozkládající se vnitřnosti. A živé klarisky jim chodily každý den dělat společnost, aby v pohřební kobce rozjímaly o pomíjivosti života. Většinou však nechaly pominout i ten svůj, protože se v tom strašlivém prostředí nakazily nějakou nemocí. Dnes už jsou řádové sestry dávno pryč a kobka je vyčištěná, pohřební „nočníky“ tu však stojí dál, aby si je mohli prohlédnout zvědaví návštěvníci.

Pastelová pohoda

Jak se tomuhle ostrovu podařilo uchovat si klidnou atmosféru – a chtělo by se říct, že tím pádem i zdravý rozum – je jednou z největších záhad Neapolského zálivu. Procida totiž leží na dohled rušného italského pobřeží a stejně malý kousek od Ischie, kam už se turistický ruch přes moře přelil rovněž. Už při příjezdu do zdejšího přístavu však na člověka dýchne vesnické klima, které jako by vycházelo přímo z opršelých fasád zdejších domů. „Trajekt na Ischii? Tak to musíš počkat do večera. Teď nic nejede – je siesta,“ vysvětlil mi s dobromyslným úsměvem muž v námořnickém tričku, který se povaloval v přístavu. Oficiální plavební řád vylepený na kiosku, kde se kupují lístky, přitom stoicky ignoroval.

Bouřlivou minulost Procidy, která údajně vznikla výbuchem pěti sopek, tu nepřipomíná vůbec nic – možná až na zvláštní polokruhové zátoky, které po sobě potopené vulkány zanechaly. Kdo chce vidět pravý klenot ostrova, musí přejít přes kopec nad přístavem na jeho protilehlou stranu. Rybářská zátoka Marina Corricella je jako vystřižená ze starého obrazu. Nebo z filmového plátna, což není jen slovní hříčka, protože zdejší malebné domky posloužily filmařům jako kulisy hned několikrát.

pastelove mesto

Své nádobíčko si však dolů museli donést po svých nebo přivézt lodí. Všechny uličky vedoucí k moři tu totiž přetínají schodiště, takže se na molo nedostane jediné auto. Naštěstí. Nádhera zdejších pastelových domků přitom má svůj praktický důvod. Rybáři, kteří si je takto vyzdobili, chtěli při návratu z moře co nejdříve rozeznat od ostatních domů ten svůj.

Stejně jako ostatní ostrovy má i Procida svou opevněnou citadelu. Saracénští piráti tu řádili stejně krutě jako v okolí, kdykoli měli příležitost. Zdejší Terra Murata (v překladu „Opevněná země“) stojící na nejvyšším místě ostrova asi devadesát metrů nad mořem, je však na rozdíl od ischijského aragonského hradu stále obydlená. Zdejší sluncem rozpálené náměstíčko obklopují nízké domky, jejichž pár stovek obyvatel vytváří esenci ospalé pohody na už tak vesnicky působícím ostrově.

KO1510_Italie_Neapol__DSC4702-Aragon. hrad-2

Původní článek časopisu Koktejl Markéty a Michaela Foktových.

Komentáře