Category: 1992 / 09

RADEK JOHNPRVNÍ POCITYJeli jsme na Srí Lanku čtyři. Režisér a produkční ze Švýcarska, slovenský kameraman a český scenárista. Byli jsme naivní. Věřili jsme, že se nám podaří vydupat ze země metaforicky velkofilm inspirovaný pohádkami Hanse Christiana Andersena. Všechno vypadalo růžově. Bolševik nás Čechoslováky pustil prostřednictvím Filmexportu na Západ, protože se těší, že tam vyděláme pár tisíc švýcarských franků a on nám většinu z nich vezme. Švýcarský režisér našel už i producenta – ženevského milionáře, otce produkční, která se do režiséra beznadějně zamilovala. A ještě jsme dostali skvělý typ na levnou, pro natáčení ideální zemi. Co si přát víc?Černou pustinu oceánu pod námi vystřídala světélka ostrova, kterému skoro všichni cizinci říkají Cejlon a všichni Cejloňané Srí Lanka. „Třpytivý ostrov“ to znamená v sinhálštině. „V Kolumbu jsou čtyři hodiny ráno, teplota vzduchu třicet dva stupňů, vlhkost devadesát procent… “ hlásí pilot. „Počkejte první nadechnutí v tropech,“ sliboval nám režisér světoběžník. „To je věc, na kterou se nezapomíná.“ Tak tedy první nadechnutí – jako bychom do sebe soukali teplou vlhkou vatu. Ruce a tvář jsou naráz zpocené. Než stačíme sejít ze schůdků, máme zpocená i záda. Triko je chránilo jen několik prvních sekund. Nohavice kalhot se nám začínají lepit na nohy. Jdeme tmou letištní plochy ke dvěma reflektorům nad halou letiště, táhneme fotoapar áty, cívky filmu pro expoziční zkoušky, všechny věci, které jsme se báli nechat bez dozoru v zavazadlovém prostoru. „Helou,“ zdraví nás Cejloňané a desítky rukou se natahují, aby nám šťastlivec, kterého si vybereme, pomohl se zavazadly. Režisér odmítá. Má své zkušenosti z Blízkého i Dálného východu. Přestože je vlastně ještě hluboká noc, před letištěm se tísní davy lidí. Zvědavé oči v tmavých obličejích. Jsou odděleni provazem od prostoru, kde nastupují cizinci do taxíků a aut hotelů, v nichž si předem zaplatili pobyt. Policisté hlídají, aby nikdo z domorodců nepronikl až k nám. „Helou, sir, co pro vás mohu udělat?“ oslovují nás všichni, jakmile se jen trochu přiblížíme. Bez problémů najímáme auto. Projíždí špalírem jak pro oficiální státní návštěvu. První dojmy z té zvláštní země v tropech. Zatím se před námi objevují jen nizounké chatrče sbité z prken, papírových kartonů, palmových listů, rákosů u a roztlučených plechových barelů. Tady žijí lidé? Čas od času blikne do kabiny vozu holá žárovka visící na drátě od stropu krámu. V regálech zrezivělé plechovky, láhve s podivnými hnědými tekutinami, nádoby z pálené hlíny, hromady sušen ých ryb, chilli, kari, na zdech reklamy na mýdlo Lux. Místo pultu často jen drátěný plot napjatý mezi kupujícím a prodávajícím. Protivné ostré světlo, odrážené zelenomodrými nátěry stěn a žlutozelenými trsy banánů, dodává krámkům podivnou studenou atmosféru. Všude kolem špína, odpadky. V některých chatrčích stačíme zahlédnout muže za šicími stroji v čadivém světle olejových lampiček, anebo blikajících svíček. Míjíme zděnou místnost připomínající vlhkou garáž. U každé stěny stojí jeden soustruh, zády k sobě tu pracují dva muži. Místní továrna. Ostrá světla acetylénových lamp nad stánky s kokosy a ananasy.Zdaleka ne všude mají elektrický proud. Auto prudce brzdí, aby se vyhnulo neosvětlenému volskému spřežení a žebřiňákem krytým stříškou z palmových listů. Pomalu vyjíždíme na cestu náklaďáky. Některé i svítí. Žádný z nich nemá dvířka do kabiny. Náš řidič používá místo směrovek před každým přejížděním klakson. Troubení se rozléhá nocí. Po stranách silnice šněrují cyklisté, vidíme je na poslední chvíli, řidič co chvíli strhává volant stranou. Čeká nás patnáct set kilometrů po cejlonských silnicích. Bůh s námi. Postupně se začínají objevovat obchody se zářivkami, bílými zelenými, fialovými, modrými – hlavně co nejostřejší světlo. „Blížíme se k centru,“ říká řidič. Tohle že je Kolombo, hlavní město Srí Lanky? Kolem cesty se rojí zástupy lidí. Rozednívá se. Temné siluety kokosových palem na rudém obzoru. Muži i ženy u hydrantů na ulici. Ranní toaleta. U stejného hydrantu myjí ženy nádobí z pálené hlíny, anebo plechu. Dívky s nádherně vykrouženými nádobami na vodu v ruku čekají, až na ně dojde řada. Rozlámaný asfalt při kraji silnice se změnil v chodník. Všude kolem leží postavy. Jeden vedle druhého, ti, kteří každodenně spí pod širým nebem. Žebráci přímo na místech, kde přes den žebrají. Míjíme smeti ště s chatrčemi uprostřed. Pak se přece jen seskupí domky v jakousi ulici. Ocitáme se na několika proudové hlavní třídě s přízemními obchůdky našlapan ými těsně jeden vedle druhého. Ve výlohách japonské magnetofony, obřadní masky, batiky. Jako když dítěti uletí na pouti balónek, stoupá tady v tropech slunce. Pozorujeme jeho bleskový pohyb po obloze. Stačí několik mnut, visí nad našimi hlavami a praží dolů do ulic bez kouska stínu. Na konci široké asfaltové třídy se najednou jako přízrak objeví bíle deseti i více patrové hotely pro cizince. Intercontinental, Hilton, Holidayin… Asfaltka se stočí až před písečnou pláží a nám na pozdrav zahřmí obrovskými vlnami Indický oceán.RUPIE BY NEBYLA? Dvě hodiny spánku, než vyraz íme znovu do města. Čekáme, že uvidíme ztrhané obličeje žebráků – teď už budou v plné práci, smutek, rezignaci. Bílé zuby v černých obličejích ale neustále září v úsměvu do okének auta. „Helou“, zdraví nás všichni. „Odkud jste?“  zeptá se občas někdo, když auto zastaví, aniž čeká odpověď. Město žije svým pomal ým rytmem. Postavy na zápražích, ve stínu stromů, na chodnících, prodavači u svých krámků s čerstvými kokosy. Copak všichni ti lidé nechtějí nic víc než mají? Anebo nevědí, co všechno by mohli chtít? Náš známý Radžan nás zavezl do banky ve středu města. A znovu do vlhkého horka na ulici. Dva metry stínu v podloubí a pak výheň. Najednou nás obklopili lidé. „Rupii, rupii prosím…“ Ženy s vychrtlými dětmi na rukou, mrzáci s pahýly místo nohou. Staří lidé v cárech. Až dosud jsme se dívali kolem sebe jen z auta. Chránění rychlostí jeho pohybu před pohledy z přílišné blízkosti. Teď tedy stojíme uprostřed toho všeho. „Jednu rupii. Jednu jedinou rupii…“ Začneme rozdělovat rupie, ale rukou přibývá, místo aby ubývalo. Utíkáme do auta před nataženými dlaněmi. „Nemáme. Víc nemáme…“ Nechápavé pohledy. Povinností bílého muže je přece být bohatý! „Jeď, Radžane, rychle…“ Ruce se natahují okénky do kabiny vozu. Konečně přehřátý motor naskočil. Necháváme ten apokalyptický zástup za sebou.***** Nic není problém, říká Radžan. „Když máte peníze, je na Srí Lance možné všechno. – Světla, kamery, štáb, auta, kompars.“ Popisujeme Radžanovi exteriéry, které potřebujeme. „Samozřejmě. Takových míst najdeme kolem Trinkomalee tisíc. U Trinka je totiž nejkrásnější pobřeží. Turistický ráj!“ Večer náš šéf filmové společnosti, pro niž Radžan pracuje, pozval na večeři. Jíme langusty v nejluxusnějším hotelu Kolomba. Snažíme se nemyslet na odpolední scénu před bankou. „Nemusíte se obávat. S filmováním na Srí Lance nebudete mít problémy. Lidí je hodně. Vědí, že když nebudete spokojeni, můžete najít za každého člověka tucet jiných. My půjčíme kompletní vybavení. Rad žan vám ukáže nejlepší místa pro natáčení. Na Srí Lance byste nenašli ideálnějšího spolupracovníka. Žil dva roky ve Švýcarsku, takže ví přesně, co chcete vy, stejně jako ví, kde to najín ve Srí Lance. “ „Teď jsme tu točili s Francouzi. – Jediný problém: Evropany bylo potřeba trošičku brzdit, Cejlonce trochu popohánět,“ směje se Radžan. Všechno vypadá růžově.***** Ráno vidíme kameru, kterou nám nabízejí. Kameraman přestává mluvit. Drží nevěřícně v ruce starou ariflexku, s jakou se nesetkal ani za svých studií na FAMU. Snad v technickém muzeu. podobně je to se světly. „Chtít na Srí Lance točit film s naším vybavením je šílenství, řekl nám později cejlonský režisér Lester Peerys, když jsme překovali jeho nedůvěru. „Nedivte se mé počáteční rezervovanosti, “ vysvětluje nám pak. „Sem přijedou Italové, dostanou povolení k natáčení populárně vědeckého filmu o posledním divoce žijícím kmeni domorodců, což je velmi mírumilovná skupinka Cejlonců v jednom pralese, a oni pak se svými herci natočí v tom pralese pornofilm o orgiích a kanibalismu na Srí Lance. Francouzi dostanou povolení nafilmovat si chrám Svatého zubu v Kandy, což je pro nás nejposvátnější místo na ostrově, a pak v ateliérech dotočí pornofilm, jak v tomhle chrámu nutíme dívky k prostituce. Anebo jeden Němec natočil dokument o hladu a bídě na Srí Lance, odvezl ten film do Německa, tam ho promítal v kostelích a přitom pořádal sbírky na cejlonské chudé. Teď se vrátil do Kolomba a za peníze z těch sbírek si koupil rezidenci s bazénem a reprezentační limuzínou…“***** Ráno konečně vyrážíme na severovýchod. Taxikář – starý děda, nás veze do Kandy. Před námi se otvírá cejlonské vnitrozemí. Šťavnatá zeleň palem, terasy rýžových polí, vesničky, o jakých se nám nesnilo. Je to jako exkurze do pravěku. Jediný luxus mezi ubohými nizounkými chýšemi je betonová studna pro celou vesnici. K ní se soustřeďuje život. Tady se drhne nádobí zčernalé z ohně, matky tu myjí své děti, sem se chodí pro vodu. Ochlazují se tu muži nazí do půl těla. Místo kalhot mají sukně. Díváme se na krásné cejlonské ženy s namydlenými vlasy, obličeji, rameny a šíjí přesně k lemu přísných šatů bez výstřihu. Lijí na sebe kbelíky vody, její pramínky nechávají stékat přes šaty. Sundat je uprostřed vesnice pro ně není myslitelné. Koupelny v chatrčích samozřejmě nejsou. Celý život se nemyjí jinak než přes šaty? O něco lépe jsou na tom vesnice u řeky. Snad všichni vesničané tráví den v jejím korytě. Muži vynášejí na hlavách plechové mísy s říčním pískem. Nakládají ho na vozy a volskými potahy odvážejí do města na prodej. Ženy perou prádlo – buší jím o kameny a máchají ho ve vodě. Děti skáčou z šikmých palem do tůní. Dívky si rozpouštějí nádherné černé vlasy a nechají je plavat po proudu. Ani v řece nikoho nenapadne sundat šaty. Evropské plavky by tu asi vzbudily strašlivé pohoršení. Desítky autobusů a náklaďáků někdy docela zatarasí cestu, jak se marně snaží vyhnout navzájem. Volská spřežení a ochočení sloni zvyšují zmatek. Mosty jsou společné pro vlaky i auta, takže řeky přejíždíme po pražcích železničních kolejí. Ale to hlavní, co nás ničí: Jezdí se vlevo. Příšerný pocit, když levá půlka auta při vyhýbání visí nad příkopem, strží nebo jezerem… Kupodivu bez havárie nás taxikář dovezl před dům režisérova cejlonského přítele. „U něho jsem bydlel, když jsem v Kandy před třemi roky točil. Senzační kluk, uvidíte,“ sliboval režisér cestou. Uprostřed palmového lesa stojí nízký kamenný domek. Velká hala s čalouněnými lavicemi a okénkem do kuchyně. „Helou,“ zdraví nás všichni. Je tady lidí, že se v tom nedá zorientovat.OHNIVÝ TANEC. Kandy, to je chrám Svatého zubu. Stojí v centru města proti jezeru, obehnán zdobenými symbolickými hradbami. Ze všech stran sem směřují lidé. Před chrámem lze koupit cokoliv – od zmrzliny přes „starožitnosti“ až po květiny pro Buddhu. Vstupujeme dovnitř pečlivě kontrolováni, jestli jsme si zuli boty jako ostatní. Blížíme se k nejvzácnější a nejuctívanější náboženské památce země. Desítky Cejloňanů klečí přede dveřmi, za nimiž je v sedmi zlatých truhlích uložen „Buddhův zub“. Jednou za čtyři toky jsou za zvuku bubnů truhlice otevřeny, aby věřící mohli spatřit obrovský zub na vlastní oči. „Nefotografovat – nefotografovat!“ přibíhá k nám muž. „To není turistická atrakce. To jsou lidé, kteří se modlí!“ Za deset rupií by nám nakonec povolil i používání blesku. Fotografujeme určité prvky cejlonského folklóru, abychom se jimi inspirovali pro náš film, vysvětluje Laxmanovi režisér. „Folklór? – Žádný problém. Mám přítele ředitele taneční školy, “ rozzáří se Laxman. Tak se ocitáme na folklórním vystoupení. Zatímco turisté v sále sledují bez dechu figury krojovaných tanečnic a tanečníků, doprovázených pouze na tři bubny, za budovou rozhrabuje čtrnáctiletý kluk hořící dřevo. Připravuje žhavé uhlíky, aby po přest ávce předvedli tanečníci turistům chození po ohni. Je přesně devět hodin místního času. Tropická noc. Turisté obklopili oheň. Jeden z tanečníků znovu rozhrabává ohniště, vyhazuje kousky hořícího dřeva z řezavé plochy třikrát jeden metr. Přichází ředitel taneční školy. Prosí o trpělivost a ticho, tanečníci se před produkcí potřebují dostat do určité nálady. Tři polonazí bubeníci se rozestavili kolem ohně. První, největší buben se rozduněl. Tanečník v kraťounké sukni se stříbrnou čelenkou kolem hlavy, začíná podupávat v pomalém rytmu. Zhasínají žárovky osvěcující dvůr. Uhlíky ohniště žhnou jak světla obrovského města pod křídly letedla při nočním letu. Přidává se malý bubínek. Tanečník se teď točí na místě, pohazuje hlavou, dupe v rychlém rytmu bubnů. Podlouhlý bubínek, do kterého buší třetí bubeník z obou stran, stupňuje tanečníkovu náladu. Šílená frekvence úderů a na každá z nich reaguje tanečník pohybem. Záklon střídá hluboký předklon, tanečník se to zamíří po obvodu ohniště těsně kolem řežavých uhlíků. Druzí dva tanečníci zapalují smolné louče. Turist é uhýbají při příliš prudkých pohybech tanečníka. Bubny víří. Druhý tanečník se přiblížil k ohništi sloučí, jejíž oba konce, namočené ve smole, hoří čadivým plamenem. Třetí taneční alespoň na pár vteřin zastavil. Druhý tanečník popadne prvního za vlasy a mezi zuby mu vrací hořící louč. Oheň po obou stranách obličeje osvětluje vytřeštěné oči, napjaté svaly v obličeji. Zuby jsou křečovitě zaťaté do dřeva. Tanečník škube hlavou, aby se zbavil plamenů. Už asi neuvažuje, že by stačilo uvolnit sevření zubů a pochodeň by sama vypadla. Teď se vytrhne tanečníkům a jako by nevnímal, že mu v cestě stojí ohniště, vstoupí do žhavých uhlíků. V tanečním rytmu s podupáváním podle úderů bubnu přejde třímetrovou vzdálenost na druhý konec ohniště a čekají na druhé straně, aby tane čníka s loučí v zubech chytili, než vrazí mezi zástup turistů. Jeden z těch dvou chytne první- ho tanečníka za zápěstí, strčí mu ruku do nevelké nádoby, v sevřené pěsti uvízl tanečníkovi hořlavý prášek. Rychlým gestem teď tanečník vyhodí hořlavinu na oba plameny louče a zbytek do žhavých uhlíků. Pochodeň vzplála metrovým plamenem. Z doutnajícího ohniště se stala plamená řeka. Tanečník skočil doprostřed plamenů a začal v nich tancovat, jakoby by chtěl udusat ohnivé jazyky. Světlo střídá tma. Údery bubnů stupňují tanečníkovu extázi. Teď se otočil, znovu skočil do ohně.Šílené vteřiny zůstává stát na jediném místě. Turisté jenom zatajili dech. Konečně se tanečník pohne. Shýbá se, rukama vyhodí nad sebe žhavé uhlíky. Jeden spadl na paži turisty vedle mne a vypá- lil mu na ni červenou stopu. Kadence bubnů se ještě stupňuje. Dva tanečníci teď musí držet toho prvního, který se dávno přestal kontrolovat. Popadli ho za vlasy a snaží se mu uvolni v křeči stažená ústa. Zuby jsou pevně zaklíněné ve dřevě. – Konečně se podaří vyrvat pochodeň tanečníkovi z pusy. Tanečník zůstává překvapeně stát u ohniště, rozhlíží se,kde je. Zbylí dva teď s malými loučemi v obu rukou, bez jakékoliv předehry a zdá se, že bez extáze a vytržení, vstupují na řežavé uhlíky. Jeden po druh ém přeházejí třímetrové ohniště tam a zpět. Točí loučemi v napjatých pažích a rozhlížejí se klidně po divácích. Pak se oba zastaví uprostřed ohniště a úděsn ě dlouho zůstávají stát na místě. Turistky blednou. Máme pocit, že za chvíli ucítíme pálící se lidské maso. S úsměvem vycházejí tanečníci z ohniště. Rozsvěcují se světla. Nedůvěřivá turistka sundala pantoflíček, vztáhla nohu nad oheň. Pět centimetrů nad uhlíky ucukla prudce zpět. „Opravdu to pálí,“ říká. První tanečník ukazuje turist ům s úsměvem chodidla. Ani stopa po spálené kůži. Usmívá se tak jako každý večer po produkci, třicet večerů v měsíci, sto rupií za večer. Vzpamatováváme se v restauraci na kopcích nad Kandy. Světélka města svítí jako uhlíky ohniště… „Ježišmarjá, byl snad metr ode mě. S těma svejma vykulenejma očima! – Jenže by to bylo šlo cvaknout jedině s bleskem a co já vím,jestli by přitom nevypad z tý svý extáze?“ stěžuje si kameraman a hází do sebe arrak, levnou kořalku z kokosového mléka.

