Proč vlastně Estonsko? Vše vzniklo kvůli jednomu hamburgeru, který servírují ve fast foodu na náměstí Svobody v Tallinnu. Jenže jet přes půlku Evropy pro kus masa, i když nejlepšího, jaký jsem kdy jedl, by bylo pošetilé, a tak vzešel nápad na expedici. Tím vše dostalo větší rozměr.

Je nehezkým zvykem některých cestovních agentur projet Pobaltí za pár dní. Kaunas, hrad Trakai, Tallinn, Riga, Hora křížů, Kurská kosa, a pak zase hurá domů. Je to škoda, každá z pobaltských zemí je specifická a její pobřeží i vnitrozemí skrývají dech beroucí krásy i překvapení. Estonský strov Saaremaa je jedním z nich. Ostrov neměl po válce příliš štěstí.

Ostrov Saaremaa a jeho nelehký osud

V roce 1944 bylo Estonsko „rozpuštěno“ v Sovětském svazu a prakticky přestalo existovat. Ze Saaremaa se stala uzavřená zóna, kde sídlily ruské vojenské posádky, chránící „komunistický sen“ před nepřáteli ze Západu, a pro většinu „obyčejných“ Estonců se stal ostrov nedosažitelný.

Estonsko

V padesátých letech byla většina místního zemědělství kolektivizována, vesnické školy nahradily ty městské, velkokapacitní. Mnoho lidí, zvláště těch mladých, využilo různé možnosti a odešlo. Na ostrově tak zbyla pouhá třetina obyvatel. Byli však i lidé, kteří se na ostrov pokoušeli dostat, i když zde nechtěli zůstat dlouho. Saaremaa leží blízko pobřeží Švédska a Finska. Cesta tam se dá zvládnout i na malém dřevěném člunu, pro mnohé to byla jediná cesta ke svobodě. Avšak proti uprchlíkům stála armáda s mohutnou základnou a brutální silou.

Byla zde umístěna jak pro zadržování emigrantů, tak i kvůli obraně. Moskva se totiž obávala (celkem oprávněně, právě tudy zaútočila za druhé světové války nacistická armáda), že přes ostrov by mohl být veden útok proti Sovětskému svazu. V roce 1989 zákazy i další restrikce padly, a místní lidé se mohli konečně opravdu nadechnout. Chtělo by se napsat, že se život pomalu na ostrov vrací, ale není tomu tak. Je to krásné místo, ale zapomenuté, takové zastrčené zákoutí Evropy na prahu Ruska. Na druhou stranu právě díky tomu se zde uchoval původní ráz.

Na háku

„Co to proboha je,“ ozvalo se mi za zády a můj zrak se obrátil směrem k Jurášovi, jednomu ze čtyř členů cesty vzletně pojmenované Expedice Teistpidi Saaremaa (Expedice kolem ostrova Saaremaa). Napravo od nás se tyčí betonová stavba, smutný pozůstatek sovětské okupace. „Jdeme dovnitř,“ spíše oznamuje, než se ptá Juráš, a už míří do bývalého vojenského komplexu. Pod nohama nám křoupou střepy, když procházíme místnostmi, kde před více než dvaceti lety trávili ruští, ale hlavně estonští vojáci svoji povinnou vojenskou službu.

Estonsko

Zatýkali, vyslýchali a v případě nutnosti i stříleli své spoluobčany, kteří se pokoušeli utéct do Finska či Švédska. Při této myšlence mě zamrazí, hrozná služba, podobná povinnostem naší pohraniční stráže z dob vlády komunismu. Vcházíme do jedné z podzemních místností, je prázdná, jen od stropu visí hák. Přesně takový, jaký snad všichni známe z filmů. Na něj se za svázané ruce věší vyslýchaný, tak k němu totiž mají jeho mučitelé snadnější přístup. Přešlapuji na hliněné podlaze a přemýšlím kolik krve se do ní vsáklo, kolik mužů a žen křičelo ve zdech této ponuré místnosti a pro kolik z nich byly tyto čtyři stěny tím posledním, co v životě viděli.

