Náhorní Karabach na první pohled nemá logiku. Obýván je převážně Armény, ale mezinárodně je uznáván jako součást Ázerbájdžánu. Vstup je možný pouze dvěma cestami – obě vedou z Arménie. Víza uděluje ambasáda Republiky Náhorní Karabach sídlící v Jerevanu, ale jakmile je máte v pasu, zavřeli jste si dveře do Ázerbájdžánu. Ani název této enklávy není zcela přímočarý; jedná se o složeninu rusko-perského „Nagorno Kara-bakh“, což lze přeložit jako „horská černá zahrada“.

Cestou do Karabachu se zastavuji ve staré škole vesnice Halidzor. Návštěvu a focení mi tu domluvil Voloďa, s kterým jsem včera večer popíjel v jedné hospodě v nedalekém Gorisu. Sliboval, že škola bude velmi opotřebovaná, tedy fotogenická, ale že se na hodině dějepisu propadnu skrze parkety, to jsem nečekal. I palubovka v tělocvičně je tak ztrouchnivělá a záplatovaná, že mám strach se pohnout. Ne však děti, které zde bez obav a se vší divokostí hrají basketbal, fotbal a házenou zároveň – ani se nestačily převléci. Jako průvodce po škole se mne ujímá s cigaretou v ruce učitel Igor a hned po vyučování mne zve k sobě domů.

Nahorni_karabach

Na zápraží sedí jeho otec, ověšený metály z druhé světové války, díky kterým pobírá relativně vysokou penzi asi dvou tisíc korun měsíčně. Největší poklad je ale ukryt za domem – palírna vodky. Neuvěřitelně amatérská destilační aparatura, počínající přírodním ohništěm pod visícím kotlem, s rezavými rourami vedoucími nádrží s vodou (chlazení), a na konci světe div se odkapává v pravidelném rytmu letošní úroda. V Arménii jsem brzy pochopil, že vymlouvat se na řízení motorového vozidla nemá smysl, a tak ještě než vyrazím do zákrut Náhorního Karabachu, koštuji výbornou pálenku.

Dej si s námi

Neutuchající pohraniční potyčky a hádky o politickou kontrolu této těžko uchopitelné oblasti znamenají, že Náhorní Karabach není právě vyhledávanou dovolenkářskou oblastí. A přitom má krajina o velikosti Královéhradeckého kraje tolik k nabídnutí: horské kláštery, archeologická naleziště, přírodní scenerie, ale hlavně příležitost na chvilku se vrátit v čase a na vlastní oči pozorovat život, o jakém nám vyprávěli prarodiče. V pozdním odpoledni stoupám do hor Černé zahrady, tu a tam zastavím, abych mohl obdivovat nádhernou krajinu pod zapadajícím sluncem.

Za tmy přijíždím do Šuši, prvního karabašského městečka o pár tisících obyvatel. Válka zničila osmdesát procent budov a město se ani po dvaceti letech z následků neotřepalo. Bloudím tmavými ulicemi a zastavuji až u nově zrekonstruované křesťanské katedrály sv. Krista Spasitele s nevyslovitelným jménem Gazančecoc, jediné osvětlené stavby široko daleko. V blízké restauraci spořádám šašlik a sháním nocleh. Nejlepší to prý bude u Saro Sarjana. Všichni jej znají a on zná všechny. Zná také ministra zahraničí, Karena Mirzojana, který mi udělí povolení navštívit město duchů Agdam.

Nahorni_karabach

V Stěpanakertu, hlavním městě Náhorního Karabachu, procházím šedé ulice a s díky odmítám bezpočet pozvání na stakan (nebo alespoň stakančik). Na periferii města nacházím dětský domov. Ředitelka Nonna Musajeljan mě provází jako kastelánka po hradu a na chodbách s krásně pomalovanými zdmi mě seznamuje s usměvavými schovanci. Děti chodí do vedlejší školy a Nonna se jim snaží kompenzovat ztrátu rodičů výlety, hrami nebo divadlem. Po dovršení 18 let musejí děti domov opustit, ale všechny dostanou od vlády do začátku byt a práci.

Nemocnice, která zažila válku

Nemocnice ve Stěpanakertu, stará stalinovská stavba, tu stojí od roku 1936. Při nedělní návštěvě se ptám, kde najdu hlavního lékaře. Doktor Atajan se mě ujímá a bere mne na vizitu po všech odděleních starého špitálu. Rozpukané zdi, popraskané omítky a rozdrolená dlažba na zemi připomínají všechno, jenom ne nemocnici. Ponurá atmosféra tmavých chodeb se ale nepromítá do mysli zdejšího personálu ani pacientů. Všichni jsou nesmírně vstřícní a ochotní, pacienti sice nechápou, co tu dělám, ale když jim vysvětluji reportérskou misi, děkují za můj zájem – „spasibo za vnimánije“.

„Máme tu výborné lékaře,“ říkají jednohlasně. „A krásné sestřičky,“ dodávají. Musím souhlasit.

Doktor Atajan, vážený pán kolem sedmdesátky, mi během vizity vypráví, jak nemocnice fungovala za války. „Pracovali jsme prvně zde a operovali podle toho, kde se právě střílelo, jestli zleva nebo zprava. Potom jsme museli do sklepa, a nakonec nás přestěhovali do budovy prezidenta.“ Bezpočet děr po kulkách na fasádě nemocnice potvrzuje svědectví. V těsném sousedství se právě dokončuje novostavba moderní nemocnice, sponzorovaná mecenáši z Ruska i západu. Pacienty tak snad v brzké době čeká důstojné prostředí.

Nahorni_karabach

Svět bez života

Navečer pokračuji k největšímu městu duchů na světě Agdamu, symbolu utrpení a nenávisti dvou národů. Všechny domy jsou rozstřílené, pouze mešita Juma stojící uprostřed trosek byla běsnění ušetřena. Z věže jejího minaretu se dívám na hrůzné následky válečného konfliktu, připomínající jadernou katastrofu. Křížem krážem projíždím po zaprášených cestách kdysi živého města a nemohu se ubránit směsici smutku, strachu a zoufalství. Před válkou zde žilo na padesát tisíc obyvatel, dnes mi cestu tu a tam zkříží pouze opuštěný pes.

Po soumraku zaznamenávám v jednom stavení světlo. Projíždím pomalu kolem a ze dvora na mě nevěřícně koukají tři chlapi, schovaní mezi pytli s ovocem. Ernest, Boris a Michal tady právě zpracovávají sklizeň granátových jablek, popíjejí vodku a mezi jednotlivými stakany (už jsem říkal, že auto tu není omluvenka?) mi vyprávějí svoje příběhy.

Cestou na jih Karabachu projíždím několik vesnic, abych se znovu a znovu ujišťoval o neskutečné pohostinnosti zdejších obyvatel. Za celou cestu se mi dostává bezpočet pozvání do domácnosti, více šašliku, než dokážu spořádat, a vodky více, než mohu strávit. Raya a Voloďa Gryginovi, oba osmdesátníci, mě hned po vystoupení z vozu v obci Karmir Šuka zvou na kávu, a nakonec i na oběd. Oprýskaná železná vrata před jejich domem jsou proděravěná kulkami ze samopalů.

Nahorni_karabach

Voloďa mi na zahradě ukazuje, kde všude za války dopadaly granáty, vypráví o svých synech a dceři, kteří všichni bojovali v blízkých horách. Bylo jim tehdy asi 17 let. „Až příště pojedeš kolem, vstup bez klepání, dveře nikdy nezamykám,“ shrnuje v jedné větě mentalitu zdejších lidí.

Oběd mezi troskami domů

Vesnice jsou často rozstřílené a zřídkakdy opravované, trosky postupně zarůstají zelení. Nejmodernějšími stavbami tak jsou památníky podél silnic. Z jednoho domku vesnice Togh na mě mává mladík a zve mě na oběd – už druhý během pár hodin. Odmítnout by tu bylo krajně nezdvořilé, a tak vstupuji do domu, jednoho z mála, který má střechu. Maminka Vera navařila, jako by mě čekala – šašlik, chalva, baklava, sýry, marmelády a samozřejmě pálenka. Vše je domácí produkce – do obchodu je tu daleko a nakupovat není za co; lidé tak spoléhají sami na sebe.

Vera mi oknem ukazuje na trosky sousedního domu. Bydleli v něm Ázerbájdžánci a žili tu v pokoji; jako sousedé spolu slavili, radovali se, chodili do kostela i do hospody. Ale válka vše změnila, Ázerbájdžánci odsud odešli, či jak i někteří Arméni přiznávají, byli vyhnáni, a zbyly po nich jenom trosky domů.

Samé otázky

Vydávám se na sever podél ázerbájdžánské hranice – Askeran, Tigranakert, Martakert. Dvacet let po konfliktu jsou stopy války vidět na každém kroku: převrácená torza tanků a další vojenské techniky, zničené domy, na polích zákopy a prázdné nábojnice. Jsem na dohled od stále žhavé linie. V ulicích je více uniformovaných než civilních občanů. Jen co v Martakertu opustím automobil, abych udělal pár snímků rozstříleného kulturního centra, je u mne uniformovaný voják s nekončící řadou otázek. Co tu fotíš? Pro koho to fotíš? Co s těmi fotkami budeš dělat? Proč? Proč? Proč?

Nahorni_karabach

Naštěstí se začíná zajímat o můj kompas připevněný na poutku kalhot. Raději mu ho věnuji, abych zachránil fotky na kartě, nasedám do auta a odjíždím. Za vesnicí na cestě potkávám evidentního bezdomovce Štěpána, nabízím mu odvoz a vyslechnutí jeho příběhu. Štěpán mi nastiňuje pohled z druhé strany hranice; jako Armén žil v Ázerbájdžánu, odkud byl za války vyhnán. Vypráví mi, jak bojoval za svobodný Karabach, kolikrát byl raněn, ale protože přišel z Ázerbájdžánu, vláda jej označila za potenciálního teroristu. Dodnes nedostal ani byt, ani penzi, bydlí v domově důchodců a toulá se po vesnici.

Zpět do Arménie se vydávám přes horský průsmyk Sotk a ochutnávám, co znamená karabašský offroad. Asfalt zprvu potrhaný, posléze žádný, jenom díry, bláto, kamení a ve vyšších polohách první letošní sníh. V horském sedle naposled vystupuji z auta a pohledem se loučím s Náhorním Karabachem. Večerní opar halí „Černou zahradu“ do bílého závoje a zjemňuje kontury krajiny. Napadá mne v tu chvíli, že tím symbolizuje vnímání Karabachu okolním světem – jakkoliv krásný, přesto mlhavý, nejasný, nečitelný, těžko pochopitelný.

Autor: František Štaud

Komentáře