Jak vypadá Kolumbie zpoza volantu? Průvodce Lonely Planet praví, že v Kolumbii je sice možné si půjčit automobil, ale není žádný důvod to dělat, v rušných městech je lepší svěřit se všudypřítomným taxíkům, na meziměstské přesuny pak využít dálkové autobusy nebo vnitrostátní let. Já mám však silnou touhu zažít zemi na vlastní kůži, a tak odkládám stranou obavy plynoucí z negativních asociací, násilí a drog, a pouštím se do rezervace vozu.

Kolumbie autem

Míra kolumbijské byrokracie mě nepřestává udivovat. Má prý fungovat jako prevence kriminality. Pro výměnu USD za národní pesa musíte vedle pasu poskytnout i otisk prstu, pro uschování zavazadla na letišti vás nejprve vyfotí webkamerou a na proceduru s převzetím auta počítejte alespoň hodinu, než vyplníte všechna lejstra – budete dotázáni mimo jiné i na vaše zaměstnání a rodinný stav. Zvolený Renault Logan má najeto 75 000 km a kubistický obrázek vozu na předávacím formuláři je tak zaplněn záznamy o různorodých škrábancích ze všech stran, že si říkám, že žádný nový se na to auto už stejně nemůže vejít.

Kolumbie

Ulice osmimilionové Bogoty jsou takřka permanentně zacpané a panuje v nich doslova boj. Nepomáhá ani opatření zvané pico y placa. To omezuje cirkulaci soukromých vozidel ve špičkách, pokud vaše SPZ končí na sudou číslici, nesmíte jezdit v nejexponovanějších hodinách sudých pracovních dní, a naopak. Ano, platí to i pro auto z půjčovny! Vím jednoznačně, že město chci opustit nejrychlejším možným způsobem.

Nádherná příroda Kolumbie

Kolumbie se rozkládá na extrémně členitém území. Již předem jsem si nastudoval, že mohutný hřeben And, páteř celé Jižní Ameriky, se zde rozděluje do tří horských pásem. Mezi ně se pak zařezávají hluboká údolí, každým protéká jedna velká řeka – mezi Západní a Centrální Kordillerou je to řeka Cauca, centrální a východní masiv odděluje Magdalena. Bogotá se nachází ve výšce 2600 m n. m. na okraji východního hřebene.

Kolumbie

Z města jsem vyrazil západním směrem a poměrně záhy zjistil, jak byla úvodní informace o třech Kordillerách zavádějící. Mezi hlavními pásmy hor s vrcholy přesahujícími 5000 metrů se totiž táhne řada dalších horských hřbetů, poslušně srovnaných severojižním směrem jeden za druhým jak vlny na moři. Hurá tedy do příboje!

Cestování po kolumbijských dálnicích

Za cíl prvního dne jsem zvolil 160 km vzdálené město Honda. Během cesty se postupně od ostatních účastníků provozu učím základní pravidla řízení v místních podmínkách. Zdolat zmíněný úsek mi trvalo šest hodin. Ač zvolená silnice propojuje dvě nejvýznamnější kolumbijská města Bogotu a Medellín (tedy taková kolumbijská D1), po většinu úseku disponuje pouze jedním pruhem pro každý směr. A na řadě míst se komunikace opravuje (i zde přirovnání k hlavní české dálnici sedí). To pak ovšem zůstává jediný pruh pro střídání obou směrů.

Kolumbie

Roli semaforu supluje pracovník s cedulí. Pokud ji před vámi otočí na PARE – zastavte, je na řadě protisměr. V takovém případě (odkoukáno od kolumbijských šoférů) klidně vystupte z vozidla, kontrolujte jeho technický stav, nakupujte od prodavačů, co se hned odkudsi vyrojí ověšeni nápoji, sladkostmi, cédéčky – pokud chcete zapadnout, kupte si neuvěřitelně sladce romantické vallenatos, typickou hudbu kolumbijského Karibiku.

Můžete si dokonce dát dvacet. Někdy i třicet. Ale pozor! Jakmile se cesta opět pro váš pruh otevře, není tolerováno ztratit ani vteřinu. Dusný klid se mění ve smršť. Kdo nemá hned nohu s plynem na podlaze, zůstává zapomenut a předjet v prachu. Tak se mi stalo hned několikrát, neb mé auto má startování přes imobilizér, se kterým si zpočátku příliš nerozumím.

Chiva ... the only way to ride!

Honda je městečko na řece Magdaleně, historická křižovatka cest. Stačilo otevřít dveře auta, abych plně pocítil, co v oblasti rovníku znamená změna nadmořské výšky. Oproti sychravě deštivé Bogotě, kde se místní choulili do svetrů i zimních bund, mě zde, pouhých 225 metrů nad úrovní moře, ihned zalil pot z dusivého vedra. Před setměním jsem zvolil pěší procházku mezi koloniálními domy a pozoroval Honďany, jak se shromažďují v biliárových klubech. Babička tlačící vozíček s termoskami. Tlačí v nich tinto, kolumbijskou kávu.

Tak takto vypadá v Kolumbii nejobyčejnější kavárna! Za 500 pesos, ani ne 5 korun, šálek pravé kolumbijské kávy. „Hay tintico,“ plaše nabízela svůj produkt. „No, gracias,“ odpověděl jsem. „A la orden,“ ona na to, „jsem vám k službám.“ (Kolumbijci jsou nejkultivovanější latinskoamerický národ, který znám, alespoň pokud jde o zdvořilé vyjadřování.) Horko tropické noci raději zkusím spláchnout místním pivem Club Colombia. Z terasy přitom pozoruji kalný, mohutný proud Magdaleny.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

S cyklisty do sedla

Naše „české“ slunce si s rozedníváním i stmíváním vyhraje. V oblasti rovníku žhavá koule vystřelí na oblohu v šest ráno a večer v šest zase kolmo dolů spadne za obzor.  Světlo i tma nastanou velice rychle. Na doporučení místních jsem vyrážel z Hondy již po páté hodině ranní. Cestou na veřejné parkoviště parqueadero, kde jsem přes noc zanechal svůj vůz, jsem s údivem pozoroval, jak městečko již takto brzy štěbetá ruchem.

DSCF1385.jpg
Místní holt vědí, že se vyplatí využít trochy svěžejšího ranního vzduchu – trhovci vyrovnávali zboží, čerstvou sklizeň ze svých zahrádek: manga, papáji, mandarinky, ananasy, avokáda, mnoho druhů banánů a další tropické plody, pro které snad ani nemáme jména, a první nakupující se strkali o co nejlepší výběr.

Druhý den mě čekal přejezd nejvýše položené kolumbijské silnice dále na západ, přes hřeben Centrální Kordillery do kávové oblasti zona cafetera. Cesta se vinula nevídaným terénem, doslova obřím přírodním labyrintem. Občas jsem zastavil a pozoroval život lidí podél silnice. Fascinuje mě, jak jsou Kolumbijci schopni posadit svůj domeček klidně úplně přesně na vrchol hory. A kolem dokola osází banánovou plantáž. Charakteristické jsou též všudypřítomné květiny, zejména zářivě purpurová bougainvillea.

Kolumbie

Po nabrání dostatečné nadmořské výšky se přede mnou náhle objevil vrchol Nevado del Ruiz (5321 m n. m.). Tento vulkán, ač částečně zahalený v mraku, mi předvedl svou sněhovou korunu. Jaký kontrast oproti tropům, které jsem opustil jen před pár hodinami! Silnice postupně dostoupala svých nejvyšších pasáží přes 3600 metrů (sedlo Alto de Letras), místy se dotýkáme mraků a bezlesá krajina porostlá hrubou trávou mi připomíná severní Skotsko.

Mám pocit, že jsem vyjel na střechu světa. Překvapivě i v těchto místech míjím na silnici sportovní cyklisty. V kolik hodin museli ráno vyrazit oni? Cyklistika je v Kolumbii velice populární a zrovna ve dnech, kdy finišuje Tour de France, je téměř národní vášní.

Za kopcem mě přivítalo město Manizales, které spolu se svými sestrami Pereirou a Armenií tvoří tzv. kávový trojúhelník. Třebaže jsem měl dojem, že jsem do Manizales sklesal z výšin, město samotné je stále kolem 2000 metrů vysoko. Pohled k západním horizontům poodhalil další hřebeny i hluboká údolí. Já se ale stočil jižním směrem a projel příjemně zvlněnou krajinou posetou kávovými plantážemi.

IMG_3036_A_1620-1

Motorest při cestě nabídl kýžené posilnění. Kolumbijská hotovka spočívá ve vydatném hovězím vývaru sancocho (tento národ má zálibu v polévkách), po kterém následuje obložený talíř bandeja paisa – pečené vepřové, rýže, avokádo, banán, kukuřičná placka arepa a zeleninový salátek. Vše jsem zapil čerstvou limetkovou limonádou.

Měnící se země

Lonely Planet také říká, že v Kolumbii se nestopuje. Nabral jsem dvě dredaté hippiesačky, Francouzku a Portugalku, co se živily výrobou drobných ozdob a pouličním uměním v městečku Salento, kam jsem měl také namířeno. Salento mělo být hlavní perlou na šňůrce mé trasy, ve skutečnosti však přineslo zklamání. Tato víska s koloniálním centrem nacházejícím se u vstupu do vyhlášeného údolí Valle de Cócora se již stala turistickou atrakcí.

Připadám si zde jak v centru Prahy, obklopen zástupy zahraničních i domácích turistů. Ulice plné obchodů s artesanie­mi, restaurací a kavárniček. Vládne tu pohoda, mně však nějak chyběla autenticita Kolumbie, které jsem přišel na chuť. Ale možná zrovna tady jsem svědkem proměny této země. Řada oblastí, dříve uzavřených a nedostupných kvůli hrozbě násilí, se zbavila krunýře strachu a rychle se otevírá turismu.

A místní jasně vidí, že pokud návštěvníkům zajistí bezpečí, můžou na tom jen vydělat. Tato země má obrovský turistický potenciál. Je to vlastně překvapující, jak pomalu ji svět objevuje a zařazuje znovu na seznam atraktivních destinací. Jednou mu může s klidem vévodit.

Columbia Dawn

Opustil jsem úmysl v Salentu přenocovat a zvolil ještě jeden přesun přes hřeben centrální Kordillery směrem na město Ibagué. Většinu úseku jsem přitom musel projet potmě. O řízení v Kolumbii v noci se můj průvodce nezmiňoval vůbec. Zjistil jsem však, že nebylo třeba se obávat. Rozhodně ne v úseku, kterým jsem projel. Kdyby mě snad chtěl někdo přepadnout, v takovém náporu kamionů (v místní hantýrce příhodně označovaných za mulas – muly), jaký zažívá tato komunikace, by způsobil v prvé řadě dopravní kolaps.

Kolumbie mě vytrvale přesvědčovala, že mé úvodní strachy a opatrnost byly nadhodnocené. Obouchaný Renault mě třetího dne bezpečně vrátil zpět do Bogoty. Poslední zastávka v přírodním parku Chicaque a pohled na několik horizontů hor se zasněženými vulkány v pozadí mi vzkázal, že to tentokrát byla jen malá ochutnávka.

Autor: Pavel Šembera

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře