Australský outback znamená přírodu nepoznamenanou člověkem. Je to velká země s nekonečnou krajinou. Cesty jsou zde prašné a vzdálenosti enormní. Broken Hill a zdejší Sympozium soch je ikonou outbacku státu Nový Jižní Wales. A cíl naší cesty po kontinentu Austrálie.

Cestou do „městečka“ White Cliffs už je to opravdu hodně „outbackové“ – červená země s kaktusy, dlouhé rovné silnice od nevidím do nevidím, kde potkáme auto jednou za dvě hodiny, planina, šílená vylidněná městečka a – mouchy. White Cliffs je taky šílené město. Jak tady může někdo žít? ptáme se neustále sami sebe. Polovina města je pod zemí, nahoře to vypadá jak po výbuchu, a všude samý opálový důl. Naše kroky vedou do ateliéru Oty Rogue, německého fotografa a umělce, který cestuje po světě.

Velmi na mě zapůsobil, a to nejen svými úžasnými záběry, ale také svou osobností. Jak se může takový umělec zakopat právě tady? ptám se sama sebe v duchu. „Nechybí vám Německo?“ ptám se ho. „Trochu,“ usměje se. „To je těžké říct. Chybí mi hlavně ovoce a nějaká jídla.“ V celém White Cliffs je jeden malý obchůdek. „A jak se tady žije?“ otázka, která mě opravdu zajímá. „Dobře, když je co dělat,“ zasměje se. „My tady žijeme normálně, máme televizi i knihy a bydlíme v podzemí, protože je v něm celoročně příjemná teplota,“ dodá vzápětí. Rozloučíme se a odcházíme. Nevím proč, ale je mi ho líto, připadá mi hrozně osamělý.

Německý krámek

Další zastávka následuje v malém útulném obchůdku s opálovými šperky. Majitelkou je taky Němka, jak se záhy dovídáme. „Dobrý den,“ pozdraví nás česky, když zjistí, že jsme z Česka. „Vy umíte česky?“ divíme se. „Nijak zvlášť dobře, ale kdysi jsem studovala v Praze a pár slovíček mi utkvělo v paměti. To byly krásné časy!“ zasní se paní a my se potěšeně usmíváme. Pak se rozpovídá o svém životě: „Můj manžel tady doluje opály a já je pak zpracovávám, ale mnohdy je to těžké, někdy nenajde nic celé měsíce. Žijeme tu velmi skromně, není tu za co utrácet, ale život v outbacku milujeme,“ zakončí své vyprávění. Zase mám nutkání něco koupit.

Australie

Ale co naplat, máme málo peněz, i když tu má paní moc pěkné věci a vůbec ne předražené. Rozloučíme se a já trochu zahanbeně odcházím. Osobně nechápu a nerozumím tomu, jak to tady někdo může milovat, takovou planinu, kde nic není, jen vedro a mouchy. Okolí vypadá jako po apokalypse. Mezi doly, které jsou zde hustě namačkané na sobě a vypadají jako nějaké krátery po bombardování, je spousta vraků starých aut. Ještě navštívíme už nefungující sluneční elektrárnu skládající se ze čtrnácti solárních satelitů a vracíme se na oběd.

Jaguár a Hlava koně

Po jídle vyrazíme do Broken Hill. Je to jedno z nejstarších hornických měst v Austrálii. Prosperuje díky více než 8 kilometrů dlouhé rudné žíle, která obsahuje největší zásoby stříbra, olova a zinku na světě. Městu, ležícímu 1200 kilometrů západně od Sydney, se říká všelijak. Třeba Stříbrné město, Oáza západu nebo Hlavní město outbacku. Bohatství tohoto města se zrodilo v září 1883, kdy kovboj jménem Charles Rasp náhodou narazil na velký kus rudy ve tvaru bumerangu. Myslel si, že se jedná o cín. Teprve později se dozvěděl, že zde pod zemí leží obrovské naleziště olovnato-zinkové rudy s velkým obsahem stříbra v množství kolem 280 milionů tun.

Byla to největší rudná žíla, která kdy byla objevena. Po příjezdu nejprve vyrážíme do infocentra a po prohlídce města se vydáme devět kilometrů za město, do Living Desert (Žijící poušť). Jde o unikátní rezervaci, která vznikla roku 1992, a hlavní zdejší atrakcí je Sculpture Symposium (Sympozium soch). K večeru vylezeme na kopec, kde je instalováno dvanáct obrovských kamenných soch, které vytesali sochaři z celého světa. Mezi nimi naprosto vyniká socha Jaguár a Hlava koně. Západ slunce je krásně vybarví a pohled na ně doslova bere dech.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Spaní v buši

Už je skoro tma, dole pod námi přijelo auto a čeká tam s rozsvícenými světly. Pomalu začneme sestupovat dolů. Po nějaké době je nám jasné, že to nebude žádný návštěvník, ale místní hlídač a že bude zle. Ještě že jsme zaplatili! „No jo, vždyť na té ceduli před vstupem psali, že bránu zavírají v půl deváté, což je teď,“ vzpomene si Aleš. Zrychlíme krok, auto rozsvítí majáček. Ve třičtvrtě na devět začne troubit. To už jsme ale naštěstí skoro dole. Čekáme nevrlou reakci. Jsme proto velmi překvapení, jak je hlídač milý a chápavý. „To nevadí, vůbec!“ usmívá se, když se omlouváme za pozdní příchod. „Já vím, byl krásný západ, že?“ mrkne na nás a my jen kýváme nadšeně hlavami.

„A nemohli bychom tu přespat?“ osmělí se zeptat Aleš. „Já vás tady nemůžu nechat, musím zamknout bránu, ale ukážu vám dobré místo. Ráno odemykám v osm, tak si tady můžete dát snídani. Barbecue je zadarmo.“ Zase nás jednou překvapí pohostinnost zdejších lidí. Naskočíme do auta a jedeme za rangerem. Čekáme, že nás vezme někam na parkoviště k městu. Místo toho vjedeme na prašnou cestu a do divočiny. Kolem poušť a trnitá křoví, jinak nic. „Ty kráso, kam nás to veze?“ divím se. Po pár kilometrech se ranger otočí a z auta na nás houkne: „Tak co, líbí se vám tu?“ „Jo, paráda, děkujeme!“ Spokojeně kývne: „Užijte si to. Dobrou noc!“ a je pryč. Takže nás čeká noc v divočině. Zapálíme svíčky, roztáhneme karimatky a pak u vína pozorujeme rozzářenou noční oblohu. Je absolutní ticho a mně je absolutně nádherně.

Australie

Obchod nebo muzeum

Po osmé ráno už jsme v parku a po snídani strávené v houfu nesnesitelných much se vydáme na zdejší poznávací krátký trek, kde je možno vidět domorodé dědictví, Sturt’s peas (hrášek) a jinou divokou květenu, úkryty na pozorování zvěře i zlatokopecký důl. Potkáme dva klokany a jednoho docela velkého ještěra. A spoustu much, samozřejmě. Po docela zajímavém okruhu vylezeme ještě jednou k sochám. Naposledy se tu pokocháme a vyrazíme do Silvertonu, „města duchů“, kde přebývá 80 lidí.

Nejdřív vyjedeme za město na „the edge of world“ (Okraj světa), Mundi Mundi Lookout. Planina, kam až oko dohlédne, takže se zdá, že vidíme zemské zakulacení. V Silvertonu potom navštívíme úžasnou galerii Petra Browna a opálový obchod, který vypadá víc jako muzeum. Dominantou města je malebný Silverton Hotel. Doufám, že tu nepotkáme Šíleného Maxe, jeho auto je zaparkované před hotelem. Kvůli různým filmům a seriálům byl hotel mnohokrát přejmenován, což dokazuje asi dvacet reklamních cedulí, kterými je pobitý strop, a stěny lemují upomínkové předměty a fotografie.

Australie

Australská Čínská zeď

Po asi sto kilometrech prašné cesty dojedeme až do národního parku Mungo. Tenhle park vlastně není nic víc a nic míň než pozůstatky prastarého jezera Mungo, nyní kompletně vyschlého a s písečnými dunami táhnoucími se 20 kilometrů podél jedné jeho strany. Tento východní břeh byl erozí vymodelován do útvaru dnes známého jako Walls of China (Čínská zeď). Je to jedno z nejvýznamnějších antropologických a archeologických míst na světě.

Naposledy tu byla voda před víc jak 10 000 lety a zdejší působení původního obyvatelstva je určeno na dobu 42 000 let, což z Munga dělá nejstarší známé lidské působiště v Austrálii. Taky se tu našly kosterní pozůstatky „ženy z Munga“. Návštěvníci zde dále mohou nahlédnout do minulosti Evropanů, kteří v této oblasti založili ovčí stanici a spousta budov z té doby tu zůstala. Vydáváme se po dně bývalého jezera k Čínské zdi, kolem které vede sedmdesátikilometrová okružní naučná jízda. Místy prochází velmi různorodou krajinou, od hustě vysušeného buše přes pískové duny po ploché dno jezera Mungo. Potkáváme tu spoustu klokanů i jejich menších příbuzných wallabies.

Cestou je spousta vzdělávacích zastávek, třeba past na kozy, procházka bušem, ale i výstup na duny. Opět velmi zajímavé a podivuhodné místo. Po tomhle „treku“ omrkneme zdejší hlavní kempoviště, kde se okamžitě rozhodneme přespat. Při západu slunce vyjedeme ještě jednou na vyhlídku na Čínskou zeď. Večer strávíme opět u ohýnku. Statisíce hvězd nad hlavou, to nejlepší z outbacku Nového Jižního Walesu máme za sebou a já pomalu začínám rozumět kouzlu, které zde místní lidi drží.

Autor: Lenka Vaňková

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře