Nejlépe ukryté tajemství Etiopie – to jsou skalní kostely v severoetiopské provincii Tigraj. Starší a početnější než ty známější v Lalibele, vytesány do nepřístupných skal v době temna etiopské historie, aby chránily víru před nájezdy nevěřících. Měly zůstat skryty před okolním světem a dodnes zůstávají neprozkoumané vědci, nekomercializované turismem. Zahalené mnohými taji jen opatrně vydávají indicie o prastaré kultuře.

Rozhlížím se, kudy by mohla vést cesta. Prakticky kolmé skály Geralta, tyčící se nade mnou asi pět set metrů, mě ale nechávají zcela bezradnou. „Tudy?“ ptám se průvodce a ukazuji na nejnižší, asi sto metrů vysokou skálu. „Umíš lítat?“ zjevně se směje mému zděšení a míří k nenápadné prasklině ve stěně. „Dobrá, to by šlo,“ ulevuji si v duchu a už šplhám po zatvrdlém bazaltu, pozůstatku sopečné aktivity před miliony let.

Etiopie

Prasklinou na první plošinu, potom po úbočí skály dále nahoru. Někdy jednoduše po dvou, jindy je nutné přidržovat se úchytů ve skále. Úchyty zde vyhloubili mniši a kněží za stovky let, kdy tuto cestu používají. Nahoře, v místě, kde by jej opravdu nikdo nehledal, se totiž ukrývá starobylý kostel Mariam Korkor. Z vrchní plošiny je fantastický výhled. Ráz krajiny je podobný zvětralým monumentům americké Arizony, jenže tady jsou v nížině úhledná políčka s kamennými statky a v horách skalní kostely.

Etiopie - skalní kostely

Moji paralýzu úžasem přetrhne až příchod kněze. Kostel je zamčený a on, pokud tu zrovna není, musí kvůli každému návštěvníkovi nahoru. Zouvám si boty a vstupuji. Vnější vchod je zděný, nově postavený, a vede do malé předsíňky, odkud vedou úzké vchody, samostatné pro kněží, muže a ženy do skalního prostoru. Dvojitým vchodovým systémem sem dopadá jen velmi málo světla, proto si nejdříve sedáme a čekáme, až se naše oči přizpůsobí. Postupně ve stínech rozeznávám velký katedrálový interiér deset metrů široký, sedmnáct metrů hluboký a šest metrů vysoký. Prostor rozděluje šest sloupů ve tvaru kříže, které jsou spojené oblouky.

V zadní části je rudý závěs, který ohrazuje místo pro věřící od toho, kam už můžou jen kněží. Kostely v Etiopii nemají oltář, ale nejsvětější částí kostela je právě komnata, která ukrývá tabot neboli kopii archy úmluvy. O chvíli později už vidím i strop zdobený vytesanými kříži a stěny s freskami. Jsou zde výjevy z Bible, etiopští svatí, andělé i neobvyklý obraz těhotné panenky Marie s plodem v kulatém břiše.

Skalní kostely v Etiopii

„Kostely v Tigraj byly ručně vytesané do skály. Představ si, že každý čtvereční milimetr tohoto vnitřního prostoru musel být nejdříve odstraněn dlátem a kladivem,“ vysvětluje mi průvodce Dagon. Když vyjdeme ven z hlavní svatyně, vede mě dále úzkou cestičkou nad několikasetmetrovou propastí do malé modlitební kapličky. Sloužila prý svatému Danielovi k rozjímání. Volba místa nemůže být zjevnější. Stavitelé nechtěli být rušeni, chtěli sebe a svou víru skrýt před světem a nemohli to udělat lépe.

Church

V Etiopii najdete stovky kostelů

Kostel Mariam Korkor zde ale není jediný. Například hned na vedlejší skále je Abuna Yemata Guh (který je někdy označovaný za nejnebezpečnější kostel světa) a v celém Tigraj se celkový počet skalních kostelů odhaduje na 120 až 200. Přesně nikdo neví. Stejně tak nikdo neví, kdy přesně byly vytesány. K těm nejstarším ale jistě patří Abreha we Atsbeha, který je jen pár kilometrů odtud. Jeho interiér je podobně impozantní a zdobený jako Mariam, ale je ještě starobylejší. Etiopské legendy jeho vznik pojí s příchodem křesťanství ve čtvrtém století, kdy Etiopie byla mocnou aksumskou říší.

