Category: 2000 / 03
(22. dubna 1999)

Poprvé přijela do Kosova jednoho mlhavého večera v prosinci roku 1998. Situace v zemi se tehdy začala obracet k lepšímu a ji sem přivábila možnost fotografovat obnovu země, radost, naději… Zanedlouho se vše zvrtlo a Kosovo se opět začalo objevovat na prvních stránkách novin. Vypukla válka, a to ta nejhorší ze všech – občanská. Ami Vitale se stala svědkem bojů, umírání, útěků. Proti své vůli se stala válečnou fotografkou.

Ami Vitale se narodila v roce 1971 na Floridě a fotografovat začala při studiu na univerzitě. I když se nějaký čas věnovala fotografování politiků a dokonce pracovala jako editorka v agentuře AP, vždy se vracela k dokumentu. Do Prahy poprvé odcestovala před deseti lety vyučovat angličtinu a Čechy jí učarovaly natolik, že zde žije dodnes. Čtenáři magazínu Koktejl se s jejími fotografiemi mohli seznámit v Koktejlu číslo 11/1999, ve fotoreportáži Děti z buše.

Fotografovala jste v africké zemi Guinea-Bissau, kterou se přehnala velmi brutální občanská válka. Vy jste si ale pro svou práci vybrala vesnici, které se válka jakoby zázrakem vyhnula. Je to váš přístup k fotografování?

Myslím, že ano. Ve světě se děje spousta hrozných věcí a je třeba je zobrazovat. Je ale potřeba ukázat i tu druhou stranu. O hezkých věcech, o lidském duchu se tolik nepíše a to mi připadá nevyvážené. Například i v Kosovu se lidé snaží být alespoň v maličkostech šťastní. To mě zaujalo – snažili se situaci přežít a žít dál.

Fotografie pomáhají lidem lépe chápat a pochopit se navzájem. Ke konfliktům dochází na celém světě a lidé na sebe pohlížejí jako na zvířata. Fotky by měly přispět ke zlepšení našeho chování. O tom by mělo být fotografování.

Proč jste se vydala do Kosova?

Tehdy v prosinci 1998 se všichni upínali k mírovému řešení. Nikoho nenapadlo, že by konflikt měl ještě eskalovat a že se do toho vloží dokonce NATO. Tenkrát se zdálo, že vojáci přinášejí mír, a to mě fascinovalo. Těšila jsem se, jak to všechno bude perfektní, jak milé a srdečné lidi tam najdu. Byla jsem velmi naivní, proto jsem byla zklamaná. Už v únoru jsem poznala, že se schyluje k něčemu špatnému.

Co přesně vás zklamalo? Albánci? Srbové? NATO?

Je těžké to vyjádřit. Místo aby docházelo ke zlepšení, vše bylo horší a horší. Dodnes se ptám, jak je možné, že si lidé dokáží takhle ubližovat. A tihle lidé jsou strašně emotivní a vášniví, proto to bude trvat ještě spoustu let. Ale nikdy to nedokážu pochopit, nejsem Srb ani Albánec.

Víte, nejela jsem fotit válku, nic o ní nevím. Když už válku, tak třeba obědvající vojáky, něco příjemného. Po příjezdu jsem zjistila, že to nejde. Samozřejmě se vyskytly pozitivní události, ale bylo jich strašně málo. Mé pocity se neustále měnily…

Několikrát jste se tam ale vrátila. Proč? Zajímalo mě, co se tam vlastně děje. Mám tam teď přátele a s napětím čekám, co se bude dít dál. Chci se vrátit k lidem, které jsem fotografovala.

Category: 2000 / 03

Když před více než dvěma sty lety – roku 1783 – vypustili bratři Montgolfierové první horkovzdušný balon, pod kterým na roštu pálili slámu a jehož první posádku tvořili beran, kohout a kachna, asi netušili, že zahájili éru létání člověka. Po slavných dobách balonového létání nahradily balony a vzducholodě stroje těžší než vzduch a již se zdálo, že pohádková monstra z románů Julesa Vernea navždy zmizí z oblohy celého světa.

Nestalo se tak. Stovky nadšenců se spojily a nedopustily, aby balonové létání zaniklo. V Anglii, Německu a Španělsku běží továrny na výrobu balonů, a i u nás se nadšený „balonář“ Aleš Kubíček pustil do výroby horkovzdušných balonů a všelijakých reklamních poutačů, které nám čas od času plují nad hlavami.

A co se všechno musí sehnat a sestrojit předtím, než se pestrobarevné bubliny odlepí od země? Nejprve si konstruktéři sednou k počítači a přemýšlejí. Každý balon je totiž originálem, každý má jiný obal, jiný koš a jiný hořák. Obaly se často skládají ze stovek různých dílů, které tvoří speciální látky pokryté zátěrovou povrchovou úpravou. Pro výrobu rattanových košů se dováží proutí až z Indonésie a plynové hořáky musí být zvlášť uzpůsobené, tudíž právě pro balony vyrobené.

K čemu jsou dnes balony potřebné? K přepravě cestujících už neslouží, nad krajinou v nich plují turisté a nadšenci, kteří si i rádi zazávodí. V roce 1999 dokonce v balonu firmy Kubíček zvítězil Američan Bill Arras na Mistrovství světa a český tým se v pořadí národů umístil na pátém místě. Můžeme s jistotou očekávat, že se následovníci bratrů Montgolfierů budou nad našimi hlavami vznášet i v budoucnosti plné nadzvukových letadel.

Category: 2000 / 03

Pouze málo stromů v tropech vzbuzovalo pozornost cestovatelů tolik, jako baobaby – jejich tlusté kmeny a deštníkovité koruny. Svérázný vzhled celého stromu a „běžným normám“ neodpovídající míry byly, a doposud jsou, základem různých pověr a předsudků. Na rozdíl od Saint-Exupéryho hrdiny Malého prince, který byl přesvědčen o škodlivosti těchto obrů, mají domorodci v zemích, kde baobaby dodnes rostou, tlustokmenné stromy většinou ve veliké úctě. Je to jakási zvláštní, možná mystická pokora před velikány, jejichž opravdový význam, stejně jako jejich fungování, budou asi navěky zahaleny rouškou tajemství. Důvodem je i bizarnost, jež je v rostlinné říši planety Země zcela ojedinělá.

Baobaby nerostou zdaleka na všech kontinentech, a států, které se mohou pochlubit jejich původním výskytem, je také jen pár. Když moudrá příroda rozšafně tvořila a vymýšlela veškerou květenu naší planety, na baobaby byla mírně skoupá, a tak dnešní vědci rozškatulkovali celou „baobabí“ rodinu pouze do osmi druhů. Jeden pochází z Austrálie, další z Afriky a za jakousi kolébku baobabů můžeme směle označit Madagaskar. Tady totiž roste rekordní počet šesti druhů.

BAOBABÍ RODOKMEN

Africký druh Adansonia digitata, česky také někdy označovaný jako baobab prstnatý (to podle hluboce vykrajovaného listu, připomínajícího prsty ruky), roste v savanových oblastech ve východní části černého kontinentu. Východoafrické savany jsou po dlouhé miliony let prakticky stejné a archeologové zde mají svůj ráj a stavební pilíře moderních teorií o vzniku člověka. Olduvaiský prapředek, který zde žil, asi viděl podobný ráz krajiny, jako vidíme my dnes, přičemž už v té době musely tamní přírodě, tehdy však více zarostlé, kralovat baobaby.

Ovšem první zmínka o těchto stromech pochází až ze čtrnáctého století našeho letopočtu, kdy arabský cestovatel Ibn Battúta popisuje zvláštní zavalité stromy se schopností hromadit velké zásoby vody. Zásadní a vědecky podložené informace však přivezl do Evropy francouzský přírodozpytec Michel Adanson, který působil na africkém kontinentu několik let. Carl Linné, otec systému organismů, zařadil baobaby do své klasifikace rostlin s tím, že použil podrobný popis afrického druhu. Na počest Francouze Adansona, který vlastně baobaby zpřístupnil botanické vědě, nazvali celý rod jeho jménem – Adansonia.

S přibývajícími cestovatelskými aktivitami botaniků se začaly objevovat také zmínky o baobabu australském a o madagaskarských druzích. Zajímavé však zůstává to, že ač byly tyto stromy natolik zvláštní a nepřehlédnutelné, byly neustále opomíjeny a jejich výzkumem se začal intenzivně zabývat až v devadesátých letech našeho století doktor Baum z Missouri Botanical Garden v USA.

BAOBABÍ „TĚLOVĚDA“

Baobaby většinou najdeme v sušších oblastech, a to jak v Africe a na Madagaskaru, tak i v Austrálii. Příroda je vybavila schopností udržet v sobě vodu, kterou si načerpají v době, kdy je této životodárné tekutiny relativní dostatek. Samozřejmě, že rezervoárem, jakousi zásobárnou, je jejich obrovský kmen. Ten je na svém obvodu vyztužen pevnými tuhými vlákny, která dokáží strom ochránit před požáry a také zřejmě před nadbytečnou ztrátou vody. Teprve uvnitř kmene se nachází zvláštní, velmi pórovité dřevo schopné nasát vodu. Jelikož klima je v částech světa, kde tito „tlouštíci“ rostou, rozděleno na období sucha a dešťů, musí baobaby (a nejen ony) s vodou zacházet velmi šetrně a hospodárně. Snad proto upadají v době největších veder a sucha do jakéhosi „spánku“, kdy ztratí listy, přičemž fotosyntézu a základní metabolismus zajišťuje chlorofyl uložený těsně pod povrchem hladké borky. O tom, kolik jsou baobaby do svého obrovitého kmene schopny vlastně nasát vody, existují učené spory i laické dohady. Nejčastěji se však v této souvislosti hovoří o tom, že největší exempláře baobabu prstnatého mohou načerpat do své zásobárny až 2000 litrů vody.

Zvláštně utvářená koruna s několika velmi silnými kosterními větvemi se zřejmě stala důvodem vzniku legendy, která tvrdí, že rozhněvaný bůh zasadil baobaby kořeny vzhůru a větvovím pod zem. Faktem zůstává, že na mnohých lokalitách je koruna baobabu široko daleko jediným „slunečníkem“ vytvářejícím milosrdný stín před všespalujícím sluncem.

U baobabů není zajímavý jen kmen a koruna, ale i květy. Ty jsou mimoto také neobyčejně krásné. Jejich stavba prozrazuje příbuznost všech baobabů ke skupině rostlin bombakovitých (čeleď Bombacaceae). Botanici se zprvu domnívali na základě pozorování afrického druhu, že květy baobabů opylují kaloni, ale studie provedené v posledních letech jasně prokázaly, že u většiny madagaskarských druhů jsou hlavními opylovači lišajové. Největší madagaskarský druh dokonce opylují drobní lemuři Phaner furcifer, kteří navštěvují květ převážně v noci. Lemur sladký nektar olizuje z báze korunních lístků, přičemž se mu sypou na hlavu tisíce pylových zrn, která později přenese na jiný květ. Po opylení a oplození se začne vyvíjet plod, jímž je u baobabů hnědá nepukavá tobolka s přibližně stovkou semen uložených ve vatovité dužnině.

BAOBABÍ UŽITEK

Domorodci v Africe, v Austrálii, ale především na Madagaskaru využívají nejrůznější části baobabů. Osobně jsem se na Madagaskaru několikrát setkal s trhovci, kteří nabízeli zralé sametové tobolky. Hospodyně z nich vyberou dužninu, kterou je možné konzumovat za syrova „v rostlém stavu“, nebo ji nechají krátce nakvasit a pak je z ní osvěžující nápoj příjemně navinulé chuti. Lidoví léčitelé ji dokonce používají jako lék a obzvláště plody s růžovou dužninou jsou velmi ceněné (zřejmě se jedná o dužninu napadenou zvláštní kulturou plísně). Nazmar však nepřijdou ani semena. Ta sloužila především v minulosti jako užitečná surovina pro výrobu vysoce kvalitního oleje. Semena druhu Adansonia grandidieri, velká přibližně jako jádro lískového oříšku, se asi do roku 1920 dovážela do francouzského přístavu Marseille právě za účelem lisování oleje. Jediná patálie nastává se sklizní, protože vylézt po hladkém kmenu do koruny prakticky nelze. Proto je většina baobabů v okolí vesnic opatřena poschoďovitě zatlučenými dřevěnými kolíky, které slouží jako schůdky do koruny. Pohyb po těchto jednoduchých stupíncích však vyžaduje trénink a pro nezkušeného česáče plodů může být výstup do koruny poměrně riskantním kouskem, uvážíme-li, že výška kmene u Adansonia grandidieri může u vzrostlých exemplářů dosahovat až 25 metrů!

Užitek ovšem neposkytují pouze plody. Pevná vlákna lýka pod kůrou slouží k výrobě provazů a lan běžně užívaných v každodenním životě domorodců, dále se z nich vyrábí i balicí papír. Z kořenů mladých rostlin se prý připravuje lahodný salát. Zřejmě nepravdivá je informace o tom, že se z kmenů menších baobabů (např. Adansonia rubrostipa) vyrábějí jednoduchá plavidla, protože měkké pórovité dřevo snadno nasákne vodu. Zcela jistě však Malgaši sbírají na kmenech padlých baobabů zvláštní druh jedlé houby, která roste pouze na trouchnivějícím dřevě těchto velikánů.

Neustále se diskutovalo o tom, zda kmeny baobabů slouží jako opravdové zásobárny vody pro domorodce. Jediná zmínka z roku 1912 hovoří o tom, že domorodci na jihozápadě Madagaskaru hloubí v kmenech baobabů Adansonia otvory a měkký střed kmene vydlabou. Tím vznikne uprostřed stromu dutina, do které shromažďují vodu v období dešťů lidé, ale částečně i rostlina. Tuto vodu pak domorodci používají především k napájení dobytka. Expedici Lemuria 98 se po mnoha letech podařilo prokázat existenci tohoto způsobu využití baobabů. Důkazem jsou například záběry na kazetě MADAGASKAR, která vyšla jako příloha magazínu KOKTEJL 11/1998 ke stejnojmennému článku.

Baobaby jsou pro lidi zvláštním, oduševnělým stromem. Proto také v jejich nitru mají mnohdy příbytek kouzelníci a šamani, daleko od vesnice vyhledávají meditační klid. V Súdánu některé vesnice používaly kmeny baobabu prstnatého jako hroby pro své blízké zemřelé. Na druhou stranu existují zprávy potvrzující určité „zneužití“ baobabů. V severní Botswaně údajně stál baobab, v jehož nitru byl zřízen splachovací záchod, v Austrálii zase posloužil kmen Adansonia gregorii jako městské vězení. Naštěstí jsou tyto případy spíše kuriozitou, a nikoliv pravidlem.

BAOBABÍ DUŠE

Všichni lidé narození v krajích baobabů mají k těmto stromům zvláštní úctu a je úplně jedno, ve které části světa to je. Obzvláště pak Malgaši mají svůj život těsně spjatý s životem a s osudy těchto velikánů. Nejčastěji je nazývají renala nebo reniala, což v překladu znamená „matka lesa“. Chovají k baobabům zvláštní úctu a nikdy je úmyslně nepoškozují. Vzhlížejí k nim jako ke stromům s duší a často jim přinášejí i oběti ve formě rýže nebo jiného jídla. V suchých oblastech jihozápadního Madagaskaru, kde bývá původní porost často vykácen, baobaby stojí a rostou dál.

Vesničané si bohužel neuvědomují, že nejvíce škodí baobabům právě tím, že jim ničí jejich přirozené prostředí. Tento problém je natolik zásadní, že v místech s vykáceným lesem nedochází již k přirozené obnově společenstva a baobaby, které jsou jakousi páteří zdejších rostlinných formací, mají šanci stejně malou jako ostatní druhy. Domorodci mají doposud své matky lesa „v pořádku“, stejně jako své vlastní představy a pohledy na tento svět. Do života i těch nejprostších domorodců se ale čím dál více začínají promítat neblahé prvky euro-americké kultury, a tak je možná otázkou krátké doby, kdy hodnoty přetrvávající stovky generací padnou během několika málo dalších let. To, co bylo dříve zapovězené, zakázané, nebo-li fady, se může nebezpečně brzy stát uznávanou společenskou normou.

I v těch nejodlehlejších místech třeba jihozápadního Madagaskaru či východní Afriky se totiž domorodci dostávají do přímého kontaktu s pokřivenými hodnotami našeho světa. Je velká škoda, že před ním není nikdo z nás schopen uchránit Masaje, Vezy, Mahafaly, Antandroye, Sakalavy a další domorodé kmeny, a tím nepřímo i baobaby. Byť to jsou obři, proti člověku jsou stejně bezbranní jako plejtváci, velryby, sekvoje či sloni. Je totiž nad slunce jasnější, že baobaby tady budou tak dlouho, jak dlouho jim člověk ponechá šanci. Záleží však na tom, jak dlouho dostane při současném způsobu života od přírody šanci právě člověk…


Řadu dalších informací o baobabech najdete na webovských stránkách expedice Lemuria http://vesmir.msu.cas.cz/Madagaskar

Category: 2000 / 03

Navzdory svému neohrabanému vzhledu jsou výborní letci. Dokáží bavit i poslouchat a délka jejich života je srovnatelná s lidskou. Asi proto s námi žijí už po tisíciletí. Papoušci.

NOČNÍ SMĚNA

Okno v patře se rozsvítilo a po schodech seběhla žena v županu. Dole v odchovně papoušků nabrala do kapátka trochu špinavé tekutiny. V inkubátoru na ni čekala tři mláďata.

Kapička po kapičce mizela uvnitř každého z nich a jejich volátka velikosti čočky se viditelně zvětšila. Dost. I jedna kapka navíc by je prý dokázala zadusit. Další krmení přijde za dvě hodiny. A tak den po dni téměř celý rok…

„Od zazvonění budíku po opětovné ulehnutí jí to trvá asi deset minut,“ tvrdí majitel farmy Ara Vlastimil Škrhák. V jihomoravských Bošovicích si vytvořil svět o pěti stech metrech čtverečních voliér, kde chová desítky druhů velkých papoušků.

AŤ ŽIJE GAIUS…

Papoušci – Psittaciformes – tvoří celý jeden řád ptáků. Původně pocházejí z oblasti Austrálie, odkud se rozšířili do Afriky, Asie a Ameriky. Díky umělým odchovům obsadili de facto každé místo na světě. Nestavějí si hnízda na stromech, ale vyhledávají klid stromových dutin, kde také přivádějí na svět své potomky. Od ostatních ptáků je odlišuje hlavně masivní zobák, jehož horní část nemají pevně srostlou s lebkou, a jazyk. Jejich další specialitou je práce nohama, které používají k přidržování, manipulaci s potravou a šplhání.

O papoušcích se zmiňují již dávné kultury. Dočteme se o nich ve staroegyptských textech z doby královny Hatšepsovet (1500 př. n. l.) anebo u Ktesiase, osobního lékaře perského krále Antaxerxese. Jeho pán obdržel opeřence darem od indického velvyslance.

Evropa se s nimi setkala v době antiky, kdy jeden exemplář měl větší cenu než otrok. „Ať žije Gaius Julius Caesar,“ křičel prý ze své ebenové klece papoušek, kterého dostal darem římský císař. I tahle vlastnost jim pomohla získat přízeň člověka.

Skutečný boom v chovu znamenala doba zámořských objevů v 16. a 17. století. Z nových oblastí Ameriky a Tichomoří přivážely lodě vedle vzácného koření, plodin a nerostů i papoušky, kteří se těšili velké úctě a oblibě původních obyvatel. Šlechtě pak imponovali natolik, že zakládala rozsáhlé chovy ve svých zahradách a sklenících.

Přílišná popularita přivedla některé druhy až k vyhubení. Obrovská poptávka znamenala divoký lov všeho, co se papouškům jen vzdáleně podobalo. A v patách lovců šli noví nepřátelé: kočky, psi a další dravci zavlečení do nového prostředí. Civilizace s pilami se postarala o zbytek. Ty druhy, které měly čas, ustoupily a stále ustupují. Brzy ale nebude kam…

NÁHRADNÍ PRALES

Papoušci vřeštěli jeden přes druhého jako živý alarm. Aratingy, ary, amazoňané, kakaduové… Každá skupina má v Bošovicích své jméno – amazoňané jsou Bobíci, kakaduové Filipové a žakové Oskaři. Žijí ve vytápěných voliérách na ploše 250 m2. Odolnější druhy pak na druhé straně cihlové zdi na čerstvém vzduchu.

Teplo uvnitř moc není. Dnes třináct stupňů. Papoušci poměrně hodně snesou, což dokazují například kolonie alexandrů malých na Britském souostroví nebo mníšků šedých, které u Sázavy vysadil jeden z chovatelů a oni přežili i zimu se sněhem.

Důležitou roli hraje také metrová díra ve střešní plastové vlnovce, kterou dovnitř padá déšť. Ptáci milují koupání. Navíc jsou tu i trysky vytvářející na přání vodní mlhu jako v pralese.

„Všichni jsou zařazeni do CITES stupeň jedna a dva,“ ukazuje na ptáky ve voliérách pan Škrhák. Ve volné přírodě jsou tedy ohroženi vyhubením.

Pořizovací cena páru plus práce s vypipláním mláděte zcela bez možnosti dovolené je vysoká. Mláďata odchovaná člověkem jsou ovšem krotká a nejsou žádné problémy s jejich ochočením. Přilnou k člověku jako pes.

Z bezpečnostních důvodů má každý z ptáků svou dokumentaci. Tam je napsáno, odkud pochází, kdo byli jeho rodiče, adresa chovatele atd. Při změně majitele se musí vždy přepsat na okresním úřadě příslušný údaj. Navíc mají opeřenci do kůže nastřelený čip se svojí identifikací, nebo kroužek s číslem.

Přes všechna bezpečnostní opatření černý obchod s papoušky stále vynáší. Organizované skupiny loví ptáky po tisících včetně nejohroženějších druhů. K zákazníkům se jich dostane sotva polovina. A i z té větší část zemře, protože se nepřizpůsobí…

MLÁDÍ V INKUBÁTORU

Dvě hnědé bedničky podobné mikrovlnným troubám stojí v papouščí kuchyni. Mláďata se uvnitř líhnou při teplotě třicet osm stupňů. Nikdy nepoznají své pravé rodiče. Matkou i otcem je paní Pádková.

Po narození se z líhně přesunou do inkubátoru, kde zůstávají od třiceti do šedesáti dnů, a jejich hlavní starostí je jídlo. „Nemáme žádné zaměstnance. Vstávat každé dvě hodiny, krmit, to vám nikdo dělat nebude,“ poznamenává Vlastimil Škrhák.

Každý den se mládě váží a přírůstek zapisuje. Dvakrát týdně se pak trus na sklíčku dováží na vyšetření k veterináři. Jedině zdravý pták se prodá. Úmrtnost? „Ještě mi žádné mládě nezemřelo,“ říká majitel farmy.

Mimo vlastní chov se na farmu někdy dostanou i ptáci ze zoologických zahrad. Ptáci k vyvedení potomstva potřebují klid. „V ZOO jde vždycky o střet zájmů – zdali zvířata ukazovat, nebo odchovávat. Z ekonomického hlediska vítězí ukazování, jenže to není pro zvířata to nejvhodnější.“ Zaměstnanci musejí zůstat s ptáky doma na „mateřské“, což přináší ZOO další finanční náklady.

Mládě už odrostlo pro inkubátor. Náhradní rodiče ho přesunuli do plastové bedničky a kapátko nahradila injekční stříkačka. Konzumuje stále kašovitou hmotu s obsahem bakterií stejných jako na svobodě. Ptáče má větší vole a tím větší potravní zásobu ve svém těle, takže se prodloužil i interval vstávání a krmení.

Ve vedlejší místnosti tluče do mříží své klece sytě červená samice ary arakangy jménem Káča. Je stodenní a samostatná. Paní Pádková ji vypustila a ona šplhá po jejím oblečení. Nechá se hladit po zádech a brát za zobák. Je šťastná. Pro ni už existuje jediný přirozený partner – člověk.

I ona opustí za několik dní svoji voliéru a přesune se k jinému majiteli. Papoušci od pana Škrháka jsou ve velké většině prodáni už ve formě vajíček. „Prodáváme je i do ciziny,“ vypravuje a přitom po očku sleduje dovádějící Káču, „třeba tihle amazoňané půjdou příští týden do Belgie. Známí nám také dovezli fotky našeho papouška z hotelu Sandra na Korfu. Jeden náš ara – Albert – se živí jako umělec v hudební agentuře.“

Ovšem velký papoušek vyžaduje od zákazníka jistý druh péče. Kupec často bez znalostí o prostorových nárocích pořídí malou klec, nedá mu možnost koupání anebo ho správně nekrmí.

Organizace World Parrot Trust, zabývající se monitorováním papoušků v tak chovatelsky vyspělé zemi jako Velká Británie, hovoří o dvaceti tisících zanedbaných zvířatech jenom ve Spojeném království. Celosvětový odhad této organizace se pohybuje okolo dvaceti milionů…

„Lidé se většinou přijdou poradit, až když jim jeden pták uhyne anebo mají problémy,“ dodává smutně Vlastimil Škrhák. „Často chodí také zákazníci, kteří si papouška koupili v obchodě a nemůžou ho ochočit. V obchodě totiž většinou nejsou ptáci uměle odchovaní. A takové nikdy úplně neochočíte.“

Jenže tady to je o penězích. Proč třeba platit za papouška senegalského z umělého odchovu pět tisíc korun, když v obchodě stojí polovinu?

O NICH…

V rodině se mluví téměř výhradně o papoušcích. O něčem jiném je to problém, jak přiznává pan Škrhák. Trochu se u něho vytratila láska k jednotlivcům na úkor kolektivní lásky ke všem vlastněným ptákům a plného zaujetí chovem. Prošly mu rukama tisíce papoušků, rozmnožuje druhy, které se povětšinou už nemají ve volné přírodě kam vrátit. Lidé žijí pro ledasco. Tak proč ne pro papoušky. Přízemí domu, ve kterém bydlí, se přestavuje a oni žijí v prvním patře. Přednost dostala kuchyně pro papoušky ve dřevě, příjemně vytopená. Ve farmě jde hlavně o obchod, kterému obětují téměř vše. Navíc neustálý strach z nemocí, o to, zda mláďata správně rostou, jestli je vše v pořádku. Starosti, zařizování a noční vstávání. Ve chvíli, kdy jsme seděli u kafe a povídali si, paní Pádkové poklesla hlava. Usnula…

Category: 2000 / 03

Bandiagarské útesy ležící v ohbí řeky Nigeru v republice Mali jsou hornatou krajinou plnou písčitých rovin, skalních útesů a pískovcových náhorních plošin. Sem zatlačili islamizovaní sousedé na tři sta tisíc Dogonů. Nepřístupnost jejich nového domova má pro ně jednu obrovskou výhodu – umožňuje jim totiž zachovat si duchovní nezávislost, odolávat islamizaci a podržet si původní svérázný světový názor i osobitou kulturu včetně tradičního řezbářství.

Dřevo, nebo lépe řečeno strom, má také zásadní význam ve vyprávění o prvních lidech. Pod strom, tedy gobu, totiž bůh otec Amma umístil všechny věci, muže, ženy a děti, které stvořil jako základ života Dogonů. Není bez zajímavosti, že jako první objekt svého životodárného tvoření si zvolil, narozdíl od křesťanského boha, ženu. Té pak vytvořil manžela. První žena se jmenovala Adama, její muž, který přišel později, se jmenoval Sama. Protože žena byla stvořena dřív než on, musel ji poslouchat.

Ze spojení prvního pozemského páru vzešly dvě děti, dcera a syn. Vyrůstaly spolu bez šarvátek a zbytečných hádek. Přes den si společně hráli, na noc uléhali na jedno lože, přesněji řečeno rohož. Jen co však začali dospívat, chlapec začal na svou sestru dorážet. A byl neodbytný a dobyvačný. Co měl taky dělat, když příroda se hlásila o své, a široko daleko na celém světě nebyla jiná dívka? Jenže sestra jeho naléhání tvrdě odmítala.

Ty tam byly poklidné hry a tiché, nevinné hrátky. Sourozenci se teď v jednom kuse přeli. Nejprve si toho nikdo nevšiml, ale pak jejich matka, první žena, přeci jen zpozorněla a jednoho dne na ně udeřila: „Proč se pořád přete a dohadujete? Co jste si udělali, že nedokážete spolu vycházet v míru?“ Dívka, která se cítila dotčena tou výtkou, jelikož považoval za příčinu nesvárů svého bratra, se přiznala: „Přeme se, milá maminko, protože můj bratr se chce se mnou spojit, a já jsem ho odmítla.“ Matka nejprve v rozpacích nevěděla, co si počít a jak odpovědět. Nakonec vyhnala dívku z rohože svého bratra: „A od dnešní noci budete spávat každý zvlášť.“

Když nastal večer toho dne, ustlala matka dívce v rohu, zatímco chlapec měl zůstat tam, kde dříve spávali společně. Aby měla jistotu, že se v noci nic nestane, neboť z vlastní zkušenosti věděla, že dívčí odmítání nemusí vždy trvat věčně, nastlala mezi obě lůžka suché listí. Pak v klidu ulehla, uši nastražené, připravená při prvním zašustění udělat nepřístojnostem přítrž.

Ale chlapec byl šikovný a hbitý. V noci se opatrně vydal k lůžku své sestry a naléhal tak něžně, že dívka nakonec souhlasila. Tak spolu spali, aniž by o tom měl kdokoliv ponětí. Ráno se pak chlapec stejně tiše a obratně vrátil na své lůžko, takže nebylo nic poznat. Přesto se matka pro jistotu zeptala své dcery, jestli u ní její bratr v noci nebyl. „Ne, nebyl,“ odpověděla dívka klidně, zřejmě proto, že se jí noc líbila. Stejně lživě odpověděl i chlapec.

Druhou noc se celý výjev opakoval, ovšem s tím rozdílem, že chlapec, zřejmě spokojen s vývojem událostí, blaženě usnul v náručí své sestry a zapomněl se vrátit na své lože. Tak byli ráno objeveni a usvědčeni. „Říkala jsi,“ obořila se matka na svou dceru, „že tvůj bratr jenom vyhledává spory a že je ti to nepříjemné. A teď si tu klidně ležíte spolu pohromadě jakoby nic.“ Matka se na chvíli zamyslela, ale pak jen pokrčila rameny a rezignovaně mávla rukou: „Tak tedy dobrá, když vám to takhle vyhovuje, zůstaňte si tak!“ A za devět měsíců porodila dívka roztomilé děvčátko.

Category: 2000 / 03

Lokomotiva hrozivě rostoucí před očima skřípavě brzdí na nádraží v Ciotat. A zrovna před kamerou! Někteří svědkové těch prvních pohyblivých obrázků bratří Lumièrů se posledního metru na kolejích nedočkají. V hrůze prchají z promítacího sálu. Píše se rok 1895.

Kluk, který právě prožil čtyřminutový příběh vodní kapky, padající z mrakodrapu, svištící městskou kanalizací a vyvržené do moře, se vrací z kapalného skupenství zpátky do klukovského. Ještě celý vytřesený, s mžitky před očima ze Cinema dynamique uznale jásá: „Vachement bien! – To nemá chybu!“ A běží vychutnat další vizuální atrakce Evropského parku obrazů – Futuroscopu. Podzim roku 1999. Už tiká odpočet třetího tisíciletí. Někdo je napřed, jiný pozadu.


Pavilon Futuroscopu s expozicí unikátních hologramů a filmem o tom, jak hologramy vznikají. Hranol a koule. Slunce vycházející nad světem proměn…

VÍC NEŽ DISNEYLAND…

Tvůrci Futuroscopu u města Poitiers, 350 kilometrů od Paříže (otevřen 1987), přiznávají za jeden z inspiračních zdrojů disneyovský sen o „společnosti budoucnosti“, uskutečněný roku 1982 v podobě experimentálního prototypu EPCOT, spojujícího prvky zábavy a techniky. Ale Futuroscope představuje víc než všechny dosavadní Disneylandy dohromady. Víc proto, že „postaven na stálé vůli k obnově a hledání, těší se ze šťastného manželství s obrazem, technologií zítřka“, jak říká jeho otec René Monory. Autoři Futuroscopu vsadili na svobodu volby a citové prožívání. Během 12 let zavedli obrazové technologie ve všech možných formách. Projekční plochy jsou tak velké, že je neobejmeš jedním pohledem. Posun filmových obrázků je podstatně rychlejší než reakce oka! Ve dvacítce sálů pronikneš do nejpřekvapivějších vizuálních technik, v některých případech světově unikátních. Obraz – stejně jako náš dramaticky se měnící svět a jeho stále rychlejší prožívání – se rozkládá a zase skládá do rozmanitých fantazií, je mnohovrstevný, dynamický, okrouhlý i zakřivený.

Futuroscop jako velký multimediální vír nasál z centra Francie množství odborných, vědeckých a vzdělávacích institucí. Otevřel možnosti a prostor průmyslovým firmám. Posílil ekonomickou potenci kdysi málo významného kraje La Vienne a už dávno překročil nejen jeho hranice, ale i hranice francouzské, a dokonce evropské.

ZE SNA DO SKUTEČNOSTI A ZPĚT

Pavilony, chlubící se rok od roku stoupající návštěvností (225 tisíc lidí v roce otevření, o deset let později už skoro 3 miliony lidí za rok), nesou kouzelná jména v kódovém jazyce vědy: Kinemax, Omnimax, Imax 3D, Solido, Imagic, Astratour… Jen výjimečně se do slovníku vědy vloudí pohádka: Tapis magique – Kouzelný koberec… Jeden příklad z mnoha, Kinemax. V černém členitém krystalu, jakoby vyvrženém z lůna Slunce na Zem, bezpečně vystopuješ jedinečný otisk přírody odrážející se ve třech tisícovkách zrcadlových ploch. K vytvoření originálního tvaru a fasády bylo třeba na 20 tisíc hodin studií v oblasti geometrie a informatiky. Uvnitř se skrývá sál o 450 místech s projekční plochou jako sedmipatrový dům. Technika Imax kreslí už jen využitím 70mm filmu o 15 perforačních otvorech na jedno políčko (3x větší než klasická „sedmdesátka“) obraz takové kvality a prostorovosti, že tě vtáhne přímo do děje filmu. Prožiješ příběh o historii, stavbě a tajemstvích egyptských pyramid.

Projekce filmu na tak obří plátno vyžaduje i neobvyklý projektor. Ten v Kinemaxu musí zajistit pro čtyřicetiminutový pořad posun šedesátikilogramové cívky filmu rychlostí 103 metry za minutu. Snadno spočítáš délku pásu na cívce – 4 kilometry. Ale aby bylo kouzlo úplné, musí mít pointu. Po poslední filmové sekvenci se obří plátno zdvihne jako opona. Či spíše jako deska Tutanchamónovy hrobky. Dovnitř vnikne paprsek slunce a osvobodí tě z útrob temného krystalu. Vstoupíš rovnou do jasného dne. Ze sna do skutečnosti, která ti o pár minut později a o pár metrů dál chystá další překvapení.

IMAGINÁRNÍ ROZHOVOR

V roce 1995 (100 let kinematografie) prolomili scenáristé Futuroscopu princip diváckých sálů otevřením Image studia. Vypravují diváka malým trojmístným člunkem na plavbu stoletím oživlých obrazů a iluzí. Člověk přece tak rád nahlédne do zákulisí snů! A proč ne rovnou do zákulisí celého Futuroscopu? Když virtuální obrazy a stíny tvůrců dějin „sedmého umění“, proč ne obraz tvůrce nad jiné živoucího, politika, agilního poslance kraje La Vienne, otce parku obrazů a prezidenta řídící společnosti, René Monoryho? Ve světě triků a imaginace starý trik novinářský: imaginární rozprava s autorovými myšlenkami z knihy Klíče k budoucnosti…

V čem je vlastně „zakódován“ úspěch Futuroscopu?

„Trvalo deset let, než se dostal mezi patnáctku nejúspěšnějších zábavně-vzdělávacích parků světa. Myšlenka chytré zábavy se stala typickým statkem naší epochy. Pokrok podněcuje vědu a výsledky její praktické aplikace ovlivňují náš život. Chceme je pochopit, abychom si je mohli osvojit. Tím, jak Futuroscope odkrývá technologické zázraky, dovolává se toho dětinského a zároveň nejinteligentnějšího v nás. Učit se zábavou je myšlenka stará jako samo vzdělání. Jen ji znovu objevujeme. Člověk zítřka bude člověkem multimédií. Podívejte se na děti: jak si počínají s počítačovými hrami a virtuálním videem, aniž ztrácejí čas četbou návodu k použití! Je snad lepší ilustrace neobyčejné přizpůsobivosti lidského ducha všemu, co umožňuje rozvíjet jeho kapacity…?“

NERVOVÉ CENTRUM

Když v roce 1998 namířil k nebi své teleskopické antény Teleport – mistrovské dílo společnosti France-Telecom – nervové centrum Futuroscopu a multimediální maják vyzařující do všech koutů světa, kraj La Vienne obrátil další stránku svých dějin. Teleport nabídl široký rejstřík služeb, jako informační databanky, okamžité obchodování s celým světem prostřednictvím dat a obrazových informací, videokonference či Internet, klientům všeho druhu, od podnikatelů, firem a obchodníků po učitele, vědce a studenty. Podniky, výzkumné ústavy a školy soustředěné buď přímo ve Futuroscopu, nebo v jeho blízkosti, ale také hotely a byty zaměstnanců Futuroscopu a přidružených institucí jsou na toto nervové centrum bezprostředně napojeny. Žáka průmyslové školy doučuje vysokoškolák na dálku kabelovou televizí. Děti ve všech základních školách kraje mají díky aktivitám řídící společnosti Futuroscopu počítačové učebny a středoškoláci se rovnou ze svých tříd zúčastňují telekonferencí s významnými průmyslníky, vědci či intelektuály. Evropský park obrazů tak načrtává nový způsob života: čas práce se stává přizpůsobivější, získaný čas uvolňuje prostor pro možnosti dalšího vzdělávání a rozvoje osobnosti a vytváří nová pracovní místa. Díky novým obrazovým a přenosovým technologiím se to všechno děje dokonce i na dálku – mnohdy přes hranice kontinentů, což bylo dříve nemyslitelné.

KŘÍDLA ODVAHY

Tváří v tvář gigantické projekční ploše pavilonu IMAX 3D (540 metrů čtverečních) a vybaven polarizačními brýlemi prožíváš spolu s letcem Henri Guillaumetem v kabině jeho dvojplošníku nádherný, ale také tragicky dramatický průlet nad Andami. Ztroskotání na horském ledovci i strastiplnou pilotovu pouť do údolí, směrem k záchraně. Skutečná historická epizoda z dějin letecké pošty. Dokument a příběh zároveň. Dobrodružství ve třech rozměrech, v němž zakoušíš vzlet, zákruty i pád, svištění větru, tlukot křídel odvahy – první futuroscopické fikce z dílny věhlasného režiséra J. J. Anauda (Jméno růže, Medvědi).

Spěcháš od pavilonu k pavilonu. Nic nechceš propásnout: být kapkou vody řítící se z mrakodrapu v Cinema dynamique, prožít proměnu slunečního paprsku v životodárnou energii v Solidu, ponořit se na mořské dno v brýlích dirigovaných laserem, vyzkoušet, co víš o vodě v Aquascopu, spolu s horolezci filmaři (a speciální technikou Omnimax) vyšplhat na samu střechu světa.

Anebo ve skleněném prstenci Gyrotouru vystoupat aspoň do výšky 45 metrů a přehlédnout šedesát hektarů zázraků ve zmenšenině světa mediálního. A pak chvíli nerušeně snít na lavičce amfiteátru, na břehu Jezera zvuků, které však v podzimním dni hluboce mlčí. A náhle, zahlcen přemírou informací, si říkáš: aspoň něco, co z technických důvodů právě není v provozu! I křídla odvahy tu na okamžik zplihnou…

OTEVŘENÁ BRÁNA

Slunce vstává nad kosým horizontem. Hranol a koule. Pavilon Futuroscopu – historicky první ze staveb parku – propůjčuje místu zasvěcenému budoucnosti odhodlaně optimistický tón, který se dneska tak málo nosí. Architektura v dokonalém spojení s přírodou. Radost a humor jsou stejně součástí spirálovité kapky, věnčené křidélky přenosových vln Pavilonu komunikace, jako kovového irokézského účesu (skoro bys řekl skinhead), kontrastujícího s názvem Solido. Tvá fantazie se probouzí, když Kinemax mění barvy na slunci, když dvojitý plášť Omnimaxu nechá poletovat nejistotu nad skutečnou formou stavby. Dvě základní témata se opakují téměř tvrdošíjně: všudypřítomná voda jako symbol proudící komunikace dávající život, a sklo jako symbol průhledné společnosti, v níž obíhají informace. „Pochopení“ a „představivost“ jsou možná kódová slova třetího tisíciletí. Je-li jinak všechno nejisté, brána možností snad ještě nikdy nebyla tak dokořán. Futuroscope je poslem těchto možností.

Na dlaždicích jedné z mnoha kavárniček evropského parku obrazů se v posledním podzimním slunci vyhřívají dvě černá koťátka. Kolem nich fičí informační revoluce, ale koťata si hrají. O kočkách se říká, že když dospějí, jsou moudré. A co teprv ty, které dospívají ve Futuroscopu…!


Futuroscope je dnes předním soukromým zaměstnavatelem kraje La Vienne s 1300 stálými zaměstnanci. Jen Teleport v těsné blízkosti parku spolu se stálými podniky a institucemi představuje dalších 3500 pracovních míst. Postupný úspěch parku a jeho široká evropská i světová popularita umožnily vytvoření 15 000 přímých i nepřímých pracovních příležitostí v celém kraji. Z rozvoje Futuroscopu profituje samozřejmě především oblast hoteliérství a ostatních ubytovacích a restauračních služeb. Mezi léty 1987-97 se kupříkladu počet ubytovacích kapacit v kraji zvýšil z 2500 na 5300 a počet noclehů ze 350 tisíc na 2,3 milionu ročně. Zahajovací rok 1987 skončil obratem ve výši 7,5 milionu franků, v roce 1995 však už obrat představoval 500 milionů franků před zdaněním a v roce 1997 se dostal na 670 milionů franků. Těchto výsledků přitom Futuroscope dosáhl bez jakýchkoli subvencí. Každoroční částka nových investic do dalšího rozvoje parku se pohybuje kolem 150 milionů franků a schvaluje ji Generální rada kraje. Futuroscope je umístěn u města Poitiers, zhruba 350 km od Paříže po dálnici A 10 směrem na Bordeaux. Vstupenka umožňuje strávit v parku celý den (9-18 hod.) a navštívit tolik pavilonů, kolik jich lze stihnout. Chce-li však člověk vidět co nejvíc, doporučuje se dvoudenní pobyt (možnost ubytování v hotelových kapacitách parku či v blízkém okolí, v soukromí či v několika desítkách autokempů). Park je otevřen po celý rok. Jednodenní vstupné se pohybuje (v závislosti na třípásmové sezoně) od 140 do 185 franků pro dospělého a od 110 do 150 franků pro dítě (5-12 let). Se vstupenkou návštěvník dostane podrobný plán parku s rozvrhem projekcí v pavilonech. Informace a rezervace lze získat na internetové adrese: http://www.futuroscope.com.

Category: 2000 / 03

„Nic nemohlo vypadat méně přívětivě,“ popsal anglický biolog Charles Darwin roku 1835 devatenáct sopečných ostrovů ležících asi tisíc kilometrů od jihoamerické pevniny uprostřed Pacifiku. Když Darwin poprvé vstoupil na ostrovy plné rozeklaných skal, které vypadají jako poušť, spatřil, jak se pod ostrým rovníkovým sluncem plazí ještěři pravěkého vzhledu, „skřítci z temnot, špinavě černě zbarvení a nemotorní ve svých pohybech“. Pro Darwina byly Galapágy „svět sám pro sebe“. Ostrovy se díky dokonalé izolaci změnily od dob Darwinovy návštěvy jen málo. Téměř polovina tamního ptactva a hmyzu, třetina rostlin a devadesát procent plazů nežije jinde na světě. Právě v této unikátní pacifické „laboratoři evoluce“ přišel geniální biolog na stopu „tajemství všech tajemství“ – jak se objevují na Zemi nové živočišné druhy. Během pětileté Darwinovy cesty okolo světa na lodi Beagle to byla právě pětitýdenní zastávka na Galapágách, která mu dala podněty pro evoluční teorii původu druhů přirozeným výběrem. Mimořádný ekosystém Galapág, od roku 1979 chráněný jako biosférická rezervace UNESCO, se stal pro celý svět „přírodní laboratoří“, která za uplynulých 150 let významně přispěla k pochopení našeho původu, existence i dalšího směřování.


Galapágy

GALAPÁGY – MÁ LÁSKA

„Bylo mi sedmnáct let, když jsem přijel na Galapágy. Rodiče se přestěhovali za prací do Ekvádoru a mě sem tehdy vyslali jako dobrovolníka, abych se trochu otrkal a stal samostatnějším. Z původně plánovaného ročního pobytu na ostrovech se stala láska na celý život. Již nikdy jsem odsud nechtěl odjet,“ vysvětluje Belgičan Philippe Albert Degel. Sám sice nemá žádné formální přírodovědné vzdělání, ale díky mnohaletým zkušenostem získaným při správě národního parku Galapág patří k nejvzdělanějším lidem na ostrovech. Nyní pracuje jako expediční vůdce na lodi Galapagos Explorer II, na které se plavím i já. Philippe mi ukazuje své rodinné album, kde je se svou půvabnou manželkou a roztomilou dcerou v jednoduchém domku na ostrově Santa Cruz. „S mou budoucí ženou jsem se seznámil jako s klientkou, kterou jsem provázel po ostrovech. Byla to láska na první pohled. Pak ale přišla řeč na to, kde budeme společně žít, až se vezmeme. Ona měla krásný dům na pevnině, kde chtěla bydlet. Já jsem si však život na pevnině nedokázal představit, a tak jsem jí dal vybrat: život na Galapágách se mnou, nebo na pevnině beze mne. Nakonec jsme měli svatbu u jejích rodičů na pevnině, ale pak jsme se vrátili na Galapágy, kde jsem pro nás postavil malý domek. Jediná přístupová cesta k němu vede pouze po moři. Máme zde opravdu klid. Je to fantastické vidět vyrůstat naši dceru na pláži před domem, kde si může hrát s lachtany, karetami a nebo jen tak pozorovat páření terejů. Ona si ta zvířata zamilovala. Nikdy by jim neublížila – to je moc důležité,“ svěřuje se Philippe, který úsilí o záchranu křehkého ekosystému Galapág i pro svoji dceru a případné vnuky a pravnuky zasvětil celý život.

ZROZENÍ OSTROVŮ

První současné ostrůvky Galapág se objevily jako vyvřeliny čedičové lávy při podmořských erupcích asi před třemi až pěti miliony let. „Galapágy patří mezi vulkanicky nejaktivnější oblasti oceánů na Zemi,“ píše Michael Jackson v knize Galapagos – A Natural History, kde vznik souostroví přirovnává ke vzniku ostrovů v okolí Islandu, které také vyrostly z moře jako sopky. Od doby objevení Galapág před téměř pěti sty lety bylo zaznamenáno více jak padesát erupcí. Mezi poslední patří ta na ostrově Fernandina v roce 1995.

Erupce na Galapágách mají obvykle podobu klidných výlevů lávy, nikoli výbuchu horkých plynů a kamení. Proto jsou sopky jen jemně vystouplé kopce, a ne hory ve tvaru kuželu, který si s vulkány obvykle spojujeme. „Za svůj život jsem zde už několikrát pozoroval sopečné erupce. Je to úžasné divadlo. Většinou se jedná o erupce čediče, který je velice tekutý, a tak vytváří lávové řeky, jež proudí velmi daleko – často až do moře, kde se zchladí a ztuhnou. Vytvoří přitom velmi zajímavé lávové formace – kromě fantastického vrásnění i obrovské lávové tunely, v nichž se na ostrově Santa Cruz mohou procházet lidé,“ vysvětluje Belgičan Philippe. Jak je patrné, vytváření ostrovů ještě nebylo dokončeno. Proudy čerstvé lávy na krajích některých ostrovů, jako je například Isabela, dávají tušit, že se jejich rozloha stále zvětšuje.

Ostrovy jsou geologicky poměrně mladé. Dlouhá léta nedokázali vědci pochopit, jak je možné, že se na Galapágách za tak krátkou dobu jejich existence vyvinulo tolik jedinečných druhů zvířat. Nedávné výzkumy oceánografů přinesly zásadní objevy v podobě zbytků ostrovů starých asi devět milionů let. Ty leží na východ od současných Galapág, schované pod vodní hladinou. Vědci předpokládají, že našli předchůdce současných ostrovů, které postupně erodovaly. Než se tak stalo, žila na těchto ztracených ostrovech zvířata, která se poté přestěhovala na současné souostroví, a měla tak mnohem delší čas na svůj vývoj, než se původně předpokládalo.

DRIFTOVÁ TEORIE

Když se Galapágy před pěti až deseti miliony let zrodily z oceánu, neexistoval na nich žádný život. Nikdy nebyly spojené s pevninou, a tak se sem předchůdci veškeré zdejší fauny a flóry museli dostat z jiné části světa a při tom překonat minimálně tisíc kilometrů. To je vzdálenost, jíž odděluje oceán Galapágy od nejbližší pevniny. Vědci jsou fascinováni zvláštní nevyvážeností v zastoupení různých druhů rostlin a zvířat na ostrovech. „Na Galapágách žije například řada plazů, ale žádní obojživelníci, mnoho ptactva, ale jen málo savců. Ve světě rostlin chybí palmy a jehličnany a určité druhy kapradin, které mají velká a těžká semena,“ píše kanadský zoolog Jackson. Jsou dva způsoby, jak se organismy mohly na ostrovy dostat: po moři nebo vzduchem. Galapágy mají dobrou pozici vzhledem k tomu, že jak vzdušné, tak i oceánské proudy jdou směrem od jihoamerického kontinentu. „Podle současné „driftové“ teorie se předpokládá, že předchůdci dnešních suchozemských druhů připluli přes oceán na přírodních vorech – vyplavených pralesních velikánech – z oblasti Střední Ameriky. Takto lze vysvětlit, že ostrovy obsadili především odolní plazi, pro něž nebyla minimálně dvoutýdenní plavba slaným oceánem takovým problémem jako pro savce,“ tvrdí autor knihy o Galapágách, přírodovědec Miroslav Šebela. V případě leteckého mostu posloužilo kromě větru především ptactvo, které s sebou přineslo semínka. Zdařilý přenos každého jednotlivého druhu byl vždy dílem velké náhody. Vzhledem k tomu, že na ostrovech, existujících pět až deset milionů let, je nyní necelých čtyři sta rostlinných druhů, připadá na uchycení každého nového druhu v průměru osm až deset tisíc let. Galapágy jsou sice ve srovnání s pevninou chudé na počet druhů zvířat a rostlin, ale vzhledem k jejich izolovanosti a mládí jde o pestrost téměř zázračnou.

TOMÁS DE BERLANGA A TI DALŠÍ

Norský výzkumník Thor Heyerdahl objevil na Galapágách keramické úlomky, které by mohly zanechat na ostrovech už návštěvníci z předkolumbovské doby. Archeologové soudí, že první lidé mohli na ostrovy vkročit už šest set let před Kolumbovým objevením Ameriky. Důkazy, že Evropané nebyli prvními příchozími, však nejsou zatím s jistotou potvrzeny. Doložená je návštěva Španělů roku 1535, kdy loď s panamským biskupem Tomásem de Berlanga plachtila na jih podél pevniny do Peru. Byla však stržena proudem přicházejícím od pobřeží. Po deseti dnech se objevil v dohledu ostrov. „Lodní posádka se tam prý setkala s podivnými leguány, kteří připomínali hady, a s tak velkými želvami, že každá by na hřbetě unesla jednoho muže,“ popisuje průběh výpravy Heyerdahl ve své knize Staré civilizace a oceán.

Španělští cestovatelé nejdříve téměř zemřeli žízní a museli žvýkat dužinu kaktusů, než po dlouhé době našli na ostrovech vodu. Byli to oni, kdo dali ostrovům jméno Galápagos podle starého španělského názvu pro druh sedla, které jim připomínal krunýř želv obrovských. Po více jak tři století po svém oficiálním objevení sloužily ostrovy především jako skrýš pirátů a základna lovců lachtanů a velryb. Ostrovy jim poskytly nejen ochranný přístav a vodu, ale především jídlo v podobě želv sloních. Námořníci jich nachytali stovky, aby je živé odvlekli na palubu. Želvy totiž dokázaly přežít bez jídla a vody i více než rok, a tak byly pro námořníky dobrým zdrojem čerstvého masa. Odhaduje se, že takto námořníci zabili na sto tisíc želv.

DARWINOVA PĚNKAVA

Vůbec nejslavnějším návštěvníkem Galapág byl Charles Darwin. Navštívil v září a říjnu 1835 sice jen čtyři ostrovy, zato zde nasbíral velké množství rostlin a provedl rozsáhlá pozorování zvířat a jejich vývoje. Právě zde přišel na jeden ze svých nejpřevratnějších objevů – tzv. „adaptivní radiaci“, tedy evoluční proces vzniku nových druhů z jednoho předka. Tuto svou teorii založil částečně i na pozorování třinácti druhů galapágských pěnkav. Každá měla jiný zobák, který se hodil na konzumaci odlišné stravy. Například pěnkava zemní má silný zobák uzpůsobený na louskání tvrdých semínek, pěnkava kaktusová prozkoumává květy kaktusu pomocí svého dlouhého špičatého zobáku. Tyto Darwinovy pěnkavy představují asi nejznámější žijící důkaz jeho evoluční teorie, publikované v knize O vývoji druhů roku 1859. Darwin svým bádáním vzbudil velký zájem o celé souostroví. V jeho stopách pak přicházela řada vědeckých expedic.

TRESTANCI, PROSTITUTKY A VOJÁCI

Prvním stálým obyvatelem Galapág se stal Ir Patrik Watkins, který byl vysazen na pustém břehu Floreany roku 1807. Dva roky pěstoval zeleninu, kterou směňoval s velrybáři za rum. Pak ukradl na jedné rybářské lodi záchranný člun a přiměl pět námořníků, aby s ním odpluli zpět na jihoamerickou pevninu. Nakonec byl jediný, kdo po strastiplné cestě přes oceán dorazil až do Guayaquilu naživu.

Galapágy byly oficiálně anektovány Ekvádorem roku 1832. V té době zřídila vláda první kolonii na ostrově Floreana. Zde se soustředili trestanci i političtí vězni a prostitutky. Několik společností se pokusilo – obvykle neúspěšně – ostrovy kolonizovat a využít je pro rybolov, chytání želv a těžbu soli. Stálých osadníků bylo však velmi málo. V extrémních podmínkách bylo těžké přežít. Za druhé světové války tu vznikla americká vojenská základna a letiště na ochranu Panamského průplavu. Masové osídlení začalo až v šedesátých letech s turistickým boomem.

Z PEKLA VYSNĚNÝ RÁJ

Jak se stále zvyšoval počet turistů, rostly i příjmy domorodců z jejich provázení. Životní úroveň na Galapágách se prudce zvýšila. Průměrný příjem na hlavu je zde mnohem vyšší a nezaměstnanost nižší než kdekoli jinde v Ekvádoru. Galapágy – ještě nedávno místo, které bylo zcela nevhodné pro život – získaly image ostrovů snů, kde se všichni mají dobře. Důsledkem toho byla vlna imigrace z pevniny. Ještě v roce 1960 na Galapágách žily pouze dva tisíce lidí. Dnes už je to téměř pětkrát tolik.

„Moji rodiče sem přišli asi před třiceti lety. Tehdy tady měli dost těžký život. Živili se rybařením. Dnes se každý snaží přiživit na bohatých turistech, kterých sem přijíždí každý rok stále více. Já jsem si našetřil trochu peněz a otevřel si potápěčský obchod. Dnes už sám provádím a dělám potápěčské kurzy,“ pochvaluje si pětadvacetiletý Ricardo.

V posledních letech vláda přijala zákony zakazující přistěhovalectví lidem, kteří nemají na ostrovech žádné příbuzné. Snaží se tak čelit problémům, jež masivní osídlování ostrovům přineslo.

NEŽÁDOUCÍ OBYVATELÉ

Je sice teprve něco po deváté ranní, ale slunce už si pospíšilo a je tak vysoko, že stromy nevrhají téměř žádný stín, kam by se bylo možné schovat před spalujícím žárem. Mlčky s celou skupinou z mé lodi hledám suchozemské leguány na ostrově Rábida. Náhle něco velkého zadupe v nedalekém křoví. Naši průvodci se okamžitě rozeběhnou oním směrem. To už jako z praku vystřelí z houštiny dvě kozy. Nastane zběsilá honička. Vítězí nakonec čtyři nohy nad dvěma, a průvodci se vracejí celí poškrábaní od ostnů z křovisek, kterými v nerovném stíhání proběhli. Ještě trochu udýchaně vysvětlují: „Tato domácí zvířata, která na ostrovy přivezli osadníci z pevniny, nám dělají velké starosti. Přítomnost koz, prasat nebo krys může způsobit vyhynutí některých ostrovních druhů zvířat.“ů Například na ostrově Pinta vyložili kolonisté v padesátých letech tři kozy, aby si zajistili zdroj obživy. Jen o patnáct let později už po ostrově pobíhalo na patnáct tisíc koz, které ničily zdejší vegetaci. Divoká prasata, která přivezli v minulém století na ostrov Santiago námořníci, aby si mohli při zastávce na Galapágách užít vepřového masa, se také rychle rozmnožila. Nyní v celkovém počtu několika tisíc pojídají vejce ptáků a plazů.

Nově dovezené druhy zvířat vážně ohrožují místní faunu, která není na podobné predátory zvyklá a nemá vyvinuté potřebné instinkty. Zvířata na Galapágách se nebojí, a tak se ani před útočníkem neschovají nebo neutečou. Jsou proto velmi zranitelná.

„Nejvíce peněz ze vstupních poplatků na Galapágy jde v současné době na program vybíjení koz a dalších domestikovaných zvířat. Ta totiž narušila rovnováhu ostrovů – berou potravu želvám sloním a dalším endemickým druhům zvířat,“ potvrzuje průvodce Gonzalo, který odhaduje, že v současné době pobíhá po Galapágách na 200 tisíc koz. „Totálním spásáním bylinné i dřevinné vegetace došlo na mnoha ostrovech k takové devastaci vegetačního krytu, že místní populace přežívajících želv sloních a suchozemských leguánů byly přímo ohroženy na životě úplným zničením jejich potravní základny. Současně došlo k plošnému zničení unikátních vegetačních formací, včetně horských mlžných pralesů na svazích nejvyšších vulkánů,“ zdůrazňuje Miroslav Šebela, účastník české vědecké výpravy na Galapágy, jež se snažila o redukci stavu tamějších koz sterilizací hormonálními preparáty. Nešlo o první českou vědeckou „záchrannou“ výpravu na ostrovy. Český lesník Hubert Čížek už několik let na Galapágách likviduje cizorodé dřeviny. Zatímco Češi zaujímají k problému vědecký přístup, ekvádorská vláda na redukci stavu koz nasadila armádu s puškami a se psy. Program zatím počty koz snížil, ale k jejich úplnému odstranění z ostrovů je stále velmi daleko.

ILEGÁLNÍ RYBAŘENÍ

Jednou z největších pohrom způsobených člověkem na Galapágách je ilegální rybaření. Příkladem může být lov žraloků kvůli jejich ploutvím, používaným do polévek vyhledávaných jako delikatesa především movitými gurmány z Asie. Rybáři zabíjejí ovšem také lachtany, které používají jako návnadu. Nadměrné výlovy krabů sloužících jako potrava pro stále se zvyšující počet osadníků a turistů na Galapágách způsobily významný pokles jejich počtu. Snad největší škodu napáchají obrovské plovoucí rybí továrny, které jsou díky moderní technologii při lovu mimořádně efektivní. Smutnou kapitolou jsou i případy, kdy rybáři uloví žraloka jen proto, aby mu uřízli vysoce ceněné ploutve do polévky. Tělo živého žraloka pak pustí zpět do moře na jeho poslední útrpnou cestu. Když mají místní rybáři naloveno, jedou dál od pobřeží, kde svůj úlovek prodají jedné z japonských lodí, které na úlovek čekají.

Ekvádorská vláda reagovala na poslední vývoj zpřísněním předpisů. Rybáři se proti tomu vzbouřili, protože jim nové, tvrdší předpisy vzaly možnost obživy. V roce 1994 na protest vypálili oblast o rozloze deseti tisíc hektarů na ostrově Isabela. V září 1995 dokonce několik rybářů ozbrojených mačetami obsadilo Darwinovu výzkumnou stanici na ostrově Santa Cruz. Hrozili, že zabijí zdejší želvy sloní, zbijí vědce a zapálí část národního parku Galapág. Naštěstí vše skončilo bez následků, když zasáhla ekvádorská armáda.

Ta však nic nevyřešila. Místní rybáři mají jen malé pochopení pro unikátní přírodu Galapág. Je nezajímá, zda jsou ostrovy pod ochranou UNESCO, ale zda budou mít co dát jíst svým rodinám. Odpovědí na další vládní nařízení tak byla jen další vlna násilností. V roce 1997 zastřelili pytláci ochránce parku. A navíc jako pomstu za vládní zákazy rybolovu rybáři surově zabili velké množství želv, které na ostrově Isabela dost možná chodily už od minulého století, kdy na jejich mohutném krunýři jezdil i Charles Darwin.

Jak už je ovšem místní smutnou tradicí, mnozí lidé, kteří mají dohlížet na uvádění zákonů v život, sami profitují na jejich obcházení. A tak za přispění spřátelených vojáků z pobřežní stráže lodě i nadále rybaří, aniž by je zajímaly platné zákony a restrikce. Nikdo jim nic nedokáže. Místní lidé se shodují, že situaci asi jen málo pomůže nedávné rozhodnutí vlády Ekvádoru rozšířit v okolí Galapág mořskou rezervaci se zákazem komerčního rybaření z patnácti na čtyřicet námořních mil. Stejně jako v mnoha jiných zemích Jižní Ameriky, nemá zákon vyšší cenu než papír, na kterém je napsaný, pokud jej vláda nedokáže nebo nechce účinně vynutit.

EL NIÑO – GALAPÁGSKá POHROMA

Posun teploty oceánu o několik stupňů může znamenat dramatickou změnu celého jeho ekosystému. Smutným příkladem se stalo i dění na Galapágách ovlivněných klimatickým jevem El Niño v letech 1997 a 1998. El Niño změnilo směr větru a vodních proudů a následkem toho stoupla teplota vody v celé střední a východní oblasti Tichého oceánu neobvykle vysoko.

„Vzhledem k tomu, že se Galapágy nacházejí na rovníku, je zde velmi stálá teplota, která se v rozmezí několika málo stupňů pohybuje okolo dvaceti stupňů Celsia. Je tak mírná díky Humboldtovu a Cromwelovu proudu. (pozn.: Humboldtův proud směřuje od jihu k severu podél jihoamerické pevniny, zatímco Cromwelův proud je označení pro pacifický Rovníkový protiproud, tekoucí podél rovníků od východu Asie k západnímu pobřeží Jižní Ameriky.) Následkem El Niña stoupla až na třicet!“ vysvětluje Julian z ostrova San Cristóbal. Pro galapágskou faunu byla změna teploty vody doslova pohromou. Odhaduje se, že populace lachtanů a mořských ptáků poklesla následkem El Niña na polovinu. Biologové si však nejsou jisti, zda tento dramatický pokles počtu způsobila migrace do chladnějších vod, nebo zda většina zvířat zemřela hlady. „Podívejte se, kolik je tady všude na zemi koster,“ ukazuje náš průvodce Gonzalo na desítky kostí na ostrově Fernandina. „Všechno jsou to pozůstatky mořských leguánů a támhleto byl lachtan.“ Kostry na břehu dávají jen tušit, jak hrozivé dílo El Niño na Galapágách vykonalo.


Porosty mangrove u ostrova Fernandina, v jejichž stínu se schovávají karety, mořští leguáni či lachtani.

Proč ale vlastně změna teploty o několik stupňů měla tak tragické následky?

„Zdrojem potravy mnohých lachtanů a vodních ptáků jsou ryby, které žijí normálně u hladiny. Když se voda oteplila, jednoduše odpluly – nejspíše do větších hloubek za chladnější vodou, na kterou jsou zvyklé. Zvířata, která se jimi živí, tak přišla o zdroj potravy. Samozřejmě že lachtani a i třeba terejové jsou schopní se potopit, ale jen do určité hloubky. Navíc, když se potápějí hluboko, spotřebují více energie, než dostanou v potravě, kterou uloví. Nakonec umřou hlady,“ vysvětluje biologie znalý průvodce Gonzalo. Oteplení vody zároveň brání růstu řas, jimiž se živí mořští leguáni, kteří následkem toho hladoví. Vědci pozorovali, jak zoufalí leguáni pojídali v pudu sebezáchovy dokonce i obyčejnou trávu. Nakonec však El Niño někteří lachtani, terejové a leguáni přece jenom přežili. Byli to ti nejsilnější a nejodolnější ze všech. Jak by asi řekl Charles Darwin: „To poslední El Niño bylo stejně jako mnohá předchozí jen příkladem přirozeného výběru.“

Pro úplnost je vhodné dodat, že El Niño mělo i svou kladnou stránku v podobě mimořádně vydatných dešťů. Díky nim se galapágská suchozemská flóra probudila k životu. Vyrašilo mnoho rostlin. Rozmnožil se i hmyz. To znamenalo více potravy pro plazy a některé druhy ptactva.

SOLITARIO JORGE

Výzkumná stanice Charlese Darwina na nejlidnatějším ostrově Santa Cruz se proslavila svou informační a vzdělávací činností. Ale pro mnoho návštěvníků jsou asi nejpřitažlivější její želví obyvatelé. Na stanici totiž kromě řady dalších probíhá program odchovu želv obrovských, které se líhnou ve své vlastní želví porodnici, kde nechybí ani inkubátory. Vědci chovají želvy, dokud nedosáhnou váhy asi půl druhého kilogramu, a pak je vrátí na jejich domovské ostrovy. To už jim jsou asi čtyři roky a jsou dostatečně velké, silné a chytré, aby se o sebe postaraly samy. Jsou také méně zranitelné vůči predátorům. Zatím se podařilo úspěšně odchovat více než dva tisíce těchto želv.

K Darwinově stanici už léta neodmyslitelně patří „osamělý Jiří“, který byl objeven roku 1971 na ostrově Pinta. Je to vůbec poslední přežívající zástupce svého poddruhu želvy sloní žijící na ostrově Pinta. Vědci se jej snaží spářit s některou ze samiček dalších deseti poddruhů želvy sloní. Zatím marně. Ta poslední, žijící původně na úpatí sopky Wolf (údajně vůbec nejbližší příbuzenský poddruh, který biologové našli), jej sváděla celé dva roky, ale Jiří o ni neprojevil o nic větší zájem než o želví slečny, které se mu dvořily předtím. Asi mu želví ženy nevoní nebo je prostě zarytý samotář. To si o něm alespoň myslí vědci z Darwinovy stanice, kteří si nevědí rady, jak Jiřího spářit. A tak k jeho jménu Jorge, přidali ještě přezdívku „solitario“ – osamělý. Smutným faktem je, že jim před očima vymírá poslední zástupce jednoho želvího poddruhu. Vědci neztrácejí naději. Za nalezení želví samičky z ostrova Pinta vypsali dokonce odměnu deset tisíc amerických dolarů. Navíc stále věří, že v želvím světě jde vše mnohem pomaleji, a Jiří ještě změní na něžné želví protějšky svůj názor. Jedno je však jisté – vědci přírodě neporučí. I osamělý Jiří je tak příkladem Darwinova odkazu: přirozeného výběru.

PÁNI VE FRAKU NA ROVNÍKU

Tučňáky si tradičně spojujeme s oblastí Antarktidy, Ohňovou zemí nebo jihem Chile. Vůbec nejseverněji žijící „pány ve fraku“ najdeme ovšem na Galapágách. Je to jen díky tomu, že chladné vody, především okolo ostrova Fernandina, lákají ryby, které tučňáci potřebují k životu. V Antarktidě by se nikdo s tučňáky bez neoprenu ani ve snu nepotápěl, zato na Galapágách je to možné. Při troše štěstí může i obyčejný šnorchlař bez jakéhokoli vybavení pozorovat tyto mořské ptáky v akci.

Tučňáci totiž zcela ztratili schopnost létat. Křídla se jim přeměnila v ploché „ploutve“, jimiž veslují ve vodě. Mají těžší kosti než ostatní ptáci, aby se mohli snáze potopit. Ve vodě mají tučňáci shora tmavé a zespoda světlé tělo jako ryby žijící u hladiny, aby si jich predátoři nevšimli. Hydrodynamické tělo s hladkým obrysem elegantně pluje vodou s pomocí silných křídel a přitom kormidluje nohama s plovacími blánami a tuhými ocasními pery. Co do rychlosti jim nemůže konkurovat ani potápěč s ploutvemi. Mezi ptáky patří tučňáci k nejrychlejším plavcům – pod vodou letí jako torpédo rychlostí až třicet kilometrů v hodině. Vzhledem k tomu, že okolo ostrova Fernandina se teplota vody pohybuje okolo sedmnácti stupňů, nezbývá lidským plavcům než tiše tučňákům závidět jejich hustý péřový kožíšek. Nesmáčivé peří tučňáky výtečně chrání před chladem. Navíc jejich svaly a vnitřní orgány izoluje vrstva podkožního tuku. Když tučňáci pracně a nemotorně vylezou na útes, tak si peří promastí pomocí zobáku. Navíc mají tu výhodu, že se ani ve svém kožichu za teplejšího počasí neuvaří. Roztáhnou se jim totiž vlásečnice v podkožním tuku, a kůže se jim ochlazuje.

Zatímco pelikány hnědé nebo leguány je možné potkat po celých Galapágách, tučňáci jsou k vidění vzácněji jen v určitých lokalitách. Je časné dopoledne a já se je se skupinou turistů z lodi Galapagos Explorer II vyrážím hledat. Obrovské vlny si pohrávají s naším malým člunem a zkušený kapitán lodi má co dělat, aby nás nehodily na ostré skály, kde tučňáky zatím marně vyhlížíme. Vedoucí expedice Philippe mi posílá vlastní člun s průvodcem a řidičem. Rychle si přesedám. Snažíme se jet před hlučnou skupinou. Stále nic. Jen vlny se zvyšují. Na rovníku fouká přímo studený vítr a ruka připravená na spoušti fotoaparátu mi pěkně mrzne. Konečně! Dva tučňáci se nemotorně škrábou na kluzkou skálu. Vlna je několikrát strhne zpět. Páni ve fraku se však přece jen nakonec trochu komicky vyhrabou z vody a ukáží v plné kráse. Jen několik kilometrů od rovníku vidím tučňáky – to už teď nemusím do Antarktidy!

OSTROVY PRO NADŠENCE

Je šest hodin ráno a celá horní paluba je plná lidí. Popíjíme kávu a dychtivě vyhlížíme delfíny, které Philippe včera avizoval. Náš expediční vůdce je jako vždy plný neuvěřitelného elánu a v tuto přímo nekřesťanskou ranní hodinu vykládá o geologických zajímavostech okolních ostrovů. Právě proplouváme úžinou mezi Fernandinou a Isabelou. Oba ostrovy se koupou v ranní mlze, ze které vystupují jen vrcholky vulkánu La Cumbre a Darwin. Není divu, že biskup Tomás de Berlanga ostrovy nazval „las Encantadas“ – Zakleté, protože i při jeho návštěvě je mohl vidět jen v závojích mlhy. Už zde stojíme téměř hodinu a je čas na snídani. Nikdo se však příliš nemá k odchodu zpět do vyhřáté kajuty, protože všichni stále doufáme, že ty kouzelné kytovce přece jen zahlédneme.

Na lodi je jen málo lidí, kteří zde jsou z pouhého snobismu, přilákáni zvučným jménem destinace, kterou si ještě na mapě světa neodškrtli. Většina má živý zájem o přírodu. „Zoologie je moje zaměstnání a velký koníček. Pro mě to byl vždy velký sen se sem podívat. Nemohu si nechat ujít jediný zážitek,“ vytrvale sleduje vodní hladinu Jenifer, žijící v Londýně. Galapágy opravdu nejsou pro turisty, kteří hledají pouze odpočinek a krásné pláže. Jsou pokladem, jenž opravdu ocení jen lidé se zájmem o přírodu, kteří sem také především jezdí.

„Právě jsme s manželkou na svatební cestě,“ říká mikrobiolog Masanori z Tokia. „Každý jsme si vybrali jedno místo na Zemi, kam se nyní o našich líbánkách vypravíme – žena chtěla do Disneylandu na Floridě, a já zase na Galapágy.“

„Delfíni pod přídí!“ ozve se mohutný hlas Philippeho, a všichni se rychle vykloníme přes lodní zábradlí. Naše loď uhání rychlostí přes třicet kilometrů v hodině a ve vlně, kterou před sebou vytváří, se vozí trojice kouzelných delfínů. Celé divadlo trvá necelých pět minut. Nikdo nelituje brzkého vstávání. Všichni jsou spokojení, že zahlédli alespoň zlomek z kouzelného podvodního světa ostrovů. Do zdejších chladných vod se však už ponořil jen málokdo. El Niño skončilo a teplota vody poklesla opět pod dvacet stupňů.

„To šnorchlování je jen pro lední medvědy,“ postěžovala si Lisa z Arizony. Každý, kdo se ale pod vodu odvážil, se brzy zahřál honěním s lachtany, kteří měli v rychlosti a obratnosti na rozdíl od souše nad lidskými tvory výrazně navrch. Lachtanů bylo brzy okolo mne pod vodou tolik, že už jsem nestačil registrovat, zda je u mne jen ten, který se mi dívá pěkně zblízka přes masku do očí, nebo i další pode mnou a vedle mne. Mrazivé pocity se dostavily, když si při brouzdání průzračnou vodou okolo mne ve vlnách hrál jeden, dva a později až dvacet malých žraloků.

Mohutné velryby jsem docela rád pozoroval z bezpečí lodní paluby. Právě zapadalo slunce a loď plula směrem na severozápad od ostrova Fernandina. Moře zde dramaticky padá do hloubky asi tří tisíc metrů. Velryby si tady rády hrají a shánějí potravu. Mohutné sloupce páry z nozder těchto kytovců všude okolo lodi dávají tušit, že jsme téměř v obležení. Tento příjemný pocit jsem měl ostatně na Galapágách celou dobu – stále okolo mne bylo tolik zvířat jako nikde jinde na světě.

TURISTÉ – SPÁSA, NEBO POHROMA?

Existuje pouze jediný způsob, jak poznat Galapágy: na lodi se zvláštní licencí a v doprovodu vyškoleného průvodce.

„I lidé, kteří mají vlastní loď, mohou na Galapágách zakotvit pouze jednou, a to v oficiálním přístavu,“ vysvětluje rybář Francisco. Plných 97 % území ostrovů je národním parkem, kde vedou vyznačené stezky, kudy mohou turisté chodit. „Ani o krok dál. Okamžitě se vrať zpět na cestu,“ křičí na mě jinak příjemný průvodce. „Není důvod chodit mimo vyznačené trasy, když z cestičky máš tu samou šanci zvířata spatřit. Navíc správci parku vytyčili stezky tak, aby návštěvníci viděli ta nejzajímavější místa a současně minimálně porušili zdejší přírodu. Stezky tak například vedou stranou míst, kde pod pískem kladou svá vejce karety nebo leguáni.

Velmi přísná ochrana je namístě. Vždyť v šedesátých letech navštívilo ostrovy sotva tisíc turistů ročně. Nyní to je už šedesátkrát tolik. Na ostrovech jezdí asi osmdesát lodí s licencí pro přepravu turistů. Několik z nich dokonce s kapacitou až sto pasažérů, což je maximum povolené parkem. „Snažíme se minimalizovat dopad naší lodi na životní prostředí,“ vysvětluje Lourdes Tay-Lee, manažerka Canodros S. A., která spravuje na Galapágách loď pro sto pasažérů. „I když převážíme mnoho lidí, snažíme se být maximálně ekologičtí. Na lodi používáme pouze zvláštní přírodě neškodná mýdla, a vodu navíc před vypuštěním do oceánu opět čistíme. Řadu potravin dovážíme z pevniny, abychom nemuseli nadměrně využívat místních zdrojů. Naši loď navíc v noci vůbec neosvětlujeme, abychom nepřenášeli hmyz z ostrova na ostrov. Při výletech vždy rozdělíme klienty do malých oddělených skupinek, které postupně vysíláme na ostrovy.“


Zatímco v šedesátých letech navštívilo ostrovy asi tisíc turistů, nyní je to šedesátkrát více. Na Galapágy se mohou dostat pouze letadlem na ostrovy San Cristóbal nebo Santa Cruz. Vzhledem k tomu, že návštěva ostrovů včetně nejlevnější okružní jízdy a vstupního poplatku vyjde minimálně na tisíc amerických dolarů, přijíždějí sem především lidé s vážným zájmem o přírodu. Vstupní poplatek do národního parku Galapág, který musí každý zaplatit, jde především na program vybíjení koz. Ty na ostrovech vysadili námořníci a přistěhovalci. Domestikovaná zvířata se rychle rozmnožila a zdivočela. Nyní jich po ostrovech pobíhá mnoho tisíc a požírají místní vegetaci, která slouží jako potrava řadě endemických druhů. Těm hrozí vyhynutí následkem působení koz, ale i dovezených prasat, oslů, krav, koní, psů a koček.

Poslední nejmodernější lodě jistě významně přispěly ke zmenšení dopadu turismu na ostrovy, ale ze všeho nejdůležitější je lidský faktor. „Jeden neukázněný návštěvník je horší než dvacetičlenná organizovaná skupina,“ zdůrazňuje přírodovědný průvodce Mario. Ze všeho nejdůležitější jsou proto vzdělávací programy, které se na ostrovech právě rozbíhají. Turisté už obvykle určité povědomí o ekologii mají, ale hlavní je nyní osvěta místních lidí.

PHILIPPE A JEHO LOĎ NADĚJE

„Je sice pravda, že většina z těch sta dolarů, které každý cizinec při vstupu na ostrovy zaplatí, jde na ochranu národního parku. Místní lidé ale nemají pocit, že by z toho turismu příliš měli. Na ostrov totiž jezdí především velké organizované skupiny, které jsou přímo od letadla dovezeni na loď. Jejich majitelé pak dostanou veškerý zisk. Problém je v tom, že lodě nevlastní zdejší lidé – ti jsou příliš chudí. Obvykle jsou majiteli milionáři, kteří žijí daleko odsud v Quitu, Guayaquilu nebo New Yorku, kam také všechny peníze odcházejí. Na školy, nemocnice, a vůbec lepší infrastrukturu na Galapágách jde jen zlomek z toho, co zde turisté utratí,“ smutně vysvětluje Philippe. „Až seženu ještě pár sponzorů, rád bych koupil výletní loď, kterou budou spravovat zdejší lidé. Zisky tak půjdou přímo jim a místní správě.“

Chvíli s Philippem mlčky sedíme a pozorujeme, jak náš autobus kodrcá na nedodělané cestě, vedoucí vnitrozemím nejlidnatějšího ostrova Santa Cruz. Belgičan naštvaně procedí mezi zuby: „Turisté tady utratí miliony dolarů, ale my už patnáct let nemáme finance, abychom si konečně dostavěli tuhle silnici. Až tady bude ležet asfalt, tak místní uvěří, že je pro ně dobré zdejší přírodu neničit, ale chránit.“


ŽELVA SLONÍ

„Vypadaly jako ty vůbec nejstaromódnější předpotopní zvířata nebo jako obyvatelé z nějaké jiné planety,“ poznamenal Charles Darwin o galapágských želvách sloních. Podobný dojem měl i režisér Steven Spielberg, kterého hlava galapágských želv inspirovala pro vytvoření slavné scifi postavy E. T. Zatímco za Darwina po ostrovech chodilo téměř čtvrt milionu želv sloních, Spielberga se jich dožilo asi patnáct tisíc. Želvy sloní jsou společně s želvami obrovskými, vyskytujícími se na Seychelách, největší žijící želvy na Zemi. „Některé rostou do neuvěřitelných rozměrů… jsou tak velké, že je třeba síly až šesti mužů na jejich nadzvednutí,“ napsal Darwin o tvorech, kteří váží až 250 kilogramů a křivka jejich krunýře měří i 150 centimetrů.

I želvy sloní hrály důležitou roli při vytváření evoluční teorie geniálního britského biologa. Galapágské sloní želvy se totiž od sebe liší ostrov od ostrova. Původně žilo na ostrovech až čtrnáct poddruhů. Hlavní odlišnosti spočívají ve tvaru jejich krunýře. Na jedné straně škály jsou želvy z ostrovů Española a Pinta, které jsou menší se sedlovitě zdviženou přední částí krunýře. Na druhé jsou želvy větší z ostrova Santa Cruz nebo úpatí sopky Alcedo na Isabele s vysokým okrouhlým krunýřem. Rozdílné tvary krunýřů a odlišná velikost se u želv vyvinuly jako adaptace na různá prostředí na jednotlivých ostrovech. Želvy se sedlovitě tvarovaným krunýřem s delším krkem a nohama se vyskytují pouze na nižších a sušších ostrovech, kde není vegetace tak hustá a je obtížnější na ni dosáhnout. Na ostrovech vyšších s bujnějším porostem žijí ty trochu nemotornější želvy s vysokým krunýřem. Pro potravu totiž nepotřebují dosáhnout tak vysoko a vysoký uzavřený krunýř je chrání při prodírání se hustou vegetací. Podobně jako například v případě Darwinových pěnkav se i želva sloní vyvinula z jediného předka, který pravděpodobně žil na ostrově San Cristóbal. Odtud se její potomci rozšířili na další ostrovy, kde se přizpůsobením na místní podmínky vyvinuli v odlišné poddruhy.

Dlouhověkost želv je pověstná, ale zatím nejsou dostupné přesné vědecké studie, protože se želvám vždy podařilo člověka přežít. Je však známý případ, kdy kapitán Cook daroval královně ostrova Tonga okolo roku 1770 želvu z Madagaskaru, která žila až do roku 1966. Možná k dlouhověkosti želvám napomáhá i zdravá vegetariánská strava. Nejsou rozhodně vybíravé – pojídají přes padesát rozdílných rostlinných druhů. S oblibou si pochutnají i na druhu jablek (Hippomane mancinella), jež jsou pro člověka velice jedovatá. Želvy mají pomalý a poměrně neefektivní zažívací systém. Potrava prochází tělem jeden až dva týdny a i poté jsou ve velkých exkrementech snadno identifikovatelné jednotlivé druhy rostlin, které měla želva na jídelníčku. Želvy mají také mimořádné schopnosti přežít dlouho bez vody. Jejich metabolismus totiž dokáže přeměnit tuky uložené ve tkáních ve vodu, bez které tak vydrží na živu až jeden rok. I když želvy přežijí dlouhá sucha, vodu vyhledávají a rády tráví dlouhé hodiny v bahnitých jezírkách vlhkých náhorních částí ostrovů.

Želvy si dokázaly vyvinout zajímavý systém zbavování se parazitů, které si samy nedokáží odstranit. Jednoduše se maximálně nazdvihnou na všech čtyřech a protáhnou plně svůj krk tak, aby vystavily svoji kůži. Pak už jen čekají, až si je oberou malí ptáčci, jako jsou třeba pěnkavy. Káňata galapágská používají želví krunýře jako pozorovatelny, odkud vyhlížejí svou kořist. Želvy prosluly také svojí pomalostí. To platí v případě krmení. Pokud se potřebují přesunout blíže k vodě nebo na místa určená k hnízdění, dokáží vyvinout překvapivě velkou rychlost. „Za den ušly čtyři míle, a přitom téměř nejedly,“ všiml si Darwin. Obecně však platí, že díky svému mimořádně dlouhému životu nemají želvy kam pospíchat. Aktivní jsou tak od osmé hodiny ranní (probouzí se asi dvě hodiny po úsvitu) až do čtvrté odpoledne, kdy už hledají místo na spaní v bahnitém jezírku nebo ve stínu husté vegetace. Pohlavně dospělé jsou želvy ve věku 20-25 let. Páření probíhá obvykle na konci teplého období. Samci se stávají agresivnějšími. Soupeří mezi sebou tak, že vytahují krky – ten s hlavou nejvýše se stává dominantním. Někdy do sebe bojující samci narážejí svými rohovitými krunýři, jako by se úmyslně snažili jeden druhého převrátit. Vítěz má právo vyhledat si samičku, na kterou naleze zezadu a spojí se s ní pomocí penisu ukrytého v ocase. Kopulace, trvající i několik hodin, je poměrně riziková událost. Vědci zaznamenali případy, kdy samci ze samičky spadli a měli velké problémy dostat se zpět na všechny čtyři. Frustrované samičky se pak pokusily kopulovat s jinými samci, nebo dokonce s velkými kameny! Samičky položí dvě až šestnáct vajec o velikosti tenisového míčku do asi třicet centimetrů hluboké jámy, kterou pak přikryjí vrstvou bláta smíšeného s močí, aby vejce ochránily. Mláďata se líhnou po 120-140 dnech.

GALAPÁGŠTÍ JEŠTĚŘI

SUCHOZEMŠTÍ LEGUÁNI

„Podobně jako jejich mořští bratři jsou to ošklivá zvířata… Vypadají velice hloupě,“ zapsal si Charles Darwin o těchto přes metr dlouhých a až třináct kilo vážících ještěrech. Ti obývají suché oblasti šesti galapágských ostrovů. Na Galapágách žijí dva endemické druhy suchozemských leguánů rodu Conolophus. Oba mají žlutohnědé zbarvení. Druh C. palidus má barvu žlutější s výraznější řadou trnů na hřbetu než druh C. subcristatus, který má kůži více nahnědlou, někdy až do černa nebo červena. Pro leguány jsou hlavním zdrojem potravy kaktusy, které požírají, aniž by je předtím zbavili ostnů. Vzhledem k tomu, že leguáni žijí v suchých oblastech ostrovních nížin, nemají téměř celý rok žádný přísun vody. Tekutiny získávají z jídla. Pokud však naprší, vypijí z louží velké množství vody. Samečci leguánů zemních jsou větší a barevnější než samičky. Obvykle si hájí rozsáhlejší území, kde žije více samiček najednou. Samci jsou navzájem velmi agresivní a někdy bojují tak, že se přetlačují hlavami. Obvykle pohlavně dospívají po osmi až dvanácti letech, žijí i více než šedesát let. Při páření samec nejdříve samici pronásleduje a pohybuje se okolo ní ve stále se zmenšujících kruzích. Když se k samici dostane dostatečně blízko, chytí ji a drží krkem, hodí přes ni nohu a svůj ocas obtočí zespoda okolo jejího tak, že jejich genitální oblasti přijdou do kontaktu. Po kopulaci samička obvykle rychle uteče pryč ze samcova teritoria do oblasti příhodné pro nakladení dvou až pětadvaceti vajec do hloubky asi půl metru. Z vajec se po třech až čtyřech měsících vylíhnou mláďata, která se ještě asi týden hrabou ze země na svět. Tam je ovšem čeká řada predátorů, jako jsou volavky nebo káňata galapágská či sovy. Pokud se však zemní leguáni dožijí dospělosti, nemají již žádné přirozené nepřátele. Jediné zaznamenané případy úmrtí byly, když na leguána spadl kaktus nebo jej zašlápl lachtan. Mláďata se živí hmyzem a stanou se vegetariány, až když vyrostou. Podobně jako ostatní galapágští plazi se i leguáni ráno vystaví slunci, aby se ohřáli. V poledne už vyhledávají stín kaktusů. Mají také díry v zemi, kam se přes den schovávají před nadměrným horkem a kde v noci udržují teplo. Průměrná teplota těla leguánů se mění podle období. V chladném mají průměr 32,2 °C, zatímco v teplém a v období dešťů 36,6 °C. Podobně jako v případě želv čistí leguánům kůži od parazitů malí ptáci.

LEGUÁN MOŘSKÝ

„Skály na pobřeží jsou plné velkých černých ještěrek dlouhých tři až čtyři stopy. Jsou to ohavná stvoření špinavě černé barvy. Jsou hloupé a lenivé,“ – tolik Darwin o jediném druhu ještěrů na Zemi žijícím v mořské vodě. Mořští leguáni dlouzí až 1,5 metru žijí po celých Galapágách v koloniích až tří tisíc kusů na jediném kilometru pobřeží. Proslavili se především svou schopností plavat a potápět se. Jsou to obvykle pouze velcí samci, kteří plavou dále od břehu. Na rozdíl od slabších jedinců jsou dostatečně silní, aby dokázali plavat skrz tříštící se vlny a potápět se za potravou. Tu tvoří řada druhů vodních řas, kromě velkých hnědých rodu Blossevillea, které nejsou pro leguány stravitelné. Ostatní leguáni se živí řasami na útesech blíže ke břehu. Leguáni jsou poměrně vydatní jedlíci. Vědci odhadují, že kolonie asi dvou tisíc zvířat na místě Punta Espinoza na ostrově Fernandina zkonzumuje asi 28 tun řas ročně. Protože jejich potrava obsahuje hodně soli, musí ji vylučovat. Leguáni mořští mají nejefektivnější solné žlázy mezi všemi plazy. Jsou umístěny nad očima a spojeny trubicí s nozdrami. Leguáni tak sůl vylučují častým kýcháním. To vypadá jako plivání. Díky tomu mají leguáni často solí ozdobenou hlavu. Většinou se živí pouze jednou denně a velcí jedinci pouze každý druhý nebo třetí den. Menší leguáni potravu vyhledávají v době, kdy je nejnižší příliv, a samci po poledni, když jsou dostatečně rozehřátí od slunce. Při potápění může totiž teplota jejich těla klesnout až o deset stupňů. Leguáni se obvykle potápějí na pět až deset minut do hloubky 1,5 až 5 metrů. Někdy se za potravou pustí až do dvanácti metrů a pod vodou vydrží až hodinu. Darwin vzpomíná ve své knize Cesta lodi Beagle: „Námořník jednoho leguána potopil tak, že na jeho tělo připevnil těžkou váhu. Když však po hodině vytáhl leguána z vody, bylo zvíře stále při životě.“ Aby mohli tak dlouho zadržet dech a zůstat pod vodou, dokáží leguáni zpomalit tep srdce. Jejich metabolismus jim na poměrně dlouhou dobu umožní pohyb, aniž by měli přísun kyslíku. Jak už bylo naznačeno, leguáni si regulují teplotu svého těla. Ráno se rozloží tak, aby vystavili maximum povrchu svého těla teplým slunečním paprskům. Když dosáhnou optimální teploty 35,5 °C, změní pozici, aby se nepřehřáli. Stojí ke slunci čelem a nadzvednou přední část těla. Jsou tak minimálně vystaveni slunci a přitom je ještě ochlazuje vánek, který cirkuluje okolo jejich těla a odvádí přebytečné teplo. Před západem sluce na sebe leguáni nalezou ve skupinách až padesáti jedinců, aby si přes noc uchovali teplo. Při námluvách jsou samci agresivnější a hájí si své teritorium tak, že pózují na jeho nejvyšším bodě, aby jejich tělo vypadalo co nejmohutněji. Agresivní chování se vyznačuje rychlým pohazováním hlavou. Při námluvách obcházejí samci samičky v kruzích a kývají na ně. Pokud jsou úspěšní, mohou si na samičku nalézt a zkontaktovat jeden ze svých penisů s kloakální oblastí samičky. Kladení vajec a příchod mláďat na svět probíhá obdobně jako u leguána zemního.

TEREJ MODRONOHÝ

Asi osmdesát centimetrů vysocí ptáci, příbuzní pelikánům a kormoránům, se stali pověstní především svýma modrýma nohama. Ty na lávových útesech Galapág vypadají zcela neskutečně – jako kdyby se terejové omylem prošli v modré barvě. A to na ostrovech žijí – i když jsou vzácnější – také terejové s červenými „botičkami“.

„Jak tito ptáci vlastně přišli k barvě na svých nohách, je stále předmětem dohadů řady přírodovědců. Asi nejpravděpodobnější odpověď na otázku „proč mají takovou barvu tlapek“, je „proč ne?““ poznamenává přírodovědec Jackson v knize Galapagos – A Natural History. Terejové jsou vynikající letci. Mají dlouhá štíhlá křídla a klínovitý ocas. Létají nad mořem a pátrají po hejnech ryb. Objeví-li jeden z terejů kořist, slétají se k němu hned další, a brzy krouží nad hladinou celé hejno. Vrhají se pak na ryby střemhlavým letem s přivřenými křídly z výšky až třiceti metrů. Prudce rozrazí hladinu a hluboko se potopí. Terejové mají vzhledem k svému tělu poměrně dlouhý ocas. Ten jim ve vodě umožňuje rychlé otáčky, a tak mohou lovit i v mělké vodě blízko u pobřeží. Mimořádně dobré zbrzďovací schopnosti mají především samci. Ti jsou schopni spadnout po hlavě z velké výšky do moře mělkého i méně než půl metru. Aby snesli prudký dopad na vodu, mají zpevněnou kostru a mohutně vyvinuté vzdušné vaky na krku a na prsou, které tlumí náraz. Celé tělo má štíhlý torpédovitý tvar. Silný kuželovitý zobák vybíhá v ostrou špičku a nozdry jsou umístěny na chráněném místě až za zadním okrajem zobáku. Terejové modronozí hnízdí při mořském pobřeží obvykle v menších koloniích. Při námluvách samec vztyčuje ocas, pochoduje okázale před samicí a zvedá při každém kroku nohy co nejvýš. Směšně působící pochod podnítí samici k páření. Na holou zem snáší jedno až tři vejce, na nichž sedí střídavě oba rodiče. Pokud je doba příznivá a rodiče seženou dostatek potravy, vykrmí všechna mláďata. V případě nedostatku snese samička stejné množství vajec, ale pár shání potravu pouze pro jedno mládě. Obvykle se jedná o to prvorozené, protože jej rodiče začali krmit první, a tak je brzy větší a silnější. Postupně si vybojuje více potravy než jeho sourozenci, kteří pak zemřou hlady. Tento systém zaručuje, že během těžkých časů přežije alespoň jedno mládě místo toho, aby všechna zahynula hlady.


Vědci si dlouho kladou otázku: „Proč mají terejové modronozí vlastně modré nohy?“ Nakonec docházejí k závěru: „A proč by je vlastně mít modré nemohli?“ Terejové se při lovu střemhlavým letem vrhají do vody z výšky až 30 metrů. Aby snesli prudký dopad na vodu, mají zpevněnou kostru a mohutně vyvinuté vzdušné vaky na krku a na prsou, které tlumí náraz.

LACHTAN GALAPÁGSKÝ

Původem jsou galapágští lachtani poddruhem lachtana kalifornského (Zalophus californianus), od kterého se liší především menším vzrůstem. I přesto váží samci až 250 kilogramů, samice i pětkrát méně. Lachtani jsou největší zvířata na ostrovech. Jsou také jedním z pouhých šesti přirozených savců Galapág, nepočítaje uměle vysazené kozy, kočky, psy apod. Na ostrovech žije asi padesát tisíc lachtanů. Vyskytují se především na místech s písečnými plážemi nebo skálami pozvolně spadajícími do oceánu. Lachtani patří do řádu ploutvonožců a na rozdíl od podobně vypadajících tuleňů se na souši pohybují mnohem obratněji. Dokáží totiž otočit zadní ploutvovité nohy dopředu a chodit po všech čtyřech. V moři jsou výbornými plavci. K pohybu používají silné přední nohy. Na rozdíl od tuleňů mají dobře patrné ušní boltce. Lachtani se živí hlavně rybami. Každá lachtaní kolonie je harémem jednoho dominantního samce. Jeho okrsek může tvořit jen několik samic, ale u zvlášť silných jedinců jich může být až padesát. I když se lachtaním koloniím často přezdívá harémy, samice mohou kolonii volně opouštět. A tak je harém v praxi pouze území, kde samice rády odpočívají. Toto území však žárlivě střeží dominantní samec před všemi ostatními dospělými samci. Většinu dne plave z jedné strany svého teritoria na druhou. Přitom mohutně povykuje nad vodou i pod vodou, aby dal všem jasně najevo, kdo je zde pánem. Harém si musí ovšem stále strážit před ostatními samci. Tato činnost je tak náročná, že nemá čas shánět potravu. Po několika dnech až třech měsících se unaví a zeslábne. Pak je vyhnán silnějším a čerstvým samcem. Pokud svého vyzyvatele neodradí hlasitými zvuky, utká se s ním v souboji. Ten spočívá v přetlačování a v kousání do protivníkova krku, kde mají lachtani podobně jako rypouši zesílenou kůži, chránící jejich vnitřní orgány. Poražený samec je pak vítězem vyhnán daleko od harému. Přidá se k ostatním nezadaným lachtanům, kteří také nejsou tolerováni poblíž samic, a tak se většinou mírumilovně sdružují do „mládeneckých“ kolonií. Samice rodí obvykle stranou kolonie jedno mládě, a to hlavou napřed. Po porodu zůstávají samice u svého mláděte prvních asi pět dnů. Tehdy se oba seznamují a vzájemně si zapamatují své zvuky a pach. Mládě rychle roste a asi po týdnu začne matka opět lovit. Po prvním měsíci se mláďata sdružují v lachtaních „jeslích“. Zde se jedna ze samic stará o mláďata všech ostatních, které jsou právě na lovu. „Ošetřovatelka“ jim nedovolí, aby si hrála v hluboké vodě, a omezuje jejich pohyb do mělkých bazénků. Lachtani jsou velmi paternalističtí a nechtějí vystavit svá mláďata nebezpečí sežrání žralokem. Jsou známy případy, kdy dominantní samec ve snaze ochránit mláďata svých samic zahnal poměrně velkého žraloka. Mláďata začínají lovit asi po pěti měsících a postupně se stávají nezávislá na mateřském mléku, které obvykle sají po dobu jednoho až tří let. Pohlavně dospívají asi v pěti letech a žijí až dvacet let. I přes svou pověstnou hravost a roztomilost mohou být lachtani nečekaně agresivní k lidem, které už několikrát ošklivě pokousali.

Categories: 1992 / 04, 2000 / 03

„Můžeme říci mnohem pravdivěji než ty, že jsme doma všude, protože si postavíme své vigvamy jednoduše tam, kam přijdeme, a nemusíme se nikoho dovolovat.“

Algonkinský Indián

Po miliony let byli kočovní lovci a sběrači plodů pod rozhodujícím vlivem přírodního prostředí. Takový život je samozřejmě drsný a riskantní. Lidé jsou vystaveni nelítostnému výběru nehostinného a nepřátelského okolí. Pomalé a neopatrné hubí predátoři, slabí strádají hladem a staří podléhají útrapám sucha. Přežívají jen ti, kteří se nejlépe přizpůsobí přírodním podmínkám.

V nejstarších dobách musel člověk často měnit místo svého pobytu a hledat nová území pro zabezpečení své obživy. Lidé žili v malých skupinkách, živili se sběrem plodů, semen, rostlin, kořenů, lovem zvěře a ryb. K obydlí jim sloužily různé přírodní úkryty, jako skalní převisy, jeskyně a kmeny stromů. Tyto příbytky byly inspirovány světem zvířat. Podobně jako vynalézavé stavby ptáků a hmyzu, jsou první lidská obydlí obvykle anonymní, zásadně respektují podnebí a terén, jsou přísně praktická, ale vždy je v nich i trocha tvůrčí fantazie.

PRVNÍ PŘÍSTŘEŠKY

Obecně rozšířené mínění o jeskyni jako tradičním obydlí pravěkého člověka vyvracejí vědci na základě dochovaných nálezů zbytků jejich praobydlí. Pro nás se sice zdá být nejjednodušší představa uzavřeného prostoru ve skále, který jako by sama příroda stvořila pro člověka. První lidé však využívali jeskyně jen málo. Četnější nálezy svědčící o činnosti člověka v jeskyních pocházejí až z pozdějšího paleolitu. Homo erectus dával přednost pobytu v otevřené krajině, do jeskyní se uchyloval jen výjimečně jako do přechodného útočiště před nepohodou. Snad se jim přímo nevyhýbal, ale možná ho odrazovala tma uvnitř, studené a vlhké prostředí, mnohdy umocněné prouděním chladného vzduchu v jeskynních chodbách.

Přírodní podmínky v období starších čtvrtohor, hlavně v opakujících se dobách ledových, kladly na ochranu před nepřízní počasí nemalé nároky. Nejstarším předchůdcem našeho obytného domu byla jednoduchá zástěna proti větru a dešti: několik větví zabodnutých do země v řadě nebo polokruhu se někdy ještě pokrylo listím, travou, kůrou stromů či zvířecí kůží. Za pravděpodobně nejstarší stopu po uměle zbudovaném útočišti člověka, kterou zatím známe, je všeobecně považován nález zbytků kamenného valu v Olduvai ve východoafrické Tanzanii (dílo Homo habilis). Val o průměru přes 3 metry měl původně polokruhovitý tvar a největší výšky (asi kolem 1 m) dosahoval uprostřed. Snad to byl základ pro jakousi chýši, jejíž stěny a strop mohly tvořit větve, nebo se jednalo o kamenný val chránící před větrem. Z jednoduchých zástěn se vyvinuly primitivní chatrče, které již uzavíraly nějaký prostor, ale příliš se od nich nelišily. Archeologové znají stopy podobných obydlí z doby už asi před čtvrt milionem let (např. na francouzské Riviéře). Jednoznačné důkazy o nich se nedochovaly, neboť byly vyrobeny z materiálu podléhajícího snadno zkáze.

Z četných nálezů vyplývá, že kameny a kosti použil pravěký člověk při stavbě obydlí všude tam, kde byl nedostatek dřeva. Typ příbytků volil podle terénu, klimatu a materiálu, jenž měl k dispozici. Různé stany, chaty, zemljanky i polozemljanky našich prapředků mohly vypadat podobně jako přístřeší, která si stavěli a někde ještě dnes staví jihoameričtí indiáni, africké kmeny nebo domorodci v jihovýchodní Asii nebo v Austrálii.

ZIMNÍ A LETNÍ BYDLENÍ

Podnětem ke zdokonalení nejstarších způsobů stavění byl patrně nástup poslední doby ledové. S ochlazováním podnebí se potřeba stavby nějakého příbytku, v němž by se člověk ohřál u ohně, přespával a přečkal dlouhé a studené zimní večery a noci, stávala stále více naléhavou. Už tehdy budovali lidé důkladné okrouhlé chaty s kuželovitou konstrukcí opřenou o základový val z hlíny a kostí ulovených zvířat (mamutů) a potaženou zvířecí kůží, uvnitř s ohništěm. Tento typ obydlí pochází zejména z tábořišť lovců mamutů z mladšího období poslední doby ledové, kdy podnebí bylo chladné a drsné (např. nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z doby asi před 25 000 lety).

V samém závěru této doby se hlavním zdrojem potravy stala migrující stáda sobů. Jim se musel přizpůsobit i život lovců. Tehdy se zřejmě vyvinul také nový typ obydlí – přenosný stan. Lehké stany nebo jednoduché přístřešky sloužily k obývání v zimě, stany pevnější konstrukce, chaty a zemljanky pak plnily funkci zimních obydlí. Příkladem mohou být letní stany Eskymáků a iglú, která si stavějí pro zimu.

Mimořádně populárním typem stavby zůstal po celá staletí takzvaný vigvam. V řeči indiánů znamenalo toto slovo „obydlí“. Byla to vlastně kopulovitá stanová chýše, oválná nebo kruhová a různě velkého průměru. Pevnou konstrukci tvořila kostra z kůlů, překrývaná kůrou a rohožemi z travin. Při stěhování bývalo zvykem ponechávat kostru stát a odnášely se jen lehké části a pečlivě stočené rohože i pláty březové kůry. Vigvam byl nesmírně důležitý pro život lesních indiánů od Kanady až po Severní Karolínu. Některé totiž byly dostatečně velké, aby zde žily současně i tři generace. Každý člen rodiny měl tradičně ve vigvamu své místo a společně trávené dlouhé zimní večery v tomto útulném a teplém příbytku byly údajně velmi společenské a příjemné.

ZEMĚDĚLCI A PASTEVCI V PRAVĚKU

Na konci doby ledové počínal na Blízkém východě, ve východním Středomoří, jeden z největších zvratů v dějinách lidstva, probíhající asi do 9. až 8. tisíciletí př. n. l.: přechod od lovu k chovu domácích zvířat, od sběru plodin k pěstování rostlin. Zejména zemědělství si vynutilo dlouhodobější usazování lidí na určitém místě, což bylo rozhodující pro vznik trvalých osad a obydlí. Ve stavitelství se přechází od půdorysu okrouhlého k pravoúhlému; souvisí to se změnou stavební techniky a s konstrukčním oddělením stěn od střechy. Kromě již dříve známých materiálů (dřevo, kámen) se objevují nové. V kolébce zemědělské civilizace – v Mezopotámii – je to především hlína, která nahrazovala nedostatek jiných hmot. Stavby měly často kamenné základy, stěny z dusané hlíny, střechy ploché či kopulovité; vesnické obydlí se tu od těch dob příliš nezměnilo. Domy tvořily celé souvislé komplexy malých čtyřúhelníkových prostorů, proložených dvorky a uličkami.

KOLEKTIVNÍ OBYDLÍ

V severních oblastech byl dostatek lesů, a tedy i dřeva jako stavebního materiálu. Zde vznikl nový druh osad: několik volně stojících obdélníkových domů, zřejmě obydlí větších kolektivů spjatých příbuzenskými svazky. Domy byly obvykle 10 až 40 m dlouhé (také až 80 i více m), zato však jen 6 až 8 m široké. Sedlová střecha byla usazena na podélných řadách dřevěných sloupů. Také vnější stěnu tvořily tlusté kůly; mezery mezi nimi byly vyplněny proutěným pletivem omazaným hlínou. Takových domů bylo nalezeno na evropských sídlištích z mladší doby kamenné, jak je období nejstarších zemědělců archeologicky nazýváno, značné množství.

Podobné typy kolektivních obydlí si například stavěli indiáni severovýchodních lesů, využívající kůru – surovinu, které měli ve své domovině dostatek. Nejpůsobivějším výrobkem pak byl irokézský ho-de‘-no-sote neboli „dlouhý dům“, tvořený kostrou ze vztyčených, do země zasazených kůlů, zpevněnou horizontálními trámy a překrytou v příčném řezu zaoblenou, později trojúhelníkovou střechou. Kostru překrývaly velké kusy jilmové kůry, stržené ze stromu počátkem léta. Tyto vlhké, mízou prostoupené kusy kůry (asi 2 m dlouhé a více než 30 cm široké) se nejprve srovnaly vahou těžkých kamenů a posléze připevnily, jeden přes druhý jako břidlicové střešní tašky, na konstrukci obydlí. Domy byly v průměru 7 až 8 m široké, jejich délka závisela na počtu ubytovaných rodin (u Mohawků i 60 m). Obydlí bylo rozděleno na řadu oddělení podél obou stran domu, ze tří stran uzavřených a otevřených do středové uličky s malým ohništěm pro dvě proti sobě umístěné rodiny o pěti či šesti osobách. Dlouhý dům s byty – teplými, prostornými a udržovanými obydlími – odrážel mnoho z vnějšího projevu ekonomického a sociálního systému jeho obyvatel. Klíčovými u Irokézů, ale i například u obdobně bydlících Hurónů, byly prvky ekonomické spolupráce, solidárnost rodu a pravidla vzájemné dohody.

DOMY NA KŮLECH

Během celého dalšího období se zemědělský způsob obživy ani stavební technika příliš nezměnily. Domy se v pozdní době kamenné poněkud zmenšily a byly pak zřejmě obývány jednotlivými rodinami. Samozřejmě nebylo obydlí všude stejné: na severu, kde zemědělství člověka neuživilo, bydleli lovci a rybáři ještě dlouho v prostých chatrčích.

Zajímavým typem bydlení v době bronzové a železné byly nákolní osady u alpských jezer, domy umístěné na dřevěných plošinách nesených množstvím kůlů. Nestály však ve vodě jezera, nýbrž v bahnitém pobřežním pásmu. Podobné techniky užívali i obyvatelé severoitalských terramaren v údolí Pádu.

V subtropických močálech Floridy stavěli Seminolové a Mikosukíové takzvaná čiký – domy na kůlech s otevřenými stěnami. Byly zhotovovány z cypřišových kůlů, měly kruhový nebo obdélníkový půdorys, doškovou střechu z vějířových palmových listů. Měly buď částečné stěny, v mimořádně vlhkých a teplých oblastech byly úplně beze stěn. Ze střechy bylo možné v noci spustit zástěny na ochranu před moskyty a rosou. Většina čiký měla vyvýšenou podlahu (volně položenou nebo na dřevěných kůlech), na které se vykonávala obvyklá denní práce a v noci se na ní spalo. Obydlí také odolávalo náhlým a prudkým změnám počasí. Pevné a pružné čiký jen málo ohrožovaly hurikány, schopné srovnat se zemí cihlové stavby.

V RYTMU PŘÍRODY

V celém civilizovaném světě se dnes vývoj stavitelství a architektury ubírá jednotným směrem, bez zřetele na zeměpisné a klimatické odlišnosti. Dříve tomu tak nebylo. Rozhodující, alespoň zpočátku, byly přírodní podmínky. Dokud se člověk nenaučil pomocí ohně, vhodných nástrojů, důkladného oděvu a spolehlivě chránících obydlí vzdorovat nepříznivým podmínkám, mohl žít jen v krajinách s mírným podnebím. Teplá tropická pásma poskytovala k životu příjemné prostředí bez podstatných a trvalých starostí o živobytí.

