Vítejte ve světě dávno minulém. Austrálie, země dvoumetrových koal, obřích ježur i klokanů a šestimetrových hadů. Ve světě skrytém v podzemí. Vítejte v jižní Austrálii, kde se nachází jedno z nejdůležitějších archeologických nalezišť prehistorické obří fauny na světě.

Necelých 400 kilometrů jihovýchodně od Adelaide, v Jižní Austrálii, v půvabném vápencovém regionu porostlém vinicemi, leží městečko Naracoorte, které v podzemí skrývá desítky rozsáhlých vápencových jeskyní. Ano, krásné vápencové jeskyně máme v Česku také, ale tyhle jsou přece jen výjimečné. Zdejší vápencové pobřeží se tvořilo přes 20 milionů let. Nejdříve mořské usazeniny v teplém moři vytvořily z ulit měkkýšů, korýšů a mořských mušlí vápenec. Poté moře ustoupilo a zanechalo za sebou písečné duny. Pod nimi udělala sladká povrchová voda velké jeskyně ve vápencovém podloží, mnohé z nich jsou dokonce navzájem propojené. Moře ale přišlo zpět a jeskyně byly až do doby asi před 800 000 lety zaplaveny.

V té době se tektonickými tlaky náhorní plošina zvedla nad úroveň moře a jeskyně se dostaly do současné výšky nad úrovní vody. Nakonec povrchová voda udělala desítky náhodných otvorů, které se častokrát staly smrtonosnými pastmi pro zvířata, která do nich spadla. A že jich tam za ty roky nenapadalo málo. Postupem času jejich kosti pokryl písek, listí, hlína a zalévala je voda. Zůstaly tak uchovány další tisíciletí. Dno naracoortských jeskyní je dnes pokryto zkamenělou vrstvou z tisíců koster různých zvířat, mocnou 3–4 metry. Pouze 4 % z nich jsou však identifikované.

Austrálie

Genetický poklad

Naracoortské jeskyně a stejnojmenný národní park v sobě ukrývají vzácná naleziště unikátních zkamenělin, doplňujících četné mezery v historii ekologické a biologické evoluce naší planety. Tato naleziště společně s bratrským nalezištěm v Riversleigh v Queenslandu poskytují vědcům informace o zásadních změnách v historii evoluce rodové linie savců. Je to vlastně velké prehistorické pohřebiště poskytující krátký pohled do doby dávno minulé a nám Evropanům téměř neznámé. Každé naleziště může potenciálně poskytnout revoluční genetické informace či alespoň nahlédnutí do říše pleistocénní obří fauny z epochy před dvěma miliony až desetitisícem let.

Nedávná zpráva, která obletěla svět, o objevení masožravého obřího ptakopyska právě v Riversleigh je toho důkazem. Už proto jsou jeskyně v Naracoorte a 2000 km vzdálené Riversleigh od roku 1994 společně chráněny UNESCO jako Australská naleziště zkamenělin savců (Riversleigh/Naracoorte). Zatímco Riversleigh pomáhá vědcům nahlédnout do až 30 milionů let starého světa předků současné australské fauny, Naracoorte poskytuje informace z ranějšího (od 530 000 let po současnost) období. Společně tak umožňují vědcům náhled do jednotlivých etap evoluce australské fauny.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Říše krápníků

Ubytováváme se v zapomenutém liduprázdném motelu na okraji Naracoorte a druhý den vyrážíme. Ranní mlhu z ospalých pastvin už dávno vyhnalo slunce. Z hlavního informačního centra, kde naše návštěva začíná, se vydáváme v doprovodu osobního průvodce k naší první jeskyni. Těžkými železnými vraty pomalu scházíme po úzkém schodišti dolů do podzemí jeskyně Victoria. Cestu nám lehce osvětlují světla zapojovaná pohybovými čidly. Vidět je jen krátký úsek před námi, kde se malá skupinka i s průvodcem zastaví. Teplota je příjemných a stálých sedmnáct stupňů, což je oproti venku příjemné oteplení. Tlumené žluté světlo postupně, tak jak pokračujeme po chodníčku, osvětluje neuvěřitelný karamelově zbarvený mikrosvět křehkých stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů.

Křehké, jakoby kvetoucí hvězdicovité heliktity v Alexandřině jeskyni, které narostou jen o milimetr za dva roky, ovšem nemají obdoby. Nebýt umělého osvětlení, jeskyně by byly v naprosté černočerné tmě. Nic není vidět, jen z některých odlehlých zákoutí je slyšet pravidelné kapání vody. Frank, náš sluncem ošlehaný průvodce, na pár sekund osvítí celý dóm, abychom si uvědomili, v jak ohromném prostředí se nacházíme. Světlo ale rychle vypíná, aby neposkytl šanci množení a růstu nevítaným bakteriím. Zdejší jeskynní labyrint čítá na šestadvacet jednotlivých jeskyní, mnohé z nich se ale táhnou několik kilometrů a jsou přístupné pouze odborníkům.

Pohřební pasti

Frank nám nechává pár minut na obdivování stovek krápníků, a pak se pouští do zaníceného výkladu, jímž nám přibližuje jeho zbožňovaný zkamenělý svět. „Zdejší jeskyně fungují jako jakési obrovské pohřební jámy,“ začíná. „Během téměř 500 000 let se zde nahromadily stovky různých druhů prehistorických zvířat. Bavíme se o období, které pokrývá několik dob ledových. Představte si, že se pasete jen tak na trávě nebo si hopsáte buší, a najednou spadnete do díry, ze které se už nikdy nemůžete vyhrabat.“ Objasňuje dál: „V Naracoorte neustále probíhají další vykopávky a výzkumy pod vedením týmu z Flinders University v Adelaide, takže můžeme ještě najít další zajímavé depozity a neznámé živočišné druhy.

Austrálie

Objevili jsme zde dnešní tasmánské čerty, vačnatce, myši, různé druhy plazů, želvy i žáby,“ pokračuje Frank, zatímco okolo nás koluje masivní čelist klokana krysího. Po chvíli vstupujeme užší chodbou do velkého dómu zkamenělin. Zde obdivujeme velké neprobádané úseky naleziště i samotnou, téměř úplnou kostru jednoho z nejsilnějších predátorů tehdejší australské buše, lva vačnatého Thylacoleo carnifex. Tento obří masožravec, podobně jako například jeho evropský protějšek žijící v době ledové, lev šavlozubý, ovládl tehdejší buš díky svým velkým zatahovacím drápům, silnému skusu, který rozdrtil kosti na prach, ale také svou rychlostí. Jeskyně se může pyšnit kompletním nálezem stovek nových druhů obratlovců i zkamenělých koster obří fauny z doby dlouho před příchodem placentálních savců.

Do učebnic tak mohl být zanesen vůbec největší vačnatec, který kdy chodil po Zemi, Diprotodon optatum. Diprotodon je pradědeček dnešního vombata obecného, velkého sotva jako malé sele. Jeho pradědeček ovšem dosahoval velikosti nosorožce a vážil přes dvě a půl tuny. Nebo také Wonambi naracoortensis, obrovský had na dnešní poměry gigantických rozměrů, kterého ovšem často vídáme znázorněného v zachovaném skalním umění australských domorodců a známého z mytologických písní Dreamtime.

Megafauna

Další den začínáme túrou po Stezce světového dědictví, která je příjemnou změnou po předchozích podzemních dobrodružství. Procházíme kouskem nezáživného australského buše, který se chystá k odpočinku po probdělé noci. Na cestě jsou stopy po rejdění bandikot a vačic, nejednou vylekáme snídajícího klokana šedého i malého wallaby, a četný kostkovitý trus je jasným důkazem nočního hlídkování vombata. Keřovitý porost nízkých blahovičníků je téměř bezbarvý a bez života. Naše kroky vedou do Wet Cave a Bat Cave, jejichž vápencové usazeniny poskytují vědcům cenné informace díky nálezům dalších rozmanitých kosterních pozůstatků pravěkých mořských organismů, jako jsou mušle, koráli i obratlovci.

KO1504_Australie_DL_Synac (1)

Tato stezka nás přes několik informativních zastávek přivádí zpět ke vstupu do parku. Zde si nelze nechat ujít působivé Wonambi Fossil Center, které velmi důvěryhodně znázorňuje oblast Nara­coorte tak, jak mohla vypadat před 200 000 lety. Vědci zde na základě mnohaletého výzkumu co nejvíc pravdivě zrekonstruovali do životní velikosti (a mnohé i zmotorizovali) kostry zdejší obří fauny. V té době například žilo až dvacet druhů klokanů, kdežto dnes tu přežívají jen čtyři druhy (nepočítaje jiné velmi blízké druhy rodiny Macropodidae).

Mezi jiné krásné modely ve Wonambi Center patří například Procoptodon goliah – obří verze dnešního klokana, obrovská goana Megalania prisca, která byla pětkrát větší než varan komodský, a samozřejmě i známý tasmánský tygr – vakovlk Thylacinus cynocephalus nebo již zmiňovaný král australského buše, lev vačnatý Thylacoleo carnifex. Když tu člověk stojí tváří v tvář těmto obrům, je celkem rád, že většina dnešní australské fauny se adaptovala a je až o čtyřicet procent menší. Proč se někteří adaptovali a jiní zcela vymřeli? Frank jen pokrčí rameny: „Někteří vědci se přiklánějí k teorii o změně v klimatu; jiní dávají vinu příchodu lidské populace na australskou pevninu.“ Možná to taky ale byla kombinace obou faktorů.

Autor: Alexandra Synac

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře