Categories: 1992 / 05, 2005 / 03

Desítky puštíků bělavých dnes svobodně létají nad Šumavou. Tato druhá největší česká sova tu bývala běžná až do začátku 20. století. Pak ji lidé vyhubili. Šumava přitom bývala jediným místem, kde se v Čechách puštíci bělaví vyskytovali. Před třinácti lety ale zahájili svůj návrat do šumavských pralesů.

První puštíci se začali stěhovat zpátky na Šumavu v roce 1992. Odchytávali se především v okolí Košic a Michalovců, kde ve volné přírodě žije stejný druh puštíka jako kdysi na Šumavě, a v Čechách pak putovali do odchovných stanic v ZOO Ohrada v Hluboké nad Vltavou, ke které dnes patří ještě Přírodovědecká stanice v Horažďovicích. Dalšími místy byly Stanice pro ochranu fauny v Pavlově a Podkrušnohorský zoopark v Chomutově. Tady všude se od té doby odchovávají mláďata, která se pak vypouštějí do volné přírody.
Podobné návraty živočišných druhů do přírody, odborně reintrodukce, se ale mohou uskutečnit jen tehdy, pokud se splní určité podmínky. „Podstatné je, aby zmizely příčiny, které způsobily vyhynutí zvířete. V případě puštíků to byli pytláci a vykácení smíšených lesů,“ říká Luděk Bufka, zoolog Správy Národního parku Šumava a jeden ze dvou patronů celého projektu.
Puštíci se dováželi do chovných stanic několik let a čekalo se, až se narodí dostatečný počet mláďat. „Poprvé se vypustili v roce 1995. Od té doby pouštíme na Šumavu několik ptáků každým rokem, takže nyní je jich tu už více než šedesát,“ říká Bohuslav Kloubec z Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko, druhý z patronů projektu. Vloni například nad Šumavu vylétlo sedm mláďat.
Počty chovných párů se v zoologických zahradách každý rok mění. V současnosti je jich jedenáct. Na vejcích sedí samičky zhruba měsíc. Když jsou pak mláďatům přibližně čtyři týdny, přesídlí i s rodiči do aklimatizační voliéry, kde si zvykají na divokou přírodu.
Zoologové pak ptáky nechají v klidu. Teprve když je mláďatům sto deset až sto dvacet dní, přímo ve voliéře je odchytí. Vzdáleně to připomíná lov motýlů, jen jde o mnohem nebezpečnější záležitost – puštíci mají silné drápy a zobáky. Vše se proto odehrává rychle a bez zbytečných slov.
Mladí puštíci pak dostanou vysílačky a přemístí se do menší neuzavřené voliéry, ze které už vede přímá cesta na svobodu. „Staří ptáci ve voliérách zůstávají, aby byli s mladými neustále v kontaktu, dokud nedokážou sami lovit a pohybovat se v terénu. Potom rodiče putují zpět do zoologické zahrady,“ vysvětluje Bohuslav Kloubec.
Zatím se potvrzuje, že se mladí puštíci bělaví přizpůsobují životu v přírodě poměrně dobře. Především se rychle naučí sami lovit, není nutné je nějak speciálně na život ve volné přírodě připravovat. „Potřebné geny jsou u puštíků natolik silné, že se ptáci dobře přizpůsobí, nemáme s tím zatím žádný problém,“ říká ošetřovatel puštíků ze zoologické zahrady Ohrada v Hluboké nad Vltavou Dalibor Krigar.
Zpočátku zoologové vypuštěná mláďata v přírodě sledují pomocí vysílaček. Ty vydrží až tři čtvrtě roku. „Sledujeme, jak mláďata přežívají, jak daleko se vzdálí od místa vypuštění, jak velké mají teritorium a jak se celkově zapojují do volné přírody,“ vysvětluje Luděk Bufka.
Puštíci se na Šumavu vrací na dvou místech – v jižní části v okolí Českých Žlebů a Stožce a v západní části v okolí Křemelné a Rejštejna, odtud se sami rozletí po celé Šumavě včetně Německa nebo Rakouska.
Zoologové zatím hodnotí projekt návratu puštíků na Šumavu jako úspěšný. Ptáci už totiž sami začali ve volné přírodě hnízdit. „Odhadujeme, že na Šumavě mohou být tři, pět, možná do deseti párů pravidelně hnízdících puštíků,“ dodává Bohuslav Kloubec.
Podobný projekt na záchranu puštíků bělavých jako v Čechách začal v 70. letech i v Bavorsku. Vypustilo se tady přes sto puštíků. Problémem ale bylo, že vypouštění ptáci byli většinou příbuzní, což je z pohledu genetiky dost velký problém. Bavorští zoologové proto pomoc českých kolegů přivítali.
Návrat puštíků přitom není nijak finančně náročný. V rámci podobných projektů pro další zvířata patří v České republice k těm levnějším, náklady se počítají jen na desítky tisíc korun ročně. Puštík na oplátku jako dravec a tedy predátor pomůže udržovat rovnováhu v přírodě, především omezovat hlodavce, kteří někdy poškozují mladé stromky vysazované na holinách.


Puštík bělavý
– Puštíkům nejvíce vyhovují pralesovité zbytky smíšených porostů. Hnízdí v dutinách stromů a nejaktivnější jsou v noci nebo za soumraku.
– Loví hlavně drobné hlodavce – myši a potkany. Pět puštíků sežere za noc 15 až 20 myší.
– Jako všechny sovy jsou i puštíci bělaví zvyklí orientovat se s pomocí zbytkového světla, při lovu se řídí i skvělým sluchem.
– Na financování projektu návratu puštíků na Šumavu se podílí více organizací, například i CHKO Třeboňsko. Postupně ale náklady přebírá hlavně Národní park Šumava.

Category: 1992 / 05

FRANTIŠEK VONDERKA

Ceny výjimečně šplhají až ke 40 000 marek. V Amsterodamu pracuje kancelář, jejíž cenové relace se pohybují kolem 15 tisíc, v německé spolkové zemí Rýnsko-Pfalc nedávno přišli na obchodníka, který spolupráci s brazilským právníkem dodávat už za osm tisíc marek. Předmětem transakcí jsou děti z rozvojových zemí. Z Peru, Indie, Thajska, Filipín, Kolumbie a z dalších chudých států. V poslední době se do SRN podle údajů organizace TERRE DES HOMMES dostávají k adopci i děti, obstarané na soukromých klinikách v Polsku. To, že z adopcí se stal lukrativní byznys, dokumentují čísla: jen v Kolumbii je zaregistrováno kole stovky zprostředkovatelen, v Indii jich oficiálně působí 320, podobná je situace i v jiných „dodavatelských“ státech. Jak vypadá černý trh, na kterém působí pololegální i ilegální agentury, se nikdo neodvažuje odhadnout… Nejvíce adoptovaných dětí pochází z venkovských oblastí rozvojových zemí, kde rodiče v adopci vidí často jedinečnou možnost, jak zlepšit poměry pro zbytek rodiny a naděje, že vybrané dítě bude uchráněno před hladem a bídou.
Skutečností je, že o splnění či nesplnění této naděje se v drtivé většině případů rodiče nikdy nedovědí a že „odstupené“ tvoří většinou jenom zlomek částky, kterou inkasují zprostředkovatelé. Více než polovina dětí, vybraných v rozvojovém světě k adopci, směřuje do bohaté SRN. O zájemce není opravdu nouze. Manželský pár, který v SRN totiž žádá o adopci mal ého Němce, musí počítat s dlouhými roky čekání. Na jedno dítě připadá dvacet zájemců. A tak se nelze divit, že bezdětné páry situaci řeší adopcí v rozvojovém světě a jsou ochotny za zprostředkování tvrdě zaplatit. Kvete ovšem i jiný obchod, jehož oběťmi jsou stále častěji děti… První zákazníkem dvanáctileté Siriporn byl padesátiletý Číňan. Majiteli nevěstince zaplatil 3 000 baht, aby malé děvče mohl zbavit panenství. Siriporn se bránila, muž ji nakonec znásilnil. Dívka pochází ze severothajské provincie Chiag Rai. Po smrti otce její matka nebyla schopna uživit 4 děti. Prodala proto svoji nejmladší dceru majiteli restaurace v městě Korat. Podle smlouvy si děvče svoji kupní cenu (v přepočtu asi 350 marek) mělo odpracovat v kuchyni. Odpracovalo ji – v nevěstinci. Ze 140 baht, které děvče dostávalo do „zákazníků“ za hodinu svých služeb, posílalo svůj celý podíl – 30 baht – matce s hladovými sourozenci na venkov. Za dva roky byla kupní cena „odpracována“, Siriporn opustila provinční nevěstince a zamířila do turistického střediska v Pattaya.
Jejími zákazníky – pět až sedm za den jsou tzv. sexturisti ze západní Evropy, USA a Japonska. „Teď už mi stejně nezbývá nic jiného, než pokračovat“, říká dnes patnáctiletá Siriporn. Podle údajů TERRE DES HOMMES působí jen v thajském hlavním městě Bangkoku více než 300 tisíc příslušnic nejstaršího řemesla, přičemž každé desáté ještě není 15 let… A poptávka právě po takových neustále roste. Čím mladší, tím lepší a nejraději panna. Důvodem je strach z AIDS, ale i předsudek, že sex s pannou zvyšuje potenci a léčí pohlavní nemoci. Jaké jsou důsledky, je nasnadě… V Thajsku, které je vydáváno za ráj podobné turistiky, je prostituce oficiálně zakázána od roku 1960. Realita je jiná, jejím důvodem jsou i směšně nízké tresty pro ty, kdo zákaz poruší a též zkorumpovanost místních strážců zákona. TERRE DES HOMMES – česky země lidskosti – je humanitární organizace, kterou pod dojmem utrpení dětí v alžírsko-francouzské válce založil švýcarský novinář Edmond Kaiser. V SRN byla tato organizace založena před 25 lety a dnes je největší národní organizací v mezinárodní federaci, sdružující národní odbo čky dalších vyspělých evropských států. Podporuje kolem 200 humanitárních projektů ve 28 zemích na čtyřech kontinentech. Roční rozpočet 14 miliónů marek získává výlučně z darů svých členů a sympatizantů. V sídle německé TERRE DES HOMMES jsem také hovořil se socioložkou Annegret Winter-Stettinovou.
Co je nejdůležitějším úkolem TERRE DES HOMMES v současné době? Smyslem je pomoci bezprizorním dětem v nouzi ze slumů latinskoamerických velkoměst, dětem, které žijí v bandách, živí se krádežemi a často i překupnictvím drog. Těmto mladým lidem, kterým pohrdlivě říkají „polillos“ (moli) se snažíme poskytnout vzdělání, vytvořit přiměřené pracovní příležitost, prostě dostat je z ulice, která je stále nebezpečnější. V Thajsku, na Filipínách a v dalších státech spolupracujeme s organizacemi, které bojují proti sexturismu a dětské prostituci. Organizujeme kampaně, financujeme práci poraden a útulkům pro postižené, snažíme se o vytvoření prachovních možností na chudém venkově. Jiné projekty se týkají zdravotní osvěty, pořádáme rovněž různé semináře. Nepracujeme jen v rozvojovém světě, některé akce se týkají i samotné SRN. Péče o děti zahraničních děln íků, azylantů, taky u nás financujeme činnost domovů pro sexuálně zneužité mladistvé. Řídíme se heslem, že třetí svět vlastně začíná i u nás a je důležité na to upozorňovat. Dříve jste, ale zprostředkov ávali ve velkém i adopce děti z rozvojových států… -Ano, bylo tomu tak do roku 1987. Do chvíle, než jsme si ověřili, že poptávka vysoce převyšuje nabídku a že díky tomu existuje mezinárodní černý trh, který se zabývá adopcemi. Jde také o to, že naším cílem je přece pomáhat dětem z nouze a nikoli je zprostředkovávat bezdětným manželům k adopci. Proto se v zemích, kde působíme, snažíme pro opuštěné děti najít domácí adoptivní rodiče.
V Indii je to nyní ročně kolem 200 případů. Na Filipínách naopak podporujeme pěstounské programy. Děti se na určitou dobu dostanou k pěstounům, a jejich matky tak získají čas na zvládnutí své těžké sociální situace. A když se jim to podaří – a v tom jim pomáháme – mohou rozhodnout, zda si dítě vezmou zpět či ne. Asi polovina matek si děti zpět skutečně bere. Zatím působíte ve 28 státech, co dál? ¨Na přechodnou dobu jsme počet států, ve kterých organizujeme naše projekty, zmrazili. Důvodem je to, že v dalších možných státech, třeba východní Evropy nejdřív chceme analyzovat situaci. V minulosti se nám například totiž stalo, že docházely alarmující novinové zprávy o situaci v dětských domovech v bývalé NDR. Přímo na místě jsme však zjistili, že zprávy nebyly pravdivé a že pomoc není potřebná. Že by byla jenom vyhozením peněz, které nutně potřebují skutečně trpící děti…
OSN přijala konvenci o ochraně práv dětí. Zněla velk á slova, zněl potlesk, na situaci postižených se však nezměnilo téměř nic. Konkrétní pomoc je nadále především záležitostí humanitárních organizací. TERRE DES HOMMES je jednou z nich. I Když patří k největším, její pomoc představuje malou kapku v moři. Zemi lidskosti nadále obklopuje oceán lhostejnosti. A utrpení.

Category: 1992 / 05

JAROSLAV KOLÁŘ

Etna 14. prosince prokázala, že ještě není konec jejím dnům. Proto jsme se v polovině ledna letošního roku vypravili společně s Janem Plačkem, studentem UJEP v Ústí n. L.., za hrázou zvanou „sopka“. Soudě podle rozruchu ve sdělovacích prost ředcích jsme očekávali, že přilehlá města a vesnice nalezneme v panice a přistihneme jejich obyvatele, jak se horečně snaží zachránit majetek, neli spasit alespoň životy. Všechno ale bylo jinak..
Výstup prvý – z trajektu v messinském přístavu Je 29. ledna. Jsme na Sicílii. Kráčíme klidným přístavním městem, kde jediný rozruch způsobují všudypřítomné ječící klaksony přemnožených automobilů, křik stánkařů a pouličních prodavačů laciných zapalovačů a jiných tretek. Začínáme pochybovat o tom, že na Sicílii je podle všech tvrzení a především italsk é televize životu nebezpečno. Pochybnosti se však záhy rozplývají – před cedulí na nájezd k dálnici. Je rozstřílená. Hurá, jsme opravdu na jihu Itálie!
Výstup druhý – tentokrát skutečně horský Ráno upíráme pohled na zasněženého velikána a plánujeme tu nejkratší cestu. Nejjednodu šší bude nabrat směr Zafferana a odtud asi 15 kilometrů ke zřícené stanici lanovky (erupce v roce 1983) a odtud pak přes hřeben. Navzdory dvoumetrové sněhové pokrývce stoupáme zhruba dvě hodiny na hřeben a v 16 hodin konečně stojíme u cíle. Téměř z ptačí perspektivy se před námi rozevře kráter a obrovská kouřící lávová pole. Vzduch rozechvívá temné dunění: Etna stále pracuje. Původně jsme chtěli občas bivakovat na hřebeni a v noci fotit. Jenže člověk míní, ale hory mění. Promočení a zmrzlí až na kůži se nakonec vzdáváme a scházíme na silnice. Walter D’Alessandro a Salvo Giammanco, které tu potkáváme, jsou mladí vulkanologové z Catánie. Po cestě k civilizaci jsem od nich vyslechli i přednášku, ze které jsme usoudili, že nás žhavé chvíle neminou. Walter však tvrdil, že současná zvýšená aktivita Etny není nebezpečná, že hora nechystá explozi, či prudký výron lávy a jako důkazem se ohání statistikami O den později jsme však stáli jen několik desítek metrů nad fontánou vrhající do ruda rozžhavené kameny…
Výstup třetí – tři metry od žhavé lávy S Waltrem Salvem časně ráno odjíždíme k dalšímu z výchozích bodů, několik kilometrů před naším včerejším výstupem. Díky jejich přímluvě se nám podařilo šikovně obejít hlídkující karabiniéry, dohlížející na to, aby se do těchto nepříliš bezpečných míst nezatoulali nějací zvědavci. Setkáváme se se skupinou maďarských geologů – cíl jejich cesty je stejný. Zhruba dvě hodiny se společně brodíme do prudkého svahu na hřeben. Výstup není zrovna nejbezpečnější, před několika okamžiky naši cestu překlížila sněhová lavina. Když jsme však asi po hodině naší další cesty zůstali ohromeni stát ohledem na asi kilometr široké lávové pole, šli jsme přesvědčeni, že už více spatřit nelze. Svůj omyl jsme pochopili za další čtyři hodiny. Obrovské lávové pole, připom ínající spáleniště, není právě zrovna nejstarší. Maďaři nám ukazují stopy pod sutí: tudy šli včera. Začínáme stoupat a místy jemem po ještě ne zcela vychladlé lávě. Je to zvláštní pocit, když pod nohama prosvítá rudá barva, známka toho, že teplota dosahuje téměř tisíce stupňů a podrážky bot jsou cítit spálenou gumou. Po hodinovém výstupu se ocitáme téměř v centru. Okolo nás protéká mohutná purpurov á řeka. Nad námi duní kráter. Z menších trhlin a průduchů stoupají sopečné plyny. Jejich teplota se pohybuje mezi 90 – 300 stupni Celsia, převládá vodní pára, sirovodík, oxid siřičitý a oxidy dusíku. díky zkušenostem se severočesk ým ovzduším se naštěstí necítíme příliš přidušeni. Později, za tmy, je možné vidět i fontánu vystřikují žhavou lávu. Křižík by bledl závistí… (A přitom je to tak jednoduché – láva se při svém vření prostě v podzemí setká se spodní vodou a tvoří se plyny, které pak tak krásně dramaticky vybuchují…)
Asi padesát metů pod kráterem vyvěrá řeka lávy, dlouhá přibližně sto padesát metrů. Svah je v těchto místech dost prudký, láva dosahuje rychlosti a tři metry za sekundu. Na konci úseku mizí v jakémsi čtařicentimetrovém tunelu, aby se opět po šedesáti metrech objevila a posléze znovu ztratila. Svou hru na schovávanou končí o dobrých pět set metrů níže. To už ovšem není šestimetrovým potůčkem, ale padesátimetrovou řekou. Tyto rozměry se však den ze dne mění. Během chvíle lze pozorovat změnu hladiny řeky až o půl metru. Sestup – pod létající lávou Pozdní odpoledne 31. ledna. Lávová řeka se kolem nás žene korytem porostlým krystaly síry a jinými materiály, neskutečných bizardních tvaru i barev, rychlostí asi deseti kilometrů za hodinu. S přicházející tmou se krajina rychle mění. Vše je rudé až oranžové a připadáme si jako v pekle. Konečně vidíme opět i fontánu. Z kráteru asi sto metrů nad námi létají ohnivé červené kusy lávy. Připomínající zlatý, horký vodopád nebo ohňostroj. Vše je provázeno náležitým rachotem a detonacemi. Jak nepatrný je člověk v tomto ohromujícím a velkolepě děsivém představení! Počasí se zhoršilo, musíme dolů. Lávové pole se ale zatím rozšířilo a my pak trápíme obuv a nohy žhavou lávou i ledovým sněhem. Pochod zpomaluje sopkou zraněný Maďar Láslo. Než jsme došli na konec cesty, svou nohu za sebou už jen vláčel. Úpln ě promočení, s potrhanýma botama, vysíleni, jsme se prodírali sněhem a lesem k útulku pro dnešní noc – polozřícenému stavení na úpatí, které bylo již zřejmě na podobné „turisty “ zvyklé. Kovové palandy nám v té chvíli připadaly jako vrchol komfortu. Po téměř probdělé noci, pracně balíme provlhlé věci a s hlavou čerstvých dojmů sestupujeme dolů. V Taormině, přes sto kilometrů od Etny, už jako zkušení etnologové, chápeme, proč život ve městech a vesnicích pod bouřící se horou pokračuje zcela nerušeně a proč obyvatelé, místo aby se spasili útěkem, jsou téměř lhostejní, proč erupce prožívají pouze při večerních procházkách, kdy muži pohledem zjišťují,jestli „jejich druhá láska ještě svítí“. Pro každého Siciliána je Etna totiž jednou sopkou na světě, za to však sopkou – důvěrně starou známou, neobávanou, ale vrtošivou paní, která předtím než začne křičet, pohrozí pěstí. Zdá se, že erupce, která rozrušila svět, je zajímavá sad jen pro vědce a několik bláznů, kteří se za ní pachtí dva tisíce kilometrů. Tak jako třeba my…

Category: 1992 / 05

Je to šílená země. Nejen měst Saltillo, ale celé Mexiko se zbláznilo. Všude plno lidí, kteří květiny či věnce buď kupují nebo prodávají. Ve výlohách obchodů jsou už na konci října vystavené maškary smrtek calaveras. Mexičan se totiž vůbec nebojí smrti. Směje se jí a jednou v roce se obléká do šatů s jejími symboly. Činí tak již několik dnů před 1. a 2. listopadem, kdy se tu v době našich dušiček slaví jakési slavnosti smrti neboli DNY MRTVÝCH – Dia de los Muertos.

Smrt tu muži porovnávají se ženou, která se dovede smát i plakat. Proto pro ni mají i něžná přirovnání. La pelona, La llorona, La tilicata, která brečí, ta, která je krásná, ta jenž se raduje… Na podzim je po celém Mexiku mnoho různých oslav, ale zažít tuto je pro Evropana opravdu velmi zvláštní. V mé mysli zůstane zapsaná jako ten nejoriginálnější způsob duševního se vyrovnání se smrtí: Kdy mexičtí indiáni a míšenci došli spojením těch nejprimitivněj- ších prvků indiánských náboženských tradic a křesťanství k názoru, že právě v těchto dnech potřebují zemřelí blízcí ne truchlivou společnost, ale smích a oslavy. Mimoděk jsem si ještě potom několikrát za těchto usmátých oslav smrti musel vzpomenout na naše evropské (české) dušičky melancholicky plné slz a bolestných vzpomínek v sychravém podzimním oparu na strašidelně šedočerných hřbitovech s pohasínajícími svíčkami pod kapkami deště.

ROZESMÁTÝ VRAH. Je zima jako v psírně. Takhle jsem si mexické pouštní oblasti nepředstavoval. Raději odjíždím z monotónní kamenité pustiny plné agáve a kaktusů od kluků z československé přírodovědecké expedice. Ještě nevím kam. Prostě zajdu k tlusté čáře dálnice na zvlněném obzoru a stopuji. Projedou dva kamióny s houkáním a rozsvěcováním světel. Zastaví až třetí. Vyručkuji do jeho nablýskan ého a pochromovaného ďábla: „Buenos tardes.“ Místo odpovědi šlape na plyn a pekelně se směje. Rozesmívá ho potom už všechno. Že jsem z Československa, novinář. Po cestě troubíme na všechno, co za to stojí: probíhající zajíce, stoj ícího policistu u auta, který se úlekem praští rukou o jeho dveře. Řidič se tomu směje, až se za břicho popadá a hlava mu padá na volant. Mám strach, že ten vrah přestane řídit. Mexičani jsou fakt děti. Jsem docela řád, že konečně vidím v poušti u jedné malé vesničky Santa Anna pestrobarevnou louku oranžových a červených květin – HŘBITOV. Řidič se smíchem a kvílením brzd zastaví.

„HÉÉÉ GRINGO“ Přicházím blíž a mezi silnicí a kopcem vidím z hlíny poslepované nevzhledné baráčky opásané agáve a štěkotem podvraťáků. Den tu je asi jako protáhlé zívnutí. To pueblo mě láká, ale jdu k louce květin, které tu v téhle vyprahlé končině nikdy nevykvetly, ale byly opatrně přivezeny z měst. Na pahorku vidím desítky zaparkovaných starých a otlučených land orverů, kterými se sem lidé sjeli z blízkého i dalekého okolí. Zarazím se sombrero do čela, aby má bílá pleť neodrážela na Mexičany prasátka a jdu. Vstříc mi s pokřikem vyjede skupina značně opilých mladíků na koních: Hééé gringo.“ Vytahuji fotoaparát, a tak zmateně obrací koně. Ha, to nečekali. Jdu za nimi malým erozním kaňonem, až na místo oslav. Na hřbitově je spousta svátečně ustrojených lidí sedících na hrobech i mezi nimi, kteří si povídají, smějí se nebo jen tak hledí do dálky. Děti se honí mezi tím pestrobarevným mumrajem a občas si přiběhnou k dospělým pro cukroví, které k těmto oslavám patří – cukrové lebky s barevnýma očima ze svítivého staniolu. A pak křup – rozkousnou lebku s nevinnou tváří dětské duše, kterou má dospělá část indiánské populace Mexika.

PŘIBUDOU MRTVÍ. Jeden rozjařený mladík s puškou začne za jízdy střílet do puncií s červenými plody. Je to důvod navázaného veselí, než ho nějací mži z koně sundají. Je už zřejmě přepitý nechutného mexického piva a též pulgue (ještě zrajícího alkoholu, jež se vyrábí z masitého agáve s velkými a pichlavými listy). Právě k tomuto originálnímu alkoholu se obě noci z 1. a 2. listopadu a někdy i noc následující přikusuje u zapálených táboráků mezi hroby chléb mrtvých (pan de muetros), jenž je podobný našim 13 kulatým mazancům. Více než se jí, se však pije a tak v opilost podobně bujaří mladíci, jako ten na koni, vyřizují za své mrtvé rodinné příslušníky či přátele účty s živými z nepřátelených rodin. Většinou to končí použitím střelné zbraně, takže příští rok je opět co oslavovat a hádat se o účty dalších čerstvě mrtvých.

I VE MĚSTĚ. Do Saltila se vracím autobusem, který stopnu na dálnici u puebla. Polovina cestujících a řidičův pomocník si čtou jako ostatně většina Mexika dětské comicsy o lásce, smrti, drsných mužích a křehkých ženách. Řidič si pobrukuje píseň: Neodcházej mi v náruč smrti, miláčku. Zvláště země, kde vášeň buď dojde naplnění, anebo končí smrtí „a teritorium no datru „. Konečně jsme v centru města. Slavnostně naladění lidé se procházejí ulicemi, kde je skoro každá výloha ozdobena lebkou vyrobenou z papíru či dýně s vyříznutými otvory pro oči, nos i ústa, které osvětluje dovnitř vložená svíčka. V parcích jsou obětní stoly plné toho, co měli mrtví rádi – marcipánu, kukuřičných placek tortillas s mísou pálivé salsy, alkoholu a cigaret… Balím a loučím se opět s kluky z expedice, protože ještě tuto noc odjíždím o pár set kilometrů na jih do jiného mexického státu Michoacán za nefalšovanými indiány kmene Tarasků k jezeru Patzcuaro. Tam bych měl ještě stihnout dozvuky této slavnosti, která se od jiných v Mexiku dost liší. V autobuse mě ani nepřekvapí jeden spolucestující oblečený do černého trička s obrázky několika párů smrtek souložících v různých polohách…

OSLAVY INDIÁNŮ. Konečně vidím obrovské jezero Patzcuaro s několika ostrovy. Tady indiáni živící se lovem ryb, výrobou keramiky a měděných ozdob věří, že se duše zemřelých stěhují na sever, stejně jako odlétají ptáci. Proto zde Dny mrtvých začínají už 31. října lovem divokých kachen oštěpy, což je v podstatě jakýsi náboženský ceremoniál. Opeřenci budou totiž později uzavřeni a umístěni s dalšími typickými jídly jako nabídka mrtvým na obětní oltáře v domech Tarasků. Následující ráno a celý den je pak zasvěcen „Mrtvým dětem z vesnic“. Na hroby dětí se kladou hračky vyrobené ze dřeva a rákosí, zatímco mladí lidé trhají květy a rozdávají je přítomn ým, aby uvítali smrt a setkali se tak s těmi, kteří již opustili tuto zem. Slaví se i další den a noc, tentokrát již ve jménu duší dospělých. Ženy Tarasků za tajemného zvonění zvonů naříkají a pláčí (jako jediní lidé v čase těchto oslav v Mexiku). … Jejich slzy se tehdy podle pověsti milují a vodami jezera Patcuara. Muži, protože jsou pokládáni za nečisté, nemají v tyto dny na hřbitovy přístup. Jen ženy zahalené do svých modročern ých rebozos se můžou účastnit těchto obřadu. Ty jsou spojené s polohlasým mumláním monotónních zpěvů v rodném jazyce Tarasků, vzývajících ten OKAMŽIK. OKAMŽIK, kdy je za mihotání stovek svíček všechno věnováno smrti a tedy i životu. A tehdy se prý odehrává ono VELKÉ SETKÁNÍ, kdy z nebe přicházejí duše, aby se pozdravily s těmi, kteří na ně přišli vzpomenout…

Category: 1992 / 05

PAVEL HRABICA

Počátkem roku 1991 jsem pojali nápad vydat publikaci, která by zmapovala osobnost republikánského Vůdce dr. Miroslava Sládka. Několik měsíců jsem sbírali materiály a v září loňského roku byla na světě publikace od názvem Sládek – bude prezidentem? Sládek – půjde za mříže?… Ještě před jejím vydáním jsme se setkali se Sládkovým věrným druhem a tajemníkem Republikánské strany Československa – Sdružení pro republiku, Janem Vikem. Zapůjčili jsme mu nátisk brožury s tím, jestli by jejich strana měla zájem o odběr části nákladu, případně částečnou distribuci. Jan Vik slíbil, že se nad touto myšlenkou zamyslí, ale že si „doktor“, jak je Sládek mezi svými titulován, musí dílo přečíst a schválit. Neschválil, oznámil nám tajemník asi po dvou týdnech. Není to publikace v duchu jejich politiky. Prý distribuci v rámci strany nedoporučil… Přesto – když kniha vyšla, pan doktor Sládek počátkem tohoto roku na jedné tiskové konferenci prohlásil, že publikace je kupodivu objektivní, nejobjektivnější ze všeho, co o něm bylo sepsáno.
Neopomenul dodat, ze si na jeho jménu agentura jistě namastila kapsu. Neuvedl, jestli finančně, nebo politicky. Během této tiskovky republikáni projevili zájem o případné vydání jiného díla. Neřekli jsme ne. A tehdy začala „republikánská anabáze“… Po čase nás začal tajemník Jan Vik telefonicky nahánět. Pan doktor prý píše biografii! Má zájem, abychom mu zařídili vydání. Došlo tedy k několika pracovním setkáním- Většinou se odehrávala v sekretariátu strany ve Strojnické ulici v Praze 7, obvykle o víkendu a v pozdních večerních hodinách. Dr. Sládek šířil fluidum zaneprázdněnosti. Během těchto jednání bylo dohodnuto, že naše agentura zařídí veškerý „management“ – grafické zpracování, sazbu, výběr papíru, vytištění. Republik áni budou jenom platit. Grafik vytvořil podle představ dr. Sládka návrh obálky – velký portrét Sládka na pozadí davu a název „… A tak to vidím já.“ Tiskárna převzala rukopis, fotografie. Práce se rozběhla na plné obrátky. Miroslav Sládek neustále zdůrazňoval, že výrobn í cena nesmí překročit deset korun, ačkoliv požadoval knihu v kvalitě výtisku za výrobní cenu minimálně korun třiceti. Marně jsme mu vysvětlovali, že není problém kvality dosáhnout, ale těžko za deset korun. Vůdce se ošíval. Jeho kniha prý nebude žádným čtením do tramvaje, ale památeční publikací, pro čestné místo v knihovně. A v knize musíme počítat s místem na autogramy…
Došlo i k předběžnému podepsání smlouvy. Ne přelomu ledna a února se ale republikáni začali cukat. Že prý máme knihu vytisknout na vlastní náklady. Sládek požadoval, aby kniha vyšla na konci února 1992, aby ji mohl podepisovat na republikánském plese v Lucerně. V té době jsme měli již potvrzené zprávy o značné nesolventnosti této strany, jak nám sdělili v tiskárně Pragopress, kde měla kniha vzniknout. Poslední střetnutí s doktorem se odehrálo přímo v republikánském sekretariátu, lépe by sedělo doupěti. Nep ředstavitelný binec, hory neprodaných Republik, na záchodě nápis KSČ mimo zákon, vana plná papírů. Doktor vztekle roztrhal smlouvu a začal nepříčetně křičet, ať vypadneme. Vypadli jsme. Po schodech nás doprovázel vedoucí sekretariátu František Vajtr. Sládkovo extempore komentoval slovy: „Tak jste se přesvědčili, že je to blázen. My to víme už dávno, s kamarádem tady končíme, jdeme podnikat. Deset roků jsem jezdil se záchrankou a vozil jsem podobně postižené. Takovým lidem je nejlepší na všechno kývnout. Sládek nesnáší jakýkoliv odpor, není normální. Nikdo se mu už neodváží odporovat… Lidi nevědí, že jde o blázna!“ Doktor se za několik dní dostavil do tiskárny, kde jednal nejdříve s náměstkem, poté s ředitelem. Protože nedošlo k dohodě ohledně financování, rukopis si odnesl. Pokorně, slušně. Náklady, vynaložené na již započaté práce, (více jak polovina rukopisu byla na počítači již vysázena) vzala na svá bedra tiskárna a naše agentura (včetně honoráře pro grafika).
Koncem března se ale na trhu objevilo další číslo republikánského týdeníku. S velmi podobným ztvárněním návrhu knihy a šokujícím komentářem: TAKTO MĚLA VYPADAT TITULNÍ STRÁNKA KNIHY, KTERÁ V „DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI NEMOHLA VYJÍT. Co k tomu dodat? Dříve demagogie v rudém, nyní v modrém. Po návštěvě dr. Sládka na psychiatrii na konci ledna jsme požádali o charakteristiku republikánského předsedy pražského psychiatra MUDr. Kamila R.: „Je velmi háklivé psychiatrizovat společnost. To, že Sládek, i někteří naši politici, vedoucí nás ke světlým zítřkům, jsou psychopati, a to extrémní psychopati, ví dnes už každá. O tom, že Alexandr Makedonský, Mozart, Hitler, Stalin a jiní význační lidé byli psychopati, se můžeme běžně dočíst v memoárové literatuře. Tzv. syntónních lidí, tj. jedinců, kterých si můžeme vážit nejen jako odborníků, ale i z hlediska obyčejného člověčenství, bylo v lidských dějinách málo… Sládek je jenom těžce zakomplexovaný psychopat, ale není blázen. Bláznovství je synonymum pro duševní chorobu ve vlastním smyslu slova…“ A tak skončila naše spolupráce s předsedou Republikánské strany Československa – Sdružení pro republiku dr. Miroslavem Sládkem, bývalým zaměstnancem Českého úřadu pro tisk a informace, vedoucím na letních táborech ROH, členem komise ÚV SČSP pro organizaci soutěží O zemi, kde zítra již znamená včera…

Category: 1992 / 05

PAVEL HRABICAPočátkem roku 1991 jsem pojali nápad vydat publikaci, která by zmapovala osobnost republikánského Vůdce dr. Miroslava Sládka. Několik měsíců jsem sbírali materiály a v září loňského roku byla na světě publikace od názvem Sládek – bude prezidentem? Sládek – půjde za mříže?… Ještě před jejím vydáním jsme se setkali se Sládkovým věrným druhem a tajemníkem Republikánské strany Československa – Sdružení pro republiku, Janem Vikem. Zapůjčili jsme mu nátisk brožury s tím, jestli by jejich strana měla zájem o odběr části nákladu, případně částečnou distribuci. Jan Vik slíbil, že se nad touto myšlenkou zamyslí, ale že si „doktor“, jak je Sládek mezi svými titulován, musí dílo přečíst a schválit. Neschválil, oznámil nám tajemník asi po dvou týdnech. Není to publikace v duchu jejich politiky. Prý distribuci v rámci strany nedoporučil… Přesto – když kniha vyšla, pan doktor Sládek počátkem tohoto roku na jedné tiskové konferenci prohlásil, že publikace je kupodivu objektivní, nejobjektivnější ze všeho, co o něm bylo sepsáno.Neopomenul dodat, ze si na jeho jménu agentura jistě namastila kapsu. Neuvedl, jestli finančně, nebo politicky. Během této tiskovky republikáni projevili zájem o případné vydání jiného díla. Neřekli jsme ne. A tehdy začala „republikánská anabáze“… Po čase nás začal tajemník Jan Vik telefonicky nahánět. Pan doktor prý píše biografii! Má zájem, abychom mu zařídili vydání. Došlo tedy k několika pracovním setkáním- Většinou se odehrávala v sekretariátu strany ve Strojnické ulici v Praze 7, obvykle o víkendu a v pozdních večerních hodinách. Dr. Sládek šířil fluidum zaneprázdněnosti. Během těchto jednání bylo dohodnuto, že naše agentura zařídí veškerý „management“ – grafické zpracování, sazbu, výběr papíru, vytištění. Republik áni budou jenom platit. Grafik vytvořil podle představ dr. Sládka návrh obálky – velký portrét Sládka na pozadí davu a název „… A tak to vidím já.“ Tiskárna převzala rukopis, fotografie. Práce se rozběhla na plné obrátky. Miroslav Sládek neustále zdůrazňoval, že výrobn í cena nesmí překročit deset korun, ačkoliv požadoval knihu v kvalitě výtisku za výrobní cenu minimálně korun třiceti. Marně jsme mu vysvětlovali, že není problém kvality dosáhnout, ale těžko za deset korun. Vůdce se ošíval. Jeho kniha prý nebude žádným čtením do tramvaje, ale památeční publikací, pro čestné místo v knihovně. A v knize musíme počítat s místem na autogramy…Došlo i k předběžnému podepsání smlouvy. Ne přelomu ledna a února se ale republikáni začali cukat. Že prý máme knihu vytisknout na vlastní náklady. Sládek požadoval, aby kniha vyšla na konci února 1992, aby ji mohl podepisovat na republikánském plese v Lucerně. V té době jsme měli již potvrzené zprávy o značné nesolventnosti této strany, jak nám sdělili v tiskárně Pragopress, kde měla kniha vzniknout. Poslední střetnutí s doktorem se odehrálo přímo v republikánském sekretariátu, lépe by sedělo doupěti. Nep ředstavitelný binec, hory neprodaných Republik, na záchodě nápis KSČ mimo zákon, vana plná papírů. Doktor vztekle roztrhal smlouvu a začal nepříčetně křičet, ať vypadneme. Vypadli jsme. Po schodech nás doprovázel vedoucí sekretariátu František Vajtr. Sládkovo extempore komentoval slovy: „Tak jste se přesvědčili, že je to blázen. My to víme už dávno, s kamarádem tady končíme, jdeme podnikat. Deset roků jsem jezdil se záchrankou a vozil jsem podobně postižené. Takovým lidem je nejlepší na všechno kývnout. Sládek nesnáší jakýkoliv odpor, není normální. Nikdo se mu už neodváží odporovat… Lidi nevědí, že jde o blázna!“ Doktor se za několik dní dostavil do tiskárny, kde jednal nejdříve s náměstkem, poté s ředitelem. Protože nedošlo k dohodě ohledně financování, rukopis si odnesl. Pokorně, slušně. Náklady, vynaložené na již započaté práce, (více jak polovina rukopisu byla na počítači již vysázena) vzala na svá bedra tiskárna a naše agentura (včetně honoráře pro grafika).Koncem března se ale na trhu objevilo další číslo republikánského týdeníku. S velmi podobným ztvárněním návrhu knihy a šokujícím komentářem: TAKTO MĚLA VYPADAT TITULNÍ STRÁNKA KNIHY, KTERÁ V „DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI NEMOHLA VYJÍT. Co k tomu dodat? Dříve demagogie v rudém, nyní v modrém. Po návštěvě dr. Sládka na psychiatrii na konci ledna jsme požádali o charakteristiku republikánského předsedy pražského psychiatra MUDr. Kamila R.: „Je velmi háklivé psychiatrizovat společnost. To, že Sládek, i někteří naši politici, vedoucí nás ke světlým zítřkům, jsou psychopati, a to extrémní psychopati, ví dnes už každá. O tom, že Alexandr Makedonský, Mozart, Hitler, Stalin a jiní význační lidé byli psychopati, se můžeme běžně dočíst v memoárové literatuře. Tzv. syntónních lidí, tj. jedinců, kterých si můžeme vážit nejen jako odborníků, ale i z hlediska obyčejného člověčenství, bylo v lidských dějinách málo… Sládek je jenom těžce zakomplexovaný psychopat, ale není blázen. Bláznovství je synonymum pro duševní chorobu ve vlastním smyslu slova…“ A tak skončila naše spolupráce s předsedou Republikánské strany Československa – Sdružení pro republiku dr. Miroslavem Sládkem, bývalým zaměstnancem Českého úřadu pro tisk a informace, vedoucím na letních táborech ROH, členem komise ÚV SČSP pro organizaci soutěží O zemi, kde zítra již znamená včera…Pavel Hrabica, Zdeněk Hrabica titulní foto: Pavel Hrabica čb. foto: David Sedlák

Pin It on Pinterest

Shares
Share This