Category: 1992 / 09

JOSEF FORMÁNEK

Lidé z lazů jsou hloupí, prostí a necivilizovaní. Příbuzní se mezi sebou páří jako zvířata. Jednou jsem šel kupovat kozy na laz u Valašské Bělé v okrese Prievidza. Když jsem tam přišel, byla na lazu pouze matka toho chlapa, co mi ty kozy nabídl. Ta stařenka neuměla vůbec mluvit. Nebyla nijak postižená křivicí nebo obrnou a přitom vydávala jen nějaké zvuky. Když jsem si bral kozy a dával jí za ně peníze, bylo vidět, že mi rozumí a zná jejich hodnotu.
Celá se zalykala a jen radostně hýkala,“ říká nám směsicí polštiny a slovenštiny šestadvacetiletý Peter Modráň, který nám ukazuje cestu do Muránské huty. Senohrad, Zaježovia, Kokava nad Rýmavicou, Kriváň, Detva… kraje samot neboli lazů, kde se zastavil nejen čas, ale i lidé díky svým srdcím. Ta jim srostla s jejich chalupami v horách stejn ě pevně jako kořeny lesních velik ánů s kamenitou půdou strmých úbočí. Chcete-li se dostat do Zdychavy, si jediné vesnice na Slovensku, kam nikdy nevstoupila noha družstevníka a lidé tu odnepaměti hospodařili jen na svých, nezdru žstevněných políčkách, musíte od Muránské huty jít potokem, který tu nahrazuje cestu. Ověšení bagáží a fotoaparáty jsme s fotografem už rezignovali na různá sdělení typu: „Pro mladého je to tak půlhodina, pro starého hodina chůze,“ a vědomí si svého absolutního stáří podle slovenského kalendáře, brodili jsme se vodou Zdychavy něco přes dvě hodiny. Ale stálo to za to. Několik domků, před každým traktor a zvědavé pohledy: turisti! V místní hospodě málem dostal přes ústa náš fotoreportér, protože chtěl fotit jednoho vesničana, kterak za záchodky u restaurace odpočívá v alkoholickém opojení. Když jsme na šli přítomnost a fotopotm ěšilost vysvětlovali novinářským povoláním a zájmem o lidi z lazů, nabídl se nám jeden člověk jménem Siman, že nás na ně zaveze. Vétřieskou,která řvala jak neukojený býk, když zdolává asi třiceti procentní stoupání, nás lesní cestou nad srázem vyvezla až pod hřeben. Tam naše já a bagáž vyhodil: „Dál musíte sami.“ Jozef Siman nám hrdě ukáže svoji roubenou chaloupku s ledaby rukou mávne po vlastn ích 9,64 hektarech: „Jedenáct ovcí a deset kusů dobytka mám, krávy, jalovice a býky. Hodně práce tady je. Vstávám to na krmit ve čtyři ráno. Nejdřív musím rozdělat oheň, postavit vodu na sporák, jít do maštale, pak se postarat i sám o sebe, abych mohl v šest vyrazit. Sejít tak patnáct minut v létě, půl hodiny v zimě k autu, které mám zaparkované dole ve Zdychavě a jet do Revúce, kde dělám řidiče v družstvu. Potom v pět hodin odpoledne zase přijedu z práce, poseču trávu, něco udělám, opravím na baráku. No a v půl osmý jsem hotov a jdu spát.“ Na televizi se nedíváte? „Jak, vždyť tu nemáme zavedenou elektřinu.“ Vede nás do malé místnosti s kachlovou pecí s bidlem na sušení věcí, kde je i stará zaprášená televize: „Kamarád mi sem k ní, když ji přivezl dodal i baterky z traktoru, ale ty se brzo vybily. A to je dobře, jinak bych u televize hloupnul. Nic tam není.“ Nenudíte se? „Ten, kdo chce pracovat, se nenudí nikdy.“ A nevadí vám občas, že nejste ve městě a nezajdete si třeba do kina? „Vůbec ne. Tady jsem se narodil, chodil odsud do školy – jen základní a ve čtrnácti jsem už šel pomáhat otcovi. Ten taky chtěl, abych já hospodařil a bratr študoval. I když mám byt a rodinu v Revúci, tak jsem tady. Tady v tomhle domě před čtyřmi roky v prosinci zemřel můj otec. A já ho musel vystřídat. Tak si to přál na smrtelné posteli. žena a děti se nechtějí, tak jsem tady sám.
Kamarádi? Ale to je těžké. Od malička jsem se tady setkával jen se zvířaty, co tady otec choval. A člověku přiroste k srdci to, s čím odmalička vyroste. “ Tady jsou lidi hodně soukromníci, že? Rozpřáhne ruce: „Všichni. A i za komunistů. My jsme nikdy nebyli družstevníci (říká to hrdě). Nechtěli ani sem do těch kopců jít. Tady na lazech nikdy nebyli. Zdychavu chtěli nejd řív taky združstevnit, ale lidé se tam drželi. Pak, když už bylo Zdychavčanům ouvej, když na ně tlačili s daněmi, tak už to nechtěli združstevnit ani rudí. Co taky? Tu fůru práce? A teď, když nastala ta revoluce, tak nám chodily delegace, že prej my jako jediní jsme si zachovali svou hrdost, jako že jsme jediná obec…. A říkali další takové hlouposti. A tak naši uvařili na oslavu gemerské gul´ky – nezn áte je? To je z vařených brambor, uzeného masa, mouky… a to všechno se pomastí slaninou. Jo, jo jsou ty naše slavné gemerské gul´ky… (povzdychne si). To byste se divil, jak zmizely. Dobře delegaci chutnalo. Však poté, co naslibovali hory doly a třeba zavést sem elektřinu, poděkovali a zmizeli stejně jako v nich ty gul´ky. A teď jsme už podnikatelé. Hmm…! To se máme!“ Najednou chlapík zbrunátní a skoro na nás zařve: „Ale jakýpak jsme podnikatelé v těhle podmínk ách?! Platíme stejné daně jako třeba v Revúci, kde je skoro rovina, kde nemají tak strmé svahy, tak špatnou bonitaci půdy a mohou tam pěstovat i něco jiného než brambory a pícniny, co tu pěstujeme my. Tak jakýpak jsme podnikatelé. Vždyť by nám tu měli udělat rezervaci jako indiánům!“ Jako nějaký žívý skanzen? „Ne, vždyť to říkám jasně. Indiánskou rezervaci se svojí samosprávou a úlevami od státu. Sakra,když už to maj´ ti dovoši…“ Rozloučili jsme se a odcházeli po hřebenu stále výš a výš.
V poryvech větru a ztrácel hlas starého Simana, který za námi ještě řval: „A vyřiďte ve městě to o tý rezervaciii…“ Fajn chlapík. Jako jeden z mála na Slovensku nerozlišoval, jestli jsme z Čech nebo ze Slovenska, ale jestli z vesnice nebo z města. Na lazech to nebyl takto smýšlející člověk poslední. Už z dálky vidíme stodolu. Vš vš vš vš… Zvuk ostří kosy nás vede až k jednomu vyschlému stařečkovi, kterému při každém pohybu kosou vyskočí prsní svaly o dobrých sedm centimetrů. „Dobrý den.“ Ten člověk se ještě nejméně desetkrát rozmáchne, až pak se zastaví a pomalu otočí hlavu. Podívá se nám do očí a zřetelně řekne: „Dobrý den.“ Když se ho ptáme, jestli můžeme fotit, jen kývne a usměje se. Mezi řečí se ptá, odkud jsme a naoplátku ukazuje na jeden laz v úbočí: „Pomáhám tu zeťovi. On tady bydlí.“ A opět kosí. Jeho příbuzný, o něco málo mladší, padesátidevítiletý Martin Sokol, zrovna přichází, „Nevadí vám,“ už z dálky na něj hulákáme, „že nemůžete žít ve městě, zajít si na pivo?“ poté co dojde k nám, nezvykle tiše praví: „Vadilo mi to, ale teď už nevadí.“ A kdybyste mohl, měnil byste? „Hned bych šel, ale mám tu statek. Ale možná, že ani nešel. Tady jsem se narodil. To mladý odtáhlo do města. Přijdou sem už jenom na výlet asi tak jako vy, ale pracovat – to ne. To kvůli tomu, že je tady těžká práce. Oni se chtěj´ jenom válet v činžácích a dívat se na televizi. A ne se tady potit a mít mozoly.“ A vy byste neměnil za činžák a televizi? „Za dva dny bych to nevydr žel (a klepe si na hlavu). A brzo bych se cítil unavený, že nem ůžu pracovat, do něčeho se vrhnout, třeba obstarat zvířata. “ Když se ptáme, (je těsně před volbami), koho že myslí, že tady lidi budou volit, uhne významně pohledem na znamení, že o tom nechce mluvit. Jen zamumlá: „To je otázka. Ani jeden politik není dobrý. Když budou lidi volit Mečiara, tak proto, že chtějí, aby bylo Slovensko samostatn ý a oni se měli líp.“ A bude to pro vás dobré? „Já vám neřeknu, jestli dobr ý nebo zlý. Na jednu stranu je to divný,co já pamatuju, vždycky jsme pařili k sobě. Já ale stejně zůstanu vždycky na tady těch loukách,“ říká nám,jako by chtěl naznačit, že jeho život se ta či onak moc nezmění. A dodá něco o tom, že nikdy dobře nebylo a ani nebude. Pak se s námi rozloučí. típne pomalu cigaretu, zámek do petlice u dveří jen zavěsí, aby se samy od sebe neotvíraly. Tady se zloději nenosí. Intenzívní vůně louky a smrků ve stráni nás doprovází až k poslednímu setkání. Tam od ní bere štafetu štěkot bílého psa uvázaného na dlouhém řetězu. Málem se utrhne, jak šílí. O holi ven na zápraží vyjde prošedivělá stařenka. Neumím odhadnout staré lidi, ale myslím si, že zamlada mohla být hezká.
ZUZANA SEKYRÁKOVÁ. Vrásky má jak rýhy v kůře starých stromků, takov ých jakých je tu spousta. Jen ty oči jí zcela mladicky rozpačitě těkají ze mne na fotografa,jakoby hledala slova: „Vítám vás tu… Bude tu ticho?!!,“ okřikne už skoro šíleného psa. Ten ale opravdu ustane až když po něm hodí klackem. „Není zvyklí na lidi,“ dodá omluvně. Pes stáhne ocas a zajede do boudy. Něco rozpačitě blekot ám, jakože děláme reportáž ohledání vlastních kořenů. Stařenka jen vyplašeně špitne, ať jdeme nahoru, že z nás bude mít radost její manžel – SEKYRÁK. Vyběhne po starých dřevěných schodech a bereme za kliku. Na pelesti sedí muž s tváří stiženou bolestí. Jak nás uvidí, začne vzlykat, až se úplně rozbrečí jako malé dítě: „Joj, toť vás chlapci vítám.“ Sedáme si v rozpacích okolo postele. Jak se vám tu žije? „Pomalu. Joj, toť vás zlatí moji tady vítám. dlouho jsme tu neměli návštěvu.“ I přesto, že jsme pro ně cizí lidé, snáší nám paní Sekyráková na stůl výbornou slaninu s chlebe. Dozvídáme se, že ve svých osmašedesáti letech kosí, hrabe, dojí, obstarává pět kusů dobytka, ovce, králíky, slepice psa a svého ochrnutého muže. Ten nemůže chodit. I proto si ten dobrý člověk pořád utírá slzející oči: Jsme prý po roce první cizí lidé, které tu vidí. Jinak jen své děti a vnuky: „Mám infarkt, ruku mám mrtvou, zuby mi vypadaly – prostata. To člověka změní. Joj… Nebyl jsem vždycky takový, ale 2. srpna mi bude už 73 let. Ještě, že mám krásné vnuky. Vždycky se na ně těším… Zlatí moji, povězte mi, co se s tím světem děje, že je taková drahota… “ Vypráví nám, že jeho žena jednou za týden chodí nakupovat dolů do údolí, asi hodinu tam a zpátky, tok co tok dolů do Zdychavy. Pro to, co si sami nemají možnost opatřit, vyrobit, sklidit, zpracovat. Taky jemu pro cigarety, samozřejmě… A že prý poslední dobou nosí za těch pět se ká če es čím dál míň. Paní Zuzana Sekyrová: „Už mi na to stačí jenom jedna taška, ani se s tím nákupem nezadýchám a utratím 500 korun…“ Situace je tady opravdu jiná než v Čechách a má opravdu svá „specifika“. Žije se tady, zejména na lazech, úplně jinak, ne, že by tu lidi byli hloupější, zaostalejší…
Lidi tu prostě žijí v horách, které jim v životě leccos nejen sebrali, ale také dali. Větší víru sama v sebe, odvahu riskovat, větší soudržnost lidí a nepřímo i vzdělání. Když byl třeba na lazech a malých vesničkách opravdu hlad, lidé se hromadně vystěhovávali za velkou louži do vysněné, zlaté, bohaté, nové, volné, svobodné a neomezené Ameriky. Po letech se z této proklínané, skrblící, protřelé země svázané nesmyslnými zákony vraceli sice bez peněz, iluzí, ale se zkušenostmi a znalostmi. Pan Sekyráj: „Tatínek uměl několik řečí. Italsky a německy se naučil na frontě za první světové války, ke leccos pochytil i z ukrajinštiny, češtiny. Slovensky a polsky uměl od narození, maďarsky musel taky trochu umět. No a za moře v tý Americe se naučil dobře anglicky a trochu francouzsky. Podle Tomáše Masaryka byl minimálně šestkrát člověkem. On přece říkal kolik řeší umíš, tolikrát jseš člověkem…? Jinak tu ale za „tatíčka“ Masaryka byla bída… Chytrý chlap můj táta byl! Já ale taky nejsem hloupý (brečí) to jen špatně mluvím, že mi vypadaly zuby. Zlatí moji, vždyť už učitel ve škole mi říkal, Janko, ty by se měl jít študovat. Jsi dobrý počtář. Ale copak jsem tady mohl nechat otce samotného? Ale rozum – to přece nejsou školy. No však schválně, dám hádanku: Jste svobodný a půjdete za děvčetem, na které mate zálusk, aby jste zjistil, kolik jí je let. A ona, protože je hamižná a nechce si vzít žádného hlupáka,který se dá ošidit, tak si vás vyzkouší. Když se ji zeptáte, kolik její let, tak vám odpoví: Moje matka má dvakrát tolik více let než já a otec je pět roků starší než máma a všichni máme dohromady sto. Kolik mi je let?…“ Stařeček se po nás zkoumavě podívá. V místnosti je naprosté a pro někoho trapné ticho. Koukáme s fotografem po sově a snažíme se to zamluvit. Pan Sekyrák nechápavě: „No zlatí mojí, jak je ta hádanka?“ Rychle se snažíme v tom matematick ém marasmatickém (pro mě) úkonu zorientovat. Jsem líný a proto radši jen tak plácám – 23. Až teď, když to, ksakru při psaní reportáže počítám – zjišťuji, že té dívce bylo devatenáct… Kdybyste mohl, chtěl byste změnit svůj osud – vyrůstat, žít ve městě? „Ve městě všechno troubí, zapáchá, halasí, štěkají a vyjí psi. Tady zpívají jen ptáci.“ Vám tady pes neštěká? „Ale jo, ale můžu na něj z postele křiknout a přestane. Ve městě to znám. Před rokem jsem vyl v Revúci a předtím dokonce až v Popradě, ale to už je dávno. A za mlada jsem sloužil v Čechách.“ Takže byste neměnil? „Ne. Nakonec se vrátí i děti těch, co z lazů odešli. Až nebude co jíst. Nebudou si moci koupit jídlo, a tak si ho budou muset zasadit, vypěstovat. Krmit prase, pást a dojit krávy, tak jako my.teď za mnou přišel vnuk pochlubit se, že místo volů si koupil traktor. To je chyba. U nás vždycky platilo, že tady v horách jsou dva voli víc než čtyři koně. Obráceně tomu bylo v údolích, ale vůl je vůl. Traktor se musí krmit naftou a náhradními díly, tedy penězi, a jeho cena neustále klesá, až je z něho kus plechu. Ale vůl, dobrý vůl, neustále stoupá na ceně, jen tak si vám nepostaví hlavu a je na něj spoleh. Dávám užitek i maso… Joj, jak jsou ti mladí lidé nerozumní. No počkejte, bude hlad. Mám o ten svět strach, jak skončí. Aby se lidi ve městech neudusili, neumřeli na ty různý choroby a sami se nepozabíjeli. Tady je klid. Jen se sousedem se někdy poštengříme kvůli ovcím. To mi nedávno jeho pes jednu strhl. Soused to sváděl na medvěda. I když i těch je tady spousta. Jestli chcete zítra pokračovat směrem na Revúcu, tak přes ty místa půjdete. Před dvouma rokama jsem na tamto vršku potkal medvěda,“ ukazuje pan Sekyrák přes (už ztmavlou) malou skleněnou tabuli okna na protější hřeben. A vypráví, jak tenkrát ze země sebral klacek, bušil s ním do země a řval tak nevýslovně, že medvěd si prý jen znechuceně odfrkl a odběhl.
Ve vzpomínce se při mihotavém světle petrolejky pan Sekyrák ještě vrací k sousedům a říká, že když jich tu bylo na hřebenech víc, občas se sešli spolu navečer u jednoho z nich v chalupě nejen se pohromadě s růženci „pomodlit, ale také posedět při borovičce a slanině…“ Jenže čas odvál z hřebenů celé rodiny a zanechala jen ty s nejpevnějšími kořeny, kteří se dají na prstech jedné ruky spočítat. A již i ti poslední z posledních stárnou. Pan Sekyrák, když se ptám na vrásky, jen řekne: „Dobrý život to byl. Někdy těžká, ale dobrý. dobrou ženu, děti, vnuky mám. Každé ráno vidím z tohodle okna slunce…“ Pan Sekyrák trpně a mlčky sleduje, jak ho fotografujeme: „Před dvěma lety tu náhodou zabloudili taky dva fotografové. Myslím, že byli z Brna. Milí byli a jak slíbili, i fotky poslali. Taky je chlapci pošlete?“ Slibujeme, že ano a jdeme s jeho ženou po schodech z dřevěného balkónu dolů do kuchyně.Tam nám ty fotografie našich předch ůdců ukáže. Jsou tak překrásné a citlivé, že mě skoro vženou slzy do očí a já si v tu chvíli musím neustále opakovat slova napsaná po jednou z nich BOLI ČASY, BOLI, ALE SA MINULI…
Bylo mě tak najednou něco líto a já ani nevěděl co. V obálce byl i dopis psaný úhledným písmem. Podepsaný autor těch fotografií – Kubeš. V té chvíli jsem nejspíš nějakým podvědomí pochopil, proč jsem chtěl znát odpovědi na všechny otázky, kvůli kterým jsem s fotografem lazy a jejich obyvatele hledal. Protože ze stromů často zůstávají jen kořeny? Protože se může bez „následků“ ulomit větev a opadat listí, ale jak zahynou kořeny zahynou i stromy. Protože i když jsou často vidět jenom větve, jsou mohutnější a rozlo žitější kořeny, i když nerostou ke slunci? Ta odpověď v dopise byla skrytá stejně hluboko jako ústa lesních velikánů v půdě, ale byla… Možná v té tesknosti co osamělá léta duší, jak vítr po hor ách, kde je ze samoty do té druhé daleko nejen pro zlé slovo, ale i pro facku, pěst či vraždu. Čím mají lidi k sobě dál po hřebenech, o to blížeji a přímočařeji při setkání. Lidi jenž žijí nejen v místě, ale i v čase, v kterém se narodili.
Ráno, když jsme s fotografem vstávali z postelí s vyřezávanými čely, pronikala zvenku do otevřené kuchyně těžká a mámivá vůně mateřídoušky, která se mísila s vůní vajíček na slanině. Paní Sekyráková ještě odkrojila chléb a do sklenic nalila borovičku, stejně průzračnou jako voda v kádi, kde jsme si studenými jehličkami protřeli oči a naplno uviděli tu krásu pod námi. Z modravých jehličnanů na úbočí stoupala pára a ztrácela se v průzračnosti azurové klenby nad námi a ostrosti reliéfu údolí pod námi. Vypil jsem na jeden hlt borovičku a v duchu si řekl, bože. Když jsme se loučili, vzpomněl jsem si, že nemám svoje staré brýle. Už jsem chtěl odejít a mávnout nad nimi rukou – třeba je mám v baťohu. Musel jsem se ale vrátit. Jinak bych učinil jednoho člov ěka nešťastným. Paní Sekyráková totiž cupitala od chaloupky ke stáji a lkala, že ať nemyslíme, že je vzala ona, že se tu musí někde najít, ať sejdu,prosím, ještě jednou podívat. Hledal jsem je. A NAŠEL. U kádě s vodu. Tam, kde jsem si protřel oči. Tam, kde mě hlavou při tom pokoji na duši během pár vteřin proběhly řádky dopisu, které pan fotograf Zdeněk Kubeš poslal lidem z lazů – Janovi a Zuzaně Sekyrákovým: Brno 26.8. 1990 Vážení, Je vám taková divná doba, Čech nemá rád Slováka, Slovák nadává na Čechy, Čechoslováci nenávidí Rusy, Rusové nemohou cítit Poláky, Poláci mají výhrady k Němcům, Maďaři se řežou s Rumuny, Turci podřezávají Bulhary, bílí nenávidí černochy, cikání se rvou s bílými, polovina světa nenávidí komunisty a zbytek světa Araby a Arabové by nejraději zakroutili krky Židům… divná doby, divný svět. Člověk by propadl beznad ěji, kdyby nebylo takových lidí, jako jste vy. Vždycky, když se podívám na fotografii, jak se držíte v pase, řeknu si, že ten prašivej svět není zas tak ztracenej, jak se zdá. A tak si říkám, že optimističtější fotky jsem na Slovensku neudělal… * Naposledy jsme se rozloučili. Až při cestě do jiné vesnice jsme si s Alešem několikrát vzpomněli na Sekýrákova slova: „Joj, zlatí hoši moji, dlouho nepůjdete – já do té vesnice přes hřeben chodil pře pár roky tři hodiny. Pro mladého je to tak dvě hodinky cesty.“ Bloudili jme, padali ze strží, propadali se v močálech, abycho do té vesničky dorazili po sedmi hodinách zbytí jako psi. „Joj, pane Sekyrák „boli ludia boli, ale sa minuli…