Etiopie

Etiopie druhou nejstarší křesťanskou zemí světa

Bratři králové Ezana a Saizana (etiopsky Abraha a Atsbeha) byli natolik osloveni novou vírou syrských misionářů, že prohlásili ortodoxní křesťanství za státní náboženství, čímž se Etiopie stala druhou nejstarší křesťanskou zemí na světě (hned po Arménii). Na této části se shodují legendy s historiky, ale hned potom se již varianty rozcházejí. Podle legend to totiž byli tito bratři králové, kteří podnítili stavbu tigrajských kostelů již ve čtvrtém století. V kostele Abreha we Atsbeha má být dokonce jejich hrobka. Pravděpodobnější ale je, že se kostely datují až do tzv. temného období po pádu aksumské říše, kdy na Etiopii ze severu tlačili expandující muslimové a po jistou dobu i z jihu bránící se etiopští Židé – Falašové.

Medhane Alem Church interior decoration

Nepřístupné a utajené kostely

V té době mělo smysl stavět nedostupné kostely, vysoko v horách, neviditelné z cest a se závratě vyvolávajícím přístupem. Nejstarší skupina je tedy datovaná do století desátého a předchází tak slavnějším kostelům krále Lalibely ze století dvanáctého. I když Lalibela byla vytesána odlišnou metodou, do horizontální skály seshora dolů, podobnost některých svatyní nemůže být náhodou. Například o sto let starší Mikael Imba v Tigraj má podobný půdorys ve tvaru kříže jako nejslavnější lalibelský kostel sv. Jiří.

At Holy Trinity Cathedral

Utajení kostelů bylo tak dokonalé, že o nich okolní svět nevěděl až do šedesátých let dvacátého století, kdy katolický kněz Abba Tewelde Medhen Josief z Adigratu způsobil pravou senzaci jejich odhalením. Rozbíhajícímu se výzkumu učinil přítrž vojenský převrat plukovníka Mengistu v roce 1974 a od té doby byla severní provincie Tigraj jen symbolem útlaku a chudoby. Největší etiopské hladomory v letech 1984 a 1985 se odehrály právě tady, poloha na hranicích s později oddělenou Eritreou položila Tigraj přímo do první linie války v devadesátých letech.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.
Koupit Koktejl

Konzervovaná historie

Archeologové se ještě nevrátili a extrémní chudoba zakonzervovala místní vesničky a obyvatele doslova ve středověku. Za vesnicí Teka Tesfay jsou hned tři skalní kostely, které je možné projít během půldenního pěšího výletu. Kostely na nedostupných skalách se zdobenými interiéry jsou stejně fascinující jako v celé oblasti.

Ještě zajímavější je ale pozorovat vesnický život kolem – statky s kamennými zdmi, na kterých se suší kravská lejna na podpal, obklopené poli tefu (místní obilnina, milička habešská) a kukuřice. Ženy chodí s plastovými kanystry pro vodu ke studni, hlavním dopravním prostředkem jsou stále oslíci.

Lalibela Village, Ethiopia

Nedaleko odtud probíhá svatba, obřad je jen pro rodinu, ale na hostinu jsou pozváni všichni. Když usednu do přístřešku pro hosty, automaticky dostanu inžaru (chlebová placka z tefu) s kukuřičnou kaší. Další roznašečka mi vtiskne do ruky plechovku od kečupu a naplní ji místním pivem tela. Když dojím, odevzdám malý příspěvek a s díky se rozloučím. Zbytek cesty k autu mě pronásleduje hlouček dětí. Těch není v Etiopii nikdy málo, celých 44 % populace je mladších 14 let. „Dej mi tužku.“ „Dej mi láhev.“ „Dej mi Bir (peníze).“ „Ty jsi bohatá a my chudí,“ opakují snad donekonečna a já přemýšlím o náplni hodin angličtiny v místní škole.
Ethiopian Orthodox Priest Holding A Cross During The Colorful Timkat Epiphany Festival, Lalibela, Ethiopia

Epifanie

Při večerním návratu do vesničky Howzie se setkáváme s pestrobarevným průvodem. Vedou jej kněží ve slavnostních pláštích, pod brokátovými slunečníky. Za nimi jde dlouhá řada vesničanů v bílém, někteří mají kolem krku zavěšený obrovský buben, jiní chrastí na sintru nebo troubí na rohy, většina má v rukou hole.

„To je ono, první průvod Timkatu,“ vysvětluje vzrušeně můj průvodce Dagon. Vyskakujeme z auta a přidáváme se. Timkat neboli epifanie, je oslava Kristova křtu v řece Jordán a v Etiopii je to největší náboženský svátek, ještě důležitější než Vánoce, které skončily přesně před deseti dny. Dnes je jeho předvečer ketera, začátek svátečního a modlitebního veselí.

„Koukej, tam nesou tabot,“ ukazuje mi Dagon dvojici kněží, kteří mají na svých hlavách látkou obalený kvádr. „V obalu se ukrývá kopie archy úmluvy, kterou mají věřící možnost spatřit pouze při podobných procesích párkrát do roka,“ vysvětluje. Tabot je nejsvětějším artefaktem, dle základního eposu Kebra Negast Etiopané věří, že archa úmluvy i s Mojžíšovým Desaterem nebyla před třemi tisíci lety ztracena v Jeruzalémě, ale budoucím králem Menelikem, synem královny ze Sáby a krále Šalamouna přinesena do Etiopie a uložena v Aksumu (kde je dodnes). Procesí zastaví u nevábně vypadajícího rybníku, kolem jehož brčálové vody se celá slavnost bude odehrávat.
The Hermit

Kněží uloží tabot do připraveného stanu, postaví se do dvojřadu, začnou zpívat, kývat do rytmu bubnů a chrastítka a popocházet dopředu a dozadu. Je snadné si představit, že podobná atmosféra byla i v biblické době, vždyť když Mojžíš snesl Desatero z hory Sinaj, Izraelité jej podle Bible vítali troubením na rohy a máváním holemi, přesně, jako se to odehrává tady, přímo před mýma očima. Až skončí, většina davu se rozejde, ale nejvěrnější zde zůstanou a budou se modlit celou noc.

Etiopie

Ráno se vesničané opět pomalu scházejí, všichni na sobě mají svůj nejsvátečnější bílý oděv a ženy dokonale zapletené účesy, ozdobené zlatými řetízky. Usedají kolem nádrže a ukusují inžaru, která při této příležitosti reprezentuje hostii. V předurčený čas začnou kněží opět s modlitbami a potom využívají příležitosti, že je přítomna celá vesnice, aby agitovali za větší příspěvky na kostely. Těch je v celé Etiopii neuvěřitelných 35 tisíc, a chudí vesničané musejí ze svých dotací uživit na půl milionu kněží.
Lalibela, top of Bet Giorgis

Slunce vychází stále výše, těsně před polednem má spalující účinky a všichni přítomní se zakrývají slunečníkem nebo se halí bílým šálem. Konečně přichází to, na co všichni čekají! Kněží obou místních kostelů vezmou své starobylé kříže a posvětí jimi vodu v nádrži. Lidé mají již připravené nádoby a plastové láhve, které okamžitě napouštějí vodou a tu potom stříkají do davu. Každý se dere, aby i na něj se dostala kapka svěcené vody, děti jsou nejodvážnější, strhají si šaty, naskákají do rybníka a šplíchají kolem sebe, co jen to jde.

Tradice, která se pravděpodobně zformovala do své dnešní podoby právě tady v Tigraj, pro letošek končí. Dav se ve vše­obecném veselí zase rozchází. Tabot se zítra ráno, v den archanděla Michaela, vrátí na své čestné místo za zavřenými dveřmi svatyně kostela. Kostela, který byl ve znamení víry vytesán do kamene stejně jako Desatero, nejvzácnější poklad, který ukrývá.

Autor: Adriena Vyzulová

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.
Koupit Koktejl

Komentáře