Categories: 1992 / 04, 2000 / 03

„Můžeme říci mnohem pravdivěji než ty, že jsme doma všude, protože si postavíme své vigvamy jednoduše tam, kam přijdeme, a nemusíme se nikoho dovolovat.“

Algonkinský Indián

Po miliony let byli kočovní lovci a sběrači plodů pod rozhodujícím vlivem přírodního prostředí. Takový život je samozřejmě drsný a riskantní. Lidé jsou vystaveni nelítostnému výběru nehostinného a nepřátelského okolí. Pomalé a neopatrné hubí predátoři, slabí strádají hladem a staří podléhají útrapám sucha. Přežívají jen ti, kteří se nejlépe přizpůsobí přírodním podmínkám.

V nejstarších dobách musel člověk často měnit místo svého pobytu a hledat nová území pro zabezpečení své obživy. Lidé žili v malých skupinkách, živili se sběrem plodů, semen, rostlin, kořenů, lovem zvěře a ryb. K obydlí jim sloužily různé přírodní úkryty, jako skalní převisy, jeskyně a kmeny stromů. Tyto příbytky byly inspirovány světem zvířat. Podobně jako vynalézavé stavby ptáků a hmyzu, jsou první lidská obydlí obvykle anonymní, zásadně respektují podnebí a terén, jsou přísně praktická, ale vždy je v nich i trocha tvůrčí fantazie.

PRVNÍ PŘÍSTŘEŠKY

Obecně rozšířené mínění o jeskyni jako tradičním obydlí pravěkého člověka vyvracejí vědci na základě dochovaných nálezů zbytků jejich praobydlí. Pro nás se sice zdá být nejjednodušší představa uzavřeného prostoru ve skále, který jako by sama příroda stvořila pro člověka. První lidé však využívali jeskyně jen málo. Četnější nálezy svědčící o činnosti člověka v jeskyních pocházejí až z pozdějšího paleolitu. Homo erectus dával přednost pobytu v otevřené krajině, do jeskyní se uchyloval jen výjimečně jako do přechodného útočiště před nepohodou. Snad se jim přímo nevyhýbal, ale možná ho odrazovala tma uvnitř, studené a vlhké prostředí, mnohdy umocněné prouděním chladného vzduchu v jeskynních chodbách.

Přírodní podmínky v období starších čtvrtohor, hlavně v opakujících se dobách ledových, kladly na ochranu před nepřízní počasí nemalé nároky. Nejstarším předchůdcem našeho obytného domu byla jednoduchá zástěna proti větru a dešti: několik větví zabodnutých do země v řadě nebo polokruhu se někdy ještě pokrylo listím, travou, kůrou stromů či zvířecí kůží. Za pravděpodobně nejstarší stopu po uměle zbudovaném útočišti člověka, kterou zatím známe, je všeobecně považován nález zbytků kamenného valu v Olduvai ve východoafrické Tanzanii (dílo Homo habilis). Val o průměru přes 3 metry měl původně polokruhovitý tvar a největší výšky (asi kolem 1 m) dosahoval uprostřed. Snad to byl základ pro jakousi chýši, jejíž stěny a strop mohly tvořit větve, nebo se jednalo o kamenný val chránící před větrem. Z jednoduchých zástěn se vyvinuly primitivní chatrče, které již uzavíraly nějaký prostor, ale příliš se od nich nelišily. Archeologové znají stopy podobných obydlí z doby už asi před čtvrt milionem let (např. na francouzské Riviéře). Jednoznačné důkazy o nich se nedochovaly, neboť byly vyrobeny z materiálu podléhajícího snadno zkáze.

Z četných nálezů vyplývá, že kameny a kosti použil pravěký člověk při stavbě obydlí všude tam, kde byl nedostatek dřeva. Typ příbytků volil podle terénu, klimatu a materiálu, jenž měl k dispozici. Různé stany, chaty, zemljanky i polozemljanky našich prapředků mohly vypadat podobně jako přístřeší, která si stavěli a někde ještě dnes staví jihoameričtí indiáni, africké kmeny nebo domorodci v jihovýchodní Asii nebo v Austrálii.

ZIMNÍ A LETNÍ BYDLENÍ

Podnětem ke zdokonalení nejstarších způsobů stavění byl patrně nástup poslední doby ledové. S ochlazováním podnebí se potřeba stavby nějakého příbytku, v němž by se člověk ohřál u ohně, přespával a přečkal dlouhé a studené zimní večery a noci, stávala stále více naléhavou. Už tehdy budovali lidé důkladné okrouhlé chaty s kuželovitou konstrukcí opřenou o základový val z hlíny a kostí ulovených zvířat (mamutů) a potaženou zvířecí kůží, uvnitř s ohništěm. Tento typ obydlí pochází zejména z tábořišť lovců mamutů z mladšího období poslední doby ledové, kdy podnebí bylo chladné a drsné (např. nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z doby asi před 25 000 lety).

V samém závěru této doby se hlavním zdrojem potravy stala migrující stáda sobů. Jim se musel přizpůsobit i život lovců. Tehdy se zřejmě vyvinul také nový typ obydlí – přenosný stan. Lehké stany nebo jednoduché přístřešky sloužily k obývání v zimě, stany pevnější konstrukce, chaty a zemljanky pak plnily funkci zimních obydlí. Příkladem mohou být letní stany Eskymáků a iglú, která si stavějí pro zimu.

Mimořádně populárním typem stavby zůstal po celá staletí takzvaný vigvam. V řeči indiánů znamenalo toto slovo „obydlí“. Byla to vlastně kopulovitá stanová chýše, oválná nebo kruhová a různě velkého průměru. Pevnou konstrukci tvořila kostra z kůlů, překrývaná kůrou a rohožemi z travin. Při stěhování bývalo zvykem ponechávat kostru stát a odnášely se jen lehké části a pečlivě stočené rohože i pláty březové kůry. Vigvam byl nesmírně důležitý pro život lesních indiánů od Kanady až po Severní Karolínu. Některé totiž byly dostatečně velké, aby zde žily současně i tři generace. Každý člen rodiny měl tradičně ve vigvamu své místo a společně trávené dlouhé zimní večery v tomto útulném a teplém příbytku byly údajně velmi společenské a příjemné.

ZEMĚDĚLCI A PASTEVCI V PRAVĚKU

Na konci doby ledové počínal na Blízkém východě, ve východním Středomoří, jeden z největších zvratů v dějinách lidstva, probíhající asi do 9. až 8. tisíciletí př. n. l.: přechod od lovu k chovu domácích zvířat, od sběru plodin k pěstování rostlin. Zejména zemědělství si vynutilo dlouhodobější usazování lidí na určitém místě, což bylo rozhodující pro vznik trvalých osad a obydlí. Ve stavitelství se přechází od půdorysu okrouhlého k pravoúhlému; souvisí to se změnou stavební techniky a s konstrukčním oddělením stěn od střechy. Kromě již dříve známých materiálů (dřevo, kámen) se objevují nové. V kolébce zemědělské civilizace – v Mezopotámii – je to především hlína, která nahrazovala nedostatek jiných hmot. Stavby měly často kamenné základy, stěny z dusané hlíny, střechy ploché či kopulovité; vesnické obydlí se tu od těch dob příliš nezměnilo. Domy tvořily celé souvislé komplexy malých čtyřúhelníkových prostorů, proložených dvorky a uličkami.

KOLEKTIVNÍ OBYDLÍ

V severních oblastech byl dostatek lesů, a tedy i dřeva jako stavebního materiálu. Zde vznikl nový druh osad: několik volně stojících obdélníkových domů, zřejmě obydlí větších kolektivů spjatých příbuzenskými svazky. Domy byly obvykle 10 až 40 m dlouhé (také až 80 i více m), zato však jen 6 až 8 m široké. Sedlová střecha byla usazena na podélných řadách dřevěných sloupů. Také vnější stěnu tvořily tlusté kůly; mezery mezi nimi byly vyplněny proutěným pletivem omazaným hlínou. Takových domů bylo nalezeno na evropských sídlištích z mladší doby kamenné, jak je období nejstarších zemědělců archeologicky nazýváno, značné množství.

Podobné typy kolektivních obydlí si například stavěli indiáni severovýchodních lesů, využívající kůru – surovinu, které měli ve své domovině dostatek. Nejpůsobivějším výrobkem pak byl irokézský ho-de‘-no-sote neboli „dlouhý dům“, tvořený kostrou ze vztyčených, do země zasazených kůlů, zpevněnou horizontálními trámy a překrytou v příčném řezu zaoblenou, později trojúhelníkovou střechou. Kostru překrývaly velké kusy jilmové kůry, stržené ze stromu počátkem léta. Tyto vlhké, mízou prostoupené kusy kůry (asi 2 m dlouhé a více než 30 cm široké) se nejprve srovnaly vahou těžkých kamenů a posléze připevnily, jeden přes druhý jako břidlicové střešní tašky, na konstrukci obydlí. Domy byly v průměru 7 až 8 m široké, jejich délka závisela na počtu ubytovaných rodin (u Mohawků i 60 m). Obydlí bylo rozděleno na řadu oddělení podél obou stran domu, ze tří stran uzavřených a otevřených do středové uličky s malým ohništěm pro dvě proti sobě umístěné rodiny o pěti či šesti osobách. Dlouhý dům s byty – teplými, prostornými a udržovanými obydlími – odrážel mnoho z vnějšího projevu ekonomického a sociálního systému jeho obyvatel. Klíčovými u Irokézů, ale i například u obdobně bydlících Hurónů, byly prvky ekonomické spolupráce, solidárnost rodu a pravidla vzájemné dohody.

DOMY NA KŮLECH

Během celého dalšího období se zemědělský způsob obživy ani stavební technika příliš nezměnily. Domy se v pozdní době kamenné poněkud zmenšily a byly pak zřejmě obývány jednotlivými rodinami. Samozřejmě nebylo obydlí všude stejné: na severu, kde zemědělství člověka neuživilo, bydleli lovci a rybáři ještě dlouho v prostých chatrčích.

Zajímavým typem bydlení v době bronzové a železné byly nákolní osady u alpských jezer, domy umístěné na dřevěných plošinách nesených množstvím kůlů. Nestály však ve vodě jezera, nýbrž v bahnitém pobřežním pásmu. Podobné techniky užívali i obyvatelé severoitalských terramaren v údolí Pádu.

V subtropických močálech Floridy stavěli Seminolové a Mikosukíové takzvaná čiký – domy na kůlech s otevřenými stěnami. Byly zhotovovány z cypřišových kůlů, měly kruhový nebo obdélníkový půdorys, doškovou střechu z vějířových palmových listů. Měly buď částečné stěny, v mimořádně vlhkých a teplých oblastech byly úplně beze stěn. Ze střechy bylo možné v noci spustit zástěny na ochranu před moskyty a rosou. Většina čiký měla vyvýšenou podlahu (volně položenou nebo na dřevěných kůlech), na které se vykonávala obvyklá denní práce a v noci se na ní spalo. Obydlí také odolávalo náhlým a prudkým změnám počasí. Pevné a pružné čiký jen málo ohrožovaly hurikány, schopné srovnat se zemí cihlové stavby.

V RYTMU PŘÍRODY

V celém civilizovaném světě se dnes vývoj stavitelství a architektury ubírá jednotným směrem, bez zřetele na zeměpisné a klimatické odlišnosti. Dříve tomu tak nebylo. Rozhodující, alespoň zpočátku, byly přírodní podmínky. Dokud se člověk nenaučil pomocí ohně, vhodných nástrojů, důkladného oděvu a spolehlivě chránících obydlí vzdorovat nepříznivým podmínkám, mohl žít jen v krajinách s mírným podnebím. Teplá tropická pásma poskytovala k životu příjemné prostředí bez podstatných a trvalých starostí o živobytí.

V oblastech s teplým klimatem lidé zpočátku vlastně ani necítili potřebu stavět si nějaké obydlí. Prosté přístřešky stačily pro případ nepohody. Původní obyvatelé Austrálie Austrálci (aborigines) se občas, v době nadbytku, zastavovali během svého putování krajinou na místě, a tehdy si stavěli i primitivní přístřešky z větví, kůry a listí stromů. Oděv neznali, blahodárné teplo jim v noci dával oheň, nebo jediné jejich domácí zvíře a neocenitelný pomocník při lovu – polodivoký pes dingo, sloužící jim v noci jako přikrývka. Za chladných nocí se Austrálci obklopili svými psy, a podle jejich počtu dokonce měřili teplotu. Studenou noc označovali jako „noc tří psů“, velmi chladnou jako „noc pěti psů“ a teplotu okolo bodu mrazu jako „teplotu šesti psů“.

Přírodní podmínky arktických oblastí zaměstnávaly obyvatele polárních krajů natolik, že veškerý čas věnovali zajištění pouhého bytí. V oblastech, kde se střídají značně odlišná roční období s velkými teplotními rozdíly v létě a v zimě, byl také člověk přinucen zabezpečit se během letní doby pro zimní období nedostatku. Přírodní rytmy nutily lidi uvážlivě se rozhodovat na dlouho dopředu. Pravidelně se opakující záplavy přinášející úrodné naplaveniny určovaly chod téměř veškerého lidského počínání. V subtropickém a mírném pásu vznikly nejvhodnější podmínky pro život člověka. Rychle zde rostl počet obyvatel, rozvíjelo se hospodářství, civilizace i kultura.

ODKAZY PRAVĚKU

Člověk moderní doby není již vydán napospas přírodním podmínkám. Vymoženosti techniky jej chrání proti vlhku, chladu či horku. Lidé by dnes bez více či méně dokonale technicky vybaveného kulturního obytného prostředí nemohli existovat. Stabilitu a jistotu nacházejí v umělém světě, do prapůvodních podmínek lidské existence se už nemohou vrátit. Mohou se tam – z poznávacích, výchovných či romantických důvodů – občas podívat nebo krátkodobě rekreovat, ale nemohli by v nich až na pár výjimek přežít. Co by asi dělali, kdyby během okamžiku přišli o všechny ty více či méně potřebné předměty, kterými si „usnadňují“ život v současné civilizaci? Byli by vůbec schopni čelit problémům, které by před nimi vyvstaly v této nové životní situaci? Snad jen někteří potomci prapůvodních „divochů“ by to dokázali. Přírodní pravěký člověk byl totiž od samého počátku nedílnou součástí celé přírody, ztotožňoval se s ní, nikdy z ní nevybočil a nikdy se ji nesnažil ovládnout, měnit a zasahovat do ní. Moderní člověk naopak stále více znečišťuje své životní prostředí i mezilidské vztahy. Jednou z hlavních příčin toho je právě odcizení člověka přírodě, a člověku zvláště. Je nejvyšší čas, abychom se našimi prapředky, kteří žili tisíce let v souladu s přírodou, vesměs v obydlích zhotovených z ekologických a recyklovatelných materiálů, nechali alespoň inspirovat.


V minulosti to byly přírodní podmínky, které měly vliv na vývoj lidského osídlení. Na Zemi vznikaly oblasti blahobytu s hustým zalidněním. Nejvhodnější podmínky pro lidský život a jeho rozvoj poskytují subtropická a mírná pásma, kde se daří plodinám důležitým pro život. Jinde byla naproti tomu krajina osídlena zcela řídce nebo zůstala neobydlena. Proto je dnes obyvatelstvo na naší planetě rozmístěno značně nerovnoměrně. Asi 75 % obyvatelné souše má hustotu zalidnění menší než jednoho obyvatele na jeden km². Více než polovina lidstva naproti tomu žije jen na 5 % souše. Na severní polokouli je 90 % obyvatelstva Země. Téměř 2/3 světového obyvatelstva žije při dolním toku řeky Nilu, v její deltě, v povodí řeky Gangy, v severní a východní Číně, v průmyslových oblastech Evropy, v Japonsku, na atlantském pobřeží USA a v Indonésii na ostrově Jáva. Oproti těmto oblastem jsou na Zemi území řídce osídlená. V Evropě jsou málo zalidněná území za polárním kruhem, v Asii lesy a močály Sibiře a velehory centrální Asie. V Africe jsou rozsáhlé oblasti Sahary a Kalahari téměř neosídlené. Rovněž vnitrozemí Afriky má málo obyvatelstva. V Severní Americe mezi tyto oblasti patří severní Kanada, Aljaška a horské oblasti. V Latinské Americe jsou nejřidčeji osídleny lesy při rovníku, plošina Mato Grosso, Patagonie a velehorské oblasti And. Mimo městské státy, např. Monako (17,5 tis. obyv/afp/editor/km²), jsou na Zemi nejhustěji zalidněny Bangladéš (812), Jižní Korea (475) a Japonsko (335). V Grónsku naopak připadá jeden obyvatel na 50 km².

Category: 1992 / 04

JOSEF FORMÁNEK

Mexiko Auto pomalu ukousávalo kilometry pohoří SIERA MADRE DE ORIENTAL. Byla tmavá, nejtmavější noc v mém životě. Světla vypověděla službu a my jeli serpentinami nad několikasetmetrovou propastí jen za blikání příruční baterky a blíže nepopsatelného pocitu, který nás hnal vstříc onomu okamžiku těsně před smrtí. Tehdy jsme nebezpečí nevnímali, protože jsme se hnali za něčím, co normální smrtelník nepochopí. V tom autě se mnou totiž nejela běžná sorta lidí. A co jich přitom znám: blázny, životní kaskadéry, tuláky, suché vědce, pedanty i třeba anarchisty. Tihle však byli vším tím a ještě něčím navíc. Schopní kvůli NĚČEMU podstoupit úplně všechno – možná i život. Chtěl-li by je nějaký lupič překvapit, musel by ve zvolání: „PENÍZE NEBO ŽIVOT“ použít místo celosvětového lákadla slova – KAKTUSY!
Ale začneme popořádku, protože všechno má svůj ZAČÁTEK. Startujeme. Žvýkám žvýkačku HUBBA BUBBA od Libora, aby mne nezalehlo v uších. Trošku to kodrcá a najednou se letadlo odlepuje od země. Jarda se raduje. Pár seriózních Američanů v kravatách se otočí znepokojeno představou únosu nějakým šílencem.
Začínají se smát, ale i ostatní kluci. SPLNIL SE JIM SEN. Expedice čtyř českých studentů MEXICO ASOMBROSO pro výzkum sukulentní flóry, kaktusů v mexických pouštích na severu a hmyzu i hadů v pralesích na jihu, totiž právě začala. Smál jsem se i já, netuše, že hled ání nových lokalit vzácných kaktusů bude vykoupeno nepohodlím, zimou, vedrem, strachem. Legrací, několikrát ohrožením života a stavy hraničícími se šílenstv ím. Ve špinavém, páchnoucím, uřvaném MEXICO CITY jsme pobyli jen tak krátce, abychom se úplně neudusili šedou mlhou štiplavého smogu a stihli zařídit některé smluvené kontakty vůli zapůjčení auta z místního U.N.A.M.U – nejstarší univerzity na americkém kontinentě. Kontakty nevyšly, a tak přišla botanikům vhod nabídka od slovenského kaktusáře Milana Zachara, který v té době v Mexiku prováděl výzkumy individuálně. Rozhodnuto. Pojede se jeho starým volkswagenem, který se za pár šupů měl změnit z doplňku místního vrakoviště a automotokrosového plnokrevného oře. V té době se od nás odtrhla jižní skupina – herpetolog Jiří Bálek a entomolog Pavel Hošek, kteří zamířili ke guatemalským hranicím. Nevěděli, čemu se jim podařilo uniknout. Protože pak přišlo PEKLO.
Auto, kterému se ve všech zemích světa neřekne jinak než brouk, bylo hodno svého jména. Rychlost a zabejčilost podobná chrobákům mu byla vlastní. Poté, co na mně a Libora Kunteho začali zbylí dva členové osádky Jarda Šincer a Milan Zachar dozadu nakládat fůru věcí – kanystry, krosnami, bedýnkami s jídlem počínaje a sombrery konče, pov ážlivě zapérovalo a pokleslo. Při několikahodinovém výjezdu z MEXICO CITY to neušlo jednomu policistovi,který nás ledabyl ým pohybem ruky zastavil. Když vzadu uviděl ten nářez, rozz ářil se jak stowattová žárovka: „Gringo vylez z toho auta – vždyť máš vzadu místo lidí bagáž až ke stropu. „Instinktivně jsme se s Liborem přikrčili a nedutajíc, čekali na jeho verdikt.: „To je za půl miliónu.“ Milan, lapajíc po dechu, to nakonec usmlouval na 300 tis íc pesos (asi 3 000 Kč – pozn. Autora) policajtovi do kapsy. Ten se nerozpakoval a s úplatkem usedl do svého auta vedle nějaké ženy, kterou rozradostněný polí- bil s vědomím, že má vyděláno na příští měsíc. Ponuře jsme mlčeli, dokud jsme nesjeli ze silnice, připraveni strávit první noc v terénu. Krajina jak v českém Polabí, jen na horizontu je vidět siluety pichlavých opuncií. Na dobrou noc si dáme sušenky s banány a zapíjíme mezcalem. Chutná po jemné whisky a tak trochu po mase. Na dně láhve totiž pluje mrtvý červ. Děláme si legraci, že je to naše první a nejlepší setkání s místní faunou. Nebylo poslední. Následující ráno jsme se probudili jako slepec, ne snad kvůli pozřenému alkoholu, ale proto, že mě nějaký příslušník hmyzí říše při návštěvě mé hlavy surově kousl či píchl.
V ZAJETÍ ZÁVODŮ. Ráno jen jsme vyjeli na silnici, auto chcíplo. Myslel jsem, že budu motor následovat. Slepý, zarovn án batohy bez možnosti pohybu, jsem se dusil výpary benzínu a vyhlídkou, že se v tom horku zalknu a nebo si trochu zalétám, až budou unikající pohonné hmoty explodovat. Po půlhodině shánění přišli kluci konečně s automechanikem. Opravil, co šlo, aby nám to zase po pár kilometrech kikslo, a přímo v nějaké šílené vesnici. Místo silnic a chodníků bláto, lemované mrtvolami psů, jejichž nohy trčely až k nebi jako němá připomínka temperamentn ích mexických řidičů. Z domů, podobných našim garážím před demolicí, se začali sbíhat lidé. Vytáhli jsme v autě okénka a na hruď si přitiskli foťáky. Nic. Jen se pohodlně rozsadili okolo a se zájmem vyčkávaly. Pochopili jsme: asi jsme jim nahradili pojízdné kino, které do téhle vesnice mělo přijet už před měsícem. Auto nám za těžké prachy opravil jeden asi osmnáctilet ý automechanik. Dojeli jsme jen do další ulice. Tam jsme si museli zaplatiti dalšího automechanika. Bylo mu asi dvanáct. Blížíme se ke křižovatce, blízko jedné vytipované lokality, když tam zprava přijíždějí dvě policejní auta. Vyskočí z něho policisté a na silnici začnou stavět kužely. Najednou se odkudsi vynoří temperamentní diváci, kteří mají za 15 minut opravdu čemu tleskat, neb se řítí první závodník se svým automobilovým veteránem. Říkám, aby nás pustili, že spěcháme, a vytahuji novinářskou průkazku. Dav mě uchopí a doslova mě vyndá z fotobrašny fo- ťáky a při každém projíždějícím automobilu řvou: „Mira hace fotos! Rychle foť! Budeš mít superreport áž a supernejslavnějším závodu veteránů.“ I když mě automobily tolik něří- kají, jsem donucen rezignovat a fotím. Nakonec s klukama nervově nevydr žíme a obracíme auto, abychom závody objeli. Ty však už asi skončily – neboť se začíná uvolňovat zácpa automobilů směrem k nim. Už ale nemáme sílu znovu obrátit a modlíme se, abychom z té zácpy vůbec vyjeli. Jsme venku. Najednou auta před námi brzdí. Křižovatka. Zleva přij íždějí dvě policejní auta, vyskočí z něho dva poliši a na silnici začnou dávat kužely. Myslíme, že se nám to zdá. Závod objel Tehuacan a pokračuje obloukem ke startu. Šéf expedice Libor Kunte, zezadu zavalen krosnami, jen zasípá: „Kruh se uzavřel.“
ÚSPĚCH. Cestou necestou, až od auta odl étaly kameny, jsme šplhali s kvílícím motorem stále výš na náhorní plošinu. Ta mi vyrazila dech. Krásné, štíhlé a vysoké juky, zakončené střapatou kšticí, se tu zvedaly od hlazených oblázků a ostřicovité trávy k azurov é obloze. A mezi nimi, rozházené jako tím nejcitlivějším básníkem-zahradníkem tur ostly ve fantastických kombinacích symetrické, brčálové zelené agáve a stovky kaktusů. Od sudovitých tlouštíků s ohromnými trny až po ty dlouhé, majestátní, s rozvětvenou korunou, známé z arizonsk ých pouští. Pohádkový kraj do nedohledna. Ticho a mír, že bylo mezi tmavými a opuštěným vrcholky hor snad slyšet i šeptat indiánské bohy. Nebo to byl vítr, jehož studené poryvy činily jinak vlhký vzduch dýchatelným? Nevím. Zůstávám u auta sám, kluci pracují v terénu. Jen co se rozprší, přibíhá Milan, aby zachránil své drahocenné fotoaparáty. Za chvíli se na zem valí přívaly vod. V tom skrz záclony H2O na předním skle, vidíme přibíhat Šnicera a Kunteho. Jarda se směje, vyskakuje do vzduchu a řve: „Napiny, kurva, mám je.“ Musíme ho skoro násilím vtáhnout do auta. Je šťastný . Ještě večer u ohně se celý promáčený a kašlající nepřítomně usmívá do plamenů a ani nechce jíst hnijící salám a trotilové placky. Objevil totiž nesmírně vzácnou populaci asi 50 rostlin kaktusů MAMMILLARIA NAPINA. Od sedmdesátých let, kdy je v tomto kraji popsali Američané, se totiž myslelo, že se tu už nevyskytují. Ráno se kluci vrací na objevenou lokalitu, já si fotím kaktusové scenérie po okolních kopcích, protože mě ta šílená vzácnost nechává klidným – podobá se tak trochu pichlačům, které mám doma v obýváku. Zato Jarda, Milan i Libor šílí. Z fotografických bakchanálií mě vytrhne až jakýsi Mexičan se stádem koz a puškou. Chce mé fotoaparáty, že z nich jeho rodina bude dlouho žít. Říkám, že též nejsem bohatý Američan – gringo, ale že jsem tu na trabajo – práci. Snědý a malý horal o tom nechce ani slyšet a nervózně si pohrává se starou mušketou, snad ještě zdob španělských conquistadorů. Mlčíme a díváme si do očí. Bojíme se k němu obrátit zády. Nebýt volání klůků, které ho upozorní, že nejsem sám, možná jsem tam stál dodnes. Cestou do hor v Zapotitlan de Salinas, kde rostou doslova lesy až osmimetrovými sloupovitých a vousatých cefálocereusů s dlouhými a bílými trny, míjíme mexickou svatbu. Auto má místo stuh a myrt na oknech a kapot ě, fáborky z igelitu a vzadu na nárazníku přivázané rachotící plechovky. Za autem ženicha a nevěsty jede zablácený náklaďák se svatebčany, kteří nám s křikem mávají.
HOMO CACTUS NEBO SAPIENS? A skále blízko Metztitlanu, kde kluci hledají za deště neúspěšně jeden zajímavý kaktus, uhodí blesk. Všichni seběhnou dolů celí bílí a vyděšení, jen Jarda, který byl nejblíž, se nevrací. Vtipkujeme o jeho smrti, až ho vidíme scházet dolů překvapeného, proč už nehledáme. O blesku nic neví: „Jo, něco tam bouchlo“. Ale co snad není možný, ty potvory chlupatý tam nikde nejsou!“ Až teď poznávám, co to je kaktusář. Nejenže se dokážou bavit 24 hodin denně o kaktusech, na objevené lokalitě vůbec najíst, nepít a jak v tranzu fotografovat jedinou rostlinu na několik filmů, ale jsou schopni i kompletně ohluchnout . Jarda Šnicer to dovrší v noci u ohně, když si povídáme:“Ty vole, mě by bavilo možná mít trny a bejt kaktusem. Jedině tak bych si zjistil, co ke svýmu životu ty chlupáči optimálně potřebujou.“ Bez komentáře. Myslím, že se zde jedná už o záležitost patologickou a vědci budou mít co do čin ění s popsáním nového lidského druhu. Za svou ložnici si vybíráme horský les. Když usínáme, Libor do cikád cvrčků vykládá, že tu podle mapy už mohou být jedni z nejjedovatějších hadů – korálovci. Je mně proto takhle pod širákem prima a dlouho do noci poslouchám každý šustot pralesa s nervy vypnutými dlouho,neb na nás útočí komáři. Všichni svorně doufáme, že nepřenáší malárii.
SMŮLA, SMŮLA. Ráno si urazím podrážku pohorek, Libor zlomí mačkátko na citróny, Jarda rozsedne banány k snídani a Milan přejede při odjezdu meloun, který jsme zapomn ěli pod autem. Auto po deseti metrech škrtne a odmítá spolupr áci. Nakonec přece jen vyrážíme do horského puebla Hualula, a pak za něj stále výš úzkými serpentinami pohoří Sierra Madre de Oriental. Okolo překrásných scenérií kaňónů a vysokých skal, lemovaných obrovským jezerem. Všechno se topí v mlze ranního svítání. Tady místo aut už potkáváme jen místní obyvatele na oslech a mezcích. Pak nám motor vypoví službu úplně. Okolo jsou jen hory, hory, pichlavá tráva, řídký vzduch. Klukům to je vcelku jedno,protože okolo jsou přece kaktusy. Jarda se při bádání, jak nám potom vypravuje Libor, málem zřítí ze skály, která se s ním utrhne. S Milanem se vracíme pěšky asi 15 km zpět do Hualuly pro pomoc, která by nám umožnila zprovodit stávkujícího brouka. Nejprve dojdeme ke dvěma rančům. Na okénku jednoho z nich je španělsky napsáno: Zde žije katolická rodina. Nepřipouštíme zde agitaci protestantů či žádné jiné podobné sekty!! (Mexiko je totiž převážně, až na pár indiánsk ých kmenů na jihu u guatemalsk ých hranic, kde působili američtí evangeličtí misionáři a na kmen izolovaných Tarahumarů na severu, země s bigotním katolicismem, převzatým od španělských dobyvatelů. Komické je, že nejortodoxnější katolíci jsou většinou Indiáni, kteří ovšem zároveň dodržují některé pohanské zvyky.) Potkávám mladého Indiána, který nás zavede k jednomu míšenci, který prý rozumí autům. Starý pán s prořídlými vlasy si bere malou taštičku s nářadím a následuje nás. Jde pomalu, jako by věděl, že v život není kam spěchat. Míjí nás bílý rančer s džípem a nabízí se, že nás k našemu autu zaveze. Zatím co se starým míšencem v plandavých kalhotách opravujeme do noci auto, Jarda Šnicer s Liborem Kuntem odjedou s rančerem do Meztitlánu na jinou lokalitu, aby den badatelsky nezabili. My s Milanem nezabili den, ale málem sebe. Jen co jsme večer s broukem vyrazili, začala slábnout světla. Aby je Milan úplně nevybil, zapamatoval si obrysy cesty k nejbližší zatáčce, vypnul je a jel k ní zpaměti. Pak už si jen radši svítil příruční baterkou, kterou držel v jedné ruce a druhou řídil. Najednou z ní vystřelilo víčko.
TMA. Než stačil můj slovenský kamarád zabrzdit, uviděl jsem z okna v hloubce pod námi v kaňonu světýlka nějaké indiánské vesničky. Hystericky křičím: „Pozor sráz!“ Prudce brzdíme. Otevřel jsem dveře auta. Málem jsem vystoupil do vzduchoprázdna pode mnou a pochopil, jak blízko jsme byli smrti. Milan si začal potichu něco pro sebe monotónně mumlat. Nevěděl jsem, jestli se modlí nebo říká sprostá slova. Po chvíli jsem mu porozuměl: „Do riti, důfám, že se nám při tom nevypchaly vrecka se semeny KAKTUSŮ.“ Podíval jsem se na dno kaňonu. Z několikasetmetrové hlubiny stoupala vzhůru nasládlá vůně orchidejí. Zhluboka jsem se nadýchl.

Category: 1992 / 04

JOSEF FORMÁNEK

Působilo to jako bomba. Chomutov byl na nohou. Šestého prosince 91 byl totiž zatčen jeden z největších chomutovských podnikatelů Stanislav Týr se svým společníkem Antonínem Drbohlavem a oba byli vztati do vazby – kvůli vydírání na aukcích malé privatizace, ale i v běžném životě. Okolo případu je mnoho nejasností. O události se mluvilo v jiných souvislostech díky vystoupení poslance FS Michala Malého. Prohlásil totiž, že ví o korupci na českém ministerstvu vnitra, jež souvisí s chomutovským případem. Zvěstí o panu Stanislavu Tarovi dolehly i ke mně, a to dokonce ještě dřív, než byl zatčen. V té době, kdy byl pan Týr ještě na svobodě, se mně s ním podařilo natočit rozhovor. Po telefonu jsem si s ním vyjednal audienci a konečně ho uviděl. Nedůvěřivý výraz ve tváři, občas úsměv. Sundal si sluneční brýle. Z pronikavých očí čišelo sebevědomí a jeho tvář studila kamennou nepřístupností. Pan Stanislav Týr… Ale začal jsem docela obyčejně:
Na jak dlouho jste si pronajal Kamencové jezero? Pronajali jsem ho na rok s tím, že požádáme o další, pokud městské orgány posoudí, že jsme to dělali dobře. Já jsem slyšel, že podnikatel i v jiných sférách. Např. ve sběru barevných kovů, směnárenství… Každý podnikatel si zajišťuje další podnikání, které by ho jistilo. přestože to jsou dohromady poměrně velké náklady. Z vlastní zkušenosti vím, že základ není tolik v penězích, ale v důvěře mezi společníky, protože velké věci nemůže člověk dělat sám…
A kolik společníků máte? Dva a ručím za ně, jako oni za mne. Vím, že má jezero publicitu. Prý sem dokonce jezdí ministři, to je asi pro vás dobrá reklama. Byla to taková soukromá návštěva. Nerad bych o tom mluvil. Soukromá? Soukromě navštívili Kamencové jezero a opravdu se jim tu líbilo. Ale lidi by si to mohli vysvětlovat jinak. Nechci o tom mluvit.
Máte hodně příznivců i odpůrců? Spíše odpůrců.
Je pravda, že se znáte s panem Sokolem, ministrem vnitra ČR? Prý jste s ním byl viděn v únoru v chomutovské vinárně Hradčany. Je to pravda? Prosím vás, já si myslím, že jste sem přišli dělat reportáž z Kamencového jezera a to jsou věci, na který nebudu odpovídat.
Tak tedy o něčem jiném. V čem třeba dál podnikáte? Já osobně sbírám starožitnosti, to už je spíš koníček… Budeme dovážet auta, ale není to tak jednoduch é, protože je na to zapotřebí velký kapitál.
Jak na to všechno člověk získá peníze? Tak já vám odpovím čestně, určitě ne prací. A můžu vědět čím? (Smích). Zase jenom podnikáním.
Vy jste podnikal i před revolucí? (Úsměv). Určitě. A honili mě za to policajti. Mým jménem se baví ještě dodneška.
FRAJEŘI A KOVBOJOVÉ. Mezitím, co jsme si povídali, zazvonil v úřadovně rekreačního objektu Kamencové jezero telefon. Muž ze soukromé policie, sloužící na vrátnici, panu Týrovi volal, že do objektu chtějí dva pochůzkáři VB – jestli je má pustit. Pna Týr se spokojeně usmál „Ať se hlásí u mne.“ Opravdu přísli. Mladí ochránci československých zákonů,jeden vazoun, druhý menší: „Dobrý den.“ „Dobrej, hoši. Chtěl jsem vám jenom říct, abyste mě tady nechodili jak frajeři. Nemyslete si, že když máte bouchačky, že jste nějaký kovbojové, tady jste na soukromém pozemku, na kterým rekreanty hlídá moje bezpečností služba. To je všechno. můžete jít.“ Po tomto uvítacím ceremoniálu pan Týr v našem rozhovoru pokračoval:
Po své zkušenosti s chomutovskou policií jsme tady vytvořili vlastní bezpečnostní službu, kterou platí naše firma, jenž nám hlídá objekt Kamencového jezera a majetek lidí, kteří k nám přijdou.
Slyšel jsem, že máte také vlastní ochranku a dva advokáty. To není zakázáný.
Bojíte se tedy o svůj život, nebo že by vám mohl někdo ublížit stejně jako vám třeba někdo vykradl byt? Nevěřím na profesionalitu VB. Věřím už jen sám sobě. Takže jsem si zvolil vlastní cestu… Že se bojím? Ne. Nikdy nevíte, co se vám může stát.
Říkáte, že vás lidi nemají rádi, na kriminálce jsou podle vašich slov gauneři, předpokládáte tedy útok ze všech stran? Já se zas nějak o svou osobu nebojím, já se ubráním. Horší je, že mně bylo vyhrožováno, že mi bude uneseno dítě. Je to asi půl roku. V jednu hodinu v noci zazvonil někdo u našeho bytu. Moje žena se ptala, kdo to je. On odpověděl: Policie. Máte doma manžela? Jestli pan Týr a jeho známý pan Kulík nenechají ty lidi na pokoji, bude vám uneseno dítě a budete likvidováni. Vyřiďte manželovi, ať se o nás nezajímá, nebo my se začneme zajímat o jeho podvody. Nechal jsem to zaprotokolovat v Chomutově a oni mi odpověděli, že to vzali na vědomí a samozřejmě se v tom nic nepodniklo. A tak si platím soukromou policii.
Jestli se, já nevím, znáte s panem Sokolem, ministrem vnitra ČR, proč jste mu tyto skutečnosti nesdělil? Třeba v tý době ještě nebyl ministrem, když se mi to stalo. To já si poradím, já vám jen říkám, co se tady odehrávalo.
O REPORTÁŽ POLICIE NESTOJÍ. Když jsem poprvé, ještě dlouho před zatčením majitele Kamencového jezera, přišel na ředitelství okresní policie ČR v Chomutově, měl jsem možnost poznat nejen okresního náčelníka pplk. Františka Marinovce, ale i jeho zástupce kpt. JUDr. Jiřího Vyzváryho. Náš rozhovor byl však velmi krátký, když jsem vyslovil jméno Stanislava Týra. Sdělil mi, že ani nemusím začínat, protože o tuhle reportáž nestojí. Zaprvé by to prý narušilo vyšetřování a za druhé by to na oddělení vyvolalo jen určité nejistoty a věci by to nepomohlo.
NITKY. Jak to, že jste zrovna vy pane Týr, spolupracoval s občanskou komisí? Když byly prověrky, tak jsem občanské komisi poskytl určité informace. Byl by z toho určitě zajímavý materiál. Já jsem si tady totiž za ta léta dělal takový soukromý archív, protože tady není kriminálka, ale banda lumpů, kteří se schovávají ze odznak. Všichni tam zůstali. Tam po prověrkách odešel pouze jeden náčelník.
Vedete si archív. Proč? Chcete ho někdy zveřejnit? To je moje soukromá záležitost, kdy jsem ty věci shromažďoval a na co. Zveřejnit je? Abych dostal kulku do čela, nebo co?
Neříkejte, že máte strach? Samozřejmě, že zase z policie. Nevěřím jim z jednoho důvodu. Z doby, kdy jsem pracoval za komunistů jako pořadatel ve vinárně Hradčany, mohu jmenovitě uvést příklad pana H. z chomutovské kriminálky. Tenhle případ, který vám budu vyprávět, jsem hlásil bývalému náčelníkovi panu Bryndovi, Ožralý H. na mne najel policejním vozem… To proto, že když jsem viděl pana H. zjevně v podnapilém stavu, jak chce do vinárny, odmítl jsem ho pustit. Položil jsem mu otázku, zda jde do vinárny soukromě či služebně. Na to neopověděl, ale řekl mi: „Tebe hajzle zničím.“
Kdy s to stalo? Ten případ se stal ještě za minulého režimu, je to asi tak 5 let. To se taky v nedávné době mluvilo po Chomutově, že ve Spořících před půl rokem pan H. ukradl prase. Majitel nebyl doma, H. ožralý jako vždycky, tam umlátil cizí prase klackem. Byl sepsán protokol, údajně to měla vyšetřovat inspekce. Udělal to potom tak, že jako už to prase zaplatil jíž dříve a že si ho teď jen vzal. A další takový případ. Jedna paní si stěžovala v Jirkově, že v době výslechu, kdy manžel nebyl doma, ji H. zbil a pokusil se ji znásilnit. Sestra poškozené si šla stěžovat na policii v Jirkově. Bylo to zaprotokolovaný nadporučíkem Batrinem. Všechny dokumenty, všechno bylo stornovaný, nikdo se tím nezabýval. Nebo když bývalý náčelník VB v Chomutově pan P.- se svlékl do slipů a v šíleně podnapilém stavu běhal po vinárně Hradčany. Vidělo to asi 120 lidí. Lidi si ho tam fotili – hlavně Němci, protože to brali jako raritu podniku. Mysleli, že to je nějaká kulturní vložka.
Vy taky ale nejste bez škraloupu. Slyšel jsem cosi o falešných dolarech… Koupil jsem jednou čtyři tisíce dvě stě dolarů, ale předal jsem to VB, protože jsem zjistil, že jsou falešný. Já vím, co je moje povinnost….
Je pravda, že prý vedete s některými policisty, ale i podnikateli válku? Jsou tomu tak dva, tři měsíce, přišel za mnou jeden člověk, který mi nabídl spolupráci, což jsem odmítl. Jako, že tím ukončíme nějakou desetiletou válku, která je prý mezi mnou a panem H. já však o žádné válce s policii nevím…
PROCENTO UPLACENYCH POLICISTŮ…? Nedal jsem se odbýt a znovu se ještě v roce 91 doslova letěl na okresní správu Policie ČR v Chomutově opěk k okresnímu řediteli pplk. Františku Martincovi. Nejdřív se necht ěl na téma Týr kontra POLICIE bavit a jen neustále říkal: „Vy tutím rozpoutáte peklo, ani nevíte jaké. Nepiště to. Týr není prostě pro nikoho – ani pro noviny. Já vám nic neřeknu: Řekl. Jen co jsem nadhodil otázku, kolik je v Chomutově podplacených policistů. Nejdříve přiznal, že tu s tím mají problémy. Ve smutku prohodil cifru v procentech. Pak si vzápětí uvědomil, co pronesl a odvolal ji. Důležité však je, že další část rozhovoru jsem si už směl nahrávat:
Já si pamatuji, že jste mně před chvílí řek, že je zde patnáct procent podplacených policistů, ale že za ně nemůžete… Ale ne, to jste špatně slyšel. Tak kolik? To já nemůžu vědět, jsou tady takové náznaky, ale lidé toho hodně povídají…To já nemůžu dokázat ani jednomu, že je podplaceni. Minulé vedení bylo s panem Týrem totiž zadobře. Např. bývalý politruk Bryda – ten s ním byl jedna ruka. Chodili spolu chlastat a on za něj platil a tohle to. My, pokud se týká pana Týra, to jsou spíše vzájemné vztahy z dřívějška. Pokud já vím, tak si pan Týr stěžoval, že u policie ztratil některé pozice změnou vedení a že si vyboduje nové. On je skutečně nebezpečnej a já vám a říkám, že o tom nerad mluvím.
Říkal jste, že v Chomutově není lehké vyčistit sbor, protože někteří příslušníci mají vazbu na určité lidi, kteří mají „dlouhé prsty“. Já jsem vám říkal, že v minulosti tu takový vazby byly a u někoho to třeba pokračuje… Může to pokračovat… Vždyť je teď nová doba. Jaké tedy může mít dnes vazby na policii třeba pan Týr? To jsou všechno takový nepotvrzený domněnky, těžko se o tom nechá hovořit a už vůbec se nedá psát. My to nejdřív přeci musíme nějakým způsobem dokázat. Ne? Proč hned psát. Podívejte se, v novinách, když to vyjde, tak to budou neucelený zprávy. My tu rozpoutáme nějaký peklo. Teď momentálně můžu něco říct a on mě může za to kdykoli napadnou, protože mu nic nedokážu. Pro noviny to je choulostivá záležitost. My nemůžem rozpoutat boj s někým, na koho zatím nemáme.
Nemáte na boj s panem Týrem? S celým podsvětím, které tady existuje a funguje.
NYNĚJŠÍ REALITA? Když jsem se 31. prosince 91 setkal s chomutovským prokurátorem JUDr. Ladislavem Kosánem, sdělil mi, že je zahájeno trestní stíhání už proti čtyřem osobám – nejen proti podnikateli Stanislavu Týrovi jeho společníkovi Antonínu Drbohlavovi a jeho zaměstnanci Romanu Houskovi, kteří jsou vyšetřováni vazebně, ale i proti jejich dalšímu společníku Tomáši Zutisovi, který je vyšetřován na svobodě. Na jejich společném účtě (na kterém mají obvinění na stejný podíl) je trestné stíhání rozšířeno celkem na 8 případů vydírání, jehož se měli dopustit jak v souvislosti s nátlaky na aukcích, tak ve dlužných částek, prodeje aut, kdy měli třeba vyhrožovat fyzickou likvidací a např. i zničením autodílny. Obvinění popírají trestnou činnost a hájí s tím, že v podstatě jde o střetnutí dvou konkurentů. Tvrdí, že ta strana,, která je obviňuje z trestné činnost, se je snaží vystrnadit ze sféry podnikání a hospodářsky i jinak zničit. Druhá strana tvrdí opak… Tvrzení proti tvrzení. Je docela dobře možné, že se jedná opravdu o konkurenční boj. Vždyť jeden z podniků pana Týra a jeho společníků – firma TIMEX – vlastní síť deseti sběren barevných kovů- Přičemž jedna má prý přibližně vydělávat na prodeji mědi do SRN 200 000 Kčs měsíčně! Zaslechl jsem hlasy, které se ptaly, proč na Chomutovsku tuhle výhodnou vývozní licenci na barevné kovy dostal právě TIMEX. Když jsem se ptal,kde sehnal peníze na takové mamutí podnikání, pan Týr mi v rozhovoru přiznal, že rozhodně ne prací. Peníze bezpracně získávali před revolucí v naší republice jen veksláci, dřív tvořící valuty, dnes auta a drogy. Nemohl mít tedy i mezi nimi své nepřátele? Dobré vztahy neměl ani s chomutovskou policií. a co Týrův soukromý archív – o kom a jaké asi obsahuje informace a jak vysoko sahají? Držel těmito informacemi někoho v šachu? Proč někteří z 35 vyslýchaných svědků v případu trestního stíhání pana Týra a jeho společníků vypovídali před vyšetřovateli o jeho kontaktech na ministerstvu vnitra ČR?
JSTE ŠÉFEM MAFIE? Při svých reportážích toulkách Chomutovem mě kdosi ironicky řekl: „Jen si s ním ten rozhovor udělejte než zemře“. Nenávist. Válka. Na obou frontách se střílí. Každý boj je o něco. O prachy nebo o moc. Myslím, že tak to je i v tomto případě. Když jsem jednou na podzim roku 1991 jel z Chomutova domů, odvezl mě sám Stanislav Týr svým exkluzivním FORDEM na nádraží. Ještě než jsem vystoupil z auta, řekl mi:“Víte, proč nevěřím policii? Protože sám vím, že je uplatitelná… Jako každej. Jen musíte zjistit jeho cenu.“
Co říkáte tomu, že lidé v Chomutově o vás říkají, že jste šéf mocné a opravdové mafie… Nevím, co říkají lidi, ale myslím, že být jejím šífem stojí hodně peněz. Vy máte hodně peněz? To jsem neřekl, to říkáte vy.
POSLEDNÍ ZPRÁVA ZE 4. 3. 1992 JUDr. Jiří Lajčík – advokát pánů Stanislava Týra a Antonína Drbohlava už stačili prokurátorovi JUDr. Ladislavu Kosánovi vznést námitku z podjatosti orgánů činných v trestním řízení. Ta by měla spočívat v tom, že pan Týr měl pracovat v občanské prověrkové komisi při OS VB Chomutov, kde s měl podílet na odchodu některých příslušníků resortu MV. Podle JUDr. Lajčíka je celé vyšetřování reakcí či mstou za tuto činnost pana Týra v komici. Podle informací redakce Koktejlu však Stanislav Týr v občanské prověrkové komici napracoval oficiálně, ale jako „určitý poradce“ jednoho jejího člena, pana Kulíka, který jak jsme zjistili, je jeho švagrem.
Tečkou za případem, který jsem sledoval od podzimu 91 do jara 92, bych nazval březnový rozhovor s prokurátorem JUDr. Ladislavem Kosánem:
Víte, že tady na Chomutovsku lehla popelem jedna restaurace? Ano, skutečně vyhořela. Co si o tom myslíte? Nebyla zjištěna přesně příčina požáru. Dávat ji do spojitosti s případem pana Týra by však bylo nepodložené. Majitel o žádných takových vazbách nehovořil.
Nepřipadá vám to tady, jako na Sicílii, kde se pěstuje omerta mlčení? Na Sicílii jsem nikdy nebyl, nevím co tam vládne. Pokud jde o ochotu lidí k tomuto případu vypovídat, zdá se, že není největší. Je ovšem otázka, mají-li o čem vypovídat. Nemáte poslední dobou při své práci strach? Strach se k mé práci nehodí, i když připouštím, že mé osobní pocity mohou být jiné Určitou odpověď na otázky, které vyvstaly v přepadu pana Týra a jeho společníků, by nám mělo dát ukončení vyšetřování.
Kdy to bude? Zřejmě v polovině dubna, kdy jako prokurátor rozhodu o tom, zda na obviněné podám obžalobu a pokud ji realizuji, tak v jakém rozsahu.
Když jsem po tomto rozhovoru z Chomutova odjížděl, oddechl jsem si, že jsem na nádraží. Směrem k perónu proudilo zase mnoho obyčejných lidí. Osobní vlak druhé třídy teprve přijížděl. Oddychl jsem si podruhé. To proto, že jsem ho stihl.

Category: 1992 / 04

JAROSLAV KOVÁŘ

Terezínská kasárna krátce po 17. listopadu 1989. Ranní nástup. Čte se denní rozkaz. Tlustý důstojník vyvolává jméno svobodníka Jaroslava Rosáka. Speciálně kvůli tomuto rozkazu ho pustili před chvílí z posádkové basy, kde seděl pro drobný prohřešek. Ostatní vojáci nevěřícně poslouchají důstojníkova slova: „Svobodník Rosák … hlašte se na československé polární stanici na ostrově Nelson, Jižní Shetlandy, Antarktida …“Rozkaz je řádně opatřen všemi náležitostmi,mezi jiným i upozorněním o postihu v případě opilost, pozdního příchodu či neupraveného zevnějšku. A tak si Jarda za tři dny sbalil a odjel přes Gdaňsko za netradičním dobrodružstvím do chladných jižních krajů …Zavětřili jsme, neboť přítomnost čs. vojáka základní služby v Antarktidě nám nehrála s existencí Antarktické smlouvy, podle které se nesmí toto pásmo využít vojensky … A tak jsme prvního československého vojáka, působícího v Antarktidě, vyhledali, aby nám o svém polárním výletu něco řekl. Jednadvacetiletý Jaroslav Rosák vzpomíná: „Prostředníkem téhle mé neobvyklé vojny byl náčelník Československého antarktického programu Jaroslav Pavlíček, s kterým jsem spolupracoval ještě než jsem narukoval. Po revoluci se mu podařilo sehnat výjimku a všechny potřebné náležitosti od ministerstva národní obrany s tím, že si vlastně zbytek ZVS odsloužím na ostrově Nelson, kde se s  kolegou Jaroslavem Fousem zúčastním vůbec prvního československého zimování v Antarktidě. Ale od prvního okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o možnosti své účasti na experimentu, jsem v podstatě nevěděl až do chvíle odjezdu, zda pojedu nebo ne. Nakonec jsi ale jel.Jaká byla náplň tohoto polárního výletu? Jednalo se vlastně o ekologický a psychologický experiment. Vydržet tamější zimu ve dvojici v extrémních podmínkách bez spojení s civilizací. Vždyť jsi byl do Antarktidy z vojenské služby vyslán podle našich informací jako radista … (ÚSMĚV) Vysílačku jsme neměli a další nejbližší stanice SSSR byla vzdálená kilometr přes moře a ještě kus po souši na lyžích. V létě, kdy nebyly vlny – přibližně jednou za tři měsíce – jsme jezdili na návštěvu k Rusům na kanoi. Bylo to riskantní, protože koupel v dosti studené vodě by znamenal v několika minutách smrt podchlazením. V čem spočíval tenhle šílený experiment? Úkol byl zdánlivě lehký – postavit stanici a přezimovat v ní. Vlastní stavba byla hotova celkem rychle, ale vylep šovali jsme ji neustále, pokud to počasí dovolovalo. Jednalo se o dvě buňky o rozměrech 3 x 3 a 3 x 5 m. Na této ploše spolu s vybavením a potravou se nám povedlo přežít celou zimu. Další náplní byla ekologická část. Abychom co nejméně narušili životní prost ředí, snažili jsme se žit téměř bez odpadků. Zuby si čistili mořskou vodou, nepoužívali saponáty a vůbec dávali přednost přírodním materiálům. Tím jsme se dost lišili od ostatních stanic, za kterými vyrůstá kopec odpadků.Trendem našeho programu jsou malé polární stanice, které dobře zapadanou do ekosystému Antarktidy. A Československo, jeden z prvních signatářů Antarktické smlouvy, ale zároveň i jeden z největších znečišťovatelů životního prostředí (stopy popílku ze severočeské hnědouhelné pánve se nachází i na antarktickém ledovci), takovou stanici v současnosti vlastní. A jaký měl tento experiment význam pro Československo? Ukázat, kam až sahají lidské meze. Myslím si, že když jsme dokázali ekologicky žít za tak ztížených podmínek v Antarktidě, jde to i u nás. Každý by měl začínat u sebe, ne jen chodit na různé demonstrace a hlasitě křičet … Jinak každý, kdo do Antarktidy jede, neplní jenom tohle. Většinou se lidé zajímají ještě třeba o botaniku, ornitologii, přičemž výzkum těchto disciplín je individuální součástí tohoto experimentu.Nebyl tento podnik hazard s vlastním životem? Samozřejmě; měli jsme před odjezdem nezbytné lékařské prohlídky a vyšetření. Nikdo z nás však nemohl tušit, co se za rok v těchto podmínk ách přihodí. Funkci lékaře zastával Jarda Fous, protože sloužil na vojně jako lapiduch. Problémy zdravotního rázu byly dva. Jednou si Jarda rozřízl ruku o kus plechu a musel si ji sám zašívat. Ten poslední steh jsem už musel došít já, protože Jarda omdlel. Potom mě ještě chytil v zimě zánět slepého střeva. Neměli jsme vysílačku, nemohli jsme zavolat pomoc. Tak jsem to vyléčil silou vůle a ledovými obklady. Naštěstí je v Antarktidě ledu dost. Kdo to všecko financoval? Po mém návratu z Antarktidy si většina známých myslela, že jsem bohat ý člověk. Bohatý ano, ale jen du- ševně. Část nákladů expedice, asi 50 tisíc korun, si každý hradil ze svého. Oproti celkové sumě to však byla jen nepatrná částka. Nad expedicí mělo záštitu ministerstvo ŽP, které hradilo asi pět procent rozpočtu, zbytek pak sponzorovaly firmy, kterým v Antarktidě testujeme jejich výrobky a také některé světové ekologické iniciativy,např. Přátelé země. Greenpeace, Nadace J. Y. Cousteoua. Útržkovité vyprávění Jaroslava Ros áka po jeho návratu z jižních krajů nás sice zaujalo, ale nezbavilo pochybností o pozadí celé této polárnické anabáze. Proto jsme neváhala a navštívili osadu Obrok v romantickém prostředí Dubských skal, kde je středisko Antarktického programu. Ještě při vstupu z auta vířily naší hlavou nezodpovězené otázky. O cestě Jaroslava Rosáka přes Jižní Ameriku zpátky, o výjimce ze !ZVS. o blízkosti sovětské stanice, ale i o tom,proč se o této problematice zatím tak málo psalo. Paní Pavlíčková nás však velmi rychle vyvedla z omylu. Místo o zvláštních praktikách na MV a MNO se náš rozhovor točil okolo věcí docela prozaičtějších,jako je třeba historie vzniku samotného Antarktického programu…Ta se začala psát již v roce 1988 prvnjím průzkumem Jižních Shetland dvojící, kterou tvoří J. Pavlíček a J. Pávek. Ti vyhledávali vhodné místo v jedné ze zátok ostrova Nelson, kde se v současné době vystřídalo již pět dalších polárních výprav. Té předposlední, které se podařilo prvním přezimováním povýšit tuto dvojici baráčků na československou stanici, se právě zúčastnil Jaroslav Rosák. Také pochybnosti kole Jardova legálního výjezdu přímo ze ZVS se rychle rozptýlily. Práce v Antarktickém programu je stejně tak jako jinde na světě jednou z alternativ civilní vojenské služby. V současné době ji přímo u Pavlíčků ve středisku vykonává Kamil Suchánek, kterému jsme položili pár otázek

.Jak jste se dostal k této nezvyklé vojenské náhradní službě? V rozhlasovém vysílání hledali zájemce o práci v Antarktickém programu a já jen tak ze zvědavosti jsem zkusil odepsat. no a v květnu minulého roku jsem dostal pozvání sem do Obroku na jakési školení o Antarktidě. Na této seznamce jsem se mezi čištěním místních skládek a přednáškami dozvěděl o možnosti absolvovat civilní službu v rámci Antarktického programu. A tak jsem tady 1. října nastoupil. Ani jsem netušil, že tu budu sám téměř v rodinném prostředí.

Jaká je náplň vaší služby? Hlavně práce, práce a práce. Společně s panem Pavlíčkem a zdejším podnikatelem nadčencem panem Jind řichem jsme tady stavěli třeba transportní loď, která bude sloužit na naší stanici v Antarktidě. Mimo toho pracuji jako sanitář v ústavu pro mentálně a tělesně postižené, což je také jedna z podmínek nominace na polární expedici. Taky se snažím přestat kouřit, protože to do ekologického programu nepatří. Ještě se učím angličtinu a připravuji se k další části mé služby – pobytu v Antarktidě.(O tom nás přesvědčil i fakt, že místo postele používá spací pytel a karimatku – člověk si holt musí zvykat.) Konec, bublina splaskla, Senzace se nekonala, ale zato jsme poznali partu správných šílenců, kterým o něco jde.Jaroslav Kolář Foto: archív J. Pavlíčka

Category: 1992 / 04
JOSEF FORMÁNEK
Přesně jsem to spočítal. Od složitého získání telefonního čísla a adresy Jiřiny Švorcové jsem absolvoval do samotného interview celkem šestnáct telefonátů. Mezitím se tato známá herečka a členka bývalého ÚV KSČ vrátila z operace žlučníku ve Vojenské nemocnici v Praze a já stál před dilematem Provokovat otázkami na tělo, či si jen tak obyčejně povídat, aby se náhodou opět neponořila do svého porevolučního mlčení před tiskem? Zvolil jsem nakonec povídání, protože jde u něj v klidu popíjet víno. A v něm je přece občas pravda. I když se někdy musí setsakramentsky hledat...
Jiřina Švorcová mě přivítala ve svém tichém a obyčejném bytě rodinného domku spolu se svými dvěma staršími přítelkyněmi a otázkou, jestli si nedám míchaná vajíčka. U nich jsem jí také s plnou pusou položil první otázku:
Jak to, že tak známá herečka zmizela z veškerého kulturního života? Už nemám motivaci hrát. Pro nás byla motivace v celém životě, přístup k němu a ke společnosti, lidem... Byla jsem třeba šťastná, když v hledišti sedělo svazový publikum, třeba BSP z nějakého JZD. Vyrůstala jsem v době, kdy se budoval socialismus, kdy jsme propadli téhle krásné myšlence a teď se ta doba zlomila.
Nemáte motivaci a nebo vám bylo Divadlo na Vinohradech neznačeno, že by bylo lepší odejít? V divadle jsem neměla žádné vroucí přátelství mezi kolegy, ale vycházela jsem téměř se všemi dobře, někteří byli vstřícnější, jiní méně. Proto mě od některých těch vstřícnějších potom jejich otočení se zády, řekněme, více překvapilo nebo bolelo.
A co takhle pamětí? K tomu jsem ještě nedozrála, když mám pocit, že bych byla schopna dost objektivního pohledu na věc a mám dojem, že by byl dost užitečný. Zatím se na to ale necítím, Já nevím, jestli je to lenost nebo neschopnost soust ředit se, či nedůvěra ve vlastní síly. Kdybych ale něco napsala, byl by to pohled na dobu, kterou jsem protrpěla, kterou jsem pom áhala budovat i kazit. Určitě jsem musela spolu s ostatními dělat strašný boty, prokristapána...
Co pro vás byla jedna z největších bot? Já myslím, že boty začaly od samého začátku. Už jako mladý holky na konzervatoři jsme byly vyvedeny z míry tím, že leckde fungovalo - buď vstoupíš do strany, nebo prostě nebudeš vedoucí. Nebo byla celá řada věcí, které se v dané chvíli zdály naprosto správné a tím, že se neopustily včas, se staly brzdou.
Četla jste, jak sama říkáte, paměti některých bývalých politiků. Patří mezi ně vzpomínka pana Bilaka? Bilaka jsem nečetla. Přiznám se, že programově. Neměla jsem chuť. Proč, to je moje věc. Přečetla jsem si Štěpána a dost se na něj namíchla. Měla jsem pocit, že je chytřejší. A taky se mi nelíbilo, že píše stylem - já pupek světa. Až moc subjektivní pohled na věc. Podle něj nikdo jaksi měl jinou starost než házet klacky pod nohy jeho ohromnejm plánům, který jako měl. Velice se mně znelíbil. Na druhou stranu mě potěšil armádní generál Vacek, píšící seriózně bez nějakého vyviňování. Jsem mu navíc vděčná i za odkrytí nového pohledu na vojáky. Spousta věcí, které tam on píše, mě v životě nenapadly, přestože jsem byla členkou armádního divadla a můj muž pracoval dlouhá léta v armádě.
Co pro vás znamenala postava Anny Holubové v seriálu Žena za pultem? No tak já vím, že se na tu postavu strašně nadávalo a přirovnávala se k hrdinům z červené knihovny, ale proti tomu co teď u nás běží, ty různé americké supermanské filmečky... Četl jste aforismy typu: „Dietl, jenž jsi na nebesích, odpusť nám naše hříchy"? Já vím,, že pro takové ty mladé, rozhněvané muže, - progresivní kumštáře, je prostě spole čenský příklad dávaný nákladných hrdinech banální slaďárna, takže to intelektuální novinářská vrstva prostě nepřijala. Ale přijal to národ, který tím žil. Pro mě to znamenalo obrovskou popularitu nejenom v českých zemích, ale i mimo hranice - na Kubě, v Jugoslávii, NDR. Třeba z Maďarska, i když se budete divit, jsem dostávala ještě dlouhé roky dopisy se žádostí o autogram. Nakonec se i ti naši intelektuálové přistihli, že se to jejich soustředění, zaměřené na výčet chyb seriálu, obrátilo v něco jiného. Většinou se asi přistihli, jak se v duchu říkají: Koho si vlastně ta Andula Holubová hergot vezme? Jenže to do tisku ze své stavovské hrdosti napsat nemohli.
Vzpomínáte na ředitele televize pana Zelenku jako na uzurpátora? My jsme lidi, kteří se znají ze študentských let. Uzurpátora... Někdy jo, někdy ne. Já osobně jsem se sním strašně pohádala jen o termínu vysílání seriálu Žena za pultem. Také na téma obsazování a neobsazování herců jsme se někdy střetli. Ale já jsem zase emotivní typ... Jinak mám dojem, že mezi námi panovala vzájemná úcta a naše spolupráce byla celkem na úrovni.
Vy jste se pohybovala celkem dlouhou dobu ve stojatých vodách ÚV KSČ... Tohle je strašně složité téma na dlouhé povídání. Na ÚV se totiž o kultuře a její ideologii hovořilo strašně málo. To spíš jednalo o záležitostech průmyslu, hospodářství, ekonomiky, do kterých jsem nemohla jaksi zasahovat nebo mluvit. Za druhý jsem měla pocit, že problémy, které byly v naší frontě - to je na Svazu a IV. oddělení, že bychom si měli vyříkat, jak se říká, doma. Teprve v krajním případě s tím jít na ÚV. Jestli jsem vždycky dokázala odhadnout, kdy je ta krajní situace, si netroufnu říct. Fakt je ten, že se myslelo o ÚV, jak má o všem co se děje přehled, všechno projednává a odsouhlasuje. Toto bohužel, nebo bohudík, nebyla pravda. Ono totiž předsednictvo strany nebylo odtrženo jen od členské základny, ale i od ústředního výboru. Takže jsme na ÚV ani nevěděli přesně, co se v předsednictvu děje, kdo koho drží,kdo je proti zavedení reformy. To snad opravdu věděli jenom krajský tajemníci, kteří tam měli nějaké kontakty.
Chcete v budoucnu nějak politicky vystoupit? Ne, ne, ne, ne, ne. Mám dojem, že do politiky musí opravdu přijít lidé, kteří skutečně nejsou poznamenaní minulostí. I když si myslím, že jsem s zachovala určitou pružnost v názorech. Nerada bych, abyste si to vykládal jako určitou gumovost, ale spíč schopnost přijímat nové podněty, ustoupit z pozice budované leta letoucí nějakým návykem. Když to tak uvážím, lze říct, že jsem na tom nebyla nejhůř, ale nicméně v tom žíla čtyřicet roků. Prostě musí přijít lidé s jiným vzděláním a racionálnějším přístupem, než jaký jsme měli my. Protože pro naši generaci byla ta emoce prvořadá a taky asi hodně mátla naše kroky. Svět je jinej. A bude jinej.
Co vy na to, že je jinej? Mne se ten svět bohužel nebude tolik dotýkat,protože jsem přece jenom chráněna věkem jako plotem. Ten mám okolo sebe obestavený už třiašedesáti špriclemi.
Takže v současné době se s lidmi z nynější komunistické strany nestýkáte? Ne, naopak. Udržuju samozřejmě s nimi kontakty, jen za loňský rok jsem měla osmdesát osm akcí mezi lidma. Osmdesát osm vyprodaných představení, dá se říct.
Řekla jste slovo „představení". Považujete politickou schůzi za herecké vystoupení? Ne, ne. To já prostě používám jako terminus technicus... To ani nejsou schůze. To jsou schůzky, besedy. Jednou to je 25 lidí - jedna základní organizace, jindy to je aktiv, na kterým se sejde, já nevím, kvůli mě a kvůli poslanci ... někdy jenom kvůli mně, dvěstě padesát, třista lidí.
Vy jste přece takhle poprvé jela už v roce 1951 jako herečka do Banské Bystrice promluvit za státní film před tisíci lidmi. Brala jste to už tenkrát jako „politickou povinnost", která je v souladu s vaším osobním nebo jako nepříjemný úkol shora? Já si myslím, že politik musí mít nějaké herecké vlastnosti, přinejmenším odvahu stoupnout si před lidi a oslovit je. A k tomu už je zapotřebí určitá dávka exhibicionismu a talent, jenž zvyšuje sebevědomí a odstraňuje zábrany. Tenkrát jsem neuvažovala, jestli je to politika nebo herectví, já jsem byla hozená do rybníka se studenou vodou. Buď jsem se mohla utopit nebo plavat. No tak jsem začala šlapat nohama a neutopila se.
Jaké mate záporné vlastnosti, kterých byste se ráda zbavila? Určitě nejsem anděl. samozřejmě, že ne. Ale vím, že nejsem sobecká, závistivá, mám dobrej vztah k lidem a nerada ubližuju. Vědomě ... jsem snad ještě neublížila, to snad ne ...
Takže jste měla občas špatný pocit ze svého jednání? Určitě by se něco našlo. A vím, že jsem několikrát v životě, řekněme 4 až 5 krát v různých časových údobích takové situace zažila. Potom, když jsem na to s odstupem vzpomínala, tak jsem si v duchu a říkala: Ježíšmarjá, jak sem mohla bejt taková kráva. No a když jsem si říkala, to se mně už nikdy nemůže stát, tak se to v podstatě vzápětí při podobné situaci zopakovalo. Většinou to byly otázky mezilidských karambolů.
Byly to karamboly s kolegy z divadla? Ne, s kolegy jsem karamboly neměla.
Stýkáte se s nimi v současné době? Ne, bohužel. Teda ne bohužel, prostě jsem přerušila veškerý kontakty s divadlem. Nebo spíš byly přerušeny z obou stran.
Hledáte nové angažmá? Ne, ne chraň bůh. Jen si teďka právě probírám texty, protože připravujeme literární večery nepublikované poezie - od Kolárové, Sýse, Černíka, Floriana a několika dalších autorů.
Vy jste naprosto s divadlem skončila? Definitivně. Jedině, že by byla jednou situace příznivá zájezdovým představením jako v minulosti a já dostala nějaká geniální nápad na výborné vystoupení. Pak možná .... Něco na způsob divadla jednoho herce nebo domácích představení,které hrála paní Chramostová...? V žádném případě. Na to nemám klientelu co měla Vlasta Chramostová.
Vy jste přece byli s Vlastou Chramostvou zpočátku přítelkyně... Kolikrát se změnil váš úhel pohledu na její osobu v časech hlubokého socialismu? Tyhle kameny jsou promne těžké k pozdvihování, protože my jsme bývaly v době armádního divadla, kdy jsme si ještě říkali Mladá garda, opravdu blízké a měly se rády. Velice rády. Nejen jako kolegyně, ale i jako kamarádi. Vlastně celé divadlo jsme byli parta a táhli za jeden provaz. Každou neděli se vařilo v jedné z domácností. Tohle údobí bylo skutečně nádherný.
A vy jste se jí nikdy nesnažila třeba pomoci, když na tom zrovna nebyla nejlépe? Na to se mi neodpovídá snadno. Nejen proto, že to bylo všechno moc složité. To naše kamarádství se začalo rozpadat už v polovině 60. let. Já byla poslankyní NV hlavního města Prahy - tedy konzervativec, a ti druzí progresivní. Vlasta odešla v 70. roce do Divadla za branou,a když tohle bylo zrušené, což byl zbytečný a násilný čin - já v tom prsty neměla - zůstala nakonec bez angažmá. Ptal jste se na pomoc. Měla jsem strašně naivní představu. Oldřich Daněk napíše současnou hru o třech sestrách, kde bude hrát Jirásková, Chramostová a Švorcová... Tím se potom prolomí hráze a všechno bude zase dobré. Hru Daněk nenapsal a Vlata podepsala Chartu. Tím to bylo zpečetěno. I pro mne. Věděla jsem sice, že mají pravdu v mnoha věcech, ale ujišťují vás, že kritické názory, byly i mezi členy strany. Skutečnost, že na ně nikdo nereagoval a právo na ně bylo upíráni - vedlo k 17. listopadu. dovolte mi přiznání, že takhle moudrá jsem dnes.
Jak jste prožívala období 17 . listopadu? Myslím, že to bylo nejhorší období, které jsem kdy prožívala. To byl šok. To byl šok pro mne po všech stránkách. Ten šok netrval den, to byly celé dny ... Ještě v tu chvíli mám ty dny po sedmnáctém v mlze. Odeřvala jsem tehdy moc slz. ¨
Co jste cítila, když jste viděla ty lidi na Letenské pláni, tu velikou masu, jak moc chce, aby se to u nás změnilo? Nefandila jsem jim, protože mi bylo jasný k čemu to povede... Ke kapitalismu, to se nezlobte, já nevyznávám a vyznávat nebudu. Myslím, že to není budoucnost lidstva.
Není socialismus přežitý? Ne. O tom jsem přesvědčena.
Vy si myslíte, že by se pokus o oživení socialismu mohl opakovat? V jiné podobě. Těžko ale cestou revoluce. Asi už žádná Aurora nevystřelí.
Jaké dnes čtete noviny? Naši pravdu, Haló noviny, Rudé právo, občas si koupím Špígl a Mladou frontu. Nečtu noviny, o kterých vím, že by mě zbytečně provokovaly. Informaci, kterou já potřebuju, abych věděla, co se teď děje v partaji, abych viděla dění u nás objektivněji, i to po té novinářské stránce mi přinese Rudé právo. Pohled z druhé strany mi stačí v podobě Mladé fronty.
Věděla jste v období své slávy, že jsou lidé zavírání či perzekvováni a existuje mezi nimi třeba nějaký pan Havel? O panu Havlovi jsem toho moc nevěděla. Samozřejmě, že když ho zavřeli, tak jsem o něm určitě informace měla a věděla, že ho zavřeli za něco, za co se tenkrát zavíralo.
Nezkoumala jste, jestli on má, „v tom něčem" pravdu? Přiznám se, že ne. Možná jsem měla, ale nezkoumala - ale co teď na tom změníme. Zkuste svoji odpověď rozvést. Asi mě do té míry nezajímala. Ta jeho pravda. Počkejte - abychom se nedostali tam, kam i BBC, které zneužilo mých výroků o panu Havlovi a zařadilo je do toho slavného medailonu k jeho narozeninám nebo ke zvolení prezidentem. Teď vám to znovu nezopakuji, protože bych urážela prezidenta, i když jsem neřekla nic sprostého. Znala jsem jeho Zahradní slavnost a pokládala ji za hru, která jaksi podsouvá našemu socialistickému zřízení jakési kafkovské odcizení, s čímž jsem já tenkrát samozřejmě nemohla souhlasit. Kejhala jsem jako potrefená husa. Copak já, ale hlavně ti, co měli chuť a moc kritické hry a hlasy umlčovat. A co myslíte, bude dnešní režim moudřejší než byl ten náš? Mám dojem, že materiálu na absurdní hry je už značná zásoba.
Pamatujete si na proces s Plastic people? Měli jsme v té době besedu v divadle s tehdejším ministrem vnitra Obzinou a on asi předpokládal, že se ho tam na tuhle skupinu budeme ptát. Proč je jako zavřeli. Přinesl tenkrát i jejich texty a ptal se nás, jestli má někdo odvahu to přečíst nahlas. Ujal se toho jeden starší kolega, četl takové hrubé vulgární výrazy, nebudu je ani opakovat, až ten starý pán zrudl. Odložil texty na stůl a řekl: „Nezlobte se, to se opravdu nedá." Čili to musel bejt kalibr hnusoty, že se ani ten bývalý voják přes to nepřenesl. Takže pro mne disident byl ta trochu tohoto řádu.
Četla jste Freuda? Ne, asi nedostatek vzdělání.
A nepramenil zákaz Plastic people z něčeho jiného než z těch vulgarismů? Já si myslím, že to bylo předev ším narušování veřejné morálky, nehledě k tomu, že ovlivňováni určitou skupinu mládeže. Co je to vlastně morálka? Je to asi jakási dohoda o mezilidských vztazích. Kdo tu dohodu podepisuje? No, lidi se snad dohodnou, že si na potkání nebudou plivat do obličeje a podráží nohy.
Ale Plastic people jsou přece lidé patřící do společnosti... Nezlobte se na mne, ale kdyby mezi dětma, který tam budou slyšet takový hnusoty, seděl váš syn, tak asi budete reagovat jinak. Vy byste byl třeba odolnej, ale určitě byste nerad viděl, aby se dostalo pod vliv této strašné skupiny vaše dítě.
Kde se potom berou lidi, který mají vztah k narkomanii? To mluvíme každý o něčem jiném.
Nemá narkomanie náhodou kořeny hlouběji než v nějakých vulgarismech? Třeba v depresi z marastu ve svém okolí společnosti? (pokrčení ramen) Vy jste si vlastně od 64. roku také zažila, co to je nehrát kvůli svému politickému postoji, kdy jste tenkrát veřejně vystoupila v televizi se svým známým varovným provoláním. Nebylo vám líto kolegů, kteří také, ale až po 70. roce, nesměli vystupovat? Ale mně jich bylo líto, to víte, že jo. A snažila jste se jim pomoci? Někdy s úspěchem, jindy bezúspěšně. Nebudu je uvádět prostě jen proto, aby jim dneska někdo neřekl, že si nechali pomáhat od Švorcový.
Četla jste knížku od Ladislava Mňačka Jak chutná moc? Cítila jste někdy, že vám také chutná moc? To je docela dobrá knížka a myslím, že věrně odráží realitu. Že bych si čas od času v tom někdy nelebedila - tak to bych kecala. Ještě notabene, když máte pocit, že to jde zároveň s dobrými věcmi.
A řekla jste si - pozor, jdeš už daleko? Chtěla jsem končit i kdyby se 17. listopad nikdy neudál.
V čem jste si oproti minulosti opravila své politické přesvědčení? Především v tom, že asi vláda jedné strany nevede ke kýženým cílům a od toho se odvíjí celá řada dalších věcí. Mladí tenkrát měli mít možnost vzít si batůžek na záda a cestovat po světe. Jedno je jistý. Kapitalismus se od socialismu poučil a zaváděl socialistické prvky, kdežto socialismus se poučit nedokázal a ztvrdnul. Svůj názor však nezměním třeba na vracení majetku šlechtě a církvi. S tím se nesmířím. A nikdo mě nepřesvědčí, že církev a třeba páni Lobkovitzové a Schwarzenberkové vlastníma ručičkama vybudovali Orlíky, kláštery a paláce.
V Čapkově Věci Markopulos jste hrála odměřenou a chladně realistickou ženu. Nejste teď taky taková? Unavená ze své profese, lidí, dějinných zvratů? Naopak. Já vás ujišťuji, že v mém věku to už není žádná procházka růžovým sadem vstát v šest hodin, abych v půl sedmé nebo v půl osmé byla na Florenci u autobusu připravena jet někam besedovat. To už potřebuje z mé strany určité sebezapření. A to bych nedokázala, kdybych byla z lidí unavená.
Co říkáte filmům Obecná škola, Reguiem pro panenku, Tankový prapor? Obecnou školu jsem neviděla, na Tankový prapor nepůjdu a na Reguiem pro panenku taky ne. Nemám ráda drastický filmy. Navíc nepochybuju o tom, že budou tendenčně přimaštěný. Nepotřebuji vidět hrůzy, abych se probudila do lidskosti. Jsem dostatečně citlivý člověk.
Co jste říkala tomu, že Igor Chaun natočil Velice uvěřitelné příběhy? Nemám ráda horory, nenávidím je, nesnáším. Viděla jste Štědrý večer paní Hůlové? Viděla ... Já nevím - spíš tuším, co tím básník chtěl říct. To je asi tragédie každý společnosti, která takovýhle opuštěný a starý lidi má. I když ta paní nebyla sama, či sama nemohla být. Byli tam přeci ti sousedi. Tahleta snaha vyrábět pro opuštěný lidi atmosféru je nejspíš vždycky odsouzena k nějakému nezdaru. Ta báseň „Leťte holubi" určitě ve štědrovečerním programu nemohla být. To bych se divila. Já nemám jenom politický. I když existují určité chvíle, kdy jsou zapotřebí i tyhlety věci reprodukovat. Vy jste hovořil o tom Chaunovi - tak tenhle trend já jaksi nemám ráda. To je můj subjektivní pocit, já to prostě nesnáším. Mě to irituje. Ale vždyť umění má iritovat, dráždit. Dobře, ale to si dovedu představit příjemnější způsoby dráždění než tohleto. To je mě odporné. Já teda nerada bliju při pohledu na umělecké dílo. Tedy lépe řečeno zvracím.
Jaká je Jiřina Švorcová ve svém soukromí? Momentálně unavená. Nic se neděje. My jsme teď takovej domov důchodců. Mám u sebe starou přítelkyni, druhá starší přítelkyně mi pomáhá se o ni starat. Bývá tady taky občas moje sestra, taky důchodkyně a ještě jedna kamarádka. Taky důchodkyně.
Dámská jízda? Přesně tak. Paní Švorcová, mohu být impertinentní? Zkuste to. Třeba vám dám facku.
Jaký vztah máte k mužům, Nejste náhodou feministka? Vůbec ne. Já jsem měla vztahy docela normální. Dvakrát vdaná. Jednou krátce, podruhé také ne příliš dlouho, protože manžel bohužel umřel po třinácti letech manželství. Už jsem hodně roků sama. Vzhledem k tomu, že jsem byla zvyklá být často sama, tak se samoty nebojím. Jsem obklopena lidmi, rodinou. Je co dělat v domě, v kuchyni a na zahrádce. A po třiceti letech jsem se s gustem vrhla do pletení. Vyjíždím do terénu mezi lidi. Je to fajn.
Zúčastnila jste se velké hry - kupónové privatizace? Podlehla jsem, budu investovat do fondu.
Zviklali vás Harvardi? No to víte, že ne. Já na to, co je příliš reklamovaného neletím. Koho budete volit? Komunistickou stranu. Já mám v její vedení důvěru. Myslím si, že Jiří Svoboda je dostatečně erudovaný, naprosto čestný člověk a stranu vede dobře.
Takže vy do konce života zůstantëte asi přesvědčením komunistka? Určitě.
Jak se k vám chovají lidé na veřejnosti? Počátkem 90. roku se jeden kamelot na Malé Straně, takovej malej a tlustej, podivil, že mě ještě nezastřelili za to, co jsem řekla o prezidentovi. Prý mě měli zlynčovat. Škoda jen, že jsem neřekla, že je opravdu sametovej. Já jsem stála jako opařená a řekla mu jen, že se zbláznil. Jinak většinou se ke mě lidi na veřejnosti chovaj slušně. Zeptaj se, co dělám, proč mě není vidět, pozdravěj. A to i mladý lidi.
Jste hodně přecitlivělá? Je to různý. Třeba jsem se rozplakala, když mě doktor v nemocnici nechtěl zvednout polštář pod hlavou. Já ztratila dech a tak jsem začala fňukat, jak malý hajzl. Zároveň jsem si byla směšná... Víte co - já už nemůžu, už ne, už ne, už kecám blbosti, jak mě to rozčiluje. Už ne. Jsem v rekonvalescenci a už vás mám plný zuby.
Beru to od vás. Jinak vám, paní Švorcová, děkuji za rozhovor. Nemáte za co. Dopijte to víno.
Jiřina ŠVORCOVÁ *25. května 1928, Kociánovice u Hradce Králové 1967 nositelka vyznamenání Za zásluhy o výstavbu; 1970 nositelka Řádu práce; 1973 titul zasloužilá umělkyně; 1978 nositelka Řádu Vítězného února; 1980 laureátka státní ceny Klementa Gottwalda; 1984 titul národní umělkyně; Byla nejmladší ze čtyř dětí. Otec byl stavozemědělec, matka vedla hostinec. Po ukončení studia na DAMU )1946 - 1950) a po sezóně v oblastním divadle v Hradci Králové byla přijata do Divadla na Vinohradech. Své nejvýraznější postavy však asi vytvořila v klasickém repertoáru (Čapkova Věc Markopulos, Matka, Čechovy Tři sestry či Brechtovova Matka Kuráž). Často vystupovala v rozhlase (známá je její komunistka Milena Vondrová v mnohaletém seriálu Jak se máte, Vondrovi?), řadu rolí vytvořila i ve filmu (Temno, Nad námi svítá, Král Šumavy) a v televizi, kde si popularitu získala především postavou Anny Holubové v tolik zatracovaném a přece sledovaném seriálu Žena za pultem. S její uměleckou prací byla nerozlučně spjata činnost politická jako stranické funkcionářky (kandidátka a poté členka ÚV KSČ), dlouholeté předsedkyně SČDU a pracovnice v dalších funkcích, a to až do roku 1989 ..
Rozmlouval a po velkém přemlouvání i fotografoval: JOSEF FORMÁNEK

Pin It on Pinterest

Shares
Share This