Category: 1992 / 09

ROBERT ROHÁL

Ani jsem se moc nedivil, když mi ten den řekl Zdeněk Troška do telefonu, že sice má čas, ale jenom tak na hodinku, protože balí a hned kolem poledne odjíždí za rodiči do Hoštic. Byl pátek, půl desáté dopoledne a protože jsem s ním dělal poslední rozhovor někdy už ani nevím kdy, málem jsem mu v samé rychlosti položil sluchátko – jen abych zužitkoval co nejvíc času pro pořízení interview. Vůbec mě zajímalo, co za tu dobu všechno stačil udělat a co má v plánu. Krom toho jsem byl zvědavý i na jeho zrenovovaný byteček. Neoplývá sice nadbyte čnými prostory, jak jsem záhy zjistil, zato útulnost je ještě korunována pořádkumilovností a Zdeňkovým smyslem pro přehlednost. Ale víc jak hory knih mne překvapilo spíš to bíle pianino a spousta hudebnin, desek a kompaktů, prozrazujících režisérovu vášeň ke klasické muzice…
„Já miluju veškerou vážnou muziku,“ říká Zdeněk Troška (a já hbitě nastavuju diktafon), „od renesance až po současnost, protože muzika to je asi opravdu to největší, co bylo lidstvu dáno. Je to literatura, malířství, sochařství, všechny tyhlety krásný věci, potom je to příroda a my, ale nad tím vším poznáním a filosofií stojí muzika. To řekl Beethoven, to není ze mě. A je to obrovská pravda. A lituju lidí, kteří muzice nerozumí a kteří ji neslyší.“
Co říkáš pop music? „V podstatě nezatracuju žádnou muziku, které nerozumím a proto se mi buď líbí ne nelíbí. Tak jako tak si docela rád poslechnu naše zpěvačky jakými jsou Hana Hegerová, Helena Vondráčková, Lucie Bílí či Hana Zagorová. Anebo takového George Moustakiho… Nepřišel jsem na chuť je heavy metalu, už jsem zřejmě na něj starý. Pro mě je to jenom směsice řevu a hluku o textech se raději nezmiňuju. Kdežto vážná muzika je pro mne pohlazení duše, opravdu. Já třeba přijdu utahaný z natáčení a kolikrát se natáhnu ještě oblečený a začnu poslouchat nějaký koncert. A když ten pak skončí, cítím se tak odpočatý, že veškerá únava předtím je ta tam.“
Spolu se scenáristou Petrem Markovem jste dopsali už třetí knížku z populární „sluncesenové“ trilogie, což bylo asi jiné kafe…? Co mi k tomu řekneš? „Dělali jsme na tom od března na loňském roku, ale věř, že radši bych napsal tři scénáře než jednu knížku podle známého filmu, protože je jasné, že lidi to budou okamžitě konfrontovat s tím, co znají a co si pamatují. A ty to musíš napsat tak, aby to bylo jasný a přehledný a pokud možno výstižný. Aby tam byla ta filmová atmosféra. A to je strašně těžký. Můžu přiznat, že jsme v tomto případě pilovali doslova každou větu. Hrozná práce… Ale jak jinak jsme mohli reagovat na reakce lidí kteří nám říkali: My v biografu nic neslyšíme, jak se ostatní smějou, doma video nemáme atd., atd. Proto jsme přistoupili k tomu knižnímu vydání nehledě na to, že se na nás obrátilo ne jedno , ale hned šest vydavatelství…“
Filmové pokračování se náhodou nechystá? „Pochopitelně, že námět na „čtverku“ existuje. Ostatně i Nationalfilm chtěl, abychom Slunce seno a UFO natočili, ale já už nechci. Je to už hezkých pár let, co jsem v zátahu Slunce, seno… a už mám toho celkem dost. Chtěl bych se teď věnovat něčemu jinému, i když jsem skoro na každém kroku lidmi přesvědčován, abych točil, smích.“
To „něco jiné“ má být projekt Čachtická paní? „Jistě, ale nejen ten. Zatím jsem prostudoval všechen možný dostupný materiál, co se mi poda řilo sehnat a co mi kdo poslal, a tak co nevidět začnu psát scénář. Zároveň jsem také začal psát scénář k několikadílnému televiznímu seriálu Mezi lidskými bestiemi a zrovna nedávno mi přinesli další námět, který je napsán na motivy pohádek Boženy Němcové a který se měl natočit jako klasická filmová pohádka. A támhleto všechno (a ukazuje na stěnu plnou knížek), to jsou všechno krásné romány, které by stály za hřích natočit ať už pro film nebo televizi, jenomže to je v současné době těžké. Bez sponzorů to půjde jen stěží a stát film také dotovat nemůže. Proto se mi zdá počínání Jiřího Menzla nebo Věry Chytilové malinko úsměvné. Jestli že stát nemá peníze, aby dotoval školství, zdravotnictví, nebude ještě vyhazovat 250 miliónů ročně, aby se točily bláboly – co si budeme povídat…“
Vraťme se ještě k Čachtické paní. Je pravda, že to bude koprodukce? „Jistě. Ten projekt je totiž velice drahý. Při tom všem, jak jdou ceny nahoru, to odhadujeme na 30 miliónů korun. Ale s partnerem ze zahraničí nepočítáme jenom kvůli financím, které by do toho vložil, ale hlavně z důvodu, aby to mohl distribuovat ven. Protože co mi bude platné, když můžu získat finance dejme tomu do Pivovarů, ale udělám „konzervu“ a budu ji mít doma. Co pak s tím? Já ji potřebuju především prodat. A i kdybychom to tu nasadili kdekoliv a kamkoliv, tak pochopitelně nemůžeme nikdy vydělat tolik peněz, kolik by to na sebe vydělat mělo. Proto se pochopitelně kontaktujeme se zahraničním partnerem, aby i on přispěl k distribuci a nasazení ať už do kin či přes satelity, a ty peníze se vrátily zpět.“ Už víš, komu svěříš titulní roli? „Prozatím jsem o tom příliš neuvažoval, protože je běžné, že zahrani ční producent sám přichází s návrhy jmen, jejichž přítomnost í se pak film stává ještě atraktivnějším. Ale soukromé tipy pochopitelně mám – Kamilu Magálovou a německou herečku Gudrun Landgrebeovou…“
Tak to se sám nechám překvapit. Kdypak se začne s natáčením? „Domníval jsem se, že bych už koncem podzimu vyhlásil konkursy pro obsazení dalších rolí a epizod, ale jak se vše nyní rýsuje, myslím, že s i tohle posune až na příští jaro.“
Slyšel jsem, že chceš natočit i muzikál…? „Uvažuju o tom, ale hodně záleží, jestli budou peníze. Jinak si myslím, že muzikál je pro dnešní dny potřebný jak sůl. S námětem přišel právě Petr Markov a snad by se to celé mělo odehrávat v našem Mírovém praporu vojsk OSN v Krumlově, a ještě snad doušku, že je to celé postavené na půdorysu jednoho slavného románu.“
Co spolupráce s televizí? „O prázdninách jsem točil v Písku takový hudební polodokument a v plánu jsou dvě komorní záležitosti. Kdysi dávno jsem si totiž z francouzštiny přeložil divadelní hru Alberta Camuse Nedorozumění, což by mohla být velice zajímavá inscenace, a tou druhou věcí, kterou bych rád natočil, je další divadelní hra Jih, kterou napsal Julien Green. Jinak bych měl ještě pro televizi udělat také inscenaci opery Don Carlos, kterou jsem před časem režíroval v Národním divadle. Je toho v plánu hodně, ale copak jsme nějací troškaři…?“ ¨
Je mi jasné, že ani náhodou. Dostal ses vůbec letos na dovolenou? „Celý života jsem strašně moc a rád cestoval a cestuju prakticky pořád, ale dovolenou a prázdniny trávím nejradši doma na Šumavě. Přitom mám možnosti. Mohl jsem jet do Řecka nebo do Itálie, leč nakonec jsem zůstal doma. Tam si odpočinu asi nejlíp a vůbec se nejlíp cítím doma v Hošticích, nahoře u Sosnovce někde na mezi v mateřídoušce a s knížkou v ruce. Jsem vášniv ý čtenář, nakonec to tu sám vidíš…Ani na televizi příliš nekoukám, to jen když přijdou známí a chtějí vidět nějaké kazety, tak nadávají, že nemám nic kloudného, to jsou jen samé opery a koncerty nebo životopisné filmy. Ale to jsou bonbónky, které tu mám na videu hlavně pro sebe. A pak tu mám pianino, na které rád brnkám. Ale hlavně čtu a čtu nebo píšu. Hlavně ráno. Já jsem totiž ranní ptáče. Jsou lidi skřivani a lidi soby a já jsem ten skřivan. Ráno, to jsem schopný vstát třeba v pět a udělám nejvíc práce. Zato večer nic. Nemám rád soumrak, nemám rád tmu, proto tu mám tolik světel. A pokud netočím nebo nemám nutnou práci, usínám klidně v osm nebo v devět. A když říkám, že usínám s paní Javořickou, tak je to pravda. Stačí se podívat na tu polici, ta je plná jejich knížek… A pak jsem vášnivý houbař. To courám po lesích a přes léto žiju jenom z hub. Sousedky v Hošticích když vidí, co všechno nosím domů, tak pláčou a říkají, ten kluk Trošků dneska umře, protože si nese samý muchomůrky a prašivky – a doma je pak boj, protože sám otec je velice nedůvěřivý, a tak si vybere jen to, co zná, no ale jak vidíš, sbírám tyhle houby už dvacet let a ještě jsem se neotrávil. I když náhoda je vůl, že jo? ´

Category: 1992 / 09

PAVEL HRABICA

První cikání se objevují asi ve tři čtvrtě na devět. Trojice. Vpředu si padesátiletý muž, perfektně oblečený, ovšem klasicky – pastelové barvy lehkého letního oblečení. Za ním kluk, tak deset let. Taky vyfešákovaný jako kdysi z Tuzexu. Svatou trojici uzavírá sedmnácti, osmnáctiletý mladík. Rychle probírám možnosti – zůstat v chodbičce nebo zapadnout nenuceně do kupé a zamknout se. Vím, že by to moc nepomohlo… Před pár týdny jel na téhle trase mezi Košicemi a Prahou můj kolega. Z Prahy na východ. Chtěl poznat „vlak hrůzy“, či spíše trať hrůzy. Jel však v doprovodu železniční stráže. Můj vlak teď míří smrákající se krajinou kolem Vysokých Tater z východu na západ. Nehodlám psát reportáž z tohoto vlaku. Potřebuji se jenom přesunout z bodu A do bodu B. Jako stovky a tisíce jiných cestujících na hlavním železničním tahu Praha – Košice. Přesun po této trase je však po setmění velmi často, promptně řečeno – o držku…
Trojice vyšňořených cikánů se zastaví u prvního kupé. Je to první třída. Muž otevře dveře a nahlíží dovnitř. Drkotání kol ruší, neslyším, co promlouvá do nitra kupé. Za okamžik vytahuje hlavu ze dveří a jakoby omluvně se usmívá. Pohybuje rty. Nemusím ho na těch patnáct metrů ani slyšet. Vím, co říká – Prepáčtě, zmýlil som si kupé. Nebo – Hl´adám kamaráta. Nic z toho. Sonduje. V kupé lidé ještě nespali. Zavírá dveře a vede mladíka a kluka dál. Zastavují se u dalšího kupé. Asi mají zatažené záclonky. Trojka nahlíží škvírami. Mladík zkouší odsunout dveře. Nic. Dál to nezkouší. Má přítomnost na chodbě mu vadí… Nebezpečné trasy vlaků nejsou jenom mezi Prahou a východem republiky. Minimálně o pár facek a ztrátu nějaké té stokoruny je to i mezi Děčínem a Prahou. Tam operují severočeští cikáni. Kvalitně vybavení vysílačkami, auty sledujícími vlak po celé jeho trase. Plynový sprej a vyhazovací nůž je dostatečným argumentem, abyste rádi postrádali zlaté šperky nebo peněženku. Moc naději proti ní železniční ozbrojenci nemají. Gangy jsou dobře organizované, varují se. Než se modrá uniforma přiblíží k místu činu, dávno o ní vědí. Lup putuje z okna, ke ho vyzvedne pojízdný sběrač. Dvě kupé ode mne přestala trojice cikánů nahlížet do kupé. Nahodila výraz cestujících, kteří nemají na mysli nic jiného než najít restaurační vůz. S omluvným úsměvem projdou kolem mne, dokonce mi popřejí.
Slovenští cikáni se nezaměřují jenom na peníze. Rádi se spokojí i s naturáliemi. Raději tvrdí, že je to jejich nebo že si věci někdo „odložil“. V okamžiku nejvyššího ohrožení zatáhnou za záchrannou brzdu a vylezou z vlaku. Není mi nejlépe při těle. Vracím se do kupé. Můj spolucestující se spokojeně převalí na bok. Poklepe si na kapsu u kalhot. „Už se zase rojej, co?“ Kývnu mlčky. „Jestli sem strčí jenom nos, tak mu ho uříznu i s hlavou! Otevřu překvapením ústa. Asi čtyřicetiletý muž vytáhne z kapsy solidní vyhazovák. Žádný na pohled efektní žabikuch z burzy. Opravdový vyhazovací nůž, který vámi projede při zmáčknutí pojistky. „Jezdím tudy už pár let. Dřív to byla pohoda. Jenže poslední dva roky tu jde o krk. Osožáci nemaj nárok. Jednou mi vlezli do kupé, prej hledají kamaráda. Byl jsem s á m . Že prý mám hezké sako. Řekl jsem těm dvěma cikánům, že se mi taky líbí. Vytáhli kudly. Jednoho jsem kopnul do koulí, druhému jsem asi zlomil nějaké žebro. Cikání dřív byli zalezlí, teď putujou po celé republice. Jako před válkou. Až na to, že tehdy neměli na vlak a táhli po svejch nebo na voze.“
Vyhmátnout systém vlakových gangů je někdy nesnadné. Smižánští cikání – okrajová obec u Spišské Nové Vsi – patří k těm, kteří operují po celé severní trase železnice a zasahují i do východních Čech. Část z komanda projede celou trasu, část postupně (dle situace) vystupuje během cesty. Buď se vrací s lupem domů nebo hoří-li jim půda pod nohama – přestoupí do jiného vlaku jedoucího opačným směrem a kradou tam. Dívám se na hodiny. Je přesně devět večer. Jsme někdy mezi Ružomberkem a Žilinou. Vracím se na chodbičku. Hlavně neusnout, jak mi radil spolucestující. „Nikdy už nespím. Občas si říkám, jestli by nebylo lepší do Prahy a z Prahy létat. Bylo by to dražší, ale těch bezesných nocí…“ Otevírají se spojovací dveře z vedlejšího vagónu. Objevuje se další trojice. Cikánka, snad čtyřicet let, dvacetiletý mladík s knírem. Procesí uzavírá mladší cikánka. Jsou oblečeni už ne tak luxusně jako jejich společníci. Obě cikánky se kolem mě protáhnou. Zapadnu do kupé, ale nechávám otevřené dveře. Mladík zůstává u mého kupé. Letmo mne hlídá pohledem, ale hlavní pozornost věnuje svým společnicím. Ty pokračují dál chodbičkou. Zůstanou stát u předposledního kupé. Opírám hlavu o boční sklo kupé do chodby a naznačuji únavu. Ale ne zas tolik, abych neviděl, co se děje na opačném konci vagónu. Cikánky něco křičí v mateřštině. Otevírají rychle dveře kupé. Jedna z nich zapadne dovnitř, druhá hlídkuje. Uplyne pět šest vteřin. Mladík s knírkem na ně něco houkne. Cikánky zatáhnou dveře kupé a vracejí se. Uplynulo snad třicet vteřin, co se objevili ve vagónu… Lze téměř s jistotou říci, že cikánské skupiny cestující nočními vlaky nemají jiný cíl, než okrádat cestující. Migrace rómského obyvatelstva za prací do hlavního města nebo na severní Moravu je takřka minulostí. Nezaměstnanost v těchto vrstvách obyvatelstva překračuje celostátní průměr o desítky procent, v některých oblastech se blíží takřka stům procentům. V některých místech snad i sto procent. Početné rodiny vyžijí z rodinných přídavků na děti a z penzí těch starších. Vzhledem k někdy pochopitelné averzi bílého obyvatelstva tohoto státu cikáni jen těžko shánějí práci. I ti, kteří nekradou a rádi by se živili jinak než zlodějinou. Ta jim často zbývá jako jediný způsob obživy. Jenomže ne všichni se dostanou k „exkluzivní“ vlakové „práci“. I ta je vyhrazena vybraným. Na rozdíl od minulosti se už i cikánští bossové naučili nežít jen ze dne na den, ale nakradené peníze investovat. Na Spiši a dál na východním Slovensku dnes najdete nejednoho milionáře tmavé pleti. Peníze pocházejí z pašování, prostituce ve velkých městech, i z vlakových cest….
Tělnatý cikán ve žlutém tričku prochází už asi pošesté během dvaceti minut náš vagón. Sonduje. První třída vypadá zřejmě movitěji. Ale šanci bude mít spíš ve dvojce. Je tam sice plno, ale právě to otupuje pozornost cestujících. Vracím se do kupé. Právě včas. Kočující cikán se znovu objevil na druhém konci vagónu. Má ale naspěch. Prolítne kolem kupé. Jen co zmizí v sousedním vagónu, pochopím jeho spěch. V patách mu je trojice mladých osožáků. Jeden má ruku na pootevřeném pouzdře s pistolí. Také oni zmizí ve vedlejším voze. Vracím se na chodbičku. Po pěti minutách se železniční hlídka vrací. Jeden z mladíků nepokrytě zakleje, že tahle práce je na hovno. Docela chápu… Na pražsko-košické trati se krade i za bílého dne. To tu zase pracuji kapsáři. Tělnaté cikánky se cpou přeplněnými chodbičkami druhé třídy. Nepozorný cestující neví, že se na něho zavalitá mamina nepřitiskla proto, že sebou vlak cuknul v zatáčce. Že nemá šrajtofli, to zjistí možná až doma, v nejlepším případě na kávě v jídelním voze. Dost tu taky kradou malí kluci. Ohození jako synátorové z italských famílií procházejí celou soupravu. Stačí na minutku odejít na záchod a neuvědomit si, že jedete v kupé sám. Měj jste zavazadlo. Přijeli jste do stanice Česká Třebová… Nádražní rozhlas oznamuje pro mne v ten okamžik příjemnou zvěst. Beru zavazadla, ne, jsou všechna. Vystupují i průvodčí, jejich trasa tu končí. Nikdo je nenapadl, nikdo je nezmlátil. Vystupují i osožáci. I oni končí. Možná je střídá jiná parta. Nemám čas a ni chuť něco zjišťovat. Jsem rád, že jsem venku. Ani já jsem nedostal „po čuni“, o nic jsem nepřišel, ale příště budu přemýšlet o letence. Stojí to prachy, ale nervy a zdraví máme jenom jedno…
PAVEL HRABICA ilustrační foto: z fotoseriálu Aleše Nápravníka – VLAKY

Category: 1992 / 09

JOSEF FORMÁNEKSnadno ji najdete. Je to hned druhá restaurace na českém území od hraničního přechodu v Hřensku. Ideální pro romantické posezení. Její dřevěné stěny voní stářím a z jejich oken nevidíte jen pískovcové skály a lesy, ale i řeku. Pravda o trochu špinavější než by se hodilo…, ale Labe je cítit chemickými a lidskými splašky už někde za Mělníkem. Ale jen Bůh ví, čím to je, že v Hřensku zapáchají lidské výkaly s něco větší intenzitou. Už z dálky vás do očí praští velký poutač na tu hromadu zábavy, co vás tu čeká. Prostě vám tu dají najevo, že restaurace „U přístavu“ vás vítá. Většina návštěvníků jí ale stejně neřekne jinak než restaurant „U přístaf“.ZPOVĚĎ IMAGINÁRNÍHO ČECHORILA HELMUTA: „My přicháhet práfje, ktyš frau striptér už otchatet. To nevadí. Napěti z frau striptér neklesa. (Fiziogiše ani ne možne klesat moc šnel). A navic přichazet eskamoter. To ne možne, taková paradýse program a soukmenovci sívat.“ZPOVĚĎ NAŠEHO ŘIDIČE HONZY. Stalo se tak poté, co jsem ho vzrušeným hlasem upozornil na skutečnost, že kouzelník právě něco dělá s šátky a provázky: „Nic moc. Viděl jsem teď lepší trik. na záchodě tady chtěj bůra nebo padesát feniků, když si stoupneš k mušli. Kdo ví, co vybíraj za velkou.“ To mu potom vrtá v hlavě po celý zbytek večera a raději ani nejí. Stejně mdlý zájem o kouzla mají u stolu před námi i dvě české prostitutky a jejich pastevec. Všichni se nudí, neboť se tady určitě lapá ptáček hůř než anonymním stopováním na silnici. ZÍF. Z hluboké letargie se nás pokouší vytrhnout až další kulturní vložka programu – Michael Jackson, který se z reproduktoru snaží zachr ánit situaci seč může. Objednáváme si radši láhev bílého a jakýsi talíř se salámem a zeleninou. Při placení, kdy je na nás požadována částka 290 korun, tuhle hru na pohostinství nervově nevydržíme a vyhledáváme v kuchyni majitele.ZPOVĚĎ MAJITELE, třiadvacetiletého Martina Gazdy, je stručná. Uctivě vysvětluje, že platí vysoký nájem. Smutně pokývám hlavou. Vtom se ke mně otáčí jakési individuum: „No, jó no… nic si z toho nedělejte, povyrazit si jdete jenom jednou za čas… Hele, nemáš cigáro?“ A tak jsme se dali do řeči.ZPOVĚĎ JEDNÉ VELIČINY zvané Šiškin z rodu známých ústeckých somráků v krátké rekapitulaci v sobě shrnuje jedno jistě netradiční životní story. Padesátník Miloslav Štípek se ušklíbne: „V kriminálu jsem byl pět let, pak mě postřelil kamarád. I za komoušů jsem byl dlouhý roky bez práce a bytu. Tady mám od tý doby poprvé kde složit hlavu i když vedoucí zas bůhví jakej dobrák není. Je to škrt.“ Ten mezitím zrovna fotografovi zacloňuje objektiv, ať aspoň Šiškina nefotí když se směje a jsou mu vidět vymlácené zuby, které nechal v kriminálu.Martin Gazda k tomu vysvětluje svoji II. ZPOVĚĎ MAJITELE: „Šiškina jsme našli na pohotovosti – starýho, smradlavýho, špinavýho, když tam usínal na lavičce. Bylo nám ho líto, a tak jsme mu dali malou mísnustku, kam se mimo postele nevejde ani židle. Ale on byl šťastnej jako malý dítě. Spálili jsme mu jeho starý hadry a dostal nový z krámu a něco obnošenýho. On totiž bere invalidní důchod, a tak, aby mu ho nesebrali, radši tady dělá jen za cigára a co si v kuchyni uzobne. Hlavně jsem z něj udělali člověka i když je furt v jednom kuse ožralý jako prase. To mu už asi zůstane.“ Šiškin se na nás zazubí a vytahuje si svetr. A tak v ceně vstupného na diskotéku se můžeme navíc podívat na velkou jizvu na břiše, která mu zůstala na památku z revolveru od kamaráda. Život je holt někdy svině. Je nás tam v kuchyni plno. mezi regály okurek a leča se převléká kouzelník po své produkci a striptérka, která se připravuje na zlatý hřeb večera, kdy se z varietní tanečnice umění stripu změní pod tíhou marky v tvrdou boxerku. V červených rukavicích vbíhá na taneční parket, jenž se zcela jistě změní ve fantazii diváků na boxerský ring zastříkaný červenou krví. Dramatičnost situace velí jít s fotografem do akce. Za ohromného zájmu diváků, kdy dva z padesáti Němců přestanou zívat, za nimi vbíhá i lehce obtloustlý rozhodčí v černém motýlku. Jedna občanka města Drážďany se začne hystericky smát. A z otevřené pusy jí vypadne na špinavou zem nedojedený chlebíček. První kolo začíná!!! Padají těžké rány a české sportokyně-umělkyně krásně německy vřískají. První kolo končí nerozhodně. Přestávka je vyplněna dramatickou hudbou, kdy usínají u stolů jen ti nejotrlejší z nejotrlejších. My, kteří jsme si ale vstup tvrdě zaplatili, si chceme své peníze vychutnat až do „mrti“. Dramatický průběh 1. kola nenechal klidným ani diskžokeje, který nezřízeně přervává nějakého nebohého zpěváka popmusic: „Tak, holky, ukažte ty vaše prsíčka!“ Němečtí diváci nevědí, která bije, jeho slovům evidentně nerozumějí. Jsou zmatení. Chápavý úsměv se jim na tváři rozhostí až poté, kdy pochopí, že ženský box „U pšístaf“ má svá neměnná pravidla.Do 2. kola jdou obě sokyně už nahoře bez. Prsíčka se vykulila. Sousedi budí z letargie své znuděné soukmenovce, neboť jedna z nich má opravdu co ukazovat. Diskžokej ale není pořád spokojen. Na dívky už zcela nepříčetně řve: „Jeď, ty vole, pořádně! Co to je?!“ Obě boxerky toto sdělení asi špatně pochopily a vrhají se na rozhodčího a mlátí ho hlava nehlava. Je to koncert scenáristického umění člověka, který tento program sestavoval. Zasahují trenéři obou dívek a od rozhodčího je odtrhávají. Jsou to profíci. Dokonce mají originální ručníky československé boxerské reprezentace a Rudé hvězdy Ústí nad Labem. Svým svěřenkyním dávají nezbytné rady do dalšího měření sil. V podstatě jsou ale zbytečné. Větší naději na vítězství má totiž zřejmě ta, kterou trkne, že nevyhrává fyzická síla, ale taktika. A opravdu, vítězí ta, která si svlékne kalhotky. Rozhodčí vyhlašuje vítězku. To se ale nelíbí poražené, která svou soupeřku zcela mimo ducha fair play napadne. A svalí se s  ní na mastnou podlahu. Němci jsou spokojeni. Český lev se zas opět jednou válí v prachu u jejich nohou.ZPOVĚĎ MANAGERA EROTIC SHOW na mé přihlouplé otázky: Děláš to kvůli čemu? „Kvůli penězům.“ A bereš v markách nebo v českých? „No… To víš, striptérka si musí něco vydělat. Říkám jak kdy. Někdy tři kila, někdy daleko víc, dokonce i třeba pět set marek. Ale to ti řeknu, nedělám to jen kvůli těm penězům. Něco k tomu kšeftu cejtím. Ale nemůžeš dělat ani tesaře, když za to nic nedostaneš.“ A dá se přepočítat kurs české hrdosti ku německé marce? „Když se dělá v Německu, tak je tam lepší publikum, než když oni přijedou sem. To jsou jak prasata. “ A tímto pěkným slovem o zákaznících na závěr jsme se na chvíli rozloučili, neboť všech šest umělců si sedlo se svými rekvizitami do jednoho auta a vyrazilo směrem na ústecký hotel Vladimir utrhnout za tento večer ještě jeden kšeft. Vyrážíme za nimi. Okénky auta nám dovnitř proniká těžká a mámivá vůně léta. Hotel Vladimir, zařízení špičkové úrovně, je tuto sezónu obležen Němci. V recepci nás doprovází k výtahu udivené pohledy zaměstnanců, kteří již českému živlu odvykly. Přijíždíme akorát včas. Zrovna opět končí vystoupení kouzelníka a na scénu vstupuje hezká žena rozhodnutá poskytnout svým německým zákazníkům pocit ze svého těla jen ten nejlepší. Pomalu a vláčně odhazuje se striptérskou grandiezností své svršky. Na svém prsíčku-bradavičce má nalepeno červené srdíčko, aby iluzice rozkoše byla co nejlepší. Němci však poetiku této noci, tohoto okamžiku, příliš nevnímají. Není to nic nezvyklého. Oni se sem přece přijeli bavit. Ták. Kalhotky leží macešsky odhozené na udusaném koberci a na světlo zářivek se vyhoupne bílý zadeček umělkyně. Jen náš sprostý fotograf Aleš postřehne malou chybu na této kráse a hned má poskytne svouZPOVĚĎ FOTOREPORTÉRA: „On by to měl bejt podle hvězdiček bombovej podnik, ale vystupuje tu striptérka se špinavou prdelí z Hřenska.“ Po striptérce přichází kulturistka, který má vpředu jen malý kožený trojúhelníček a vzadu hluboko zarytý řemínek z  téhož materiálu Umělecký ženský box se tu ale neprovozuje. Tolik hvězdiček zase Vladimir nemá. Mezitím se ke mně přitočí jeden bývalý příslušník Státní bezpečnosti, který tu dnes, v pokojných časech demokracie, dělá jakéhosi seriozního vyhazovače kříženého s nekompromisně brutální ochrankou: „Čau, jak se máš, novinářskej? Co tu děláš? Tohleto je seriózní hotel pro seriózní hosty. Ani štětky tu nejsou. Tady práci mít nebudeš!“ Souhlasně přikyvuji hlavou a zamířím ke svým dvěma známým z jedné reportáže, která začíná až o pár řádek níž. Ještě než opouštíme místo činu, přitočí se k fotografovi umělkyně. Má pro něj ZPOVĚĎ STRIPTÉRKY. „Hele, prosím tě, ty fotky, kde jsem nahatá, tam radši nedávej, protože já si vlastně až teď uvědomuju, že to rodiče nevědí…“ SUMA SUMÁRUM byl to hezký večer.DRUHÝ HEZKÝ VEČER TENTOKRÁT DRSNĚJŠÍ. Snadno ho najdete. Cestou od hraničního přechodu Cínovec ho nemůžete přehlédnout. Ideální pro romantické posezení. Hotel Sport. Jeho dřevěné stěny voní stářím a z jeho oken nevidíte jen známou silnici E 55, ale též kopce a hluboké lesy. Pravda, občas v těch lesích někoho přepadnou, prostitutky někoho uspokojí, ale co byste nechtěli? Marka je marka, kterou ani nikdy nekončící reportáží nezastíníte.SUMA SUMÁRUM …. Josef FORMÁNEK Foto: Aleš NÁPRAVNÍK

Category: 1992 / 09

Unikátní reportáže světoznámého kanadského novináře Mika Cramonda, které byly KOKTEJLU poskytnuty jako prvnímu a jedinému časopisu, vyvolaly v čísle čtyři a pět velký čtenářský ohlas. Proto jsme pro vás přichystali další pokračování, které by na těchto stránkách mělo vycházet až do konce roku. Rád vzpomínám na jednu z vedlejších cest podél severního konce jezera Okanagan v Britské Kolumbii. V těchto místech bylo vždy vynikající rybaření a vždy jsem se sem chtěl vrátit. Můj kamarád rybář, Bob MacMilan, vedl obchod s loveckými a rybářskými potřebami v Pentictonu, který leží 80 mil odtud na jižním konci jezera. „Miku!“ řekl. „Jedeš nahoru do Vernoru. Nyní je tam velký výskyt kobylek konipasových. Jeď přes Vernor a vracej se po západní straně jezera. Podél jezera je tam indiánská rezervace. Zastav se u náčelníka, jistě ti dá povolení k chytání. Jsou tam dobří chlapci a určitě ti poradí nejlepší místo. Za větrných dnů to kobylky zavane z břehu na hladinu jezera duhoví pstruzi si přijdou na své. Vem si s sebou taky nějaké mušky. Já s nima měl velký úspěch. Škoda, že nemohu jet s tebou.“ Byla to dobrá rada a já ji rád přijal. Poznamenal ještě, že hlavně na závětrné straně, všude tam, kde voda tvoří tichý protiproud, by měl být bohatý úlovek. Měl pravdu. Ryby často braly. Většinou cejni, ale každá třetí či čtvrtá byl bojující pstruh duhák.
Za tři hodiny v šesti zátokách, které jsem vyzkoušel, jsem chytil šest pstruhů od jedné do tří a půl libry, což pro mne bylo příjemným překvapením. Navíc jsem si nesl pět větších příbuzných cejnů – tloušťů, ačkoliv jsem tyto ryby dříve považoval za podařené. Do jisté míry to způsobilo jejich jméno a nenávist rybářů k nim, která přispěla k tomu, že jsem je nejedl, pouze jsem je usmrtil a házel je zpět dravcům. Na tomto výletě sem se jejich maso rozhodl vyzkoušet. Nevypadaly ostatně špatně naskládané vedle pstruhů v kufru auta mezi dvěma mokrými pytli a zelenými listy. Díky Bobově radě jsem měl opravdu dobrý den. Břehy jezera byly vskutku idylickým koutem pro rybáře. Vzdálené, nedotčené civilizací, s blankytně modrou oblohou v klínu tiché a divoké přírody se spoustou ryb čekajících na návnadu. Tomu všemu patří můj hluboký obdiv.
Na cestě, při hledání dobrého místa, jsem zastavil tam, kde se prašná cesta odvracela od kopců a vedla okolo osamělé farmářské chaty v indiánské rezervaci. z chaty vyšel majitel, ochotně mi poradil, kde mám chytat a popřál mi šťastný úlovek. Tento opálený čtyřicátník s bělostnými zuby, jež zářily při úsměvu, projevil upřímný zájem, když jsem tu při zpáteční cestě zastavil. „Jak se dařit lov, pane?“ otázal se. „Díky tobě, velice dobře! Myslel jsem si, že bys měl třeba chuť na rybu.“ „To jó, já mít ryby vždycky rád.“ Zdvihl jsem víko kufru, stáhl horní pytel, a s pýchou jsem ukázal dvě řady ryb. Obdivem zaklonil hlavu a zeptal se: „Jak ty chytit tuhle?“ „Na konipasovou mušku, pomalým muškováním.“ „Ty to dělat správně, pane.“ „Díky, vezmi si, co chceš,“ řekl jsem. „Stejně je všechny rozdám, možná si udělám jednu k večeři.“ Jeho opálené prsty vpluly pod žábry jednoho z tloušťů. Byl jsem překvapen, ačkoliv jsem věděl, že indiáni často oceňují druhy potravin, kterými bílí opovrhují. Jak zvedal tři velké tlouště, má zvědavost zvítězila. „Ty máš nejraději tyhle?“ zeptal jsem se. „Zajisté, „indiánka“ být dobrá ryba.“ Jelikož tloušť má na západě všeobecně vžitý název „indiánka“, ostýchal jsem se tohoto slova použít. díval jsem se mu zpříma do očí a pak můj zrak nejistě spočinul na rybách. „Ty nemáš rád duhové pstruhy?“ „Já je mít moc rád.“ Nastal trapný moment, než jsem se vzpamatoval. „Pak – proč sis vzal,… hm, indiánku?“ „K čertu, bílý muž přece nikdy nedat indiánovi duhovýho pstruha! “ Naše pohledy se setkaly, bylo v nich porozumění. Bylo to opravdov ý muž. Ukázal jsem na zbytek úlovku. „Tenhle dá. Vezměš si velké duháky.“ Chvíli si mě prohlížel, usmál se, a pak mi nabídl svou upracovanou ruku. Rád jsem ji stiskl. „Pane, přijet sem kdykoliv. Možná, nejlépe v září na jelena.“ Toto přátelské setkání zůstalo v mé mysli živé po dlouhá léta. Ten teplý lidský vztah a naprostá jednoduchost jeho myšlení. Navíc lehce o skromnosti. „bílý muž přece nedá indiánovi duhového pstruha! „
To zcela jistě ne. Naopak vždy dělal vše pro to, aby mu je mohl vzít. Ale učíme se. Občas jsem vyprávěl tuto příhodu, abych ilustroval rozdíl v myšlení nás bělochů a myšlení indiánů. Ani ve snu by mne nenapadlo, že mě na toto místo jednou zavede nepopsatelná tragédie. Dokonce i po přečtení novinových zpráv o smrti Suzanne Duckittové jsem si hned nespojil ono místo s tím, kde jsem zažil šťastnější chvíle. Mělo mi být šokujícím způsobem připomenuto na Velký pátek, 13. dubna 1979, když jsem navštívil Louise a Marion Duckittových na jejich malé farmě v Maple Ridge, vzdálené pouhých čtyřicet mil od mého bydliště. Chata na břehu Okanaganského jezera, kterou v létě obývají, je na pozemku Joe Lawrence, onoho příjemného indiána, který dává přednost tloušťům před pstruhy. Požádal jsem svou ženu Thelmu, aby mne doprovodila. Chtěl jsem, aby přítomnost žen změkčila tragiku výpovědi manželů Duckittových. Všichni čtyři jsme seděli v pohodlném prostorném pokoji a Marion Duckittová začala klidně vyprávět příběh v čistých a přesných termínech, z nichž bylo evidentní, že jej nevypráví poprvé. Pohlédl jsem na Louise, který tiše seděl v křesle naproti. Mluvil velmi málo a měl sklopené oči. jeho tvář potvrdila můj dojem z našeho telefonního rozhovoru a před týdnem. Zeptal jsem se jich tenkrát, nebude-li jim vadit hovořit o těchto událostech a poskytnout mi interview. I tehdy promluvila první Marion. „Zeptám se Lou, snad o tom už bude moci hovořit.“ O tři dny později mi Marion telefonem oznámila: „Ano, pane Cramond, Louis nic nenamítá. Kdy chcete přijet?“
Pak jsem pozorně poslouchal jejich vyprávění a scéna náhle začala zapadat do onoho idylického rybářského zákoutí, jež už bylo tak dlouho v mé paměti. Bylo to právě na té cestě za domem Joe Lawrence, odkud se desetiletá Suzanne Duckittová a devítiletá Jennifer McHughová vydaly opravit dětskou „pevnost“, kterou objevily na stráni kopce nahoře a kdy černý medvěd Suzanne zabil. Nyní, po dvanácti letech, nebylo již pro Marion tolik bolestné o tomto neštěstí hovořit. její hlas byl sice tlumený, ale vyrovnaný. „Bylo úterý ráno a já měla napl ánovaný velký úklid. Jsem zdravotn í sestra a asi jsem až příliš choulostivá na čistotu v táboře – snad to s hygienou trochu přeháním. Kromě malého úklidu a nařezání dřeva na oheň, jednou za týden naši mladí, Phillip – kterému bylo dvanáct a jeho sestry, desetiletá Suzanne a šestiletá Gayle, měli povinnost nanosit mi z jezera vědra vody na úklid. Asi v devět hodin ráno přišla Suzanne a chtěla, abych jí dovolila jít na kopec s Jennifer, do jejich „pevnosti.“ Měla s sebou chléb s máslovooříškovou pomazánkou, plnou láhev vody a tabulku čokolády na oběd. Řekla jsem jí, že musí být doma o půl jedné, neboť bylo veliké horko a já chtěla, aby šli všichni plavat. Poradila jsem jim, aby si s sebou vzali mladšího psa Kinga, neboť Cindy, letitý labrador, měla potíže se srdcem a těžko snášela výstup v vedru. Z nevysvětlitelného důvodu Suzanne zamkla oba psy v chatě, aby ji nemohli následovat. Pak se dívky vydaly na cestu. Philip a jeho kamarád stále ještě uklízeli a odešli asi o deset minut později.“ Marion vysvětlovala, že tak, jak většina pobřeží Okanaganského jezera se příkře zvedá travnatými stráněmi, tak příkré jsou i kopce za jejich letním kempem. V srpnu většinou dostanou hnědý nádech a vystupují zde ostrůvky nízkých, vyschlých křovin s několika borovicemi až k rovnoměrnému porostu smíšeného druhu na vrcholcích hor. Obě děvčata směrovala k malé výšině asi tisíc stop na nimi, kde chlapci – indiánští i bílí – společně vystavěli svou „pevnost“ a hráli zde válečné hry. Na cestě nahoru Jennifer, která přijela teprve před týdnem a slyšela o medvědech brouzdajících po okolí a převracejících popelnice, se optala své kamarádky Suzanne, zda nejsou nebezpeční. Suzanne jí odpověděla, že ačkoli medvědi v okolí jsou, dosud žádného nespatřila. Obě vystoupily na vrchol kopce, kde Suzanne zjistila, že „pevnost “ je poškozená a rozhodla se, že ji opraví. Zatímco Marion vyprávěla, srovnával jsem si v duchu slova Jennifer z tisku: „Rozhodly jsme se ji opravit. Ale než jsme začaly, vylezly jsme na skálu, abychom se podívaly na jezero. Slyšela jsem šustění křoví a když jsem se otočila, medvěd byl za námi. Nebyl od nás dál než čtyři až pět stop a jen si nás prohlížel. Suzanne řekla: „Utíkejme!“ Rozběhly jsme se, ale nemohly jsme křičet moc nahlas, poněvadž jsme se hrozně bály. Suzanne byla hned za mnou a běžely jsme přes kopec, ale najednou se otočila a běžela rovnou z kopce dolů. Vydala takový divný výkřik, jako kdyby jí medvěd chytil, pak úplně přestala. potom jsem už neslyšela nic. Schovala jsem se v křoví a nic jsem kolem sebe neviděla.“ Po chvíli utíkala zděšená Jennifer dolů horskou strání k Duckittovým. Marion ji vyslechla, ale nemohla jí uvěřit. Byla přesvědčena, že Suzanne je v pořádku a jde jen jinou cestou domů. Určitě ji z chvíli najdou na stezce.
V letních krátkých kalhotech, bez punčoch a v blůzce, vydal se Marion s Louisem-spolu s bývalým policistou Clyde Mathesonem a jeho dcerou Sheilou a s Jennifer na místo, kde naposled spatřila Suzanne. Na strastipln é míli do kopce prozrazovala Marionina tvář hluboké trápení. Matheson ji povzbuzoval. „Neboj se. Najdem ji v pořádku, tak se neboj! “ Se škrábanci, zaliti potem a bez dechu dosáhli místo, které Jennifer označila jako místo,kde viděla Suzanne naposled. Při pročesávání okolí nalezli trenýrky se vzorem tygří kůže, které dostala Suzanne před deseti dny k narozeninám. Po Suzanne však ani stopy. Matheson vyrušil nebezpečí a s vědomím, že potřebuje více lidí, obrátil se na Louise a Marion s rozhodnutím: „Podívejte se , musí být okolo. Potřebujeme víc lidí na pátrání. Sejdeme dolů k jezeru a svoláme skupinu lidí, aby nám pomohli.“ Všech pět se vydalo zpět k jezeru. Téměř ihned více než sto obyvatel, kteří byli na pobřeží jezera, začalo šplhat do stráně, aby pomohli při pátrání po malém děvčátku Louis a Marion byli v předvoji skupiny. Skupina započala pátrání na místě, kde nalezli trenýrky. Po nálezu zakrvavené a roztrhané blůzky byli Duckittovi požádáni, aby zůstali stát. Mladý Phillip Duckitt s partou svých druhů náhodou uslyšeli pátrající a přišli též nahoru, překvapeni přítomností tolika lidí v těchto jinak klidných místech. Neviděli však ani Suzanne, ani medvědy. Také nic neslyšeli. Skupina se roztáhla a vyrazila do stráně. Jedna z dobrovolnic, Megy Gellattly spatřila medvěda první. Byl u stromu, zčásti schován ve křoví. Když se jeden z mužů přiblížil, spatřil, že zvíře hlídá tělo Suzanne. Naléhali na rodiče, aby opustili místo. Jejich dcera byla zcela jistě mrtvá. V šoku a v marné snaze pochopit, co se stalo, klopýtali strání dolů.
Hlas Marion, jež nyní hovořila v obývacím pokoji, byl tichý a klidný. „Už nikdy jsme Susanne nespatřili. Nedovolili nám k ní jít. Clyde Matheson jí za nás identifikoval. Nemohl jsem nepohlédnout na Louise Duckitta. Cítil jsem k nim hlubokou soustrast. Hlavou mi prolétla vzpomínka na strastiplný okamžik v mém životě. Nebýt tehdy Thelmy, jež vytáhla Pam z kolébky, bývali bychom ztratili i my naši dceru. A bylo to právě také na Velký pátek. Drahý Bože, jak bych si přál, abys mohl utišit bolest těchto lidí! Nastalo velké ticho. Abych ho přerušil, vpadl jsem hlučně do ticha vyprávěním o tom,jak i mě chtěl medvěd napadnout. Kroužil na tři sta yardů ode mne a přišel zezadu až tam, kde jsem seděl. Nezastřelil jsem ho, i když jsem měl to pokušení, pouze jsem vypálil jednu varovnou ránu nad hlavu. Louise řekl: „Já bych ho zastřelil! “ Bůh ví. být v jeho kůži, asi bych to udělal také. Díval jsem se na stěnu nad ním. „Jsi lovec, Lou?“ „Teď už ne,“ odpověděl. „Už jen rybařím. Měl jsem lov rád, ale mou pušku ráže .303 značky Parker- Hale teď převzal náš syn Phillip, který je vášnivým lovcem. Má spoustu různých loveckých zkušeností a je členem loveckého i rybářského klubu. Já jsem střílel z pistole v klubu v Západním Vancouveru.“ Stejné zájmy nás sblížily. I já jsem byl členem klubu a stál jsem kdysi u jeho založení. Zatímco jsme diskutovali, ženy si spolu povídaly. Čas pokročil. Podíval jsem se na hodinky. „Prosím promiňte, vždyť já jsem se vás vůbec nezeptala, zda vám mohu něco nabídnout. dáte si čaj nebo kávu?“ Marion se rychle zdvihla. Požádal jsem jí, aby nás omluvila. Venku se setmělo a my jsme měli před sebou čtyřicet mil domů. Zvedli jsme se k odchodu. Marion opustila pokoj a my s Louisem jsme ještě chvíli hovořili o zahradničení. Marion se vrátila s třemi zarámovanými fotografiemi Suzanne. Byly v krásných dřevěných rámech, barevné a retušované. Podala mi je a můj zrak na nich, byť trochu neochotně, spočinul. Suzanne Duckittová byla velmi krásné dítě. Měla hezké, přímé a široké oči, pyšný nos a hezká ústa. Krásnou tvář lemovaly dlouhé, kudrnaté vlasy. Stáhlo se mi hrdlo a nemohl jsem se ubránit slzám. Ani naše dcera Pamela, která je uznávanou kráskou, nebyla jako dítě tak hezká. Z fotografie na mě hleděly její oči a já jsem měl pocit, že je velmi dobře znám. Tento pohled byl pro ni charakteristický.
Cestou domů jsme téměř nemluvili. Bylo těžké mluvit o hlubokém soucitu s touto rodinou. Pro Thelmu to muselo být ještě horší. Já jsem z dob u policie znal až příliš dobře pocit otupění, s nímž přijímají členové rodiny neočekávanou smrt. Jako reportér vím také, jak trpí ti, kteří o svém vlastním neštěstí vyprávějí. Je to divné, ale často se mi zdálo, jakoby o tom vyprávěli rádi. Snad jim to přinášelo úlevu, říkají to i lékaři. Tyto hovory pomáhají i tomu, kdo tyto příběhy poslouchá. Přesto však mám vztek na inkviziční bezohlednost některých reportérů, kteří kladou těmto zlomeným lidem tak zničující otázky. Večer jsem se doma ve své kartotéce vrátil k chladným faktům této tragédie. Zpráva o ní byla celkem přesná. Mladý indián, který údajně medvěda několikrát postřelil, aniž by ho zabil, byl synem majitele chaty Duckittových Joe Lawrence, onoho muže, jenž mi pomohl najít dobré místo pro rybolov. Medvěd strážil mrtvé tělo Suzanne. Když se jeden muž z pátrací skupiny přiblížil, zvíře zaútočilo, ale zahnali jej na strom. Pak se vrátili k tělu. Jediný výstřel Gordona Gogue z Edmontonu z ráže .303 zasáhl medvěda do páteře a okamžitě ho usmrtil. Ukázalo se, že medvěd táhl děvče tři sta yardů od místa, kde byly nalezeny roztrhané svršky.
Post-skripta jsou stejně emocionální u všech tragédií. Osobní názory a retrospektivní náhledy rozmělňují fakta. Zde je výtažek z Vancouver Sunu z 9. srpna 1967: Jedenáctičlenná výprava, vedená Faye Pricem z Rybářského a loveckého klubu ve Vernonu, přijel na scénu hned potom, co byl medvěd zastřelen. Price poznamenal, že několik tuctů pátračů pročesávalo vrchy kopce. „Je opravdu zázrak, že několik lidí nebylo roztrháno či dokonce usmrceno,“ řekl. Podotkl též, že volně pohozené odpadky na úbočí kopce, který je populárním piknikovým areálem, mohly medvěda přilákat. Alan Frisby, úředník rezervace z Veronu řekl, že po dobu svého sedmnáctiletého působení v oblasti, nikdy neslyšel o podobném útoku. Řekl, že nemůže zdůvodnit, proč čtyřletý černý medvěd mužského rodu, dítě napadl. Frisby řekl, že zvíře bylo mladě a zdravé. Pokud mu bylo známo, nebyl v areálu žádná mláďata. „Měl palec tuku na zadku, jeho drápy i zuby byly ve výborném stavu a nenesl stopy po kulkách,“ řekl. Medvědi zde již napadli ovce a krávy, ale o něčem takovém, jako je tento případ, jsem zde za celých sedmnáct let neslyšel.“ Dále řekl, že medvěd byla si pět stop vysoký. Dle Královské policie bude zahájeno vyšetřování ohledačem mrtvol J.A.G. Illingtonem. Dr. Ian Mc Taggart – Cowan, děkan university v B.C, a význačný severoamerický zoolog řekl, že nemůže vysvětlit důvod útoku. „Nikdy jsem o nevyprovokovaném útoku zdravého medvěda – samce – v divočině neslyšel, pouze o podrápání částečně ochočenými medvědy v parcích, anebo medvědicemi s mladými, tohle však nechápu. Je mi strašně líto rodičů.“ Dr, Ian Mc Taggart – Cowan řek, že útok mohl být očekáván v případě, že by se jednalo o grizzlyho. „Grizzly napadá bez vyprovokování a těchto případů je hodně,“ řekl. 10.8.1967 následovaly další zprávy a názory na případ.
ZABIJÁK DĚVČETE OZNAČEN JAKO PODIVÍNSKÝ MEDVĚD. Přirozený dravčí pud honit kořist byl pravděpodobně důvodem zuřivého úroku černého medvěda, při němž bylo desetileté děvče usmrceno, říká ve středečním vydání znalec divočiny. Suzanne Duckittová z Haney byla smrtelně rozdrásána černým medvědem v úterý u Whitemanova potoku, v populárním útulku a piknikovém areálu na západní straně jezera Okanagan. Její družka, Jennifer McHughová, 9 let, ze Severního Vancouveru unikla, a podala svědectví o jejich útěku, o tom jak plny hrůzy utíkaly před černým medvědem. „Pro děvčata bylo logickým řešením utéci,jakmile spatřila medvěda, avšak právě jejich útěk se mohl stát příčinou útoku,“ řekl Dr. James Hatter, ředitel B.C., Oddělení pro rybolov a zvěř. „Každý dravec, jež je navyklý pronásledovat zvíře, je stimulován prchající kořistí.“
Přesto Hatter označil dvěstěpadesátilibrové zvíře, jež zabilo dívku, jako „kriminálníka mezi medvědí populací“ a charakterizoval jeho chování jako extrémně abnormální. „Tento podivínský individualista se nechoval jako kterýkoli jiný medvěd, o kterém jsem kdy slyšel,“ řekl. Hatter dodal, že pro medvěda je charakteristický špatný zrak a že výkřiky děvčat mu mohly připomenout zvuky unikající kořisti, kterou pronásledoval. Dodal, že medvěd bude testován na vzteklinu, avšak že u něj výskyt této nemoci nepředpokládá. Al West, nadřízená oblastní kontrolor, řekl, že osobně ulovil sto dvacet medvědů, z nichž většina vstoupila do osídlených území severního břehu Vancouveru. „Mnohá z těchto divokých zvířat jsou naprosto nevypočitatelná. Jsou zcela odlišní, právě tak jako lidé a nikdy nevíte, který z nich bude ten špatný,“ řekl. „Většina černých medvědů jsou zabijáci, ale když se naučí chodit na domácí zvěř, pak nepřestanou, dokud je nezastřelíte.“ Řekl, že jednatřicet medvědů bylo zabito v jedné sezóně před dvěma lety na severním břehu a byli to jen ti, jichž se bylo třeba zbavit. Vernonský ohledávač mrtvol J.A.C. Illington naznačil pravděpodobnost, že děvče zabité v úterý bylo omráčeno úderem, který mu při útoku zlomil vaz. Illington řekl, že bude řídit vyšetřovací komici, ale soudí vyšetřování nebude nutné. Slova ohledávače mrtvol jsou tečkou za tímto případe. Jak rádi bychom posunuli čas zpět na začátek příběhu a dali mu šťastnější konec. Z úryvků konverzace s rodiči dívky mi vyvstala v paměti slova Marion: „Nevím, proč Suzanne oba psy zamkla v chatě. Řekla jsem jí, aby se nebrala starou Cindy se nemocn ým srdcem, které jsme pravidelně dávali léky. Měla vzít Kinga. Nebyl to žádný pořádný kus psa, ale mohl jí pomoci. „Možná kdyby s sebou měli psa…“ Vidím v duchu, jak Louis zahloubaně hleděl na podlahu, pak se zvedl a opustil pokoj. Nepřítomně jsem naslouchal hovoru mé ženy a Marion. Louis se vrátil a tiše se posadil. Vždy mi v takových případech bylo nepříjemné ptát se dál. Zhluboka jsem se nadechl. „Ukazovalo něco na přítomnost medvědů v okolí pře útokem?“ „Ano. Bylo několik zpráv o převrácení odpadkových zásobníků medvědy. To je běžná věc v letních kempovištích. Na to jsme si zvykli. “ Po chvíli Louis řekl: „Víš, když jsme se tam vrátili příští rok, přijeli jsme pozdě v noci. Naše Gayle chtěla jít na stranu. Vzal jsem svítilnu z auta a doprovodil jsem ji k záchodu.“ Marion mu skočila do řeči: „Gayla nikdy nechtěla chodit v noci na záchod, i když se vůbec nebála. Dokonce když její bratr Philip nechtěl jít do tmavého sklepa, šla ochotně s ním. Nezdá se, že by znala, co je strach.“ Louis přikývl a pokračoval. „Když jsem se odtamtud vrátí, čekalo na mne překvapení. Hned vedle dveří auta, z kterého jsme před chvílí vylezli, leže hromada ještě kouřícího medvědího trusu. Medvěd nás navštívil během minuty, zatímco jsem byl na stezce k záchodu, aniž by někoho z nás spatřil.“ Marion přikývla. „Ještě se z toho kouřilo. Byl tak blízko, přímo na našem pozemku.“ Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. To přímo nahání husí kůži. Lou opět přikývl. „Přesně tak, záležitost několika vteřin. Nahlásil jsem to Oddělení zvěře a ti začali vyšetřovat. Ale nikdo medvěda nezahlédl. Jsme tam teď velice opatrní. Pojedeme tam v květnu, snad byste mohli přijet. Marion říkala, že jsi navštívil několik…takových míst.“ „Jistě. Sou. Rád vás navštívím.“
Má ruka spočívala na posledním článku o Suzanne Duckittové. – Vancouver – Sun – 12.8. 1967 – MRTVÉ DĚVČE VELEBENO – Přátelé a příbuzní vzdali poslední památku stydlivé malé dívce s dlouhými vlasy a úsměvem pro každého. Krátký pohřební obřad pro desetiletou Suzanne Duckitovou, se konal ve Spojeném kostele Západního Vancouveru. Dívka byla roztrhána černým medvědem v piknikovém úseku jezera Okangan, poblíž Veronu. Její společnice, devítiletá Jennifer McHughová, adresou 787 Donegal Place, Severní Vancouver, unikla. Farář Tom Oliver řekl přítomným při obřadu, že Suzanne byla poklad. „Někdo z vás bude mluvit o jejím dobrodružném duchu, jiný o její kamarádské povaze,“ řekl farář. „Její osůbka byla plná lásky a uměla ji štědře rozdávat.“ 23. června 1979 jsem zaparkoval u břehu Okanaganského jezera, kde jsem tehdy v roce 1950 úspěšně rybařil. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Chata po kopcem byla pryč. Tam, kde bývala farmářská pole, byla cesta vedouc í k tuctu nových letních sídel v rančerském stylu. Tato moderní sídla na pronajatém indiánském území byla postavena podnikatelem Joe Lawrencem, jemuž patřil největší dům. Než jsem vystoupil na pahore, zastavil jsem se u Joea na kus řeči. Zjistil jsem, že mluvím s jinou osobou, než před třiceti lety. „Ne, to nejsem já. To musel být můj otec. Byl to hodný člověk. Je bohužel po smrti, Tak vy píšete knihu o medvědech? Mohl bych vám o nich mnoho vyprávět. Jeden z mých přátel v Keremeos…“ otočil se ke své ženě a zeptal se jí: „Jak se jmenuje – víš – ten,jak ho zrychtoval grizzly?“ Žena s lehkostí odpověděla: „Ty myslíš Joe Bonea? Ten byl napaden Grizzlym. Nebo Sylvester MacLeana? Toho napadl černý medvěd.“ „Myslel jsem Hoa Bonea,“ řekl Joe. „To je on. Měl byste se za ním podívat, pane. Je v Keremeoské rezervaci. “ Temná místa statistik mohla být doplněná dalšími dvěma zraněnými. Zeptal jsem se Lawrencových na okolnosti smrti Suzanne. Pani Lawrencová si zcela jasně vzpomněla na všechny detaily. Řekla: „Suzanne byla hodné děvče. Je to taková škoda.“ Otočila se směrem k návrší za chatami. „Tam na tom kopci nahoře se to stalo. Je to strašné.“ Po několika větách o tragédii mi řekli, že Duckittové jsou očekáváni příští týden. Já je nestihnu.. Po půlhodině jsem sešel dolů z rozpálených skalisek místa tragédie. Vůbec to tu nevypadalo na místo, kde by se člověk mohl setkat s medvědem… Z dáli od pláže až sem bylo slyšet bezstarostné lidské hlasy.
Mike Cramond Překlad: M. Hubáček foto: Erwin Bauer Připomínáme, že knihu reportáží Mika Cramonda Medvědi zabijáci si můžete objednat u nás na adrese KOKTEJLU za 67 Kčs. (Ne za 87 Kčs, jak bylo díky tiskařskému šotku v minulém čísle uvedeno.)

Category: 1992 / 09

Stojí uprostřed veliké křižovatky. Rozžhavený asfalt odráží horký vzduch téměř tropického letního odpoledne. Slavonski Brod, chorvatské město na hranicích s Bosnou a Hercegovinou mi v tuhle chvíli připadá jako Vernerovo Ocelové město očekávající útok ďábelsk ého profesora. Nikde ani človíčka. Jen my a několik policistů. Ten s vysílačkou naslouchá zprávě. Potom ukáže směrem k řece a vykročí. Jdeme za ním. Po dvou stech metrech zahneme mezi dvě budovy.Vyhneme se díře po dělostřeleckém granátu. Sehnu se po střepině, která leží pár metrů odtud. Ihned ji pustím. Je ještě horká. Spíš ji však odhodím s nepříjemným pocitem, že jsem sáhl na smrt. Ujdeme ještě pár kroků. Za rohem domu je velká travnatá plocha. Na ní leží muž v uniformě chorvatské gardisty. Je nepřirozeně bledý. Po obličeji mu lezou mouchy.. Levý loket má rozpáraný střepinami od granátů, který dopadl asi deset metrů od něho. Muž má přehozený přes trup růžový hadr. Po jeho levém boku leží igelitová taška a rozsypaná jablka jsou zelená a kontrastují s vyprahlou zelení trávy i růžovým hadrem. Policista zapne vysílačku a udává polohu místa, kde teď stojíme. Za dvě minuty zastaví kousek od nás černý pohřební citroen. Dva muži s cigaretami obhlédnou situaci a vytahují z auta plechovou převozní rakev. Položili ji vedle mrtvého gardisty a dají si ještě pár šluků. Pak odtrhnou hadr zakrývající gardistův levý bok. Musím se nadechnout. Z obrovské díry v boku se vyhrnou střeva a další vnitřnosti. Pohřebáci v klidu popotahují z cigaret. Pobízejí mne, abych fotil – „slikaj, slikaj! “ Není to jejich jediný kšeft. Odhodí nedopalky, Jeden uchopí mrtvolu za nohy, druhý za ruce. Šoupnou člověka, který ještě před dvaceti minutami žil, do rakve. Sesbírají vyhřezlé vnitřnosti a zaklapnou víko. Zadní dveře černého auta se zavřou….Funebráctví je kšeft, který frčí za každého režimu. Narodit se můžete, ale umřít musíte. Válka ovládá Slavonski Brod už pátý měsíc. Město leží na hranicích již samostatného Chorvatska a ještě nesamostatn é Bosny a Hercegoviny. Část města leží za řekou Sávou. Dnes ji ovládají Chorvati. Není tu jediný neporušený dům. Každá nese stopy požáru, bombardování dělostřeleckou palbou nebo raketami. Na některých domech je výrazná nápis – Hrvatski dom- Upozornění, že tu žil chorvatský majitel. A že se sem jednou vrátí. Pokud ovšem není už na pravě boží. Na plotech některých domků visí uniformy vojáků srbské armády. O jejich osudu není nutné dělat si iluze… Tady za řekou taky žijí lidé. Je tu trochu bezpečněji než v centru na druhém břehu. Dělostřelecká palba srbských vojáků se už několik týdnů soustředí tam za řeku, co centra. V nejhorším padají granáty do řeky. Na bosenské straně města teď žijí hlavně gardisté. Opuštěné domky jim slouží jako dočasné domovy. Odtud vyrážejí do první linie, vzdálené pár stovek metrů od řeky. Fronta se tu táhne klikatě kolem města. Někde jsou Chorvati zaklínění do linie srbských pozic, jinde zabíhá srbský klín do pozic chorvatských. Život je určován dělostřeleckou palbou a střídáním dne s nocí. Když uslyšíte v dálce zahřmění, počítáte čtyřicet, až pětačtyřicet vteřin. Pak granát dopadne. Od zahřmění na vybranou. Buď uposlechnete zvuku sirén, které se rozeznějí vždy po výstřelu ze srbských pozic a varují nepozorné, že vzduchem letí k městu smrt a utečete do nejbližšího krytu nebo alespoň průchodu. Nebo unaveni několikaměsíční válkou rezignujete a řeknete si, že právě vám se smrt vyhne. Ale i relativní bezpečí průjezdu vám může být houby platné. Můj kamarád Miloš měl v jednom okamžiku na vybranou. Naštěstí zapadl do vchodu, kde bylo napsáno, že tu prodávávají Foto – kino. Jako fotoreportére ho to zachránilo. Vedlejší průjezd, kde se chtěl původně ukrýt, pár vteřin poté přestal existovat…Když nelítají vzduchem granáty, objeví se na ulici lidé. Spěchají z bodu A do bodu B. Občas projede auto rychlostí za normálních podmínek pokutovatelnou. Ale dopravní strážníci tu neexistují. Vyjdete-li na ulici, je to vaše osobní riziko Mátě sedět doma. Jenomže několikaměsíční schovávání se a vysedávání doma vás přivede buď do blázince, nebo taky do márnice – to v případě, že vám spadne na hlavu dělostřeleck ý granát nebo raketa. Kulky z kulometů a samopalů až do města obyčejně nedoletí. Ty si vybírají svou daň v první linii… Sedím na dně okopu. Nad hlavou krásné letní nebe plné jasných hvězd. Už hodně dlouho jsem takové noční nebe neviděl. Která je ta moje, říkám si. Miro, asi dvaadvacetiletý chorvatský gardista sedící vedle mě, páskuje náboje do svého samopalu. Střídavě plní normální náboje a svítící. Okop je necelé dva metry hluboký. Každou chvíli slyším nepříjemné zasvištění. To jsou srbské kulky. Pokaždé se instinktivně přikrčím. Svist nad našimi hlavami není filmový. Dokud však hvízdot kulek slyším, je to v pořádku. Znamená to, že mne kulka už přelétla. „Až nic neuslyšíš, znamená to, že jsi mrtvý,“ směje se Miro. Pak se vykloní ze zákopu. Pokyne mi. Ukáže rukou někam do tmy. Podává mi samopal: „Chceš si vystřelit na četníka?“ Četník – tak říkají Chorvati srbským vojákům. Srbové zase říkají Chorvatům Ustašovci. Ale Chorvati se k tradicím Ustaši hlásí docela hrdě. Za poslední světové války vyvraždili chorvatští Ustašovci statisíce Srbů. Ale to je přece tak dávno. Teď se mezi sebou vraždí novodobí četníci a ustašovci. Na nejednom z opuštěných domů v bosenské části města je nápis – Mi Ustaši! Je to totéž jako Hrvatski dom. Vrtím zamítavě hlavou, že na četníka střílet nebudu. Tohle není moje válka. Co jste vlastně za lidi. Zabíjíte pro zábavu? Miro se zapře o zadní stěnu okopu a začne střílet. Nejdříve jednotlivě, pak přehodí páčku a vysype na srbské zákopy, vzdálené dvě stě možná tři sta metrů, zbytek zásobn íku. Prázdný odloží, nasadí další a pošle třicet kulek stejným směrem. Střílí zdánlivě pánu bohu do oken. Ale každý střelce na obou stranách fronty ví, kde leží jeho protivník. Mají v paměti jako v počítači zakreslený každá okop, každá bunkr. Střílejí v nadějí že se něco ujme…

Pin It on Pinterest

Shares
Share This