„Ubohé Niagary!“ prohlásila prý první dáma Eleanor Rooseveltová, když poprvé uviděla vodopády Iguazu, které ukrývá právě Argentina. Není se čemu divit, světově proslulé Niagarské vodopády jsou nižší, užší a protéká jimi méně vody. První dáma USA musela být ohromena stejně jako nyní my.

Prvním Evropanem, který spatřil vodopády Iguazu na hranici států Argentina a Brazílie, byl v roce 1541 španělský dobyvatel Álvar Núňez Cabeza de Vaca. Na rozdíl od mnoha svých předchůdců však nebyl vodopády nijak mimořádně uchvácen. V jeho deníku zůstalo pouze konstatování, že výprava musela přenášet kanoe. Jako zbožný muž jim dal jméno Salto de Santa Maria, vodopády Panny Marie. Brzy se však pro ně vžil název Iguaçu – velká voda. Od městečka Puerto Iguazú jsou vzdáleny asi 15 kilometrů a autobus tam i zpátky jezdí každou chvíli. Lístek není zrovna levný, ale co se dá dělat.

Iguazu Falls

Iguazu Falls jsou neskutečné

Konečně staneme před bránou Parque Nacional Iguaçu. Konečně na vlastní oči uvidíme „vodopád všech vodopádů“. Není ani největší, ani nejvyšší, zato jeden z nejpůsobivějších. V místním indiánském jazyce guaraní znamená iguazú velká voda. To ale ani zdaleka nevystihuje mohutnost tohoto vodopádu na hranici mezi Argentinou a Brazílií, který si vysloužil přízvisko vodopád všech vodopádů a zápis do Seznamu světového dědictví UNESCO.

Jen ta cena vstupného nás vůbec netěší. V našem průvodci řady Lonely Planet z roku 2010 (mimochodem stále nejaktuálnější) se uvádí cena 70 pesos. Že to bude mnohem dražší, nám bylo jasné, protože ceny tu od té doby vylétly do závratných výšin a zdá se, že rostou přímo exponenciální řadou (třeba bus, nyní za 60 pesos, stál podle průvodce 10 pesos).

Argentina

Nicméně na internetu jsme si našli poměrně aktuální informace, jen dva měsíce staré, kde se psalo, že cena vstupného je 130 pesos. A v Puerto Iguazú jsme se ptali na cenu jak recepční v našem hostelu, tak paní, co prodávala lístky na autobus do parku. Obě shodně odpověděly: „Asi 130 pesos.“ No a najednou tu chtějí 170 pesos. Tedy nějakých 700 korun. Takže vstupné zdražují tak rychle, že o tom nevědí ani místní. Ale když už tu člověk je, tak co mu zbývá, lístek si prostě zaplatí. Stejně jako my. Tyhle vodopády jsou zlatým hřebem a hlavním důvodem, proč jsme tady. Ne nadarmo v průvodci píšou: „Jeďte, dokud je to levné!“

Mýty a skutečnost

Podle legendy lidu Guaraní stvořil tyto unikátní vodopády sám bůh M´boi, který vládl světu v podobě hada a žil v řece Iguazú. Každý rok mu místní obyvatelé přiváděli jednu dívku jako oběť. Když měla být obětována krásná Naipi, zachránil ji v den slavnosti mladý bojovník Taruba, který se do ní zamiloval a prchal s ní v kanoi po řece Iguazú. Když M´boi zjistil, že Naipi a Taruba uprchli, rozzuřil se, pronikl do útrob země a vytvořil obrovskou trhlinu, z níž vznikly gigantické vodopády.

Rainbow at the Falls

Kanoe s uprchlíky se převrátila přes jejich okraj a oba vypadli, těsně před pádem M´boi proměnil Naipi v kámen a Tarubu v palmu. Méně romantická, pravděpodobnější verze uvádí, že za svůj vznik vděčí vodopády sopečné činnosti. Před více než 135 miliony let pokrývala toto území tlustá vrstva lávy, která po mnoho milionů let tvrdla, až vznikly čedičové skály. V některých oblastech byl čedič rozpukaný a právě tudy se nyní valí voda.

Ďáblův chřtán

V parku s ostatními natěšenými turisty spěcháme na místní vláček, který nás odveze k vyhlídce Garganta del Diablo (Ďáblův chřtán). Po úzkém mostíku přecházíme přes stejnojmennou řeku Iguazú – tady, před vodopády, se stáčí do ohromného zákrutu, kde se rozlévá do značné šířky. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že někde před námi se nachází jeden z nejrozsáhlejších vodopádů na světě. Počasí je ponuré, chvílemi poprchává. Po chvíli ho konečně uslyšíme. Jeho hukot připomíná dunění hromu a v době dešťů je prý slyšet na vzdálenost kolem 24 kilometrů. A najednou jsme tady. Pohled téměř vyrazí dech. Obrovská masa vody se tu z náhorní plošiny Paraná řítí do hluboké a úzké soutěsky.

