Tahitské ženy – vahine, jež byly květnatě popsané v lodních denících prvních průzkumníků Pacifiku, dominují představám o obyvatelích jižních moří. Námořníci popisovali jejich smyslné rituály jako výjevy z božské rajské zahrady a Tahiti přejmenovali na Ostrov lásky. Kouzlo vahine ale nezmizelo.

Po staletí západní umělci, spisovatelé a filmaři zdokonalovali mýtus o vahine, ženě tajemné, exotické, smyslné a štědře rozdávající tělesnou lásku. Mezi nejslavnější opěvovatele patřil postimpresionista Paul Gauguin, který se do Polynésie nakonec přestěhoval a jenž svými obrazy odhalených tahitských žen dovršil mýtus o ztraceném ráji. Během francouzské kolonizace byla polynéská kultura zničujícím způsobem zasažena evropskou civilizací, nicméně i přes tento neblahý vývoj je mýtus o vahine i nadále zdrojem inspirace.

tahiti-1

Jaká to země. Jaký lid!

Přenesme se do roku 1768, na palubu průzkumné trojstěžňové fregaty La Boudeuse, které velel slavný francouzský mořeplavec Louis de Bou­gainville. Po měsících bouřlivé plavby plné strádání a utrpení se královská fregata přiblížila na dohled hornatému vulkanickému ostrovu, kterému domorodci, jak se zjistilo později, říkali O Tahiti. Zakotvili v tiché zátoce Matavai, lemované dlouhou černou pláží z vulkanického písku.

Posádka zbídačená dlouhou plavbou a kurdějemi z nedostatku vitaminů, náhle uviděla, jak se k nim blíží celá flotila úzkých kánoí s tmavými urostlými lidmi ozdobenými květinovými věnci a mořskými mušlemi, kteří jim vesele mávali a troubili na mořské rohy na pozdrav. A na každé kánoi, ke svému obrovskému překvapení, ne-li k úžasu, zahlédli sedět překrásné dívky s obnaženými opálenými ňadry, jemně zahalenými dlouhými černými vlasy, ozdobenými barevnými květy. Seděly na špičce kánoe a srdečně mávaly námořníkům na přivítanou.

 

Svět, který se z nenadání objevil před očima námořníků, musel představovat dokonalý obraz ráje, mnohokrát překonávající obrazy biblického nebeského života. Šokování námořníci, zvyklí na přísně zahalené evropské ženy té doby, nevycházeli z údivu, když krásné dívky vstupovaly na fregatu a ihned štědře obdarovávaly námořníky objetím. „Mladá dívka nic nedbala, že jí bederní rouška sklouzla na zem a všem očím se objevila jako Venuše, když se odhalila frýžskému pastýři. Vskutku měla nebeské tvary této bohyně,“ popsal své první dojmy Louis de Bou­gainville. Příběh však pouze začínal. Domorodci přijali příchozí na svém ostrově se vší možnou pohostinností. „Bylo mi, jako by mě přenesli do rajské zahrady,“ psal Bougainville. „Všude vládne uvolnění, radost a veškeré známky štěstí.“

Ke štědrému jídlu, kdy se na listech podávalo pečené vepřové a kuřecí maso, exotické ovoce, kokosové mléko a pečené ryby, patřily tradičně i tance, během nichž si dívky vybíraly partnery k milování. Palubní přírodopisec viděl v milování, jež se většinou odehrávalo veřejně, přímo náboženský obřad: „Zde hasne tyranie ostychu a pruderie. Akt rozmnožování je aktem náboženským, jeho předehra je povzbuzovaná hlasy a zpěvem shromážděných lidí a jeho ukončení je pozdraveno všeobecným jásotem.“ Na závěr této desetidenní idyly dali ostrovu jméno Nova Kythera podle řeckého ostrova, na němž se bohyně Afrodita vynořila z mořské pěny. „Jaká zem! Jaký lid!“ zvolal Bougainville.

tahiti-2

Oběti křesťanskému bohu

V roce 1797 přistálo na Tahiti sedmnáct evangelistů. Osm misionářů uprchlo z ostrova na první lodi, co plula do Sydney. Jeden ze zbylých si vzal domorodou ženu a opustil církev. První anglické dítě, které se na ostrově narodilo, uteklo s tahitským náčelníkem. Poselství misionářů bylo přijímáno Tahiťany a také námořníky a velrybáři, již z Tahiti vytvořili běžnou zastávku, velmi neochotně, lehkovážně a s neúctou. Ovšem postupně se tu křesťanství usazovalo, upevňovalo svou moc a vliv, což také znamenalo cenzuru mnoha důležitých místních kulturních a náboženských praktik.

Ačkoli misionáři měli ty nejlepší úmysly, nikdy se nepokusili spojit prvky tradiční polynéské víry s křesťanstvím. Spíše se snažili zadusit mnoho významných starých zvyků svou zkostnatělou interpretací protestantismu. Brzy byli zakázané „necudné tance a písně, hry a zábavy“, jakož i nošení korun z květů do kostela. Ostrovanky se musely zahalit a nosit v tropických vedrech vše zahalující hábity, jaké se v té době nosily v puritánské Evropě. Rovněž bylo zakázáno tetování a polygamie – dosud fungující uspořádání polynéské společnosti. „Tisícerá škoda, že se Tahiťanům nepovedlo obrátit misionáře,“ napsal jeden bývaly anglikánský farář, který žil v Polynésii na počátku dvacátého století.

Ovšem navzdory zákazům misionářů se rituální tance provozovaly dál. Nebyly pouze estetickým médiem, nýbrž představovaly i způsob zachování tahitských příběhů a historie pro budoucnost. Legendy ostrovů, výjevy z přírody, zejména moře a sopky, historické události – to jsou příběhy, které se prostřednictvím tanců a písní předávaly dále, zachovávajíce tak původní polynéskou kulturu Maohi, její božstva, obětiny a oslavy. Avšak i křesťanskou víru si Tahiťané vzali za svou, jako vše, co vypadalo nově a zajímavě.

tahiti-3

Přátelské společenství

Od těch starých časů se dnešní Tahiti změnilo jen zdánlivě, ačkoli se na nějaký čas stalo obětí své extravagantní popularity. Civilizace sem z pevniny importovala neforemné stavby, chaotická malá města, fast food, alkohol, snahu o průmysl a masový turismus. Život, na který jsme zvyklí, najdete pouze v hlavním městě Papeete a v hotelích a resortech roztroušených po ostrovech. Ovšem za jejich branami již po staletí panuje divoká příroda se strmými sopkami a neprostupnou džunglí a jednoduchý venkovský život. Původní kultura, zachovaná prostřednictvím tanců a písní, přežívá jako paralelní realita i nadále.

Nic se nezměnilo ani na tom, že vahine i dnes dominují tahitské společnosti. Byla to ostatně právě žena – náčelnice kmene, která vyjednávala s první výpravou na Tahiti, vedenou kapitánem Samuelem Wallisem. Do­dnes starší ženy tvrdou rukou vedou domácnost a vychovávají děti, a ty mladší se oddávají radovánkám mládí – tančí, dovádějí v moři a bezostyšně svádějí příchozí podle starého zvyku. Celkově je tahitská rodina přátelské a srdečné společenství, tvořící páteř země. Náhodné těhotenství se tu stále považuje za požehnání než za problém, a děti vyrůstají v širší rozvětvené rodině. A přestože ženy tu s věkem poněkud přibývají na váze a rozrůstají se do kypřej­ších tvarů, nic to nemění na faktu, že stále v sobě mají jakousi živočišnou a dráždivou sexualitu.

Kult krásy

Mladé vahine se zlatavou a voňavou pokožkou, štíhlými pasy, malými prsy a dlouhými vlasy se stále rády oblékají do pestrých pareo a zdobí se mušlemi z moře a květinami z džungle. Radostně se věnují tancům, které působí smyslně, vznešeně a žensky. „Je to kult krásy a ženství už od samého narození. Masírují miminka olejíčkem, zdobí je květinami. Zdobí se zde i muži. Běžně spatříte urostlého muže s květinou za uchem a s náhrdelníkem z mušlí na krku. Základním principem je dobře vypadat a milovat se,“ vypraví Francouz David, potápěč z dive centra, který žije na Tahiti více než deset let. „Není lehké najít si tu partnerku. Sex ano, ale vážný vztah ne. Vahine jsou zvláštní a nádherné, oči se vám samy po nich otáčejí a ony to vědí, jejich krása a šarm jim dávají sílu.“

Tahle zvláštní krása zřejmě pramení z pestrého genetického základu, v němž se mísí polynéská a evropská krev s krví Asiatů a malým přispěním jihoamerických indiánů. K tomu přidejte přátelské podnebí, život v přírodě, jednoduchou mořskou stravu, zálibu v plavání v oceánu a sjíždění vln – to jsou faktory, který dělají z těchto moderních divošek fyzicky velmi přitažlivé bytosti.

Dalším z tajemství krásy Tahiťanek je legendární olej monoi – směs kokosového oleje a květu tiare, jemně provoněný tahitskou vanilkou, kokosem nebo jasmínem. Používá se na vlasy i pokožku, jako opalovací olej i repelent. Vždy po plavání v moři si muži a ženy hojně natřou pokožku zázračným olejem, a ta pak má zlatavý lesk a příjemnou vůni. Pestré šatky pareo ženy vážou na tisíc způsobů a nosí je běžně jen tak „naostro“. Z pestrobarevné látky dokážou vytvořit sukni, šaty na ramínka, večerní róbu i plavky. Pareo jako sukně a plavky nosí i muži. Během dne ženy často ve vlasech nosí květiny a na velké slavnosti se zdobí tradičními bohatými věnci z tropických květin nebo mušlí. Zajímavé je, že Tahiťané rádi krášlí nejen sebe, ale také turisty. Už v letištní hale během pasové kontroly dostanete bílý tiarový kvítek, který si máte strčit za ucho. V resortech a hotelích hosty často vítají květinovými věnci na uvítanou a náhrdelníkem z mušlí na rozloučenou.

Tahitské ozdoby

Vahine již od narození vlastní poe rava – slavné černé tahitské perly, jež znamenají štěstí. Poe rava se pěstují pouze v Polynésii, mají barvu od černé přes fialovou až k zelené a nosí se jako náhrdelníky a náramky. Dalším okrasným prvkem Tahiťanů je tetování. Za starých časů vyjadřovalo společenské postavení, příslušnost ke kmeni a geografický původ. Moderní tetování je podřízené stylu, má ozdobný charakter a symbolizuje vlastní identitu. Přesto se používají původní prvky, do kterých se vnáší zcela moderní umělecká kvalita. Nejčastějším motivem jsou výjevy z moře, květiny, geometrické útvary a příběhy z ostrovních legend. Také náměty se vymýšlejí jako následek nějaké události a nesou v sobě vzpomínku nebo poselství. Domorodci mě naučili jezdit na žralocích s přidržováním se jejich hřbetní ploutve, a pak mi vymysleli i tetování. Stala jsem se dcerou moře a žralok se stal mým otcem. To symbolizuje velká manta se žralokem ve středu, které od onoho setkání nosím na zádech.

tahiti-5

Jako vlna Teahupoo

Krása tahitských žen se vší svou silou projevuje během tanečních představení. Je to vskutku úchvatná podívaná, když se v rytmu pravěkých bubnů vlnící ženská těla s divokými vlasy mění v jednu vířivou vlnu, v jednu roztouženou ženu – mocnou a smyslnou, jako rotující vlna Teahupoo. Pohled na lesklá těla tanečnic namazaná olejem, zahalená pouze do barevných šátků, exotických květin a bohatých černých vlasů, a na jejich dráždivé pohyby nutně vyvolávají myšlenku na legendární mýtus o krásných vahine, který šířily do celého světa námořníci prvních flotil, připluvších z Polynésie. Tyhle působivé tance – sexuálně podbarvená otea, volně plynoucí aparima nebo rituální ohňové a válečné – jež šokovaly první Evropany, fascinují svou energií a živočišností dodnes. Nejsou to obyčejné tance k pobavení turistů, ale ta nejživočišnější vyjádření, tvořící základ polynéských kultur Maohi.

Heiva

Téměř každá osada má vlastní taneční soubor, kde tančí lidé bez ohledu na věk a vzhled. Tančí mladí a staří, silní a štíhlí, míšenci, Evropané a původní obyvatelé. Všechny totiž uchvacuje a sjednocuje síla pohybového vyjádření.

Tanečníci pilně trénují a s radostí předvádějí své umění v turistických resortech. Ovšem hlavní přípravy směrují zájmena k velkolepé oslavě Heiva, která je zlatým hřebem polynéské kultury. Koná se každý rok po dobu jednoho měsíce. Tanečníci ze všech ostrovů se sejdou v Papeete a na některých dalších ostrovech, kde probíhají soutěže v tanci, zpěvu, ukázky tetování, chůze po žhavých kamenech, konvoj květinových kánoí, závody v jízdě na vahadlových člunech, zvedání kamenů, hod oštěpem, běh se zátěží a mnohé jiné. Heiva je jedinečnou možností nahlédnout přímo do bohatého kulturního dědictví Polynésie.

tahiti-4

Modlíme se za kulturu

Polynéská Maohi přežila doby zničující kolonizace, kulturní cenzury a všemožných zákazů. A i přes náboženská dogmata, tak urputně prosazovaná misionáři, zůstává v Polynésii žena – vahine stále bohyní lásky, tvůrkyní života a nositelkou těch nejlepších kvalit. A také je stále uctívána. Přemýšlela jsem, zda mobily, auta a k nim patřící cesty, neforemná města zajišťující podmínky pro turisty, velké resorty, které zamořují korálové laguny, zda to vše je pro ostrovy a jejich obyvatele přínosem, zda to potřebují. Jestli nutně musíme šířit náš způsob života do tak odlehlých končin, jestli naše uspořádání je lepší, jestli jsme šťastnější s tím vším, co máme, jestli to vše potřebujeme a jakou cenu za to platíme.  

Za krásou obyvatel jižních moří plula Inna Václavová

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Komentáře