Máš helmu?“ „Neprůstřelnou vestu sis nezapomněl?“ „Ty ses snad úplně zbláznil, vždyť je tam válka!“ Tyto věty a spoustu dalších jsem slyšel od svých známých, když jsem prohlásil, že mou následující destinací bude právě Ukrajina. Předstírat, že se na východě země nic neděje, by bylo hloupé. Válečný konflikt ale (zatím) zasáhl „jen“ pět procent územní rozlohy této ve všech směrech zajímavé země.

Streets of Kiev

Všude je cítit jaro. Před jasně červenou budovou Národní univerzity Tarase Ševčenka postávají studenti. Výborný obchod pro řidiče pojízdných „coffeeshopů“. Malé pick-upy jen otevřou zadní dveře a už si můžete vybírat z nabízených druhů kávy. U každého  pick-upu stojí fronta. Všichni si chtějí užít slunečné ráno a park naproti je ideálním místem. Už jsou tu i šachisti. Na kamenných stolcích se objevují první figurky. Procházím se mezi lavičkami plnými štěbetajících dívek a závidím jim mládí a krásu. Nutno říci, že Kyjev je plný půvabných mladých žen. Mám na prohlídku jen pár hodin, tak mířím kolem divadla po hlavní třídě ke Zlaté bráně. Má průvodkyně Eugenie mi vysvětluje, jak tato stavba získala své jméno. „On to stejně nikdo pořádně neví,“ směje se.

Ukrajina

Kocour hrdinou

„Je jednou ze tří vstupních bran do Kyjeva, které v jedenáctém století nechal vybudovat Jaroslav Moudrý. Bylo to asi ve stejné době, kdy byl postaven Sofijský chrám. To je mimochodem další místo, které musíš vidět.“ Tehdy to byla prostě jen Jižní brána. Později se jí začalo říkat Velká. Po postavení kostela Zvěstování Panny Marie, jehož zlaté kopule byly vidět široko daleko, dostala přídomek Zlatá. Po staletí byla využívána k slavnostním ceremoniím jako městský triumfální oblouk, podobně jako Zlatá brána v Konstantinopoli, podle níž prý má jméno.

Anebo se tu prostě muselo platit mýtné při vstupu do města zlatem, tak se jí začalo říkat Zlatá. „Ale je tu ještě něco, pojď!“ táhne mě Eugenie do rohu parku, který bránu obklopuje. „To je Pantuša,“ ukazuje mi bronzovou sochu kocoura, vyleštěnou tisíci doteků. „Zašeptej mu do ucha své přání a pohlaď mu ocas!“ Stejně jako Kyjevané jdoucí kolem nebo turisté, kteří tohle příjemné a velmi čisté město navštíví, šeptám své tajné přání do ucha kocoura hrdiny, jenž dle příběhu zachránil svým chováním lidi z hořícího domu. Ti mu na oplátku nechali postavit sochu v centru Kyjeva.

Ukraine

Až si pohladíte kočičí sochu, nezapomeňte si zajít na oběd do restaurace Kaťuša, která odtud není daleko, na některou z ukrajinských specialit. Vareniky, tradiční plněné „knedlíky“, tu dělají přímo před vámi a dělají je skvěle. Trochu zmatená, velice nesmělá, ale neuvěřitelně milá obsluha, složená z trochu legračně oblečených děvčat, interiér pokojíčku pro panenky a příznivé ceny dělají z Kaťuši velice populární restauraci. Vždyť i štěstí od Pantuši si užijete lépe s plným žaludkem.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Černomořská perla

„Kúpím si trabanta a nádrž benzína a pojedu na Oděsu na bál,“ zpíval kdysi na mejdanech můj kamarád. Myslím, že příliš parády by s trabantem v dnešní Oděse neudělal. Nebýt nápisů na výlohách, asi bych se velice těžko orientoval, v které části Evropy vlastně jsem. Není se čemu divit, v Oděse žije kolem sto třiceti národností a multikulturnost města je cítit nejen z architektury, ale i z názvů ulic. Přístav na břehu Černého moře, který v roce 1794 založila Kateřina Veliká, čekal při mé návštěvě na začátek nové turistické sezony.

Na plážích rostou nové luxusní hotely a kolem stávajících se provádí poslední úpravy zeleně. Lehátka s výhledem na modré vody Černého moře čekají v letošním roce obrovský příliv hlavně domácích turistů. Po anexi Krymu se Oděsa stala hlavním turistickým letoviskem na Ukrajině. Podle slov představitelů cestovního ruchu je na to připravená. Jak to bude se zahraničními turisty, si nikdo netroufá předpovídat. Pro většinu lidí ze západních zemí je příliš nebezpečná, příliš blízko válce. Já jsem v jejích ulicích na nic, co by ji připomínalo, nenarazil.

Ukrajina

Oděsa na mě působila spíš opačně. Půvabné město se zvláštní atmosférou klidu. Těžko to popsat, pokud se jejími ulicemi sami neprojdete. Měl jsem možnost nakouknout do budovy Divadla opery a baletu mimo hodiny, kdy se hraje. Starý strážce ticha, který mě vedl po mramorových schodech do sálu, bedlivě střežil každý můj krok a měl jsem občas strach se i nadýchnout. Ona vám krása stavby inspirované Semperovou operou v Drážďanech stejně vyrazí dech. Autory budovy v Oděse jsou rakouští architekti Ferdinand Fellner a Harmann Helmer, kteří jsou mimo jiné tvůrci podoby městského divadla v Karlových Varech a dnešního Mahenova divadla v Brně.

Oděsa múzami políbená

Opera je proslulá vynikající akustikou. Chvílemi jsem měl pocit, že i uzávěrka fotoaparátu je příliš hlasitá. Alespoň pan důležitý se tak tvářil. Orchestr právě zkoušel. Potemnělé hlediště navozovalo atmosféru opravdového představení. Výzdoba Opery bere dech. Zdobí ji obrovský dvoutunový lustr a stropní malby na motivy děl Williama Shakespeara.

Ukrajina

Venku bylo nádherně a za budovou Opery ve stylu vídeňského baroka je krásný parčík se spoustou kaváren. V létě tu hraje vážná hudba. Vlahý mořský vzduch, místní skvělé víno, svou vyvolenou držíte něžně za ruku za zvuků smyčcového kvarteta… nechutně romantické! Navíc tu hotel hned vedle Opery vyjde na dvacet eur na noc. Jen až vyjdete na procházku k Potěmkinovým schodům, které proslavil svým filmem Křižník Potěmkin režisér Ejzenštejn, nenechte svou milou ověsit žádným ptactvem.

Zaručeně zadarmo tu totiž budou nabízet orly či holubice k pohlazení, vyfotografování a pak po vás budou chtít peníze. Je lepší je utratit v jedné z nejstarších likérek Evropy. Výrobce koňaků Šustov zde nabízí láhev osmiletého tekutého pomazlení v broušené láhvi za v přepočtu 195 Kč. No, nekup to, když navíc ukrajinské aerolinky nabízejí letenky do Oděsy a Kyjeva za neodolatelné ceny. Rád budu objevovat jejich další půvaby, doufám jen, že o ně do té doby nepřijdou, byla by to věčná škoda.

Autor: Petr Slavík

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře