Indický hospodářský zázrak, rodiště Mahátmy Gándhího, politická startovní čára současného premiéra Indie Nárendra Módího – to jsou nejčastější témata politických a ekonomických médií ve spojitosti se severoindickým státem Gudžarát.

V rubrice o cestování budete Gudžarát hledat asi marně, turisté se mu v honu za slavnějšími atrakcemi většinou vyhýbají. Gudžarát byl ale po staletí pokrokovým státem bohatých obchodníků, kteří své výdělky rádi dávali na odiv, stavěli honosné domy, zvelebovali chrámy snad všech indických vír, investovali do vzdělání, řemesel a kultury. Výstavní síní tohoto státu západní Indie je pak jeho největší město Ahmadábád, výběr toho nejlepšího i nejhoršího, průmyslový gigant i tak trochu zaprášený historický klenot.

Ahmedabad Kids

Bůh průmyslu

„Znáte Nárendra Módího,“ ptá se nás mladík, kterého jsme si právě stopli na cestě do Ahmadábádu. Když na sebe na kožených sedačkách jeho luxusního auta jen bezradně koukáme, pokračuje: „Je to nový indický pre­miér. Ale předtím byl dvanáct let guvernérem Gudžarátu a udělal tady pro lidi hotové zázraky! Máme nové silnice, největší firmy v zemi, lidé mají práci a bezdomovci střechu nad hlavou,“ vyjmenovává změny posledních let, zatímco už asi 15 minut projíždíme kolem jediné gigantické továrny na léky.

Indie

„Pro Gudžarátce je zkrátka novým bohem, a to stejné teď udělá pro celou Indii,“ shrnuje naděje celého národa. „No potěš, to Indie přesně potřebuje, své více než tisícovce bohů ještě jednoho navíc,“ skepticky si pomyslím. Když se ale blížíme k městu, začínám chápat, o čem je tu řeč. Ač doprava houstne, silnice nápor zvládají. Přes řeku Sabarmatí vede hned několik mostů a na jejím nábřeží je zcela nový odpočinkový park.

„Kam vás mám odvézt?“

„Můžeme vystoupit kdekoli, vezmeme si do hotelu rikšu,“ s vděkem odpovídáme.

„Vyhodím vás, kde potřebujete, jste hosty v mé zemi,“ jedinou větou potvrzuje pověstnou gudžarátskou pohostinnost a úctu k tradicím.

Opevněné město Ahmadábád

Jakmile vysedneme z klimatizovaného auta v centru starého města, ocitneme se v jiném světě. Rušné třídy jsou lemované prodejními stánky s nekonečným množstvím zboží. Ovoce, zelenina, slepice, hrnce, vařečky, koření, spodní prádlo, pestrobarevné laky na nehty, sponky do vlasů, spousty prodávajících i nakupujících – živá atmosféra jak z minulých století nás okamžitě vtáhne.

spices Ahmedabad

Dnes šestimilionové město bylo založeno jako centrálně plánované a opevněné již v roce 1411 vládcem Ahmad Šáhem. Díky jeho privilegovanému obchodnímu postavení a fondům pomáhali při výstavbě nejlepší umělci a stavitelé a v polovině 16. století už město patřilo k nejkrásnějším v celé Indii.

Ač jsou obchodní bazary neuvěřitelně fotogenické, pravou raritou starého Ahmadábádu jsou na svou dobu revoluční obytné čtvrtě zvané pol. Aby mezi různými kastami, profesemi a náboženstvími nevznikly třenice, vyvinul se zde systém uzavřených, ale přece propojených sousedství. Každý pol měl jen jeden nebo dva skryté vchody a všechny dveře i okna domů ústily do uzavřených vnitrobloků. V době krize stačilo uzavřít vchody a z polu se stala soběstačná pevnost patřící jediné komunitě.

Indie

Život indických kast

K návštěvě je ideální brzké ráno, kdy jsou ulice nejživější a díky jejich labyrintovému charakteru je potřeba průvodce, který zná všechny tajné dveře. Srdcem každého sousedství je chrám a společné náměstíčko, kam lidé chodí poklábosit, ženy společně prát prádlo, muži popíjet čaj. Žasneme, jak urbanisté patnáctého století dokázali naplánovat vše do detailu – každý dům má místo sklepa sběrnou nádrž na dešťovou vodu a propojenou kanalizaci(!).

Aby v městském prostředí bylo dostatek přírody, jsou ve stěnách „vestavěna“ hnízda pro ptáky a veverky a na náměstíčkách ozdobná krmítka. Některé domy haveli jsou skutečně nádherné, cihlové zdi s dřevěnými, řezbářsky mistrnými balkony a detaily vyjadřujícími profesi majitele. I když ve stavu částečného rozkladu, poly jsou i dnes plně obydlené, mají starosvětský šarm a čekají v počínající rekonstrukci na svou řadu.

P1200070

Většina lidí dnes ale žije mimo staré město, v nové zástavbě a Ahmadábád byl dokonce v roce 2012 zvolen deníkem Times of India jako nejlepší indické město pro život. Za uhánějícím průmyslem ale zjevně klopýtají některé sociální otázky. Kromě znečištění je vládám vyčítáno hlavně opomíjení investic do vzdělání a špatné postavení žen. Negramotných je stále 22 % Gudžarátčanů a nezdravý poměr 921 žen ku 1000 mužů potvrzuje pokračující nelegální potraty ženských plodů a upřednostňování mužských potomků.

Citlivé je i soužití hinduistů a muslimů, které v roce 2002 nešťastně vyústilo v násilnosti, při kterých zemřelo asi tisíc lidí, především muslimů. Místní vláda, v jejímž čele tenkrát nebyl nikdo jiný než Nárendra Módí, střetům nezabránila.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl

Oázy krásy a klidu

Etnická různorodost přináší Ahmadábádu ale především pozitiva. Bohatí obchodníci vždy investovali do svatostánků svých náboženství, a tak zde nyní za jediný den můžeme navštívit hned několik duchovních světů – mezi klenoty patří hinduistický tisíc let starý Chrám slunce v Mohendře či džinistický dokonale propracovaný chrám Hatheesing. Zcela ojedinělým typem stavby jsou vodní rezervoáry baoli, které v této suché zemi přestaly být pouze funkčním zařízením, ale staly se i mistrovským dílem, ukazujícím na společenský status svého patrona.

Privilegovanou, i když menšinovou vrstvou Indie, zde ale vždy byli muslimové. Ve městě je hned několik 600 let starých komplexů – Páteční mešita Jama Masjid s pružnými minarety odolnými proti zemětřesení, mešita Sidiho Saiyada s kamenářskou výzdobou podobnou krajce či opulentní mauzolea starých králů.

Unikátní archtektura Indie

Za nejunikátnějšími stavbami je ale třeba opustit Ahmadábád a udělat si výlet do několika hodin vzdáleného bývalého gudžarátského hlavního města Champaneru. Ve své době byl krok napřed před zbytkem Indie – zdejší mešity jsou o sto let starší než slavnější kusy v Dillí či Ágře a zároveň jim sloužily jako architektonický vzor. Město bylo po dobytí mugalským císařem Humayunem opuštěno, a tak se zachovalo prakticky v nezměněné podobě. Jako jediní turisté vysedáme „vyklepaní“ z autobusu a v pokladně kupujeme přehlednou mapku – průzkum může začít. Ve městě byly paláce, brány, trhy, nejlépe se ale dochovaly mešity.

Oproti našim představám uzavřených kopulí jsou ty zdejší otevřené, zastřešených je pouze několik sloupořadí nejblíže svatému výklenku mihrábu a zbytek tvoří nádvoří íván. Všechny jsou postavené z pískovce, detailně zdobené a zasazené do zelených zahrad s pestrými keři bugenvileí. Procházka po Champaneru je pro nás doslova návštěvou oázy krásy a klidu pro oči i duši.

Indie

Velké duše

Gudžarát nedal Indii jen zajímavou architekturu, ale i nezvyklé množství osobností. Mezi slavné gudžarátské rodáky patří Muhammad Alí Džinnáh, první premiér Pákistánu, první ministr vnitra a vicepremiér Indie Sardar Vallabhbháí Patél či zakladatel průmyslového gigantu Tata – Jamsetji Tata. Ten nejslavnější je ale bezesporu Mahátma (Velká duše) Gándhí, jehož domovem byl v letech 1917–1930 ašram Sábarmati na okraji Ahmadábádu.

„Nikdy se nevzdej pravdy, ani ve smrti,“ vítá nás jeden z Gándhího citátů v ašramu, nalézající se v klidné zahradě na břehu řeky. Dům je dodnes ztělesněním Gándhího hodnot. Interiér bez židlí a měkké postele, na čestném místě oblíbený kolovrat, jehož denním užíváním bojoval proti dovozu tehdy levného strojového textilu z Anglie. Odtud Gándhí v roce 1930 zahájil i slavný solný pochod na protest proti absurdnímu britskému monopolu na výrobu soli. Malé muzeum mapuje jeho život a vystavuje některé unikáty, jako smírčí dopis Hitlerovi z roku 1937. Bezednou lásku zdejších obyvatel ke Gándhímu dokazuje, že na počest jeho snahy o duchovní i tělesnou čistotu vyhlásili Gudžarát státem s plnou prohibicí alkoholu, kterým zůstal dodnes!

Trocha sladkého i kyselého

Zpět v rušném městě hledáme jednu z vyhlášených jídelen gudžarátského thálí. Nevíme, co přesně očekávat, ale zdejší kuchyně má prý být jednou z nejlepších v Indii. Jen co zasedneme ke stolu, přistane před každým z nás obrovský kovový tác s několika miskami karí – čočkové, zeleninové, jedno nasládlé, jiné kyselé, vše v souladu s místními tradicemi neubližování – vegetariánské. Dohromady dokonalý chuťový mix. A jakmile jednu misku spořádáme, už je tady klučina, který ji znova naplní až po okraj. Jak si tu pochutnáváme, přemýšlím, že takové místní thálí přesně vystihuje návštěvu Gudžarátu – dá vám po malých dávkách hodně zajímavých zážitků.

Autor: Adriena Vyzulová

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Koupit Koktejl