S mrazením v zádech a pocitem na zvracení z hrůzného genia loci se vracíme na světlo. Procházíme dále mezi budovami a nacházíme další, naštěstí již o trochu „méně“ depresivní místa. Tělocvičnu, kino, ubytovnu, ošetřovnu a ubikace, jejichž stěny ještě stále zdobí malby sovětského realismu. Vymlácená okna a plíseň po stěnách všemu dodávají punc destrukce, rozkladu a zmaru. V další místnosti jsou pozůstatky pecí, podobné jsem už viděl v Osvětimi. „Jdeme pryč, mrazí mě tu z toho,“ vyzývá nás Štěpánka a má pravdu, je to děsivé místo. Jenže i toto je estonská historie, i tato temná doba k ní patří.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.
Koupit Koktejl

Na ostrov pěšky

Před lety mi můj estonský kamarád Iff řekl, že na blízký ostrov Vilsandi se dá dojít pěšky. Jeho slova se mi vybavila ve chvíli, kdy jsem studoval mapu Saaremaa a mezi ostrovem a pevninou uviděl linku, která je spojovala, cesta. „Ano, na ostrov se dá dojít, cesta trvá přibližně hodinu a půl. Nemáme tu příliv, ani odliv, ale voda může stoupnout až o metr kvůli silnému větru,“ napsala do mailu před několika týdny Kadri Kullapere z informačního centra národního parku Vilsandi. Takže teď stojíme na břehu, koukáme na vodu před námi a pomalu se svlékáme.

Estonsko

Cestu mezi ostrůvky a mělčinami značí sloupy elektrického vedení. Čeká nás celkem šest nebo sedm brodů a nikde by nemělo být více než nad prsa vody. První kroky jdou, sunu se zatím bez krosny jen s trekovou hůlkou v ruce. Nakonec je vše v pořádku, voda není hluboká, maximálně po pás, a vlny i s větrem jdou ustát. Vracím se tedy pro ostatní i pro věci. Holky sice s vodou trochu bojují a očividně mají i strach, ale Juráš někde vzadu jako by křičel: „Více vichru a větší vlny!“ První brod máme za sebou, mířím dál vodou nad kolena rákosím a pobřežní vegetací. Zatím pohoda, ta bohužel u dalšího brodu mizí. Jdu zase první.

V polovině cesty se začíná zvedat vítr, před kterým nás varovala Kadri. Začínám mrznout a sotva se držím nad vodou, vlny prudce narážejí a já zoufale chytám balanc. Situace se stává vážnější, hladina stoupá, nad pas, k prsům, k bradě. Již je jisté, že tudy holky neprojdou. A ze zlého to začíná být ještě horší. S dalším krokem ztrácím rovnováhu a bere mě proud, snažím se nohama narazit na dno, ale nic. Pár záběrů, ale jsem pořád na místě, vítr se mi opírá do obličeje a žene do něj vodu. Ze všech sil se snažím zachytit a zmocňuje se mě panika. Až po dlouhých sekundách mám zase pevnou zem pod nohama. Fuj. Takže ne. Touhle cestou to nepůjde. Po krátké diskusi to vzdáváme a plánujeme další pokus na kajaku.

Saaremaa Island

Cíl ostrov – na kajaku

Vlnky Baltského moře se jen líně převalují a jako pouze z povinnosti narážejí na pobřeží. Voda je teplá i na červenec a ranní koupání přineslo osvěžení namísto očekávaného prochladnutí. Globální oteplování je prostě svinstvo. Stojím na pláži na východním pobřeží, jen kousek od Národního parku Vilsandi. Uplynuly dva dny od našeho pokusu dojít na ostrov a moji tři souputníci za smíchu nakládají mořské kajaky ležící opodál. V tu dobu ještě netušíme, že smích nás brzy přejde. Vypadalo to na klidnou plavbu přes pět kilometrů široký záliv.

Rozhodli jsme se pozměnit původní plán a plout podél pobřeží, protože vše nasvědčovalo tomu (včetně předpovědi počasí), že bude krásný bezvětrný den. První půlhodinu plavby tomu tak bylo. Náhle jsem pocítil na tváři první poryvy větru a společně s nimi se objevily i větší vlny. „Dokud nemají bílou čepičku, vše je v pořádku,“ říkám si v duchu a pádluji dál. Pokud bychom zprůměrovali vodácké a mořské zkušenosti naší čtyřky plavící se na dvou dvoukajacích, tak bychom se dostali někam do kategorie mírně pokročilý.

Tallinn - Estonia

Jenže teď to začíná vypadat tak, že se kvůli počasí dostáváme do kategorie mnohem vyšší a voda pod námi je k tomu všemu stále hlubší. První vlny do nás narážejí prozatím lehce, zato však z boku. Kajak se začíná houpat na vlnách a já mám plné ruce práce udržet ho v požadovaném směru. Stačila by jediná vlna, přímý náraz ze strany a k pobřeží poplaveme tak řečeno „po svých“. Vlny se stále zvyšují, a když koukám před sebe na Karolínu, jak ji zalévá voda, vůbec jí její místo nezávidím. Nervózním pohledem hledám oranžovou loď našich kamarádů.

Občas se mihne mezi vlnami, pak se zase ztratí, ale pluje. Z přídě se ozval smích a já si říkám, jestli blázním já anebo můj háček. Poprvé voda zalila i mě, vlna se přihnala zezadu, neviděná a nečekaná, za to hrozivá. Na pár vteřin se kajak vymyká mé kontrole a o převzetí vlády se pokouší panika. Pádla se zarývají do vody a chvíli to vypadá více než zle. Pak se loď srovná a zase řeže vlny, jak má. Přichází další vlna a za ní další. Jak se blížíme k pobřeží, mění různě směr a z vln se stává změť houpající se vody, ve které si hledáme svoji stezku do bezpečí pláže. Ta je však daleko, mnohem dál, než je nám milé.

Rhythm of Estonia

Na břeh

Bezpečí pevniny není dál než dva kilometry, ale při daných podmínkách si mi zdá, jako by nás čekalo ještě několik světelných let. „Jen ať se neotočí vítr,“ modlím se v duchu stále častěji. Zatím fučí více méně do zad, tedy směrem k pobřeží, což je uklidňující. Kdyby se ale vítr otočil, a my museli proti němu, podívali bychom se asi do Švédska. Našich sil velice rychle ubývá, zato stresu je stále víc a víc. Kolem se zvedají bílé čepice vln, které dosahují výšky stojícího člověka a nás zalévají spršky vody. „Pádluj, no tak pádluj,“ křičím dopředu na Karolínu, protože to chvílemi vypadá, že na háčku usíná. Zabírá a loď zase letí po vlnách, pak opět útlum.

Další vlny, další křik a pádlování, sprška vody, nejistota, únava, panika a další stres. Když se po dvou hodinách mořské bitvy ozvalo škrábání kamenů o dno našeho kajaku, vydechl jsem si, vyskočil a začal na vlnách hledat naše kolegy. Stále byli na moři asi tři sta metrů od pobřeží. Dorazili o pár desítek minut později. Vyčerpaní, unavení, ale se šťastným výrazem ve tváři. Bylo to děsivé, ale svým způsobem, a protože jsme přežili, vlastně krásné. Hledíme na vlny a už se těšíme na zimu. Pokud bude mrznout, možná půjde na ostrov dojet i na běžkách. No uvidí se, na Saaremaa není o překvapení rozhodně nouze.

Autor: Jiří Kalát

Komentáře