V oblastech s teplým klimatem lidé zpočátku vlastně ani necítili potřebu stavět si nějaké obydlí. Prosté přístřešky stačily pro případ nepohody. Původní obyvatelé Austrálie Austrálci (aborigines) se občas, v době nadbytku, zastavovali během svého putování krajinou na místě, a tehdy si stavěli i primitivní přístřešky z větví, kůry a listí stromů. Oděv neznali, blahodárné teplo jim v noci dával oheň, nebo jediné jejich domácí zvíře a neocenitelný pomocník při lovu – polodivoký pes dingo, sloužící jim v noci jako přikrývka. Za chladných nocí se Austrálci obklopili svými psy, a podle jejich počtu dokonce měřili teplotu. Studenou noc označovali jako „noc tří psů“, velmi chladnou jako „noc pěti psů“ a teplotu okolo bodu mrazu jako „teplotu šesti psů“.

Přírodní podmínky arktických oblastí zaměstnávaly obyvatele polárních krajů natolik, že veškerý čas věnovali zajištění pouhého bytí. V oblastech, kde se střídají značně odlišná roční období s velkými teplotními rozdíly v létě a v zimě, byl také člověk přinucen zabezpečit se během letní doby pro zimní období nedostatku. Přírodní rytmy nutily lidi uvážlivě se rozhodovat na dlouho dopředu. Pravidelně se opakující záplavy přinášející úrodné naplaveniny určovaly chod téměř veškerého lidského počínání. V subtropickém a mírném pásu vznikly nejvhodnější podmínky pro život člověka. Rychle zde rostl počet obyvatel, rozvíjelo se hospodářství, civilizace i kultura.

ODKAZY PRAVĚKU

Člověk moderní doby není již vydán napospas přírodním podmínkám. Vymoženosti techniky jej chrání proti vlhku, chladu či horku. Lidé by dnes bez více či méně dokonale technicky vybaveného kulturního obytného prostředí nemohli existovat. Stabilitu a jistotu nacházejí v umělém světě, do prapůvodních podmínek lidské existence se už nemohou vrátit. Mohou se tam – z poznávacích, výchovných či romantických důvodů – občas podívat nebo krátkodobě rekreovat, ale nemohli by v nich až na pár výjimek přežít. Co by asi dělali, kdyby během okamžiku přišli o všechny ty více či méně potřebné předměty, kterými si „usnadňují“ život v současné civilizaci? Byli by vůbec schopni čelit problémům, které by před nimi vyvstaly v této nové životní situaci? Snad jen někteří potomci prapůvodních „divochů“ by to dokázali. Přírodní pravěký člověk byl totiž od samého počátku nedílnou součástí celé přírody, ztotožňoval se s ní, nikdy z ní nevybočil a nikdy se ji nesnažil ovládnout, měnit a zasahovat do ní. Moderní člověk naopak stále více znečišťuje své životní prostředí i mezilidské vztahy. Jednou z hlavních příčin toho je právě odcizení člověka přírodě, a člověku zvláště. Je nejvyšší čas, abychom se našimi prapředky, kteří žili tisíce let v souladu s přírodou, vesměs v obydlích zhotovených z ekologických a recyklovatelných materiálů, nechali alespoň inspirovat.


V minulosti to byly přírodní podmínky, které měly vliv na vývoj lidského osídlení. Na Zemi vznikaly oblasti blahobytu s hustým zalidněním. Nejvhodnější podmínky pro lidský život a jeho rozvoj poskytují subtropická a mírná pásma, kde se daří plodinám důležitým pro život. Jinde byla naproti tomu krajina osídlena zcela řídce nebo zůstala neobydlena. Proto je dnes obyvatelstvo na naší planetě rozmístěno značně nerovnoměrně. Asi 75 % obyvatelné souše má hustotu zalidnění menší než jednoho obyvatele na jeden km². Více než polovina lidstva naproti tomu žije jen na 5 % souše. Na severní polokouli je 90 % obyvatelstva Země. Téměř 2/3 světového obyvatelstva žije při dolním toku řeky Nilu, v její deltě, v povodí řeky Gangy, v severní a východní Číně, v průmyslových oblastech Evropy, v Japonsku, na atlantském pobřeží USA a v Indonésii na ostrově Jáva. Oproti těmto oblastem jsou na Zemi území řídce osídlená. V Evropě jsou málo zalidněná území za polárním kruhem, v Asii lesy a močály Sibiře a velehory centrální Asie. V Africe jsou rozsáhlé oblasti Sahary a Kalahari téměř neosídlené. Rovněž vnitrozemí Afriky má málo obyvatelstva. V Severní Americe mezi tyto oblasti patří severní Kanada, Aljaška a horské oblasti. V Latinské Americe jsou nejřidčeji osídleny lesy při rovníku, plošina Mato Grosso, Patagonie a velehorské oblasti And. Mimo městské státy, např. Monako (17,5 tis. obyv/afp/editor/km²), jsou na Zemi nejhustěji zalidněny Bangladéš (812), Jižní Korea (475) a Japonsko (335). V Grónsku naopak připadá jeden obyvatel na 50 km².

Category: 2000 / 03

Do roku 1959 bylo v Tibetu na 2400 klášterů, v nichž žila čtvrtina tibetských mužů. Celkový počet klášterní populace dosahoval 114 000. Potom však zapracovali Číňané a Mao Ce-tungova tzv. kulturní revoluce, kdy se nemilosrdně ničilo vše staré, tradiční a náboženské, co nezapadalo do představy ideální komunistické společnosti. Mao Ce-tungovy Rudé gardy nechaly stát pouhých třináct klášterů v celé utlačované, nebo podle čínské strany „osvobozené“ zemi.

Až v roce 1980 čínská vláda opět obnovila náboženskou svobodu v Tibetu a začala s rekonstrukcí náboženských objektů, i když více než svoboda náboženství jí zřejmě na srdci ležely turistické dolary. Náklady na obnovu zatím dosáhly skoro třiceti milionů juanů (asi 120 milionů Kč), znovu se otevřelo přes 240 klášterů, 750 chrámů a počet mnichů a jeptišek se odhaduje na 15 000 – asi desetinu původního stavu před kulturní revolucí.

VZNEŠENÁ HROMADA PLODŮ

Klášter Drepung (úplným názvem Panden Drepung – Vznešená hromada plodů), ležící sedm kilometrů severozápadně od Lhasy, se s kláštery Sera a Ganden považují za tzv. „tři pilíře tibetského státu“. Roku 1416 ho založil Taši Palden, žák Tsongkhapy, zakladatele lamaistického řádu Gelugpa – sekty Žlutých čepic, jak se jim říká podle velkých protáhlých klobouků, které nosí její nejvyšší představitelé. Když v 16. století dosáhl řád podpory mongolských vládců Tibetu, kteří přemohli krále i konkurenční řád Karmapa, přenesla se veškerá politická moc v zemi do rukou náboženského aparátu. Tři hlavní kláštery se tak kromě center učení staly i politickými sídly a s tím vzrostla jejich velikost i důležitost. Soupeření různých náboženských škol o duchovní, někdy i politickou nadřazenost bylo v Tibetu běžné a přispělo k rozkvětu tamní buddhistické tradice.

Přestože téměř 40 % rozlohy Drepungu bylo zničeno a původní počet sedmi tisíc mnichů se zredukoval na pouhé čtyři sta, zůstává největším klášterem světa. Je to skoro město, obrovský komplex bílých kamenných budov s červenohnědými střechami, paláců, škol a chrámů se zlatými klenbami, posazených terasovitě nad sebou. V klášteře stojí několik tisíc soch a sošek Buddhů a před každou z nich svítí dnem i nocí lampa, kterou poutníci přiživují jačím máslem.

Většina mnichů v Drepungu jsou mladíci kolem sedmnácti let. Do kláštera dnes přicházejí z vlastní vůle, někteří na pár měsíců, jiní na celý život. Pro syna nemajetného rolníka je pobyt v klášteře ideální představou zabezpečeného a poklidného života.

Den zde začíná zpravidla v sedm hodin, kdy mniši uklízejí a čtou Buddhovo učení. K snídani mají čaj se solí a jačím máslem a campu, těsto uhnětené z ječmenné mouky a čaje. V osm hodin se všichni sejdou v hlavní budově, kde tři hodiny přeříkávají buddhistické sútry. Pak odpočívají a v jednu hodinu se jdou opět modlit. Přitom se podává oběd – rýže, campa a čaj. Po dvou hodinách přichází přestávka a od šesti večer vše znovu pokračuje až do devíti hodin. Večerka je v půl dvanácté. Jídlo si mniši částečně vypěstují v klášterní zahradě a částečně vyžebrají. Mladí lamové často debatují se svými staršími a moudřejšími kolegy, což je součástí celé výuky. Neděle je dnem volna a jednou za rok mají mniši dva týdny volno a mohou navštívit své rodiny.

„JOGURTOVÍ“ POUTNÍCI

Dnes, začátkem sedmého lunárního měsíce, začíná v klášteře svátek Šoton, kterému se kdovíproč říká „jogurtový svátek“. Lhaské ulice jsou toho dne zaplaveny lidmi, kteří hledají autobus směřující k Drepungu. Jakmile se nějaký objeví, dav ho vezme útokem a sotva pustí ven vystupující pasažéry. Po vzoru místních se dovnitř cpeme okny, jinak ani nemáme šanci. Autobus se potom půl hodiny pomalu sune zácpami dalších vozidlel jedoucích stejným směrem. Ze staré tibetské části Lhasy s kamennými domy a barevnými tržišti projíždíme moderními čínskými čtvrtěmi, a pak stoupající silnicí na západ. Na úpatí kopce pod klášterem vystupujeme stejným způsobem jako při nastupování, čímž se vyhýbáme průvodčí vybírající u dveří jízdné, a stoupáme se zástupem poutníků klikatou cestou nahoru.

Dav příchozích je pestrou směsicí skoro pohádkových tváří, jež nás až nutí pochybovat o tom, že jsme pořád ve 20. století – lamové s vínovými rouchy cinkající mosaznými zvonečky, žebráci v roztrhaných hadrech, nomádští Goloci ze severního Tibetu zahalení v ovčích kůžích, divoce vyhlížející Khamtové – kdysi obávaní bandité z východotibetské provincie Kham – s dlouhými vlasy svázanými červenou přízí a dýkami zasunutými v bohatě zdobených pochvách, staříci se slaměnými klobouky, ale i výrostci v džínách a kšiltovkách s nápisem Nike. Asi nejvíce mezi nimi vynikají golocké ženy se svými unikátními účesy. Vlasy si často pletou do sto osmi copánků. Magické číslo symbolizuje sto osm Buddhových požehnání. Jejich krása prý rozptylovala učence a mnichy natolik, že jim minulý dalajlama nařídil začerňovat si obličej sazemi. Mnoho poutníků sem přichází až ze vzdálených čínských provincií Čching-chaj, Kan-su a S-čchuan.

I ti nejchudší Tibeťané nosí alespoň jednoduchý šperk z kosti či dřeva, talisman a thengvu, růženec se symbolickými sto osmi korálky. Ti movitější jsou pak doslova ověšeni náhrdelníky, prsteny, náušnicemi a těžkými stříbrnými náramky. Především starší lidé bez přestání točí svými modlitebními mlýnky manikorly. Uvnitř je stočen svitek papíru popsaný lamaistickou mantrou Óm mani padme húm – Zdráv buď, klenote v lotosu. Každé otočení mlýnku vyšle modlitby do nebe a jeho majitel tam tak „získává body“, aby se mohl v příštím životě reinkarnovat do lepší bytosti.

THANGKA A ZLÍ DÉMONI

Už z dálky je vidět to, kvůli čemu sem všichni směřují – asi třicet metrů vysoká thangka, náboženská malba na plátně s obrovským vyobrazením Buddhy. Thangky jsou závěsné svitkové obrazy, které zdobí nejen zdi tibetských chrámů, ale i mnohé domovy prostých Tibeťanů. Bývá na nich převážně zobrazován Buddha nebo postavy bódhisattvů. Malované motivy jsou obšity zlatou nití a vypracovány do nejmenších detailů. Velkolepé dílo visí na kovové konstrukci postavené u skály za klášterem. Na jejím vrcholu je umístěn můstek, z něhož věřící na thangku házejí kataky – obřadní bílé stuhy, peníze nebo svazky papírků potištěných sútrami. Na zemi sedí mladí mniši oblečení do červených rouch, kteří ten shon se stoickým klidem pozorují a občas někdo z nich vyloudí táhlý troubivý zvuk z mořské lastury. Většina lidí si po cestě nakoupila sáčky s vonnou trávou. Tady nahoře s ní přiživují obětní ohně a také zamořují okolí.

Svátek je také vhodnou příležitostí vyvěsit nové modlitební vlaječky, a to na nějakém vysoko položeném návětrném místě, aby vítr mohl modlitby na nich natištěné vynést do nebe. Poutníci proto šplhají až k vrcholu skály do nadmořské výšky přesahující 4000 m, kde své praporky v barvách červené, zelené, žluté, modré a bílé navazují na dlouhé šňůry. Na kopec se škrábou i staří lidé, od nichž by člověk sotva čekal takový výkon, a skála je neskutečně ověnčena v záplavě barevných hadříků. Seshora lze dobře přehlédnout obrovský klášterní komplex zahalený v mračnech posvátného kouře, Lhasu s dominantním palácem Potalou, někdejším sídlem dalajlamů, posazeným na vysokém skalním výčnělku, i okolní himálajské giganty přikryté těžkými mraky.

Thangka je pověšena uprostřed khory, poutnického okruhu vedoucího v délce asi dvou kilometrů okolo kláštera. Náboženské poutě jsou pro tibetské buddhisty vůbec jedním z nejvýznamnějších projevů jejich zbožnosti. Obcházejí se při nich po směru hodinových ručiček uctívaná místa, jako chrámy, města, hory či jezera. Jedním z nejsvatějších okruhů je Barkor, táhnoucí se kolem chrámu Džókhang ve Lhase. Drepung leží na trase Lingkoru, vnějšího poutnického okruhu kolem Lhasy, na nějž se dále napojuje dvoukilometrová khora Drepungu. Věřící nejdříve procházejí hlavní branou kláštera, kde za malý finanční příspěvek získávají požehnání od opata, a pak se úzkými uličkami obrovského areálu vydávají k thangce. Někteří z nich vyjadřují malbě posvátnou úctu prostracemi – sepnou ruce, přiloží je k čelu, spustí obě ruce dolů, kleknou si na kolena, ruce natáhnou dopředu a celou délkou těla si lehnou na zem obráceni tváří dolů. Potom zase vstanou a vše mechanicky opakují. Celá khora je obsazena žebráky sedícími v prachu u cesty s prosebně nataženou rukou. Z východního konce cesty jsou vidět smutné rozvaliny budov zničených kdysi Rudými gardami. V poledne mniši přes thangku spouští pruhovanou roušku stejné velikosti, která má obraz chránit před zlými démony, a pak ji za komandování tlustého lamy balí jako koberec. Vzniká těžký had, na jehož přepravu je třeba síly asi třiceti mužů. Mniši si břemeno zvedají na ramena a v čele s hlavními hodnostáři Drepungu se vznešenými žlutými čepicemi ho za doprovodu hudby odnášejí. Mnozí muži z řad věřících se snaží vmáčknout mezi mnichy a podílet se tak na přepravě vzácné relikvie. Ve tři hodiny se bude ceremonie znovu opakovat v sousedním klášteře Sera.

Category: 2000 / 03

Že Sahara je největší pouští na světě (8,7 mil. km²), ví asi každý. Ne každý si ale uvědomuje, že pouště vznikají i zanikají v přímé závislosti na dlouhodobých změnách klimatu. A tak v těch místech, kde se dnes na Sahaře rozprostírají nehostinné písečné ergy, štěrkové seríry, hlinité sebchy či skalnaté hamady, se dříve vyskytovaly různé typy prostředí s charakteristickou flórou a faunou. Vydejme se o několik tisíciletí zpět do doby, kdy Sahara ještě nebyla tak nehostinnou pouští, jako je tomu dnes, a kdy jí protékaly řeky, na jejichž březích bylo možné spatřit hrochy a krokodýly, zatímco po souši putovala stáda slonů a žiraf. Doklady o tom nám přinášejí mimo jiné i rytiny a malby pravěkých obyvatel, jejichž původ byl předmětem řady antropologických diskusí a sporů.

SAHARSKÉ LETOPISY

Saharu lze zcela právem považovat za největší muzeum prehistorie pod širým nebem. Kromě ohromného počtu archeologických lokalit najdeme v saharských skalních masivech na desetitisíce skalních rytin a maleb, jejichž velikost se pohybuje od několika centimetrů až do osmi metrů. Soustřeďují se především na třech místech – v saharské části Atlasu v severním Alžírsku, v jihoalžírském pohoří Tassilli-n´Ajjer a v sousedním libyjském Fezzanu, kam míří i naše cesta. Zatímco tassilské kresby byly pro Evropu objeveny až v roce 1933, je fezzanské skalní umění známo již od roku 1850, kdy si jej prvně povšiml německý cestovatel Heinrich Barth, proslulý svou velice odvážnou výpravou z Tripolisu přes Saharu k Čadskému jezeru.

Aby náš výlet do pravěku nebyl příliš dlouhý, omezíme se pouze na geologickou současnost, tedy tzv. holocén. Je to období, které začíná zhruba před 12 000 lety po odeznění poslední doby ledové. Tehdy došlo k velmi výraznému celosvětovému oteplení, které v Evropě způsobilo postupné roztávání a posléze i definitivní ústup velkých severských a alpských ledovců. Zatímco pro naše evropské předky znamenaly všechny předchozí doby ledové velmi silný pokles teplot a rozšíření již zmíněných ledovců, v Africe se tato období projevují klimatem velmi suchým, s nímž právě souvisí i vznik velkých pouští, pochopitelně také Sahary. Ta měla například v době posledního zalednění rozlohu daleko větší než dnes a svým jižním okrajem zasahovala zhruba o 400 až 500 km hlouběji do afrického kontinentu. Roztátí ledovců na začátku holocénu mělo pak na Sahaře za následek větší hojnost srážek, s čímž souvisel i rozvoj vegetace.

Má se za to, že k jakémusi klimatickému optimu došlo zhruba okolo roku 6500 před naším letopočtem, kdy tropické pralesy dnešního rovníkového pásma dosáhly daleko na sever, dokonce až k Benue, největšímu dnešnímu přítoku řeky Niger. A právě v této době se do oblasti dnešní Sahary stěhují zástupci velké subsaharské fauny a spolu s nimi se zde objevují i první zemědělci a chovatelé dobytka. Ti zde vytvořili neuvěřitelné množství skalních rytin a kreseb znázorňujících zvířata, s kterými přicházeli do kontaktu. Příznivé klima však na černém kontinentě netrvalo příliš dlouhou dobu. Během několika tisíciletí začíná srážek opět ubývat, a již okolo roku 2000 před naším letopočtem nabývá Sahara zhruba současné podoby.

Subsaharská fauna, kterou představovali sloni, žirafy, hroši či nosorožci, postupně mizí a její zástupci se pak vyskytují již jen ostrůvkovitě a sporadicky, především v horských masivech střední Sahary. Například populace afrických slonů se tehdy rozdělila do dvou velkých skupin. Jedna se uchýlila na jih, kde jejich potomci žijí dodnes, a druhá zůstala v saharském Atlasu, Maroku a Mauritánii. Z této severní skupiny byli pak sloni loveni Kartáginci. Vzpomeňme na proslulou výpravu kartaginského vojevůdce Hannibala.

PROBLÉM SKALNÍCH RYTIN

Tento základní scénář vývoje saharské přírody bylo možné napsat již v 50. letech minulého století. V té době byl ovšem ve srovnání se současností prozkoumán pouze velmi malý zlomek všech archeologických lokalit. Není proto divu, že výsledky práce celé řady dalších badatelů z oborů, jako jsou paleoklimatologie, archeologie, ekologie i antropologie, dnes zpřesňují a doplňují základní informace získané v první polovině minulého století, čímž poskytují kulturnímu světu nový pohled na saharské skalní umění. Je dnes již kupříkladu zřejmé, že původní chronologická koncepce skalního umění neplatí zcela bez výjimky. Předpokládalo se, že podle vyobrazení různých druhů zvířat lze rozeznat několik časových období. Nejstarší z nich mělo být reprezentováno obrazy s buvolcem, dnes již vyhynulým druhem zvířete Homoiceros antiqus. Poté mělo následovat období zemědělců, jejichž hlavním výtvarným námětem byla domácí zvířata, zejména pak stáda hovězího dobytka. Dále přichází období jezdeckého koně a jako poslední období velblouda.


Rytina dvou žiraf a slona ve vzájemné superpozici a stejném stylu dokládá chronologicky blízký výskyt těchto zvířat v Messak Settafet.

Výsledky současných studií však tento chronologický systém zpochybňují. Na řadě nově objevených míst se totiž rytiny různých období vzájemně překrývají. Ukazuje se tedy, že podle skalních rytin lze určit pouze dvě období – starší (před rokem 2000 př. n. l.), kam řadíme zhruba první dvě fáze, a mladší (po roce 2000 př. n. l.), zahrnující zbývající dva časové úseky.

ŽIRAFY, NEBO SLONI?

Ze všech výjevů zaujme návštěvníka Sahary asi přeci jen nejvíc velká africká fauna, kterou tradičně představují slon a žirafa. Abychom na konkrétním příkladě ukázali nový pohled, jenž vznikne spojením několika vědních oborů, řekněme si, co ví kupříkladu zoologové o chování a ekologických nárocích těchto dvou velkých skupin savců. Je známo, že slon africký (Loxodonta africana) se neobejde bez vody, které spotřebuje zhruba 100 litrů denně. Je to vlastně jediný faktor, který jeho geografické rozšíření opravdu limituje. V obdobích sucha, kdy je nedostatek povrchových zdrojů vody, však dokáže hloubit koryta vyschlých řek, aby se dostal ke spodní vodě. Za jednotlivými lokálními stanovišti s takovýmto vodním zdrojem se může vydat až 60 km dlouhou trasu, kterou si velmi dobře pamatuje. Ostatně víme, co je sloní paměť. Na rozdíl od slona vydrží žirafa poměrně velmi dlouhou dobu bez vody. Je známo, že v oblasti Aguelt Nemadi v Mauritánii žila populace žiraf dokonce až do začátku 20. století.

Určitou zajímavostí je, že oblast Messak Settafet v libyjském Fezzanu je vlastně jediné místo na Sahaře, kde podle výpovědi pravěkého skalního umění žily pohromadě dvě skupiny zvířat s různými ekologickými požadavky. Do první z nich patří již zmíněný slon, dále pak hroch a nosorožec, kteří potřebují ke svému životu prostředí s minimálním srážkovým úhrnem 150 mm. Skupině druhé, kam zařazujeme žirafu a přímorožce oryx, postačuje srážek daleko méně, pouhých 50 mm. Jak ale vysvětlit, že tyto dvě skupiny zvířat žily v době vytváření skalního umění pohromadě?

Nabízí se prostá odpověď – skalní umění reprezentuje pouze jakýsi „bestiář“ dávných umělců, tedy pouhý výběr z fauny, s níž se pravěcí lidé setkávali. Krom toho znázorňování různých druhů zvířat mohlo představovat určitou tradici, která pak pokračovala po mnoho dalších generací, aniž by již taková zvířata v oné oblasti žila. Skalní umění je však na Sahaře stále ještě živé. Například Tuaregové, současní obyvatelé této části Sahary, neznázorňují ani buvolce, ani slony či žirafy nebo koně, ale především jim dobře známé velbloudy. Nejčastěji pak na skalní stěny vyrývají nápisy v jejich vlastním písmu zvaném tifinagh. Na řadě příkladů lze demonstrovat, že každá kulturní skupina má svůj určitý výtvarný projev či styl, podle něhož ji můžeme identifikovat.

HRANICE SAHARY

Jedním z dalších možných řešení otázky výskytu dvou skupin zvířat s odlišnými ekologickými nároky je představa, že oblast Messak Settafet tehdy vlastně tvořila jakousi přechodovou zónu mezi pouští a savanou, tedy dnešní sahelské pásmo. Její šíře se pak mohla měnit i v závislosti na krátkodobých klimatických cyklech. Informace o tom, jak intenzivní může postup sahelu být, lze čerpat i z naší nedávné historie. Vzpomeňme na ničivá sucha mezi lety 1965 a 1985, kdy sahel postoupil o celých 200 km na jih, tedy zhruba o 2/3 poledníkového rozměru Messak Settafet.

Na Sahaře se badatelům skutečně podařilo lokalizovat jakousi ekologickou hraniční zónu, která představovala určitou zeměpisnou hranici mezi sahelským pásmem savan na severu a tropickým pásmem deštných pralesů na jihu. Zajímavostí zůstává, že tato hranice není pouze jakousi ekologickou přechodovou zónou. V úrovni nilského údolí tudy prochází výraznější skalní masiv, jehož název Batn el-Hagar bychom mohli do češtiny přeložit jako Břicho kamení. Před zatopením Dolní Núbie vodami Násirova gigantického vodního díla tvořil Batn el-Hagar velmi významný 2. nilský katarakt. Tuto hranici bychom mohli považovat i za jakýsi předěl dvou ve své podstatě velmi rozdílných starověkých kultur.

Zatímco na severu vznikla ryze zemědělská kultura starého Egypta, na jihu dochází k rozvoji pastevecko-zemědělské kultury staré Núbie. A aby toho nebylo málo, připomeňme ještě nález kamenné stély u vesničky Semna datované do období staroegyptské Střední říše. Ta poskytuje informace o černých obyvatelích Kuše, kteří se svou barvou pleti výrazně odlišují od světlejších Egypťanů. Bylo dále zjištěno, že zatímco v jižní, súdánské části Afriky docházelo v období mezi 3000 až 1250 př. n. l. k vysušování velice nepravidelně, severní, egyptská část vysychala plynuleji. Severní Afrika se tak postupně stává jakýmsi ostrovem, ohraničeným ze severu Středozemním mořem a z jihu Saharou, skrze kterou komunikuje pouze úzkým koridorem díky oázám v libyjském Fezzanu.

PODOBA DÁVNÝCH UMĚLCŮ

Náš výlet do pravěku Sahary bychom měli zakončit několika slovy o samotných lidech. Jak vypadali? Byli pleti výrazně tmavé jako dnešní obyvatelé subsaharské Afriky, nebo šlo o populace podobné dnešním Berberům či Tuaregům, jejichž pleť je daleko světlejší? K těmto otázkám může sama antropologie přispět jen velmi těžko. K dispozici má pouze morfologické znaky na kostrách těchto pradávných obyvatel, které byly objeveny během archeologických výzkumů. Jsou mezi nimi takové, jež vykazují ryze negroidní antropologické rysy, jako jsou vystupující čelisti nebo široký nosní otvor, ale i lidé gracilního vzhledu.

K rekonstrukci podoby původních obyvatel přispívají i některé výjevy pravěkého umění. Zajímavostí je například i to, že skalní rytina objevená před lety v Tassilli-n´Ajjer silně připomíná jeden z velmi významných iniciačních obřadů pasteveckých Fulbů zvaný lotori. Fulbové jsou velmi heterogenní populací obyvatelstva Afriky, která obývá široký pruh západosahelského pásma, rozprostírajícího se zhruba od východního Senegalu až po západní Čad. Vedle již zmíněných negroidních rysů u nich najdeme i charakteristiky europoidní – světlou pokožku, přímý a dlouhý nos, úzké rty či dlouhé vlasy. A tak na naši otázku nemůžeme dát bohužel uspokojivou odpověď těm, kteří za kulturními hodnotami spatřují i určitou etnickou skupinu, nějaký národ, či dokonce rasu. Na Sahaře žili pravděpodobně již tehdy lidé velmi různorodého antropologického složení a původu. Ačkoli se toho o etnickém kontextu pravěkých skalních umělců moc nedozvíme, důležitější by pro nás měla být skutečnost, že tito lidé, žijící v primitivních podmínkách archaického zemědělství, velmi výrazně přispěli ke kulturnímu dědictví naší modré planety, a to v době, kdy na Sahaře ještě pršelo.

Category: 2000 / 03

Rozhovor s doc. MUDr. Zdeňkem Ježkem, DrSc. – expertem WHO.

Po zkušenostech z Mongolska působil dr. Ježek sedm let v Indii, kde se zabýval problematikou likvidace nejdůležitějších tropických chorob. Následovala práce a posléze vedení pracovní skupiny Světové zdravotnické organizace, která usilovala o eradikaci neštovic. Celý program skončil ohromným úspěchem. Poslední výskyt neštovic byl hlášen v roce 1977 a v roce 1980 byla oznámena jejich komplexní eradikace na celé planetě. V roce 1985 v tehdejším Zairu bojoval s tzv. opičími neštovicemi, v roce 1995 s epidemií Eboly. V roce 1998 koordinoval boj Světové zdravotnické organizace proti AIDS v Rusku.


Zdeněk Ježek

Když se díváte elektronovým mikroskopem na virus, nefascinuje vás, jak je jednoduchý a dokonalý?

Jako mladý doktor jsem viry fascinovaný byl. Vzpomínám si, když jsem na fakultě poprvé viděl fotografii viru varioly…. hm, to bylo něco. Ale teď, po tom všem, že bych měl pocit něčeho velkého, když se na to dívám? Ne. Já nemám k virům žádný vztah.

Ani při pohledu na virus Eboly – žádné emoce?

Je to jenom práce. Ovšem přiznám se, že záleží na člověku. Jak je koncipovaný. Kdo má vztah k dramatičnosti, tak to prožívá intenzivněji než já, kterého to nebere. Já situace, kdy jsem v epidemiích, nepovažuji za velké drama. Spíš je to velký průšvih a já musím zkoumat, jak z něj co nejrychleji ven. S co nejmenšími ztrátami.

Na epidemiích vás také nic nefascinuje?

Myslím si, že ne. Naopak, mám podobný pocit, jaký asi má policie, když honí bandu zabijáků, nebo jaký mají vojáci, když chrání obyvatelstvo před určitým napadením. My zdravotníci jsme jakási služba, která chrání lidstvo, nebo lidi v určité oblasti. Naše práce je ovšem horší, protože vojáci a policie aspoň něco vidí, kdežto my jsme slepí… Oni vždycky zhruba vědí, kolik nepřátel proti sobě mají. My to nevíme. Zato víme, že se nám množí. Někteří každou druhou hodinu, jiní každou šestou. Z toho vyplývá i základ naší práce. Musíme být rychlejší než šíření nákazy v přírodě. Kdybychom se opozdili a pracovali pomaleji, tak nemáme šanci zlikvidovat jakoukoliv epidemii.

Dostavuje se při takové práci pocit uspokojení?

Samozřejmě, konkrétně v okamžiku, když se epidemie takzvaně zlomí a už nenarůstá. Počet nemocných se začíná snižovat a vy víte, že to máte pod kontrolou. V té chvíli je namístě hovořit o pocitu zadostiučinění. Zase ho ale nemáte úplný, protože dál pracujete s trpícími lidmi. Kolem jsou hroby těch, co nepřežili. Setkáváte se s postiženými nebo jejich rodinnými příslušníky. Najednou je epidemie u konce, a vám vyvstávají šílené problémy. Kdo se postará o ty, co to přežili? Kdo se postará o sirotky? Většinou takové věci řeší řádné sociální instituce, ale pozůstalí chtějí řešení od doktorů, kteří tomu veleli, a chtějí ho hned. Takže najednou je z vás sociální pracovník. Snažíte se sehnat podporu, aby se pro postižené dala zajistit strava a oblečení. Jedinou vaší výhodou v tom okamžiku je, že pracujete v podmínkách velkých rodinných klanů a většinu sirotků po epidemiích se podaří umístit právě v nich.

Co je na epidemiích nejzákeřnější?

To, že ze začátku pracujete s něčím, o čem nevíte, jak nebezpečné to je. Nevíte, jak se chránit. A než se udělá diagnóza, tak to chvíli trvá. Třeba při epidemii Eboly, která byla na severu tehdejšího Zairu (v Yambuku) v roce 1976. Pracovní hypotéza ze začátku zněla tyfus abdominalis, neboli tyfová horečka, a místní zdravotníci začali dělat opatření proti tyfové epidemii. Jedním z nich bylo, že se začalo očkovat proti tyfu. Chybělo ale dostatečné vybavení. Lékaři a zdravotnický personál měli k dispozici jen pár jehel a stříkaček. Spousta lidí tak byla Ebolou nakažena při protityfové vakcinaci. To jsou zákeřnosti, které se stanou i dobrým zdravotníkům. Oni si mysleli, že vytvářejí dobro, a pak se dozvěděli, že to bylo naopak, že právě oni k šíření epidemie napomohli.

Jaká je okolní atmosféra v té první, neurčité fázi?

Okolní obyvatelstvo, když tuší, o co jde, se o svůj život bojí. Tady doktor o svém životě příliš neuvažuje. Vy musíte uvažovat stylem, co bude zítra a jak epidemii zastavit, aby se nešířila dál, aby nevznikla katastrofická situace. Do toho ještě nastoupí další stres, když zjistíte, že z napadené oblasti odjíždějí do velkých měst v okolí nekontrolovaná auta s možnými nakaženými osobami.

Co děláte při řešení průšvihu jako první?

Nejdříve musíte vytvořit podmínky k likvidaci epidemie. Jste v prostředí, kde většinou není nezávadná voda, nejde elektřina, nejsou pořádné záchody, nic… a vy máte dělat karanténní opatření, budovat izolační pokoje atd. Úplně první je pro nás vždycky zajistit co nejrychleji izolační jednotku a sehnat lidi, kteří se budou o pacienty starat. To je nejtěžší úkol, protože v takových chvílích se jeden druhého bojí i dotknout. Často musíme několik dní pracovat sami, podávat nemocným jídlo a celkově se o ně starat. Při epidemii padá místní zvyk, že rodina jde s nemocným do nemocnice a tam se o něj stará. Strach je všudypřítomný, a když se rodina dozví, že jde o infekční chorobu, ihned přicházíte o její zázemí. Takže se staráte o nemocné, sháníte někoho, kdo by vykopal latríny a odpadové jámy, zajišťujete vodu a elektřinu. A pořád, pořád se pomalu a po kouskách snažíte přesvědčit místní, aby se té práce začali účastnit. Je to jednoduché. Vy to bez nich nezvládnete, a oni bez vás nemají šanci. To všechno se děje na území, kde se normální člověk bojí jen šlápnout.

Máte nějaké ustálené postupy?

Pokaždé je to jiné. Někde pomáhají peníze, jinde přesvědčování. Když je poblíž misionářská stanice, tak jsou dobrovolníci většinou odtamtud. Někdy přijde pomoci armáda, občas přijedou mezinárodní dobrovolníci. Do Kikwitu přijela řada dobrovolníků včetně těch, kteří se starali o vodu, elektřinu a hygienické zázemí. Co se týká peněz, tak dobrovolníky – skupiny a týmy pracovníků, vyslané daným státem – si platí stát sám. My je plně využíváme, ale většinou dorazí až za pár dní, takže ty první starosti z nás nikdo nikdy nesejme.

Virus Ebola je momentálně asi nejnebezpečnější z těch, které kdy člověka napadly. Vždycky se vynoří z pralesa, a potom v něm beze stopy zmizí. Dokonce se ještě nepřišlo ani na to, kdo je jeho hostitelem.

Na to se sice nepřišlo, ale ono vždycky trvá dlouho, než se hostitel objeví. U Eboly je už zřejmé, že to nebude žádný živočich, který žije trvale v blízkosti lidských sídel. Kdyby byl, tak by se virus objevoval daleko častěji. Zpočátku se uvažovalo o morčatech. Ta tam byla dovezena na začátku století z Ameriky a ještě si nezvykla. Dodnes jsou v chýších chována jako králíci. Bojí se okolní přírody, na kterou nejsou zvyklá. Někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se zjistilo, že se u nich objevují zvýšené hladiny protilátek proti Ebole. Dnes už víme, že jde o tzv. nespecifické protilátky… To byla první teorie. Pak se zjišťovaly protilátky mezi létajícími veverkami ve volném lese. V roce 1979 probíhal průzkum v oblasti severního Zairu. Odchytlo se a utratilo několik tisíc zvířat asi šedesáti různých druhů. Hledalo se několik virů najednou, nejen Eboly, ale i opičích neštovic atd… Rezervoár opičích neštovic jsme skutečně našli, ale Ebola opět unikla. Pro vaši představu, jsou to studie, které stojí několik set tisíc dolarů. Jedna věc je vzorky sebrat, druhá vyhodnotit je. Může to klidně trvat čtyři až šest let. Takže například vzorky z Kikwitu nasbírané v letech 1995, 1996 se ještě vyhodnocují. Třeba se mezi nimi přenášeč objeví…

Souhlasíte s myšlenkami, že tyto viry vlastně nejsou nic nového? Že někde, daleko od lidí, žijí už na svém hostiteli velmi dlouhou dobu. Jakmile ale hostitele něco ohrozí – třeba vpád člověka do jeho teritoria – tak na něj vir zaútočí, brání svého hostitele?

Já bych to sice nelíčil tak drasticky, ale skutečně jde o oblasti, kde jsou tisíce čtverečních kilometrů pralesa, kam ještě nevkročila lidská noha. V pralesích jsou vesnice, zahrady kolem nich, potom začíná sekundární prales, který přechází v primární. To vše tak na pěti kilometrech. Dál už je neprobádané zelené moře. Do něj se místní nepouštějí daleko, tak dvacet třicet kilometrů. Záleží na jeho průchodnosti. A někde tam, v těch nekonečných plochách se odehrává proces, kde virus koluje v uzavřeném koloběhu zvířat, která tam žijí. Bez účasti člověka. Jak postupuje zemědělství, těžba dřeva, tak se tam člověk najednou dostane a pobývá v oblastech, kde cirkuluje virus, na který není připraven. Nemá proti němu protilátky. Takhle přišla mezi nás Ebola, tak přišly opičí neštovice a asi také AIDS. Je pravděpodobné, že všechny tyto choroby nejsou nové. Jsou jen nově rozpoznané. Samozřejmě že může dojít k mutacím virů, ale tady jde spíš o poznání nepoznaného. Jsou to choroby, které tam vždycky byly. Jen se dnes adaptovaly na člověka.

Dá se předpokládat, že kdyby se lidé dostávali do styku s Ebolou delší dobu, tak by přestala být pro nás nebezpečná? Že bychom si na ni vytvořili protilátky, a její smrtnost by se dramaticky snížila?

Těžko. Nemáme a neznáme tolik virů, které byly v minulosti patogenní, a dnes by byly zcela apatogenní. Hovoří se sice o lepře, že kdysi byla daleko razantnější než dnes. Ovšem těžko srovnávat dnešek, kdy je úplně jiná škála používaných léků. Říkalo se i o tuberkulóze, že kdysi byly daleko těžší formy onemocnění. Já bych ale řekl, že tady hodně působí tzv. celková odolnost organismu. Jste-li dobře živený, nemáte-li souběžně další nemoci, tak onemocnění probíhá jinak, než když jste podvyživený, máte průjem, jste dehydratovaný a napadne vás takový virus. A tohle všechno ve středověku hrálo velkou roli.

Jak moc se máme obávat situace, že se z pralesů vynoří viry, které neznáme a které budou mít na to nás vyhladit?

To je velice nepravděpodobné. Tyto nebezpečné viry se budou držet pořád v lesích, budou probíhat menší epidemie, které se bude dařit likvidovat s menšími či většími potížemi. Konkrétně s Ebolou jsme na začátku, neznáme léčení, neznáme vakcínu… Možná že ji do několika let vyvineme. Je ve hře i varianta, že zemědělství bude tak mohutně expandovat, že se sníží počet rezervoárů a přenášečů, a zároveň tak poklesne možnost přenosu na člověka.

Současné období lze také označit jako renesanci nakažlivých nemocí.

Na této „renesanci“ se podepisuje mnoho faktorů. Objevení nových nemocí, zvětšení odolnosti starých v důsledku rezistence jejich původců na antibiotika, dramatický nárůst mobility lidí. Kolem nás zuří závod s velkou skupinou mikroorganismů, které jsou najednou rezistentní na běžné léky. Dnes se rozhoduje, zda budeme vítězi my a vyvineme nový lék, nebo zda zvítězí mikroby a přizpůsobí se všem doposud účinným preparátům. Smutné je, že do takového závodu jsme se dostali vlastními omyly.

Jedním z nich je chronicky známá situace, kdy jsou antibiotika volně dostupná, jako by šlo o prášky proti bolestem hlavy. Dál je tu stav, kdy dnes nic nebrání, aby nemoc z venkova rychle vstoupila do měst. Kdysi venkov v zemích třetího světa lidi uživil. To dnes přestává být možné, a zemědělci se stěhují. Na okrajích měst vznikají slumy – pomyslné kotle, ve kterých se nám různé infekce množí a přenášejí na populaci. Ti, co zde žijí, mají pořád styky s těmi, co jsou „ve vesnici za lesem“. Jsou podvyživení, epidemie tady postupují daleko rychleji, a hlavně se daleko hůře likvidují. Nám se může zdát, a možná dosud zdá, že je to daleko, ale díky letecké dopravě už nikdo z nás není stoprocentně chráněn před jakoukoliv nemocí na světě. Teoreticky to může zafungovat i tak, že dnes se někdo nakazí v Africe Ebolou, a zítra může nakazit vás.

Když je to tak, proč se ještě nějaká taková nemoc u nás neobjevila?

Frekvence našich lidí, kteří jezdí do Afriky a pohybují se v nebezpečných oblastech, není tak velká. To je jenom pár skupin – geologové, lékaři, lesníci, kteří jsou vysunuti dopředu a jsou v reálném nebezpečí. To je u nás pár desítek lidí. U států, které měly kolonie a teď třeba mají misie po celém světě, jsou zánosy epidemií dost časté.

Mám tomu rozumět tak, že i u nás tiká časovaná bomba, protože dříve či později k nám někdo takovou infekci přiveze?

Určité riziko tady vždycky je.

Je naše zdravotnictví na něco takového připraveno? Kdo se z našich lékařů, kromě vás, setkává s tak nebezpečnými nemocemi?

Souhlasím, že počet lidí, kteří u nás dokáží diagnostikovat exotické patogeny, je omezený. Tady je nebezpečí prvotního uvědomění si. Domnívám se ale, že taková infekční nemoc může u pacienta probíhat bez povšimnutí první den, první dva dny. Potom už dochází mezi lékaři ke konzultacím. Já vás nechci uklidňovat, to jsou zkušenosti z jiných států. Vždycky byla otázka týdne či dvou, než se k prvotní diagnóze došlo a následovala izolace nemocného a jeho kontaktů. Navíc všechny takové zánosy nakažlivých chorob v západním světě nepůsobily tak strašným dojmem jako v zemích jejich původu. Z toho tedy já strach nemám. Já mám spíš strach o vás – cestovatele. Protože kromě lékařů to byli většinou mladí lidé a turisté, kteří procházeli nebezpečným krajem, žili s místními a byli postižení virulentními mikroorganismy.

Občas je možné přečíst si v tisku spekulace o uměle vytvářených smrtících virech, o tajných laboratořích, které fungují i přes mezinárodní úmluvy zákazu vývoje biologických zbraní. Myslíte si, že to, co by v nich vzniklo, by bylo daleko nebezpečnější, než to, co dnes objevujeme v přírodě?

Samozřejmě. Byly by to třeba umělé viry s umělými vlastnostmi, proti kterým by nebyla obrana. Klinicky by se nepoznalo, o co jde. Byla by to jen jiná varianta známého viru, na kterou by neexistovalo očkování a léky. Jestli se něčeho opravdu bojím, tak toho. Úniku uměle vytvořeného či pozměněného viru. Něčeho, na co nejsme připraveni. Něčeho, o čem nic nevíme. Jeho virulence by byla daleko vyšší, než virulence všeho, co doposud známe. Byl by vyšlechtěn k zabíjení, a tak by to prováděl.

Máte práci, při které je občas hranice mezi životem a smrtí velice tenká a nelze nepočítat se ztrátami. Přesto, jak moc vás zasáhne úmrtí kolegů?

Chcete příklady? Třeba oblastní nemocnice v zairském Kikwitu s žákovskou školou. Pohled na Ebolou nakažené mediky a lékaře, kteří se starají o mrtvé do poslední chvíle. Celkem 71 kolegů – 71 nakažených zdravotníků. Když jsem se tam dostal já, tak už byli nakažení, protože se v první fázi domnívali, že jde o dyzenterii. Nebo ošetřovatelka, která se trochu škrábla použitou jehlou. Přes troje rukavice. Do týdne dostala horečku a do čtrnácti dnů byla pod zemí. Nebo jeden z kolegů, který si při vyšetřování nakaženého na chvíli sundal fonendoskop a položil jej na lůžko vedle pacienta. Po chvíli si kontaminovaný fonendoskop zase nasadil. Měl ale vřídek v uchu a nevěděl o tom. Dali jsme ho, jako všechny nakažené, na izolaci. Strašně se bál. Je to hrozný strach. Víte, o co jde, čekáte, a bojíte se. Umřel za dva týdny… Co na to chcete slyšet? Pocit lidské bezmoci nepopíšete žádnými slovy a o nic jiného než o bezmoc už tady nešlo.


NEJVĚTŠÍ NEVIDITELNÍ NEPŘÁTELÉ:

EBOLA

Krvácivá horečka způsobená stejnojmenným virem. Virus rozloží tělo během 10 dnů. Nemoc začíná horečkou a končí krvácením ze všech tělních otvorů. Přenos krví, slinami, močí, hleny a spermatem. Virus napadá imunitní systém – proniká do buněk zajišťujících imunitu a zneškodňuje je. Epidemie – 1976, 1979, 1995 – 316 případů a 244 úmrtí. Smrtnost přibližně 77 %. Dosud není známo, jak a na čem virus přežívá a proč se objevuje tak záhadně.

HIV-1

Virus způsobující onemocnění AIDS, které je novodobou pandemií se vším všudy.
Virus objeven v roce 1983, výskyt – celosvětově. Přenos pohlavním stykem, krví, je možný i přenos z matky na plod.
Stav v roce1998: počet nakažených 33,4 mil. lidí, počet mrtvých za rok 2,5 mil., počet nakažených za rok 5,8 mil.

MALÁRIE

Původce: prvok plazmodium přenášený komárem Anopheles. Při sání se prvok dostává do krve člověka.
V játrech pomnožená plazmodia ničí červené krvinky. Do krve se při tom uvolňují jedovaté látky. Průvodní potíže – střídání horečnatých a zimničních stavů. Ročně se ve světě nakazí zhruba 100 mil. lidí a přibližně 1,5 mil. na ni zemře. V posledním desetiletí se výrazně zvýšila rezistence plazmodií prakticky na všechny druhy antimalarik, společně s větší odolností komárů na insekticidy.

CHOLERA

Akutní střevní infekce vyvolaná bakterií Vibrio cholerae.
Původ slova cholera není přesně známý. S největší pravděpodobností odvozeno z hebrejského výrazu choli-ra, tj. zlá nemoc. Od začátku 19. století došlo celkem k sedmi pandemiím. V současnosti se má za to, že stojíme před novým nárůstem výskytu cholery. Důkazem je její šíření v Mexiku a Peru.

HENDRA A NIPAH

Navzájem velmi podobné viry, objevené v roce 1994. Napadají mozek, smrtnost je kolem 40 %, nebezpečné volným přechodem mezi živočišnými druhy. Hendra usmrtí za rok, nipah za dva týdny.

Category: 2000 / 03

Vlnky se odrážely od hrubých kamenů hráze. Náraz za nárazem se voda snažila osvobodit ze svého obklíčení. Povzdech z porážky proměnila v tiché šplouchnutí. Překonat dva metry svahu od hladiny k vrcholu hráze nebylo v jejích silách. Byl to člověk, který jí zabránil v úniku.

MÍT RYBNÍK


Opatovický rybník

Spočítat všechny básně a povídky opěvující krásu tiché vodní hladiny rybníků je téměř nemožné. Skoro každý, kdo navštívil některou z rybníkářských oblastí, ji považuje za idylický výsek zeměkoule. Na něco se ale zapomíná.

Rybníkářství je průmysl. Mělké nádrže nevznikaly kvůli trempům a cákajícím se dětem, a tím méně kvůli básníkům. Od počátku se jednalo o nesmírně tvrdý obchod, který byl bez slitování veden nejschopnějšími své doby. A vítězili v něm ti všeho schopní.

Dlouhý je i výčet rybníkářských oblastí. Jižní Čechy, které se nám spojily s rybníky jako Strauss s valčíky, nebyly v historii zdaleka jediné. Obrovské vodní plochy se nacházely na Pardubicku, Kolínsku, Břeclavsku na Chomutovsku či v okolí Prahy.

Ještě před slavnými jihočeskými Rožmberky tu byli jiní, přinejmenším stejně významní šlechtici. Třeba Vilém z Pernštejna, který vlastnil největší rybníkářské impérium 15. století. Ke svému podnikání využíval labské roviny u Pardubic a patřila mu i rozsáhlá území jižní Moravy.

Rybník patřil odpradávna k výborným investicím. Každý významnější panovnický rod nebo jen obyčejný malý pán „od někud“ vlastnil vodní plochu. A protože co měli feudálové, museli mít samozřejmě i duchovní, objevuje se v darovacích listinách klášterů přehršel důkazů o majetnictví různých rybníků a tůněk. Rybí maso chutnalo všem bez rozdílu.

NA JIHU KRÁLOVSTVÍ

Jižní Čechy byly k rybníkářskému podnikání obzvláště vhodné. Přírodní podmínky tu nahrávaly podnikavcům, kteří jich jaksepatří využili. Proto dnes leží v jihočeských pánvích celé dvě třetiny všech našich rybníků.

I přes svůj ryze praktický původ se rybníkům nedá upřít krása. Avšak krása se většinou pojí s krutostí, která každému lidskému dílu propůjčuje velikost a úctu.

Slovo rybník je u jižních hranic země poprvé zmíněno okolo roku 1255. Rybníky se zakládaly jak v okolí Jindřichova Hradce, tak Třeboně nebo Českého Krumlova na příkaz mocných Rožmberků. Desítky bezejmenných mistrů svého řemesla – fišmistrů – začaly s vršením hrází a zaplavováním neúrodných třeboňských rašelinišť a luk.

Být rybníkářem přidávalo člověku na lesku a prestiži už kvůli jejich malému počtu. Často putovali po neupravených cestách až za hranice zemí Koruny české, kam je zvali zakladatelé rybníků, kteří jejich služby bohatě platili. Nejbohatší a protřelé panovnické rody si pak vydržovaly celé skupiny odborníků, ti vybírali správná místa, určovali umístění hráze a sklon rybničního dna.

Ale zpět na jih. Mezi nejmenovanými se čas od času objevily i pravé hvězdy. Po nahodilé činnosti malých feudálů, jako rytíře Oneše z Vlhlav, který založil velký Vlhlavský rybník, nebo Ješka z Kosovy Hory, známého zvětšením rybníka Dvořiště, přišli rybníkářští velikáni – Josef Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan. Oba ve službách rodu pětilisté růže.

VELKÁ DOBA

První jmenovaný vnesl do celého vodního stavebního chaosu řád. Dělníci podle jeho plánů postavili rybníky Malý Tisý, Jílovický nebo Horusický s více než 400 ha vodní plochy.

Jeho mistrovským dílem byla Zlatá stoka. S primitivním vybavením sám vyprojektoval téměř 50 kilometrů dlouhý, mírně se svažující kanál. Tahle smyčka, která odvádí vodu z Lužnice u samoty Pilař, aby ji po padesáti kilometrech opět řece vrátila u Veselí nad Lužnicí, byla vybudována během neuvěřitelných dvou let (1516-1518)! Lopaty zašpiněných dělníků prokousaly koryto s takovou přesností, že slouží dodnes.

Jeho příklad následoval další stavitel. „Musím Vaší Milosti přiznat, že tato řeka počet mých šedin rozmnožila,“ psal 27. listopadu 1585 rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan svému pánu Vilémovi. Myslel tím tzv. Novou řeku, která odváděla vodu z Lužnice do Nežárky a na své cestě napájela několik třeboňských rybníků (Ženich, Vdovec aj.). Odstranila tak nebezpečí protržení Krčínova životního veledíla: rybníka Rožmberku. Ten je stále po více než čtyřech stech letech s vodní plochou 489 ha největší v České republice.

Krčín se podepsal i pod mnoho dalších děl. Někdy budoval rybníky až nestřízlivě obrovské a hluboké – k větší slávě rožmberského rodu. Hned první výlov Rožmberku, ještě za Krčínova života, se ale stal obrovským zklamáním. Rybník nevydal téměř nic. Tedy vzhledem k vynaložené dřině. Byl totiž příliš hluboký, a kapři potřebují spíše vodu mělkou. Hladina se proto výrazně snížila, ale ani pak Rožmberk zdaleka nepatřil k těm nejvýnosnějším.

Další problematickou stavbou byl rybník Svět. Krčín si vzal do hlavy, že ho vybuduje hned za branami Třeboně. I přes odpor celého města, jehož obyvatelé se báli protržení hráze a zatopení svých domů. To se také stalo, ale pouze jednou a až v roce 1890. Přesto nenávist, proti které Krčín po dobu stavby bojoval, dala rybníku jeho původní název Nevděk. Až později ho v úctě přejmenovali na Svět.

ZA GROŠE A PIVO

Budování rybníků byla tvrdá dřina a také někdy velká nespravedlnost. Morální profil rybníkářských dělníků časů pána z Netolic a Jelčan si v ničem nezadal s lidskou směskou zlatokopecké horečky na Klondiku.

Hemžilo se to tu zloději, lidmi bez domova, minulosti a ve valné většině bez budoucnosti. Někdy se jednalo přímo o trestance, kteří převáželi tuny zeminy na stavbu hrází. Na březích budoucího rybníka si ti pracovitější vystavěli chýše a ti ostatní spali, kde se dalo.

Nezřídka docházelo i ke sporům se starousedlíky. Opilství, výtržnictví i ty nejtěžší zločiny byly na denním pořádku. Navíc dělníci často odcházeli bez předchozího upozornění, když jim připadalo, že už se napracovali dost.

Výplata byla na tehdejší dobu docela slušná. Jakub Krčín z Jelčan platil při stavbě rybníka Rožmberku (1584-1590) 4-6 grošů denní mzdy, půl bochníku chleba a 2 žejdlíky ovesného piva. To všechno krát 800 dělníků denně. Nebyl to ale žádný dobrák ani naivka. Věděl, že se mu to bohatě vrátí, a proto hnal své zaměstnance šest dní v týdnu bez ohledu na počasí ke stanovenému cíli.

Není se tedy čemu divit, že poddaní Rožmberků nebyli jejich činností dvakrát nadšení. Krutost Jakuba Krčína z Jelčan, rožmberského regenta, byla pověstná. Pro založení rybníka potřeboval vhodnou půdu. Bohužel na ní občas stála vesnice anebo patřila někomu jinému, což ho ovšem nemohlo zastavit. Došlo jednoduše k vystěhování. Na druhé straně je pravda, že takový přesun byl většinou kompenzován – vyhnaní dostali dřevo, kámen a nějakou půdu, na které mohli znovu stavět. A když je nepřemluvil? Existovalo mučení a pro zvláště zatvrzelé odbojníky šibenice…

DO SVĚTA

Loďka pomalu klouzala po hladině. Ke dnu klesala vrstva žlutého krmení pro kapry a lopata co chvíli vyhodila další chutné sousto do rybníka. Nikdo z posádky neřekl ani slovo.

Kdyby ryby byly ponechány jen svému osudu, samozřejmě by přežily, ale zdaleka by tolik nevynášely. Obrovská poptávka znamenala zintenzivnění jejich chovu. Vždyť uprostřed druhého tisíciletí přibývala města a s nimi se zvyšoval počet obyvatel. Rybí maso se probojovalo na první místa v jídelníčku.

Navíc prudce stoupl export. Kryté vozy kodrcaly pohraničními horami do všech světových stran. „Papež je s vašimi rybami nadmíru spokojen,“ dostalo se českým vyslancům ujištění až ve Vatikánu. A tyhle papežské ryby pocházely z jižních Čech.

Víc a více. Ale co v letech, kdy vytažené sítě nezdobili tuční šupináči, za což jednou mohly dravé štiky, které sežraly malé kapříky, podruhé nedostatek potravy?

Doba, kdy se do rybníka naházelo několik set kilo kaprů (podle velikosti rybníka), minula. Majitelé nasadili malé kapry do trdelního rybníka, který zbavili dravců, a po třech letech je přesunuli do větších násadních rybníků, odkud je za tři roky vytáhli.

V druhé polovině čtrnáctého století vsunuli mezi trdelní a násadní ještě rybník výtažníkový, kde šupináči strávili jeden rok. Systém se výborně osvědčil. Ryby tloustly a výlov už nebyl čekáním na přeživší, ale jistotou.

Každý rybník se také letnil a zúrodňoval. Jen co poslední stružka vody při podzimním výlovu odtekla do roury výpustě, nastoupili na dno zemědělci, kteří tu pásli dobytek a na jaře zaseli oves nebo pšenici. Po podzimní sklizni se následujícího jara rybník znovu napustil.

Alespoň tak to tvrdí olomoucký biskup Jan Dubravius, který vydal v polovině šestnáctého století souhrn všeho, co v tomto odvětví stálo za to. Takovou latinskou rybníkářskou kuchařku, která se používala s malými odchylkami skoro čtyři století.

ŽOLDÁCI

Dějiny jsou jako kolotoč. Po radosti z jízdy přijde nevolnost. Rybníky měly i svá černá období.

To první (o kterém víme) znamenaly husitské války. Vypuštění rybníka kvůli hladu reptajících vojáků a tímto způsobem provedený divoký výlov byly ještě tím nejmenším zlem. Husité často využívali rybníky také ve vojenské taktice. Protrhli hráz a zatopili příslušné oblasti, aby znemožnili pohyb nepřítele. Z vojenského hlediska výborné, ale díru ve valu nezbývalo než znovu zanést.

Daleko hůře si počínala vojska za třicetileté války. Po divokém výlovu sloužil rybník jako ideální cíl nenávisti nudících se žoldáků. Proráželi hráze, pálili dřevěné části rybníka, zasypávali výpustě. Po třech desítkách let bojů navíc pro ryby chybělo to nejdůležitější – zákazník. Nebyly peníze a obrovské vylidnění znamenalo utažení nevolnictví, kdy vrchnost dokonce nutila poddané k povinnému nákupu ryb!

Situace se jakžtakž srovnala až dvacet let po skončení války. Přesto už nikdy nenastalo zlaté období 15. a 16. století. Na počátku 18. století bylo přesto v Čechách napočítáno 20 796 úředně registrovaných nádrží (1,45 % veškeré půdy).

Přelom 18.-19. století však znamenal definitivní likvidaci. Během padesáti let se počet rybníků snížil na polovinu. Ty třeboňské dopadly ještě relativně dobře, ale majetek Pernštejnů zmizel jako mlha. Měli smůlu, že jejich rybníky stály v úrodných oblastech, kde půdu potřebovalo zemědělství.

„Proč bych jedl kapra, když si mohu dát čerstvou mořskou rybu, a ještě k tomu levněji,“ zní prostý argument člověka 19. století. Železnice spojila vnitrozemce s pobřežím moří. Budovaly se první silnice a podnikatelé v nich viděli novou příležitost. Tak se kapr stal definitivně vánočním jídlem.

NAHORU A DOLŮ

Po staletí ověřené techniky používají rybníkáři ještě v 19. století. Jen málo se změnilo od časů Dubraviových a pokud ano, tak spíše k horšímu.

Dějiny opět trochu pokročily. V okolí rybníků a struh se objevil profesor Antonín Frič. Pokusy a pokusy – co ryby žerou, proč, jak a kdy, co rybníku prospívá, co neprospívá nebo vadí. Rybníkářství vycházelo znovu ze stínu.

Ale ten opravdový návrat přišel o něco později, v roce 1867. Správa Třeboňského panství se dostala do ruky Josefu Šustovi. Ten vypracoval unikátní systém péče o rybníky a jejich obyvatele právě na základě pokusů svého předchůdce Friče a svých vlastních bádání.

A výsledek? Rybníkáři vylovili z mělkých vod obrovské množství kaprů, lososů, marén a úhořů. Byl to právě on, kdo začal s vápněním a cíleným přikrmováním ryb.

Století dvacáté. Zvony v habsburské monarchii se rozezněly za následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Tisíce mužů opustily domovy a vydaly se křížem krážem po Evropě. Objevil se hlad, ryby se dostaly znovu do kurzu jako vítaný a často jediný zdroj masa. Vše pro armádu! Habsburkové zakázali volný prodej a přikročili i ke konfiskacím ryb. Pro rybníkáře to ovšem znamenalo nezadržitelný růst.

Po versailleském míru dosáhla republika nezávislosti a prvním z kroků nové vlády byla hospodářská reforma. Podle litery zákona přešla zatím menší část rybníků do státního vlastnictví.

Černý pátek na burze v New Yorku odstartoval hospodářskou krizi. Odbyt pro zboží zmizel v důsledku nízké kupní síly dělnictva. To platilo i pro ryby. Zástupy nezaměstnaných si poměrně drahé rybí maso nemohly dovolit.

Vše se znovu měnilo v roce 1939. Druhá světová válka znamenala paradoxně oživení, voda se hemžila rybami, ovšem opět výhradně pro armádu. I když se rozvinul paralelní černý trh, postihy při dopadení byly obrovské. Často smrt. Stejný trest se vyměřoval za pytláctví. Rybníkáři hospodařili pod hlavněmi samopalů Hitlerových vojáků.

Neuběhly ani tři roky od konce druhé světové války, a objevil se nový režim – socialismus. A s ním pozemková reforma, v pořadí už druhá, která 21. března 1948 znárodnila půdu nad 50 ha. Na rozdíl od té první se tato týkala de facto všech rybníků.

Hospodaření se znovu zintenzivnilo. Hnojení vápnem, dusíkatými hnojivy a minerálními látkami neuvěřitelně zvýšilo výnosy. Zdálo se, že člověk konečně přírodu ovládl. Pro ilustraci: kapr dorůstal v 70. letech tržní váhy během 2-3 let. To je polovina doby, kterou potřebovali Krčínovi šupináči.

Ačkoliv terminologie starých fišmistrů zůstala, podmínky se změnily. Všechno se tak nějak zrychlilo…


DNEŠNÍ RYBNÍKÁŘI

Rybníky na Třeboňsku jsou v soukromých rukou. Rybářství Třeboň a. s. je zcela bezkonkurenčním rybníkářským gigantem v Česku i v celé Evropě. Okolo šesti a půl tisíce rybníků, od malých návesních bahňáků až po mnohasethektarové giganty, vydalo minulý rok 17 231 tun ryb. Ve srovnání se stoletím nazpět se jedná o vzestup produkce o jeden řád.

Ryby stejně jako v minulosti míří na domácí i zahraniční trhy. V roce 1998 se do zahraničí vyvezlo 43,6 % ryb. Vývoz směřuje hlavně do Francie a Německa. Speciální kategorii tvoří Itálie, která nakupuje ryby pro sportovní rybolov. „Nasypou třeba dva vagony ryb do zatopených prohlubní po těžbě štěrkopísků a pak je zájemci za peníze loví. Týká se to hlavně severní Itálie, oblastí Verony a Milána,“ doplňuje dipl. ing. Jan Húda, generální ředitel Rybářství Třeboň a. s.

U nás nejsou sladkovodní ryby tolik vyhledávané. Roční spotřeba rok od roku klesá – v roce 1998 tvořila pouze 0,85 kg na osobu.

Největšími nepřáteli rybníkářů jsou v současnosti kormorán, volavka a vydra, kteří zabíjejí více ryb než nemoci a za něž rybářství vyplácí zástřelné. Za lidské pytláky společnost platí 1000 Kč za tip policii vedoucí k dopadení. Za minulý rok tímto způsobem vyplatila 168 000 Kč.

Největší část produkce tvoří kapr (okolo 90 %), ve zbytku pak jsou pstruh duhový, tolstolobik bílý, lín obecný, amur bílý, siven americký, síh severní, štika obecná, candát obecný, sumec velký, okoun říční, úhoř říční aj.

EKOLOGOVÉ A RYBÁŘI

Rybníky na Třeboňsku se dělí do tří kategorií – intenzifikační, polointenzifikační a rekreační – podle stupně hospodaření. „Rybníky jsou přetížené. Optimální obsádka by byla okolo 500 kg ryb na hektar. Dnes je to i třikrát více,“ tvrdí ing. Bureš ze Správy CHKO a biosférické rezervace Třeboňsko. „Navíc jsou rybníky dneska silně přehnojeny. Dno rybníků je kontaminováno až do hloubky několika desítek centimetrů.“ Ryby totiž dávají přednost přirozené stravě před doplňkovou, a tak se musí rybníky přihnojovat, aby vyrostlo dostatečné množství potravy pro jejich populaci. A to je problém. Ve vodě se pak přemnožují sinice a špatná kvalita vody se podepisuje na ekosystému. To ohrožuje vzácné živočichy a rostliny.

„Souhlasím s tím, že se rybníky mají chránit, ale musí to mít míru. Vím o tom, že rybářství si nebude moci dělat, co chce a kde chce. Jsou skutečně rybníky v rezervacích anebo rekreační, kde musíme obsádky cíleně usměrňovat a hospodářství upravit, aby vyhovovaly parametrům ochrany přírody. Přitom za to nedostáváme žádné náhrady. Například v Německu, když se vyhlásí rezervace, dostane majitel vyrovnání za újmu, která mu vznikne. U nás nic takového neexistuje. A potom jsou rybníky, kde si myslím, že by ochrana přírody do toho neměla tolik mluvit,“ říká ing. Húda. Voda v rybnících nebude úplně čistá nikdy, protože „kde se voda zračí, tam se rybář mračí“, jak praví jedna z rybářských průpovídek. Přesto se kvalita vody pomalu zlepšuje. Došlo k omezení intenzivního zemědělství na březích rybníků a výstavbě čističek. Konflikt mezi rybníkářstvím a ochránci však asi přetrvá, jelikož skloubit udržení ekosystému s přiměřeným hospodářským ziskem je hodně složité. Kraji, kde není žádná alternativní volba pro stovky lidí existenčně na rybách závislých a kde rybářství po staletí modelovalo krajinu, nezbude než najít kompromisy.

Category: 2000 / 03

„Na temné obloze zářily miliardy hvězd.“ Touto lyrickou větou popisuje pohled na oblohu bezpočet autorů. Obloha člověka vždy fascinovala jako něco nedostupného a tajemného. A tak není divu, že autoři krásné literatury počet hvězd nad našimi hlavami vyjadřovali tak nadnesenými čísly. Skutečnost je podstatně prozaičtější – pouhým okem jich vidíme jen něco málo přes tři tisíce.

JIŽ STAŘÍ ŘEKOVÉ…

Říká se, že touto větou má začínat každá přednáška – a kupodivu, nevyhneme se jí ani my. Dokonce musíme ještě dále do historie – člověk hledí na oblohu již od počátků svého bytí, od doby, kdy se stal člověkem. A je docela možné, že se jím stal právě tehdy, když si uvědomil, že světélka na obloze představují něco zvláštního, vzrušujícího a tajemného. Pokusy o ztvárnění hvězdné oblohy – mohli bychom použít termín mapy nebo kresby – do hlíny a do kamene jsou velmi staré. Z archeologického výzkumu v Dendeře se dochovala staroegyptská mapa oblohy, vyrytá do kamenného kotouče. Některé hliněné destičky z oblasti Babylónu, staré přes 5 tisíc let, rovněž zachycují polohy hvězd.

Antická věda, jejíž počátky klademe do 7. až 6. století před naším letopočtem, pochopitelně neznala fyzikální podstatu hvězd ani jejich skutečnou vzdálenost (vzdálenosti hvězd byly poprvé změřeny až v roce 1838 Besselem, zdroje hvězdné energie – jaderné reakce – byly poznány teprve v polovině tohoto století). Přesto se z antické doby dochovala první měření poloh hvězd a první mapy oblohy. Obloha byla sídlem bohů, bájných reků a zvířat, jejichž postavy tehdejší pozorovatelé viděli ve skupinách jasných hvězd. V této době se také objevuje pojem souhvězdí – poměrně přesně určená skupina hvězd vytvářející charakteristický obrazec. Na mapách je pak reprezentovala zmíněná bájná postava.

Tento způsob tvorby hvězdných map se udržel do počátku novověku. Z první poloviny 17. století pocházejí Atlas hvězdného nebe od Hewelia a Bayerova Uranometria – spis s obrazy hvězdných map ojedinělé umělecké hodnoty a krásy.

JASNOSTI HVĚZD

První dochovaný katalog hvězd se připisuje Hipparchovi. Práce na něm byly inspirovány objevením se nové hvězdy v souhvězdí Štíra, jež vzplála v roce 134 př. n. l. Pravděpodobně se však nejedná o původní práci, ale o kompilaci a rozšíření katalogů předchozích, které se ovšem nedochovaly. Hipparchův katalog z poloviny druhého století před naším letopočtem obsahoval údaje o polohách asi 800 hvězd, Ptolemaios jej později rozšířil o údaje o dalších 200 hvězdách.

Hipparchovi vděčíme za stupnici pro určování jasnosti hvězd. Ve svém katalogu označoval nejjasnější hvězdy jako hvězdy první velikosti, nejslabší hvězdy ještě viditelné okem byly označeny jako hvězdy šesté velikosti. Z řeckého slova pro označení velikosti (magnitudo) vznikl dodnes používaný termín pro určování jasnosti hvězd – hvězdné magnitudy.

Hipparchos měl neobyčejné štěstí – určil svou škálu hvězdných velikostí tak, že hvězda druhé velikosti byla 2,5x slabší než hvězda první velikosti. Hvězda třetí velikosti byla opět 2,5x slabší než hvězda druhé velikosti. Zkrátka – rozdíl jedné velikosti v Hipparchově stupnici udával, že hvězda je 2,5x slabší (nebo jasnější) než druhá. To však bylo zjištěno až podle mnohem pozdějších měření, která byla uskutečněna Herschelem v letech 1780-1800. Herschel je také autorem prvního přístroje určeného pro přesná, nedokonalostmi oka nezatížená měření jasnosti hvězd. Hvězdné fotometry jsou od konce 18. století jedním ze základních a nepostradatelných přístrojů pro zjišťování vlastností hvězd.

Odtud byl již jen krok k zavedení exaktní škály hvězdných jasností. V roce 1857 upravil ještě Pogson poměr jasností odpovídající rozdílu jedné velikosti na 1:2,512. Proč tato zdánlivě nesmyslná korekce? Protože 2,512 je pátá odmocnina ze sta – to pak znamenalo, že hvězdy, jejichž hvězdné velikosti se liší o 5 tříd, mají své jasnosti v poměru 1:100. Tak je hvězda 1. velikosti 100x jasnější než hvězda 6. velikosti. Herschel a Pogson také zavedli do označování jasnosti hvězd záporná čísla. Hvězda nulté velikosti je tak zhruba 2,5x jasnější než hvězda první velikosti. A hvězda -1. (minus první) velikosti je opět přibližně 2,5x jasnější než hvězda nulté velikosti.

Pro shrnutí uveďme, že i nadále mají nejslabší hvězdy viditelné pouhým okem 6. velikost (magnitudu), jasná hvězda Vega, dominující letní obloze právě v nadhlavníku, má nultou velikost (přesně +0,02 mag). Nejjasnější hvězda oblohy Sirius (na zimní obloze vlevo pod souhvězdím Orion) má jasnost -1,46 mag. A konečně Měsíc v úplňku má kolem -12 mag a Slunce -26 mag.

Z konce devatenáctého století také pochází snaha o zavedení standardů hvězdných velikostí. Plamen svíčky nebo kahanu není vhodný „etalon“ jasnosti. Stačí závan větru, změna délky knotu nebo změna složení vosku, a plamen již má jinou jasnost. Proto bylo po celé obloze vybráno několik desítek hvězd, které byly definovány jako základní opěrné standardy. Jednou z těchto hvězd byla i Polárka. K překvapení astronomů se postupem doby ukazovalo, že jasnost řady hvězd se s časem mění. U některých proměnných hvězd, jak se jim začalo říkat, byly změny velké a nápadné – často i několik hvězdných velikostí. U některých byly změny malé – třeba jen jedna nebo dvě desetiny magnitudy nebo i méně. Pak záleželo na pokroku měřicí techniky, jak dokonale se podařilo určit jasnost hvězdy, a tím stanovit, zda si zaslouží své místo mezi standardy hvězdných jasností. Již zmíněná Polárka byla mezi standardy ještě v době mých studií na přelomu 60. a 70. let. Později se přišlo na to, že její jasnost se také mění – ne o mnoho, asi o 0,2 magnitudy. Málo, ale stačilo to k vyřazení z kategorie fotometrických standardů.

POŘÁDEK V SOUHVĚZDÍCH

Souhvězdí ve starověku i středověku byla chápána jen jako ony bájné figury. Celá obloha ani nebyla souhvězdími pokryta – vyskytovala se prázdná místa, kam se dala „vtlačit“ dodatečně nově vytvořená malá souhvězdí. Zatímco na severní obloze existovala řada souhvězdí, která byla převzata již od řecké civilizace, a byla zde jistá tradice, na jižní obloze tomu tak nebylo. Astronomické znalosti indiánských obyvatel Jižní Ameriky, stejně jako původního obyvatelstva Nového Zélandu a Austrálie se nedochovaly a ztratily se při zániku tamních kultur. Civilizace severní polokoule vlastně ani nemohla jižní oblohu znát – a tak se první pokusy o vytváření souhvězdí na jižní obloze vyskatují až v období objevitelských cest v 16. století. A protože hlavní objevitelské výpravy užívaly jako dopravní prostředek lodě, objevují se typicky „lodní“ souhvězdí. V názvech najdeme navigační a optické přístroje (Sextant, Oktant, Kompas, Dalekohled, Mikroskop, Pravítko a Kružítko), části lodi (Lodní kýl, Plachty, Lodní záď) i další výtvory techniky (Vývěva, Chemická pec) či připomínku misionářských aktivit cestovatelů (Oltář).

Definitivní pořádek do rozdělení oblohy na jednotlivá souhvězdí a jednoznačné vytyčení jejich hranic přinesl až kongres Astronomické unie v roce 1925. Ten definitivně „rozparceloval“ oblohu na 88 souhvězdí a stanovil přesné souřadnice jednotlivých bodů hranic. Od té doby již obloha neobsahuje prázdná místa „nikoho“, každá i sebeslabší hvězda patří do některého souhvězdí. Souhvězdí tak ztratila vzhled krásných figur bájných zvířat a lidí, a stala se prostou oblastí na obloze.

MAPOVÁNÍ OBLOHY

Mapování oblohy se od samého počátku potýká s několika problémy typickými právě pro tvorbu map. První problém, který znají i pozemští kartografové, plyne z toho, že obloha je koule (trojrozměrná), zatímco papír mapy je dvojrozměrná plocha. Při převodu koule na plochý papír je nevyhnutelné dopustit se větších či menších chyb a zkreslení tvaru obrazců hvězd.

Jistě – nejjednodušší by bylo vytvářet mapy oblohy ve formě glóbusu. Tím by odpadla všechna zkreslení způsobená převodem koule do plochého papíru. Mapa by ale nebyla příliš praktická – moderní mapy oblohy s větším měřítkem (a desetitisíci zobrazených objektů) by musely mít průměr glóbu i více než dva metry. Jak by se asi taková „kulička“ dopravovala dveřmi a po schodech kopule k dalekohledu…?

Přesto se glóbusy objevují, byť jen v únosných rozměrech, a je zajímavé si všimnout jednoho rysu. Většina z nich má hvězdy souhvězdí kresleny způsobem, pro který se vžil název „Gottes Sicht“. Zatímco reálnou oblohu pozorujeme zevnitř „koule oblohy“, jsou glóbusy kresleny při pohledu zvnějšku. Tedy tak, jak by odpovídalo „božímu pohledu“ zvenku, což je přesný význam německého názvu kresebné techniky glóbusů.

Klasické papírové mapy ale odpovídají pohledu na oblohu zevnitř sféry. Pro potřeby mapování i dalších měření je třeba na obloze nadefinovat systém souřadnic. Ten je obdobný jako systém souřadnic geografických, který je rovněž definován na kouli. Základní rovinou nebeského systému souřadnic je rovina zemského rovníku, průsečík zemské rotační osy s oblohou udává polohu severního a jižního pólu oblohy.

S oblohou je ale jeden problém – protože ji pozorujeme z rotující Země, tak se nám zdá, že je to obloha, která se otáčí kolem nehybné Země. S tímto závažím starověku se astronomie sice již dávno vyrovnala, avšak v tuto chvíli jde o to, ukázat, že měřit polohu hvězd „vůči kopci na obzoru“ by nebylo praktické. Za malou chvíli by se Země pootočila, a polohy hvězd v soustavě „kopce“ by se změnily. Vhodnější je zvolit nějaký bod na nebeském rovníku a ten prohlásit za počátek souřadnic. Příroda nám zde pomohla. Druhá hlavní rovina používaná v astronomii je rovina oběhu Země kolem Slunce – rovina ekliptiky. Pokud se na malou chvíli vrátíme do starověku a budeme si představovat, že stojíme na nehybné Zemi, „uvidíme“ rovinu ekliptiky na obloze jako zdánlivou dráhu Slunce po obloze v průběhu celého roku. Rovina zdánlivé dráhy Slunce, neboli ekliptiky, je vůči nebeskému rovníku skloněna o úhel 23,5° a protíná se s rovníkem ve dvou bodech. V jednom z průsečíků je Slunce právě tehdy, když na severní polokouli začíná podzim (v okamžiku tzv. podzimní rovnodennosti). Ve druhém průsečíku je Slunce na začátku jara, při jarní rovnodennosti. A právě tento průsečík rovníku s ekliptikou, tzv. jarní bod, byl vzat jako počátek pro měření nebeských souřadnic.

Stále ale ještě nebylo řečeno, jaké souřadnice se používají. Na Zemi se používá zeměpisná délka a šířka. Analogií zeměpisné délky – souřadnice měřené „podél“ rovníku – je na obloze tzv. rektascenze. Obdobou zeměpisné šířky je tzv. deklinace, která udává, jak moc na sever (nebo na jih) je hvězda vzdálena od rovníku.

Deklinace se měří v úhlových stupních a nabývá (stejně jako zeměpisná šířka) hodnot mezi +90° a -90°. Hvězda, jejíž deklinace je přesně +90°, je na severním pólu oblohy. Rektascenze se z důvodů praktické návaznosti na jiná v astronomii používaná měření udává nikoliv ve stupních, ale v hodinách. Kolem rovníku tak není 360°, jak by tomu bylo při měření ve stupních, ale 24 hodin. Souvisí to s rotací Země, 1h=15°.

JAK MĚŘIT POLOHY HVĚZD

Nejjednodušší úlohou poziční astronomie je určení vzájemné vzdálenosti dvou objektů – například hvězdy a pohybující se planety nebo komety. K tomu stačí jednoduché úhloměrné přístroje, jako sextanty či oktanty. Takové měření nám ale dá možnost zjistit polohu jednoho objektu relativně vůči druhému. Pokud je však zapotřebí nakreslit mapu oblohy, potřebujeme znát skutečné, absolutní souřadnice hvězd vůči nějaké síti souřadnic – třeba té, kterou jsme popsali výše.


Kvadrant se používal k měření výšky tělesa nad obzorem – pak býval namontován za zdi ve směru sever-jih, nebo pro měření úhlové vzdálenosti mezi dvěma tělesy – pak byl montován pohyblivě.

Měření absolutních souřadnic hvězd v sobě skrývá dvě úlohy – ta jednodušší představuje určení deklinace hvězdy, neboli její polohy na sever nebo na jih od nebeského rovníku. Stačí upevnit úhloměrný přístroj (zde nejlépe kvadrant, abychom mohli měřit úhly od 0° do 90°) na pevný stojan nebo zeď přesně ve směru sever-jih. V okamžiku, kdy hvězda prochází rovinou sever-jih – a tedy i rovinou přístroje – určíme její výšku nad obzorem. Pokud známe své zeměpisné souřadnice, můžeme pak vypočítat vzdálenost hvězdy od nebeského rovníku, neboli její deklinaci.

K měření rektascenze – druhé ze souřadnic – můžeme použít stejný přístroj, ale musíme kromě toho znát přesný okamžik, kdy hvězda prochází rovinou sever-jih. Obvykle se to dělalo tak, že na měřicím přístroji byl zprvu nějaký záměrný systém (muška a hledí jako u pušky), později dalekohled. V zorném poli bylo nataženo vlákno a pozorovatel měřil okamžik, kdy se hvězda ocitla za vláknem. Tak bylo vlastně úhlové měření nahrazeno měřením času – a to je i důvod, proč se rektascenze neudává ve stupních, ale v časových hodinách.

Dnes se místo kvadrantů používá jiných přístrojů, například pasážníků, ale princip měření je zachován. Jde v podstatě o dalekohled, který se může pohybovat jen v rovině sever-jih otáčením kolem vodorovné osy. Pozorovatel opět měří výšku hvězdy nad obzorem a tím její deklinaci, rektascenze se měří zjištěním okamžiku průchodu hvězdy přes vlákno představující rovinu sever-jih.

Tímto způsobem se zjišťují polohy jen menšího počtu hvězd, které tvoří základní síť opěrných bodů na obloze. Polohy dalších hvězd a jiných objektů, zachycených třeba na fotografickém snímku oblohy, se pak určují relativně vzhledem k těmto základním hvězdám.

Již zmiňovaný Hipparchův katalog hvězd měl malou přesnost – úhloměrné přístroje byly dřevěné, stupnice pochopitelně nepřesné. Kovové přístroje se objevují až ve středověku – armilární sféry a astroláby té doby jsou nejenom měřicími přístroji, ale nadto malými uměleckými díly.

Nejvyšší přesnost měření z období před použitím dalekohledu v astronomii (Galilei, 1610) dosáhl dánský astronom Tycho Brahe (nesprávně se někdy uvádí jeho jméno jako Tycho de Brahe, což je stejný nesmysl jako například Jan z Žižky). Tycho měřil pomocí velkých kovových přístrojů vlastní konstrukce, s nimiž dosahoval přesnosti kolem 1 obloukové minuty. V době jeho pobytu v Praze (umírá zde roku 1601) vznikl v dílně E. Habrmela sextant, o kterém Tycho nepochybně věděl a pravděpodobně s ním i krátce měřil. Sextant se dochoval a je spolu s dalšími přístroji vystaven v Národním technickém muzeu.

Přesnost měření se zvyšovala montováním dalekohledů na úhloměrné přístroje. Na přelomu 17. a 18. století dosahuje Flamsteed přesnosti již kolem 10 obloukových vteřin. Jedno z nejgigantičtějších děl poziční astronomie vzniklo v letech 1837-63. F. W. Argelander, ředitel hvězdárny v Bonnu, dalekohledem o průměru pouhých 10 cm za 25 let změřil polohy a jasnosti 324 000 hvězd na celé severní polovině oblohy. (Do roku 1914 byl projekt rozšířen i na jižní polokouli.) Bonner Durchmusterung, jak se publikovaný katalog pozic hvězd jmenuje, byl prvním velkým a dostatečně přesným katalogem, jenž pokrýval celou oblohu.

Nejpřesnější současná měření poloh hvězd pocházejí ze specializovaných družic, které pochopitelně měří jiným způsobem. Měřicí družice Hipparcos v polovině devadesátých let změřila polohy asi 110 000 hvězd s přesností, jež o několik řádů překonává vše, co bylo kdy změřeno. S přesností o něco menší pak změřila polohy dalšího milionu hvězd. Vzniklý katalog se stal základem dalšího měření a mapování objektů na obloze, přispěl významně i k určování vzdáleností hvězd od Slunce. Zlepšené znalosti vzdáleností hvězd v okolí Slunce umožňují lépe určit vzdálenosti bližších i vzdálených galaxií. To se pak promítá i do tak abstraktních záležitostí, jako je určení velikosti vesmíru a jeho stáří.

VŠECHNO JE JINAK

Dokonce i v astronomii, kde zdánlivě milion let není žádná míra, toto heslo platí. Hvězdy se navzájem vůči sobě pohybují, čímž se jednak deformují známé obrazce souhvězdí, jednak se mění polohy hvězd v síti nebeských souřadnic. Ani poloha počátku těchto souřadnic není stálá. Protože se Země kolébá jako roztočený setrvačník s periodou 26 800 let, kolébá se i základní rovina souřadnic – nebeský rovník, a tím se mění i poloha pólů na obloze. Před 5 tisíci lety, v době egyptské civilizace, nebyla polárkou dnešní Polárka (UMi Ursa Minor – Malý Medvěd), ale hvězda Thuban ze souhvězdí Draka.

Zjednodušeně řečeno, každá mapa je platná jen v jeden okamžik – později se hvězdy rozběhnou, souhvězdí změní svůj tvar, souřadnicové roviny změní svou polohu, a to se projeví i ve změně souřadnic hvězd. Proto je při kreslení map nutné udat okamžik, pro nějž jsou souřadnice hvězd platné. V astronomii jsou zavedeny určité standardní „epochy“, pro které se udávají polohy hvězd a ostatních objektů. Pokud se měření uskuteční v jiném okamžiku, všechny souřadnice se přepočítají na některou standardní epochu, takže je potom snadné porovnat různá měření, provedená sice v různých dobách, ale přepočtená na stejnou standardní epochu. Standardními epochami, které se v poslední době v astronomii používaly, jsou počátky roků 1900, 1950, 1975, 2000, a do budoucna je již připravena epocha 2050. Uvidíte-li tedy na titulu hvězdné mapy napsáno např. Mapa oblohy 2000.0 nebo Atlas Coeli Novus 2000.0, nejde o „miléniové šílenství“, ale o prosté označení skutečnosti, že souřadnice všech objektů jsou přepočítány na polohu rovníku a ekliptiky, která byla počátkem roku 2000. A to bez ohledu na skutečnost, že mapy vznikaly a byly vydány i několik let předtím.

MODERNÍ MAPY OBLOHY

Moderní mapy oblohy již nejsou uměleckými díly, hodnými zarámování na stěnu. Také nevznikají rydlem umělce, ale mnohem prozaičtěji, na obrazovce počítače. Postup jejich zhotovování je vždy obdobný. Základem mapy jsou katalogy neboli seznamy objektů. Jsou to vlastně velké tabulky (řečeno počítačovou mluvou jde o databázové soubory) s údaji o souřadnicích, jasnostech a dalších vlastnostech objektů, které se na obloze nacházejí.

Pak následuje důležitá fáze výběru objektů – musí se jich vybrat jen tolik, aby mapa byla na jedné straně přehledná, a na druhé straně aby ukazovala vše, co od ní budou její uživatelé čekat. Z vesmírných objektů se tedy vyberou jen ty hvězdy, které jsou jasnější než zvolená hranice, a například jen ty mlhoviny, které jsou větší než určitá stanovená minimální velikost.

Vzniklé soubory údajů o vybraných objektech pak slouží jako výchozí data pro kreslení. Na hvězdárně v Planetáriu hl. m. Prahy používáme pro kresbu objektů do mapy počítačový program AutoCad. Ten ve své původní formě slouží pro technické a stavební kreslení, ale jde o program natolik flexibilní, že jej lze „naučit“ kreslit hvězdy, mlhoviny, galaxie a další nebeské objekty. Je ale nutno přiznat, že ono „učení“ – neboli příprava programu s kreslicími instrukcemi trvalo v případě velkého Atlasu Coeli Novus 2000 skoro rok.

Jakmile je kreslicí program vytvořen, vykreslí AutoCad podle údajů v databázi objektů jednotlivé druhy objektů na mapu, přidělí jim barvy a popíše textovým označením. Jediná ruční práce (ale zato je jí hodně) spočívá v tom, že se musí myší posunout nápisy objektů, aby nekolidovaly mezi sebou nebo s jinými objekty. Jeden list Atlasu (je jich celkem 40) trvá takto asi 2 dny celodenní práce s počítačem a je na něm vykresleno a popsáno asi 10-12 tisíc objektů, jejichž popisy je nutno zkontrolovat a přesunout tak, aby se nepřekrývaly. Popsané a zkontrolované soubory s výkresy z map se nakonec převedou do formátu, jemuž rozumí osvitové jednotky – velké „fotoaparáty“, které jsou schopny připravit filmové předlohy o velikosti třeba i 1×1 metr, z nichž se v tiskárně vyrobí tiskové desky pro čtyřbarevný ofsetový tisk. A pak už nic nebrání tomu, aby se Atlas Coeli Novus 2000, který je důstojným nástupcem Bečvářova Atlasu Coeli ze čtyřicátých let, i další mapy rozběhly za astronomy amatéry i profesionály do řady zemí Evropy. březen 2000

Category: 2000 / 03

Hana Zejdová

Jméno Zejda v historii našeho plachtění něco znamená. Vždyť váš otec byl až do vašeho nástupu jediným českým plachtařem, který kdy držel světový rekord. Chápala jste svoje začátky na letišti jako pokračování rodinné tradice?

Takto jsem k tomu nikdy nepřistupovala. A navíc jsem paličatý typ. První popud, díky kterému jsem se v šestnácti objevila na letišti v Brně-Medlánkách, byl ten, že jsme s mámou potkaly známého z letiště, bavili se o všem možném, a on jen tak mezi řečí povídá: „Tak to zkus, dej holku na lítání…“

Do té doby jsem měla hodně jiných koníčků. Kreslení, fotografování, balet, a o dalších zájmech jsem neuvažovala. Jenže zrovna v té době jsme s kamarádkou Zuzkou zjišťovaly, že z nás primabaleríny nebudou a na občasné skákání v divadélku jsme už velké holky… Tak jsme to prostě vyměnily. Pro mě letiště samozřejmě nebylo žádné neznámé prostředí. S tátou jsem tam už předtím trávila dlouhé chvíle, ale vždycky mi létání připadalo jako něco, co nemohu nikdy zvládnout. Byl to fascinovaný pohled malého dítěte na svého rodiče: „Jéžiš, on sedí sám v letadle a letí tak vysoko, tak daleko…“

Brala jste to tehdy jako něco, u čeho chcete zůstat, nebo šlo jen o pokus?

Tady to bylo jiné. A tvrdé. Do kurzů teorie nás na podzim začalo chodit přes čtyřicet, a na začátku léta příštího roku létání okusilo už jen třináct. Mezitím byly brigády na letišti, kde se musel odpracovat určitý počet hodin. Vše vám zabere dost času, a pořád nemáte žádné uspokojení z toho, že usednete do letadla a vznesete se. To bylo první síto, hodně lidí to vzdalo. Říká se, že na jednu hodinu strávenou ve vzduchu padne deset hodin práce na zemi. Nebylo to pro mě tedy žádným novým zjištěním, asi jsem byla ve výhodě, že jsem věděla, na co se dávám. Neuvažovala jsem nad tím, že jednou budu v reprezentaci a létat rekordy. Prostě jsem se dala na létání.

Dával vám táta nějaké rozumy?

Asi jako každý otec. Tlak okolí mě však přivedl k tomu, že jsem si nějak instinktivně, podvědomě hledala svoji cestu. Štvaly mě řeči, no jo, ona to má jednoduchý, ona je Zejdová, má to po kom dědit. Zkrátka, kdyby o mně tenkrát někdo napsal, že se předává v rodině „knypl“ z generace na generaci, tak bych se naježila o něco víc než teď. To, že naši plachtili, svou roli ale určitě sehrálo. Letištní život mi byl blízký, ale to bylo vše. Létání mě prostě zaujalo a stále mě to drží.

Dá se plachtařské mistrovství naučit a vydřít? Nebo se řadíte k těm několika málo lidem na světě s vytříbeným „ptačím“ citem pro termiku?

Plachtění je o vyhledávání souhry s přírodou. Nemáte motor a cit hraje velkou roli, protože technika pilotáže je jedna věc, a vlohy pro samotné plachtění druhá.

Já si myslím, že technika se dá vypilovat snadněji než cit. To „něco“ je nejlepší mít v sobě. Při plachtění ale záleží i na štěstí na stoupavé proudy, které se nevyskytují na jednom místě. Prostě tam, kde se vzduch ohřeje, rozepne a stane lehčím, tam stoupá vzhůru. Jsou místa, kde se to děje častěji, protože tam k tomu existuje předpoklad z fyzikálního hlediska. Zkuste si dát vedle sebe na sluníčko dvě desky, tmavší a světlejší. Tak nějak to funguje i s terénem pod vámi. Taková místa se stávají středem zájmu plachtařů, ale ani teď není vyhráno. Je běžné, že dva piloti, kteří letí stejnou trasou těsně po sobě, mají jiné podmínky. Jeden na daném místě nenalezne nic moc, druhý se tam dostane za pět minut a bez potíží stoupá. Je tam v okamžiku, kdy jde bublina teplého vzduchu nahoru. Prostě měl plachtařské štěstíčko.

Jde už při prvním pohledu na oblohu plnou větroňů okamžitě poznat, jestli v kabině sedí žena, nebo muž?

Na zemi hraje roli, že ženská neuzdvihne tolik co chlap, ale nahoře je to víc než fyzická, spíš mentální a psychická záležitost. Nepoznáte, jestli tam sedí pilot, či pilotka, nebo někdo bez nohou a s jednou rukou. Jednoho takového opravdu znám. A vlastně ani nepoznáte, jestli tam sedí někdo, komu je patnáct, nebo osmdesát. I v tomto věku se lidé totiž létání věnují. Úplně bez rozdílů ale všichni nejsou. Muži mají raději taková ta jasná a rázná rozhodnutí. Je to buď – anebo. Žena si to v hlavě prohodí víckrát. Starší jsou opatrnější, mladí víc riskují. No a ti, co jsou na zemi hendikepovaní, dostávají při plachtění křídla, která je nad problematiku života na zemi povznesou – myslím, že právě pro ně létání znamená nepředstavitelně hodně.

Ale já jsem žena, a ty probírají všechny plusy a minusy. Jako v životě. Pro pilotky není problém říct, že to někde zmastily. Na rozdíl od pánů si tedy za to můžeme samy. Ti totiž, když nezaletí dobře, měli právě v tom jednom jediném rozhodujícím okamžiku smůlu.

Také se mi stalo, že i kluci, o kterých jsem si myslela, že mi fandí, v okamžiku, kdy jsem je začala porážet, otočili. Třeba v roce 1990 na posledním mistrovství ČSFR s muži se mi podařilo být druhá. Zjistila jsem, že před závodem jsem měla padesát kamarádů, a po něm mi zbyl jeden – ten, co vyhrál. Také tam byli pánové, kteří mi řekli, že můj výsledek neplatí – nebyla jsem prý do závodu nominována za muže, a napříště si to mám rozmyslet, za koho chci létat. Ale napříště mě prostě „nepřipustili“, a tak jsem zůstala ženou.

Kolik je toho u létání neuchopitelného, nadčasového mezi nebem a zemí?

U plachtění můžete udělat jednu jedinou chybičku v těch deseti až třeba padesáti okamžicích, které rozhodují, a přistanete. Musíte trochu umět a pak mít ještě trochu štěstí. Rozhodně se ale právě při plachtění, kdy se stáváte součástí přírodních dějů, prožívají nezapomenutelné okamžiky. Nemyslím jen pěkně vytvarovaný mrak, zajímavou krajinu nebo zapadající slunce, to všechno navíc z ptačí perspektivy. Představte si, že v říši ticha za doprovodu šumu kolem proudícího vzduchu se jako ten pták pokoušíte vyhledat proud, který vás uchopí, vzdálí od země, a vy v klouzavém letu k dalšímu proudu překonáváte vzdálenost nejen pomocí svého umu, ale za pomoci přírody a jejích zákonitostí. Znám hodně pilotů, kteří se k plachtění vrátí třeba po deseti, ale i po padesáti letech. To, co je uchvátilo a celý život neopustilo, je právě ten pocit sounáležitosti s přírodou.

Zažíváte nahoře „nekonečný, všeobjímající pocit svobody“, jak se o něm rádi vyjadřují mnozí z těch, kteří létají?

Jiný pocit než chodit po dvou to opravdu je. Ale neprožívám ho tak, jako někdo, kdo sedne poprvé do letadla a najednou vidí krajinu v jiných dimenzích.

Žádný pocit „…páni, tady je krásně, já už nikdy nechci dolů…“?

Asi vám to bude znít trochu divně, ale na kochání příliš času většinou není. Zeptejte se běžce, jak vnímal atmosféru stadionu, když podával maximální výkon. Pokoušíte-li se zaletět rekord, musíte svoji pozornost směrovat na taktiku letu a co nejefektivněji převést dostupné podmínky v rychlý let. Pěkné okamžiky registruji, ale zasnívat se? Nejít dolů? To bych toho asi moc nenalétala. Prostě na něco takového není pomyšlení ani čas.

Líbí se vám Exupéryho psaní o létání?

Kdybych měla psát o létání tak, abych krásy a blahodárnost dostavujících se pocitů někomu přiblížila, nedokázala bych to tak výstižně jako on. – Jo, líbí. Až mám někdy pocit, že do tohoto světa nepatřil.

Od roku 1991 se s otcem na zimu stěhujete létat do Austrálie…

Australský kontinent se díky svým geografickým charakteristikám stal v posledních dvaceti letech jakousi plachtařskou Mekkou. Už při prvním pohledu na mapu Čech si všimnete, jak se střídají roviny s kopečky. Většinou když jsou dobré podmínky pro plachtění na horách, tak nejsou v rovině, a naopak. Austrálie je taková větší placka, a počasí je díky tomu na větší ploše víceméně stálejší. Není stejné, protože další vliv tu hraje rozložení tlakových útvarů, ale to je už téma pro znalce meteorologie.

Vaše australská zarputilost se vyplatila, protože už v zimě 1994/1995 se vaší zásluhou Česká republika po 38 letech přestávky zapsala mezi držitele světových rekordů. Pamatujete si ještě na něj?

To je jako byste se zeptal Messnera, která byla jeho první osmitisícovka. Pamatuji se na tento let stejně jako na hodně dalších. Bylo to s větroněm LAK 12 s označením DE, tedy v letecké mluvě „Delta Echo“. Bylo to 8. ledna 1995 na trojúhelníkové trati dlouhé 877,9 km. O ten let jsem se pokoušela několikrát a ani ten den to ze začátku nevypadalo, že jej dokončím. U prvního otočného bodu jsem byla za časovým limitem a zdálo se, že nemá cenu pokračovat. Nakonec jsem se rozhodla ještě kousek letět a dohnala jsem i ztrátu. To jsem netušila, že v závěru se budu ještě potýkat s efektem vysoké oblačnosti. Zastínila terén, a tak ubrala slunečním paprskům na intenzitě a to zase stoupavým proudům na síle. Ale přišlo štěstíčko, přineslo mi stoupání do potřebné výšky, a já dolétla.

V současné době drží největší světový výkon v přímém letu na větroni Hans Werner Grosse výkonem 1460,8 km. Na Novém Zélandu zase uletěl přes tři otočné body volnou trať T. R. Delore – vzdálenost 2049,44 km. Vy hovoříte o svých plánech, které tyto neskutečné výkony daleko překonávají. Nakolik mají vaše představy reálný základ?

Vypadám snad jako nesoudná? Co vám nepovím, je, kdy to bude. Nejde jen o záležitost organizační či umu při letu samotném nebo počasí. Svoji roli hrají i finance. Špičkové rekordní letadlo stojí několik milionů, přístrojové vybavení a technické zajištění takové akce taky nespadne z oblaků. Takže tu máte už přinejmenším dvě podmínky. Mám pokračovat? – Kdepak, každý rekordní let je výjimečný nejen z hlediska sportovního výkonu.

Jak se může podařit zrealizovat tak náročný projekt?

Bez spolupracujících firem, jako jsou například Schempp-Hirth – výrobce větroňů, Vymyslicky Group, Čechofracht, Aero Vodochody, Travel Servis, Omnipol a Valmet, by to prostě nebylo a není možné. Bez toho, čemu se dnes říká synergický efekt, to nejde.

Byla před pěti lety cesta za rekordem jednodušší než dnes?

Vzhledem k tomu, že tehdy byly prakticky u všech rekordů menší vzdálenosti, menší rychlosti, tak by se mohlo logicky zdát, že to bylo snazší. Ale třeba první australská tisícovka, kterou jsem překonala, byla v Austrálii současně první po sedmi letech. Nikdo mi nevěřil, že jsem na rekordním letu nenašla víc jak třímetrové stoupání a palubní přístroj mi průměr dne naměřil na 1,6 m/s. Teď se díky efektu El Niño na nás plachtaře, ne však na zdejší farmáře, trochu víc usmálo štěstí. Na rozdíl od nich nám vysoké teploty a sucha přinášejí „dobrý vítr“.

Nakolik jste schopna pro rekord riskovat?

Samozřejmě že může přijít něco, co naprosto nemůžete ovlivnit. Mám hodně kamarádů, kteří už mezi námi nejsou. Byli ve špatném okamžiku na špatném místě a třeba za to vůbec nemohli. Pak jsou situace, které ovlivnit můžete. Chcete nějakou popsat? Před čtyřmi lety jsem se už poněkolikáté pokoušela o překonání vzdálenosti tisíc kilometrů na trojúhelníkové trase. Ten den jsem tomu byla opravdu blízko. Byl by to vůbec první takový ženský trojúhelník, takže motivačně všechno dosti napjaté. Už už se zdálo, že bych tu tisícovku překlouzala – byla by to dosažená vzdálenost přes tři otočné body, tedy bez návratu na místo startu a současně cíle. Nebyl by to problém, kdyby se nezačalo stmívat. Tehdy jsem se rozhodla vrátit na letiště, které bylo za mnou, abych v šeru bezpečně přistála na asfaltovou plochu, která byla na vyschlé trávě okolo viditelná z několika kilometrů. Když sedíte v letadle za 6,5 milionů, tak si řeknete, že vám nějaký „blbý“ rekord nestojí za to, abyste riskoval. Nebyla bych první, kdo tu při přistání do terénu zavadil o elektrické vedení, tyčku nebo vzal kolem podvozku meliorační strouhu nebo jámu od králíků. A to se stává za bílého dne. Je lepší být si jist, že i zítra budete mít letadlo, nakonec i sebe, a že budete připraven a schopen zkusit to znovu. A když ne zítra, tak prostě příště.

Jak velký nápor je to na psychiku?

Musíte si uvědomit, jak dlouho – na rozdíl od mnoha jiných sportů – výkon plachtaře trvá. Maratonec běží třeba dvě a půl hodiny, běžec několik minut a i fotbalisté mají přestávku. Jejich psychika je orientována na podání maximálně možného výkonu, byť za vyššího fyzického náporu, ale ne na tolik hodin, vlastně téměř celý den. Mezi startem a přistáním při rekordním letu, a to může být i 12 hodin, jste neustále soustředěni. A před samotným startem i po přistání vás pokaždé čeká řada úkonů technického rázu. Zapomenout třeba zapnout barograf, dát film do fotoaparátů, špatně zapojit baterii nebo zadat souřadnice nebo… a tak bych mohla pokračovat, znamená prostě anulaci letu. Přijde-li víc letových dní za sebou, je toho opravdu dost a rozhodně to vaši psychiku ovlivní.

Je dnes rozdíl mezi rekordním a závodním létáním?

Při závodním hraje větší roli štěstí. Třeba loni na ME jsem si nevedla nejhůř, a stačil jeden okamžik – nebyly předpovězeny bouřky, bouřka tam byla a mě to „spláchlo“, což znamená, že jsem se dostala na zem dříve, než jsem chtěla. Přiletěla jsem do absolutně hluché oblasti, kde déšť vymazal termiku, sluníčko bylo za mraky. Kdybych letěla alespoň o pět kilometrů vedle, tak jsem to stačila překlouzat. Jenže jsem šla proti větru… učebnicově. Asi budu muset dát klasikům návrh na opravu. (smích) Přistáním na poli jsem přišla o 850 bodů. Po skončení ME jsem měla na první místo ztrátu 800. Ale překousla jsem to, skončila osmá, a dokonce jsem tím některým udělala radost. Takže nebýt spokojená by bylo neskromné, viďte?

Cítíte to jako propad?

Nebyl to pro mě propad. Nelétala jsem úplně špatně, ale můj názor nehraje hlavní roli. Důležité je, co si myslí pánové v nominační komisi. Účast na ME mi povolili po čtyřleté přestávce a nevím, jestli mi povolí účast na tom nadcházejícím, které by mělo být prvním mistrovstvím světa žen. Pokud nepovolí, nemám pocit, že proto, že bych mohla špatně reprezentovat náš stát – že jsem někde létala špatně. Protože co si máte myslet o tom, když tu nepokrytou radost z vašeho přistání na poli a ztráty možnosti získat titul projeví právě jeden z přítomných členů tříčlenné nominační komise…?

Ale zpět k závodnímu létání všeobecně. Nelíbí se mi na něm, že tu víc než kde jinde, a na rozdíl od létání rekordního, najdete typy pilotů, kteří se drží druhých. Létá se tu v houfu a myslím, že právě toto řadě z nich vyhovuje. „Svezou se“, jak říkáme, a nejsem si jista, jestli by byli schopni bez kolektivní spolupráce, jak to nazývají, takový výsledek podat. V houfu či rojnici je větší procento pravděpodobnosti, že při klouzání nad terénem na termiku někdo narazí. Když letíte sám, tak ji můžete jen o pár desítek metrů minout.

Vím, že je to pro mě ztrátové, ale využívání druhých mi přijde pod úroveň. Tak o mně říkají, že jsem samotář. FAI ale neustále vymýšlí nějaká nová pravidla, která mají vznik houfů minimalizovat.

Co je „samotářova“ silná stránka?

Je to odolnost a trpělivost vycvičená z pokusů o rekordy. Můj bývalý reprezentační trenér však říkal, že to je lehkomyslnost. Tak si vyberte.

Využíváte k hledání termiky také ptáky?

Samozřejmě, ale kolikrát to jsou takoví amatéři… Mám dvoumetrové stoupání a vidím ho vedle něco točit, tak jdu k němu, a víc jak metr tam nenajdu. Co si o něm mám myslet? Tak se vrátím do „svého stoupáku“, a za chvíli ho vidím, jak letí ke mně.

V Austrálii jsou zajímaví orlové. Mají rozpětí tak dva až tři metry a někteří jsou vyloženě nepřátelští. Už se stalo, že dokonce zaútočili a rozrazili plexisklo kabiny. Berou vás asi jako konkurenci v hledání králíků. Někdy učí létat v termice mláďata. Pak můžete pozorovat, jak rodič sklopí křídla, proletí kolem vás, prohlédne si vás a zase nad vás vystoupá. Nebo sklopí jenom jedno křídlo a předvede vám vývrtku, jak se sluší a patří. Bojová zatáčka jí samozřejmě předchází. Nevím, jestli potomkům takto názorně předvádí neohroženost jejich druhu, nebo jestli zjišťuje, přijmu-li jeho výzvu k boji. Také se mi stalo, že orel létal těsně vedle mě, zvědavě vykláněl hlavu a očividně se bavil. Létala jsem pod zajímavě se formujícími mraky, byl to let poznávací a nikam jsem nespěchala. Najednou koukám, pod základnou jednoho z nich dravec. Aniž bychom se domluvili, vydrželi jsme hodinu a půl na tom samém místě. Když jsem vysunula brzdicí klapky, abych ztratila výšku, on sklopil křídla. Když jsem se přesunula pod vedlejší mrak, on šel za mnou. Když jsem viděla, že jemu se to stoupání zprotivilo, popolétla jsem za ním. Prostě jeden z okamžiků, kdy jsem byla k přírodě strašně blízko. A víte, který z ptáků je velice dobrý plachtař?

Racek?

Ne, racka nenajdete ve stoupavém proudu, možná tak na plachtařském odznaku… (smích) Racek je stvořený pro létání jiného druhu, takzvané svahování. Je to pelikán.

Ten bachratý pták?

Ano. Ten bachratý pták s tím na první pohled dost nemotorným zobanem. Jak ten si dovede vychutnat každý náznak termiky! Jak rozvážně přitom nabere výšku. Přesně takovou, jakou potřebuje k přeletu od jedné louže s rybkami k druhé (z výšky jsou ta jeho jezírka opravdu jen louže). Jak majestátně letí. A jeho vyrovnávací fáze přistání a manévrování s letkami na celém těle – to je prostě opravdová pastva pro oči. Pokud to jen trochu jde a je příležitost, strašně ráda je pozoruji.

Za posledních pět let se z vás pomalu ale jistě stal největší fenomén současného plachtařského světa. Bylo těžké se mezi plachtařskou elitu dostat?

Pojmenováváte to zajímavě. Ale myslíte tím určitě něco na způsob „vstoupení ve známost“. Do takové skupiny vás přivedou jedině výkony. Tedy kus odvedené práce. A víte, co se mi na skupině těchto lidí líbí? Nad závistí tu dominuje uznání a cesta ke zlepšování sebe sama je tady přirozenější. Není to likvidací konkurence.

U nás doma to je o něčem jiném… Moc se od dob nedávno minulých nezměnilo. Vybočení z průměrnosti není dovoleno každému, na to jsou kritéria. Lidé si ale mezi sebou musí udělat pořádek sami, a tak jsem se s tím, jak to chodí, už skoro naučila žít. Ale pořád se snažím dokázat, že vlastní cestu, byť na ní není ustláno na růžích, si s narovnaným hřbetem najít lze.

Když se o vás chce čtenář něco dozvědět, rychle narazí na nepoměr mezi hodnotami vašich sportovních výkonů a jejich prezentace v médiích. Čím si to vysvětlujete?

Podívejte, tento sport existuje už přes sedmdesát let. V přeletových disciplínách byl u nás jeden jediný pilot, který kdy překonal nějaký světový rekord, a to byl můj táta. Měli jsme a máme reprezentaci, která pobírala státní dotaci, jezdilo se ven. Dnes může vyrazit ven a nakonec i vyráží kdekdo. Taky se o rekordy kdekdo pokouší. Pak mi někteří z představitelů českého plachtění začnou tvrdit, že rekordy nikdo nepotřebuje, že je to k ničemu. Když vám tohle řekne člověk od létání, případně ten, o kterém víte, že se o rekordy snaží taky, co k tomu dodat?

Můj další problém je ten, že to, co dělám, zvládám bez oficiálního zastoupení Aeroklubu. Že jsem na těch lidech nezávislá. Samozřejmě díky tomu vznikla spousta neshod, kterými bych se teď nechtěla zaobírat. Prohlašují mě za soukromou osobu, jsem ráda, že před rekordním letem tuto formu reprezentování naší země ve světovém letectví nemusí žádná nominační komise odsouhlasit. Dovedete si tedy představit, jak o moji popularizaci asi stojí.

A kdyby stejné výkony zaletěl někdo jiný?

Věřím tomu, že kdyby dotyčný či dotyčná byla z těch „tvárných“, tak by se rozhodně chlubili. A tak pokud se mě týká, nezbývá než se chválit sama (smích), i když mi pak argumentují tím, že jsem prý neskromná. A mají pravdu. Kdybych seděla v koutě, tak by nebylo čím se pochlubit. Myslíte, že je špatné, že o tom, co dělám, hovořím? Že hovořím o tom, že mám úspěch? Že tím českému letectví škodím? Že to je právě české letectví, kterému škodím tím, že zveřejním zkušenosti s přístupem a pohledy funkcionářů?

Co odpovídáte na otázky typu, jestli je nutné pro létání obětovat všechno ostatní?

Nerozumím tomu, kdo je klade. Je pro mě stejný jak ten, kdo mi tvrdí, že rekordy jsou k ničemu. Přijdou ale chvíle, kdy si tuto otázku položím i já. To v období, kdy se události někam řítí a kdy se cítím hrozně unavená. Jsem si vědoma, že se okrádám o leccos v životě… Ale to je přece záležitost úplně každého z nás, to je ta pravá „soukromá záležitost“. Každý, kdo někdy něco dokázal, tomu musel dát víc než okolí, a tedy na úkor něčeho jiného vybočil ze všednosti. A záleží jen na vyspělosti okolí, jak na to pohlíží. On žádný úspěch sám od sebe nepřijde, nemyslíte?

Takže pro létání jako takové není nutné všechno obětovat, ale pro rekordy, které navíc u nás nejsou příliš žádoucí, celkem dost.


Rozšířená zpráva ČTK 4. 12. 1999 – Česká pilotka Hana Zejdová překonala na expedici Kangaroo v Austrálii již potřetí vzdálenost tisíc kilometrů, tentokrát na trojúhelníkové trati. Výkon přihlásila k uznání za dva světové rekordy – rychlostní let na trojúhelníkové trati 1000 km (průměr 116,18 km/h) a vzdálenostní let na trojúhelníkové trati (1012 km). Tímto letem dosáhla jako první žena na světě v patnáctimetrové třídě větroňů na trojúhelníkové trati FAI vzdálenost tisíc kilometrů. Podle sdělení z expedice let probíhal bez problémů, pilotka se zdržela v poslední fázi letu, při které končící termický den poskytoval už jen slabá stoupání. Hana Zejdová se v současné době stále nachází v Austrálii a pokouší se o další rekordní lety.


Hana Zejdová

Dcera Vladislava Zejdy, jediného československého držitele světového rekordu v přeletových disciplínách. Mistryně ČSFR, mistryně Evropy, dvojnásobná mistryně Maďarska, vítězka mezinárodních mužských soutěží je v současnosti absolutní světovou jedničkou v rekordním létání. Držitelka 184 národních rekordů. Svými 49 světovými rekordy dokonce předstihuje Němce H. W. Grosseho – nejúspěšnějšího rekordního plachtaře všech dob. Díky ní se stává Česká republika první zemí na světě, kde bájnou hranici 1000 km překonává jako první žena.

Za rok 1997 se její zásluhou umisťuje Česká republika poprvé v historii v rekordním létání na 4. místě ve všeobecném letectví (hodnotí se rekordní výkony všech skupin od balonů po vrtulníky) za USA, Německem a Austrálií.

V bezmotorovém létání nedosáhl ještě nikdo tak pronikavých výsledků od jeho vzniku. V současné době se v Austrálii H. Zejdová zabývá přípravami projektů, které posouvají rekordní plachtění na úplně novou úroveň. Jde o překonání vzdálenosti 1000 mil nad australskou Gibsonovou pouští.

Category: 2000 / 03

V polovině 16. století přestává Anglie souhlasit s rozdělením světa mezi Portugalsko a Španělsko a stává se námořní velmocí. Nastává období anglických korzárů, z nichž nejslavnější, Francis Drake, úspěšně přepadal španělské lodě, vozící zlato a stříbro z Nového světa. Královna Alžběta I. však chtěla mít podobnou kolonii, která by přinášela stejné bohatství jako ty španělské, a proto pověřila svého oblíbence W. Raleigha objevovat a zabírat země, v nichž nevládne křesťanský panovník. První výprava, která měla prozkoumat území dnešní Severní Karolíny, se uskutečnila v roce 1584.

První angličtí osadníci Nového světa se usídlili na ostrově Roanoke v srpnu 1587. Kolonii tam založil v zastoupení W. Raleigha guvernér J. White, jenž také ilustroval první knihu o Americe, nazvanou Stručná a pravdivá zpráva o nové zemi Virginii. Ale když se White přesně po třech letech na palubě korzárské lodi Hopewell na ostrov vrátil, našel osadu na severním cípu ostrova opuštěnou. Po osadnících zůstala jen dvě znamení. Na stromě u vchodu do palisády, postavené kolem osady, bylo vyryté slovo CROATOAN. A na dalším stromě u kotviště našli námořníci tři písmena – CRO. Kolonisté sice přislíbili zanechat znamení označující směr cesty, pokud by museli ostrov opustit, ale chybělo znamení kříže pro případ, že by jim hrozilo nějaké nebezpečí. White se chtěl za nimi vydat na ostrov Croatoan, ležící osmdesát kilometrů jižněji, ale počasí se zhoršilo, Hopewell se uvolnila a proud ji odnesl na širé moře. O osudu 117 mužů, žen a dětí se nikdy nikdo nic nedozvěděl. Historie o nich hovoří jako o „zmizelé kolonii“. Co se s nimi skutečně stalo, je možné se jen domnívat. Většina osadníků se zřejmě držela původního plánu a odplula na sever, aby se usadili u vstupu do zálivu Chesapeake na místě zvaném Skicoac. Menší skupina zůstala na ostrově Roanoke. Když ztratili naději na Whiteův návrat, přestěhovali se z obavy před Španěly a Indiány na ostrov Croatoan, obývaný mírumilovnými Indiány, a z nutnosti se přizpůsobili jejich životu. Totéž zřejmě postihlo i příslušníky větší skupiny, která odplula na sever do zálivu Chesapeake, kde splynuli s tamějšími Indiány. Jenomže kmen Chesapeaků byl trnem v oku mocnému náčelníkovi Powhatanovi ze severu, který v dubnu 1607 napadl osadu ve Skicoaku a do základů ji zničil. O měsíc později byla založena první trvalá anglická osada v nedalekém Jamestownu. březen 2000

Category: 2000 / 03

Podzim je dobou výlovů. V chladné vodě rybníků čekají tuny ryb na převoz do sádek. Hřbetní ploutve čeří hladinu a tisíce racků se slétají na malé třpytivé rybičky a ukončují jejich život. Ty velké, které uniknou řádění ptačích zobáků, putují přes ruce rybářů do provzdušňovacích nádrží aut. Teď už je čeká pouze jedna cesta. K zákazníkovi.

Z VODY VEN

Po týdenním vypouštění Spolského rybníka v něm zbývají jen jednotlivá vodní oka propojená stružkami tekoucí vody, ve kterých se shromáždily ryby z celého rybníka. Hlava na hlavě bojují o místo, kde ústí stružky do hlubších míst. Bojují o kyslík, o šanci přežít.

Valná většina všeho živého, co v rybníce bylo, se zahnáno proudem shromáždilo v prohlubni u hráze rybníka. Cestu zpět proti proudu potůčků tekoucích z jednotlivých tůněk znemožňuje plůtek z husté sítě, který rybáři zatloukli do bahnitého dna.

Příští den ráno začíná výlov. Skupina mužů ve vysokých rybářských botách a s gumovými plášti se shromáždila okolo pana správce, který výlov řídí. Rozdílení funkcí za pokuřování většiny rybářů končí během několika minut. Jde se zatahovat.

PRÁCE, PRÁCE…

„Tak tahej,“ rozčiluje se na jednoho z mladých rybářů jeho starší kolega. Síť je strašně těžká a jen pomalu se v obklíčení lodí poháněných bidly sune k malému molu pod hrází.

Na hrázi stojí jenom pár lidí. „Dříve sem jezdily celé zájezdy,“ říká jeden z dvojice mužů pijících grog. Dnes se sem spíš lidé trousí jeden po druhém.

U rybníka se mezitím rozjela „těžba“. Přibližně sto kilo rybí masy na jeden náběr sítě se s plesknutím sype do dlouhého plastového žlabu. Jak se kluzká těla řítí korytem, asi patnáct rybářů svými červenožlutými gumovými rukavicemi rozděluje úlovek podle druhu a váhy do jednotlivých plechových kádí. Ty stojí hned pod žlabem. Voda v nich je kalná a co chvíli musí najet cisterna, aby doplnila jakžtakž okysličenou novou vodu. Okysličovat se musí i voda okolo namačkaných ryb v rybníce kesenerem, který vypadá jako rotující koleso parníku – údery do hladiny vhánějí bublinky kyslíku k ztěžka dýchajícím rybám.

Mezi rybáři koluje několik láhví rumu. Sem tam Fernet. „Dávej, dávej,“ křičí starší rybář na své kolegy na začátku žlabu. Je to práce, a on chce jít co nejdřív domů…

RADOST Z LOVU

Malí kluci číhají u výpusti pod hrází rybníka, kde právě probíhá výlov. Občas ponoří do vody čeřen, v němž uváznou drobné ryby, které unikly s vytékající vodou z rybníka. Hlavně malé bělice.

„Dáme je do rybníka na návsi. Pak je lovíme,“ vysvětluje mi malý pihovatý kluk a hned pyšně dodává, „už jsem chytil kapra kilo a půl.“

Na druhé straně hráze mezitím pro dnešní den výlov skončil. Rybáři se pomalu rozešli. Na místě zůstaly jen hlídky strážící bezbranné šupináče před nočními nájezdy pytláků. „Místní si stejně poradí,“ sdělil mi s tajuplným úsměvem muž se skleničkou grogu.

Druhy den ráno se jede nanovo. Metráky kaprů putují po rampách na břehu do připravených provzdušňovacích nádrží na korbách náklaďáků. Ve žlabu se sem tam objeví sedmdesáticentimetroví sumci, štiky, candáti, bělice, barevní okouni, ruská akvizice v podobě tolstolobiků a amurů. Ještě vzácněji lín nebo hadovitý úhoř. Mezi záplavou kapřích těl ovšem tvoří pouze zlomek celkového množství.

Loviště se pomalu vyprazdňuje. Ještě jeden zátah, a bude po všem. Spousty lidí si během celého výlovu chodí pro čerstvé kapry. Většinou do igelitových pytlů za osmnáct korun za kilo. To je cena! Desítky kil kapříků, protože jiné ryby se tady neprodávají, putují do mrazáků šťastných nakupujících, kteří je často zabíjejí hned na hrázi rybníka.

PAMĚŤ

Na hrázi jsem se dal do řeči se starým pánem, který se opíral o svou hůlku.

„Dřív to bylo jiný.“

Jak jiný?

„Úplně jiný.“

Pozorujeme chvíli frmol u žlabu a nakupující.

„Dřív se vylovovalo jednou za tři roky. Těch úhořů a candátů… Dnes se to dělá každý rok. Hanba mluvit.“

Mlčíme. „Jo to Raisička, schwarzenberská konkubína, když už měla výlovu dost, zavolala: „Hoří.“ Z hráze se dolů vrhla spousta kluků a každý si mohl nabrat ryb, kolik chtěl. Zadarmo. To bylo dřív. Dnes už hoří nikdo nezavolá…“

Category: 2000 / 03

Celá ta rozlehlá skandinávská země nemá snad jedinou klasickou turistickou atrakci ani div světa, který by lákal velké organizované skupiny. Zatímco si spojujeme Island s ohněm a ledem, Norsko s fjordy, Finsko s tisíci jezery, Švédsko si ani samotní Švédové nedokáží spojit s něčím konkrétním.

„To nejkrásnější na zemích Severu je přece jenom sever čili příroda, příroda zelená jako nikde, bohatá vodami, překypující loukou a stromovím… nic to není, říkám, nic to není, ale je to krásné,“ vysvětluje to zvláštní kouzlo „země gótské“ Karel Čapek, kterého už před více jak půl stoletím vezl Švédskem „učený a znamenitý muž neobyčejně znalý Severu“. Můj praprastrýc Emil tehdy s Čapkem objel pořádný kus země, a já se pak v jejich stopách do Švédska mnohokrát vracel, protože stejně jako oni jsem si tu zemi zamiloval. Ne hned, ale až na druhý, třetí, čtvrtý pohled, jak jsem stále více objevoval to švédské „nic, co je tak krásné“.

KONEC STARÝCH DOBRÝCH ČASŮ

„V tom jezírku kdysi plavaly ryby, bylo jich tam mnoho a my mohli jít a vybrat si tu, kterou chceme připravit k večeři,“ ukazuje Yngve Stenberg na malý zahradní bazének za restaurací, kde právě obědváme. „Už je tam nemáme, protože je lidé začali krást. Časy se tak rychle mění. Ještě před dvaceti lety jsme ani nezamykali domy, a dnes už musíme,“ dodává smutně.

„Řekl bych, že tu má člověk v člověka důvěru,“ popisuje Čapek dobu, která je už asi nenávratně pryč. Symbolickou tečku bezstarostné švédské idyle zřejmě udělal pozdní páteční večer posledního únorového dne roku 1986. Tehdy se premiér Olof Palme vracel se svou ženou Lisbeth domů z kina. Šli pěšky ruku v ruce bez jediného osobního strážce. Palme byl hrdý na to, že během čtyř volebních období v úřadu předsedy vlády žil jako obyčejný Švéd. Každé ráno například jezdil s ostatními do práce metrem. Chtěl tím zdůraznit, že Švédsko bylo jiné než ostatní země, kde se vůdci museli nechat chránit před svými vlastními lidmi. Švédsko bývalo lepší, věřil Palme, bylo bezpečným státem postaveným na humanitních principech, státem, kde se podařilo vytvořit zvláštní model sociálně spravedlivého kapitalismu. Nejlepší stát blahobytu na světě, kde vyrůstaly vzdělané děti, bylo čisté životní prostředí a policie zadržovala provinilce s úsměvem, všichni měli kde bydlet a co jíst.

V 11:21 večer se za premiérským párem objevil vysoký tmavovlasý muž, vytáhl zbraň a střelil Palmeho zblízka do zad. Předseda vlády byl na místě mrtev. Jeho vrah zmizel ve tmě únorové noci. Jeho identita ani důvod činu nebyly nikdy odhaleny. V poledne dalšího dne se na osudném místě shromáždily tisíce Švédů, kteří pokládali na zem červené růže, symbol Palmeho sociálních demokratů. Stáli zde v tichém a hlubokém zármutku. Netruchlili jen pro Palmeho, ale i pro to, co představoval – staré dobré Švédsko, jejich malý nevinný svět. Neptali se, komu zvoní hrana. Věděli, že zvoní jim všem.

SOCIÁLNÍ STÁT

„Když dostanu tady na severu deprese, odjedu ze Švédska na jih do Čech, a když mně tam dojdou peníze, opět se vrátím, aby se o mě postaral švédský systém sociálního zabezpečení,“ vysvětluje Bengt Ekström, jenž v Praze a Příbrami dával hodiny švédštiny a němčiny. „Nyní už náš systém není sice tak štědrý jako dříve, ale mnoho Švédů, kteří si stěžují, si neuvědomuje, že naše životní úroveň je stále mnohem vyšší než například v zemích střední a východní Evropy,“ dodává. „Máme se dobře, ale za ty peníze, které státu platíme, bychom se mohli mít mnohem lépe,“ zdůrazňuje Jan Erik, jenž nezapře své kořeny věčně nespokojeného Čecha, i když se ve Švédsku narodil a žije tam prakticky celý svůj život. „Podpora v nezaměstnanosti zde není 90 %, jak píší někteří senzacechtiví zahraniční novináři,“ vysvětluje. „Obvykle zpočátku dostáváme 80 %, ale při delší pracovní nečinnosti podpora rychle klesá. Přitom stále platíme velmi vysoké daně. Co za ně dostaneme? Vždyť na operaci se čeká i rok a více a kvalita péče není sice špatná, ale ne vždy je na úrovni, kterou by člověk očekával.“

DAŇOVÝ SYSTÉM: BOHATÝM BRÁT A CHUDÝM DÁVAT

Švédský daňový systém je pověstný astronomickou výší daní, kterou uvaluje na bohaté. To, že být úspěšný se ve Švédsku nevyplatí, by jistě mohla potvrdit řada slavných Švédů. Ti raději odešli ze země (jako např. tenista Björn Borg do Monaka), než aby jí museli odevzdat vše, co vydělali. Například slavná spisovatelka Astrid Lindgrenová dostala asi před dvaceti lety tak vysoké honoráře, že jí berňák vyměřil 109% daň z příjmu! Státu musela odevzdat více, než sama vydělala!

Arne Lisnell byl uznávaný závodní lékař továrny Volvo, který měl pak i soukromou praxi a dosahoval nadprůměrných příjmů: „Z výdělku jsem odváděl státu na daních 70 %. Teď jsem v důchodu. Od státu ovšem dostávám penzi, která je velmi nízká. Nevede se mi špatně jen díky tomu, že jsem si sám platil soukromé penzijní připojištění.“ Příklad pana Lisnella jasně ukazuje, že tvrdě pracovat se ve Švédsku nevyplatí. Nezaměstnaný díky podporám ze všech možných i nemožných stran dostane často více než ten, který by pracoval jen na částečný úvazek ve špatně placeném zaměstnání. Není proto divu, že se pracovití Švédové už léta znepokojeně ptají: „Kam jdou všechny naše peníze?!“

ROVNOSTÁŘSTVÍ A ČERVENÉ DOMEČKY

Mezi roky 800 a 1050 bylo střední Švédsko pod kontrolou Vikingů. Ti popíjeli pivo ze společné nádoby. Každý muž si vzal piva laget om, neboli podle tehdejších zvyků „ani příliš mnoho, ani příliš málo, ale to správné množství“. Ve zkrácené formě lagom žije pojem dodnes a slouží jako všeobecné pravidlo toho, co je ve Švédsku obecně přijatelné, a co ne. Lagom je symbol přiměřenosti, „akorátnosti“. Být průměrný je ve Švédsku dobré, odlišovat se je špatné. Protože Švédové neradi vyčnívají z řady, jezdí obvykle národními auty Volvem nebo Saabem, bydlí v dřevěných baráčcích natřených falunským odstínem červené barvy s úzkými bílými pruhy. Téměř všechny domy jsou ve Švédsku stejné. Bydlí v nich lidé chudší, i miliardáři, jako je ten, který vynalezl tetrapakové krabice, do nichž dnes celý svět balí trvanlivé mléko.

„Je to jenom červený a bílý domeček mezi zelenými stromy, nu a člověk si myslí, že by musel být šťasten, kdyby v něm hospodařil, já vím, není to pravda, já vím, že není tak lehké být šťasten, a člověk se tomu snad nenaučí ani v ráji, ale takový je to kraj, že by poutník hnedle uvěřil v mír, pohodu, klid a jiné veliké ctnosti,“ poznamenal si Karel Čapek o ideálu červených baráčků, který je ve Švédsku dodnes živý. Například lékař na penzi Arne Lisnell má svůj velký dům v rezidenční čtvrti města Kungälv. „S ženou jsme se rozhodli, že je to pro nás moc velké, a tak strávíme na penzi většinu roku na naší chatce na ostrově Instön. Je nám tu nejlíp,“ usrkne si trochu černé kávy a z pohodlného křesla na verandě shlédne dolů na mořský záliv sevřený do náruče skal a útesů, kde tu a tam vykoukne z borového háje podobná malá červená chaloupka, jako má on. Švédská idyla na tomto místě nedaleko asi nejkrásnějšího švédského ostrova Marstrandu přijde na dobré dva miliony švédských korun. Domky ovšem vypadají nachlup stejně jako ty, které si mohou dovolit postavit i mnohem chudší lidé na méně atraktivním místě.

PŘISTĚHOVALCI

Švédsko bylo tradičně cílovou zemí mnoha přistěhovalců z celého světa. Velká vlna lidí přišla z Libanonu a pak především z Chile. Imigranti přišli s odůvodněním, že jsou utlačovaní diktátorským režimem. „Protože Pinochet byl pravičák, měli dveře otevřené. Většinou šlo ale o ekonomické uprchlíky,“ komentuje Jan Erik. Pravdou je, že většina Chilanů posílala svým příbuzným zpět do vlasti velkou část z toho, co od státu dostali na dávkách. „Ne, to není pravda, moje rodina nepřišla z ekonomických důvodů. Moji rodiče pracovali ilegálně proti Pinochetovu režimu, a museli odejít, aby si zachránili život. Po skončení diktatury se také vrátili zpět do vlasti,“ vysvětluje Maria Gonzalesová, která až do svého návratu zpět do Santiaga žila ve Stockholmu. Tam ovšem stále žije většina Chilanů a dalších přistěhovalců, kteří se asi ani nikdy do své rodné vlasti vrátit neplánovali. Dnes existují ve Stockholmu celé čtvrti, kde do třídy chodí pouze dvě švédské děti a zbytek tvoří cizinci. Ti vytvářejí jihoamerická nebo libanonská ghetta. Švédové se z těchto oblastí raději stěhují pryč. Bojí se, že by se jejich děti mezi přistěhovalci ani nenaučili mluvit pořádně švédsky.

RASISMUS

Hodně zlé krve působí ve Švédsku například státní politika „rozdávání“ bytů. Ty jsou dnes tak drahé, že si je mladí nemohou dovolit koupit, a proto zůstávají nově postavené obytné čtvrti téměř prázdné. Nakonec je skoupí švédská vláda a zdarma tam ubytuje přistěhovalce, kteří dnes tvoří 12 % švédské populace. I když švédská vláda zpřísnila podmínky pro udělení azylu, stále je v tomto ohledu třetí nejštědřejší zemí v Evropě hned po Německu a Rakousku. Mnoho set tisíc přistěhovalců se pro Švédsko stává stále větším břemenem.

„Stále platí, že si cizinec může o naše občanství zažádat i bez udání důvodu. Dostane je, když prokáže, že je pro něj ve Švédsku práce a on si na sebe vydělá. Libanonské restaurace jsou mnohem levnější než ty naše. Přistěhovalci mají daňové výhody, o kterých se nám Švédům může jenom zdát. Nemůžeme jim proto konkurovat v cenách,“ svěřuje se majitel stockholmské restaurace. Kromě ztracených pracovních míst stojí přistěhovalci průměrného Švéda na daních v přepočtu asi 7000 Kč za rok. Za tuto částku se vláda stará, aby imigranti žili v čistých bytech, chodili do dobrých škol a na jejich štěstí mohla dohlížet armáda sociálních pracovníků. Mnozí Švédové si ovšem myslí, že za to vše nejsou přistěhovalci s to se přizpůsobit. Jsou hluční, pomalu se učí švédsky, a někteří dokonce kradou. Z tradičně štědrých a pohostinných Švédů se někdy stávají rasisté.

ČERNOBÍLÁ MÓDA

V posledních letech vznikla ve Švédsku zvláštní móda, která naznačuje, že rasismus naštěstí neprostoupil všechny vrstvy společnosti. Mladí lidé si rádi hledají partnery zcela opačné barvy pleti. Ve velkých městech, jako je Göteborg, spolu často jdou v objetí modrooký blonďatý Švéd s tmavou dívkou a naopak. Partner opačné barvy pleti, jak se zdá, působí před vrstevníky zajímavě a atraktivně, a tak roztomilí černoušci (černošky) ve Švédsku dnes frčí. Mnoho švédských rodin také adoptuje sirotky z Afriky.

ŠKOLA SE NEZNÁMKUJE

Vzdělávací školský systém je poznamenán švédským rovnostářstvím, které v tomto případě bere žákům potřebnou motivaci. Do sedmé třídy se totiž švédské děti vůbec neznámkují, a tudíž nemohou ani propadnout. V dalších ročnících bylo zrušeno pětiznámkové bodování a byl zaveden systém hodnocení: velmi dobrý, dobrý, neprospěl. To znemožňuje rozlišit děti výborné a jen průměrné. Navíc musí jít všichni žáci na gymnázium, a to i v případě, že pak půjdou třeba pokrývat střechy nebo vyřezávat hračky ze dřeva. Všichni musí absolvovat teoretické humanitní předměty, které mnohým nejdou a k ničemu je nepoužijí. Svou budoucí specializaci se učí jen v několika hodinách spolu s mnoha dalšími nepotřebnými předměty.

CÍRKEV A STÁT

„Všude se uvádí, že se u nás hlásí ke švédské luteránské církvi 90 % lidí, ale to je proto, že ještě před několika lety zapsali do jejích řad každé nově narozené dítě zcela automaticky. Já jsem musel písemně žádat o to, aby mé děti z církve vyškrtli,“ vysvětluje Jan Erik a uzavírá, „z 90 % Švédů evidovaných jako věřící chodí aktivně do kostela asi jen pět procent.“

Ve Švédsku jmenuje vysoké církevní představitele vláda. Nedávno jmenovala dokonce dva biskupy ženského pohlaví. Mnozí soudí, že se tak stalo jen proto, aby se feministky necítily ukřivděné. Mnoho Švédů si na ženy v kněžském rouše nemůže stále zvyknout. Lidé soudí, že ženy nebyly jmenovány do své funkce pro své kvality, ale díky svému pohlaví. Nejen v Americe může snaha o rasovou a pohlavní rovnost nabývat absurdních rozměrů a podob.

KOMUNISTÉ

„Sociální demokraté surfují vždy na vlně konjunktury. Když se začne ekonomika propadat, tak na jedno volební období prohrají volby a za vlády konzervativců (umírněných) se propad jimi způsobený projeví naplno. Hned další volby se opět dostanou k moci právě v době, kdy mohou začít sklízet plody působení svých předchůdců, a to jim vydrží často i na několik následujících období až do začátku dalšího propadu. Takový nespravedlivý cyklus,“ stěžuje si Lars Björnsson. Dnes mají ve Švédsku sociální demokraté asi 30 % příznivců a umírnění o pět procent méně. Znepokojivý je nárůst preferencí komunistů na 15 %. Tak velkou podporu si pozorovatelé vysvětlují tím, že Švédsko je země, kde se lidé nemohli poučit z jejich působení.

EKOLOGIE

Domky a menší haly ztracené v lese plném květinových záhonů, mezi nimiž protéká průzračně čistá říčka, to je prostředí chemické továrny Perstorp. Ta Středoevropanovi připomíná spíše atraktivní rekreační oblast, než průmyslovou zónu. „Pokud si chcete postavit ve Švédsku továrnu, musíte v první řadě předložit projekt, který bude vyhovovat ekologickým normám,“ říká vedoucí patentového oddělení Yngve Stenberg a podívá se velkým oknem své kanceláře do hlubokého severského lesa. „Podle pravidel může naše továrna brát vodu ze zdejší řeky pouze v omezeném rozsahu, abychom nenarušili ekologickou rovnováhu oblasti. V jednom suchém létě klesla hladina říčky tak, že jsme málem zastavili výrobu, která se bez vody neobejde.“ Stenberg přesvědčivě uzavírá: „Ekonomika a ekologie si vzájemně pomáhají – čím více jste ekologičtí, tím více můžete být i ekonomičtí. Vždyť i na odpadu se dá vydělat, když najdete způsob, jak jej ekologicky zužitkovat.“

NEZAMĚSTNANOST A DOJÍŽDĚNÍ

„Když jsem roku 1966 nastoupil do firmy, tak tady pracovali vlastně jenom lidé z nedalekého městečka. Nyní většina zaměstnanců dojíždí, a to i osmdesát kilometrů. Jsou to především lidé z velkých měst, kteří pracují v administrativě a řízení. Dělníků už není mnoho potřeba. Na místě, kde pracovalo sto lidí, stačí dnes pouze tři,“ vysvětluje pan Stenberg. Lidé dojíždějí také proto, že by v místě svého bydliště práci nenašli. Stoupá nezaměstnanost – ve Švédsku je bez práce nějakých 400 tisíc lidí.

Ti, kdo práci sehnali, dřou velmi tvrdě, a ještě musí mít dobré vzdělání a kvalifikaci, aby si místo udrželi. Pracovní týden je přitom 40 hodin a povolených je pouze 75 přesčasových hodin ročně. Ti, co pracují na směny, smí pracovat dokonce jen 37 hodin týdně. To všechno vymohly vlivné odbory. Lidé s tím ovšem moc spokojení nejsou, protože si nemohou přivydělat na přesčasech, mnohdy svou práci jen těžko zvládají za maximální povolenou pracovní dobu, a stejně musí zůstat v práci déle bez nároku na náhradu.

SEPARATISTICKÝ JIH

„My lidé z jihu Švédska jsme na seznamu OSN mezi národy, jejichž volání po samostatnosti nebylo vyslyšeno. Více jak tři sta let bývalo jižní Švédsko součástí Dánska, a tak máme jiné kulturní kořeny než zbytek Švédska,“ vysvětluje rodák z kraje Skåne. „My lidé z jihu nemáme rádi ty ze Stockholmu a středního Švédska. To už máme blíž k obyvatelům dalekého severu,“ upozorňuje Per Blomkvist.

Obyvatelé středního Švédska dokonce ani nerozumí skånštině, která zní spíše jako dánština než švédština. Zato jižané ostatním rozumí, protože poslouchají televizi, kde pracují téměř výhradně lidé ze Stockholmu. V současnosti se ovšem zdá, že „snahy odtrhnout jih“ jsou spíše vděčným námětem pro rozhovor intelektuálů u skleničky vína, než důvodem k separatistické demonstraci. Na tu jsou ostatně Švédové stejně příliš umírnění.

AMERICKÝ SEN

Je fantastické cestovat Švédskem, které na své obrovské rozloze mění svůj charakter s tím, jak se blíží k pólu. Na jižním cípu země se rozkládá úrodný kraj Skåne, kde kromě separatistů mají krásné dřevěné větrné mlýny, podobné těm v Holandsku. Mezi prostornými pastvinami jsou ostrůvky černých lesů.

Na sever podél pobřeží leží Göteborg. To je druhé největší město země, ale zároveň největší přístav Skandinávie. Podobně jako mezi Los Angeles a New Yorkem v USA existuje rivalita mezi Göteborgem a Stockholmem ve Švédsku. V obou případech ekonomická centra na západním pobřeží nabývají na stále větším významu. Odlišností je však více. Stockholm se zdá být mnohem konzervativnějším městem než Göteborg, kde se mládež tradičně vzhlíží ve snu zvaném Amerika a dává to najevo ještě mnohem více než kdekoli jinde ve Švédsku. Mladíci zde krouží ve svých nablýskaných amerických kabrioletech středem města s hlasitě puštěnými americkými slaďáky. Oblečeni v kožených bundách s nasazenými zrcadlovými slunečními brýlemi se snaží zaplnit sedadlo vedle sebe svůdným objektem opačného pohlaví. Dost možná, že jsou američtější než Američané sami.

DALSLAND

Asi sto padesát kilometrů severně od rušného Göteborgu leží zapomenutý kraj Dalsland. Je to taková utajená krása v podobě mírně zvlněné krajiny hlubokých lesů, panenských mýtin a stovek jezer a jezírek vzájemně propojených důmyslným kanálovým systémem. Po něm se lidé plaví na kánoích i člunech mnoho dní.

„V Dalslandu jsem vyrostla, a pak jsem se provdala do Ameriky. Nyní jsem se vrátila do svého rodného kraje a s manželem jsme si pronajali loď. Plavíme se už celý týden a je to nádherné. Důvěrně známá místa poznávám úplně z nové perspektivy,“ nadšeně sděluje Helena Borgová, která se právě plaví přes jedno z mnoha původních dřevěných zdymadel dalslandského kanálu.

„Je to krásná oblast. Objevili ji zatím především švédští turisté, kteří sem přijíždějí o letních prázdninách, a pak ještě o zimní dovolené na běžky nebo sjezdovky. Po zbytek roku se tady nic neděje. Je to fajn místo na návštěvu, ale žít tu je strašná nuda,“ říká mladá dívka Marie z turistické informační kanceláře v Håverudu, která zoufale postrádá diskotéky a kina vzdálená mnoho kilometrů. Dalsland je typickou oblastí, kde je zřejmě více sobů než obyvatel. Ti se zde během nekonečných zimních severských nocí prospí tak o padesát procent více než v létě, a stejně se mohou téměř ukousat nicneděláním, jak to autenticky vylíčil film Fucking Åmål.

SAAMOVÉ, NEBO LAPONCI?

„Saamové – to je takový pseudoproblém. Vždyť většina neumí ani mluvit saamsky! Svoji kulturu téměř ztratili, a najednou se hlásí o svá práva. Švédové tomu věnují příliš mnoho pozornosti. Vždyť jsou dnes už jenom takovou turistickou atrakcí,“ soudí muž z Uppsaly, pro kterého žijí Saamové tak daleko, že ho jejich problémy vůbec netrápí. Podobně smýšlí i mnoho dalších Švédů o národu, který obývá daleký sever země mnohem déle, než všichni ostatní Švédové.

„Dříve mělo označení Laponec hanlivý podtext, dnes je mi to jedno, jestli mi někdo říká Saam, nebo Laponec. Hlavní je, aby se ke mně choval slušně,“ říká Kent Abrahamsson ze saamské vesnice Gasa. „Problémy původních obyvatel, jako jsou Maorové na Novém Zélandu, aboriginové v Austrálii, Inuité v Kanadě nebo Saamové ve Švédsku, jsou velmi podobné. My všichni nechceme ztratit svoji kulturu. Přejeme si zachovat svoji identitu, zůstat sami sebou,“ vysvětluje Saamka Nadja z Jokkmokku, jedna z mála těch, kteří stále ovládají saamštinu. „Nikdo z nás by už nechtěl mrznout v primitivních podmínkách jako naši předci,“ vysvětluje pan Abrahamsson, „pokud si chceme zachovat kulturu, tak nejde o to, zda nosíme naše kroje, nebo moderní péřové bundy. Důležité je, aby i naše děti znaly dovednosti našich předků, aby věděli, kdo jsou. Aby například věděly, co symbolizuje naše vlajka: žijeme v symbióze s přírodou, ze které nebereme více, než sami potřebujeme.“ (o Laponcích se blíže dočtete v magazínu Koktejl č. 12/1998, str. 96-102)

TŘETÍ CESTA

Po druhé světové válce se Švédové začali masově stěhovat z venkova do měst, kde dnes žije 80 % populace. Lidé se sice přestěhovali, ale ponechali si hodnoty typické pro maloměsta a vesnice.

Tyto životní zásady se také staly pravidly moderního Švédska. Hlavním smyslem života bylo dosažení trygghet, což je termín, který znamená bezpečnost, jistotu, shodu, předvídatelnost a nepřítomnost všech nepohodlných a nepříjemných věcí. O dosažení trygghet se také snaží s kratšími přestávkami sociálně demokratické vlády už od roku 1932. Tyto vlády přijaly rozsáhlé sociální zákonodárství, na jehož základě budovaly vysněný stát blahobytu, který přezdívaly Folkshem, Domov lidu. Švédský model kapitalismu s lidskou tváří nazvaly „třetí cestou“. Ta dnes Švédsko stojí dvě třetiny státního rozpočtu. A stejně si lidé stěžují – často právem – že jejich Folkshem má od vysněného trygghet stále daleko. „Třetí cesta neexistuje. My máme vlastně kapitalismus narušovaný zásahy socanů. Teď zase vládnou, a podívej se na naši ulici,“ ukáže Jan Erik na asfaltku, která prochází pěkným satelitním městečkem nedaleko Uppsaly, „stojí zde čtyři vraky aut. To dříve nebylo!“


ŠVÉDSKÉ KRÁLOVSTVÍ

ROZLOHA: 449 964 km²
POČET OBYVATEL: 8,9 mil.
NÁBOŽENSTVÍ: luteránské (90 %)
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: konstituční monarchie (dědičné království dynastie Bernadotte); hlavou státu je král Karel XVI. Gustav, který ovšem nemá politický vliv
MĚNA: švédská koruna = 100 öre

HISTORIE V 1. století jsou na území dnešního Švédska doloženy dva hlavní germánské kmeny – Gótové a Svédové, které zde v 6. století vytvořily svá kmenová království. V 9. století byli ve svém zenitu švédští Vikingové (Varjagové), kteří podnikali výboje do oblasti Pobaltí a východní Evropy (dorazili až k branám Konstantinopole). V 10. století byly sjednoceny švédské kmeny a vybudován jednotný stát. Na začátku 11. století přijal švédský panovník křest. V povikinském období s rostoucí státní mocí došlo k novým výbojům v Pobaltí. Ve 12. století se podařilo připojit jihozápadní část Finska, které bylo v následujících stoletích podmaněno celé. Na přelomu 14. a 15. století vládla na švédském trůně Margareta, královna dánská a norská. Ta přispěla ke vzniku Kalmarské unie, v níž byly spojeny Dánsko, Norsko a Švédsko. Po povstání proti krutému Karlu VIII. byl do čela země zvolen Gustav Vasa. Zcela nefunkční Kalmarská unie zanikla. Za dynastie Vasovců se Švédsko konečně dočkalo politické stability, která podpořila rychlý hospodářský a mocenský vzestup. Během 16. století Švédsko získalo rozsáhlá území na severu Skandinávie (Laponsko) a v Pobaltí. Ve třicetileté válce získalo značná území v severním Německu a velmocenské postavení, které však v severní válce s Ruskem v letech 1700 až 1721 opět ztratilo včetně značného území. Za napoleonských válek Švédsko přišlo roku 1809 o Finsko. V roce 1810 byla uzavřena švédsko-norská unie (trvala do roku 1905, kdy se Norsko osamostatnilo). V roce 1810 byl za švédského následníka trůnu přijat Napoleonův maršál Jean-Baptiste de Bernadotte (švédským králem jako Karel XIV. Johan od roku 1818), zakladatel dodnes vládnoucí dynastie. Z kdysi mocné říše zůstalo nakonec Švédsku pouze území na Skandinávském poloostrově spolu s přilehlými ostrovy. Roku 1912 přijalo Švédsko neutralitu, kterou zachovalo v obou světových válkách i během studené války. Začátkem 30. let získala převahu Sociálně demokratická dělnická strana, která je od roku 1932 (s výjimkou let 1976-82 a 1991-94) nepřetržitě vládní stranou. Od roku 1995 je země členem EU.

Category: 2000 / 03

Dharamsala leží jen nevysoko nad rozlehlým zeleným údolím a je plná hotelů, dílen, smogu a lomozu.

Dalajlama v Dharamsale nebydlí.

Omlácený, leč výkonný autobus prokličkoval zmatkem hlavní ulice a začal po slušné asfaltce šplhat vzhůru horou, porostlou nádherou prastarých jehličnanů. Další zatáčky, stoupání, malá vesnička, les hustý jak někde na Šumavě, v němž se ztrácí protestantský kostelík obklopený množstvím bílých křížů. Smetiště plné plastikových obalů, řvavý billboard zvoucí na indický krvák, jeden domek, pak druhý, a autobus zastavil na náměstíčku, kde se sotva může otočit.

McLeod Gandž. Dva tisíce metrů nad mořem, tisíc metrů nad Dharamsalou. Kromě silnice tam vede ještě příkrá horská stezka, která není pro obyvatele kaváren. Mnoho Tibeťanů tudy lehkým krokem běhá denně.

Více než pětitisícové městečko, které je sídlem tibetského dalajlamy a mnoha tibetských úřadů a institucí, přitahuje každoročně početné návštěvníky, převážně mladé. Kdysi populární turistika za hašem se částečně přestěhovala do jiných míst.

V lokálech a na střechách a terasách se více diskutuje o náboženství a filozofii a bojuje za svobodný Tibet.

NOVÝ INDICKÝ DOMOV

Majitel Zeleného hotelu pro rostoucí počet hostů právě nastavoval na nedávno dokončené budově další patro.

Skoro dohola ostříhané hlavy patřící bílé a černé mnišce odkudsi z Ameriky se skláněly nad smaženým kuřetem a docela světsky žertovaly se dvěma místními řádovými bratry. Rozradovaní Italové upřímně žasli, že nikdo kolem neumí italsky. Mlčenlivá dvojice seděla jako vždy nad knihou. V koutě několik mocně dýmajících postav připravovalo besedu s tibetským bojovníkem za svobodu a novou dopisovou protestní kampaň, a elegantní dáma do toho všeho řezavým hlasem kázala nefalšovanou „vídeňštinou“.

Devítiletý číšník v riflových kraťasech a tričku „Free Tibet“ roznášel lístečky a tužky na objednávky. Ani by nemusel – paměť mu slouží a s angličtinou na tom brzy nebude nejhůř. Ohánět se ve „svém“ podniku je mu zdrojem pýchy a díky dospělému personálu nezanedbává ani učení. „Čím chceš být?“ – „Šéfem.“

Za chvíli honí s kamarády, dědou a mladým mnichem merunu. Všudypřítomná je přirozená úcta mladších ke starším, jimž na druhé straně věk nikterak nebrání si zaskotačit a zasmát se. Kdysi kdosi nazval Čínu zemí úsměvů. Indie je zemí smíchu a chechtání. Smějí se všichni, i ti nejotrhanější někde ve slumu. Smějí se i indičtí Tibeťané, z nichž však většina není otrhaná. Jejich hospodářský vzestup už se stal trnem v oku některým méně uspěšným Indům a po dlouhých letech pokojného soužití do Dharamsaly zavítaly naschvály a násilnosti.

Ulice byly po dešti samé bláto. Kolem nich koloniály, hotýlky, jídelničky, obchody se suvenýry, starožitnostmi, svetry. Na hlavní ulici při stěně chrámku stojí dlouhá řada modlitebních mlýnků, jejichž otáčením se Tibeťané obracejí k Bohu. Válečky se točily nepřetržitě, jednou roztočeny ženou v tradičním kroji, jindy mládencem v černé kůži, který zrovna sesedl z pochromovaného enfielda. Jen o pár kroků dále je manufaktura na výrobu nádherných tibetských vysokých koberců a proti ní bezplatná školka pro děti zaměstnankyň, kde se jen tak mezi řečí dozvídám, že se odpoledne ze zahraniční cesty vrací Jeho Svatost. Tändzin Gjamccho, XIV. dalajlama, podle tibetštiny a mongolštiny volně přeloženo Oceán Moudrosti, v čínské zkomolenině Žijící Buddha, od roku 1989 též nositel pozemské Nobelovy ceny míru. Jeho tvář, občas ve společnosti Indíry nebo Radžíva Gándhíových, je dominantou každé tibetské domácnosti. Živoucí Bůh, neotřesitelná autorita, člověk, jehož Tibeťané milují. Snad nikdo, kdo se s ním setkal, se neptá proč…

Cesta k dalajlamovu sídlu byla pokryta ornamenty, všude vlály tibetské prapory se slunečními paprsky, mniši se chystali troubit na dvoumetrové nástroje, doléval se oheň do tisíců lampiček, vládlo radostné vzrušení. Chrámový komplex zbudovali v roce 1970 v nevábném architektonickém stylu. Důležitější je však určitě atmosféra, která v něm vládne.

Návštěvy a modlitby hinduistů, sikhů či křesťanů nejsou ničím neobvyklým. Buddhovu sochu sepjatýma rukama zdraví i mnoho turistů. V Indii se nejezdí navštěvovat kameny a sochy, ale Bůh. Co na tom, že je někdy sousedův.

Byl svátek uvítání dalajlamy a svatyně i přilehlé dvorany praskaly ve švech. Uvnitř seděli hodnostáři a lamové, okolo laikové a hosté všech vyznání. Neslo se brumendo donekonečna opakovaných modliteb, vůně páleného kadidla a tyčinek. Babičky i vnučky otáčely mlýnky, nehybné postavy strnuly v hlubokém rozjímání. Na terase za jejich zády se honili, klouzali a mramorovou podlahu vlastními těly vyhlazovali kluci a holky, kteří ještě chvíli předtím roztloukali cihly na hrudi toulavého jogína. Nikdo je neokřikoval.

NA ÚTĚKU

Úplně poprvé dalajlama přijel do McLeod Gandže v roce 1960 z jiného indického horského městečka Masúrí, kde se několik měsíců zotavoval z dramatického útěku z Tibetu na jaře roku 1959. Kvůli komu tenkrát v převleku, bez brýlí, sužován mrazem a dyzenterií, mnoho dní v doprovodu věrných vojáků prchal, je všeobecně známo.

Dalajlama a po něm desítky tisíc jeho krajanů zamířili do Indie, své Árjabhúmi, Svaté země.

Pandit Néhrú příliš nejásal, stále v zajetí svého snu o „dvou velkých asijských sestrách“, z něhož jej neprobudily žádné výstrahy, ale až čínský ozbrojený útok v roce 1962. Indie proto zpočátku neuznala tibetskou exilovou vládu. To ovšem neznamenalo, že Tibeťanům nebyla, dle vlastního dalajlamova výroku, zaručena „plná svoboda řeči i činu“ a v rámci možností chudé země také materiální pomoc.

Nejzávažnějším problémem pro ty z uprchlíků, jimž se na útěku podařilo vyhnout čínským kulkám, zmrznutí či smrti hladem, byly nezvyklé klimatické podmínky. V nízkých polohách a vedrech mnozí dokonce zemřeli. Indická vláda, která nejprve části uprchlíků nabídla půdu v jihoindickém Majsúru, postupně vyčleňovala pozemky v horských oblastech.

V roce 1960 už ve dvaceti střediscích žilo kolem sta tisíc Tibeťanů. Na severu se Tibeťané soustředili hlavně v okolí Dárdžilingu, Kalimpongu a Tezpuru, v Simle, kulúském údolí, Dharamsale, Dalhousie, Masúrí a pochopitelně také mezi svými krajany ve vysokohorském Ladakhu. Tam, stejně jako v jiných pohraničních oblastech, však čínská agrese učinila z některých z nich už o pouhé dva roky později znovu běžence. Významná tibetská komunita je v Dillí, Tibeťany přilákal svatý buddhistický Sárnáth u Váránasí stejně jako příjemné klima v jihoindickém Bengalúru. Ovšem tibetské usedlíky dnes najdeme i v Bombaji, Kalkatě, Madrásu, údolí řeky Kaverí i kolem Trivandrum v Kerale.

Začátky nebyly snadné. Dalajlamova vláda si naplánovala soběstačnost během pěti let, ovšem brzy se ukázalo, že šlo o cíl zcela nereálný. Bývalí nomádi, mniši a kupci se doslova přes noc octli v jiném světě, s nímž neměli nejmenší zkušenost. Zmáhalo je vedro, neuměli v nových podmínkách hospodařit, potýkali se s jazykovými potížemi, všude jinde než v tolerantní Indii by vznikl problém s odlišnými, často svéráznými zvyky a standardem osobní hygieny. Do toho všeho se mladý dalajlama pustil do reformování starých pořádků. Feudální samovládce zašel v demokratických přeměnách až k ustavení kašagu, jakési obdoby parlamentu, jejíž název sám dalajlama překládal do angličtiny jako „shromáždění tibetských lidových zástupců“, a předložení návrhu nové ústavy v roce 1961, o němž se mělo všelidově hlasovat. Své hlavní poslání vždy viděl v budování pevného společenství k obraně tibetské kultury. A nejdůležitějším tmelem Tibeťanů doma i v exilu bylo a je náboženství.

Vedle budování klášterů a upevňování mnišských řádů bylo však také nutno myslet na uplatnění a obživu desítek tisíc uprchlíků.

Už v roce 1959 poskytla indická vláda peníze na založení závodu na výrobu koberců v Dárdžilingu a čajových plantáží nedaleko nepálských hranic. Z jejích prostředků začali budovat též dětskou vesničku u Dharamsaly. Tibeťané obdrželi také další pozemky a zemědělskou půdu a příspěvek na budování škol. Po válce s Čínou možná přechodně ubylo prostředků, současně však i obezřetnosti v postojích oficiální Indie k tibetské otázce. Když po Néhrúově smrti jednala OSN o Tibetu, Indové jednali i hlasovali v jeho zájmu. Čínští propagandisté, jejichž imaginaci brzy poté mocně povzbudila tzv. kulturní revoluce, se předháněli v líčení dalajlamy jako vraha, lupiče a násilníka a také sluhy amerického i indického imperialismu, který měl dokonce pro o nic menší vražednici Indíru Gándhíovou zajišťovat jakési blíže nespecifikované sexuální služby. V devadesátých letech se v Indii opět začali objevovat čínští hodnostáři a policie se je musela snažit uchránit před vášnivými protesty tibetských aktivistů. Na postavení Tibeťanů v Indii to však nezměnilo nic.

TIBETŠTÍ STÁNKAŘI – Z UPRCHLÍKA OBČANEM

Návštěvník Dillí potká Tibeťany nejprve v krámcích okolo jedné z hlavních tříd zvané Džanpath. Zabrali dobrou třetinu tržiště, které se specializuje především na turisty. Vedle klimatizovaných obchodů s drahými koberci a starožitnostmi se tísní řada místnůstek přeplněných soškami snad všech bohů, kovovými hračkami, výšivkami, batůžky, modlitebními mlýnky, noži, sponami, náramky, náušnicemi, svetry, dřevěnými maskami, rolničkami, šňůrami polodrahokamů a tisíci jiných věcí. Nadšená Australanka v pestře vyšívané vestičce měla už celé předloktí doslova schované pod záplavou stříbra i bižuterie, ale slepá a hluchá k okolnímu světu se s nepolevujícím nadšením dál přehrabovala zmatkem regálů.

A odkud to všechno je? „Přece z Tibetu,“ odpovídá podsaditý starší muž v potištěném tričku. Jeho způsoby a hindštinu můj indický průvodce lakonicky komentuje: „Ten snad celý život nevytáhl paty z Dillí.“ Není divu, že mnozí v metropoli už dávno nepovažují Tibeťany za cizí element.

Hromady zboží v obchůdcích samozřejmě nejsou ze střechy světa, jak se Tibetu často přezdívá. „Přes hranice dříve obtížně přecházeli i uprchlíci,“ vysvětluje majitel. Dívá se však s optimismem na postupné rozšiřování pohraničního obchodu. Zatím ho zásobuje hlavně tibetská výroba v Indii.

Sdružení podniků Jarlung rozbilo hlavní stan v Kalkádží na jihu Dillí. Vedle uměleckých předmětů, žádaných oděvů a doplňků v tibetském stylu a svetrů se zabývá také vydáváním knih, jež dosahují opravdu vysoké úrovně. Mezi cizinci i Indy je stále větším šlágrem tibetská přírodní medicína a kosmetika.

Bylinkové přípravky Dolma pro zdraví a harmonii, Agar 31 pro uvolnění stresu, Čang Čungův přípravek pro všechny účely či Buddhovo meditační kadidlo nabízí spolu s rostlinnými šampony, masážními přípravky, krémy a dobrými radami doktorka Dolkar. Komu konzultace nestačí, případně ho odradí nekonečné fronty, může za pouhých šest dolarů zakoupit publikaci o tibetské medicíně. Měření sil mezi homeopaty a ostatními lékaři se v Indii nebere moc vážně, některé kliniky ve svém personálu poklidně snesou vyznavače obou směrů. Přírodní léčitelství má obrovskou a nepřerušenou tradici, pevně spojenou s prastarým vývojem klasické medicíny ajurvédské, pro niž bylinkové kúry vedle komplikovaných chirurgických zákroků nebyly ničím neobvyklým už před tisíciletími.

Spíš k tradiční medicíně se přiklání paní Pasang Lhamo, která je v pouhých třiceti letech takřka veteránkou jiného důležitého tibetského podnikání – obchodu se svetry. Ne každý má nějaké to Tibetan Emporium, kde za slušný peníz prodává ručně pletené vlněné huňáče turistům a zámožnějším Indům. „Strávila jsem už sedmou zimu v menších městech Biháru a Gudžarátu a jsem unavená těžkostmi. Obvykle cestuji s matkou a bratrem. Někdy prosedíme na chodníku celý den, a neprodáme ani jediný kousek,“ říká Pasang Lhamo. Jiní jsou však úspěšnější.

Mladí Tibeťané se už dávno zapojili do živnosti česky zvané stánkař. Jejich fotoaparáty Yashica nikdy zemi vycházejícího slunce neviděly, ovšem obecně se soudí, že v tibetských stáncích jsou přece jen k mání věci o něco kvalitnější a levnější než u konkurence. Možná je to pouze obchodní propaganda, nicméně je fakt, že se přijímají i reklamace.

Proměna vychrtlých a podvyživených uprchlíků v poměrně sebevědomé občany v tibetských, indických, evropských, případně všelijak zkombinovaných oděvech začala v Dillí s alkoholem.

JAK A KDE JE DOMA?

Místem, kde se roku 1962 začali usazovat první Tibeťané, je dnešní Ládakh Buddhist Vihár nedaleko hlavního autobusového nádraží. Coby kamenem dohodil je Madžnu ka Tíla, kam záhy většina z nich přesídlila. Několik desítek rodin se postupně rozrostlo na dnešní tři tisícovky obyvatel.

Tehdy na počátku se žilo ve stanech. Nevzdělaní a nezkušení horalé měli jednu přednost – měli obchodování v krvi. Hlavním zdrojem obživy se stal prodej podomácku vyráběného rýžového alkoholického nápoje čchangu a tibetských jídel. Stany postupně nahradily chatrče, cihlové baráky a nakonec i domy. Vyrostly také nové restaurace, poměrně čisté a určitě výstavnější než nálevny v takzvaném Čchangovém městečku, které jsou dnes oblíbeným cílem domácích i zahraničních intelektuálů a undergroundu.

Hrubě sbité stoly a lavice se ztrácely v oblacích cigaretového dýmu, jímž si váhavě razilo cestu světlo několika slabých žárovek. Hosté v různém stadiu opilosti rozprávěli o tom, že někde v sousedství mají servírku, čili ženu za barovým pultem – jev v Indii dosud vzácný. Silnější než zvědavost však byla únava z čchangu a také vůně šapty, kousků masa s cibulí, rajčaty a zelenými papričkami. Dva výtvarníci, několik studentů, štamgast recitující verše, nefalšovaní němečtí sádhuové, potulní svatí mužové v šafránovém rouchu, jichž se zrovna další evropský škodolibec ptal, jestli ta objemná kožená zavazadla mají na almužny.

Čchang je prý lehký nápoj, obzvláštní optimisté jej dokonce nazývají pivem. Pije se obvykle s citronem a chutná vskutku lehce, nicméně ráno po něm může býti velmi těžké. Pan Tenzing a jeho indický přítel jakožto lékaři doporučili šálek horké nudlové polévky. Stalo se pod stožárem s třepotavými modlitebními praporky v předzahrádce jedné z restaurací. Korpulentní majitelka se spokojeným úsměvem vysílala číšníka s dalšími a dalšími miskami plnými kouřících momo – taštiček plněných voňavým rozemletým masem, které jsem pod názvem ťiao-c naposledy okusila v Pekingu.

To poslední je však slovo, které rychle změnilo téma rozhovoru. Lamentace nad stoupajícími částkami za nájem a elektřinu a „nad tou dnešní mládeží“, co zapomíná na tradice, občas se fláká, anebo je zas přehnaně radikální a je samá frustrace, nahradila beseda, která by vypadala dost podobně, i kdyby se jí zúčastnili příslušníci jakékoliv generace.

„My tady v Indii nemáme vždycky na růžích ustláno, každý z nás nevybírá lednici nebo video, to jste nakonec sama viděla,“ říká pan Tenzing.

Souhlasím.

Vzpomínám na boudy, z nichž jsem právě přišla, a na příkop plný neřádstva, který jsem musela cestou přeskakovat. Na neuvěřitelně mrňavé a na sebe nakupené chatrče špinavých cestářů v horském Manáli. Jejich ženy celé dny roztloukají ručně štěrk a ukoptěné děti mají na hraní leda prašivé psy. Ve stejném Manáli, kde o kus dál cpou jiné psy spíš ze snobismu než z nouze do momo, a ještě dál staví tibetské vily a hotely.

„Ale Tibeťané potřebují hlavně svobodu a obchod. Tady máme obojí, a tedy i šanci. Tam – co vám mám povídat, vždyť vy přece také znáte komunismus,“ odmlčel se pan Tenzing.

Nesouhlasím.

Onu odrůdu komunismu, jakou zakoušejí na vlastní kůži Tibeťané, si průměrný Čech patrně nedokáže ani vzdáleně představit.

Moji spolubesedníci jsou realisté. Na rozdíl od některých nadšenců si uvědomují, že starý Tibet nebyla jen kultura a náboženství, ale také těžký život v krutých přírodních podmínkách, zaostalost a primitivismus. Na druhé straně je ovšem fakt, že se v tomto století objevily snahy o změnu a zlepšení, vzešlé přímo z Tibetu a přihlížející k místním podmínkám a zvláštnostem. Bezohledné „reformování“ Číňanů, které ostatně v 50. až 70. letech notně zdevastovalo i čínskou ekonomiku, přineslo do Tibetu mnohé katastrofy.

„Číňani mají raději pšenici, tak ji seli místo odolného ječmene,“ vzpomíná známý paní hostinské. „Bratr proti tomu bojoval jako lev. Odvezli ho, víc jsme ho nikdy neviděli.“ Po dvou úrodách následovala léta hladu.

Je úžasné, jak jsou i nepříliš vzdělaní Tibeťané informováni o své věci, vždy připraveni o ní diskutovat. Neobejde se to bez emocí, zdá se, jako by někdy přeháněli. Musejí však skutečně nadsazovat? Ve světle údajů OSN, Amnesty International a svědectví nezávislých pozorovatelů je to jen řečnická otázka.

A tak se kolem onoho malého stolku znovu skládala mozaika, která někdy jako by už světu zevšedněla. Anebo už ji ani nechce brát na vědomí, neboť Čína je přece „perspektivní trh“. Nemluvilo se o mrtvých a mučení či koncentrácích, kde vězni občas jedí šaty či výkaly. Není už snad nikdo, kdo by o nich nevěděl či o nich pochyboval.

Mnohé indické Tibeťany neopouští myšlenka na návrat, takže se velice zevrubně zajímají o to, co by je tam eventuálně čekalo.

Nuže: kromě šesti milionů krajanů také přes sedm milionů Chanů, etnických Číňanů, kteří jsou s mnohými privilegii v Tibetu usídlováni, aby jednou provždy zvrátili populační ukazatele. Rozsáhlá půdní eroze, nové pouště, zasolené půdy, hektickým kácením značně zredukované lesy, přemnožením stád zničené pastviny, prořídlé stavy divoké zvěře, radioaktivní a jiné zamoření. Nepatrný zlomek ze zničených klášterů obnovený pro potřeby turistického ruchu. Nové hotely, jejichž majiteli jsou v drtivé většině Číňané. Ohavná stereotypní sídliště. Nový průmysl, jehož produkce směřuje hlavně do vlastní Číny, nové cesty a náklaďáky, jimiž je do Tibetu programově přiváženo obrovské množství levného alkoholu, a po nichž nesmějí Tibeťané jezdit bez povolení.

V Tibetu je toho času také tři sta tisíc čínských vojáků, možná až čtvrtina čínských jaderných zbraní a obrovské zásoby uranu v Amdo, při jejichž těžbě se vystřídalo až deset milionů vězňů z přilehlých koncentračních táborů.

Od krajanů doma dnes tibetský exil dělí více než třicet let zcela odlišné životní zkušenosti. Jamjang Norbu, přední radikální intelektuál, se domnívá, že Tibeťané v zahraničí toho vědí o Tibetu jen málo, zejména mladá generace. Po desetiletích teroru, vymývání mozků, nucených potratů, sterilizací a holého zápasu o přežití jsou Tibeťané ve vlastní zemi v pozici občanů druhé kategorie. Do škol smějí jen děti kolaborantů, pouze dva z hotelů ve Lhase, jež vyrostly v době propagandistické vlny řízené turistiky, patří Tibeťanům, ojedinělé vzpoury jsou nelítostně potlačovány, ke špiclování a důkazům proti odpůrcům režimu už byly zneužity také videozáznamy turistů. Podle Norbua lidi v Tibetu politika nezajímá, stejně jako radikálové a jejich požadavky. Starají se ve svých chýších a uniformních barácích o holou existenci a stále více si ulevují s pomocí Číňany ochotně dovážené laciné kořalky. Ale i Norbu ve své skepsi uznává, že je cosi silnějšího než všechny útrapy a alkohol.

Tibeťané přišli o mnoho mnichů a klášterů. Neztratili však svoje náboženství.

VÍRA PŘEDKŮ


Výzdoba kláštera Sesa ve Lhase.

Mezi všemi velkými náboženstvími světa je jihoasijský buddhismus patrně nejméně oddělitelný od své mystické složky. Kláštery zůstávají centry Učení a Vědění, vstupuje se do nich v útlém věku a pro materialismus v nich není místa. Duchovní vůdcové jsou vybíráni složitým procesem hledání reinkarnací. Víra v převtělování a v nesmrtelnost duše a vědomí je stejně silná jako v hinduismu a vede mimo jiné k přesvědčení, že v případě skutečně velkých duší nejde o zrození v novém těle, ale o vyšší reinkarnaci, kterou lze rozpoznat. Ideálem je sice přerušení koloběhu životů, leč i zde je příklad bóddhisattvů, ušlechtilých bytostí, jež na samém prahu spásy zvolily návrat do pozemských strastí, aby osvětlily cestu ostatním.

Zdlouhavé a tajemné hledání plné magických obřadů vede k dítěti, které například poznává jménem příchozí lamy, určuje předměty náležející jeho předchůdci a jinak prokazuje svou vyvolenost. Přes jeho útlý věk je pro rodiče poctou poslat ho do často vzdáleného kláštera, kde po létech studia, zpravidla okolo dvanáctého roku života, nastupuje svůj úřad.

Někdy mohou nastat potíže. Aby lamové našli pravou osobu, rozprostírají sítě velmi široce. Když ovšem v roce 1992 našli mniši z kláštera Rumtek v Sikkimu po jedenácti letech hledání nového karmapu daleko za hranicemi, narazili na problém jeho přesídlení – má totiž čínské občanství. Komunistický režim si ostatně začal být jist, že nového pančenlamu může „nalézt“ mnohem lépe než mniši. A připravuje se i na smrt současného dalajlamy, kterého by měla rovněž nahradit státem vybraná a prokádrovaná loutka.

Přes pět procent Tibeťanů v emigraci tvoří mniši. Klášterní život se svobodně rozvíjí, stejně tak některé instituce nezbytné pro zachování tibetské kultury, kterou se komunisté už několik desítek let pokoušejí zničit. Nejvýznamnější z nich jsou škola buddhistické dialektiky, tibetská knihovna a archiv s více než třemi desítkami tisíc cenných publikací a rukopisů v Dharamsale, kde mají rovněž sídlo institut zabývající se dramatickým a hudebním uměním i lékařská akademie.

Tradice poslat jednoho syna do kláštera je v poslední době ohrožená. „V téhle době je těžké očekávat od někoho, že bude odevzdaným mnichem. Kolem je příliš mnoho věcí, které rozptylují soustředění, a kláštery nejsou tak odloučené jako v Tibetu,“ říká mladík, jenž nedávno odložil mnišské roucho a dal přednost světskému životu. Mladí mají často pocit, že víra předků je povznášející, obdivují jednoduchost, otevřenost, upřímnost a jakousi nevinnost starších lidí, ale současně mají dojem, že to všechno jsou vlastnosti, které je činí v dnešním světě zranitelnějšími.

Nicméně náboženství dál zůstává pro průměrného Tibeťana zdrojem síly. Většina se modlí pravidelně, staří lidé skoro nepřetržitě. Klášter je střediskem každého společenství, kde se všichni scházejí o svátcích, zapalujíce olejové lampičky a vonné tyčinky. Nad kláštery vlají malé modlitební praporky s úryvky posvátných textů, uvnitř věřící denně nabízejí sochám Buddhy misky rýže, vody a květin, z často červeně natřených zdí shlížejí z tradičních maleb zvaných thangka božstva a různé manifestace Buddhy. Na oltáře jsou kladeny kousky koláče torma z rýžového těsta a másla, který nahradil krvavé oběti dávného Tibetu.

Jeden takový pěkný chrámek mají i v dětské vesničce u Dharamsaly.

Odpolední fotbal zmohl hráče i publikum, a tak se všichni šli ochladit na chrámové schodiště. Najednou přišla řeč na životní plány. Malá Dolma se zamyslela, utřela bráškovi nudli a odhodlaně odvětila: „Budu vojačkou, abych mohla bít Číňany!“

Školou povinná radikálka to možná trochu přehnala, ale není možné nevidět, že jakási únava z nenásilného odporu se mezi mládeží stupňuje. „Věřím, že nenásilí je daleko lepší než násilí. Ale tam, kde je volba mezi násilím a zbabělostí, doporučil bych násilí,“ cituje Norbu Mahátmu Gándhího a dodává, že ozbrojený odpor už sehrál svou roli. Největší radikálové, které drží na uzdě jen absolutní a pro nás až nepředstavitelná autorita dalajlamy, už žádají plnou nezávislost, a to bez ohledu na dalajlamovu koncepci politické samosprávy založené na nemalých kompromisech s Číňany.

„Pokládáš samostatnost za reálný cíl?“

„V Číně přece jednou musí dojít k nějakým změnám a těch změn budeme muset využít, ať budou jakékoliv,“ říká mi jiná Dolma cestou na schůzi Tibetského mládežnického kongresu.

„Jenže co když se ve vztahu k Tibetu nezmění vůbec nic? Ani většina představitelů čínského exilu, kteří se pokládají za demokraty, si myšlenku na vaše sebeurčení moc nepřipouští. Navíc jejich vyhlídky na uchopení moci nejsou nijak slavné. Co pak? Ozbrojený boj proti Goliášovi?“

„Jsme zoufalí. Žádnou možnost nechceme předem zavrhnout. Víš, Indie je naše země, lidi tu k nám většinou byli a jsou dobří. Ale my přesto nemůžeme nikdy přestat zkoušet jít zpátky do Tibetu. Nejenom proto, že nám tolik lidí věří a pomáhá. Když se teď vzdáme, za pár let už žádný Tibet nebude.“


KOŘENY VRAŽDĚNÍ

Buddhismus přišel do Tibetu ve 4. století a k zatlačení domácích kultů potřeboval poměrně dlouhou dobu. Tibeťané byli od přírody bojovné povahy a podnikali různé výpravy do okolní Asie. V roce 763 dobyli dokonce tehdejší čínské hlavní město. Jejich král si už o více než století dříve vzal ke svým třem tibetským a jedné nepálské manželce také dceru tchangského císaře. Ve dvacátých letech devátého století byla podepsána „nikdy nezrušitelná smlouva“ o tom, že se „zakládá velká epocha, kdy Tibeťané budou šťastni na území Tibetu a Číňané na území Číny“, a to v hranicích z té doby. Současný dalajlama ve svých pamětech soudí, že s rostoucí religiozitou Tibeťanů se vztahy postupně proměnily až v jakousi idylu v době panování lamaistických čínských císařů z dynastie Čching, což ovšem stejně nezabránilo pokusům Tibet kolonizovat, bránit se tomu a nakonec si i znovu zaválčit, naposledy těsně před pádem Čchingů.

Brzy poté Tibet společně s Mongolskem prohlásil svou samostatnost, která po dlouhých jednáních britské, tibetské a čínské delegace v Simle přešla v roce 1913 v cosi, co uzavřená smlouva definovala tak, že se uznává suverenita Číny nad Tibetem, ale s tím, že Tibet má právo na úplnou autonomii, respekt k celistvosti země a nezasahování do vnitřní administrativy, včetně výběru, nastolení a pravomocí dalajlamy. Číňané slíbili, že se nikdy nepokusí učinit Tibet svou provincií, a Velká Británie se zavázala jej nikdy neanektovat.

Už ve 30. letech se tato smlouva začala porušovat. Čínský militarista muslimského vyznání Ma Pu-feng vytvořil v Amdo pročínskou vládu a vyžadoval dokonce stupňované úplatky za propuštění tehdy vyvoleného nového dalajlamy z Amdo do Lhasy. Japonská agrese a druhá světová válka Číňany více než zaměstnaly, ovšem komunisté si na Tibet vzpomněli bezprostředně po uchvácení moci v roce 1949. Už o rok později začaly přípravy „osvobození“, v jejichž rámci čínská propaganda například jásala nad ročním dovozem desti milionů tun čaje do Tibetu – to znamená dvou tun na obyvatele…

V říjnu 1950 osmdesátitisícová armáda vyrazila, a přestože její řady kvůli přírodním podmínkám a zoufalému odporu tibetského vojska i civilistů trochu prořídly, vcelku bez problémů obsadila Lhasu. Dalajlama uprchl k indickým hranicím a poslal do Pekingu posly, kteří měli vyložit, že o žádné osvobození nežádal. Poslové byli místo toho zpracováni k podepsání tzv. Smlouvy ústřední lidové vlády a místní vlády Tibetu o podmínkách mírového osvobození Tibetu (23. 5. 1951). Číňané v ní mj. slibují nenarušovat soudobý politický systém, status a pravomoci dalajlamy a hospodaření klášterů, a garantují svobodu náboženského života, rozvoj jazyka a nezasahování do místních reforem. Paragraf o tom, že vojsko nevezme zdarma ani jehlu a nit, se do oblasti černého humoru dostal nejdříve.

Třítisícová posádka ve Lhase byla brzy posílena o dvacet tisíc mužů, což vyvolalo potravinovou krizi. Číňané vypsali daně na domy, usedlosti a kláštery, statkáři byli popravováni, nomádi prohlášeni za barbary, nesmyslná kolektivizace s ještě nesmyslnějšími „agrotechnikami“ vyvolaly v zemi, žijící beztak vždy na pokraji nouze, nefalšovaný hladomor.

Dalajlama byl šestnáctiletý mladík, během návštěvy Číny poněkud okouzlený novými továrnami předsedy Maa a nějaký čas mu trvalo, než přestal zasílat naivní dopisy „dobrému císaři“ a došlo mu, že Maovy odpovědi jsou „krásné, ale bez obsahu“ a „rudá barva konečně vždy signalizuje nebezpečí“. Na protesty však nebyl vhodný čas. Svět byl hluchý, s Čínou se snažil koketovat kdekdo a indický premiér Néhrú dosud snil o asijském mírovém soužití.

Během množících se povstání dalajlama nabádal ke klidu jako prevenci beznadějných masakrů. V r. 1958 už bylo v Tibetu 150 tisíc vojáků, kteří podle zprávy mezinárodní komise právníků z r. 1959 pro zastrašení bombardovali obyvatelstvo, ale také ho upalovali, ukřižovávali, kastrovali, vláčeli koňmi, věšeli za nohy a házeli do ledové vody. Lidé prchali do Lhasy, kde nakonec došlo k explozi.Podle svého vlastního líčení se dalajlama tehdy chystal k závěrečným mnišským zkouškám. V březnu 1959 dostal od Číňanů velice podivné pozvání do divadla – měl se dostavit bez svého obvyklého doprovodu. Zpráva vyděsila Tibeťany natolik, že se sběhli k jeho ochraně. Jeden úředník byl zraněn, někdo zabit. Lidé začali volit vůdce, mladí hodnostáři odmítli zmíněnou dohodu o „osvobození“ a výzvu k odklízení barikád v ulicích Lhasy všichni pochopili jako součást příprav k útoku na dalajlamu, jehož bezpečnost je pro Tibeťany svatá. Vydali se ho proto bránit vlastními těly před palác Norbulingka, kde zůstali i přes dalajlamovy prosby. Číňané se ho poté otázali dopisem, kde přesně dlí, aby ho snad nezasáhli, až začnou bombardovat. V domnění, že svým odchodem zabrání krveprolití, začal konečně uvažovat o útěku. I věštebné kosti mu řekly: „Jdi, abys je zachránil.“ Ale i ony se mýlily. Vraždění začalo záhy přímo u paláce a postupně mu podle některých odhadů padlo za oběť až devadesát tisíc lidí.březen 2000