Garganta del diablo - Devil's Throat

Opravdu to vypadá jako díra do pekel a cokoli, co zmizí v propasti s vodou, skončí doslova a do písmene v „Ďáblově chřtánu“. Jeden z nejvyšších vodopádů se jmenuje Salto Unión (Spojený vodopád) a dno pod ním není přes opar a vodní tříšť vůbec vidět. Nad vodopády krouží stovky rorýsů, kteří se střemhlav vrhají k hladině a mizí v bílé mlze. Lapají po rojích hmyzu a vypadají jako japonští sebevražední letci kamikadze. Na skalních římsách za oponou z provazců vody rostou v závěsech vlhkomilné rostliny a četné mechy. Prostě pohled pro bohy… Je těžké se odtrhnout, ale je tady toho k vidění ještě hodně.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Zoo u vodopádů Iguazu

Cestou zpátky potkáme dva krokodýly. Jeden, asi třímetrový, dřepí na kameni a druhému čouhá jenom hlava, takže je těžké odhadnout, jak je velký. Podle hlavy je ale zřejmě ještě větší. O kus dále, těsně pod hladinou, se rýsuje silueta obrovského sumce. Má minimálně metr a to nepřeháním, nejsem rybářka. „Hele, podívejte! Támhle!“ ozve se najednou nějaký chlap a ukazuje na vršek stromu. Upřeme zrak naznačovaným směrem. Sedí tam tukani obrovští, ptáci, kteří se stali symbolem této lokality.

Toco Toucan

Patří do řádu šplhavců a pyšní se neobyčejně velkým, jasně žlutým zobákem, jehož délka se rovná délce tukanova těla. Zobák je velmi lehký, stavěný z jemných kostních trámků a příček, mezi nimiž jsou vzduchové bubliny. Dodnes není jasné, k čemu tak velký zobák vlastně slouží. K získávání potravy, kterou u tukanů tvoří převážně plody, by stačil zobák mnohem menších rozměrů. Tukani žijí v párech nebo v malých skupinkách, kde se všichni členové starají o mláďata dominantního páru. V době námluv předává samec samici jako svatební dar bobuli. Tukan rozhodně patří k nejzajímavějším z více než čtyř set druhů ptáků, kteří v subtropických deštných lesích Iguazú obývají.

Argentina

Žijí tu ale i kolibříci. Ti úplně nejmenší jsou velcí asi jako čmelák, největší jako kos. Argentina je plná vzácných zvířat. Kromě vzácných ptáků žije ve zdejších národních parcích třicet osm druhů plazů, osmnáct druhů obojživelníků a šedesát osm druhů savců typických pro tuto oblast: například nosál červený, jaguár, ocelot, tapír brazilský, mravenečník, pes pralesní a další. Je tu na dva tisíce druhů rostlin. V místním horkém a vlhkém klimatu se daří mnohým kapradinám, bambusu, palmám a epifytům. To jsou organismy rostoucí na žijících rostlinách, ale vyživující se samostatně, tedy na nich ani částečně neparazitují.

Nosál nebezpečný

Čas na svačinu. Tu jsme si přivezli s sebou, protože tady jsou veškeré ceny nad náš rozpočet. Je zde posezení, kolem něhož se to jen hemží nosály červenými. Velmi roztomilé zvířátko, na první pohled. Je to medvídkovitá šelma s velmi dobře vyvinutým nosem, kterým může otáčet až o 45 stupňů a prozkoumávat tak své okolí. Ovšem cedule nad každým stolem hlásí „Nekrmte nosály a opice!“ Divoká zvířata pak totiž přestávají být divoká a začnou být agresivní. Vytáhneme dva balíčky se svačinou a najednou máme na stole nosála.

South American Nasua

Se svými dlouhými ostrými zuby budí respekt a než se nadějeme, má v tlapkách jeden balíček, který opodál v klidu rozcupuje a všechno sežere. Je to pořádný macek, zřejmě ostřílený „mafián“, co tu ukradl svačinu už nejméně stokrát. A jistě to začalo tím, že ho někdo na začátku jeho zlodějské kariéry krmil. Nedaleko od nás si jedna slečna nese zmrzlinu a nosál po ní jde takovým stylem, že začne ječet a musí ho odehnat zaměstnanec parku židlí. Později jsme též svědky doslova útoku nosálů na náš turistický vláček. Nějaká tupá holka nedbajíc všudypřítomných zákazů právě nosály krmila, ti se rozvášnili, naskákali do vláčku a opět nás museli zachraňovat zřízenci parku řevem a tyčemi.

Argentina připomíná pohádkovou Pandoru

Jak Brazílie, tak i Argentina zřídily na každém břehu vodopádů své národní parky. Každý rok je navštíví čtyři až pět milionů turistů. I teď jich je tu hodně a to už je po sezoně. Národními parky byly vyhlášeny v roce 1934 a o padesát let později byly zapsány spolu s okolním subtropickým deštným lesem do Seznamu UNESCO. Z brazilské strany se nabízí úchvatné panoráma celých vodopádů.

Argentina

Naproti tomu z argentinské strany se lze vodopády pokochat zblízka a ze všech možných stran. Je to skoro nepopsatelné. Kdo neviděl, neuvěří. Zpěněná voda se valí z obloukovitých teras v dlouhé kaskádě, kterou rozdělují ostrůvky a vyčnívající skaliska.

Někde voda padá kolmým proudem dolů do hlubin, jinde naráží na stupňovité římsy. Jak napsal švýcarský botanik Robert Chodat, je to „oceán padající do propasti“. Když se dívám na tento neskutečný kousek naprosto neposkvrněné přírody, na ty hučící vodopády všude dokola lemované deštným pralesem, ani si nepřipadám jako na Zemi. Spíš mám pocit, že jsem se musela nějakým zázrakem transformovat na planetu Pandora z fimového sci-fi hitu Avatar. Kdyby se nám teď najednou ukázal nějaký modrý obyvatel z té planety, vůbec bych se nedivila.

Autor: Lenka Vaňková

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře